8 Tdo 667/2023-11112
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2023 o dovolání
obviněného Zdeňka Mrni, nar. 22. 9. 1960 v Třebíči, trvale bytem Lipník 10,
Třebíč, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 1 To 122/2021,
jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 40 T 6/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Zdeňka Mrni odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2021, sp. zn. 40 T 6/2018, byl
obviněný Zdeňka Mrňa (dále jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným
pod body 1)–36) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle
§ 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb.,
účinného od 1. 10. 2020, a to ve formě spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku. Za to byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání 7,5 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl
obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve
statutárních orgánech obchodních společností a družstev a výkonu prokury na
dobu 5 let. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných Milana
Kuny, J. M., P. K., M. M., M. K., J. R. a M. Ř.
2. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními státní zástupce
Krajského státního zastupitelství v Brně a obvinění Zdeněk Mrňa, Milan Kuna, M.
K., J. R., M. Ř. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného Zdeňka
Mrňi, a to pro absenci výroku o povinnosti tohoto obviněného k náhradě škody.
Obvinění Zdeněk Mrňa, Milan Kuna, J. R. a M. Ř. brojili proti výrokům o vině a
uložených trestech, obviněný M. K. zaměřil své odvolání výhradně proti výroku o
trestu. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 1 To
122/2021, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z
podnětu odvolání obviněného Milana Kuny částečně zrušil ve výroku o vině a
trestu ve vztahu k tomuto obviněnému a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl
o jeho vině a trestu (výroky pod body I., II.). Podle § 259 odst. 2 tr. ř. per
analogiam z podnětu odvolání státního zástupce nově rozhodl tak, že podle § 228
odst. 1 tr. ř. je obviněný Zdeňěk Mrňa povinen zaplatit České republice –
Finančnímu úřadu pro Kraj Vysočina, územní pracoviště v Třebíči, Žerotínovo
nám. 17/1, na náhradě majetkové škody částku 52 792 040 Kč (výrok pod bodem
III.). Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných Zdeňka Mrni, Milana Kuny.,
J. R. a M. Ř. zamítnuta (výrok pod bodem IV.).
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný Zdeněk Mrňa
zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,
odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dopustil (ve stručnosti) tím, že jako jednatel a
společník společnosti HEN, s. r. o., IČO: 25530194, se sídlem Lipník u Hrotovic
– Lipník 10, okres Třebíč, (dále jen HEN), po společné předchozí dohodě s
obviněným Milanem Kunou, jednatelem a společníkem ve společnosti TREBOSS, s. r.
o., IČO: 25576518, se sídlem Štefánikova 131, 612 00 Brno, (dále jen TREBOSS),
v době nejméně od 1. 3. 2010 do 25. 3. 2013, v úmyslu neoprávněně vylákat na
správci daně – Finančním úřadu v Třebíči, prostřednictvím společnosti HEN,
vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dále jen DPH), předstírali
funkční obchodní vztahy mezi různými obchodními společnostmi v České republice,
Slovenské republice a v Itálii s cílem vytvořit zdání fungujících obchodů
týkajících se nákupů a prodejů, a to hovězích usní, akátové spárovky a lepeného
hranolu – dub, ačkoliv mnohé obchodní společnosti měly nefunkční statutární
orgány, tzv. bílé koně, pro své správce byly, jako plátci DPH, nekontaktní a
obchody měly probíhat tak, že:
nejprve společnost HEN zakoupila příslušnou komoditu od společnosti TREBOSS,
která byla jejím předposledním příjemcem v ČR, vzápětí toto zboží společnost
HEN prodávala dalším společnostem v Itálii a ve Slovenské republice, čímž
společnosti HEN vznikl nárok na daňový odpočet DPH na vstupu z přijatého plnění
od společnosti TREBOSS., následně, v důsledku nepravdivě deklarovaného dodání
tohoto zboží do jiného členského státu Evropské unie, společnost HEN.
neoprávněně uplatňovala osvobození od daně na výstupu podle § 64 odst. 1 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění (dále jen
zákon o DPH), a tím jí neoprávněně vznikal nárok na nadměrný odpočet DPH, avšak
tyto obchody byly fiktivní a nárok na odpočet DPH z nich nemohl vzniknout, ale
přesto, na pokyn obviněného Zdeňka Mrni., zahrnula společnost HEN do svého
účetnictví a daňových přiznání k DPH faktury, vystavené společností TREBOSS,
kterou zastupoval obviněný Milan Kuna., a to konkrétně v případech a způsobem,
jak je specifikováno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod body 1)
–36) v celkem 36 zdaňovacích obdobích,
přičemž obviněný Zdeněk Mrňa se na této trestné činnosti podílel tak, že jako
jediný jednatel a společník společnosti HEN, vědomě s úmyslem zkrátit daň a
vylákat nadměrný odpočet na DPH, opakovaně porušil ustanovení § 72 zákona o
DPH, ve znění platném pro roky 2010, 2011, 2012, 2013, jednal v období od 1. 3.
2010 do 25. 3. 2013 tak, že přijímal do účetnictví společnosti HEN fiktivní
faktury a daňové doklady vystavené společností TREBOSS za nákup hovězích usní,
akátové spárovky a lepeného hranolu – dub, vzápětí nechal vystavit ve stejných
dnech pro společnosti ve Slovenské republice a Itálii popsané ve výroku o vině
další faktury na stejné komodity ve stejných objemech, pouze s mírným navýšením
ceny, a těmito kroky se podílel na simulaci fiktivních obchodních vztahů v
řetězcích popsaných ve výroku o vině, jakož i na simulaci údajných přeprav
těchto komodit do Itálie a na Slovensko, a společnosti HEN tak vznikal měsíčně
nárok na nadměrný odpočet DPH z údajně přijatých zdanitelných plnění od plátce
DPH, tj. společnosti TREBOSS, který obviněný Zdeněk Mrňa uplatňoval v měsíčních
přiznáních k DPH společnosti HEN, ačkoliv věděl, že zdanitelná plnění
neproběhla, a jednal společně s obviněným Milanem Kunou v případech ad 1)–36),
kdy způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Kraj Vysočina,
Územní pracoviště Třebíč, IČ: 72080043, se sídlem Žerotínovo nám. 17/1, 674 01
Třebíč, zkrácením DPH za období březen 2010 – únor 2013 celkovou škodu ve výši
54 756 293 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 1 To
122/2021, podal obviněný Zdeněk Mrňa prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž
odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a
namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, pokud se jednalo o
výrok o náhradě škody, a že odvolací soud zamítl jeho odvolání, přestože ve
věci rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedeným
dokazováním, rozhodnutí je zatíženo neprovedením navrhovaných dalších důkazů a
následným nesprávným hmotněprávním posouzením skutku, neboť nebylo prokázáno
naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty, zejména ve vztahu k objektivní
a subjektivní stránce trestného činu podle § 240 tr. zákoníku.
5. Nesprávnost výroku o náhradě škody dovolatel spatřoval zejména v procesním
postupu odvolacího soudu směřujícím k učinění předmětného výroku, který podle
dovolatele spočíval de facto v obcházení zákona. Měl za to, že pokud soud
prvního stupně pravomocně rozhodl usnesením o nepřipuštění poškozené se svým
nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení, pak není možné, aby takové
pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž nebyl podán žádný (byť
mimořádný) opravný prostředek, bylo nahrazováno prostřednictvím institutu
odvolání státního zástupce proti chybějícímu výroku o náhradě škody. Zdůraznil,
že tento výrok chybět nemohl, neboť nalézací soud poškozenou se svým nárokem k
trestnímu řízení nepřipustil. Odvolacímu soudu tedy vytkl, že přestože proti
usnesení o nepřipuštění poškozené se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu
řízení nejsou přípustné řádné opravné prostředky a v úvahu přicházejí jen
opravné prostředky mimořádné, které v nyní projednávané věci podány nebyly,
odvolací soud jako „náhradní“ opravný prostředek připustil odvolání státního
zástupce proti chybějícímu výroku, který však chybět nemohl, když poškozená již
nebyla účastníkem řízení. Zdůraznil, že o chybějící výrok by se mohlo jednat
toliko ve vztahu k osobě, která je v dané fázi účastníkem řízení. O nároku
poškozené České republiky zastoupené příslušným finančním úřadem však bylo
rozhodnuto v průběhu hlavního líčení rozhodnutím mezitímním. Takto podle
dovolatele vznikla paradoxní situace, kdy vedle sebe stojí dvě pravomocná
rozhodnutí, která si zjevně odporují, tj. usnesení o nepřipuštění poškozené s
nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení a výrok o obviněnému uložené
povinnosti nahradit poškozené škodu. Zároveň tímto postupem podle dovolatele
došlo k porušení zásady legitimního očekávání a překážky věci rozhodnuté.
Dovolatel upozornil rovněž na dopad, jaký má podle jeho názoru postup
odvolacího soudu, když jeho rozhodnutí nelze napadnout řádným opravným
prostředkem a z judikatorního hlediska otevřel odvolacím soudům prostor pro
dotvoření „nového“ opravného prostředku proti usnesení o nepřipuštění
poškozeného se svým nárokem k trestnímu řízení.
6. Kromě procesního postupu odvolacího soudu při vyslovení výroku o náhradě
škody považoval obviněný za zarážející a rozporuplné také to, že odvolací soud
uložil povinnost nahradit škodu poškozené toliko jeho osobě, a to v řádu
několika desítek milionů korun, a nikoliv dalším spoluobviněným. Dovolatel je
přesvědčen, že odvolací soud měl zohlednit rovněž postavení všech obviněných,
přinejmenším pak hlavních pachatelů. Zdůraznil, že hlavním pachatelem byl
spoluobviněný Milan Kuna, navíc z provedeného dokazování je evidentní, že
veškeré nárokované DPH bylo jako součást kupní ceny za nakoupené zboží od
společnosti TREBOSS přeposláno právě společnosti TREBOSS, společnosti HEN tak
měly zůstat toliko nadměrné odpočty jen z mírného rozdílu nákupní ceny a ceny
prodejní, které byly zcela zanedbatelné. V konečném důsledku společnosti HEN
zůstaly jen pohledávky a problémy. Namítal tedy, že odvolací soud nezohlednil,
kdo je za škodu kromě obviněného odpovědný a že se v daňových kauzách běžně
přiznává povinnost k náhradě škody několika spoluobviněným jako zástupcům
společností tvořících jednotlivé obchodní řetězce. Odvolací soud měl v takovém
případě, kdy poškozená uplatnila nárok toliko vůči dovolateli, poškozenou
odkázat na řízení soukromoprávní. Rovněž konstatoval, že v jeho případě nelze s
ohledem na jím popsané okolnosti uvažovat o reálné vymahatelnosti jemu uložené
povinnosti nahradit škodu. Postup odvolacího soudu ve vztahu k výroku o náhradě
škody tak podle obviněného naplnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
g), h) tr. ř. a porušil jeho právo na spravedlivý proces.
7. Další své výhrady dovolatel zaměřil proti výroku, jímž odvolací soud zamítl
jeho odvolání, neboť se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. Zdůraznil, že esenciální povinností orgánů činných v trestním řízení je
prokázat vinu v rozsahu naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty. Měl za
to, že se tak vůči jeho osobě nestalo, když zčásti ve vztahu k objektivní
stránce a zcela ve vztahu k subjektivní stránce nebylo prokázáno naplnění znaků
skutkové podstaty trestného činu podle § 240 tr. zákoníku. Ve vztahu k
objektivní stránce namítal, že tato byla založena na presumované dohodě mezi
obviněnými Zdeňkem Mrňou. a Milanem Kunou., ačkoliv žádná dohoda na páchání
trestné činnosti prokázána žádným důkazem nebyla. V této části jsou tak
provedené důkazy v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Popsal, že
dohoda, kterou uzavřeli, byla legálního charakteru a čítala prosbu dovolatele o
pomoc, spočívající v zapojení se do některých obchodů Milana Kuny za účelem
navýšení obratů a udržení financování prostřednictvím bank v době ekonomické
krize, navíc za situace, kdy Milan Kuna byl dlouholetým rodinným přítelem.
Upozornil, že první obchody proběhly zcela standardně a legálně, pod jeho
bezprostřední kontrolou za podrobného informování finančních úřadů apod.,
přičemž k absenci reálného odebrání a vzápětí dodání zboží jejich odběratelům
pak docházelo evidentně později, tj. ve chvíli, kdy obviněný považoval obchody
za zaběhnuté a přenechal je ve své podstatě podřízeným, což nyní považuje za
chybu. Tehdy však nevnímal žádné signály, které by měly vést k závěru o tom, že
zboží není reálně dováženo ani dodáváno dále. Indicií pro to nemohl být ani
soudy vyčítaný fakt, že obchody technicky zabezpečoval Milan Kuna, neboť se
jednalo o součást dohody, když obviněný měl vstoupit do jeho obchodů, navíc se
zbožím, s nímž do té doby neobchodoval, a navíc Milan Kuna měl nasmlouvané
odběratele. Dovolatel se pak vyhradil proti tomu, že soudy nižších stupňů měly
na celou záležitost jednostranný pohled, zvláště v situaci, kdy mu uložily
drakonický trest odnětí svobody v trvání 7,5 let, a to po více než deseti
letech od spáchání prvního dílčího skutku, po 9,5 letech od jeho zadržení,
realizace domovních prohlídek a prohlídek nebytových prostor a zahájení
trestního stíhání v paralelní věci a po téměř 6 letech od zahájení trestního
stíhání. Dobu vedení trestního stíhání odvolací soud za nepřiměřenou
nepovažoval, ale dovolatel nemůže odlišovat toto a paralelní řízení zvláště v
situaci, kdy je mu vyčítaná totožná trestná činnost.
8. Rozporoval také náhled odvolacího soudu na jednotlivé důkazy vyvěrající v
závěr, že pokud neproběhla přeprava zboží, veškeré další doklady byly
„namalované“ a nemohou být zohlednitelné. Upozornil, že tyto důkazy včetně
notářského zápisu sepsaného s italským odběratelem, průběžná dílčí rozhodnutí
finančního úřadu, tvrzení slovenských odběratelů o přijetí zboží promítající se
do jimi vystavených čestných prohlášení, drobné reklamace, ale i vyjádření
spoluobviněného M. Ř., kterého v té době neznal, v postavení svědka na
finančním úřadě, verifikující provedenou subdopravu, dovolatele průběžně
přesvědčovaly o reálnosti probíhajících obchodů. Absenci realizace dodání zboží
zjistil až o mnoho let později, a to v době po jeho zadržení a zahájení
trestního stíhání v paralelním trestním řízení. Zdůraznil a ze svého pohledu
vysvětloval, že nebyl proveden jediný důkaz, který by jakýmkoliv způsobem
prokazoval jeho vědomí o jakémkoliv podvodném jednání, nebyl ani proveden
uzavřený řetězec důkazů nepřímých, které by byly způsobilé prokázat soudy
domýšlený úmysl. Pokud soudy nalezly jiný než jím tvrzený motiv počínání, ani
tímto neprokázaly vědomí o trestné činnosti. S přihlédnutím k uvedenému namítl,
že nalézací ani odvolací soud skutek nehodnotily perimetrem doby jejich
spáchání, nýbrž s vědomím skutečností, které vyšly pro konkrétní osoby (včetně
obviněného) najevo až o několik let později.
9. Za zarážející dovolatel označil způsob, jakým odvolací soud reagoval na
důkazy nezohledněné v rozsudku soudu prvního stupně. Za nepřípustné považoval
vyjádření, že se nejedná o důkazy, které nemohly nic změnit na skutkovém
závěru, případně že se s nimi soud ve své podstatě vypořádal, byť je nezmínil,
nadto v situaci, kdy je ani odvolací soud sám neprovedl a seznámil se s nimi
maximálně neprocesním způsobem. Odvolací soud považoval za nadbytečnou námitku
vznesenou proti neprovedení výslechu svědků E. Z. a P., když nalézací soud se s
těmito důkazními návrhy sice nevypořádal, ale skutečnosti, které z nich mohly
být zohledněny v rámci zjištěného skutkového stavu, vyvodil z jiných důkazů.
Dovolatel pak nerozumí tomu, jak může soud hodnotit důkaz, aniž by jej provedl.
Ani odvolací soud tyto přetrvávající důkazní návrhy nevypořádal v rámci
provedeného dokazování u veřejného zasedání, neboť je nezamítl, ale ani
neprovedl. Vada neprovedení důkazů tak podle dovolatele přetrvává. Nepřisvědčil
ani názoru odvolacího soudu, že jeho důkazní návrhy nesměřují k podstatě věci.
Podle dovolatele je pro prokázání objektivní i subjektivní stránky podstatné,
zda probíhaly platby mezi jeho společností HEN a odběrateli a mezi jeho
společností a společností TREBOSS. Zdůraznil, že prostřednictvím svých dvou
společností, které se primárně věnovaly zcela jiným obchodním činnostem,
zaměstnával desítky zaměstnanců, pro které musel mít na každý den vytížení.
10. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k jeho osobě podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. zrušil výrok III. a IV. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 25. 8. 2022, sp. zn. 1 To 122/2021, a potažmo i rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 3. 5. 2021, sp. zn. 40 T 6/2018, dále aby podle § 265k odst. 2 in
fine tr. ř. zrušil také veškerá další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
aby ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhl, aby předseda
senátu Nejvyššího soudu využil prerogativa daného mu § 265o odst. 1 tr. ř. a
přerušil výkon rozhodnutí z důvodů negativního dopadu na sociální a ekonomickou
situaci celé jeho nejbližší rodiny, jak rozvedl ve svém mimořádném opravném
prostředku pod bodem V. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265l
odst. 4 tr. ř., že se obviněný nebere do vazby.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně zdůraznil, že obviněný ve
svém dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a
shrnul ve svém odvolání, proto se s ní již vypořádaly soudy nižších stupňů v
odůvodnění svých rozhodnutí, s jejichž argumentací se státní zástupce ztotožnil
a v podrobnostech na ni odkázal. K námitkám vůči skutkovým zjištěním o úmyslném
zavinění dovolatele nejprve zdůraznil, že aby mohl být založen některý z
dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění, která jsou
ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Taková vadná
zjištění však ve věci podle jeho názoru nejsou. Měl za to, že soudy řádně
odůvodnily, proč dovodily dovolatelovo zavinění i proč nevyhověly důkazním
návrhům obhajoby. Konstatoval, že celkový obsah dovolatelových námitek směřuje
spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, což je zásada
procesní, a nikoliv hmotněprávní, a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo
dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Námitky porušením této zásady
tak nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod, pokud porušení
nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy
(v daném směru poukázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu).
Uzavřel, že pokud dovolatel brojil proti skutkovému zjištění o svém zavinění
pouze zpochybňováním argumentace soudů bez toho, aby se jednalo o „zjevný
rozpor“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak v tomto rozsahu jeho
námitky žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají. Uvedenému dovolacímu důvodu
oproti tomu odpovídají námitky dovolatele proti nevyhovění jeho důkazním
návrhům. Zde považoval státní zástupce za rozhodné, jakým způsobem se s
navrženými důkazy vypořádal odvolací soud v bodech 22.–27. odůvodnění svého
rozsudku. Část důkazů sám provedl a neprovedení zbývajících odůvodnil způsobem,
který státní zástupce považoval za věcně adekvátní – jejich nadbytečností, což
je třetí obecně uznávaný legitimní důvod odmítnutí důkazního návrhu účastníka
řízení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS
118/09, a mnohé další). Ohledně zamítnutí důkazních návrhů tak považoval
dovolání za zjevně neopodstatněné.
12. Státní zástupce se dále věnoval dovolatelem uplatněným námitkám proti
výroku o náhradě škody, které učinil nově a nebyly součástí jeho dřívější
obhajoby, s níž by se již vypořádaly soudy nižších stupňů. K argumentaci
obviněného ohledně překážky věci rozhodnuté konstatoval, že rozhodnutí o
nepřipuštění poškozeného bylo ryze procesním rozhodnutím, které právní moci
nenabylo, protože se jím pouze upravil průběh řízení bez jakýchkoliv
hmotněprávních následků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp.
zn. 4 Tz 67/2002, podle něhož se jedná o rozhodnutí, které nenabývá právní
moci). Za porušenou nepovažoval ani zásadu legitimního očekávání, když
dovolatel věděl, že poškozená náhradu škody uplatnila a z odvolání státního
zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně muselo být zřejmé, že tato
otázka bude odvolacím soudem posuzována. Obviněný tak nemohl legitimní
očekávání opírat o pouhé usnesení soudu nalézacího, nadto usnesení pouze
procesní. Konstatoval, že ani zprošťující rozsudek nalézacího soudu by nemohl
založit legitimní očekávání obviněného, že odvolací soud zamítne odvolání
státního zástupce, tím méně mohlo takové očekávání založit rozhodnutí pouze
procesní. Pokud tedy na straně dovolatele existovalo nějaké očekávání úspěchu v
odvolacím řízení, nelze je podle státního zástupce považovat za očekávání
legitimní.
13. K námitce dovolatele, že ostatním odsouzeným povinnost nahradit škodu
uložena nebyla, státní zástupce zdůraznil, že obviněný tím vybočuje z mezí, v
nichž je k podání dovolání oprávněn. Podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. může
obviněný podat dovolání toliko pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který
se ho bezprostředně dotýká. To, že ostatním odsouzeným nebyla povinnost
nahradit škodu uložena, se dovolatele týká jen nepřímo. Uzavřel, že v rozsahu
této námitky tedy není dovolatel osobou k podání dovolání oprávněnou.
14. K obviněným zdůrazňované neschopnosti uhradit škodu státní zástupce
poznamenal, že tato je okolností faktickou bez právního významu. Zdůraznil, že
ani dovolatel neuvedl, že by snad odvolací soud svým výrokem o náhradě škody
porušil nějaké hmotněprávní ustanovení nebo překročil nějaký finanční limit.
Vzhledem k absenci dovolatelovy právní argumentace se k ní ani státní zástupce
blíže nevyjadřoval.
15. Státní zástupce pak považoval za podstatné, že dovolatel svůj nesouhlas s
výrokem o náhradě škody založil výlučně na námitkách procesních, tím je z
okruhu dovolacích důvodů vyloučen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř., který upravuje námitky hmotněprávní. Ohledně dovolacího důvodu podle
písm. g) citovaného ustanovení pak dovolatel neoznačil žádnou ze tří možných
variant naplnění tohoto důvodu. Takové přiřazení nepovažoval za možné, protože
i s tímto dovolacím důvodem se argumentace dovolatele míjí, což platí i o čl. 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kde by mohla mít význam
snad nanejvýš případná překvapivost rozhodnutí, k níž však podle státního
zástupce nedošlo. Konstatoval, že ohledně náhrady škody neodpovídá dovolání
žádnému z dovolacích důvodů.
16. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr.
ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně
neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání
platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence
určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového
dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal
na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejvyšší soud k
tomu, jakož i k akcentu obviněného na porušení jeho ústavně zaručených práv
poznamenává, že si je vědom své povinnosti zabývat se v rámci řízení o dovolání
věcí i z hlediska respektování práva obviněného na soudní ochranu zaručeného
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve svém
stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14: „Dovolací řízení
se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel
spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy
povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení
porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces.
Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení
napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení
povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat
bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy
charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění
mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane
se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b)
jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly
bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je
naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím
tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta,
která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich
založen. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky obviněného zaměřené
proti neprovedení důkazních návrhů obhajoby a proti existenci tzv. zjevného
rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů.
20. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v
projednávané věci nezjistil.
21. K výtkám stran neprovedení obhajobou navrhovaného výslechu svědků Evy
Zachové a Ing. Puškára, jakož i způsobu, jakým se odvolací soud k těmto důkazům
v rámci odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil, dovolací soud připomíná, že ani
podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn.
I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v
zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout
důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá
povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim
nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v
řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12.
6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze
dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv.
opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež
zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu
obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená
skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá
relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého
důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na
toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost
důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo
vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných
pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
22. Obviněný měl za to, že důkazní návrhy na výslech svědků E. Z. a P. zůstaly
ve věci nevypořádané. Je sice pravdou, že soud prvního stupně se k jednotlivým
důkazním návrhům, které neprovedl, nevyjádřil a toliko v obecnosti konstatoval,
že je jako nedůvodné zamítl (viz bod 111. na str. 89 odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu). Odvolací soud však vadu, které se nalézací soud dopustil
tím, že se s těmito návrhy důkazů výslovně nevypořádal, napravil, když se pod
bodem 22. odůvodnění svého rozhodnutí k této skutečnosti i samotným důkazním
návrhům vyjádřil. Z jeho vyjádření je evidentní, že důkazní návrhy spočívající
ve výslechu svědků E. Z. a P. považoval odvolací soud za nadbytečné, když po
rozvedení skutečností, k nimž se mají svědci vyjadřovat a které již byly
zjištěny jinými provedenými důkazy, konstatoval, že nevidí důvod, proč by měl
navrhované svědky vyslýchat, aby se potvrdilo, co je patrné a nesporné již z
jiných důkazů. Takový argument (tj. nadbytečnost důkazu) je zcela v souladu s
kritérii vymezenými judikaturou Ústavního soudu pro opodstatnění neprovedení
konkrétního důkazního návrhu; v postupu odvolacího soudu proto nelze shledat
žádného zásadního pochybení, které by ve svém důsledku porušovalo právo
obviněného na obhajobu či obecně spravedlivý proces a které by mělo za následek
nesprávně zjištěný skutkový stav. Názor dovolatele, že soudy nemohou hodnotit
důkazy, které neprovedly, a nemohou dopředu usoudit, že nějaký důkaz není třeba
provést, je zcela v rozporu s výše rozvedenými východisky vyplývajícími nejen
ze zákona, ale i z judikatury Ústavního soudu. Právě ze samotné možnosti
zamítnout důkazní návrh s odůvodněním založeným na alespoň jednom ze tří výše
rozvedených argumentů je zjevné, že soud ve vztahu k navrženému důkazu nezbytně
musí provést konkrétní úvahu, jakési zhodnocení (byť se nejedná o hodnocení
důkazu podle § 2 odst. 6 tr. ř.), ve vztahu k hodnotě a potenciálu navrženého
důkazu [k tomu slouží např. institut podávání vysvětlení, které se zapisuje na
úřední záznam, který pak slouží mj. soudu k úvaze, zda takový důkaz provede (§
158 odst. 6 tr. ř.)]. V případě hodnocení, zda je vhodné konkrétní (navržený)
důkaz provést či nikoliv, se tak nejedná o hodnocení důkazu a vyvozování závěrů
z něj vyplývajících, nýbrž o pouhé hodnocení toho, zda je vhodné ten který
důkaz provést. Právě takovou úvahu učinil soud odvolací ve vztahu k dovolatelem
navrženým důkazům, které nalézací soud neprovedl, načež uzavřel, že navržené
důkazy nemají žádanou vypovídající hodnotu či jsou již s ohledem na ve věci
provedené dokazování nadbytečné. Takovému postupu odvolacího soudu, který tak
napravil vadu soudu nalézacího a neponechal žádný důkaz opomenutým, tak nelze
ničeho vytknout.
23. Nejvyšší soud neshledal ani žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových
zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem
provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož
skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil (zejména str. 91–100, body 115.–
120. rozsudku soudu prvního stupně, str. 19, bod 30. rozsudku odvolacího
soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a
úvahami při hodnocení důkazů. Předně je třeba uvést, že námitky, jež obviněný
uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích
fází řízení, zejména jeho odvolání, s níž se postupně soud prvního stupně a
zejména soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není
třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. S
ohledem na uvedené lze proto v podrobnostech odkázat na odůvodnění soudů
nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým
zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový
přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na
spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro
lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu,
týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i
stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně
odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné,
jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně
zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek
ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze
dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení
Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp.
zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov.
na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo
1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Rozsudek odvolacího soudu
těmto požadavkům beze zbytku odpovídá.
24. Dovolatel konkrétně vytkl, že provedené důkazy jsou v extrémním rozporu se
zjištěným skutkovým stavem, pokud jde o skutkový závěr, že mezi ním a
spoluobviněným Milanem Kunou existovala dohoda na páchání trestné činnosti a že
věděl o podvodném jednání. Konstatoval, že dohoda, kterou uzavřeli, byla
legálního charakteru a čítala prosbu dovolatele o pomoc, spočívající v zapojení
se do některých obchodů Milana Kuny za účelem navýšení obratů a udržení
financování prostřednictvím bank v době ekonomické krize, navíc za situace, kdy
Milan Kuna byl dlouholetým rodinným přítelem a část svých podnikatelských
aktivit činil před jejich očima. Takové argumentaci však nelze přisvědčit. Z
provedeného dokazování zcela jednoznačně vyplynulo, že obchodní případy, které
jsou předmětem projednávaného skutku, nebyly ve skutečnosti realizované, přesto
byly jako reálné uváděny v daňových přiznáních a žádostech o výplatu nadměrného
odpočtu DPH, které podával sám dovolatel (což ostatně on ani nerozporoval). To,
že obviněný v době, kdy mělo k realizaci předmětných obchodů docházet, věděl,
že tyto obchody nebyly skutečně realizovány, pak vyplynulo nejen z jeho
postavení jako jednatele společnosti HEN a ze skutečnosti, že to byl on, kdo
sjednal zapojení se do obchodů Milana Kuny (jak sám uvedl), ale i z výpovědí
svědků, např. Z. S., který jako zaměstnanec společnosti HEN potvrdil, že
obviněný společnost po celou dobu, v níž měly být páchány jednotlivé dílčí
útoky projednávaného skutku, skutečně osobně řídil a zajišťoval obchody včetně
přepravy. Rovněž potvrdil, že společnost nebyla schopna sama vyrobit množství
produktů, které měla podle oficiálních dokumentů vyvážet, ani jí nebyly takové
produkty dovezeny od jiné společnosti. Právě s ohledem na tyto skutečnosti je
zjevné, že dohoda obviněného Zdeňka Mrni a Milana Kuny nemohla být dohodou
legální, týkající se zapojení do skutečných a realizovaných obchodů. Z
provedeného dokazování naopak jednoznačně vyplynulo, že předmětné obchody ve
skutečnosti realizovány nebyly, čehož si obviněný byl nepochybně vědom, když to
byl právě on, kdo společnost řídil a konkrétní obchody a převozy zboží
zajišťoval, nepřenechal přitom řízení společnosti a jednotlivých obchodů na
svých zaměstnancích, jak tvrdil v rámci své obhajoby. Skutečnost, že se nemohlo
jednat o dohodu na legálních obchodech pak soudy nižších stupňů správně
dovozovaly také z důvodu, že takové zapojení společnosti HEN do reálných a
legálních obchodů by bylo z ekonomického hlediska, maje na zřeteli též špatnou
finanční situaci společnosti HEN, nevýhodné, a tedy i nesmyslné. I s ohledem na
nutnou organizovanost zapojení jednotlivých článků celého projednávaného tzv. karuselového podvodu je pak evidentní, že mezi obviněnými dohoda skutečně
existovat musela (mimo jiné i s ohledem na počet jednotlivých útoků nelze
uvažovat o nějakým způsobem snad náhodou a nevědomě do daňového přiznání
zadávané nepravdivé faktury potvrzující obchody, které neproběhly).
Závěr o
dohodě mezi obviněným Zdeňkem Mrňou a Milanem Kunou na páchání trestné činnosti
a o vědomosti obviněného o fiktivnosti předmětných obchodů tak není závěrem,
který by byl ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Byť tento závěr
nepodporuje žádný přímý důkaz, zcela jednoznačně vyplývá z uceleného řetězce
důkazů nepřímých, jak bylo naznačeno výše. V podrobnostech Nejvyšší soud
odkazuje na podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
25. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného konstatuje, že skutková zjištění
soudu prvního stupně jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo
provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soud prvního stupně hodnotil
důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami uvedenými
v § 2 odst. 6 tr. ř. a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125
odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí
neuvěřil. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu
dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a
vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů
hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné
deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že
své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení
provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím
důvodem, neznamená porušení zásad spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o
nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
26. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než
kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva.
27. Dovolatel měl za to, že jeho jednáním nebyly naplněny všechny znaky
skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 tr. zákoníku, a to částečně jeho objektivní stránky a zcela
jeho subjektivní stránky. Ve vztahu k naplnění objektivní stránky uvedl, že
nebyla prokázána dohoda obviněných na páchání trestné činnosti, aniž by však
specifikoval, jaký konkrétní znak objektivní stránky skutkové podstaty
označeného trestného činu považoval s odkazem na uvedené za absentující (pozn.
Nejvyššího soudu: o skutkovém závěru, že mezi obviněnými Zdeňkem Mrňou a
Milanem Kunou existovala dohoda na páchání trestné činnosti, nelze mít žádné
důvodné pochybnosti, jak již bylo dříve vyloženo). Tvrzenou absencí vědomostní
a volní složky zavinění argumentoval neprokázání subjektivní stránky
projednávaného trestného činu. Obviněný tvrdil, že v době, kdy docházelo k
projednávané trestné činnosti, nevěděl, že předmětné obchody byly fingované,
byl udržován v představě, že se jedná o reálné obchody, a o absenci jejich
realizace se dozvěděl až v době po jeho zadržení a zahájení trestního stíhání v
paralelním trestním řízení. Argument o jeho přesvědčení o reálnosti a realizaci
obchodů postavil na tom, že po zaběhnutí nových obchodů, do nichž jej zapojil
obviněný Milan Kuna, přenechal zajišťování obchodů svým podřízeným. Poukázal
také na notářský zápis sepsaný s italským odběratelem, průběžná dílčí
rozhodnutí finančního úřadu, tvrzení slovenských odběratelů o přijetí zboží,
drobné reklamace, ale i vyjádření obviněného M. Ř. v postavení svědka na
finančním úřadě, verifikující provedenou subdopravu, v době, kdy jej neznal.
Skutečnost, že obchody byly fingované, je zjevná až po zajištění důkazů při
zpětném náhledu na jednotlivé obchody; v době, kdy k jednotlivým dílčím útokům
docházelo, však potřebné informace s ohledem na přenechání zabezpečování
obchodů podřízeným podle svých tvrzení neměl.
28. V posuzované trestní věci je tak s ohledem na napadená rozhodnutí, obsah
dovolání a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. významnou
otázka, zda obviněný jednáním popsaným ve výroku o vině z hlediska objektivní a
zejména subjektivní stránky naplnil znaky trestného činu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
29. Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst.
1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo ve velkém rozsahu zkrátí daň,
clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění,
poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z
těchto povinných plateb. Pokud jde o „velký rozsah“, nelze sice přímo použít
výkladové pravidlo § 138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná
hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat
tak, že jde nejméně o 10 000 000 Kč [srov. § 138 odst. 1 písm. e) tr.
zákoníku]. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně
obviněný ve velkém rozsahu zkrátil daň.
30. V kontextu posuzované trestní věci je zapotřebí poznamenat, že při zkrácení
daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem
ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se
skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou
povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení
uvedené povinné platby zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím
dosáhl nižšího výpočtu daně nebo aby vůbec zatajil, že určitou daňovou
povinnost má. Zkrácení daně lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním),
např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají
vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu nebo/a se zatajuje ve
skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde také k zaplacení daně v
nižší částce, než jaká odpovídá zákonu. Daň však může být zkrácena i opomenutím
takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§ 112 tr. zákoníku),
např. úmyslným nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu.
31. Vylákání výhody na některé povinné platbě lze obecně definovat jako
předstírání okolnosti, na základě níž vzniká povinnost státu (resp. jiného
příjemce povinné platby) poskytnout plnění subjektu, který podle zákona ve
skutečnosti nemá nárok na takové plnění nebo jenž vůbec není plátcem či
poplatníkem takové povinné platby (např. daně z přidané hodnoty), ve vztahu k
níž je výhoda (poskytované plnění) poskytována (např. nadměrný odpočet).
32. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným
činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§ 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná
dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě.
Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž
důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby
zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů,
projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům
apod.
33. Spolupachatelstvím ve smyslu ustanovení § 23 tr. zákoníku se rozumí
situace, jestliže byl trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo
více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama
(spolupachatelé). Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu
společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy,
jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové
podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním
uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak
naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze
spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články
řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří
jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č.
15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se
všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i
částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem
jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou
děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994
Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí
směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně.
Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak
sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou
spolupachatelů, která není vyžadována [postačí konkludentní dohoda – srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24
(uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný)]. Každý spolupachatel si však musí být
vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k
spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ
srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání
svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým
přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č.
22/1950 Sb. rozh. tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle
společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné
trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována
společenská škodlivost takového jednání.
34. Dovolací soud považuje závěr, že se obviněný dopustil shora označeného
trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, za správný.
Obviněný (zjednodušeně) jako jednatel a společník společnosti HEN po vzájemné
dohodě se spoluobviněným Milanem Kunou (jednatelem a společníkem společnosti
TREBOSS) předstírali funkční obchodní vztahy mezi různými obchodními
společnostmi v České republice, Slovenské republice a Itálii s cílem vytvořit
zdání fungujících obchodů týkajících se nákupů a prodejů hovězích usní, akátové
spárovky a lepeného hranolu – dub. Za společnost HEN (toliko formálně) zakoupil
příslušnou komoditu od společnosti TREBOSS, která byla jejím předposledním
příjemcem v České republice, vzápětí toto zboží společnost HEN prodávala dalším
společnostem ve Slovensku a Itálii, čímž jí vznikl nárok na daňový odpočet DPH
na vstupu z přijatého plnění od společnosti TREBOSS, následně v důsledku
nepravdivě deklarovaného dodání tohoto zboží do jiného členského státu Evropské
unie společnost HEN neoprávněně uplatňovala osvobození od daně na výstupu, a
tím jí neoprávněně vznikal nárok na nadměrný odpočet DPH, který byl společnosti
vyplacen, přestože předmětné obchody byly fiktivní a nárok na odpočet DPH
nemohl vzniknout. Obviněný Zdeněk Mrňa za společnost HEN přesto zahrnul do
účetnictví a daňových přiznání k DPH faktury vystavené společností TREBOSS, a
tak společně s obviněným Milanem Kunou neoprávněně uplatnili nárok na tzv.
nadměrný odpočet DPH v celkové výši 54 756 293 Kč, tj. ve velkém rozsahu [srov.
§ 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku], který jim byl vyplacen.
35. Dovolatel musel být se spoluobviněným Milanem Kunou na páchání trestné
činnosti domluven, neboť se dobrovolně účastnil fiktivních obchodů
probíhajících mezi jím řízenou společností a společností TREBOSS řízenou
Milanem Kunou, nahradil společnost TREBOSS jako poslední článek společností
fingující vzájemné obchody v České republice před fingovaným prodejem komodit
do jiných států Evropské unie a přijímal do účetnictví své společnosti daňové
doklady vystavené společností TREBOSS za zboží, které mu nebylo ve skutečnosti
dodáno, a pro společnosti ve Slovenské republice a Itálii nechal vystavit další
faktury na stejné komodity ve stejných objemech s mírným navýšením ceny,
přestože ve skutečnosti k těmto obchodům a přepravám zboží (ani od prvního k
poslednímu článku řetězce obchodů s předmětným zbožím) nedocházelo. Obviněný
pak v daňových přiznáních podávaných za společnost HEN deklaroval následné
dodání uvedeného zboží do jiného členského státu Evropské unie, to vše za
účelem zisku nadměrného odpočtu a dosažení osvobození od daně. Je tedy zřejmé,
že spolupráce obou obviněných musela být předem dohodnutá, pečlivě naplánovaná
a koordinovaná. Charakter posuzované trestné činnosti pak i s ohledem na
skutečnost, že obviněný byl zkušeným podnikatelem, vylučuje možnost, že
obviněný jednal v dobré víře, že bez uvědomění si důsledků svých kroků toliko
plnil pokyny obviněného Milana Kuny jako osoby, která jej zahrnula do svých
vlastních obchodů, případně jej nechal obchody řídit. Jen těžko lze uvěřit, že
by obviněný zcela nechal řízení obchodů, do nichž byla zahrnuta jím řízená
společnost, na jiné osobě, která řídila jinou, svou vlastní společnost. Navíc
bylo prokázáno, že obviněný se skutečně i po zavedení do nových obchodů
obviněným Milanem Kunou. dále na řízení své vlastní společnosti a zajišťování
těchto (fingovaných) obchodů podílel, a musel si tak být vědom toho, že k
obchodům se zbožím ve skutečnosti nedochází, ale jsou toliko fiktivní. Zapojení
společnosti HEN do řetězce obchodů, kdy toliko nahradil jako poslední článek
společnost TREBOSS, která se tak na území České republiky stala předposledním
článkem obchodů se zbožím, které mělo být následně dodáváno do Itálie a
Slovenské republiky, navíc v případě reálných obchodů nedává (zejména pak i s
ohledem na špatnou ekonomickou situaci společnosti HEN) ani žádný ekonomický
smysl. Žádná z okolností vyplývající z provedeného dokazování tak nenaznačuje,
že by obviněný skutečně mohl nevědět, že k předmětným obchodům ve skutečnosti
nedochází, naopak vše nasvědčuje tomu, že si byl fiktivnosti obchodů a
fiktivnosti vystavených dokladů (např. o převozu zboží) velice dobře vědom. Aktivita obviněného v podobě podání daňových přiznání za společnost HEN
obsahujících lživé informace, jež měly umožnit dosáhnout majetkového prospěchu
pro jeho společnost, svědčí o tom, že jednal v úmyslu přímém [§ 15 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku], že chtěl porušit zájem státu na správném vyměření daně
a na příjmech z této povinné platby.
Z výše popsaných okolností je zjevné jak
naplnění subjektivní stránky označeného zločinu, tak naplnění jeho objektivní
stránky nejen ze strany samotného dovolatele, ale vyplývá z nich i společné
jednání a společný úmysl obviněných Zdeňka Mrni a Milana Kuny Jednání každého z
nich bylo podstatným článkem řetězu k dosažení cíle v podobě zkrácení daně a
vylákání výhody na dani, což jasně svědčí o naplnění podmínek spolupachatelství
podle § 23 tr. zákoníku (pokud dovolatel svou nekonkrétní výtkou týkající se
neprokázání dohody na páchání trestné činnosti mířil proti správnosti závěru o
spolupachatelství).
36. Dovolací soud uzavírá, že skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě
výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu výstižně obsahují všechny znaky
objektivní i subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku), v tomto ohledu nelze soudu nižšího
stupně ničeho vytknout.
37. Konstatování obviněného o „drakonickém trestu“ nebylo spojeno s odkazem na
žádný z důvodů dovolání a svým obsahem ani nenaplňuje žádný z možných důvodů
dovolání, proto se jím Nejvyšší soud dále věcně nezabýval. Jen pro úplnost
poznamenává, že otázkou přiměřenosti trestu se zabýval odvolací soud a jeho
úvahy lze akceptovat. Nepominul ani otázku adekvátnosti uloženého trestu ve
světle délky řízení a uzavřel-li, že s přihlédnutím k povaze páchané trestné
činnosti a době jejího páchání nelze délku řízení pokládat za nepřiměřeně
dlouhou (bod 59. rozsudku odvolacího soudu), nutno mu přisvědčit. Relevantní
vliv na výměru trestu nemůže mít v podstatě z týchž důvodů ani doba, která
uplynula od spáchání trestného činu.
38. Další dovolatelovy výhrady směřovaly proti výroku odvolacího soudu o
náhradě škody, jímž podle obviněného došlo k porušení jeho práva na spravedlivý
proces. V této souvislosti namítal, že odvolací soud nemohl na základě odvolání
státního zástupce rozhodnout o jeho povinnosti k náhradě škody, když soud
prvního stupně pravomocným usnesením podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam
rozhodl o nepřipuštění poškozeného s uplatněným nárokem k trestnímu řízení.
Postupem odvolacího soudu tak došlo k existenci dvou odporujících si
pravomocných rozhodnutí, když usnesení o nepřipuštění poškozeného nebylo
napadeno jakýmkoliv mimořádným opravným prostředkem (řádný opravný prostředek
přípustný nebyl). Připomněl, že poškozená osoba, která nebyla připuštěna se
svým nárokem k trestnímu řízení, nemůže podat odvolání proti rozhodnutí soudu
prvního stupně. Pokud bylo v tomto ohledu připuštěno odvolání státního
zástupce, došlo tak podle jeho názoru k obcházení zákona. Zároveň tímto
postupem podle dovolatele došlo k porušení zásady legitimního očekávání a
překážky věci rozhodnuté. Kromě domněle nesprávného procesního postupu
odvolacího soudu dovolatel považoval za zarážející a rozporuplné, že byla
povinnost nahradit škodu poškozené uložena toliko jemu, nikoliv dalším
spoluobviněným. Odvolací soud měl podle jeho názoru zohlednit postavení všech
obviněných, přinejmenším pak hlavních pachatelů, a měl poškozenou s nárokem na
náhradu škody odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Nadto upozornil, že
nedisponuje žádným majetkem významnější hodnoty ani zkrácenou daní, nelze tak
uvažovat o reálné vymahatelnosti uložené povinnosti. Je zjevné, že obsahem
uplatněných námitek dovolatel míjí nejen oba jím deklarované důvody dovolání,
ale nelze je podřadit ani pod jím, byť neuvedený, jiný dovolací důvod. Lze je
však vnímat jako výtky proti dodržení standardů spravedlivého procesu, jak
rovněž obviněný akcentoval.
39. Zde je namístě z obsahu spisového materiálu zrekapitulovat, že soud prvního
stupně v hlavním líčení konaném dne 2. 3. 2020 rozhodl podle § 206 odst. 4 tr.
ř. za použití § 44 odst. 3 tr. ř. per analogiam, že Finanční úřad pro Kraj
Vysočina není oprávněn uplatňovat svůj nárok na náhradu škody v tomto trestním
řízení (č. l. 9 725). Toto usnesení nebylo v plném rozsahu obsaženo v protokolu
o hlavním líčení, ani později písemně vyhotoveno. Týž soud následně vydal v
hlavním líčení konaném dne 3. 5. 2021 (č. l. 10 530) usnesení, jímž opětovně
rozhodl o tom, že podle § 206 odst. 4 tr. ř. z důvodů uvedených v § 44 odst. 3
tr. ř. se nepřipouští poškozená Česká republika zastoupena Finančním úřadem pro
Kraj Vysočina s nárokem na náhradu škody k hlavnímu líčení (č. l. 10 600). Toto
usnesení následně písemně vyhotovil a v odůvodnění uvedl, že v průběhu
dokazování u hlavního líčení bylo zjištěno, že finanční úřad zastupující Český
stát uplatnil nárok na náhradu škody, o které však již bylo rozhodnuto v
daňovém řízení.
40. V prvé řadě je nutno konstatovat, že o nároku poškozeného, který byl
uplatněn řádně a včas podle § 43 odst. 3 tr. ř., je soud povinen vždy
rozhodnout podle § 228 nebo § 229 tr. ř., a to ve výrokové části rozsudku. Soud
nemusí učinit takový výrok jen v případě, že vydal usnesení podle § 206 odst.
3, 4 tr. ř. (nebo s analogickým použitím tohoto ustanovení), jímž vyslovil, že
určitou osobu, která uplatňuje práva poškozeného, nepřipouští k hlavnímu líčení
nebo že poškozený nemůže uplatňovat svůj nárok v trestním řízení (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 469/2015). Usnesení
podle § 206 odst. 3, 4 tr. ř. (i při analogickém použití těchto ustanovení)
jsou rozhodnutími procesními charakteru, která nenabývají právní moci, protože
se jimi pouze upravuje průběh řízení bez jakýchkoli hmotněprávních důsledků,
jak výstižně konstatoval i státní zástupce (srov. obdobně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 67/2002). V důsledku toho nemohou ani
zakládat překážku věci rozhodnuté, jak mínil dovolatel.
41. Jestliže soud v rozporu se zákonem vydá usnesení podle § 206 odst. 3, 4 tr.
ř., ač správně mělo být rozhodnuto o nároku poškozeného podle § 228 nebo 229
tr. ř., pak – za předpokladu vyhlášení odsuzujícího rozsudku a za splnění
dalších zákonných podmínek – může být učiněn závěr, že jde o chybějící výrok.
Není vyloučeno tuto vadu odstranit v odvolacím řízení z podnětu odvolání
státního zástupce tak, že odvolací soud chybějící výrok o uplatněném nároku
poškozeného na náhradu majetkové škody doplní [§ 259 odst. 2 ve spojení s § 258
odst. 1 písm. a) tr. ř.], jako v posuzovaném případě. Platí totiž, že podle §
246 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozsudek může odvoláním napadnout státní zástupce
pro nesprávnost kteréhokoliv výroku; podle § 246 odst. 2 tr. ř. osoba oprávněna
napadat rozsudek pro nesprávnost některého jeho výroku může jej napadat také
proto, že takový výrok učiněn nebyl, jakož i pro porušení ustanovení o řízení
předcházejícím rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok je
nesprávný nebo že chybí (dále také ŠÁMAL, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2971). Otázkou rozsahu své přezkumné
povinnosti v daném kontextu se odvolací soud podrobně zabýval pod body 11.-14.
odůvodnění svého rozsudku a jeho úvahy dovolací soud akceptuje.
42. Ze spisového materiálu se podává, že poškozená Česká republika – Finanční úřad
pro Kraj Vysočina, uplatnila svůj nárok na náhradu škody způsobenou obviněným
Zdeňkem Mrňou včas a řádně (§ 43 odst. 3 tr. ř.). Návrh byl poškozenou učiněn
dne 25. 2. 2020 ve stadiu přípravného řízení a předsedkyní senátu soudu prvního
stupně přečten na počátku hlavního líčení v souladu s podmínkami uvedenými v §
206 odst. 2 tr. ř. Z návrhu bylo patrno, z jakých důvodů a v jaké výši byl
nárok na náhradu škody uplatněn, což bylo rovněž doloženo (viz uplatnění
adhezního nároku na č. l. 9 419–9 421, přílohy na č. l. 9 422–9 713). Svůj
nárok poškozená uplatnila vůči obviněnému Zdeňku Mrňovi jako jednateli
společnosti HEN, s. r. o., z titulu ručení jednatele společnosti s ručením
omezeným ve výši 52 792 040 Kč, neboť obviněný jako jediný jednatel společnosti
HEN, s. r. o., v období od března 2010 do února 2013 krátil DPH, přičemž dne
21. 7. 2014 byla Finančním úřadem pro Kraj Vysočina, Územním pracovištěm v
Třebíči, vyměřena společnosti HEN., s. r. o., daň z přidané hodnoty dodatečnými
platebními výměry v celkové výši 52 797 728 Kč za zdaňovací období vymezená v
obžalobě. Z celkové výše zkrácené daně za označená daňová období uvedená v
obžalobě ve výši 54 756 293 Kč správce daně evidoval nedobytnou pohledávku ve
výši 52 792 040 Kč.
43. Podle ustálené praxe soudů nárok státu vyplývající ze zkrácené (neodvedené)
daně je nárokem na náhradu škody, který však nemůže příslušný finanční orgán
uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému
k zaplacení daně (srov. přiměřeně č. 34/1987 a č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.).
Uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může
přicházet v úvahu jen tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný
jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň)
této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž
právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr
je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo
možno vést exekuci. Jde-li o akciovou společnost nebo o společnost s ručením
omezeným a je-li obviněný členem jejich statutárního orgánu, je třeba řešit
otázku, zda mu v takovém případě nevzniká ručitelský závazek [podle § 194 odst.
6 obchodního zákoníku (resp. za použití § 135 odst. 2 obchodního zákoníku), po
1. 1. 2014 srov. § 159 odst. 3, § 2910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, a § 53 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech
(zákon o obchodních korporacích)], na základě kterého by mohl být v adhezním
řízení zavázán k náhradě způsobené škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení
získaného trestným činem podle § 240 tr. zákoníku. Uplatnění nároku na náhradu
škody by mohlo přicházet v úvahu i tehdy, jestliže by bylo možné dovodit
odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo
neodvedené) daně, jako pachatele trestného činu podle § 240 tr. zákoníku za
škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým
trestným činem (srov. č. 25/1968-I. a č. 20/2002-II. Sb. rozh. tr.). Uplatnění
nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může tedy přicházet
v úvahu tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba
jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této
právnické osoby, vůči které finanční úřad vydal platební výměr (blíže usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 15 Tdo 902/2013, uveřejněné pod č.
39/2014-II. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp.
zn. 8 Tdo 647/2020, ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 144/2021). Právě o tento
případ se jednalo a předpoklady pro výrok o náhradě majetkové škody i u
trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 240 tr.
zákoníku byly u obviněného splněny.
44. Byly-li tyto předpoklady splněny, nemohl soud rozhodnout o nepřipuštění
poškozeného k trestnímu řízení podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam. Jde
totiž o to, že v takovém případě se poškozený u trestního soudu domáhá přiznání
nároku, který je žalovatelný v občanskoprávním řízení. Uplatnění takového
nároku by nebránilo ani to zjištění, že vůči obchodní korporaci již bylo vydáno
rozhodnutí (např. platební výměr podle daňového řádu), které ji zavazuje k
majetkovému plnění, jež v důsledku jednání obviněného oprávněnému subjektu
neposkytla, a které je exekučním titulem. Stran této procesní překážky lze
připomenout, že v trestním řízení byly nároky uplatněny vůči obviněnému jako
fyzické osobě, zatímco platební výměry, které lze pokládat za exekuční tituly,
byly vydány vůči osobě právnické, jejímž jednatelem obviněný byl. Na nutnost
rozlišení osoby fyzické (obviněného) a právnické (korporace, za niž jako
statutární orgán jednal) při posuzování nároku uplatněného poškozeným vůči
obviněnému v adhezním řízení již dříve upozornila judikatura Nejvyššího soudu
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007).
Povinností soudu je, aby o takovém nároku vzneseném vůči obviněnému na základě
výsledků dokazování rozhodl způsobem upraveným v § 228 tr. ř., resp. § 229 tr.
ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 511/2019).
45. Jak také správně konstatoval odvolací soud, ke způsobení škody vzniklé
porušením povinnosti stanovené právními předpisy, tj. projednávanou trestnou
činností, došlo před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, proto
je v souladu s § 3079 o. z. nutno posuzovat právo na náhradu škody podle
dosavadních právních předpisů, tj. podle obchodního zákoníku.
46. Podle § 194 odst. 6 obchodního zákoníku členové představenstva, kteří
odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a
nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé
nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její
platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Rozsah
ručení je omezen rozsahem povinnosti členů představenstva k náhradě škody.
Ručení člena představenstva zaniká, jakmile způsobenou škodu uhradí. V souladu
s § 135 odst. 2 obchodního zákoníku, který upravuje základní povinnosti
jednatelů, se citované ustanovení použije obdobně na jednatele společnosti s
ručením omezeným. V této souvislosti nutno uvést, že obviněný se zjištění o
vzniku ručitelského závazku nijak nepolemizoval, nezpochybňoval ani soudem
stanovený rozsah, v jakém tento závazek vznikl.
47. V daném případě je s ohledem na obsah konkrétních dovolacích námitek
obviněného a výše rozvedená teoretická východiska a zákonná ustanovení ve
spojení s učiněnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nutno dospět k
závěru, že soud prvního stupně vydal usnesení, jímž nepřipustil poškozenou
Českou republiku zastoupenou Finančním úřadem pro Kraj Vysočina se svým nárokem
na náhradu škody k trestnímu řízení, v rozporu s ustanoveními § 206 odst. 4 tr.
ř. per analogiam a § 44 odst. 3 tr. ř. V hlavním líčení bylo prokázáno, že daná
škoda vznikla v příčinné souvislosti s trestnou činností obviněného jakožto
jednatele společnosti HEN, která měla povinnost zaplatit DPH a vůči které sice
finanční úřad vydal platební výměr, jímž jí doměřil zkrácenou daň, ale je
zřejmé, že daňová pohledávka je ve své aktuální výši nedobytná, protože
společnost HEN, u níž byl zjištěn úpadek a na jejíž majetek byl prohlášen
konkurs, nemá dostatečný majetek k tomu, aby byli uspokojeni všichni její
věřitelé, přičemž z insolvenčního řízení a v něm doložených podkladů je zjevné,
že k uspokojení pohledávky správce daně z majetku společnosti nedojde (pozn.: v
odvolacím řízení bylo zjištěno, že konkurs společnosti HEN byl ukončen pro
nedostatek majetku a společnost byla vymazána z obchodního rejstříku).
Zjištění, že vůči společnosti HEN již byl vydán platební výměr podle daňového
řádu, které ji zavazuje k majetkovému plnění, jež v důsledku jednání obviněného
oprávněnému subjektu neposkytla, a které je exekučním titulem, uplatnění nároku
poškozeného nebránilo, neboť, jak již bylo zmíněno, v trestním řízení byl nárok
na náhradu škody uplatněn vůči obviněnému jako fyzické osobě, zatímco platební
výměry, které lze pokládat za exekuční tituly, byly vydány vůči osobě právnické
(společnosti HEN). Naopak, jak již bylo uvedeno, vydání platebního výměru vůči
právnické osobě, plátci daně, který je však nedobytný, je jedním z předpokladů
pro možnost uplatnění nároku na náhradu škody vůči jednateli společnosti, který
za předmětnou společnost zkrátil daň, z titulu jeho ručení za závazky.
Povinností soudu prvního stupně tak bylo, aby o takovém nároku uplatněném vůči
obviněnému na základě výsledků dokazování rozhodl způsobem upraveným v § 228
tr. ř., resp. § 229 tr. ř. Odvolací soud, který nevykonatelnost platebního
výměru a absenci jakéhokoliv majetku HEN, právnické osoby, jíž byla zkrácena
daň doměřena, podrobněji dokazoval a zjistil, že konkurs společnosti byl
ukončen pro nedostatek majetku a společnost byla vymazána z obchodního
rejstříku, proto nepochybil, pokud v odvoláním napadeném rozsudku soudu prvního
stupně ve vztahu k obviněnému Zdeňku Mrňovi z důvodů vyložených pod body 11.–
14., 61. a 62. rozsudku doplnil výrok, jímž rozhodl o včas a řádně uplatněném
nároku poškozeného podle § 228 odst. 1 tr. ř.
48. Odvolací soud správně uložil povinnost k náhradě škody toliko obviněnému,
když poškozený uplatnil svůj nárok na náhradu škody jen vůči jeho osobě. Při
rozhodování o náhradě majetkové škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o
vydání bezdůvodného obohacení je totiž soud vázán návrhem poškozeného potud, že
mu nemůže přiznat více, než svým návrhem požadoval, ale i co do osoby, vůči níž
je nárok uplatněn. Povinnost k náhradě majetkové škody nebo nemajetkové újmy v
penězích či k vydání bezdůvodného obohacení tak nelze uložit tomu obviněnému,
proti kterému poškozený neuplatnil návrh podle § 43 odst. 3 tr. ř., a to ani
tehdy, když se jako spolupachatel podílel na způsobení škody nebo nemajetkové
újmy nebo na získání bezdůvodného obohacení (viz rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 27. 8. 1993, sp. zn. 7 To 116/93, uveřejněný pod č. 45/1993-II.
Sb. rozh. tr.) a odpovídá-li za ně případně i společně a nerozdílně s tím,
proti němuž byl nárok uplatněn (ŠÁMAL, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2848). Pokud měl dovolatel za to, že
odvolací soud měl poškozenou s nárokem na náhradu škody odkázat na řízení ve
věcech občanskoprávních, když tato svůj nárok uplatnila toliko vůči obviněnému
Zdeňku Mrňovi a nikoliv i vůči ostatním spoluobviněným, pak je nutno
připomenout, že § 228 odst. 1 (část věty za středníkem) tr. ř. stanoví, že
nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k
náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo
rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku
rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud
uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. Tak
tomu bylo právě v nyní projednávaném případě; výše majetkové škody způsobené
mimo jiné také obviněným je součástí popisu skutku ve výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně a škoda nebyla dosud uhrazena, odvolací soud proto zcela
správně rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody podle § 228 tr. ř., nic
naopak neopodstatňovalo postup podle § 229 odst. 1 tr. ř., tedy odkázání
poškozené s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
49. Závěr o správnosti rozhodnutí odvolacího soudu nemůže nijak změnit ani
výtka obviněného, že bylo prokázáno, že nevlastní žádný majetek významnější
hodnoty, že nedisponuje a ani reálně nedisponoval „zkrácenou daní“ a že tu jsou
i další okolnosti dokládající, že není možné uvažovat o reálné vymahatelnosti
uložené povinnosti nahradit škodu. Jak přiléhavě poznamenal státní zástupce,
neschopnost dovolatele uhradit škodu je okolnost faktická bez právního významu.
50. Nejvyšší soud, ve shodě s názorem státního zástupce, dovolateli
nepřisvědčil ani pokud se jednalo o jeho přesvědčení, že postupem odvolacího
soudu došlo k porušení zásady legitimního očekávání. Nezbytnou součástí
právního státu je jistě právní jistota, jež je tvořena předvídatelností práva a
legitimní předvídatelností postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a
zákonem stanovenými požadavky. V daném případě, jak bylo rozvedeno výše, jednal
odvolací soud zcela v souladu se zákonnými ustanoveními. Obviněný sice mohl
subjektivně očekávat, ba dokonce být i přesvědčen, že o nároku poškozené na
náhradu škody nebude odvolacím soudem rozhodnuto, jeho očekávání však nemůže
být označeno jako legitimní. Ve spisovém materiálu byl k dispozici včas
uplatněný návrh poškozené České republiky zastoupené Finančním úřadem pro Kraj
Vysočina k uložení povinnosti obviněnému k náhradě majetkové škody, obsahující
všechny potřebné náležitosti, státní zástupce Krajského státního zastupitelství
v Brně podal proti chybějícímu výroku o náhradě majetkové škody odvolání, které
měla obhajoba k dispozici, a bylo také zjevné, v jakém kontextu se odvolací
soud bude předmětnou otázkou zabývat. Legitimitě očekávání obviněného nesvědčí
ani praxe soudů, když z výše označené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že
soud v obdobných případech ukládá povinnost k náhradě škody pachateli trestného
činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. ř., který
vystupoval jako jednatel společnosti s ručením omezeným a právnické osoby, vůči
níž sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž jí doměřil daň, ale ten je
nevykonatelný pro absenci majetku této právnické osoby, na který by mohla být
vedena exekuce, za niž byla zkrácena daň, a to z titulu ručitelského závazku
(za dalších podmínek).
51. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je
zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř.
52. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na přerušení výkonu
rozhodnutí napadeného dovoláním, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k
podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět).
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila
a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o
dovolání – důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 9. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu