8 Tdo 558/2024-368
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2024 o dovolání, které podal obviněný P. G., proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 1. 2024, č. j. 6 To 1/2024-341, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 94/2022, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný P. G. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 9. 2023, č. j. 9 T 94/2022-320, uznán vinným přečinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku a § 67 odst. 1, 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 40 denních sazeb po 100 Kč, celkem 40 000 Kč.
2. Z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 30. 1. 2024, č. j. 6 To 1/2024-341, podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 9. 2023, č. j. 9 T 94/2022-320, ve výroku o trestu a za splnění podmínek § 259 odst. 3, 4 tr. ř. uložil obviněnému podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 70 (sedmdesáti) denních sazeb po 400 (čtyř stech) Kč, celkem 28 000 (dvacet osm tisíc) Kč (bod I. výroku rozsudku). Podle § 256 tr. ř. (bod II. výroku rozsudku) odvolání obviněného zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku (v dovolání výslovně uvedeno usnesení) Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 1. 2024, č. j. 6 To 1/2024-341, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V předmětném dovolání poukazuje na to, že „usnesením č. j. 68 To 203/2022-140“ (celý údaj je nepřesný), bylo jeho odvolání zamítnuto. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz bod II. dovolání) cituje zákonné znění tohoto dovolacího důvodu s následným konstatováním, že skutková zjištění soudu prvního stupně nemají žádnou oporu v provedených důkazech a jsou v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů. Poukazuje dále na to, že již dříve argumentoval tím, že neexistují přímé důkazy, které by prokazovaly, že předmětné kůže byly skutečně z vlka, a pokud snad existují nepřímé důkazy, pak tyto netvoří ucelený řetězec vylučující jinou možnost, přičemž s těmito námitkami se odvolací soud nevypořádal. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je primárně citováno znění tohoto dovolacího důvodu, aby následně dovolatel konstatoval, že odvolací soud v „usnesení“ nesprávně právně posoudil otázku, „zda v daném konkrétním případě je napadený rozsudek v rozporu s ustanovením § 125 odst. 1 věty první a druhé trestního řádu, kdy příslušnou argumentaci odsouzený uplatnil v odvolání proti rozsudku“. Následně soudům nižších stupňů vytýká, že nepostupovaly v souladu se zněním § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ale naopak postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a zásadou in dubio pro reo, přičemž soudy nebyla při existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy zhodnocena pravdivost a věrohodnost každého z důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené „usnesení“ zrušil a soudu druhého stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť veškeré uplatněné námitky se míjí s dovolacími důvody uvedenými v § 265b tr. ř. II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto znění je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech [obhajoba odkazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu - (extrémního rozporu-nesouladu)] přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Obviněný svoji argumentaci vtělil v tvrzení, že jeho odsouzení je vybudováno pouze na nepřímých důkazech, které netvoří ucelený řetězec, přičemž tyto důkazy nebyly hodnoceny tak, jak ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tudíž nemůže ani obstát skutkové zjištění, neboť neodpovídá § 2 odst. 5 tr. ř. Soudy podle mínění dovolatele porušily nejen shora uvedená procesní ustanovení, ale také zásadu in dubio pro reo, a proto v jejich rozhodnutích existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním.
11. K otázce extrémního rozporu ve smyslu jeho výkladu učiněného Ústavním soudem (Nejvyšším soudem) považuje Nejvyšší soud za vhodné dovolatele upozornit na skutečnosti uvedené v tomto rozhodnutí (viz bod 7) a v souvislosti s touto problematikou (extrémní nesoulad – rozpor) na přijaté znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I přes shora uvedené je vhodné uvést, že Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) konstatoval, že uvedený zásah v souvislosti s existujícím extrémním nesouladem – rozporem (nyní zjevný rozpor) lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvedly, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
12. V předmětné trestní věci, jak vyplývá z dovolací argumentace, obviněný zpochybňuje skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů jím předkládanou verzí „skutkového děje“, dle které v žádném případě nenechával zpracovat kůže z vlka, který je zařazen mezi kriticky ohrožené druhy živočichů, ale nechal si zpracovat pouze kůže ze psů, což mu nebylo vyvráceno. V souvislosti s touto svojí obhajobou soudům vytýká, že nepostupovaly v mj. v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (případně § 125 tr. ř.), čímž ve svém důsledku porušily zásadu in dubio pro reo.
13. K tvrzenému nerespektování shora uvedených ustanovení a zásady in dubio pro reo je vhodné uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry [viz shora body 7 a 11; (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013)].
14. Nejvyšší soud musí konstatovat, že ze spisového materiálu ve shodě s rozhodnutími soudů nižších stupňů je nezpochybnitelné, že oproti výpovědi obviněného, který svoji vinu popírá, stojí celá řada důkazů, které jednoznačně jeho obhajobu vyvrací. Předně jde o výpověď svědka J. P., který uvedl, že jej obviněný požádal o preparování kůží dvou vlků, avšak do evidence zakázek uvedl, že se jedná o lišky. Skutečnost, že byl obviněným požádán o provedení preparace kůže dvou vlků obviněným vyplývá z dalšího důkazu, a to záznamu telefonních hovorů mezi obviněným a svědkem P., kde jednoznačně hovoří o kůžích z vlka, přičemž z těchto hovorů je patrna snaha obviněného zastřít jejich původ, čemuž odpovídá i v evidenci vedené svědkem P. označení kůže vlka za kůže lišky. Uvedenými obsahově shodnými námitkami obviněného se zabývaly již velmi podrobně soudy nižších stupňů [soud prvního stupně např. pod body 3, 8 a 9 svého rozsudku a následně odvolací soud v bodech 7 až 9 svého rozsudku]. Nelze tudíž přisvědčit námitce dovolatele, že by rozhodnutí zmíněných soudů byla v rozporu s ustanovením § 125 tr. ř. – navíc je vhodné uvést, že pokud obviněný námitky nerespektování § 2 odst. 5, 6 tr. ř., zásady in dubio pro reo a nerespektování ustanovení § 125 tr. ř. podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak jde o odkaz nepřiléhavý, neboť výše dovolatelem uvedená ustanovení nelze jako procesní ustanovení podřadit pod hmotněprávní ustanovení, jak vyžaduje znění § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
15. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], které mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vhodným se jeví rovněž zmínit [s ohledem na tvrzený extrémní nesoulad, porušení zásady in dubio pro reo a obviněným předkládanou vlastní verzi skutkového děje jako jedinou správnou] rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“.
16. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že obviněný neuplatnil relevantní hmotněprávní námitky, neboť podmínky pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom nesporné, že si byly vědomy důkazní situace, a z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrno, jak hodnotily provedené důkazy [v řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci] a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry, přitom odůvodnění rozhodnutí nižších soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle v rámci hodnocení důkazů, jak je nepřímo nastíněno v mimořádném opravném prostředku obviněným s odkazem na extrémní nesoulad, který Nejvyšším soudem nebyl shledán. Závěry vyslovené soudy nižších stupňů byly shledány správnými.
17. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [pouze námitku extrémního rozporu bylo možno považovat za relevantní a podřadit ji pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz body 10-14), avšak posouzena byla jako zjevně neopodstatněná], z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 7. 2024
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu