8 Tdo 540/2025

8 Tdo 540/2025-549

USNESENÍ

Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2025 o dovolání obviněného ml. AAAAA (pseudonym) rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 24. 2. 2025, č. j. 4 Tmo 18/2024-470, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 46 Tm 1/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého odmítá.

1. Obviněný ml. AAAAA (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 23. 10. 2024, č. j. 46 Tm 1/2024-420, uznán vinným proviněním znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku. Za toto provinění (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 84 tr. zákoníku za podmínek v § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a byl nad ním vysloven dohled, při stanovené zkušební době v délce 3 (tří) let podle § 33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. O nárocích na náhradu škody (zdravotní pojišťovně) a nárocích na náhradu nemajetkové újmy poškozené (nezletilé) bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, podal obviněný a poškozená (nezletilá zastoupená zmocněncem) odvolání. Z podnětu odvolání poškozené Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 24. 2. 2025, č. j. 4 Tmo 18/2024-470, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy a podle § 259 odst. 3. tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené BBBBB (pseudonym) částku ve výši 350 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn a podle § 256 tr. ř. bylo odvolaní obviněného zamítnuto.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že od počátku trestního stíhání svoji vinu popírá, skutek se nestal, jednotlivá zjištění jsou ve vzájemném rozporu a provedení skutku bylo fyzicky nemožné. V této souvislosti poukázal na jednotlivé ve věci provedené důkazy a skutková zjištění, přičemž uvedl, že nebyl prokázán přesný den vzniku skutku, nemohl zamknout dveře, jelikož dveře nejsou opatřeny zámkem, což mělo být zjištěno jeho důkazním návrhem, jakékoliv projevy nevůle poškozené by zaznamenala její sestra či by je zaznamenal otec obviněného, způsob, jakým mělo dojít k pohlavnímu styku, je neproveditelný, a v té souvislosti navrhoval důkaz znalcem k reálnosti provedení pohlavního styku jak uváděla poškozená, který však byl zamítnut.

Rovněž nebylo prokázáno, že by poškozené porušil panenskou blánu, nikdo si ničeho podezřelého na poškozené nevšiml. Obviněný dále také poukázal na nedostatečné vyhodnocení osobnosti poškozené a jeho, s tím, že výslech poškozené formou videokonference je zcela nedostačující. Má také za to, že požadavek na náhradu škody je ekonomicky likvidační a je v rozporu se zásadami ukládání peněžitých sankcí a náhrad. V souvislosti se shora uvedenými nedostatky soudů nižších stupňů byla podle dovolatele porušena zásada in dubio pro reo, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby, případně aby věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že námitky obviněného jsou až na drobné nuance doslovným přepisem již uplatněného odvolání, přičemž oba soudy na totožné námitky obviněného přiléhavě reagovaly. Státní zástupkyně tak i s ohledem na opakování námitek obviněného uvedla, že obhajoba obviněného, že je nevinen, je pouhou polemikou se skutkovými zjištěními, a obviněný takovou argumentací nenaplňuje jím uplatněný dovolací důvod, jelikož zjevný rozpor nelze shledávat pouze v tom, že není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Ve vztahu k jednotlivým námitkám obviněného odkázala na rozhodnutí soudů nižších stupňů a uvedla, že výpověď poškozené, ačkoliv je důkazem stěžejním, nebyla důkazem jediným. V této souvislosti poukázala zejména na výpověď svědků CCCCC (pseudonym) a DDDDD (pseudonym), na lékařské zprávy a znalecké posudky. Pro pravdivost výpovědi poškozené pak dle státní zástupkyně svědčí také výpověď svědkyně I. Z. Státní zástupkyně dále uvedla, že nelze přisvědčit ani námitkám stran návrhů na doplnění dokazování, jelikož oba soudy na ně řádně reagovaly a jejich neprovedení odůvodnily. K námitce obviněného ohledně výroku o náhradě škody odkázala na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti má státní zástupkyně za to, že obviněným uplatněné dovolání z části uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá a z části je neopodstatněné, takže navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhla, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.

5. Zmocněnec poškozené zaslal Nejvyššímu soudu vyjádření k dovolání obviněného, ve kterém se obsáhle vyjadřuje k jednotlivým v dovolání obviněným uplatněným dovolacím důvodům, např. k provedení znaleckého posudku k reálnosti soulože, zkoumání existence klíče od pokoje atd. Ve vyjádření rovněž uvedla, že soudy provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, tudíž nelze hovořit o opomenutých důkazech, jak se ve svém dovolání vyjadřuje obviněný. Pokud jde o výhrady dovolatele k výši jí přiznané nemajetkové újmy, tak vyjádřila své přesvědčení, že soudy velmi pečlivě zhodnotily potřebné důkazy k přiznanému nároku na úhradu nemajetkové újmy, když mj. podotkla, že finanční situace obviněného nemůže být na úkor poškozené (v té souvislosti poukázala po rozhodnutí Nejvyššího soudu řešící problematiku výše nemajetkové újmy). Závěrem svého vyjádření navrhla dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, případně zamítnout podle § 265j tr. ř.

II. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval na to, že si důkazy protiřečí; nebyl stanoven přesný den vzniku skutku; nemohl uzamknout dveře pokoje, když tyto dveře nemají zámek; sestra poškozené by zaznamenala projev odporu poškozené; nikdo si ničeho na poškozené nevšiml; způsob vykonání pohlavního styku je neproveditelný; byla špatně vyhodnocena osobnost jednotlivých účastníků; výslech poškozené formou videokonference je nedostačující; uložená náhrada škody je likvidační atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se řádně zabýval nalézací soud v bodech 11. – 13. svého rozsudku a odvolací soud na ně reagoval v bodech 30 a násl. svého rozhodnutí. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

12. S ohledem na argumentaci obviněného, která nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními

relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.

13. V reakci na tvrzení obviněného, že byla porušena zásada in dubio pro reo, lze také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.

10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.

Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

14. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a výše uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry.

Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 11. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a neopomenul reagovat na námitky obviněného, přičemž je nutné opětovně konstatovat, že dovolání obviněného je téměř doslovným opakováním námitek uplatněných v rámci jeho odvolání, jak mj. uvedla již shora státní zástupkyně ve svém vyjádření.

I přes uvedené skutečnosti, tedy že obviněný pouze opakuje námitky uplatněné před soudy nižších stupňů, přičemž na ně bylo řádně reagováno (viz též bod 11.), považuje Nejvyšší soud za vhodné k argumentaci obviněného uvést, že výpověď poškozené nestojí osamoceně, ale je podpořena dalšími nepřímými důkazy, a to zejména svědeckou výpovědí DDDDD, která si všimla, že poškozená není v pořádku, opakovaně se jí dotazovala, až se jí poškozená svěřila, stejně jako výpovědí svědka CCCCC, kterému se poškozená svěřila, a který tuto skutečnost, přestože jej poškozená žádala, aby to nikomu neříkal, sdělil matce poškozené, dále výpovědí svědkyně I.

Z., která je partnerkou otce obviněného a vypověděla, že se „to“ poškozené asi stalo. Věrohodnost výpovědi poškozené je pak také podporována znaleckými posudky, kdy znalkyně MUDr. Kateřina Černeková v souladu se znaleckým posudkem uvedla, že u poškozené došlo k rozvoji smíšené poruchy chování v přímé souvislosti s prošetřovaným jednání, tedy se sexuálním chováním ze strany obviněného. Ze znaleckého posudku a výslechu znalce PhDr. Petra Štěpaníka mj. vyplynulo, že poškozená splňuje psychologické aspekty obecné věrohodnosti, popis událostí odpovídá skutečně prožitému a sklony ke lhaní u ní nebyly detekovány.

Obviněný taktéž ve svém dovolání poukazuje na obecnou osobnost poškozené, kterou znevěrohodňuje, a proto považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že svědkyně S. D., ředitelka Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, popsala poškozenou jako velmi zodpovědnou dívku, která každý den jezdila do školy do XY a zpět, a vždy dodržela, co řekla. Ze sdělení třídní učitelky pak také vyplynulo, že poškozená přebírala odpovědnost za matku a snažila se sama řešit situace, kdy např. nebyly hrazeny platby v rámci školy, tím, že sama tyto platby hradila svým kapesným.

Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů zcela správně vyhodnotily osobnost poškozené a věrohodnost její výpovědi, když ji shledaly věrohodnou. Přehlédnuta nemůže být v této souvislosti ani skutečnost, že poškozená na uvedené jednání dovolatele se nesnažila nikoho upozornit, naopak těm, kterým se svěřila, zakázala komukoliv to dál říct. Pokud pak obviněný poukazuje také na to, že poškozená měla být osobně vyslechnuta před nalézacím soudem, a výslech formou videokonference je nedostačující, je vhodné uvést, že nalézací soud (soud prvního stupně) se touto skutečností zabýval v bodech 7.

a 11. svého rozsudku a odvolací soud se touto výhradou dovolatele velice podrobně zabýval v bodech 34. – 46. svého rozsudku. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud s odůvodněním závěrů soudů nižších stupňů k této problematice ztotožňuje, považuje za potřebné pouze ve stručnosti uvést, že nalézací soud postupoval zcela správně v souladu s § 102 tr. ř., a to s ohledem na psychický stav poškozené, v souladu s jednoznačným doporučením znalců neprovádět další osobní výslech poškozené před soudem a to i s ohledem na minimalizaci sekundární viktimizace poškozené, přičemž právo na obhajobu obviněného nebylo porušeno, zvláště za situace, kdy výslechu byl přítomen jeho obhájce.

K dalším námitkám obviněného, které nijak nevybočují z prosté polemiky s hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními, přičemž jak již bylo uvedeno výše, soudy nižších stupňů se jimi řádně zabývaly, lze dále uvést, že z výslechu znalce PhDr. Petra Štěpaníka mj. také vyplynulo, že schopnost poškozené bránit se jednání obviněného byla podstatně snížena, snažila se mu vyhovět a co nejrychleji ze situace uniknout. To, že nebyla schopna určit přesný čas skutku pak vyplývá z toho, že sama neměla v úmyslu celou událost hlásit (to ve své podstatě učinil až svědek CCCCC, kterému se svěřila), a byl u poškozené také diagnostikován tzv. viktimizační syndrom, syndrom ze znásilnění, kdy se vlastně poškozená přestala bránit a vše nechala osudu, přičemž je také přerušeno ukládání do dlouhodobé paměti.

Nelze také pominout, že i sama poškozená uvedla, že měla za to, že je zbytečné volat o pomoc. Pokud pak obviněný poukazuje také na protržení panenské blány poškozené, lze obviněného upozornit na to, že obviněný se dle skutkové věty dopustil análního (nikoli vaginálního) pohlavního styku. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.

15. Obviněný také poukázal na skutečnost, že nemohl uzamknout dveře pokoje, jelikož nebyly opatřeny zámkem, přičemž tento rozpor měl být odstraněn důkazním návrhem na prohlídku místa činu, a dále poukázal na to, že způsob, kterým mělo dojít k pohlavnímu styku, je u osob mladistvých, bez zkušeností neproveditelný, což mělo být potvrzeno důkazem (znaleckým posudkem), který byl zamítnut. Obviněný v rámci této své polemiky se skutkovými zjištěními ve své podstatě nepřímo vznáší námitku tzv. opomenutých důkazů.

Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal.

V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl.

36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.

ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.

16. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů, přičemž je zřejmé, že byly vzaty v úvahu i obviněným učiněné důkazní návrhy a oba soudy dostatečně odůvodnily, proč považovaly jejich provedení za nadbytečné. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady k otázce neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů k této problematice a dodává, že na návrh dovolatele na doplnění dokazování bylo jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem reagováno a soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné (viz bod 11. rozsudku). Odvolací soud se k opakujícím návrhům, respektive námitkám stran dalšího dokazování obviněného dostatečně vyjádřil v bodech 65. – 71. svého rozsudku.

17. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s dovolacími námitkami směřujícími proti výroku o náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ve výši 647 755 Kč, a náhradě nemajetkové újmy poškozené nezletilé ve výši 350 000 Kč (výše nemajetkové újmy byla odvolacím soudem z podnětu odvolání poškozené modifikována). Obviněný v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že taková výše náhrady škody je pro něj ekonomicky likvidační a není schopen ji hradit. Nejvyšší soud považuje na tomto místě za vhodné uvést, že nalézací soud se v bodě 18. svého rozhodnutí řádně zabýval uplatněným nárokem na náhradu škody zdravotní pojišťovny, přičemž se neopomenul zabývat i osobními poměry obviněného. Odvolací soud pak adhezní výroky podrobně přezkoumával v bodech 84. – 97. svého rozsudku, přičemž uzavřel, že částka 350 000 Kč, jakožto náhrada nemajetkové újmy poškozené nezletilé, je v souladu s konstantní judikaturou a odpovídá charakteru prožitých útrap. Ve vztahu k osobním poměrům obviněného, s ohledem na argumentaci, že taková náhrada škody je pro něj likvidační, lze pak uvést, že aktuální možnosti výdělku obviněného nejsou sice nijak vysoké, ale obviněný již ukončil studium a zařadil se do pracovního procesu, přičemž jenom skutečnost, že teprve začíná pracovat, nemůže být jediné určující hledisko [obviněný sám v dovolání uvádí, že se vyučil zedníkem, při všeobecné znalosti nedostatku této profese na trhu práce (je-li odhlédnuto od oficiálně přiznaných příjmů), lze stěží akceptovat tvrzení dovolatele, že by se s uvedeným „závazkem měl potýkat po zbytek života“]. Obviněný svým jednáním a v postavení nevlastního bratra, kterého poškozená vnímala jako svou rodinu a hledala u něj doma bezpečné útočiště, způsobil poškozené značné duševní útrapy, které vyústily až k pokusu o sebevraždu. S ohledem na výše uvedené a s přihlédnutím k dosavadní judikatuře (bod 90. a 95. rozsudku odvolacího soudu) lze tak uzavřít, že výše náhrady škody a nemajetkové újmy se v daném případě pohybuje v přiměřených mezích.

18. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá, když soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. 7. 2025

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu