8 Tdo 653/2024

8 Tdo 653/2024-1022

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 o dovolání obviněného S. S., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 2 To 23/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 12/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. S. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 2 T 12/2023, byl obviněný S. S. uznán vinným v bodě 1) zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, v bodě 2) přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jež spáchal tím, že ad 1) v Brně dne 28. 12. 2022 kolem 23 hodin v bydlišti M. D., nar. XY, na ulici XY č. p. XY, v bytě číslo XY, ve druhém poschodí, po slovní rozepři uchopil poškozenou M. D. oběma rukama zepředu pod krkem, srazil ji na zem, zalehnul ji a stále rdousil, a pak několikrát udeřil její hlavou o podlahu, až upadla do bezvědomí. Tím jí způsobil tržně zhmožděnou ránu v týle hlavy s prokrvácením měkkých pokrývek lebních mírně vlevo a v zadní části temenní krajiny vpravo. Poté vstal a odešel do kuchyně, kde vzal kuchyňský nůž o délce čepele 12,5 cm, vrátil se k poškozené a devětkrát ji jím bodl do krku, čímž jí způsobil tři bodnořezné rány v oblasti úhlu dolní čelisti vpravo, čtyři bodnořezné rány na pravé ploše krku s trojnásobným protětím pravé krkavice a dvě bodnořezné rány na levé ploše krku s protětím krkavice, prokrvácení měkkých tkání krku až zadní části mezihrudí, což vedlo k poranění krčních tepen (krkavic), šok ze ztráty krve (tzv. hemoragický šok), který byl bezprostřední příčinou její smrti na místě činu, ad 2) tamtéž dne 29. 12. 2022 v přesně nezjištěné době, kdy po výše popsaném útoku na M. D. zůstal v bytě, vzal z její peněženky debetní kartu MASTERCARD, č. XY, vydanou k účtu vedenému u Raiffeisenbank, a. s., na jméno M. D., se kterou dne 29. 12. 2022 v 7.20 hodin bezkontaktně zaplatil 420 Kč v Nonstop tabáku v Brně na ulici XY č. p. XY, nákup dvou lahví vodky a následně kartu vrátil zpět do bytu poškozené.

2. Obviněný byl za uvedené trestné činy odsouzen podle § 140 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti roků. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě. Rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti poškozeným uhradit nemajetkovou újmu.

3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 4. 2024 sp. zn. 2 To 23/2024, rozhodl o odvoláních podaných proti rozsudku soudu prvního stupně obviněným i poškozeným D. D., nar. XY tak, že z podnětu obou těchto odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve všech výrocích o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozeným A. D., nar. XY, v částce 1.500.000 Kč, D. D., nar. XY, v částce 500.000 Kč, oběma těmto poškozeným majetkovou škodu v celkové částce 420 Kč, a D. D. dále majetkovou škodu v částce 3.290 euro, 15.431 Kč a 250.310 RSD. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. tyto poškozené se zbytky jejich nároků na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy v penězích odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

II. Z dovolání obviněného

4. Proti tomto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolání, které zaměřil pouze proti výroku o trestu, protože trest odnětí svobody ve výměře 17 roků považuje za nepřiměřeně přísný. Obviněný vytýkal, že odvolací soud nesprávně posoudil okolnosti a skutečnosti vedoucí k rozhodnutí o výši tohoto trestu, a uvedl, že souhlasí i s nově vymezenou výší náhrady škody ve výroku rozsudku odvolacího soudu.

5. Výroku o trestu obviněný vytkl, že je nepřiměřeně přísný či dokonce vybočující z trestů běžně ukládaných za obdobnou trestnou činnost. Soudy pro jeho výměru nedostatečně zvážily polehčující okolnosti a nezdůvodnily, proč je třeba uložit tak přísný trest a nezvažovaly jeho kratší výměru, jak předpokládá § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Poukázal na to, že své jednání nezlehčuje, je si vědom, co způsobil, a vnímá i následky vzniklé všem blízkým poškozené. Přes všechny tyto skutečnosti, s nimiž je srozuměn, mu uložený trest připadá přísný a nespravedlivý. Před soudem prvního stupně prohlásil svou vinu a soud toto jeho prohlášení přijal, což s sebou přináší důsledky, mimo jiné i možnost zohlednit při stanovení druhu a výše trestu jeho pozitivní postoj s tím, že prohlášení viny je hodnotnější polehčující okolností než „pouhé“ doznání se k trestnému činu, což soudy plně nerespektovaly.

6. Uložený trest odnětí svobody je podle obviněného velice přísný i při jeho porovnání s výší trestů uloženou v jiných obdobných trestních věcech. Poukázal konkrétně na zvlášť závažný zločin vraždy, který byl pachatelem popírán, a i přesto mu soudy uložily trest odnětí svobody v trvání 11 let. Jednalo se o odsouzenou Ukrajinku, která vraždila po hádce o konzumaci ovoce, a Vrchní soud v Olomouci takový rozsudek potvrdil. Velký nepoměr v trestech podle obviněného nevysvětlí ani rozdílná kvalifikace, když ve srovnávaném případě šlo o vraždu podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kdežto obviněný je odsouzen podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku.

7. S ohledem na svůj požadavek uložit mu trest za podmínek § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obviněný soudům vytkl, že se možnostmi jeho nápravy a uložením trestu kratšího trvání řádně nezabývaly a nezkoumaly dostatečně jeho poměry přesto, že za účelem jejich objasnění navrhoval výslechy svědků A. B. a A. Š., kteří obviněného dobře znali. Soudy tyto návrhy zamítly a podrobněji se zkoumáním rozhodných skutečností nezabývaly a nezohlednily další polehčující okolnosti, např. doznání uváděné od samého počátku, spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, napomáhání při objasňování trestné činnosti a upřímnou lítost. Přestože obviněný mohl po spáchání činu utéct nebo se skrývat a vrátit se zpět do své vlasti, takto se nechoval, ale přijal svou trestní odpovědnost a možný trest. Zaslal manželovi poškozené D. D. omluvný dopis, v němž vyjádřil opravdovou lítost, byť si je vědom, že žádná omluva, ani trest nemohou odčinit vzniklé následky a bolest, kterou v jejich životě způsobil. Své pocity a lítost vyjádřil rovněž přímo při hlavním líčení.

8. Obviněný zmínil, že jednal nejprve v afektu, když poškozenou rdousil a několikrát udeřil její hlavou o podlahu, až upadla do bezvědomí, odešel do kuchyně a původní afekt přešel v rozmysl umocněný požitím alkoholu a užitím drog. V kuchyni vzal nůž, se kterým se vrátil k M. D. a devětkrát ji bodnul do krku. Nešlo o předchozí uvážení, neboť zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promyšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení. K žádnému plánování činu z jeho strany nedošlo. K výkladu rozmyslu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 7 Tdo 30/2015, s tím, že rozdíl spočíval v tom, že mezi rozmyslem a předchozím uvážením byl zohledněn při stanovení výše konkrétního trestu, neboť ve srovnávané věci byl uložen trest v trvání 13 let i za situace, kdy v uvedeném případě pachatel svou trestnou činnost popíral.

9. Soudy měly brát do úvahy při stanovení výše trestu i to, že ve věznici spolupracuje se společností Podané ruce, o. p. s., má zájem na své nápravě a léčbě závislosti na alkoholu či drogách. Nepřiměřeně přísným shledal nejen trest odnětí svobody v trvání 17 let, ale i trest vyhoštění na dobu neurčitou, protože přiměřeným by byl trest odnětí svobody v trvání 13 roků a trest vyhoštění na 10 let.

10. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 2 To 23/2024, zrušil a sám rozhodl o novém trestu, který by již byl přiměřený, případně aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

11. Nejvyšší státní zastupitelství k dovolání obviněného prostřednictvím u něj působícího státního zástupce s odkazem na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. zdůraznilo zásady, podle kterých je možné vytýkat nedostatky v uloženém trestu. Označený důvod dovolání ani jiný nedopadá na výhrady proti nepřiměřenosti trestu, proti němuž obviněný dovolání výlučně zaměřil a vyjádřenou argumentací označený dovolací důvod tudíž nenaplnil. Nedošlo ani k naplnění podmínek pro aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jenž lze uplatnit, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Napadeným rozsudkem však byl uložen trest odnětí svobody v rámci sazby vymezené v § 140 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž jak uložený trest, tak i jeho výměra odpovídají zákonem stanoveným požadavkům, protože obviněnému byl ukládán trest podle trestní sazby odnětí svobody od dvanácti do dvaceti let. Totéž platí i o trestu vyhoštění, který byl uložen v souladu s § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

12. Výhrady obviněného týkající se tvrzené nepřiměřené přísnosti trestu z výše uvedených důvodů nelze přezkoumávat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 530/2002, sp. zn. 5 Tdo 149/2003 či sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Takový přezkum by byl možný jen, kdyby šlo o extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený trest, k čemuž však v posuzované věci nedošlo. S ohledem na veškeré soudy zjištěné a zmíněné okolnosti případu a osobu obviněného je trest odnětí svobody uložený zhruba v polovině zákonem stanoveného rozmezí trestem extrémně přísným, nespravedlivým či hrubě nepřiměřeným. S ohledem na soudy konstatované okolnosti na straně obviněného i případu samotného takovou extrémní přísnost nezakládá ani trest vyhoštění, který je plně opodstatněnou sankcí.

13. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

IV. K formálním náležitostem dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

15. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s ohledem na to, že soud prvního stupně ve smyslu § 206c odst. 4 tr. ř. rozhodl, že prohlášení viny obviněného bylo učiněno v souladu s § 206c odst. 1 tr. ř., a proto ho přijal. Toto rozhodnutí soudu má význam pro rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, protože podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Tato podmínka vyplývá z povahy takového rozhodnutí a řízení, z

jakého vzešlo. Dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). V případě, kdy obviněný prohlásil vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř. a soud toto prohlášení přijal (§ 206c odst. 4 tr. ř.), nastává situace stanovená v § 206c odst. 7 věta druhá tr. ř., podle něhož skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, což je promítnuto do § 246 odst. 1 písm. b) tr.

ř., podle něhož rozsudek může odvoláním napadnout obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. To v důsledku znamená, že odvolací soud výrok o vině v rozsahu, v jakém bylo soudem prohlášení viny obviněného přijato, nemůže přezkoumat podle § 254 odst. 1 tr. ř., protože odvolání proti němu by podala osoba, která takovou část rozsudku nemůže napadat. Tudíž ani Nejvyšší soud nemůže v této části rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat.

16. V posuzované věci z obsahu spisu plyne, že obviněný po přednesení obžaloby a poučení při hlavním líčení dne 23. 1. 2024 (č. l. 883 až 885 spisu) prohlásil poté, co byl poučen podle § 206c odst. 6, 7. tr. ř., že přiznává svou vinu ke skutkům v bodech 1) i 2) i k jejich právnímu posouzení s tím, že institutu prohlášení viny rozumí a ví, jaká trestní sazba mu za tyto trestné činy, které spáchal, hrozí. Uvedl, že trestné jednání, jehož se dopustil, považuje za největší tragédii ve svém životě a bude ho do konce života litovat a pozůstalým se omlouvá.

I když nároky na náhradu nemajetkové újmy považoval za přehnané, vyjádřil ochotu je uhradit. Po zjištění osobních a rodinných poměrů obviněného soud podle § 206c odst. 4 tr. ř. toto prohlášení viny obviněného přijal s výslovným sdělením, že dokazování v rozsahu prohlášení viny nebude prováděno. Odvolací soud tuto skutečnost respektoval, a když obviněný podal odvolání jen proti výroku o trestu, a pozůstalý poškozený jen proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, svou přezkumnou činnost zaměřil vůči trestu a adheznímu výroku a výrok o vině nepřezkoumával.

17. Pro úplnost Nejvyšší soud k tomuto postupu považuje s ohledem na to, že jde o zvlášť závažný zločin a velmi vysoký trest, za vhodné poukázat i na to, že nedošlo k porušení základních zásad trestního řízení, které je třeba mít na paměti i při využití konsenzuálních způsobů řešení trestních věcí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 236/2023). V posuzované věci neshledal takové nedostatky, které by měly extrémní dopad na nepřekročitelné limity aplikace prostředků trestní represe a shledal, že využitím institutu prohlášení viny nebyla obcházena zásada materiální pravdy ani pravidel in dubio pro reo. Šlo v této věci toliko o urychlení a hospodárnost trestního řízení za situace, kdy o vině obviněného neexistují důvodné pochybnosti, neboť obviněný vinu nejen prohlásil, ale i doznal, což má význam z hlediska zásady, že prohlášení viny je třeba odlišit od procesního institutu doznání. Doznání představuje výpověď, v níž uvede všechny skutkové okolnosti rozhodné pro naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu a takové prohlášení učiní procesně účinným způsobem. Pro přijetí prohlášení viny naopak zákon v § 206c odst. 1 tr. ř. klade podmínky, soud musí (srov. § 206c odst. 2 tr. ř.) přiměřeně postupovat podle § 314q odst. 3 tr. ř. (ujistit se, zda obžalovaný chápe podstatu prohlášení, jeho důsledky, a zda je prohlášení činěno dobrovolně), teprve poté může být prohlášení viny (srov. § 206c odst. 4 tr. ř.) přijato soudem. Soud tak musí před přijetím prohlášení viny o následcích prohlášení viny poučit i ověřit, co je projevem vůle obviněného, a zda chápe, k jakým důsledkům může vést (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/2023). Nejvyšší soud v posuzované věci zjistil, že všechny tyto podmínky byly splněny, a že šlo o skutečný a svobodný projev vůle obviněného nepodmíněný ničím jiným než zákonem danými hledisky, o nichž soud obviněného plně a účinně poučil (viz č. l. 883 spisu).

18. S ohledem na to, že byly splněny podmínky § 206 tr. ř., a obviněný byl i řádně o důsledcích tohoto postupu poučen, a tedy i proto dovolání podal výhradně proti výroku o trestu, neboť poukazoval-li na některé skutečnosti týkající se viny, nenapadal tím výrok o vině, ale jen zdůrazňoval lehčí formu svého trestného jednání v rámci posuzované právní kvalifikace tak, aby zdůvodnil svůj požadavek na uložení mírnějšího trestu za podmínek stanovených v § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Proto je podané dovolání přípustné ve smyslu § 265a odst. 1 ve spojení s § 206c odst. 7 a § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., a proto Nejvyšší posuzoval, zda v tomto směru obviněný naplnil podmínky jím označeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

V. K výhradám obviněného

19. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím lze uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. U

námitek proti výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Námitky proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr.

ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento důvod však obviněný v dovolání neuvedl, a ani okolnosti, za kterých mu byl trest uložen, nesvědčí o jeho naplnění. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr.

ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

20. Uvedené zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

21. Z těchto hledisek nemohl Nejvyšší soud přezkoumávat námitky obviněného, jestliže jimi vytýkal nepřiměřenost jemu uloženého trestu s poukazem na jiné trestní věci, v nichž byli pachatelé odsouzeni za obdobné i jimi nedoznané trestné činy vraždy k mírnějším trestům, protože takové výhrady nekorespondují s žádným odvolacím důvodem. Lze jen připomenout, že obviněným předkládané srovnávání jemu uloženého trestu s jinými věcmi odporuje zásadě individualizace trestu, jenž v obecné rovině znamená zvažovat všechny individuální okolnosti a zvláštnosti daného případu a zohlednit osobu pachatele tak, aby trest odpovídal těmto všem konkrétním zjištěním vztahujícím se jak k osobě obviněného, tak i okolnostem, za kterých byl čin spáchán (srov. § 38 odst. 1 tr. zákoníku), a to ve smyslu § 39 tr. zákoníku i ostatních kritérií pro stanovení druhu a výměry trestu. Další neméně důležitou součástí je vyřešení otázky zásad, podle jakých bude trest vyměřen (srov. SOLNAŘ, Vladimír. FENYK, Jaroslav. CÍSAŘOVÁ, Dagmar. VANDUCHOVÁ, Marie. Systém českého trestního práva. 1. vydání. Praha: Novatrix, 2009, s. 168). Proto je v každé trestní věci třeba zkoumat konkrétní okolnosti k osobě pachatele i činu podle zákonem daných hledisek, nikoliv s ohledem na jiné jinde uložené tresty, anebo na osobní očekávání obviněného.

22. Pro úplnost Nejvyšší soud kromě uvedených zásad pro ukládaní trestu vymezených v § 39 a násl. tr. zákoníku hodnotil obviněným vytýkané nedostatky i s respektem k zásadě proporcionality trestních sankcí, která je v širším slova smyslu obecně uznávaným právním principem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004), jenž je podstatnou náležitostí právního státu, a je označován též jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Uvedený princip sice na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedopadá, neboť má jiný smysl, než je právní vymezení druhu trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 433/2016), nicméně z hlediska možného porušení zásad spravedlivého procesu, respektive vyloučení zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 11 Tdo 303/2023), je významnou okolností. Proto Nejvyšší soud uvádí, že soudy obou stupňů se trestem, jenž byl obviněnému uložen, dostatečně zabývaly (srov. body 2. až 9. rozsudku soudu prvního stupně a 8. rozsudku odvolacího soudu) a odůvodnily jeho výměru i způsob jeho výkonu. Obviněnému byl uložen trest za zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání, a pozměnění platebního prostředku pode § 234 odst. 1 tr. zákoníku, a vůdčí trestní sazba činí od 12 do 20 let. Jestliže mu tedy soud prvního stupně vyměřil trest odnětí svobody v trvání 17 roků, tj. mírně nad polovinou zákonné trestní sazby, nejde, se zřetelem na povahu spáchané trestné činnosti, o trest uložený mimo zákonem stanovená pravidla. Nejvyšší soud shledal, že obviněnému uložený trest není v rozporu ani s ústavním principem proporcionality trestní represe a že jde o zcela předvídatelnou a zákonnou sankci, s níž byl srozuměn, jak plyne z poučení soudu prvního stupně při hlavním líčení v rámci postupu podle § 206c odst. 1 a násl. tr. ř.

23. V dané souvislosti lze poznamenat, že námitky obviněného vycházejí z jeho tvrzení o jeho očekávání, jaká výše trestu odnětí svobody mu může být uložena. Podle zjištěného způsobu a postupu soudu prvního stupně (srov. stranu 883 spisu) před rozhodnutím o přijetí prohlášení viny obviněnému, nic nesvědčí o tom, že by soud naznačoval možnost, že by se jeho prohlášení viny mohlo promítat do mírného, případně jak vysokého trestu odnětí svobody, toliko jej upozornil nejen na zásady stanovené v § 206c odst. 6, 7 tr. ř., ale i na to, jakou trestní sazbou je v rámci použité právní kvalifikace ohrožen. Obviněný se s ní ztotožnil a vyjádřil, že ji respektuje. Byl si tedy vědom toho, že i při prohlášení viny mu vysoký trest hrozí. Nejvyšší soud proto ani v tomto smyslu neshledal žádné nedostatky, protože trest, jenž byl obviněnému za dané situace uložen, vyplýval a korespondoval s poučením, jež se mu při prohlášení viny od soudu dostalo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/2023).

24. Pokud obviněný v dovolání k trestu poukazoval na možnost využití zmírňujícího ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jde o výhrady, jež Nejvyšší soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, považuje za vznesené v souladu s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a připomíná, že podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku má- li soud za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, může mu snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, když odsuzuje pachatele, který prohlásil svoji vinu.

Z uvedeného je patrné, že když pachatel prohlásil vinu, lze uvedené ustanovení užít, jestliže je možné jeho nápravy dosáhnout i trestem kratšího trvání, a to vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti. Jde o fakultativní rozhodnutí soudu, které přichází do úvahy jen za splnění uvedených zákonných podmínek, a není tedy obecně vynutitelné, ani nárokovatelné pro případ, že obviněný podle § 206c odst. 1 tr. ř. vinu prohlásí. Uvedené ustanovení soudu dává možnost trest obviněnému, který prohlásil vinu, uvedeným způsobem zmírnit, ale jen tehdy, když jeho nápravy je možné dosáhnout s ohledem na jeho poměry a povahu a závažnost spáchané trestné činnosti, což je rozhodnou a obligatorní podmínkou, jíž musí soud vždy zkoumat a s ohledem na ni i o výši trestu rozhodnout.

25. V posuzované věci je třeba konstatovat, že lze jednoznačně vyloučit svévoli soudu prvního stupně při ukládání druhu trestu a jeho výše obviněnému, protože podle rozvedených důvodů zvažoval všechny rozhodné skutečnosti a zabýval se jak osobou obviněného, tak i okolnostmi činu a důvodně dospěl k závěru, že v této trestní věci podmínky pro aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku splněny nejsou. Soud prvního stupně poukázal na okolnosti, které obviněnému přitěžují, a to zejména že se dopustil dvou skutků, a nutno podotknout, že druhý z nich spáchal v době, když již poškozená byla mrtvá, on si vzal její platební kartu, a to pro své obohacení.

Podle chování obviněného je patrná jeho otrlost, a to nejen ve vztahu ke způsobu, jakým poškozenou usmrtil, kdy ji, jak uvedl soud, „až bestiálně“ bodal mnoha ranami nožem, a to bez ohledu na to, že již nejevila známky života a krvácela. V tomto směru soud prvního stupně důsledně zvážil všechny zjištěné skutečnosti a zcela důvodně čin posoudil jako vysoce závažné jednání, a to i se zřetelem na osobu obviněného, u něhož znalci zjistili sklon k impulzivitě, která se zvyšuje při užívání psychoaktivních látek, jimiž byl obviněný v době činu ovlivněn (srov bod 4.

a 7. rozsudku soudu prvního stupně). Obdobné úvahy rozvedl v přezkoumávaném rozsudku i odvolací soud (viz bod 8.), jenž se zabýval též možností využití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a rovněž shledal, že okolnosti i způsob, jakým obviněný poškozenou usmrtil, jsou výrazně závažné a vykazují již vyšší míru brutality, než bývá u tohoto typu trestných činů obvyklé, protože zasazení velkého množství ran do oblasti krku poté, co před tím poškozenou jiným způsobem fyzicky napadal, svědčí o výrazné snaze poškozené ublížit a nelítostně ji usmrtit.

O jeho krutosti svědčí i to, že bodání předcházející útoky byly velice intenzivní, o čemž svědčí rdoušení, které je obětí vnímáno velmi intenzivně v obavě o život, ale i údery hlavou o podlahu představují krutou formu útoku. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že i egocentrická motivace obviněného k takovému jednání je skutečnost, která vylučuje možnost využití podmínek § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud ve své podrobné argumentaci k ukládanému trestu poukázal, na souvislosti vyplývající ze zásad § 39 odst. 2 tr.

zákoníku a v souladu se všemi uvedenými pravidly vysvětlil, proč závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a ve výši uloženého trestu odnětí svobody ani u trestu vyhoštění nedostatky neshledal.

26. Nejvyšší soud zmiňuje, že soudy obou stupňů posuzovaly i osobu obviněného, jakož i jeho nyní vstřícný postoj k pozůstalým, ale i to, že svou vinu doznal a že uznal vinu. I přes tato zjištění, která braly do úvahy, shodně shledaly, že uvedené skutečnosti stojící na straně obviněného nelze posuzovat izolovaně, ale v kontextu s okolnostmi, za nichž byl čin spáchán. Na straně obviněného soudy k jeho osobě nezjistily žádné mimořádné okolnosti, které by převážily nad skutečnostmi výše uvedenými, neboť obviněný je srbské národnosti a v Srbsku také žije většina jeho příbuzných. Je ženatý, ale jeho manželka přebývá ve Vídni, není s ní v kontaktu, je bezdětný. Do České republiky přicestoval z pracovních důvodů tři roky před činem a pracoval v pohostinství. Požíval mnoho let THC a kokain, občas pervitin (srov. strana 883 až 885 spisu). Z uvedených skutečností je zjevné že osobní poměry obviněného nejsou zcela standardní, neboť šlo o cizince, který za účelem získání pracovní příležitosti se dostal do České republiky, jeho dosavadní život nesvědčí o intenzivních vazbách k rodině či k manželce, s níž v současnosti vztahy neudržoval, aby případně i s ohledem na ně mohlo být shledáno splnění hledisek vymezených 80 tr. zákoníku, a uvažováno o využití zásad podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. V daných souvislostech doznání a prohlášení viny jsou významné skutečnosti z hlediska polehčujících okolností, nikoliv však podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Všechny tyto souvislosti soudy braly do úvahy, a ve vztahu k nim se uloženými tresty důsledně zabývaly.

27. Trest odnětí svobody v trvání sedmnácti let je trestem citelným, avšak ze všech výše uvedených důvodů trestem uloženým v souladu se zákonem, a z hlediska možnosti nápravy obviněného i nutnou sankcí. Odpovídá zákonným hlediskům a není v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími zásadami pro ukládání trestů z hledisek § 39 a násl. tr. zákoníku (tj. s možností nápravy, poměry pachatele a předpoklady vzniku rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu), že by to zakládalo jeho neslučitelnost s ústavním principem proporcionality trestní represe. K mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku tudíž nebyl důvod, přičemž nepodmíněný trest uložený mírně nad polovinou trestní sazby za zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku je zcela zákonnou, vhodnou a proporcionální sankcí. Proto nedošlo k porušení práva obviněného na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 Listiny a jeho námitky o neaplikování § 58 tr. zákoníku tudíž nejsou důvodné.

VI. Závěr Nejvyššího soudu

28. Ze všech shora podrobně popsaných důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání obviněného shledal jako celek zjevně neopodstatněným, a odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože pro takový postup měl dostatek zjištění a informací v obsahu spisu a soudy nižších stupňů se se všemi důležitými skutečnostmi řádně vypořádaly.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 8. 2024

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu