8 Tdo 564/2025-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 7. 2025 o dovolání obviněného R. D., nyní ve výkonu trestu ve Věznici Oráčov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 4 Tmo 32/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 8 Tm 29/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež (dále „soud prvního stupně“), ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 8 Tm 29/2024, byl obviněný R. D. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil společně s již odsouzeným mladistvým AAAAA (pseudonym) a mladistvým BBBBB (pseudonym) (dále „mladistvý“) zkráceně tím, že dne 30. 9. 2023 v době od 21:30 do 21:35 hodin v parku v Brně se zištným úmyslem odcizit věci poškozenému V. M., tohoto společně napadli tak, že k němu při procházení parkem nečekaně zezadu přistoupili, obviněný R. D. ho opakovanými údery udeřil do nosu a obličejové části hlavy, až poškozený upadl na zem, kde mu přimáčkl nohou hlavu k zemi, aby ho znehybnil a přitom, jak poškozený ležel na zemi, jej mladistvý AAAAA kopl do oblasti trupu a mladistvý BBBBB mu z kapsy kalhot vzal dva mobilní telefony a otevřenou krabičku cigaret značky Marlboro, a poté z místa utekli, čímž poškozenému způsobili škodu ve výši 6.136 Kč a zaměstnavateli poškozeného, společnosti sledovanitv.cz, s. r. o., se sídlem U vodárny 3032/2a, Brno, ve výši 3.500 Kč, a poškozenému způsobili nalomení horní čelisti a další drobná zranění, což si vyžádalo ošetření a léčení do 13. 10. 2023.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestním opatření mladistvého a o náhradě škody tak, že všichni tři spoluobvinění jsou povinni zaplatit společně nerozdílně na náhradě škody společnosti sledovanitv.cz, s. r. o., Brno, částku 3.500 Kč.
3. Krajský soud v Brně jako odvolací soud pro mládež (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 4 Tmo 32/2024, z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně společnosti sledovanitv.cz, s. r. o., Brno, a nově podle § 259 odst. 3 ve spojení s § 259 odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se tato poškozená společnost podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Dovolání obviněného
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že se odvolací soud s jeho odvoláním řádně nevypořádal, ale pouze zopakoval závěry soudu prvního stupně a jeho vinu dovodil výlučně z důkazů, o jejichž věrohodnosti lze mít důvodné pochybnosti. Namítl, že si soud selektivně vybral jen to, co bylo v jeho neprospěch, což je v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. a svědčí o libovůli při hodnocení důkazů. Soud prvního stupně se jednotlivými důkazy v jeho prospěch nezabýval a nevypořádal se s nimi ani v odůvodnění rozsudku, a to přesto, že v nich jsou podstatné rozpory.
5. Obviněný své pochybnosti o správnosti provedeného dokazování opíral o to, že mladiství spolu bezprostředně po činu strávili několik hodin a mohli se proto domluvit, jakým způsobem budou vypovídat, a mohli se obrátit proti němu, neboť je dospělý a oni jen mladiství. Jejich výpovědi se však shodují jen potud, že dal poškozenému facku, přičemž bylo snadné tento okamžik prohlásit za začátek útoku, dále se jejich výpovědi již obsahově rozcházejí. Neztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, že jím uváděná obhajoba je účelová, neboť výsledky dokazování u hlavních líčení jeho verzi podporují, kdežto výpověď mladistvého BBBBB je nekonzistentní a nelogická. Na podporu své verze obviněný poukázal i na předchozí společnou trestnou činnost obou mladistvých.
6. Nesrovnalosti shledal i ve výpovědi poškozeného V. M., protože uváděl, že jej napadly dvě osoby, a proto nemůže být pravdou, že by svědku R. F. řekl, že jej napadli „tři cigáni“, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku. Nevěrohodnost svědka R. F. obviněný dovozoval zejména z toho, že za označení pachatelů požadoval od poškozeného peníze. Obviněný poukázal na kamerový záznam, z něhož je zjevné, že poškozený v důsledku podnapilosti vrávoral. Rovněž poukázal na jeho sexuální orientaci, a s ohledem na ni tvrdil, že důvodem, proč dal poškozenému facku, byla z jeho strany učiněná nabídka sexu, která se ho hluboce dotkla a velice jej šokovala. Pokud si ji poškozený již nevybavuje, zřejmě proto, že byl opilý. Podle obviněného nemůže být za důkaz o jeho vině považována lékařská zpráva, resp. znalecký posudek, neboť popisuje toliko mechanismus vzniku zranění, nikoli kdo jej způsobil.
7. Výhrady obviněného směřovaly i proti způsobu, jakým soudy vyhodnotily skutečnosti plynoucí z kamerového záznamu, jenž nezachycuje samotné napadení, ale jen jeho přítomnost na místě činu, kterou nepopírá. Osoby, které jsou na záznamu zachyceny, nejsou dostatečně identifikovatelné, a poškozený je podle oblečení nedokázal řádně označit. Obviněný, jenž byl oblečen do oděvu šedé barvy, dovodil, že útočníky byli pouze mladiství, neboť mladistvý AAAAA měl na sobě bílou mikinu a mladistvý BBBBB tmavé oblečení. Soudům vytkl, že se jeho obhajobou nezabývaly a zcela od ní odhlédly, přestože ji podporuje celá řada důkazů, zejména výpověď svědka R. F. a výpovědi mladistvých, kdežto z výpovědi poškozeného si soudy vybraly jen ty části, které podporují obžalobu, přičemž od částí, kde tato výpověď podporuje obhajobu, zcela odhlédly.
8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil výrok II. napadeného rozsudku a podle § 265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, a učinil podnět předsedkyni Městského soudu v Brně podle § 265h odst. 3 tr. ř., aby navrhla přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který nyní na podkladě napadených rozhodnutí vykonává. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření (§ 265h odst. 2 tr. ř.) k dovolání poukázal na to, že jde o doslovné opakování obhajoby obviněného z předchozích stádií trestního řízení, s níž se oba soudy správně vypořádaly a své závěry v odůvodnění rozhodnutí rozvedly.
10. Námitky v dovolání uvedené neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť jejich obsah směřuje k porušení zásady in dubio pro reo, jež žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Rovněž shledal, že nic nenasvědčuje ani tomu, že by byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly, což logicky nenapadnutelným způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Vyslovil přitom souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
11. Obviněný k tomuto vyjádření písemně uvedl, že v dovolání jednoznačně vyjádřil, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Tento rozpor spatřuje zejména v tom, že se odvolací soud ani soud prvního stupně vůbec nezabývaly důkazy v jeho prospěch a ani se s nimi nevypořádaly v odůvodnění svých rozsudků, jak bylo jejich povinností podle § 125 odst. 1 tr. ř. Pokud by je braly do úvahy, nemohly by dospět k závěru o jeho vině, zejména že měl úmysl zmocnit se cizí věci. Soud prvního stupně konstatoval důkazy v jeho neprospěch, aniž by zvažoval důkazy v jeho prospěch, což odvolací soud nenapravil, ani nereagoval na námitku, že postup soudu prvního stupně byl vadný. Setrval na tom, že podané dovolání odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a je na místě, aby bylo projednáno a aby o něm bylo rozhodnuto. Vyslovil souhlas s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
IV. Formální důvody dovolání
12. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
13. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.), je možné podat jen na základě důvodů zákonem vymezených v § 265b odst. 1 a) až m), odst. 2 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním v rámci své přezkumné rozhodovací činnosti vázán (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
14. Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr.
ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr.
ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení Nejvyšší soud při vázanosti uplatněnými důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
15. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný dovolání opřel, je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
16. Kromě uvedeného je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
17. Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněný zásadně brojil proti tomu, že dokazování nebylo provedeno v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 6 tr. ř., protože soudy při hodnocení některých důkazů nepostupovaly objektivně a bez známek libovůle, naopak se domnívá, že některé důkazy soud prvního stupně upřednostnil, a to zejména ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, a že odvolací soud na jím uvedené námitky proti tomuto postupu nedostatečně v rámci odvolacího řízení reagoval. Těmito výhradami obviněný tvrdí, že se činu, jenž je mu kladen za vinu, nedopustil způsobem, který soudy ve skutkových zjištěních uvedly. Připouští v rozporu s nimi jen jeden úder na poškozeného, avšak ze zcela jiného důvodu, než z důkazů dovodily soudy. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, na rozdíl od Nejvyššího státního zastupitelství, že obviněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě naplnil, protože takto vznesené výhrady lze označit za dostatečné, protože obsahují výtky dopadající na podmínku, rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků zločinu, jímž byl obviněný uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou tyto výhrady důvodné.
18. Vzhledem k tomu, že obviněný zásadně brojil proti tomu, jakým způsobem soudy provedené důkazy hodnotily a jaké skutečnosti z nich zjistily, je třeba připomenout, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), tzn. že nemůže sám provedené důkazy hodnotit, je povinen zabývat se jen správností postupu soudů nižších stupňů a posuzuje, zda dodržely pravidla vyplývající z § 2 odst. 6 tr. ř., případně spravedlivého procesu na základě čl. 6 Úmluvy nebo čl. 38 až 40 Listiny. Své závěry může opírat o skutečnosti zjištěné soudy nižších stupňů. Tudíž při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud sám nehodnotí, který ze svědků je věrohodnější, anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, protože takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které důkazy v souladu se zásadou ústnosti a přímosti důkazního řízení provádějí [srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nebo ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
V. K důvodnosti dovolání
19. Na podkladě těchto zásad Nejvyšší soud posuzoval důvodnost dovolání obviněného. S ohledem na jím dosud uplatňovanou obhajobu i námitky učiněné v odvolání lze seznat, že opakuje skutečnosti, které byly předmětem jeho obrany v předešlých fázích řízení, a soudy na jím uváděná tvrzení reagovaly a vypořádaly se s nimi způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti, jež obviněný nastiňuje v dovolání. Z námitek obviněného je totiž patrné, že nekorespondují s obsahem soudy učiněných skutkových zjištění. Posoudí-li se obsah provedených důkazů, závěry z nich plynoucí rovněž neodpovídají okolnostem, jak je v dovolání podává obviněný, jenž se snaží vyvinit, avšak argumenty, které nemají podstatný nebo žádný podklad ve výsledcích provedeného dokazování.
20. Nejvyšší soud dovolání obviněného nepřisvědčil, protože z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soud prvního stupně jeho verzi popisu událostí bral na vědomí a vypořádal se s ní způsobem, který nevykazuje tvrzené nedostatky (viz bod 12. rozsudku). Soud prvního stupně vyslechl obviněného, spoluobviněné mladistvé, poškozeného i svědky, k dispozici měl znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a kamerové záznamy (srov. body 2. až 10. rozsudku soudu prvního stupně), a tyto důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a reagoval v té souvislosti na obhajobu obviněného, kterou konfrontoval s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména s výpovědí svědka R. F., který popsal, co mu poškozený o napadení svěřil, a jakým způsobem zjistili jména útočníků (viz body 11. a 12. rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně reagoval i na obhajobu obviněného spočívající v tom, že motivem toho, že poškozeného napadl, byla jeho výzva k sexu, což však s ohledem na výsledky provedeného dokazování vyloučil, protože se zřetelem na obsah všech dalších ve věci provedených důkazů, zejména výpovědí osob, které byly na místě činu, tuto skutečnost nezjistil, a nevyplynula ani z výpovědi poškozeného. Důvodně proto uzavřel, že tato verze obhajoby obviněného zůstala zcela osamocena (viz bod 12. rozsudku nalézacího soudu).
21. Soud prvního stupně se zabýval též výhradou obviněného, že poškozeného napadly jen dvě osoby, nutno však podotknout, že tato obhajoba je v rozporu i s jeho vlastním tvrzením, že u činu přítomen byl, protože facku, jíž poškozenému dal, nevyloučil. Pro tento skutkový závěr důvodně neopíral o výpověď poškozeného, protože ten uvedl, že měl sluchátka, takže nic zvenčí neslyšel, najednou mu „připadla facka, byl v šoku, nečekal, spadl, byl na zemi… měl u sebe dva telefony, jeden osobní, jeden pracovní, …byl zmlácený, byl na ošetření v nemocnici…dvě osoby stály před ním, a byly hubené, jedna vyšší, jedna nižší, neví, jestli by věděl o třetí osobě…“.
Je tak zjevné, že poškozený nezaznamenal celý průběh činu a po napadení byl díky způsobeným zraněním otřesen. Soud též důvodně poukázal na to, že výpověď obviněného je osamocena i s ohledem na doznání obou mladistvých, kteří prohlásili vinu, a vyjádřili se i k jednání, jímž se do činu zapojil obviněný, s čímž korespondují i zjištění plynoucí z kamerového záznamu, z něhož, jak uvedl soud, plyne, že z místa v blízkosti, kde došlo k činu, odcházely tři osoby, které pronásledovaly poškozeného (srov. body 5.
a 11. rozsudku soudu prvního stupně). Podle těchto zjištění soudu i způsobu, jak se s provedenými důkazy vypořádal, není zjevný žádný rozpor ani jiný nedostatek. Z těchto důvodů nebylo možné přisvědčit obviněnému, že soudy k jeho obhajobě nepřihlížely nebo že se zabývaly pouze důkazy, které svědčily v jeho neprospěch. Naopak z obsahu rozsudku je zjevné, že soud bral do úvahy všechny ve věci zajištěné důkazní prostředky a zabýval se z nich plynoucími skutečnostmi, které jako důkazy hodnotil. Nebylo proto možné se ztotožnit s obviněným, že selektivně vybral pouze tu část důkazů, která byla v jeho neprospěch, neboť způsob, jakým se soud s jím uváděnými nedostatky vypořádal, svědčí o tom, že své povinnosti nezanedbal.
Hodnotil obhajobu obviněného i obsah tvrzení poškozeného a mladistvých, jež konfrontoval s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména s výpovědí kamaráda poškozeného R. F., který popsal, co mu poškozený o napadení svěřil, a jakým způsobem zjistili jména útočníků.
22. Odvolací soud v reakci na odvolání obviněného v bodech 6. až 8. shrnul úvahy o správnosti postupu soudu prvního stupně, jakož i to, že v řízení neshledal procesní vady, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci, a zabýval se jednotlivými námitkami obviněného obdobnými těm, které uvedl v dovolání (srov. k výroku o vině body 9. až 11. jeho rozsudku). Z podnětu odvolání posuzoval správnost závěru soudu prvního stupně o účasti obviněného na zkoumané trestné činnosti, a přisvědčil, že oba mladiství jednání obviněného popsali shodně, přičemž z jejich výpovědí nelze dovodit, že by tak činili jen proto, aby se sami svým postojem k trestnímu řízení vyvinili, protože s tím nekoresponduje to, že svou vinu oba prohlásili, a nic nenasvědčuje tomu, že by záměrně jen usvědčovali obviněného, protože o jeho účasti na celé věci dostatečně hovoří i další ve věci provedené důkazy (viz bod 9.
napadeného rozsudku). Z uvedených skutečností plyne, že obsah rozsudku odvolacího soudu dokládá, že reagoval na námitky obviněného a vypořádal se s nimi způsobem, který nevzbuzuje obviněným uváděné pochybnosti. Tímto postupem odvolací soud dostál své povinnosti, protože neignoroval výhrady vůči důkazům, resp. skutkovým zjištěním, jež soud prvního stupně považoval za klíčové pro skutkové závěry (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III.
ÚS 1104/08). Lze připomenout, že je přípustné, aby odvolací soud odkázal na závěry odůvodnění soudu nižšího stupně [srov. a contrario usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jako „ESLP“) ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, body 59., 60.]. Podmínkou takového postupu je to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.
8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17-1). Těmto zásadám odvolací soud dostál.
23. Nejvyšší soud poté, co shledal, že soudy obou stupňů se výhradami obviněného zabývaly, reagovaly na ně a vypořádaly se s nimi, námitky obviněného nepovažoval za důvodné, protože výsledky dokazování, proti němuž se zaměřil, mají oporu v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a je zjevné, že netrpí žádnými vadami. Ze všeho plyne, že soudy v dostatečné míře posuzovaly věrohodnost poškozeného i mladistvých, jakož i svědka R. F., vůči níž obviněný zejména brojil, i dalších provedených důkazů. Výsledkem této činnosti odpovídající pravidlům podle § 2 odst. 6 tr. ř. jsou skutková zjištění popsaná ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a jsou uvedena též v odůvodnění, v němž je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly ani případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy. Jestliže verze uváděná obviněným a ta, kterou prezentovali mladiství a poškozený, stály proti sobě, soud prvního stupně vyhodnocoval věrohodnost všech aktérů a konfrontoval jejich verze s dalšími ve věci provedenými důkazy a na jejich základě zjištěnými skutečnostmi. Po řádném posouzení všech tvrzení a důkazů, které se k nim vztahovaly, vysvětlil, proč nepřijal verzi obviněného (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16).
24. Soudy podle obsahů přezkoumávaných rozhodnutí dostály zásadě, že hodnocení důkazů je proces, při kterém soud ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. vychází z celé výpovědi svědka, z rozsahu a závažnosti eventuálních rozdílů v jeho výpovědích a vysvětlení, proč k těmto rozdílům došlo. Vzaly do úvahy i důkazy ostatní, posoudily eventuální rozdíly mezi nimi a podle vnitřního přesvědčení všestranně na zásadách logiky učinily přesvědčivý závěr, který je založen na analytické a syntetické metodě, často v určitém spojení s dedukcí a indukcí (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1-156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 41). Při dodržení uvedených pravidel postup soudů v této trestní věci a závěry vzešlé z hodnocení důkazů nevzbuzují pochybnosti, na něž obviněný v dovolání poukazoval, protože z nich není patrná libovůle ani jiná snaha o zkreslení zjištěných skutečností.
25. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že na základě provedeného dokazování soudy správně objasnily rozhodné skutečnosti, postupovaly při hodnocení všech důkazů, včetně obsahu znaleckého posudku, podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své závěry v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. v přezkoumávaných rozsudcích vyhodnotily a vysvětlily. Nebylo možné přisvědčit státnímu zástupci ve vyjádření k dovolání, že obviněný vytýkal pouze porušení zásady in dubio pro reo, protože tento nedostatek výslovně neuvedl, přesto je vhodné zmínit, že uvedený princip má své místo pouze tehdy, jestliže v důkazním řízení není dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku, některé jeho části či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Aplikace uvedených zásad v posuzované věci nepřichází do úvahy, protože má místo jen tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). V posuzované věci výsledky provedeného dokazování dostatečně objasnily vinu obviněného i okolnosti, za nichž čin, proti němuž brojil, spáchal, a proto vylučují, aby bylo možné uvažovat o tom, že předmětné pravidlo bylo naplněno. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů neshledal nedostatky, které by svědčily o vadách zakládajících porušení pravidel spravedlivého procesu, protože soudy splnily povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí, což však ani podle ustálené judikatury ESLP neznamená pro obecné soudy nutnost detailně odpovědět na každý argument stěžovatele (srov. z rozhodnutí ESLP např. rozsudek velkého senátu ze dne 21. 1. 1999, García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, bod 26., nebo rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Sanchez Cardenas proti Norsku, č. 12148/03, bod 49. a další). Porušením práva na spravedlivý proces není ani úplné nereagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek ESLP ze dne 17. 6. 2008, Victor Savitchi proti Moldávii, č. 81/04, bod 48.), nebo na námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek ESLP ze dne 11. 10. 2011, Fomin proti Moldávii, č. 36755/06, bod 31.). V posuzované věci je z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17-1).
VI. Závěr
26. Nejvyšší soud neshledal v přezkoumávaných rozhodnutích vady, které obviněný v dovolání soudům vytýkal. Skutkové i právní závěry mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a nevznikají pochybnosti o tom, že naplnil po všech stránkách znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
27. Z uvedených důvodů dovolací soud námitky obviněného směřující proti provedenému dokazování neshledal důvodnými a uzavřel, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Protože pro tyto své závěry mohl vyjít z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
28. S ohledem na tento způsob rozhodnutí je bez významu návrh obviněného adresovaný soudu prvního stupně o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 7. 2025
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu