8 Tdo 639/2025

8 Tdo 639/2025-675

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. M. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2025, č. j. 9 To 9/2025-560, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 61/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný J. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 11. 2024, č. j. 1 T 61/2024-520, uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 3,5 (tři a půl) roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 47114975, se sídlem Drahobejlova 1404/4, 190 03 Praha 9 – Libeň, částku 5715 Kč, a poškozené A. K. na náhradě škody částku 14 295 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 50 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená A. K. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 11. 2024, č. j. 1 T 61/2024-520, byl z podnětu odvolání obviněného a poškozené A. K. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2025, č. j. 9 To 9/2025-560, a to ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy ohledně poškozené A. K., a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené A. K. částku 11 046 Kč jako náhradu škody a částku 150 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená A. K. odkázána se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V rámci poměrně rozsáhlých námitek k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že v posuzované věci je sporné, zda jeho jednání naplnilo objektivní stránku trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. V této souvislosti s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, 4 Tdo 1110/2023, 7 Tdo 800/2022), rozebral pojem týrání, přičemž zdůraznil, že týráním není každé „společensky neakceptovatelné jednání (například nadávky, násilí v rámci partnerské hádky, zvláště, je-li oboustranné), ale to, které nese skutečně rysy trvalosti, a to nejen ve smyslu opakujících se vzájemných hádek, ale i týrání oběti pachatelem“.

Dále zpochybnil výpověď poškozené, zejména z důvodu její nekonzistentnosti, kdy si až při hlavním líčení vzpomněla na další 4 incidenty, při nichž měla být napadena, a to ještě velmi vágně. V této souvislosti odmítl závěry odvolacího soudu, že mu poškozená neměla zájem uškodit, neboť po ukončení vztahu mu zadržovala nezákonně věci, jejichž vydání se musel domoci až podáním civilní žaloby. Stejně tak se poškozená odmítla dohodnout na splátkovém kalendáři ve vztahu k přiznané náhradě škody a nemajetkové újmy a požadovala jednorázovou úhradu.

Rovněž vyjádřil své přesvědčení, že soudy jej zkrátily na jeho právech, když zamítly jeho návrh na doplnění dokazování prostřednictvím vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie za účelem zkoumání jeho věrohodnosti. Ve vztahu ke komunikaci s poškozenou prostřednictvím Messengeru uvedl, že komunikace probíhala i telefonicky a není vyloučeno, že v jejím průběhu došlo ke konfliktu, který se pak v messengerové komunikaci odrazil. Navíc odvolací soud neuvádí, z které konkrétní zprávy dospěl ke svým závěrům a ty jsou tak zcela nepřezkoumatelné.

Odvolací soud v neprospěch obviněného a v rozporu se zásadou in dubio pro reo bagatelizuje podle něj, že poškozená měla sílu reagovat, měla sílu se vzepřít aj. Dovolatel podle svých slov jednal „žárlivě, cholericky, podezřívavě, a obecně řečeno neadekvátně, ale nebyl v žádném případě hnán ambicí ubližovat poškozené“. Pokud jde o zpracovaný znalecký posudek, ten podle dovolatele nesplňuje náležitosti stanovené obecně závaznými právními předpisy, neboť na jeho zpracování se podíleli 2 znalci zároveň, avšak bez jasného označení, kterou část každý ze znalců zpracoval.

Soudem prvního stupně tak byl proveden důkaz, který nesplňuje zákonné požadavky. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že předmětné jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť je nepochybné, že oba aktéři se navzájem dopouštěli společensky škodlivého jednání. Zůstává tak otázkou, zda věc neměla být řešena civilní či přestupkovou cestou. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např.

7 Tdo 725/2024, 7 Tdo

850/2022) uvedl, že v případě jeho jednání (i fyzického násilí) se nejedná o vyšší stupeň bezcitnosti a hrubosti a není tak naplněn znak týrání. Námitky uplatnil dovolatel i proti výši úhrady nemajetkové újmy, neboť odvolací soud zcela ignoroval skutečnost, že obviněný je po vážném zranění páteře a byl nucen požádat o přiznání nároku na invalidní důchod. Rovněž poukázal na nevhodnost výpočtu stanovené náhrady s odkazem na průměrnou měsíční mzdu, neboť jako automechanik nemá (neměl) příjem v této výši.

Podané dovolání obviněný následně doplnil o rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, č. j. R-4.6.2025 – 425/900 716 2043. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2025, č. j. 9 To 9/2025-560, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 11. 2024, č. j. 1 T 61/2024-520, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Klatovech k novému projednání a rozhodnutí, příp. rozhodl o zproštění obžaloby. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy a poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten k uplatněným námitkám předně uvedl, že dovolací argumentace kopíruje obhajobu obviněného uplatňovanou v rámci předchozích stádií trestního řízení a je vystavena na námitkách, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že je z podstatné části založeno na výhradách proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a proti závěrům, k nimž na základě takového hodnocení dospěly.

V rámci uplatněných námitek dovolatel primárně realizuje vlastní výklad důkazů a formuje vlastní skutkové závěry. Uplatněné námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak podle státního zástupce s velkou mírou tolerance pod tento dovolací důvod spadají, nejsou však opodstatněné, neboť dokazování provedené soudem prvního stupně bylo úplné a bezvadné. Soudy obou stupňů v posuzované věci důkazní návrhy přednesené stranami nepominuly, podrobně se jimi zabývaly a vyhodnotily je z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci a případné neprovedení řádně zdůvodnily zjevnou nadbytečností.

To se týká i požadavku dovolatele na zkoumání jeho osoby znalcem psychologem, které mělo být zaměřeno na hodnocení jeho věrohodnosti, neboť soudy se přiklonily k výpovědi poškozené, která je podporována celou řadou dalších důkazů. Soudy si navíc byly vědomy diametrálně rozdílných výpovědí poškozené a obviněného a přesvědčivě rozvedly důvody, pro které shledaly jako pravdivý popis událostí ze strany poškozené. Napadená rozhodnutí tak nejsou zatížena vadou opomenutých důkazů a za daných okolností nebylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces garantované v čl.

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak považoval státní zástupce za neopodstatněnou námitku, že v dané věci neměl být vyhotoven na osobu poškozené souhrnný znalecký posudek, neboť samotné vypracování společného znaleckého posudku jeho hodnotu nijak nedevalvuje a není důvodem pro jeho nepoužitelnost, neboť podstatné je, že jde o posudek renomovaných odborníků, kteří se přesvědčivě vyjádřili ke všem otázkám. Pokud jde o námitky týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř., dovolatel své protiprávní jednání podle státního zástupce umenšuje s poukazem na to, že se jednalo o vzájemné napadání, z jeho strany osamocené, časově oddělené a o málo intenzivní útoky, vylučující naplnění pojmového znaku týrání, a tudíž šlo toliko o přestupek. V této souvislosti státní zástupce zdůraznil, že ze strany obviněného šlo o jednání trvající zhruba 1,5 roku, spočívající v různé intenzitě útoků, přičemž jeho závažnost není dána jednotlivými útoky, ale jejich souhrnem. Obviněný tak naplnil znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr.

zákoníku a zvolená právní kvalifikace je tudíž správná. Stejně tak považuje za správný výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy s tím, že odkázal na argumenty odvolacího soudu.

S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

5. Vyjádření k dovolání zaslala i poškozená. Podle jejího názoru jsou napadená rozhodnutí správná a spravedlivá. Nesouhlasí s tvrzením obviněného, že přiznáním invalidity jeho aktivní život končí, což potvrzuje i jeho facebookový profil. Zdůraznila, že předmětnému úrazu předcházel poměrně rizikový styl jízdy na motorce, jemuž se dovolatel často věnoval. Zmínila také to, že obviněný byl pro případ následků pojištěn a dostalo se mu tak jistě nezanedbatelného pojistného plnění. Poškozená podle svých slov v rámci soužití s obviněným trpěla a díky rozhodnutí odvolacího soudu se jí dostalo spravedlivé satisfakce. Proto považuje podané dovolání za nedůvodné a navrhla, aby je Nejvyšší soud zamítl.

II. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.

Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

10. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

11. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].

III. Důvodnost dovolání

12. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou především před soudem prvního stupně, ale částečně i v odvolání [namítl, že výpověď poškozené je nevěrohodná; uplatnil námitky vůči znaleckému posudku, který se týká vyšetření poškozené; namítl, že soudy zamítly jeho důkazní návrh spočívající ve vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie, který by určil jeho věrohodnost; zpochybnil výši stanovené náhrady škody a nemajetkové újmy aj.]. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

13. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že ani jedna z uvedených podmínek zmíněného dovolacího důvodu nebyla naplněna.

Z konstrukce dovolacích námitek je tak zřejmé, že představují prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněný se pokouší o jejich změnu. Obviněný v dovolání v podstatě předkládá vlastní interpretaci důkazů a vlastní verzi skutkového děje. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz bod 11), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. V tomto ohledu je třeba rovněž zdůraznit, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I.

ÚS 3298/22). Nejvyšší soud se navíc shoduje se závěry odvolacího soudu, že „soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu tak, aby mohl učinit správné skutkové i právní závěry“ s tím, že odvolací soud „považuje provedené dokazování za úplné a umožňující zjistit skutkový stav v potřebném rozsahu bez důvodných pochybností“ (bod 6 rozsudku). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud musí uvést, že ze spisového materiálu je zcela zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na základě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech.

Závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud tudíž musí konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný, natož zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že v rámci řízení u soudů nižších stupňů neshledal porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

14. Pokud jde o námitku týkající se neprovedení navrženého důkazu, a to vypracování znaleckého posudku zaměřeného na otázku věrohodnosti dovolatele, z konstantní judikatury vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu je zřejmé, že soudy obou stupňů se touto otázkou zabývaly (bod 19 rozsudku soudu prvního stupně a bod 25 rozsudku odvolacího soudu), přičemž Nejvyšší soud na jejich argumentaci plně odkazuje. Odmítnutí důkazního návrhu bylo navíc ze strany obou soudů logicky a dostatečně odůvodněno. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné pouze připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). Námitka obviněného je tak neopodstatněná.

15. Odmítnout musel Nejvyšší soud i námitku týkající se věrohodnosti poškozené. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že o věrohodnosti poškozené neměl pochyb (bod 21). Je zřejmé, že tento závěr učinil poté, co ověřil, zda je předmětná výpověď podporována i jinými důkazy (zde výpověďmi svědků M., G., S. a J.). Závěry soudu první stupně navíc rozvedl odvolací soud (bod 10 a násl. rozsudku), který zcela adekvátně vyhodnotil chování poškozené v rámci jejích výpovědí v rámci přípravného řízení a hlavního líčení s tím, že se zaměřil na skutečnost, jak byly příslušné informace sdělovány, jaké byly odpovědi poškozené na položené otázky apod. K takto učiněným závěrům nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv dodávat a považuje je po seznámení se se spisovým matriálem za správné.

16. Pokud jde o námitku týkající se nepoužitelnosti znaleckého posudku zpracovaného na posouzení věrohodnosti poškozené z důvodu nesplnění požadavků stanovených právními předpisy, je třeba přisvědčit obviněnému, že vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti, v § 44 odst. 1 stanoví, že pokud se na zpracování znaleckého posudku podílelo více osob, ve znaleckém posudku se u jednotlivých jeho částí uvede, kdo se podílel na jejich zpracování. Je však zřejmé, že uvedená vyhláška společný znalecký posudek připouští.

V tomto ohledu je také třeba zdůraznit, že podle konstantní judikatury každý znalecký posudek podléhá volnému hodnocení důkazů stejně jako jiné důkazy podle § 2 odst. 6 tr. řádu (viz též rozhodnutí č. 40/1972-I Sb. rozh. tr.). Účelem znaleckého posudku podle § 105 tr. řádu je objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru (viz rozhodnutí č. 56/1965 Sb. rozh. tr.). Je zřejmé, že této námitce se věnoval již odvolací soud (bod 13 rozsudku), který sice dospěl k závěru, že znalecký posudek mohl každý ze znalců podat zvlášť, to však ničeho nemění na tom, že jednotliví znalci prováděli vlastní šetření z pohledu své specializace.

Navíc je zřejmé, že každý ze znalců byl v rámci hlavního líčení vyslechnut separátně (body 10, 11 rozsudku soudu prvního stupně). To, že znalecký posudek neobsahuje striktně předepsané náležitosti, jej jako důkazní prostředek nesnižuje, obzvláště za situace, kdy obsahuje odpovědi na položené otázky zpracované odborníky v daném oboru. Ostatně otázku věrohodnosti mohl soud prvního stupně řešit i bez znaleckého posudku, především s ohledem na chování poškozené v rámci hlavního líčení. I tuto námitku dovolatele tak Nejvyšší soud považoval vzhledem k uvedenému za zjevně neopodstatněnou, když nad rámec již uvedeného pouze uvádí, že z čl.

l. 135 vyplývá přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kterému byly položeny otázky 1-8 ke zpracování v rámci jeho odbornosti (č. l. 136). Dále spis obsahuje rovněž přibrání znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie (č. l. 137) a okruh jí položených otázek 1-7, rovněž v rámci její odbornosti ke zpracování (č. l. 138). Z č. l. 158 spisu a dalších vyplývá, kdy, kde a kým byla posuzovaná vyšetřena, přičemž č. l. 166 a další obsahují souhrn, psychopatologický soubor a odůvodnění závěrů [č. l.

173-174 odpovědi a otázky z oboru psychiatrie; č. l. 174-175 odpovědi na otázky z oboru psychologie], stejně jako znalecké doložky.

17. Patřičnou pozornost věnoval odvolací soud i námitce týkající se komunikace mezi obviněným a poškozenou (prostřednictvím Messengeru), kterou adekvátním způsobem vyhodnotil (bod 15 rozsudku). Z předmětné komunikace dovodil, že potvrdila bití poškozené obviněným, přičemž správně poukázal na skutečnost, že postupem doby hrubla a dovolatel ve vztahu k poškozené běžně používal vulgarity, nadávky a urážky. K závěrům soudů nižších stupňů lze snad pouze dodat, že znalkyně PhDr. V. Týlová u poškozené nezjistila sklony k simulaci či agravaci potíží, nezjistila ani motivaci k podání nepravdivé výpovědi. K zaslaným zprávám poškozenou obviněnému, které jsou předmětem zpochybnění obhajobou, uvedla, že tyto nezpochybňují její postavení oběti, když tyto zprávy byly její reakcí na prožité události, které psala v době, kdy byla sama v klidu a v bezpečí. K takto formulovaným zjištěním nemá Nejvyšší soud důvodu cokoliv dodávat a námitka obviněného je tak nedůvodná.

18. V reakci na obviněným namítané porušením zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.

19. Zmiňuje-li dovolatel např. v bodě 3.3 svého dovolání otázku možné aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku, pak Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést následující. Uvedená zásada subsidiarity trestní represe je upravena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a byla rozvedena v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti Nejvyšší soud uvedl, že: zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.

Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.

Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.

zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

20. Z výše uvedeného rozhodnutí stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněného jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané. Ze skutkového zjištění vyplynulo, jakým způsobem byla trestná činnost realizována, dobu jejího páchání a důvody, které obviněného k ní vedly. Za takto zjištěného skutkového stavu je odkaz obviněného na nutnost postupu podle § 12 tr. zákoníku nepřiléhavý.

21. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tak bylo možné zařadit námitky týkající se právní kvalifikace jednání obviněného a námitky zaměřené na nepřiměřenost povinnosti k náhradě nemajetkové újmy. I tyto námitky však Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněné, a to z následujících důvodů.

22. Jednání obviněného bylo právně kvalifikováno jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, tedy, že obviněný týral osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí, a takový čin páchal po delší dobu. Nejvyššímu soudu je známa dovolatelem citovaná judikatura, s přihlédnutím ke všem okolnostem však nepovažoval její závěry plně aplikovatelné na posuzovaný případ.

23. Ve vztahu ke zvolené právní kvalifikaci je především třeba uvést, že pod znak „týrání“ spadá takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy (blíže např. bod 21 rozsudku soudu prvního stupně, či bod 24 rozsudku soudu odvolacího). Zákon přitom nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.).

24. Pokud jde o posouzení otázky, zda pachatel páchal takový čin „po delší dobu“, je určující nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. V závislosti na konkrétních okolnostech není vyloučeno, aby i doba několika měsíců naplnila tento zákonný znak (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.).

25. Ze skutkových zjištění, kterými je (jak již bylo zmíněno) Nejvyšší soud vázán, jednoznačně vyplývá, že obviněný poškozenou v době od konce měsíce prosince 2021 do 30. 6. 2023 opakovaně v nepravidelných intervalech fyzicky napadal, kdy ji bil převážně pěstí do vlasové části hlavy, do rukou do oblasti bicepsu a nohou do oblasti stehen, kopal do ní, pokud v důsledku uvedených útoků upadla na zem, tahal ji za vlasy, škrtil jí, mačkal tváře, označoval ji sprostými výrazy jako „kráva, píča, kurva“ apod. Přestože se obviněný snaží veškerou záležitost bagatelizovat tvrzením, že mezi ním a poškozenou panovala tzv. italská domácnost, že útoky byly vzájemné apod., Nejvyšší soud je (i s ohledem na velmi podrobnou argumentaci soudů nižších stupňů, na kterou plně odkazuje) toho názoru, že znaky zvolené právní kvalifikace byly v posuzovaném případě naplněny.

Jednání dovolatele vůči poškozené tak jednoznačně naplnilo znaky „týrání“, přičemž bylo pácháno po delší dobu (zhruba rok a půl). Pokud obviněný (obhajoba) např. v bodě 3. 5. svého dovolání tvrdí, že výroková část rozsudku je obecná a nekonkrétní k definici týrání, když sama poškozená hovoří o tom, že počátky společného vztahu byly bezproblémové a z toho obhajoba dovozuje (snad) nenaplnění znaku daného trestného činu „delší doby“ s tvrzením, že doba trvání nejzávažnějších příznaků byla asi jeden měsíc (závěry znalců a soudů), pak je vhodné upozornit na skutečnost, že vztah obviněného a poškozené začal v roce 2019 (výpověď obviněného), totéž uvedla i poškozená s tím, že v prosinci 2020 odešla od manžela, našla si byt, kde s obviněným začala žít a k prvnímu konfliktu došlo na konci roku 2021.

Tudíž období jejich seznámení se od roku 2019 do konce roku 2021 lze snad i ze strany obviněného označit slovy poškozené jako období „bezproblémových počátků vztahu s obviněným“, na které však již navazovalo dostatečně dlouhé období od konce měsíce prosince 2021 do 30. 7. 2023 (popsané ve výroku rozsudku) vykazující znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Argumentuje-li obviněný v dovolání např. tím, že popsané jednání, kterého se vůči poškozené měl dopouštět, nenabylo v celé své šíři takové míry, intenzity a nemělo na poškozenou takový dopad, aby jej bylo možno právně kvalifikovat jako jednání ve smyslu § 199 odst. 1 tr.

zákoníku, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 725/2024, pak je nutno obviněného upozornit např. na výpověď svědkyně K. M., která uvedla, že poškozenou zná cca 19 let a přestože se moc nevídaly, občas si napsaly, během posledních pěti let se poškozená změnila, bylo na ní vidět, že se bojí, před tím byla veselá, komunikativní pohodová holka, která se postupně měnila před očima (viz též bod 5 rozsudku soudu prvního stupně).

26. Ve vztahu k uložené povinnosti k náhradě nemajetkové újmy je zřejmé, že odvolací soud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně rozhodl tak, že obviněnému uložil povinnost k náhradě nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč (oproti povinnosti uložené soudem prvního stupně ve výši 50 000 Kč tak došlo ke zvýšení). V této souvislosti je třeba uvést, že obviněný doplnil dovolání o rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, na jehož základě mu byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši 22 412 Kč měsíčně. Touto skutečností dokládá svůj závěr o tom, že závěry odvolacího soudu o jeho schopnosti k jiné výdělečné činnosti jsou „zcela liché“.

27. V tomto ohledu je třeba uvést, že předmětné rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení bylo vydáno dne 4. 6. 2025 (č. l. 662), tedy 3 měsíce po rozhodnutí odvolacího soudu. Stanovenou výši odvolací soud odůvodnil především vytrpěným příkořím poškozené, přičemž vzal do úvahy i poměry obviněného. Je pravdou, že situace v souvislosti s přiznaným invalidním důchodem je nová, avšak i s ohledem na jeho výši nelze konstatovat, že by stanovená povinnost k úhradě nemajetkové újmy byla pro dovolatele likvidační. Nejvyšší soud tak souhlasí se závěry odvolacího soudu s tím, že výše náhrady nemajetkové újmy byla stanovena správně. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud pouze uvádí, že z předložené lékařské zprávy (č. l. 374-375) vyplývá mj., že „při skoku na motokrosové motorce špatně doskočil a dopadl na záda, ihned po úrazu necítil ani nehýbal oběma DKK, po pár minutách začal oběma DKK hýbat.“ Způsob jízdy obviněného na motocyklu popsala mj. také svědkyně K. M. (poškozená jí řekla, že jízdu na zadním kole motocyklu obviněného si nepřála, a proto z něho seskočila – tato skutečnost přitom nesvědčí o uvážlivém přístupu obviněného k řízení předmětného motocyklu).

28. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

29. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. 8. 2025

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu