8 Tdo 584/2024

8 Tdo 584/2024-487

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 o dovolání obviněného M. R., t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 9 To 41/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 77/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 26 T 77/2023, byl obviněný M. R. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to plynové pistole tam specifikované. V dalším byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava, na náhradě škody částku 39 699 Kč a poškozenému J. M., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě nemajetkové újmy, spočívající v náhradě duševních útrap, částku 250 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. M. se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný jakož i poškozený J. M. Odvolání obviněného směřovalo proti všem jeho výrokům, poškozený J. M. brojil proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 9 To 41/2024, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného i poškozeného zamítl.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 7. 2. 2022 okolo 21:00 hodin v XY v ulici XY č. p. XY v prostorách restaurace XY, opakovaně vystřelil po poškozeném J. M. ze své plynové pistole zn. Umarex, model T4E HDP 50, ráže 0.50 na gumové projektily, nejprve mířil na hlavu poškozeného, jehož do pravého oka zasáhl přímo a oblast levého oka poškozeného zasáhl v oblasti jařmové krajiny, po čemž se poškozený předklonil a zakryl si obličej a obviněný jej následně udeřil nejméně čtyřikrát rukojetí pistole do hlavy a jednou jej střelil do břicha, čímž poškozenému způsobil rozsáhlé poranění pravého oka spočívající v tržné ráně okraje horního víčka vpravo jdoucí zpočátku kolmo k okraji víčka na rozhraní jeho zevní třetiny, poté se stáčející 2,0 mm od kraje víčka a jdoucí paralelně s okrajem víčka směrem centrálním, krevním výronu ve spojivce pravého oka, oděrce rohovky pravého oka v horní polovině, rozsáhlého odtržení kořene duhovky od řasnatého tělesa v celé horní polovině obvodu duhovky a zakrvácení přední oční komory, dále poškozený utrpěl tržně zhmožděnou povrchovou ránu nad levou tváří, která během prvního týdne po zranění vyvolala otok měkké tkáně omezující vidění poškozeného i na levé oko, dále obviněný způsobil poškozenému čtyři oděrky obloukovitého tvaru v temenní krajině, délky asi 2,0 cm, s obloukem otevřeným směrem doleva, oválnou hlubší hnědočervenou oděrku o průměru okolo 1,0 cm vlevo na břiše, přičemž poranění pravého oka si vyžádalo operační zákrok, při němž byla poškozenému mimo jiné odstraněna oční čočka a nahrazena implantátem, nicméně vzhledem k devastujícím důsledkům v prostředí pravé oční koule utrpěné poranění trvale omezuje poškozeného v běžném způsobu života v důsledku výrazné změny vidění na pravé oko, blížící se úplné ztrátě vidění.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 9 To 41/2024, podal obviněný M. R. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), i) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, došlo k porušení pravidla in dubio pro reo a že mu byl uložen trest nepřiměřeně přísný.

5. Dovolatel vytkl, že soudy nižších stupňů vycházely zejména z výpovědi poškozeného, která byla v přímém rozporu s jeho výpovědí, jakož i výpověďmi dalších svědků, a že jimi učiněná skutková zjištění nevyplývají ze souhrnu provedených důkazů. Z provedeného dokazování tak nevyplynulo zjištění, že dovolatel měl po poškozeném opakovaně vystřelit a zasáhnout jej do hlavy. Znovu připomněl, že k poranění poškozeného došlo při přetahování o zbraň, kdy chtěl zabránit silně opilému poškozenému v další střelbě v prostoru WC.

Jde-li o rozporný popis události, které nebyl přítomný nikdo jiný než poškozený a obviněný, poukázal na výpověď manželky poškozeného, podle níž jí poškozený po incidentu nebyl schopen sdělit, jak se věc udála. Rozpory v učiněných zjištěních mají podle obviněného vyplývat i ze zajištěných balistických stop a biologické stopy. Rozpor měl existovat i ohledně důvodu pro přivezení pistole, kdy ze svědeckých výpovědí (manželky obviněného, svědků S. S. i T. B.) vyplynulo, že poškozený chtěl pistoli vidět a o přivezení dovolatele požádal.

I z výpovědi manželky poškozeného vyplynulo, že se o pistolích v hospodě bavili. Věrohodnost poškozeného má zpochybnit i jeho tvrzení o tom, kdy byla na místě přítomna manželka dovolatele. Ve verzi poškozeného chybí moment, kdy došlo k nabití zbraně, přestože byl celou dobu s dovolatelem, který nabití zbraně i zacházení se zbraní poškozeným popsat dokázal. V rozporu s výpověďmi ostatních svědků měl také poškozený uvést počet odchodů do zázemí restaurace, kdo jej po střelbě ošetřoval, ale i to, zda po střelbě ještě konzumoval uvnitř podniku alkohol a zda vyběhl ven či pobyl ještě nějakou dobu uvnitř. Poukázal také na to, že z nahrávek Integrovaného záchranného systému vyplynulo, že poškozený volal záchranným složkám a uvedl, že jej zranila neznámá osoba, naproti tomu poškozený vypověděl, že to nebyl on, kdo volal záchranným složkám a že by za pachatele označil neznámou osobu.

Záznam však potvrzuje, že poškozený volal, a vyplývá z něj i popis osoby, která měla poškozeného zranit, což vyvrací verzi poškozeného, že od počátku jako střelce označoval dovolatele. Tvrzenou verzi poškozeného, že měl v době telefonátu z dovolatele strach, pak vyvrátili slyšení svědci, kteří uvedli, že poškozený se ve vztahu k dovolateli choval klidně. Pominout podle dovolatele nelze ani to, že poškozený při hovoru s pracovníkem call centra uváděl, že byl postřelen kuličkami z kuličkové pistole, avšak podle jeho verze v tu dobu stále ještě neměl vědět, jaká zbraň mu měla poranění způsobit.

Pokud ze záznamu vyplývá, že poškozený dovolateli říkal „oni si tě najdou, neboj se“ a „tys mi vystřelil oko ty debile“, pak to jen znamená, že dovolateli kladl svá zranění za vinu, neboť k nim došlo při přetahování se o zbraň. V úvahu je pak nutno vzít i míru ovlivnění alkoholem, kdy poškozený a jeho žena byli značně opilejší než ostatní, naopak manželka dovolatele a svědek T. B. alkohol toho večera nepožívali vůbec.

Výtky dovolatel vznesl i proti závěrům vyplývajícím z provedené rekonstrukce, zejména že obviněný nikdy během rekonstrukce nesignalizoval, že poškozený při přetahování otočil zbraň proti svému břichu. Zdůraznil, že uvedl, že si přesně nepamatuje, v jaké poloze měl ruce. Na základě uvedených rozporů pak dospěl dovolatel k závěru, že existují dvě skutkové verze a existují důvodné pochybnosti o vině obviněného, proto bylo o vině obviněného rozhodnuto v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

6. Další námitky dovolatele směřovaly proti výroku o trestu, který považoval za nepřiměřeně přísný. K tomu připomněl judikaturu Ústavního soudu, a to nález ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, podle kterého musí být omezení osobní svobody v důsledku trestu odpovídající veřejnému zájmu na potrestání pachatele, resp. trestním zákonem vymezenému účelu, což je třeba posoudit i s ohledem na jednotlivé okolnosti případu, a v němž bylo z hlediska možnosti uplatnění námitek proti nepřiměřenosti trestu v dovolacím řízení odkázáno na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97, a bylo v něm uzavřeno, že všechny obecné soudy musí poskytovat ochranu právům i na úrovni ústavního pořádku, proto pochybení, k nimž dojde, mají být napravena v řízení o opravných prostředcích. Poznamenal, že k naznačenému přezkumu přistoupil dovolací soud ve věci sp. zn. 8 Tdo 596/2005, ve které shledal nutným zkoumat a zohlednit dopad uloženého trestu do sféry základních práv pachatele, zejména s ohledem na jeho přiměřenost ve vztahu k zásahu do osobní svobody obviněného. Dovolatel vytkl, že soudy v jeho věci nezohlednily jeho osobní poměry a dopad uloženého trestu do sféry jeho základních práv. Poznamenal, že mu byl uložen trest přísnější, než jaký navrhoval státní zástupce, a že mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, přestože byl doposud osobou netrestanou a vedoucí řádný život. K rodinným poměrům uvedl, že s manželkou vychovává tři děti a uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody potrestalo nespravedlivě i je, nejen jeho faktickou nepřítomností během jejich dospívání, ale i z pohledu finančního zabezpečení, neboť právě dovolatel svým příjmem zabezpečoval rodinu a splácí hypoteční úvěr. Bez toho dojde k zesplatnění úvěru, následné exekuci a hrozbě ztráty bydlení. Dále nebude schopen poškozenému hradit způsobenou újmu. Pokud by soud postupoval v souladu s § 39 odst. 1 tr. zákoníku a přihlédl k rodinným a osobním poměrům obviněného, neuložil by trest nepodmíněný, ale mírnější druh trestu. Vyjádřil přesvědčení, že k zajištění vedení řádného života u něj není potřeba uložení nepodmíněného trestu, neboť vedl řádný rodinný život a vyjma řešeného incidentu není stižen žádným protiprávním jednáním, kromě dvou přestupků. Jde-li o postoj k celé situaci, dovolatel nesouhlasil s názorem soudů, když opakovaně vyjádřil lítost a lituje následků, které se poškozenému staly. Nadto zcela obecně uvedl, že soud prvního stupně nedostatečně zohlednil pravidla pro ukládání trestů ve smyslu § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku, při jejichž aplikaci nebylo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody namístě.

7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265 k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, č. j. 9 To 41/2024-431, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně konstatovala, že obviněným vznesené námitky jsou v zásadě jen opakováním jeho námitek, které uplatňoval již před soudy nižších stupňů, přičemž soudy se s nimi vypořádaly. V souladu s judikaturou lze takové dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Takové námitky navíc směřují výlučně proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, a to zejména ohledně věrohodnosti poškozeného, a proti podle názoru obviněného nedostatečným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně.

Námitky týkající se věrohodnosti poškozeného, případně jeho manželky, přitom nenaplňují žádný z dovolacích důvodů. Zdůraznila, že na existenci tzv. extrémního rozporu rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, který by mohl naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přikloní k verzi uvedené obžalobou. Soud prvního stupně, jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, se podle státní zástupkyně věrohodnosti poškozeného poměrně detailně věnoval, a to i s ohledem na jisté rozpory.

Vycházel přitom i ze zranění poškozeného, která mu podle jeho přesvědčení podpořeného závěry znalce nemohla být způsobena pouze vystřelenými projektily, přičemž oděrky na temeni hlavy poškozeného dokonale odpovídaly tvaru šroubovaného uzávěru ve spodní části rukojeti zbraně, a dále z provedené rekonstrukce, jíž byla verze podávaná obviněným vyloučena. V podrobnostech pak odkázala na body 30, 31, 33 a 37 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s nímž se zcela ztotožnila. Dodala, že ani svědecké výpovědi, ani rozmístění nalezených gumových projektilů a krevních stop nejsou v rozporu, natožpak extrémním, námitky dovolatele tak nejsou způsobilé k úspěšnému uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., byť jsou pod něj z části podřaditelné ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který navíc dovolatel opomněl zmínit. Uzavřela, že nalézací soud postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a náležitě zjistil skutkový stav, který má dostatečnou oporu v provedeném dokazování.

9. K námitkám proti nepřiměřenosti trestu nejprve státní zástupkyně [nad rámec výtky opomenutí poukazu také na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] připomněla, kdy lze uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a uvedla, že se zjevně nejedná o případ obviněného, když tomuto byl uložen trest odnětí svobody, který lze uložit za jakýkoliv trestný čin, ve výši 3 let a 6 měsíců, tedy v rozsahu sazby stanovené zákonem na trestný čin těžkého ublížení na zdraví pode § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Trest byl obviněnému uložen pouze mírně nad dolní hranicí trestní sazby. Zdůraznila, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekci výroku o uložení trestu z důvodu jeho případné nepřiměřenosti. Takový zásah by přicházel v úvahu jen ve zcela výjimečných případech, pokud by byl uložený trest v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že by to znamenalo porušení ústavního principu proporcionality trestní represe jako jednoho ze znaků demokratického právního státu, resp. porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces. Dovolatel však neuvedl skutečnosti, z nichž by takový extrémní rozpor vyplýval. Poznamenala, že výkon trestu odnětí svobody má v naprosté většině případů veliké dopady do finanční sféry obviněného, má vliv i na jeho možnost splácet závazky, a to včetně náhrady škody či nemajetkové újmy, kterou způsobil trestným činem, pro nějž mu je nepodmíněný trest odnětí svobody uložen. Tyto dopady se standardně netýkají pouze obviněného, ale též jeho rodinných příslušníků. Státní zástupkyně uznala, že z dostupného spisového materiálu nevyplývá, že by soud prvního stupně zkoumal rodinné poměry obviněného a tyto v souladu s § 39 odst. 1 tr. zákoníku zohlednil při ukládání trestu obviněnému, na druhou stranu obviněný neuvedl v dovolání nic konkrétního ke svým dětem, co by v tomto konkrétním případě mohlo s ohledem na nejlepší zájem dítěte převážit nad veřejným zájmem na přiměřené potrestání obviněného, zejména jsou-li děti nadále v péči své matky. Odvolací soud zřejmě rodinné poměry při přezkumu výroku o trestu zvažoval, když konstatoval, že nepodmíněný trest odnětí svobody vždy zasáhne neblaze i rodinu obviněného, na což měl ale obviněný myslet dříve, než se činu dopustil. Pro úplnost podotkla, že soudy nejsou návrhem státního zástupce na druh a výměru trestu vázány, a pokud by soudem uložený přísnější trest považoval státní zástupce za nepřiměřeně přísný, mohl by využít svého oprávnění a podat ve prospěch obviněného odvolání, což se nestalo, a lze tak usuzovat, že měl uložený trest za souladný se zákonem stanovenými podmínkami.

10. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný uplatnil důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), i) tr. ř.

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky dovolatele, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

14. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího (zejména str. 8–12, body 29.– 40 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4–6, body 14., 15.

usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil ve svém dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly.

K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

15. Dovolatel své výtky proti učiněným skutkovým zjištěním založil zejména na zpochybnění věrohodnosti poškozeného a na vytyčení řady rozporů, které byly mezi jeho výpovědí a výpověďmi dalších svědků, včetně dovolatele. K těm rozporům, které se týkají okolností před a poté, co došlo ke zranění poškozeného (např. důvod, pro který byla do daného podniku přinesena předmětná pistole, kdy se v podniku vyskytovala manželka dovolatele, kdo poškozeného ošetřoval, zda poškozený a jeho žena poté, co byl poškozený zraněn, byli venku či se zdrželi zpět u stolu a dále pili alkohol), je však nutno podotknout, že tyto nejsou určující pro naplnění znaků trestného činu, proto je ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nelze učinit předmětem dovolání. Rozpor ohledně těchto skutečností tak nejenže není pro tuto trestní věc nikterak podstatný, nadto je i logicky vysvětlitelný opilostí poškozeného, a tedy zhoršenou schopností zapamatování a reprodukce těchto nevýznamných skutečností. Významné naopak je, co se odehrálo mezi obviněným a poškozeným na toaletách. Jak poškozený, tak obviněný se shodli, že na toaletách byli toliko oni dva, přičemž každý předestřel svou vlastní verzi toho, co se mělo udát. Obviněný v rámci trestního řízení trval na tom, že když měl poškozený pistoli v ruce, bál se, co by mohl udělat, a proto se s ním o tuto zbraň začal přetahovat, přičemž došlo ke zranění poškozeného.

Naopak poškozený uvedl, že obviněný jej vzal do zadního prostoru kanceláří, kde na něj vytáhl zbraň, rovnou jej dvakrát střelil, jednou do každého oka, když se poškozený sklonil, aby si kryl oči, tak obviněný pokračoval ve střelbě a zasáhl jej znovu několikrát do hlavy a jednou i do břicha. Jelikož s nimi v zadních prostorách nikdo jiný nebyl, je zjevné, že ke zranění poškozeného mohlo dojít skutečně jen jedním z těchto dvou mechanismů, tedy buďto přímým napadením ze strany obviněného, nebo při přetahování o zbraň.

Pokud jde však o verzi dovolatele, tedy že se s poškozeným přetahovali o zbraň, přičemž došlo k jeho zranění, je nutno poznamenat, že tato nekoresponduje s dalšími ve věci provedenými, a to zcela objektivními důkazy. Pokud by byla pravdivá verze obviněného, že se s poškozeným přetahovali o zbraň a přitom z ní necíleně stříleli v prostorách toalet, které měří 1,40 m x 0,80 m, pak by bylo nelogické, že by všechny střely, které se odrážely od stěn, narazily pouze a jedině do poškozeného. Navíc, došlo-li by k přetahování se v místě toalet, pak by nebyly některé kuličky nalezeny v celém zázemí restaurace ve velkém rozptylu až na chodbě za kuchyní.

Ze znaleckého posudku MUDr. Olgy Plockové-Tatičové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 184–207, včetně doplnění na č. l. 210–214), doplněného výslechem znalkyně v hlavním líčení, i ze zaznamenaných zranění poškozeného (viz protokol o prohlídce těla vč. fotografické dokumentace na č. l. 27–36) je navíc zjevné, že poškozený nebyl pouze postřelen, ale byl také opakovaně udeřen na temeni hlavy, a to předmětem odpovídajícím spodní části rukojeti zbraně.

Již jen těmito důkazy byla verze dovolatele, že došlo k pouhému nahodilému postřelení poškozeného při přetahování se o pistoli, vyloučena. Naopak je zcela jednoznačné, že poškozený byl zbraní cíleně napaden. S ohledem na rozmístění kuliček jak po chodbě za kuchyní, v prostoru chodby k toaletám i v prostoru s umyvadlem, i rozmístění krevních stop v těchto místnostech (byť krevní stopy se s ohledem na pohyb poškozeného po jeho zranění mohly dostat na více míst, než kde byl napaden) je logické, že k výstřelům nedošlo v prostorách toalet, jak tvrdil dovolatel, naopak tyto stopy odpovídají výpovědi poškozeného, že k výstřelům došlo na chodbě, kdy vystřelené kuličky byly rozptýleny po okolních místnostech (viz protokol o ohledání místa činu včetně fotografické dokumentace a náčrtku na č. l.

2–16). I ze záznamu hovoru na tísňovou linku (audiozáznam na č. l. 244, přepis na č. l. 246–249) vyplývá, že poškozený se při hovoru jako na pachatele obracel na dovolatele, byť formálně tvrdil, že jím byla neznámá osoba. Tvrzení dovolatele, že tak poškozený činil, neboť mu dával svá zranění za vinu z důvodu, že se tak stalo při přetahování o zbraň, je zcela nelogická a nezapadá do celé konstrukce provedených důkazů, zejména ani skutečnosti, že poškozený hned po příjezdu policie uvedl jako pachatele právě dovolatele.

Zjevný je i motiv jednání obviněného, když svědci přítomní v hospodě se shodli na tom, že manželka poškozeného probírala její dřívější napadení poškozeným, tato pak i potvrdila, že je vůči ní obviněný ochranitelský. Zjištěno také bylo, že obviněný, byť se do takového světla staví on a jej i jeho manželka, rozhodně není nekonfliktním a neagresivním člověkem, když se v minulosti dopustil dvou přestupů týkající se udeření a násilného vyvedení jiných osob z předmětné hospody.

16. Soud prvního stupně se podrobně věnoval hodnocení věrohodnosti poškozeného a způsobu, jakým vypovídal, kdy vzal v úvahu, že poškozený se nesnažil vyplnit mezery v tom, co si nepamatoval, nějakými fabulacemi, dále spontánnost jeho výpovědi, chování po incidentu, jeho opilost i jeho zmatení a zhoršené vidění z důvodu vzniklého zranění, i případný motiv k nařčení obviněného, a dospěl k závěru, že výpověď poškozeného je v podstatných bodech věrohodná. Tomuto závěru pak odpovídají již konkretizované objektivní důkazy, zejména již zmíněný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, protokol o ohledání místa činu se záznamem o tom, kde byly nalezeny kuličky a krevní stopy, záznam z volání na tísňovou linku atd.

(k tomu v podrobnostech viz odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů). Zejména pak logickým vyhodnocením všech těchto důkazů nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu nelze dospět k jinému závěru, než že ke zranění poškozeného došlo jeho napadením ze strany obviněného, a to jak výstřely, tak i udeřením pažbou pistole do temene hlavy poté, co se poškozený po postřelení očí sklonil, aby si kryl obličej.

17. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.

ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, na které ve svém dovolání obviněný poukázal. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.

9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání i obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

18. Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. S odkazem na tento dovolací důvod je možné podat dovolání, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obsahem dovolacích námitek musí být buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

19. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.

Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31.

3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.

4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.

20. Pouze pro úplnost lze doplnit, že soud prvního stupně se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému nedopustil. Obviněný byl shledán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to plynové pistole v rozsudku nalézacího soudu specifikované.

Obviněný byl v nyní projednávané věci ohrožen trestem odnětí svobody v trvání tří až deseti let. Nalézací soud správně zhodnotil všechny okolnosti významné z hlediska ukládání trestu. Jedinou polehčující okolností, která obviněnému prospívala, je dosavadní trestní bezúhonnost, na niž poukazoval i dovolatel. Ten však opomněl, jak nalézací soud pod bodem 44. odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě zdůraznil, že tato skutečnost nedokládá plnou zachovalost pověsti obviněného a předchozího vedení řádného života, když bylo zjištěno, že obviněný se v minulosti dopustil hned dvou přestupků obdobného násilného jednání, což znamená, že jeho jednání projednávané v tomto trestním řízení není žádným excesem.

Obviněnému navíc nesvědčí žádná další polehčující okolnost, naopak u něj soud shledal řadu přitěžujících okolností. Nalézací soud připomněl, že obviněný jednal v přímém úmyslu, a svým jednáním naplnil hned dvě alternativy těžké újmy na zdraví podle § 122 tr. zákoníku (přičemž i jen jedna z nich by vedla ke stejné právní kvalifikaci). Soud bral v potaz také způsob, jakým k napadení poškozeného došlo, určité trvání útoku v nezanedbatelné intenzitě (tudíž nikoliv jednorázový úder), skutečnost, že následky poškozený ponese doživotně, ale i to, že obviněný využil toho, že jej poškozený následoval do zázemí restaurace a byli sami, kdy na něj zaútočil zcela nečekaně, zákeřně.

Soud prvního stupně zcela adekvátně zohlednil i postoj obviněného k celé věci. Dovolatel sice zdůraznil, že od počátku vyjadřuje nad celou situací lítost, z jeho způsobu obhajoby je však zjevné, že to nejsou jeho vlastní činy, kterých lituje. Jeho přístup nesvědčí o žádné sebereflexi, empatii a poučitelnosti. S ohledem na množství přitěžujících okolností převyšujících svým významem a intenzitou jedinou oslabenou okolnost polehčující neshledal soud podmínky pro uložení trestu na samé dolní hranici trestní sazby, a tak i pro uložení trestu alternativního (kdy podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody je v souladu s § 81 odst. 1 tr.

zákoníku možno uložit maximálně při výměře 3 let). Zdůraznil, že o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody by bylo možno uvažovat při splnění podmínek jdoucích veskrze k dobru obviněného a svědčících o tom, že jde o jeden z nejméně závažných případů v praxi se obvykle vyskytujících, zatímco v nyní projednávaném případě je situace nepříznivě profilovaného obviněného opačná. Dosavadní bezúhonnost obviněného však soud vedla k uložení trestu při dolní hranice zákonného rozmezí.

Odvolací soud se s hodnocením polehčujících i přitěžujících okolností soudem prvního stupně, jakož i jeho úvahami pro ukládání druhu i výměry trestu zcela ztotožnil (viz bod 20. odůvodnění jeho usnesení). K obviněným zdůrazňované skutečnosti, že má manželku a děti, které jsou závislé na jeho příjmech, odvolací soud trefně poznamenal, že obviněný měl na to, jak nepodmíněný trest odnětí svobody zasáhne neblaze jeho rodinu, myslet dříve, než zcela zbytečným a brutálním způsobem zaútočil na poškozeného a způsobil mu závažná zranění.

21. Z uvedeného tedy vyplývá, že soudy nižších stupňů vzaly v úvahu všechny okolnosti případu i skutečnost, že obviněný nebyl dosud soudně trestán, a právě proto mu i přes převažující počet okolností svědčících v jeho neprospěch byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, tedy výrazně v dolní polovině zákonné trestní sazby stanovené na zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterýžto je třeba považovat za trest přiměřený. Soudy nižších stupňů se vypořádaly i s dovolatelem zdůrazňovanou lítostí, kterou projevil, odůvodněně učinily závěr, že tato nesměřovala k jeho vlastním činům a nesvědčila o jeho ponaučení a získání potřebného náhledu, a tedy i dostatečnosti mírnějšího trestu. O nutnosti uložení alternativního trestu k trestu odnětí svobody spojeného s jeho přímým výkonem nesvědčí ani skutečnost, že obviněný má děti, když sám uvedl, že tyto budou s jeho manželkou, jejich matkou, nebudou tak ponechány bez péče blízké osoby, ani vystaveny nadměrné psychické zátěži z důvodu změny prostředí a nepřítomnosti otce. Žádné konkrétní výjimečné okolnosti, pro které by bylo nutno přistoupit k uložení alternativního trestu, pak dovolatel neuvedl. Pokud jde o odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, v němž Nejvyšší soud jako soud dovolací zasáhl do napadeného výroku o trestu, pak je nutno poznamenat, že se jednalo o případ všemi okolnostmi zcela odlišný od nyní projednávaného případu dovolatele, kdy došlo ke shledání neopodstatněných průtahů v předcházejícím řízení, které nebyly soudy nižších stupňů při ukládání trestu adekvátně zváženy. O takovou situaci se však v nyní projednávaném případě nejedná, když trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 3. 3. 2023 (č. l. 61 a verte) a obžaloba byla podána dne 5. 3. 2023 (č. l. 306 a násl.), přičemž soud prvního stupně vydal odsuzující rozsudek již dne 21. 11. 2023 a odvolací soud vydal své usnesení dne 6. 3. 2024. Trestní stíhání obviněného tak trvalo pouhý jeden rok, a i nyní probíhající dovolací řízení probíhá toliko po roce a půl od zahájení trestního stíhání obviněného. O žádných průtazích, pro něž by bylo nutno zasahovat do výroku o trestu obviněného, tak nelze ani uvažovat (ostatně ani sám dovolatel žádné takové průtahy netvrdil). Nutno uzavřít, že trest, který byl obviněnému uložen, není nejenže ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, ale v konkrétním případě jej rozhodně nelze vnímat ani jako trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, což jediné by opodstatňovalo výjimečný zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího.

22. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 8. 2024

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu