8 Tdo 534/2023

8 Tdo 534/2023-1113

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2023 o dovolání obviněného O. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2021, sp. zn. 5 To 212/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 160/2019,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný O. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 1 T 160/2019, uznán vinným zločinem únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle § 200 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin byl podle § 200 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. [Týmž rozsudkem byla obviněná Z. A. M. Š. uznána vinou zločinem únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle § 200 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem zavlečení podle § 172 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena podle § 200 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou (§ 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku); obviněný M. Š. byl uznán vinným zločinem únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle § 200 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let].

2. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 podal obviněný, jakož i další spoluobvinění odvolání. Z podnětu odvolání spoluobviněné (Z. A. M. Š.) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2021, sp. zn. 5 To 212/2020, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně této obviněné toliko ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odsoudil spoluobviněnou podle § 200 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla spoluobviněná pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného O. K., jakož i spoluobviněného (M. Š.) Městský soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen (v celém výroku o vině, ve výrocích ohledně obviněných M. Š. a O. K.).

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že soudy nesprávně aplikovaly normy hmotného práva, když jeho trestní odpovědnost podmiňovaly tím, co se stalo po zjevném dokonání trestného činu, což také poukazuje na to, že z přístupu obou soudů je patrné, že jej nevinily z toho, co udělal, nýbrž z toho, že navzdory vývoji událostí ničeho neudělal. Obviněný dále ve svém dovolání cituje jednotlivé částí rozhodnutí soudů nižších stupňů mimo jiné s tím, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno. V této souvislosti také poukazuje na nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání stran formy trestné součinnosti, a to jak do zjištěného spolupachatelství, tak i z hlediska organizované skupiny. Obviněný má za to, že i když bude vycházeno ze skutkových zjištění, nelze dospět k závěru, že by jeho jednání naplňovalo znaky organizované skupiny. Mohlo by podle něj spočívat nanejvýš v pomoci spoluobviněným. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů.

4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že obviněný podává své již druhé dovolání, přičemž jej koncipuje podobně jako dovolání předchozí, a to za situace, kdy se některými námitkami Nejvyšší soud již jednou zabýval. Státní zástupce má tak za to, že námitky směřující proti posouzení jednání obviněného jako spolupachatelství nejsou přípustné, když se s nimi dovolací soud již jednou zabýval. Rovněž uvedl, že obviněný stran své další argumentace vytrhává jednotlivé části odůvodnění soudů nižších stupňů z kontextu a předkládá svoji alternativní verzi skutkového děje, přičemž takto uplatněné námitky neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Dále státní zástupce konstatoval, že námitky stran jednání v rámci organizované skupiny sice odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale s obdobnými námitkami se již řádně vypořádaly soudy nižších stupňů, což činí danou část dovolaní zjevně neopodstatněnou. Závěrem svého vyjádření uvedl, že námitky obviněného jsou dílem nepřípustné, dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyslovil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Obviněný, přestože datuje dovolání dnem 28. 1. 2022, tedy již v době (více jak roční) účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., doslovně uvádí, že „neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku nalézacího, přestože byl v řízení předcházejícím zamítnutí odvolání dán důvod dovolání...rozsudek nalézacího soudu spočíval na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“, a v té souvislosti odkazuje na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy na zák. č. 141/1961 Sb., ve znění změn a doplňků účinný do 31. 12. 2021. Obviněným uváděné citace zákonných ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. od 1. 1. 2022 však odpovídají doslovně dovolacím důvodům vymezeným v § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle § 256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr.

ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

9. Ve vztahu ke shora uvedenému Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování, pokud nejsou dány důvody pro aplikaci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.

ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

10. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [ve vazbě na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – viz shora bod 8.] uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Obviněný neoznačil konkrétní alternativu uplatněného dovolacího důvodu.

III. Důvodnost dovolání

11. Předně je třeba konstatovat, že posuzovanou trestní věcí se již jednou zabýval Nejvyšší soud, který svým usnesením ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 6 Tdo 464/2021, dovolání obviněného vyhověl a přechozí rozsudek odvolacího soudu zrušil, přičemž lze konstatovat, že odvolací soud se s vadami, pro které bylo jeho rozhodnutí zrušeno, zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že byl pouze pasivně přítomen na místě činu, nijak aktivně nejednal; rozporoval chybnou právní kvalifikaci stran spolupachatelství a organizované skupiny atd.].

S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 19. – 21. svého rozsudku soud prvního uvedl, že „se na výzvu obžalované Š. společně s obž. K. odebrali naproti jdoucí svědkyni M. a nezletilé poškozené, které oba obžalovaní bez dalšího minuli, přičemž následně se obžalovaní otočili, obž. Š. k poškozené přiběhl, chytil jí a utíkal s ní společně s obž. K. do vozidla, kde již byla připravená obž.

Š.. Naprosto identicky děj vylíčila i svědkyně M.. Uvedený popis děje pak jednoznačně svědčí i o vině obž. O. K., který minimálně od chvíle, kdy se s obž. Š. vydal pro poškozenou, si musel být vědom toho, že je součástí protiprávního jednání a že se i on má poškozené zmocnit a pokud tak neučiní, jeho role zůstane minimálně v tom, že svou přítomností na místě činu dodává odvahy spoluobžalovanému...Obžalovaný Š. při vazebním zasedání pak mimo jiné vypověděl rovněž to, že než obžalovaná z XY odjela, ptal se jí, co má říct policii, říkal, že má říct, že nic neví, ať nic neříká.

Obž. K. říkal, ‚tohle je únos, je ti to jasný‘...Jak vyplynulo z dokazování, zatímco obž. Š. celou věc předem naplánovala a zorganizovala, obž. Š. fakticky provedl odejmutí poškozené ze sféry vlivu svědkyně M., potažmo otce nezletilé poškozené, obž. K. tím, že následoval nejprve obž. Š. na místo únosu, kdy již svou samotnou přítomností fakticky asistoval obž. Š. k odhodlání se k útoku, jinými slovy mu minimálně dodal již svou samotnou přítomností na místě činu sebevědomí, přičemž o této své roli musel již být v ten moment srozuměn, přesto utíkal s obž.

Š. do vozidla s obž. Š. a společně se odebrali do XY...V rámci koordinovaného a plánovitého páchání trestné činnosti organizovanou skupinou není vyloučeno, aby se některý z členů této skupiny na páchání trestné činnosti podílel výhradně jako účastník ve smyslu § 24 odst. 1, tedy například i jen pomocí spočívající nejen v aktivitách, jež se bezprostředně týkají samotné realizace trestného činu (např. ve vylákání poškozeného na místo činu a hlídání při činu), ale i v různých formách činností umožňujících a usnadňujících spáchání trestného činu (např.

opatřením prostředků a odstraněním překážek) a v neposlední řadě (za předpokladu dohody členů skupiny předcházející dokončení trestné činnosti) v aktivitách směřujících k jejímu zakrytí či ztížení odhalením členů skupiny, což se u obž. K. projevovalo tak, že obž. Š. odmítl sdělit své jméno, že je to radši ani nevědět a správně situaci obž. Š. popsal jako únos... atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 15. – 18. svého rozsudku odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Ten jednoznačně uvedl, že pokyn k tomu, aby se nezletilé zmocnili, když byla na procházce s babičkou, dostali oba a že mu také oba bezprostředně vyhověli, společně nejdříve prošli kolem nezletilé „AAAAA“ (použit pseudonym) a její babičky, poté se obrátili a po cestě zpět k vozidlu obžalované obžalovaný Š.

popadl nezletilou „AAAAA“, oba s ní odběhli k vozidlu a všichni z místa společně odjeli do XY. Uvedl také, že nezletilá „AAAAA“ se vzpírala a ještě během cesty do XY brečela. Její babička, svědkyně M., ihned poté, co jí vzali nezletilou „AAAAA“, za nimi křičela, aby jí vrátili, a na dva poblíž stojící svědky zavolala, že jde o únos a ptala se jich na typ vozidla, kterým odjeli...Zjevně se totiž jednalo o násilné odebrání nezletilé její babičce, a to způsobem předem promyšleným a zorganizovaným obžalovanou Š....nejpozději bezprostředně před provedením daného únosu, již na místě dostal alespoň rámcové instrukce jak postupovat, z nichž muselo být zřejmé jak jemu tak spoluobžalovanému K., že půjde o únos nezletilé „AAAAA“...Skutečností je, že obžalovaný K.

v první části dané akce, která je předmětem trestního stíhání v této trestní věci, jednal poměrně pasivně, aniž by svým jednáním přímo naplňoval znaky trestného činu únosu. Nezletilou „AAAAA“ totiž od její babičky odvlekl obžalovaný Š.. Obžalovaný K. však vyrazil pro nezletilou „AAAAA“ podle pokynů obžalované M. Š. společně s ním, a pak všichni tři odjeli s nezletilou „AAAAA“ směrem do XY. Tím společně naplnili záměr unést ji, přičemž bylo nerozhodné, z jakého motivu každý jeden z nich takto jednal.

Jisté přitom je, že vše předem připravila, naplánovala a zorganizovala obžalovaná M. Š....obžalovaní Š. a K. od počátku postupovali vědomě podle jejích pokynů s uvedeným záměrem... atd.“

12. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 11.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.

13. S ohledem na charakter uplatněných námitek je v teoretické rovině vhodné uvést, že pro naplnění znaku organizované skupiny je třeba spolupráce nejméně tří osob, avšak není nutné, aby všechny zúčastněné osoby byly ztotožněny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017) nebo aby se všechny osoby účastnily hlavní trestné činnosti nebo ji alespoň znaly, když postačuje dílčí jednání i méně závažného charakteru, jež ale v rámci plánovitosti a koordinovanosti organizované skupiny zajišťuje dosažení cíle (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 678/2017). Současně není ani pro účast na organizované skupině třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, ale postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016), nemusí být přímo členem skupiny, je-li na její činnost navázán (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 3 Tdo 613/2014). Za dostačující lze považovat i účast na činnosti organizované skupiny, která nemusí naplnit všechny znaky spolupachatelství (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 526/2013). K vytvoření skupiny nadto může dojít až v průběhu páchání trestné činnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1603/2016).

14. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry.

Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 16. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil, částečně se s nimi ztotožnil (bod 14. a násl. rozsudku odvolacího soudu), sám nad rámec úvah soudu prvního stupně připojil závěry vlastní a doplnil dokazování.

Ve vztahu k námitkám obviněného lze také uvést, že oba soudy nižších stupňů se pečlivě zabývaly naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu, kterým byl obviněný shledán vinným, přičemž neopomněly zdůvodnit, proč z provedeného dokazování vyvodily, že bylo jednáno v rámci organizované skupiny (viz výše bod 13.) ve smyslu § 200 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti lze také uvést, že obviněný ve vztahu k argumentaci stran chybné právní kvalifikace jeho jednání a nenaplnění znaků jednání v rámci organizované skupiny vychází z vlastní alternativní verze skutkového děje, přičemž vytrhává jednotlivé části odůvodnění soudů nižších stupňů, izoluje je, vyzdvihuje pouze skutečnosti svědčící v jeho prospěch a taktně pomíjí skutečnosti svědčící v jeho neprospěch.

Lze tak uzavřít, že soudy správně uzavřely, že se obviněný dopustil trestného činu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle § 200 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, když z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný spolu se spoluobviněným Š. vyrazili podle pokynů spoluobviněné M. Š. pro poškozenou, odvlekli ji od její babičky a všichni tři s nezletilou poškozenou odjeli směrem do XY. Je sice pravdou, jak mj. uvedl i odvolací soud, že jednání obviněného bylo více pasivní než jednání spoluobviněného Š., nicméně z provedeného dokazování vyplynulo, a to mj. i z výpovědi spoluobviněného Š., že obviněný si byl předem vědom toho, že se jedná o únos dítěte, přičemž i jednání babičky poškozené a jednání samotné poškozené v době únosu, která musel obviněný vědomě vnímat, vypovídala o tom, že se jednalo o únos.

Ve vztahu k námitce obviněného stran spolupachatelství lze nad rámec již uvedeného konstatovat, že se danou námitkou zabýval Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí ve věci ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 6 Tdo 464/2021, přičemž v bodě 13. mimo jiné odkázal na vymezení spolupachatelství v rozhodnutí č. 36/1973 a 15/1967 Sb. rozh.

tr., přiměřeně též na rozhodnutí č. 41/1993-III, č. 45/2018 Sb. rozh. tr. [Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24; uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný)], přičemž lze tedy podrobněji uvést, že o společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh.

tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). V projednávané věci byli obvinění vedeni společným cílem, kterým byl únos poškozené. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné dovolatele upozornit i na skutečnost, že na věrohodnosti jeho obhajoby jistě nepřidá zjištění, že jeho argumentace, pro kterou bylo původní rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc soudu druhého stupně přikázána k novému projednání a rozhodnutí, se na základě objektivních skutečností, zjištěných odvolacím soudem, ukázala účelovou.

V rámci hodnocení důkazů je pak s podivem, že obviněný, přestože argumentuje tím, že o žádném únosu nebyl předem informován, na druhou stranu připouští, že předchozí den trávil ve společnosti spoluobviněné, pak jeli teprve pro syna obviněné – spoluobviněného M. Š., celou dobu byl s nimi, a obviněná měla dát pokyn k odebrání poškozené jen spoluobviněnému M. Š. V kontextu s uvedeným a skutečnostmi, které ve svých rozhodnutích zmínily soudy nižších stupňů lze pak stěží hledat logiku v chování dovolatele, proč obviněný K.

má doprovázet spoluobviněného M. Š. k „běžnému přivedení poškozené k její matce“ od babičky. Další skutečnost, která svědčí o účelové argumentaci obviněného je samotný průběh děje, tj. projití kolem poškozené s babičkou, otočení se a útěk s poškozenou v náručí k vozidlu, odjezd do XY, kde, již předem byla obviněná domluvena na odvozu do XY (viz svědek J. L.). Lze se pozastavit nad úvahou obviněného, pokud tento argumentuje tím, že až ve vozidle se mu situace nezdála, zda způsob, jakým proběhlo odebrání poškozené babičce, je podle něj odpovídající běžné situaci a zda takto má vypadat obvyklé převzetí dítěte.

15. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 6. 2023

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu