USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o
dovoláních obviněných M. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, P. N., nar. XY v
XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, a
F. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve
Věznici Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2020, sp.
zn. 3 To 62/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 47 T 9/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. M., P. N. a F.
S. odmítají.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 47 T 9/2018,
byli uznáni vinnými obviněná M. M. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6.
2016 (dále jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [ad
II. 2)–9)], a zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §
240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c)
tr. zákoníku [ad III. 1) –9)], obviněný P. N. zločinem zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [ad I. 1) –3)], a zločinem zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve
formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu
pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [ad IV. 1)–10) a VII. 1)], a obviněný F.
S. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst.
1, 3 tr. zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
[ad III. 2)–9)].
2. Obviněná M. M. byla odsouzena za tyto zločiny a zločin zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne
5. 6. 2018, sp. zn. 3 T 142/2017, a přečin neodvedení daně, pojistného na
sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku,
jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 2.
2018, sp. zn. 3 T 140/2017, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43
odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a
šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jí
byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a
družstev na dobu deseti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku
Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 3 T 140/2017, a výrok o
trestu z rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 3 T
142/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný P. N.
byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku
odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti,
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena
statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu deseti let.
Obviněný F. S. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 5 tr.
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti,
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena
statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu deseti let.
3. Dále byla obviněné M. M. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost
zaplatit společně a nerozdílně s obviněným R. H. na náhradě škody České
republice, zastoupené Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, částku 3 676 434 Kč a
dále jí samotné byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody České
republice, zastoupené Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, částku 75 755 582 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Finančním
úřadem pro Plzeňský kraj, se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na
řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu
spoluobviněných R. H., M. J., Z. V., P. H., S. M. a právnické osoby obchodní
společnosti G. P. CZ.
4. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění R.
H., M. M., P. N., M. J., F. S., P. H., S. M. a právnická osoba obchodní
společnost G. P. CZ, přičemž všichni svá odvolání zaměřili proti výroku o vině
i na něj navazujícím výrokům. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4.
2020, sp. zn. 3 To 62/2019, byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f),
odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněné M. M. zrušen ve výroku, jímž byla
obviněné M. M. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody
České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, v částce 3 676
434, společně a nerozdílně s obviněným R. H. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání
obviněných P. N., M. J., F. S., P. H., S. M. a právnické osoby obchodní
společnosti G. P. CZ zamítnuta. Pro úplnost lze doplnit, že v řízení před
odvolacím soudem byla věc obviněného R. H. usnesením Vrchního soudu v Praze ze
dne 27. 4. 2020, sp. zn. 3 To 62/2019, podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučena k
samotnému projednání a rozhodnutí s tím, že věc obviněného bude nadále vedena
samostatně pod sp. zn. 3 To 22/2020. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne
25. 6. 2020, sp. zn. 3 To 22/2020, bylo podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného
R. H. zamítnuto.
5. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obvinění označené trestné
činnosti dopustili tím (zkráceně), že v době nejméně od počátku roku 2013 do
října 2015 obviněný R. H. úmyslně vytvořil, organizoval, řídil a využíval v
součinnosti s dalšími osobami:
obviněnou M. M., která od konce dubna 2013 do prosince 2013 osobně zastupovala
v postavení statutárního zástupce společnost G., IČ XY, se sídlem v XY, a
podílela se na zpracování daňových dokladů, podávání nepravdivých daňových
přiznání či nepodávání žádných, odčerpávala výnosy z trestné činnosti i za
další daňový subjekt – podnikatele J. P., nar. XY, IČ XY, a to v období od
ledna 2014 do září 2014,
obviněným S. M., který na počátku roku 2014 obstaral osobu tzv. bílého koně,
která byla dosazena do statutárního orgánu společnosti R. A., měl dispoziční
právo k bankovním účtům této společnosti, a podílel se tak na provádění
bankovních transakcí, odčerpával výnosy z trestné činnosti, vyzvedával a
předával zboží, což činil i za společnost R. ad a.,
obviněným M. J., který v postavení statutárního zástupce osobně zastupoval
společnost P., založil bankovní účty společnosti, podílel se na provádění
bankovních transakcí, podávání nepravdivých daňových přiznání či nepodávání
žádných,
obviněným Z. V., který v postavení statutárního zástupce osobně zastupoval
společnost B. a S. i., založil bankovní účty společností, podílel se tak na
provádění bankovních transakcí, podílel se na podávání nepravdivého daňového
přiznání a nepodal daňová přiznání,
obviněným P. N., který v roce 2013 a 2014 v postavení statutárního zástupce
osobně zastupoval společnost T. p., založil bankovní účet společnosti, podílel
se na provádění bankovních transakcí, podávání nepravdivých daňových přiznání
či nepodával žádná přiznání, podílel se na přepravě a předávání zboží, ve
stejném časovém období vystupoval také za společnost R. A., vydával se za
obchodního ředitele společnosti pod jménem „P. D.“, když takto vystupoval vůči
odběratelům a spediční společnosti H. W. L., osobně vyzvedával zboží ve
skladovém areálu P. XY, XY, a předával ho dalším osobám, a stejně se choval i
ve vztahu ke společnosti B.,
obviněným F. S., který v postavení statutárního zástupce osobně zastupoval
společnost K. S. P., nepravdivě deklaroval probíhající obchodní společnost –
pořizování zboží od podnikatele J. P. a jeho následné dodávání společnosti 4C.,
tj. skutečnou dispozici se zbožím a jeho přepravu, ačkoli věděl, že fakticky
zboží J. P. nepřevzal, tedy ani jemu nedodal, a poskytl svůj osobní bankovní
účet k převádění výnosů z páchané trestné činnosti,
obviněným P. H., který pomohl obviněnému R. H. opatřit společnost P. pro roli
missing tradera, podílel se na převádění výnosů z páchané trestné činnosti,
a dalšími blíže neztotožněnými osobami na území ČR a Evropské unie síť daňových
subjektů tzv. missing traderů, jejichž úlohou a cílem bylo účetní vykázání
pořizování zboží – drobné spotřební elektroniky, konkrétně mobilních telefonů,
GoPro kamer a SSD disků od společnosti E., IČ XY, se sídlem XY, Slovenská
republika, a dalších zahraničních dodavatelů v cenách bez daně z přidané
hodnoty (dále jen „DPH“) a následně účetní vykázání prodeje tohoto zboží
tuzemským odběratelům v cenách již s DPH s úmyslem neplnit daňové povinnosti
těchto daňových subjektů – plátců daně, a to tak, že daňová přiznání k DPH
nebudou za skutečná zdanitelná plnění daňových subjektů vůbec podána správci
daně či v daňových přiznáních budou uvedeny nepravdivé skutečnosti, aby nebyla
zjištěna skutečná daňová povinnost daňového subjektu a správná výše DPH
odvedena správci daně, když za tímto účelem obviněný R. H. záměrně obstaral
společnost E., IČ XY, se sídlem XY, Slovenská republika, jejímž jednatelem se
stal od 1. 2. 2011, přičemž adresa společnosti na Slovensku byla pouze
formální, neměla žádnou faktickou provozovnu, sklady či zaměstnance a byla na
Slovensku registrována jako plátce DPH s uvedeným DIČ XY, a tato společnost
pořizovala zboží od různých společností z Evropské unie (dále též jen „EU“) bez
DPH a následně ho přeprodávala tuzemským daňovým subjektům, tzv. missing
traderům, takže pořízením zboží od společnosti E. jako plátce z jiného
členského státu (dále též jen „JČS“) s místem plnění v tuzemsku pro tuzemské
plátce vznikla podle § 25 odst. 1 ve spojení s § 16 odst. 1 zákona č. 235/2004
Sb., o dani z přidané hodnoty, povinnost přiznat DPH k 15. dni v měsíci, který
následuje po měsíci, kdy bylo zboží pořízeno, přičemž obviněný R. H. zajistil,
aby v postavení tuzemských odběratelů byly podnikatelské subjekty, které pouze
formálně nakupovaly zboží z JČS a poté ho fakturovaly dalšímu plátci v
tuzemsku, takže na fakturách již byly uvedeny částky včetně DPH, ale na
fakturách vystavených tzv. missing tradery nebyly celkové částky odpovídajícím
způsobem navýšeny alespoň o výši zákonné sazby DPH, která v rozhodném období
podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb. činila 21 %, ale ve
skutečnosti byla na takto vystavených fakturách částka základu daně nižší, než
za kolik bylo zboží pořízeno podle faktury vystavené plátcem z JČS;
obviněný R. H. byl přímo odpovědný za neplnění daňové povinnosti, neboť
vystupoval ve společnosti jako jednatel nebo její prokurista, nebo ovládal
takto odpovědné osoby, které jednaly za daňový subjekt, sám nebo
prostřednictvím dalších osob zjednal do role missing traderů obchodní
společnosti, jejichž jednatelé měli postavení osob, které ve skutečnosti neměly
zájem vykonávat podnikatelskou činnost v podobě nákupů a prodejů mobilních
telefonů a jiné elektroniky, neměly za tímto účelem ani dostatek prostředků k
financování těchto obchodů, které podle pokynů obviněného R. H. a dalších
obviněných prováděly úkony, které byly nezbytné k zajištění činnosti missing
tradera, zejména provedly registraci plátce daně z přidané hodnoty, zřídily
účet společnosti v měně Euro u České spořitelny, a. s., aby platební styk mohl
probíhat v rámci jedné banky, poskytly přístupové údaje k bankovnímu účtu a k
datové schránce, aby obviněný R. H., popřípadě po dohodě s ním další osoba,
mohl komunikovat se správcem daně za konkrétní daňový subjekt, případně i
vystavily plnou moc k jednání za uvedený daňový subjekt;
obviněný R. H. prostřednictvím společnosti E. účelově a formálně dodával zboží
tzv. „ztraceným společnostem“ (missing trader), které mají v řetězcích
postavení 1. článku na území ČR a řádně neplní své povinnosti k DPH, neboť
jejich daňová přiznání buď obsahovala zjevně nepravdivé údaje, především na
straně přijatých zdanitelných plnění, tak i nepravdivé údaje ve vztahu k daňové
povinnosti, která byla úmyslně a cíleně zkrácena, případně daňová přiznání
vůbec podána nebyla, přestože zboží dodané od plátců z JČS bylo v tuzemsku
následně prodáváno, když tento prodej byl zatížen DPH a je povinností přiznat
daň na výstupu, konkrétně daňovými subjekty a plátci byly T. p., IČ XY, G., IČ
XY, podnikatel J. P., nar. XY, R. A., IČ XY, B., IČ XY, P., IČ XY, a D. G., IČ
XY, ačkoliv věděl, že skutečným odběratelem zboží je zcela jiná společnost,
která je jako plátce registrována v tuzemsku, a to zejména společnost 4C., IČ
XY, se sídlem XY, či později společnost M., IČ XY, se sídlem XY, dále také
dojednal, aby zboží bylo dodáváno těmto missing traderům i od dalších subjektů
z EU, kteří v jiných případech byli i dodavateli společnosti E., konkrétně se
jednalo o společnost L. T. N. B. V., IČ XY, se sídlem XY, Nizozemské
království, společnost M.C.nl B. V., IČ XY, se sídlem XY, Nizozemské
království, společnost G & S V., IČ XY, se sídlem XY, či nyní XY, Kyperská
republika, a společnost C., IČ XY, XY, Slovenská republika;
po zrušení společnosti E. ke dni 18. 6. 2015 realizoval obviněný R. H. v
součinnosti s obviněným S. M. pořízení zboží od společnosti M.C.nl B. V. na
tuzemskou R. ad a., IČ XY, se sídlem XY,
a v září 2015 v součinnosti s obviněným Z. V. realizoval pořízení zboží od
společnosti M.C.nl B. V. na tuzemskou S.i., IČ XY, se sídlem XY,
dále v období od roku 2013 do roku 2015 obviněný R. H. jako jediný jednatel
obviněné společnosti G. P. CZ, jímž byl nejméně ode dne 22. 7. 2013, přijímal a
užíval peněžní prostředky v měně EUR a CZK, které byly převedeny na bankovní
účty obviněné G. P. CZ, čísla účtů XY, XY a XY, a to v celkové výši 3 992 973
Kč, které obviněný R. H. použil na zakoupení nemovitosti a pro svou osobní
potřebu, ačkoli věděl, že tyto finanční prostředky, převedené na účty
společnosti G. P. CZ, přímo nebo přes účet společnosti B. t. g. jsou fakticky
finančními prostředky jiných společností: G., T. p., B., P. a J. P., které
pocházejí z jejich účelově zřízené obchodní činnosti, a že pocházejí z trestné
činnosti spočívající ve zkrácení DPH, ke které došlo konkrétně způsobem a v
rozsahu popsaném ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu pod
body I. až XI., přičemž
obvinění R. H. a P. N. společně jednáním popsaným pod body I. 1)–3) jménem
daňového subjektu společnosti T. p. zkrátili DPH celkem ve výši nejméně 16 606
458 Kč a neoprávněně uplatnili nadměrný odpočet ve výši 92 304 Kč, v souhrnu
tak svým jednáním způsobili škodu ve výši 16 698 762 Kč ke škodě českého státu,
zastoupeného Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, ÚP pro Prahu 2,
obvinění R. H. a M. M. jménem daňového subjektu společnosti G., zkrátili DPH,
přičemž obviněná M. M. pod bodem II. 2)–9) se podílela na způsobení škody ve
výši 75 755 582 Kč ke škodě českého státu, zastoupeného Finančním úřadem pro
Plzeňský kraj, ÚP v Plzni,
obvinění R. H. a M. M. pod bodem III. 1)–9) za daňový subjekt podnikatele J. P.
zkrátili DPH ve výši nejméně 59 079 974 Kč ke škodě českého státu zastoupeného
Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, ÚP v XY, obviněný F. S. pod bodem
III. 2)–9) za daňový subjekt podnikatele J. P. zkrátil DPH ve výši nejméně 55
142 633 Kč ke škodě českého státu, zastoupeného Finančním úřadem pro
Moravskoslezský kraj, ÚP v Hlučíně,
obvinění R. H., S. M. a P. N. pod bodem IV. 1)–10) za daňový subjekt společnost
R. A. zkrátili DPH ve výši celkem 59 134 468 Kč a zároveň neoprávněně uplatnili
nadměrný odpočet ve výši 65 875 Kč, když správcem daně bylo fakticky vyplaceno
24 696 Kč, čímž způsobili celkovou škodu českému státu, zastoupenému Finančním
úřadem pro hl. m. Prahu, ÚP pro Prahu 8 ve výši celkem 59 200 343 Kč,
obvinění R. H., Z. V. a P. N. pod bodem VII. 1) v souvislosti s plněními
uskutečněnými daňovým subjektem společnost B. zkrátili DPH a tím podle
znaleckého posudku způsobili škodu českému státu, zastoupenému Finančním úřadem
pro hl. m. Prahu, ÚP pro Prahu 1, nejméně ve výši 3 375 816 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k nim
6. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 To
62/2019, podali obvinění M. M., F. S. a P. N. prostřednictvím svých obhájců v
zákonné lhůtě dovolání.
7. Obviněná M. M. (dále též jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) podala
dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítla, že
napadeným usnesením byl rozsudek nalézacího soudu zrušen pouze v části výroku,
jímž jí byla uložena povinnost k náhradě škody, přestože v řízení
předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozsudek soudu prvního stupně je totiž založen na
extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými
zjištěními soudu, který při objasňování skutkového základu věci nerespektoval
princip zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě
narušující základy spravedlivého procesu, v důsledku čehož došlo k nesprávnému
právnímu posouzení skutku, Vytkla také, že výrok o náhradě škody je založen na
nesprávném hmotněprávním posouzení podmínek ručitelského závazku statutárního
orgánu daňového subjektu.
8. Dovolatelka konstatovala, že byla uznána vinnou zločinem podle § 240
odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství s obviněným R. H. pod bodem II. 2)
až 9) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a zločinem podle § 240 odst. 1, 3
tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku pod bodem
III. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Připomněla, že z principu
akcesority účastenství vyplývá, že trestnost účastníka (ale i spolupachatele)
je závislá na trestnosti činu hlavního pachatele. Ve stručnosti připomněla
jednotlivé skutky, jimiž se měl obviněný R. H. jako hlavní pachatel trestného
činu podle § 240 tr. zákoníku dopustit, a dále zdůraznila, že pro posouzení,
zda jednáním přičítaným obviněnému R. H. byl spáchán trestný čin podle § 240
tr. zákoníku, má význam vymezení právních skutečností, které jsou podle zákona
č. 235/2004 Sb. relevantní pro stanovení výše daně z přidané hodnoty. V tomto
smyslu se její argumentace shodovala s dále uvedenou argumentací dovolatele F.
S., na jejímž základě oba uzavřeli, že důkazy provedenými v trestním řízení
nebylo prokázáno, že by obviněný R. H. nejen způsobil, ale i úmyslně zavinil
zkrácení státu na DPH v rozsahu, který mu je napadeným rozsudkem přičítán, a
spáchal tak trestný čin, pro který byl odsouzen. Proto nelze ani obviněnou M.
M. uznat vinnou účastenstvím na jeho trestném činu.
9. Obviněná popřela, že by se dopustila trestných činů, pro které byla
obžalována. Především popřela, že by jednala v úmyslu, aby společnosti G.
nebyla správcem daně vyměřena DPH za zdaňovací období měsíců květen až prosinec
roku 2013 ve výši odpovídající povinnosti tohoto daňového subjektu. Uvedla, že
popis obchodů mezi společností E. a společností G., pod bodem II. 2) až 9)
rozsudku obsahuje informace relevantní z hlediska výše daňové povinnosti
daňového subjektu G. Podle jejího názoru však nelze bez dalšího dovodit, že by
se obviněná v době, kdy byla jednatelkou G., dopustila jednání, které by vedlo
ke zkrácení státu na DPH. Odmítla tvrzení soudu, že obviněný R. H. v
součinnosti s ní zajistil, že společnost G. daňové přiznání k DPH za měsíce
květen až prosinec 2013 vůbec nepodala, stejně jako tvrzení, že s obviněným R.
H. jednali s vědomím, že společnost G. již vůbec nepřizná svou daňovou
povinnost k DPH, která jí vznikla v souvislosti s pořízením zboží z jiného
členského státu Evropské Unie a jeho prodejem tuzemskému plátci, a takto oba
zkrátili DPH. Konstatovala, že soud prvního stupně ohledně skutku pod bodem II.
2) až 9) pokládal za podstatný důkaz zprávu Finančního úřadu pro Plzeňský kraj
a jím doložené listinné důkazy, z nichž vyplynulo, že obviněná nepodala daňové
přiznání za společnost G. za květen až prosinec 2013, ani nedoložila listiny
úřadem vyžadované k dalším obdobím, na která rozšířil svůj přezkum, a to s
omluvami z důvodu její dlouhodobé nemoci. Podle obviněné samotné nepodání
přiznání k DPH není důkazem o omisivním jednání směřujícím ke zkrácení daně.
Zjištění soudu, že nepodání daňového přiznání bylo výsledkem součinnosti
obviněného R. H. a obviněné M. M., nemá oporu v provedených důkazech. Měla za
to, že při hodnocení skutečnosti, že nepodala za předmětnou společnost daňové
přiznání, nelze pominout kauzální okolnosti vztahující se k nesplnění
povinnosti daňového subjektu. Připomněla, že podle § 135 odst. 1 zákona č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník, jsou jednatelé společnosti s ručením omezeným
povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví. Z uvedeného
však nevyplývá, že je jednatel sám povinen účetnictví zpracovat či přiznání k
DPH vyhotovit. S odkazem na výpis z obchodního rejstříku společnosti G.
uvedla, že se stala jednatelkou společnosti od 26. 4. 2013, avšak zápis do
obchodního rejstříku proběhl až dne 20. 12. 2013, přičemž podle obviněné z
principu materiální stránky publicity zapsaných údajů vyplývá, že skutečnosti
zapsané v obchodním rejstříku jsou vůči třetím osobám účinné až ode dne jejich
zveřejnění. Uzavřela, že do zveřejnění údajů o nové jednatelce veškerá jednání
jménem společnosti G. prováděl obviněný R. H. Obviněné M. M. se opakovaně
nedařilo kontaktovat s obviněným R. H., jak vyplynulo i z výpovědi svědka J. K.
Zdůraznila tak, že přiznání k DPH nepodala nejen z důvodu nepříznivého
zdravotního stavu, ale i z důvodu nemožnosti doložení funkce jednatele.
10. Obviněná mínila, že pokud soud kvalifikoval nepodání přiznání k DPH
společnosti G. jako zkrácení státu na DPH při vědomí, že uvedená obchodní
společnost byla správcem daně evidována jako registrovaný plátce DPH, pak
ignoroval konstantní judikaturu ohledně vymezení právní kategorie zkrácení
daně, která za zkrácení daně nepovažuje její neodvedení, pokud nebyla zatajena
skutečnost odůvodňující vznik daňové povinnosti (viz nález Ústavního soudu sp.
zn. I ÚS 722/01). Zkrácením daně je úmyslné jednání pachatele, jímž docílí, aby
daň nebyla vůbec vyměřena nebo byla vyměřena v nižší částce (viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 68/78). Odkázala rovněž na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 11 Tdo 265/2002, v němž Nejvyšší soud uvedl, že znak zkrácení
daně není naplněn samotnou skutečností nepodání daňového přiznání povinnou
osobou v případě, kdy správci daně je daňová povinnost takové osoby známa a
zjištění základu daně a stanovení daně může být provedeno i jinými prostředky.
K případnému nevyměření daně a jejímu zkrácení ve smyslu § 148 tr. zák. (nyní §
240 tr. zákoníku) v takovém případě nedojde v přímé souvislosti s nečinností
poplatníka daně, ale v příčinné souvislosti s nečinností správce daně, který
nezahájil vyměřovací řízení a nepřistoupil k vyměření daně jinými prostředky.
Podle obviněné je tak pro kvalifikaci jejího jednání pod bodem II. 2) až 9)
výroku o vině rozsudku nalézacího soudu podstatné, zda byly ohledně obchodů
vystaveny a v účetnictví společnosti G. řádně zaúčtovány daňové doklady, na
jejichž základě mohl finanční úřad vyčíslit povinnost daňového subjektu. O tom,
že tomu tak bylo, svědčí samotné účetní doklady, z nichž obžaloba dovozuje své
závěry o výši povinnosti daňového subjektu, stejně jako znalecký posudek Ing.
Ondřeje Buriana.
11. Dovolatelka současně odmítla, že by spáchala trestný čin skutkem
popsaným pod bodem III. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, podle něhož
mělo za jejího "přispění" docházet k vystavování faktur za daňový subjekt J.
P., a to s vědomím, že J. P. je zneužit ke krácení DPH. Podle obviněné je
takové neurčité vymezení jejího činu v rozporu se zásadou zákonnosti trestního
stíhání a není vyloučena zaměnitelnost předmětného činu. Tvrzení soudu, že
věděla, že daňový subjekt J. P. je zneužit ke zkrácení daně, považovala za
nepřezkoumatelný, když soud neuvedl, jak konkrétně byl J. P. zneužit ke
zkrácení daně, jaké informace o tom obviněná měla a z jakého zdroje. V uvedeném
smyslu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 567/2014 a 3 Tdo
946/2018.
12. Obviněná poukazovala na vady při hodnocení znaleckého posudku Ing.
Ondřeje Buriana, který měl být podstatným důkazem při prokázání její viny ze
spáchání trestného činu popsaného pod bodem III. výroku o vině rozsudku
nalézacího soudu. V žádném z daňových dokladů, uváděných znalcem jako podklady
pro zpracování znaleckého posudku, neshledala oporu pro závěr znalce, že při
vyčíslení rozsahu zkrácení daně u všech missing traderů bude považovat údaje za
nepravdivé, resp. bude předpokládat nulový objem tuzemských zdanitelných
plnění. Konstatovala, že daňový doklad zobrazující hospodářskou operaci není
sám o sobě spolehlivým důkazem o tom, zda zobrazená operace proběhla. Důkazem o
tom, zda proběhl faktický obchod zakládající vznik povinnosti k DPH, není
faktura sama o sobě, nýbrž ve spojení s doklady o jejich zaplacení, případně
výpověďmi svědků, které potvrzují alokaci fakturovaného zboží od dodavatele k
příjemci. Hodnocení takových důkazů však ve znaleckém posudku chybí, ač byly v
trestním řízení opatřeny. Mělo se jednat např. o výpověď svědka T. F. Znalec
ignoroval důkazy vyvracející jeho hypotézu o řetězci fiktivních obchodů.
Pravidlo in dubio pro reo bylo podle obviněné porušeno, pokud soud dospěl k
závěru o vině obviněné, ačkoliv z posouzení znalce nelze dovodit, které osoby
jednaly podvodně předstíráním obchodů a které jednaly v dobré víře a bez
povědomí o podvodném charakteru řetězce (viz str. 18 znaleckého posudku).
Jelikož se soud příslušnou judikaturou neřídil, dospěl podle obviněné k
nesprávnému závěru stran způsobení škody obviněnými M. M. a R. H. Dále se
obviněná v obecné rovině věnovala zásadě spravedlivého procesu, principu
presumpce neviny, jakož i extrémnímu nesouladu, kterým nalézací soud podle
jejího názoru zatížil své rozhodnutí zejména při stanovení rozsahu zkrácení
daně na základě znaleckého posudku Ing. Ondřeje Buriana, který nesprávně
interpretoval zákonnou úpravu stanovení výše daňové povinnosti. Dále uvedla, že
znalecký posudek obsahuje informace, které nebyly získány co do jednotlivých
komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž měl být
soudem vyloučen z předmětu úvah.
13. V dalším obviněná M. M. vytýkala vady odůvodnění usnesení
odvolacího soudu a způsobu, jakým se tento soud vypořádal s jejími odvolacími
námitkami. Měla za to, že odvolací soud vady rozsudku nalézacího soudu
nepřípustně ignoroval a na jejich nápravu rezignoval, čímž porušil svou ústavní
povinnost soudu poskytnout ochranu základním právům a svobodám.
14. Dovolatelka brojila rovněž proti výroku, kterým jí byla uložena
povinnost zaplatit poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro
Plzeňský kraj, na náhradě škody částku 75 755 582 Kč. Konstatovala, že Finanční
úřad v podání, kterým uplatnil nárok na náhradu škody, v rozporu s § 43 odst. 3
tr. ř. nedoložil své tvrzení o vyvedení neuhrazené daně z obchodní společnosti. Za podstatné pak považovala to, že finanční úřad jako škodu v uplatněném nároku
označil výslovně "škodu", která vznikla "daňovému subjektu", tedy obchodní
společnosti G. Stran otázky přípustnosti rozhodnutí soudu v trestním řízení o
uplatněném nároku poškozeného státu na náhradu škody vzniklé daňovým trestným
činem podle § 240 tr. zákoníku připomněla právní názor vyslovený v usnesení
Nejvyššího soudu pod sp. zn. 15 Tdo 902/2013. Poznamenala, že žádnému z případů
řešených v citovaném rozhodnutí neodpovídá návrh specifikovaný v podání
finančního úřadu, jímž uplatnil nárok na náhradu škody vůči obviněné M. M.,
jehož předmětem byla škoda, kterou obviněná měla způsobit daňovému subjektu G.,
snížením jeho majetku jeho vyvedením, tedy jednáním odlišným od toho, kterým se
podle obžaloby měla dopustit trestného činu podle § 240 tr. zákoníku. Rozhodnutí o nároku na náhradu škody uplatněném finančním úřadem podle obviněné
záviselo na vyřešení otázky, zda jsou splněny zákonem stanovené hmotněprávní
podmínky vzniku ručitelského závazku obviněné M. M. jako jednatelky společnosti
G. na základě kterého by mohla být v adhezním řízení zavázána k náhradě škody
způsobené nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle §
240 tr. zákoníku. Připomněla, že ručitelský závazek statutárních orgánů
daňového subjektu povinného odvést státu daň vyměřenou finančním úřadem vzniká
splněním následujících kumulativních podmínek. Obviněný jako osoba jednající za
právnickou osobu zkrátil daň vyměřenou platebním výměrem finančního úřadu; je
zřejmé, že platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný
majetek, na který by bylo možné vést exekuci; právnická osoba dlužící státu daň
má pohledávku vůči obviněnému z titulu jeho odpovědnosti za škodu, kterou jí
(nikoliv státu) způsobil porušením povinností při výkonu působnosti jejího
statutárního orgánu; v důsledku neuhrazení této pohledávky nemůže věřitel této
právnické osoby (stát) dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku
společnosti. Podle dovolatelky soudy nižších stupňů nerespektovaly smysl
ustanovení obchodního a občanského zákoníku, kterými je ochrana zájmu věřitele
právnické osoby na tom, aby v případě, že není možné uspokojení jeho pohledávky
na majetku dlužníka, mohl svoji pohledávku uspokojit z majetku osoby, která
výši majetku dlužníka snížila porušením svých povinností při výkonu funkce
statutárního orgánu dlužníka a tuto ztrátu nenahradila.
Naproti tomu soudy
nižších stupňů právní možnost vzniku ručitelského závazku vyložily excesivně
extenzivně, když prokazování všech kumulativních podmínek nahradily nesprávně
úvahou, že splnění první z nich je postačující pro založení povinnosti obviněné
zaplatit státu zkrácenou daň z vlastního majetku.
15. Obviněná M. M. navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr.
ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 To
62/2019, ve výroku, jímž bylo rozhodnuto, že podle § 258 odst. 1 písm. f),
odst. 2 tr. ř. se z podnětu odvolání obviněné M. M. zrušuje napadený rozsudek
pouze ve výroku, jímž byla obviněné M. M. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena
povinnost k náhradě škody České republice, zastoupené Finančním úřadem pro
Plzeňský kraj, v částce 3 676 434 Kč společně a nerozdílně s obviněným R. H.,
dále aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou
část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu
soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. Obviněný P. N. v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §
265b odst. 1 písm g), l) tr. ř. a namítl, že napadeným usnesením bylo
rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně,
přestože v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., totiž že rozhodnutí soudu prvního
stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním
posouzení.
17. Obviněný měl za to, že soudy nižších stupňů posoudily ve vztahu k jeho
osobě skutky popsané v obžalobě pod body I. 1) až 3), IV. 1) až 10) a VII. 1)
po právní stránce v rozporu s hmotným právem, neboť skutky nenaplnily
jednotlivé znaky skutkových podstat, když absentovalo jednání obviněného a
současně nebyly všechny znaky skutkové podstaty pokryty jeho zaviněním, chybělo
tedy naplnění objektivní i subjektivní stránky předmětných trestných činů. Dále
měl za to, že způsob, jakým soud zhodnotil provedené důkazy, byl v extrémním
rozporu s jejich obsahem. Z provedených důkazů není podle jeho názoru možné
dovodit přímý ani nepřímý úmysl ve vztahu k výše označeným jednáním. K jednání
uvedeným pod bodem I. 1) až 3) obžaloby uvedl, že soud prvního stupně dovodil
přímý úmysl pouze na základě skutečnosti, že obviněný byl formálně v obchodním
rejstříku veden jako jednatel společnosti T. p. Soud dovodil aktivní účast
obviněného na činnosti společnosti, respektive na protiprávním jednání, a
dovodil přímý úmysl, ačkoliv z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že
přinejmenším faktury za dodávky zboží obviněný nevystavoval, ani nepodepisoval,
když na všech vystavených fakturách byl použit toliko otisk podpisu obviněného.
Ve vztahu k jednáním uvedeným v bodech IV. 1) až 10) a VII. 1) obžaloby soudy
rovněž dovodily přímý úmysl ze skutečnosti, že obviněný měl aktivně vystupovat
pod falešnou identitou P. D. jako obchodní ředitel R. A. a B. a účastnit se
obchodních jednání těchto společností. K tomuto závěru soudy dospěly na základě
provedených výslechů svědků (zejména T. F. a pracovníků dopravní společnosti)
ve spojení s provedenými rekognicemi podle fotografie. Podle obviněného došlo k
porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to porušením zákonných ustanovení
ve vztahu k provedení rekognice podle fotografie a následnému nepřípustnému
použití takového nezákonného důkazu. Připomněl znění § 104b odst. 4 tr. ř.,
podle něhož mají být poznávající osobě předloženy nejméně 4 fotografie osob,
přičemž mezi ukázanými fotografiemi smí být zásadně fotografie pouze jedné
poznávané osoby, všechny ostatní srovnávací fotografie musí být fotografiemi
osob nezúčastněných v předmětném trestním řízení a na předložených fotografiích
musí být vyobrazeny osoby typově podobné, s obdobnou úpravou vlasů, vousů a
celkovou vizáží, které se výrazně neodlišují. Rekognice osoby podle fotografií
provedené v přípravném řízení nesplňují ani jednu z výše uvedených zákonných
podmínek. Na základě takto provedené rekognice a na základě nízké jistoty
poznávajících osob soud přisoudil fiktivní identitu P. D. obviněnému bez
existence reálného podkladu pro takový závěr. Podle obviněného je vypovídající
hodnota předmětného důkazu nulová a důkaz je nezákonný, proto jeho použití
vedlo soudy nižších stupňů k závěrům, jež jsou v extrémním rozporu s
provedenými skutkovými zjištěními, a k porušení práva na spravedlivý proces.
18. Uvedené nesprávné hmotněprávní posouzení skutku podle obviněného
vedlo soudy nižších stupňů k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, a to
ve vztahu k výši trestu odnětí svobody v délce trvání 6 let a trestu zákazu
výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu
obchodních korporací a družstev na dobu 10 let, který je podle jeho názoru
nepřiměřeně zostřený nad rámec spravedlivého potrestání spáchaného skutku, kdy
se má jednat o uložení trestů exemplárních. Uvedl, že výše uložených trestů je
v tak extrémním rozporu s povahou, závažností trestného činu a mírou účasti
obviněného, že uložené tresty jsou neslučitelné s ústavním principem
proporcionality trestní represe.
19. Obviněný P. N. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 To 62/2019, a
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 47 T 9/2018,
zrušil a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
20. Obviněný F. S. podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g),
l) tr. ř. I on namítl, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení předcházejícím
napadenému rozhodnutí byl dán důvodu dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., a to že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku a že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou zatížena extrémním
nesouladem mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry.
21. Konstatoval, že byl uznán vinným z poskytnutí pomoci obviněnému R.
H. ke spáchání trestného činu podle § 240 tr. zákoníku. Zdůraznil, že s
ohledem na princip akcesority účastenství je nejprve třeba zkoumat trestnost
hlavního pachatele. Stručně připomněl jednotlivé skutky, jakož i skutkovou
podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle
§ 240 tr. zákoníku a zdůraznil, že pro posouzení, zda jednáním přičítaným
obviněnému R. H. byl spáchán trestný čin podle § 240 tr. zákoníku, má význam
vymezení právních skutečností, které jsou podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, relevantní pro stanovení výše daně z přidané hodnoty. K tomu
připomněl znění ustanovení § 2 odst. 1 písm. a), c), § 16 odst. 1, § 25 odst.
1, § 36 odst. 1, § 40, § 47 odst. 1 písm. a), odst. 5, § 72 odst. 1 písm. a),
odst. 2 písm. b), odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. Uvedl, že soud prvního stupně
při vyčíslení daňové povinnosti společností, které jsou v rozsudku označeny
jako missing trader, vycházel ze skutkového zjištění uvedeného ve znaleckém
posudku Ing. Ondřeje Buriana, zejména z jím deklarovaného zjištění, že missing
trader zboží pořízené z jiného členského státu Evropské Unie obratem dále
prodával (s uplatněním DPH na výstupu), ale přitom za cenu, která v úrovni
včetně DPH sice mírně převyšuje pořizovací cenu zboží hrazenou zahraničnímu
dodavateli, avšak v úrovni bez DPH tuto pořizovací cenu zdaleka nedosahuje,
pořizovatel proto systematicky a dlouhodobě realizoval ztrátové obchody. Podle
obviněného však byla nesprávně interpretována zákonná úprava DPH, zejména
ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. Pokud společnosti označené jako
missing trader pořídily od společnosti E. případně od jiné společnosti z jiného
členského státu Evropské Unie zboží fakturované jim daňovými doklady
specifikovanými ve výroku rozsudku, vznikla jim podle výše citovaných
ustanovení povinnost přiznat DPH na výstupu ve výši 21 % ceny plnění, které jim
fakturoval dodavatel z jiného členského státu, a současně oprávnění k témuž
okamžiku uplatnit u správce daně nárok na odpočet této daně na vstupu. Jestliže
společnosti označené jako missing trader takto pořízené zboží dodaly a
vyfakturovaly v rozsudku uvedeným daňovým subjektům daňovými doklady, které
jsou v rozsudku specifikovány, pak jim vznikla povinnost k DPH na výstupu podle
§ 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., a to ve výši 21 % ze základu daně,
kterým je podle § 36 odst. 1 předmětného zákona výše úplaty, kterou obdržely
nebo podle faktur vystavených jejich odběratelům měly obdržet od odběratelů.
Daňové doklady vystavené společnostmi označenými jako missing trader jejich
odběratelům obsahovaly údaje rozhodné pro stanovení základu jejich daňové
povinnosti a tyto společnosti jimi deklarovaly výši základu své povinnosti k
vyčíslení DPH na výstupu za užití základní sazby ve výši 21 % z takto
deklarovaného daňového základu. Těmto subjektům a ani obviněnému R. H. tak
nelze podle dovolatele přičítat, že by správci DPH zatajily skutečnosti
rozhodné pro správné vyčíslení jejich povinnosti k DPH. Konstatoval, že je
zcela na vůli obchodníka, za jakou cenu své zboží prodává, pokud zboží prodá za
cenu nižší nežli nabývající, pak je škoda ve formě snížení majetku
prodávajícího, nikoliv škoda státu ve formě nedovoleného snížení daňové
povinnosti. Výše citovaná ustanovení zákona č. 235/2004 Sb. "daňovou
optimalizaci" při obchodu se zbožím z jiného členského státu prodejem za cenu
nižší než pořizovací umožňují. Takovému jednání pak chybí znak neoprávněnosti.
Uvedl, že pokud by společnosti označené za missing tradery správci DPH uvedly
nepravdivé údaje o daňovém subjektu, od něhož zboží samy získaly, pak tato
skutečnost nemá vliv na správné vyměření DPH na výstupu, pro které je podle §
36 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. relevantní výše úplaty, kterou za následný
prodej předmětného zboží sám daňový subjekt obdržel od svého odběratele za
uskutečněné zdanitelné plnění. O správnosti posledně uvedeného údaje
vyplývajícího z faktur specifikovaných ve výroku rozsudku soud neměl
pochybnosti.
22. Závěru znalce Ing. Ondřeje Buriana, že obchodní společnosti by vznikla
povinnost přiznat a odvést DPH i tehdy, pokud by se reálně dodávky zboží na
fakturách uvedené neuskutečnily, který znalec opřel o § 108 odst. 1 písm. i)
zákona č. 235/2004 Sb., dovolatel vytknul, že § 108 odst. 1 písm. i) zákona č.
235/2004 Sb. má procesní povahu a nezakládá hmotněprávní nárok státu na DPH,
jejímž předmětem je podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb. dodání
zboží za úplatu, nikoliv vystavení daňového dokladu o dodání zboží za úplatu.
Pokud znalec připustil nejistotu ohledně uskutečněného dodání fakturovaného
zboží a s touto skutečností se vyrovnával tím, že je nerozhodné, zda
fakturované zboží bylo skutečně dodáno, pak je podle dovolatele takový postup v
rozporu s pravidlem in dubio pro reo. K otázce relevance daňových dokladů
odkázal na právní názor Nejvyššího soudu uvedený např. v rozhodnutí sp. zn. 5
Tdo 1503/2014, 3 Tdo 946/2008, podle nichž v případě diskrepance mezi daňovým
dokladem (fiktivní fakturou) a skutečností právně významnou pro vznik
hmotněprávního nároku státu na daň není možno v trestním řízení rezignovat na
povinnost orgánů činných v trestním řízení na povinnost zjistit skutkový stav
věci při respektování zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. S odkazem
na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 567/2014 zdůraznil, že na rozdíl
od daňového řízení je v trestním řízení povinnost prokazovat správnost a
reálnost dokladů na orgánech činných v trestním řízení. V tomto smyslu odkázal
na stranu 15 a 16 znaleckého posudku, v němž znalec dospěl k závěru, že
společnosti označené jako missing trader v přiznáních k DPH deklarovaly, že
uskutečnily nákupy v tuzemsku, finančním objemem se blížící hodnotám tuzemských
prodejců. Podle názoru znalce validitu vykazovaných údajů zpochybňovaly faktury
od společnosti E., případně od jiných dodavatelů z Evropské Unie. Pravdivost
údajů deklarovaných v daňových přiznáních nebylo možno vyloučit, přesto v
rozporu se zásadou in dubio pro reo konstatoval, že podle jeho názoru není
žádným zkreslením či pochybením, pokud se v dalším bude generálně předpokládat,
že subjekty jednoznačně vykazující znaky missing traderů žádná tuzemská
zdanitelná plnění reálně nepřijaly a žádný nárok na odpočet z takových plnění
jim nevznikl, když žádné konkrétní doklady nesvědčí o opaku.
23. Dovolatel měl za to, že nebylo prokázáno, že by obviněný R. H.
způsobil, ale i úmyslně zavinil zkrácení státu na DPH v rozsahu, který mu je
napadeným rozsudkem přičítán, a spáchal tak trestný čin, pro který byl
odsouzen. Z uvedeného důvodu nelze obviněného F. S. uznat vinným účastenstvím
na trestném činu obviněného R. H., zejména pokud soud nezjišťoval, co a z
jakých informačních zdrojů obviněný F. S. věděl o skutcích přičítaných R. H. a
zda byl srozuměn se zkrácením daně jeho jednáním. Popřel, že by se trestného
činu, jímž byl uznán vinným, dopustil a konstatoval, že jeho obchody s J. P. a
společností 4C. byly běžnými obchodními případy, které reálně proběhly.
Zdůraznil, že jeho účetnictví neobsahuje žádné fiktivní daňové doklady a věrně
a poctivě zobrazuje jím provedené a přijaté platby související s prodejem a
nákupem zboží. Zboží od dodavatele J. P. sám přepravil, pouze některé náklady
na dopravu účtoval. Zboží přebíral na různých místech a pak je předával T. F.,
jednateli společnosti 4C. Uvedl, že jeho obhajoba je již od počátku daňového
řízení konzistentní.
24. Obviněný F. S. konstatoval, že nalézací soud odůvodnil svůj
rozsudek tak, že poskytl R. H. pomoc tím, že úmyslně nepravdivě deklaroval
probíhající obchodní činnost, předstíral platební styk a umožnil, aby na jeho
soukromý bankovní účet byly zasílány z bankovních účtů J. P. a společností
ovládaných R. H. finanční prostředky pocházející z trestné činnosti, ty
následně z účtu vybíral či převedl za účelem jejich přerozdělení mezi
obviněnými, přičemž takto jednal vědomě s tím, že daňový subjekt J. P. nebude
řádně plnit svou daňovou povinnost, která mu v souvislosti s pořízením zboží z
jiného členského státu Evropské Unie a jeho prodejem tuzemskému plátci vznikla,
a to vše s úmyslem zkrátit daň a podílet se tak na způsobení škody členskému
státu ve výši 59 079 974 Kč. Podle dovolatele však uvedená zjištění nemají
základ v provedených důkazech. Zopakoval, že byly vystaveny faktury, které byly
řádně zaúčtovány a zaplaceny. Zjištění soudu, že zaúčtováním faktur od
dodavatele J. P. a následným uplatněním nároku na odpočet DPH na vstupu zkrátil
stát na dani, když věděl, že J. P. nebude řádně plnit svou daňovou povinnost,
není podle jeho názoru ničím doloženo.
25. Uvedl, že pokud by soud vzal za prokázané, že faktury přijaté
obviněným F. S. a jím zaúčtované jsou fiktivní a jmenovaný od J. P. nepřijal
fakturované zboží, pak takový závěr podle obviněného neumožňuje bez dalšího
uzavřít, že uplatněním nároku na odpočet DPH na vstupu ve výši uvedené v
předmětných fakturách zkrátil stát na DPH. V tomto smyslu připomněl právní
závěry vyslovené Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 5 Tdo 567/2014 a sp. zn. 3
Tdo 946/2018, které je třeba brát v úvahu při právním hodnocení uvedených
skutečností. Zdůraznil, že od J. P. koupil zboží, přičemž tímto obchodem byla
založena povinnost J. P. na základě faktur, které obviněnému vystavil, tyto
zaúčtovat a přiznat správci daně daň na výstupu, avšak povinností obviněného
nebylo zjišťovat, zda J. P. tuto povinnost splnil. Obviněný neměl ani přístup k
takovým informacím, proto mu nelze přičítat, že by předmětný trestný čin
spáchal, a to zejména po subjektivní stránce. Dovolatel dále opět brojil proti
znaleckému posudku Ing. Ondřeje Buriana a jeho tvrzení o karuselovém daňovém
podvodu simulujícím obchody, jež ve skutečnosti neproběhly, které znalec
prezentoval jako jednu z možných hypotéz, pro kterou však chyběla nezbytná
opora v důkazech. Naopak byly opomenuty důkazy svědčící o opaku, zejména
výpověď svědka T. F., který reálnost obchodů potvrdil. Tato výpověď byla
podpořena listinnými důkazy o úhradách ceny fakturovaného zboží. Dovolatel měl
tedy za to, že na základě znaleckého posudku Ing. Ondřeje Buriana ani při jeho
spojení s dalšími důkazy nelze bez porušení pravidla in dubio pro reo dospět k
závěru o jeho vině. V dalším se v obecné rovině věnoval principu presumpce
neviny a s ním související judikatuře Ústavního soudu. Znalecký posudek pak
podle jeho názoru nesprávně interpretoval zákonnou úpravu stanovení výše daňové
povinnosti a aplikoval vadně interpretované právo na skutkový základ
nepřekračující rámec pouhé hypotézy, proto je podle jeho názoru procesně
nepřípustným důkazem a měl být z předmětu úvahu vyloučen (viz IV. ÚS 135/99, I.
ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, aj.). Tím, že nalézací soud využil předmětný
posudek jako hlavní důkaz, porušil podle dovolatele postuláty spravedlivého
procesu.
26. V další části svého dovolání se obviněný F. S. věnoval odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu, vyjadřoval se k jednotlivým bodům odůvodnění a
rozporoval především dostatečnost a opodstatněnost odůvodnění jednotlivých
tvrzení odvolacího soudu. Podle dovolatele odvolací soud vady rozsudku
nalézacího soudu nepřípustně ignoroval a na jejich nápravu rezignoval, čímž
porušil svou ústavní povinnost soudu poskytnout ochranu základním právům a
svobodám.
27. Obviněný F. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr.
ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 To
62/2019, v části, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, dále aby
podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v
Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
28. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovoláním obviněných M. M. a F. S.
předně uvedl, že jimi uplatněné námitky z celé části neodpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu, když obvinění primárně rozporovali skutkové závěry soudů.
Konstatoval, že obvinění ve svých dovoláních pominuli podstatu jednání
vyplývající z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, jíž
bylo zapojení obviněných do řetězce subjektů, v němž všechny vykonávané a na
sebe navazující dílčí úkony směřovaly k zastření skutečnosti, zda nebo kterému
subjektu vznikla povinnost přiznat daň při pořízení zboží z jiného členského
státu. Obvinění však mylně spatřovali podstatu skutku v prodeji zboží za ceny
nižší než pořizovací, na což navazoval jejich právní závěr o tom, že takový
skutek nenaplnil trestný čin podle § 240 tr. zákoníku. Uvedl, že vystavování
dokladů, na které obvinění poukázali, již bylo součástí jednání, které
směřovalo ke zkrácení daně. Pokud byl v dokladech o dodání zboží základ daně
deklarován nižší, než jaký byl předtím v případě pořízení zboží z jiného
členského státu, bylo to podle státního zástupce součástí jednání, které mělo
zastřít existenci zdanitelného plnění spočívajícího v pořízení zboží z jiného
členského státu.
29. Nepřisvědčil ani tvrzení o existenci zásahu do ústavně zaručených
práv obviněných. Podle státního zástupce nedošlo k porušení zásady presumpce
neviny v souvislosti s podáním posudku znalce Ing. Ondřeje Buriana.
Konstatoval, že nalézací soud podrobně popsal, jak ke svým zjištěním dospěl, a
je zřejmé, že posudek znalce byl jedním z řady důkazů, o které svá zjištění
nalézací soud opřel. Pokud obviněná M. M. např. popřela, že by měla možnost
obstarávat záležitosti společnosti G. a zajišťovat podávání daňových přiznání s
ohledem na zdravotní stav, pak podle státního zástupce přehlédla zprávy správce
daně, z nichž soud zjistil, že obviněná podala přiznání k dani z přidané
hodnoty již za zdaňovací období měsíce dubna 2013, které podepsala a k němuž
bylo připojeno rozhodnutí o jejím jmenování do funkce jednatele. Z výpovědí
několika svědkyň pak vyplynulo, že obviněná řídila činnost předmětné
společnosti a zajišťovala vedení účetnictví pro společnost K. S. P. a v této
souvislosti nakládala i s finančními prostředky. Poznamenal, že soudy
nepominuly ani výpověď svědka T. F., kterou zdůraznil obviněný F. S. Jak
připomněl odvolací soud, jeho výpověď byla opatrná a účelová, což soud
vysvětlil tím, že musel vědět, že společnost 4C., kterou zastupoval, byla
reálně odběratelem zboží profitujícím ze zkrácení daně. Shrnul, že argumentace
obviněných pomíjející řadu důkazů nebyla způsobilá zpochybnit postup nalézacího
soudu při hodnocení důkazů způsobem stanoveným § 2 odst. 6 tr. ř., nepřisvědčil
proto námitce stran porušení práva na spravedlivý proces.
30. Za námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu označil
námitku obviněné, že pouhé nepodání daňového přiznání nemůže naplnit znak
zkrácení daně ve smyslu § 240 tr. zákoníku, kterou opřela o usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 11 Tdo 265/2002. K tomuto však státní
zástupce uvedl, že prezentovaný právní názor již byl překonán. Z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 790/2005, publikovaného pod
č. 34/2006 Sb. rozh. tr., se podává, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby lze ve vztahu k DPH spáchat i úmyslným nepodáním
přiznání k této dani a tím i zatajením zdanitelného plnění. Státní zástupce měl
za to, že předmětný právní názor lze plně uplatnit v projednávané věci, námitka
je proto neopodstatněná.
31. Pod uplatněný dovolací důvod lze podle státního zástupce dále
podřadit námitku obviněné týkající se nesprávného hmotněprávního posouzení
podmínek ručení statutárního orgánu daňového subjektu za splnění daňové
povinnosti vyměřené daňovému subjektu správcem daně. Ani tuto námitku však
nepovažoval za důvodnou. Zdůraznil, že soudy nižších stupňů vyšly z právního
názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15
Tdo 902/2013, uveřejněného pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr. Podle obviněné nebylo
možno tam vyslovený právní názor aplikovat, protože Finanční úřad pro Plzeňský
kraj uplatnil vůči obviněné nárok na náhradu škody, kterou měla způsobit
daňovému subjektu snížením jeho majetku, tedy jednáním odlišným od toho, kterým
byla uznána vinnou. Státní zástupce však takovou interpretaci uplatnění nároku
poškozeného nesdílel. Uvedl, že poškozený ve svém návrhu konstatoval především
svou daňovou pohledávku, respektive neuhrazenou daň. Dlužná daň představovala
škodu v podobě ušlého zisku, protože v důsledku trestného činu obviněné nedošlo
k přírůstku na majetku správce daně. Vedle způsobení škody trestným činem
poškozený v návrhu dovozoval, že obviněná současně jako statutární orgán
společnosti G. způsobila této společnosti škodu tím, že porušila zákonnou
povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře a společnost zcela
zbytečně zatížila dluhem, přičemž peněžní prostředky, které společnost G.
obdržela od společnosti 4C., byly vždy převedeny mimo společnost. Daňová
exekuce vedená vůči daňovému subjektu byla bezvýsledná. Podle státního zástupce
byl právní názor vyslovený ve výše označeném usnesení Nejvyššího soudu na
předmětnou věc aplikovatelný a soudy na jeho základě správně dovodily vznik
ručitelského závazku podle § 194 odst. 6 a § 135 odst. 2 zákona č. 513/1991
Sb., obchodní zákoník, na jehož základě byla obviněná v adhezním řízení
zavázána k náhradě škody.
32. Za neopodstatněné státní zástupce označil i výhrady vůči způsobu
přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím. Měl za to, že
souhlasil-li odvolací soud se skutkovými závěry nalézacího soudu a neprováděl-
li dokazování, bylo by nadbytečné, aby ve zdůvodnění opakoval nebo znovu
obsáhle posuzoval důkazy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp.
zn. 4 Tdo 24/2019). Odvolací soud podle státního zástupce dostatečně a výstižně
reagoval na námitky obviněných a napadený rozsudek pečlivě přezkoumal.
33. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné M. M. a podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. odmítl dovolání obviněného F. S..
34. Státní zástupce se v dalším podání vyjadřoval také k dovolání
obviněného P. N.. Mínil, že obviněný v dovolání pomíjel podstatná skutková
zjištění soudů, když tvrdil, že výrok o vině pod bodem I. 1) až 3) rozsudku
nalézacího soudu je založen pouze na zjištění, že obviněný byl formálně
jednatelem společnosti T. p., přičemž popřel, že by vystavoval faktury za
dodané zboží. Podle státního zástupce je z výroku o vině zřejmé, že obviněný
jednak provedl platby na účet slovenské společnosti za pořízení zboží, jednak
se dopustil dalšího konkrétního jednání, kterým bylo podávání daňových
přiznání, v nichž však pořízení zboží od společnosti z jiného členského státu
zamlčel, případně přiznání vůbec nepodal. Tato zjištění byla opřena o údaje
poskytnuté bankou a také o zprávu správce daně (bod 48. odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu). Z uvedených skutečností podle státního zástupce vyplývá
logický závěr, že obviněný se vůči správci daně dopustil úmyslného podvodného
jednání, které je podstatou zkrácení daně. Pokud jde o části výroku o vině pod
body IV. 1) až 10) a VII. 1), měl za to, že tyto obstojí i bez ohledu na
provedení rekognicí, jejichž zákonnost a spolehlivost obviněný zpochybnil.
Konstatoval, že soud svá skutková zjištění postavil mj. na výpovědích svědků T.
F. a J. M., ale i důkazech nepřímých, které hodnotil v jejich souvislostech,
např. listinách použitých při provádění obchodů, z nichž je zřejmá identita
obviněného, a zjištění rodinných příslušníků obviněného, s nimiž měla
prostřednictvím telefonu užívaného při provádění obchodů komunikovat osoba
vydávající se za P. D., která současně komunikovala s obviněnými R. H. a S. M.
a s účastníky obchodů, např. T. F. Stran námitek obviněného proti výši
uložených trestů státní zástupce poukázal na to, že přezkoumání výměry
uloženého trestu se lze domáhat pouze prostřednictvím důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. s poukazem na to, že byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu. Tento dovolací důvod však naplněn nebyl, neboť obviněný
předmětnou námitku neuplatnil. Státní zástupce nepřisvědčil ani tvrzení
obviněného, že uložený trest je v rozporu se zásadou přiměřenosti trestů, je
exemplární a vede k porušení práva na spravedlivý proces, jelikož obviněný
neuvedl žádný konkrétní důvod, pro který by tresty měly být zjevně nepřiměřené
k povaze a závažnosti trestných činů, k míře, jakou ke spáchání trestného činu
přispěl, nebo k významu a povaze jeho účasti na trestném činu. Zdůraznil, že
obviněný netvrdil, že by soudy např. nesprávně zjistily nebo přecenily
konkrétní přitěžující okolnosti, nebo naopak pominuly významnou polehčující
okolnost.
35. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného
P. N. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
36. K vyjádření státního zástupce zaslali Nejvyššímu soudu obvinění M. M. a F. S.
repliku. K tvrzení státního zástupce, že pokud byl v dokladech o dodání zboží
základ daně deklarován nižší, než jaký byl předtím v případě pořízení zboží z
jiného členského státu, bylo to součástí jednání, které mělo zastřít existenci
zdanitelného plnění spočívajícího v pořízení zboží z jiného členského státu,
uvedli, že jde o zjevně nelogický závěr posuzování dokladů, jimiž v předmětné
věci byly faktury o dodání zboží daňovými subjekty, v nichž byly obsaženy údaje
o tom, komu dodavatel zboží dodal a za jakou cenu, nikoliv od koho a za jakou
cenu sám zboží nabyl. Tyto doklady byly samy o sobě i ve spojení s dalšími
doklady zajištěnými v trestním řízení v předmětné věci nezpůsobilé zastřít
existenci zdanitelného plnění spočívajícího v pořízení zboží z jiného členského
státu. Jejich vystavení nebylo ani vedeno úmyslem uvést kohokoliv, zejména
správce DPH, v omyl. Uvedli, že na zastírání skutečného dodavatele přijímaného
zboží neměly daňové subjekty, jejichž jménem obvinění jednali, žádný, zejména
daňový zájem, který by vysvětloval motiv jejich jednání tak, jak to činí státní
zástupce. Stran závěru státního zástupce, že při zjišťování skutkového stavu
nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv obviněných, jak obvinění tvrdili,
konstatovali, že jde o tvrzení zcela obecné a chybí mu jakékoliv zdůvodnění,
které by je činilo přezkoumatelným. Stanovisko státního zástupce k výhradám
obviněných k posudku znalce Ing. Ondřeje Buriana považovali za špatnou
interpretaci jejich výhrad ponechávající stranou podstatné námitky k posudku.
Tyto své hlavní výhrady uvedené již ve svých dovoláních znovu předestřeli.
Souhlasili s názorem státního zástupce, že trestný čin zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby lze ve vztahu k DPH spáchat i úmyslným nepodáním
přiznání k této dani a tím i zatajením zdanitelného plnění. Zdůraznili však, že
úmysl osoby jednající za povinný daňový subjekt se musí vztahovat nejen ke
skutečnosti, že není podáno povinné daňové přiznání, ale i ke skutečnosti, že
správce daně nezjistí výši daňové povinnosti a nevyměří daň. Pokud však tak,
jak tomu bylo v předmětné trestní věci, nepodal daňové přiznání daňový subjekt
zaevidovaný u správce daně jako plátce DPH, který řádně vede účetní evidenci
umožňující správci daně zjistit výši povinnosti k DPH, nelze vzít bez porušení
pravidla in dubio pro reo za prokázané vědomí daňového subjektu (osoby za něj
jednající), že správce daně bude a priori předpokládat, že daňový subjekt
neposkytl ve zdaňovacím období žádné zdanitelné plnění a nevyměří mu daň při
využití řádně vedené účetní evidence daňového subjektu. Jinými slovy
nepostačuje presumovat bez řádného objasnění subjektivní stránky činu úmyslné
zavinění daňového subjektu ve vztahu ke skutečnosti, že DPH nebude správcem
daně vyměřena a stát bude zkrácen na dani z přidané hodnoty (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 265/2000). Obviněná M. M. dále zopakovala, že
nesouhlasí s názorem státního zástupce stran správnosti výroku o její
povinnosti nahradit škodu, a to z důvodů v dovolání uvedených. Za zjevně
nelogickou dovolatelé označili argumentaci státního zástupce, který uvedl, že
výhrady ke způsobu přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím
nejsou opodstatněné a že odůvodnění usnesení odvolacího soudu je dostatečné.
Poznamenali, že přezkoumání a odůvodnění není totéž. Měli za to, že rozsudek
nalézacího soudu nebyl přezkoumán řádně, neboť vady, na které obvinění ve svém
odvolání poukazovali, odvolací soud bagatelizoval, případně je zcela ignoroval.
Navrhli, aby Nejvyšší soud vyjádření státního zástupce neakceptoval a jeho
návrhu nevyhověl.
III. Přípustnost dovolání
37. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr.
ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných
jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
38. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání
platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence
určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového
dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dále není od věci upozornit,
že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).
39. Obvinění v dovolání odkázali na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g), l) tr. ř. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k)
tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve
třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až
314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): 1) řádný
opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1
písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny
procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, 2) odvolání bylo odmítnuto
pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli
oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání, 3) řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli
jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše pod bodem 1), ale řízení
předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními
dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
40. Existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
uplatněného v alternativě odpovídající shora uvedeným bodům 1) a 2) tedy
spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat
určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale
místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo
zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Podstatou alternativy
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedené pod bodem 3) je
pak skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu
druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával
napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející –
neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil
řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
41. K dovoláním všech obviněných je třeba poznamenat, že dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl uplatněn relevantně. Obvinění P. N. a F. S.
namítli, že jejich odvolání byla zamítnuta, ač v předcházejícím řízení byl dán
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Obdobně relevantně vytkla obviněná M. M., že odvolací soud po věcném
přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a řízení mu předcházejícího podle §
258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze v části
výroku, jímž jí byla uložena povinnost k náhradě škody, ač byl v řízení
předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně dán důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že i
ve světle důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze připustit,
že zákonná podmínka, že jde o rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný
prostředek, je splněna i tehdy, jestliže odvolacím soudem podle § 258 odst. 1
písm. f), odst. 2 tr. ř. byl k odvolání obviněné napadený rozsudek soudu
prvního stupně zrušen pouze v jednom z výroků o náhradě škody a současně v
ostatních napadených výrocích zůstal nedotčen (k tomu srov. rozhodnutí
uveřejněné pod č. 14/2005 Sb. rozh. tr.).
42. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů
dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že
dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem
stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
43. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
44. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud
přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování
o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna
ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy
důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v
rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k
tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
45. Dovolací soud konstatuje, že v projednávané trestní věci neshledal žádný,
už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 36.–51., 54., 60.–64,
str. 131–156, 163–168, 173–176 rozsudku nalézacího soudu, body 17.–20., 22.,
str. 39–44, 46–48 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi
jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné,
že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a
učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s
požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou
obviněných a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu
dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a
vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů
hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné
deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že
své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení
provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím
důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně
zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu
neopodstatňuje. Presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., § 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo, jejichž
použití se obvinění rovněž domáhají, jsou pilířem spravedlivého trestního
řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení
dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele,
jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch
obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS
733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to
vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto
ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání
požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv
rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013,
sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě
neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by
jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio
pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes
rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke
spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným.
Rozhodnout ve prospěch
obviněného lze toliko za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak
zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech
důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in
dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné,
tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok
o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit
tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém,
objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o
jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Soudy nepochybily,
neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v posuzovaném případě nebyly
přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněných. Souhrn provedených důkazů totiž
tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na
sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny
okolnosti předmětných skutků, objektivní i subjektivní stránku označeného
zločinu a usvědčují z jejich spáchání obviněné (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
46. Za porušení práva na řádný proces nelze považovat ani postup založený na tom,
že soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení)
jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený
argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora
správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz nález Ústavního soudu
ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 3711/19). Z uvedeného plyne, že nelze
přisvědčit obecným námitkám dovolatelů stran nedostatečného přezkumu rozsudku
nalézacího soudu soudem odvolacím, když se podle jejich názoru nevypořádal se
všemi jejich četnými výhradami, které vznesli ve svých odvoláních. V této
souvislosti není také od věci uvést, že i kdyby bylo možno konstatovat, že
odvolací soud mohl podrobněji vyložit důvody, pro které neshledal výhrady
uplatněné obviněnými v jejich řádném opravném prostředku důvodnými, o což ale v
posuzovaném případě nejde, nejedná se o takový druh vady, pro který by nemohlo
jeho rozhodnutí bez dalšího obstát. Za nepřijatelný totiž nelze označit postup
odvolacího soudu, který odvolání obviněných řádně přezkoumá, zabývá se v nich
uplatněnými námitkami a posléze odkáže na již učiněné závěry soudu prvního
stupně, s nimiž se ztotožnil (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze
dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj.). Ani podle judikatury Evropského
soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není,
jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme
odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného
rozhodnutí, či zvolí jinou metodu; na druhou stranu musí být ale patrné, že se
dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s
pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92).
O takovém postupu odvolacího soudu není v projednávaném případě žádných pochyb.
47. V kontextu projednávané trestné činnosti je zapotřebí v obecné rovině
připomenout, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, se dopustí,
kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení,
příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění,
pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu
anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Spáchá-li tento čin
ve velkém rozsahu, naplní skutkovou podstatu podle § 240 odst. 1, 3 tr.
zákoníku. Podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku účastníkem na dokonaném
trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému
spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek,
vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, ztvrzováním v
předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).
48. Ustanovení § 240 tr. zákoníku chrání zájem státu na správném vyměření daně,
cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní
pojištění, poplatku nebo jiné podobné povinné platby a na příjmech z těchto
povinných plateb, z kterých je financována činnost státu, krajů a obcí a jiné
činnosti vykonávané ve veřejném zájmu, zejména léčebná péče a sociální
zabezpečení. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu
jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo,
pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti,
pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo
jiná podobná povinná platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k
vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Při zkrácení daně (cla, poplatku,
pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti,
pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění a podobné
povinné platby) jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se
zákonem ovlivňuje daňová (poplatková, celní a další) povinnost určitého
subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této
povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy
příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje,
nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně a
dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou, poplatkovou,
celní atd. povinnost. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze
dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného
daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na
dosažení příjmu nebo/a se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku
čehož tak dojde také k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu,
tak opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen. Vylákání
daňové výhody lze charakterizovat jako fingované předstírání skutečnosti, z níž
má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněné plnění tomu, kdo zpravidla
ani není plátcem příslušné povinné platby, od níž se výhoda odvíjí.
49. Pachatelem i spolupachatelem trestného činu podle § 240 tr. zákoníku může
být nejen subjekt daně (poplatku, eventuálně jiné povinné platby), ale kdokoli
– fyzická i právnická osoba, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň
(poplatek, eventuálně jiná povinná platba) nebyla jemu anebo i jinému subjektu
(fyzické i právnické osobě) vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře. Může
jím být též daňový poradce podnikatele, kterého podnikatel zmocnil, aby za něj
zpracoval a správci daně odevzdal daňové přiznání, pokud by daňový poradce v
daňovém přiznání úmyslně zkreslil výši daňové povinnosti podnikatele způsobem,
který by bylo možné hodnotit jako zkrácení daně.
50. Pokud jde o „velký rozsah“, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo §
138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční
zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že šlo nejméně o 5
000 000?Kč.
51. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin. Trestný čin je
spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným
porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm.
b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální),
která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve
smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel
vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a
zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v
podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže
pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný
volní vztah. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba
druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele
představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování
volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo
ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ,
že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Úmysl pak nelze v žádném případě
jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat.
Závěr o úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a
způsobu jeho provedení, avšak musí se tak stát po velmi detailním dokazování a
všestranné analýze jednání.
52. Obvinění M. M. a F. S. ve svých dovoláních s poukazem na zásadu akcesority
účastenství zpochybňovali závěr o své vině, když podle jejich názoru z uvedené
zásady vyplývá, že trestnost účastníka (ale i spolupachatele) je závislá na
trestnosti činu hlavního pachatele, proto je za účelem posouzení jejich viny
potřeba přezkoumat, zda se hlavní pachatel, obviněný R. H., dopustil trestného
činu, na němž se obvinění měli účastnit. Dovolací soud považuje za vhodné
podotknout, že tvrzení, že zásada akcesority se uplatní i u spolupachatelství,
neodpovídá zákonné úpravě účastenství. Na zásadě akcesority účastenství, což
znamená v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní
odpovědnosti hlavního pachatele, přičemž organizátorství, návod a pomoc se
posuzují jako účastenství podle § 24 tr. zákoníku jen tehdy, jestliže se
pachatel hlavního trestného činu o něj alespoň pokusil, je budováno jen a
výlučně účastenství. Rozlišení činnosti pomocníka od spolupachatele vyplývá z
vymezení spolupachatelství (§ 23 tr. zákoníku). Pomoc není součástí společného
jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost
pachatele, které nevykazuje znaky úmyslného společného jednání ve smyslu § 23
tr. zákoníku. V ostatním je třeba dovolatelům přisvědčit, když v rámci
posouzení jejich viny na trestných činech, jichž se měli dopustit jako
účastníci ve smyslu § 24 odst. 1 tr. zákoníku [tj. jednání popsané pod bodem
III. 2) až 9) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu u obviněného F. S., a pod
bodem III. 1) až 9) u obviněné M. M.], je třeba jako otázku předběžnou
posoudit, zda se hlavní pachatel, tedy obviněný R. H., svým jednáním dopustil
trestného činu. Svou argumentaci stran jimi tvrzeného nesprávného závěru o vině
obviněného R. H. však založili na námitkách proti skutkovým zjištěním soudů
nižších stupňů, když převážně brojili proti závěrům znalce z oboru ekonomika,
specializace daně, Ing. Ondřeje Buriana, z jehož znaleckého posudku nalézací
soud vycházel při vyčíslení daňové povinnosti společností, které jsou označeny
jako tzv. missing trader.
53. Jak již bylo předznačeno, s předestřenými námitkami dovolatelů se adekvátně
vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (body 17. a 18. na str. 39–41) a na jeho závěry lze v podrobnostech odkázat. Pouze pro úplnost lze
dodat, že výhrady proti znaleckému posudku Ing. Ondřeje Buriana jsou
neopodstatněné, tvrzení znalce citovaná v dovoláních jsou vytržena z kontextu a
dovolatelé rovněž pominuli, že nalézací soud hodnotil znalecký posudek a v něm
předestřené hypotézy a východiska stejně jako všechny ostatní důkazy v souladu
se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a to nejen
jednotlivě, ale především v souvislosti s dalšími ve věci provedenými důkazy,
na jejichž základě hodnotil, ke kterým hypotézám znalce je třeba se přiklonit. Samotné závěry znalce vyjádřené v jeho znaleckém posudku proto nelze hodnotit
jako závěry odporující pravidlu in dubio pro reo, neboť znalecký posudek je
důkazem, který teprve soudy hodnotí v souladu se zásadami pro hodnocení důkazů
a s ohledem na další důkazy může potvrdit či vyvrátit znalcovy hypotézy a
přiklonit se k té které variantě, již znalec předestřel. Takové hodnocení
důkazů tedy neodporuje pravidlu in dubio pro reo, ani závěrům vyjádřeným v
judikatuře citované dovolateli stran povinnosti orgánů činných v trestním
řízení prokazovat správnost a reálnost dokladů a skutečností podstatných pro
trestní řízení. Nejvyšší soud pak neshledal žádný extrémní rozpor v učiněných
závěrech nalézacího soudu, postavených mimo jiné na předmětném znaleckém
posudku. Závěry, které soud ze znaleckého posudku převzal, odpovídají četným
listinným důkazům, výpisům z bankovních účtů, vystaveným dokladům, učiněným
daňovým přiznáním, a zapadají do celkového řetězce všech provedených důkazů,
včetně výslechů svědků. Rozhodně pak nelze přisvědčit ani názoru obviněných
stran nesprávné interpretace § 36 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. znalcem ve
vztahu k tvrzení, že společnosti pochybily, pokud správci daně nesdělily základ
své povinnosti k DPH na úrovni minimálně úplaty za plnění, která přijaly od
dodavatelů zboží z jiného členského státu, neboť je zcela na vůli obchodníka,
za jakou cenu své zboží prodává. Z takového tvrzení totiž soudy nižších stupňů
při stanovení, zda společnosti řádně přiznávaly DPH, a při určení výše zkrácené
či řádně nepřiznané DPH, nevycházely. Předmětné tvrzení, že společnosti měly
správci daně sdělit úplatu za plnění, která přijaly od dodavatelů zboží z
jiného členského státu, se týká případu, kdy společnosti neoprávněně nárokovaly
odpočet daně, kdy je podstatné zjištění výše daně na vstupu a na výstupu [viz
dovolateli citovaná ustanovení § 72 odst. 1 písm. a), § 72 odst. 2 písm. b)
zákona č. 235/2004 Sb.]. V kontrapozici s názorem dovolatelů soudy nižších
stupňů nespatřovaly neoprávněnost v tom, že společnosti prodávaly zboží za
nižší cenu, než za kterou ji nabyly. Ze skutečnosti, že společnosti
specifikované v rozhodnutí soudu nalézacího měly prodávat zboží za cenu nižší
než pořizovací, je dovozována motivace jednání obviněných, a to krácení daně.
Samozřejmě je věcí obchodníka, za jakou cenu zboží prodává, je však evidentní,
že by obchodník promyšleně a cíleně neprováděl zcela ztrátové obchody. Jediným
logickým vysvětlením takového počínání, a to s ohledem na všechny provedené
důkazy, bylo krácení daně a neoprávněné požadování nadměrného odpočtu daně. Pokud je dovolateli vytýkáno, že jim, respektive obviněnému R. H., nelze
přičítat zatajení skutečností rozhodných pro správné vyčíslení DPH, když daňové
doklady vystavené společnostmi označenými jako missing trader obsahovaly údaje
rozhodné pro stanovené základu jejich daňové povinnosti, pak je třeba uvést, že
obvinění se předmětného trestného činu dopustili zjednodušeně tím, že úmyslně
uváděli nepravdivé údaje ve svých daňových přiznáních k DPH, případně
nepodávali daňová přiznání vůbec či neoprávněně požadovali nadměrný odpočet
daně. Správce daně nemá k dispozici účetnictví společností a k výpočtu daně či
její kontrole dochází správcem daně na základě daňového přiznání a přiložených
příloh. Argumentace, že pro stanovení a přiznání výše DPH správcem daně
postačilo, že obvinění, respektive společnosti označené v rozsudku soudu
prvního stupně jako missing trader, vystavovaly faktury, z nichž vyplýval
základ daně, je proto lichá. Přisvědčit nelze ani zpochybnění závěru znalce,
který s odkazem na § 108 odst. 1 písm. i) zákona č. 235/2004 Sb. ve znění
účinném do 28. 7. 2016, uvedl, že společnostem (missing traderům) vznikla
povinnost přiznat a odvést DPH i tehdy, pokud se reálně dodávky zboží na
fakturách deklarované neuskutečnily. Podle citovaného ustanovení je povinna
přiznat daň osoba, která vystaví doklad, na kterém uvede daň. Jak příznačně
poukázali dovolatelé, podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb. je
předmětem daně dodání zboží za úplatu. Právě na dodání zboží za úplatu byly
vystaveny předmětné faktury, které znalec posuzoval, proto na základě vystavení
těchto faktur a získání úplaty podle těchto faktur vznikla daňovému subjektu
povinnost daň přiznat a odvést. Na tomto závěru ničeho nemění skutečnost, že
obchody skrze tzv. missing tradery probíhaly fiktivně a ke skutečnému přebírání
zboží těmito společnostmi nedocházelo a zboží směřovalo případně přímo
konečnému odběrateli, když však docházelo k převodu financí na základě
předmětných faktur. Takovéto fiktivní obchody navíc probíhaly právě za účelem
zmatení správce daně a k usnadnění krácení daně případně k neoprávněnému
vyplacení nadměrného odpočtu.
54. Z uvedeného vyplývá, že na základě předestřených námitek obviněných
uplatněných v jejich dovoláních nelze přisvědčit jejich přesvědčení, že jednání
obviněného R. H., hlavního pachatele předmětných skutků, nebylo prokázáno, a
tudíž se obvinění F. S. a M. M. nemohli dopustit účastenství na neprokázaném
trestném činu.
55. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného F. S., že nebyla prokázána jeho
vědomost o skutcích přičítaných obviněnému R. H. a srozumění se zkrácením daně,
kterého se měl tento dopustit. Obviněný s odkazem na judikaturu Nejvyššího
soudu poukázal na skutečnost, že pouhá vědomost či aktivní součinnost při
zahrnutí faktur, o nichž věděl, že neodrážejí reálně provedená zdanitelná
plnění, do účetnictví, nestačí pro závěr, že se obviněný dopustil daňového
deliktu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo
567/2014, či ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 946/2018). Obhajoba obviněného
spočívala v tom, že koupil zboží od J. P., čímž byla založena povinnost J. P.
zaúčtovat obviněným vystavené faktury a přiznat správci daně daň na výstupu,
nebylo však povinností obviněného F. S. zjišťovat, zda J. P. tuto svou
povinnost splnil, a k takovým informacím neměl ani přístup, přičemž opak podle
obviněného nevyplynul z žádného z provedených důkazů. Podle obviněného byla
skutková zjištění založena převážně na znaleckém posudku znalce Ing. Ondřeje
Buriana a jeho hypotéz, které představovaly více skutkových verzí, jež podle
jeho názoru nebyly v souladu s principem presumpce neviny a pravidlem in dubio
pro reo vyloučeny.
56. Z obhajoby obviněného F. S. a judikatury, na niž ve svém dovolání odkazoval, je
zjevné, že za podstatu svého jednání, které bylo popsané ve skutkové větě pod
bodem III. 2) až 9) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a kvalifikované
jako pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
považoval jednání odlišné, než které mu bylo nalézacím soudem kladeno za vinu. Trestná činnost obviněného F. S. nespočívala v tom, že správci daně předložil
fiktivní faktury, na jejichž podkladě by subjektu, za který jednal a podával
daňové přiznání, došlo k nesprávnému vyčíslení daně z přidané hodnoty, proto je
judikatura Nejvyššího soudu, na niž odkazoval, neaplikovatelná. Rovněž mu není
přičítáno porušení povinnosti zjistit, zda J. P. faktury vystavené obviněným
zaevidoval a přiznal z nich daň na výstupu. Podle zjištění soudů nižších stupňů
spočívalo jednání obviněného v tom, že jako článek řetězce subjektů, v němž
všechny vykonávané a na sebe navazující dílčí úkony těchto subjektů směřovaly k
zastření skutečnosti, zda nebo kterému subjektu vznikla povinnost přiznat daň
při pořízení zboží z jiného členského státu, pomohl obviněnému R. H., hlavnímu
pachateli, zkrátit stát na dani z přidané hodnoty. Z uvedeného důvodu je
bezpředmětné, že obviněný za společnost K. S. P. řádně podal přiznání k DPH a
DPH za společnost ve správné výši odvedl, neboť ke krácení DPH docházelo u
jiného subjektu v řetězci, a to předcházejícího daňového subjektu J. P., čehož
si obviněný byl prokazatelně vědom. Obviněnému R. H., který krácení daně řídil,
pomáhal před správcem daně zastřít skutečnosti rozhodné pro správce daně, a z
takového jednání také finančně těžil. Skutečnost, že o jednání R. H. směřujícím
ke krácení státu na DPH věděl a tomuto obviněnému předmětné jednání svým
vlastním jednáním úmyslně usnadnil a poskytl mu pomoc ve smyslu § 24 odst. 1
písm. c) tr. zákoníku, byla nalézacím soudem dostatečně prokázána a vyvozena
především z následujících skutečností a důkazů. Obviněný neměl v rozhodné době
zkušenosti ani kontakty na velkoobchody takových objemů, které společnost K. S. P., v roce 2014 s mobilními telefony uskutečnila, svědeckými výpověďmi bylo
prokázáno, že obviněný se v předmětném období často zdržoval ve společnosti M.,
obviněný pak správci daně deklaroval obchodní styk s podnikatelem J. P. a
společností 4C., ačkoliv tyto byly pouze formální a spočívaly ve vystavování
faktur, vedení účetnictví, podávání daňového přiznání, ačkoliv obchody reálně
neprobíhaly, neboť společnost K. S. P. podle svědků (majitelů dopravce a řidičů
– M. B., R. D.) ve skutečnosti nepřebírala deklarované zboží. Uvedené zboží
bylo v mnoha případech přepravováno přímo mezi společnostmi E. a společností
4C., nikoliv přes J. P. či společnost K. S. P., z čehož je zjevné, že tyto
subjekty byly do řetězce vloženy pouze za účelem zmatení správce daně a
zastření pravdivých skutečností ohledně nabytí zboží z jiného členského státu,
čehož si obviněný F. S. byl vědom, když věděl, že zboží společnost K. S. P.
nepřevzala a k obchodu mezi touto společností a J. P. reálně nedošlo. Zbožím
reálně disponovali pouze obviněný R. H. a po něm T. F. za společnost 4C. (v
podrobnostech viz především str. 148 a 149 rozsudku nalézacího soudu). Dále
bylo rovněž zjištěno, že obviněný F. S. poskytl, a to aktivně a vědomě s
ohledem na povahu jednání, obviněnému R. H. čipovou kartu, jejímž
prostřednictvím obviněný R. H. ovládal bankovní účet společnosti K. S. P. Uvedené vyplývá ze zjištění, z jaké IP adresy byly provedeny přístupy do
internetového bankovnictví, tedy z kterých míst k přístupům docházelo, a i na
základě svědeckých výpovědí, poznávacího řízení i informací ohledně bydliště
obviněného R. H. je nepochybné, že to byl právě R. H., kdo se do internetového
bankovnictví předmětné společnosti přihlašoval a bankovnictví ovládal (blíže
viz str. 149–150 rozsudku nalézacího soudu). Dále např. z výpisu z bankovního
účtu obviněného F. S. vyplynulo, že na svůj účet přijímal příchozí platby od J. P., společnosti G., společnosti B., společnosti E., společnosti G. P.,
převážnou část těchto přijatých prostředků předal obviněné M. M., část převedl
na účet svého bratra P. S., přičemž tyto převody neměly žádné jiné opodstatnění
v rámci deklarovaného podnikání obviněného či společnosti K. S. P., jejímž byl
jednatelem než napojení právě na řetězec v karuselovém podvodu řízeném
obviněným R. H. Všechny důkazy, jejich hodnocení a logické skutkové závěry z
nich vyplývající nalézací soud velice podrobně popsal na str. 143–151 svého
rozsudku, na který lze v podrobnostech odkázat, když není potřeba všechny
skutečnosti znovu opakovat. Odvolací soud závěry soudu nalézacího k námitkám
obviněného F. S. uplatněným již v odvolání shrnul pod bodem 20. na str. 44–45
odůvodnění svého usnesení. Jak ve vyjádření k dovolání uvedl i státní zástupce,
obviněný F. S. ve svém dovolání pomíjí řadu provedených důkazů, na jejichž
základě soudy dospěly ke skutkovým závěrům z nichž vyvodily, že svým jednáním
vědomě a cíleně usnadnil obviněnému R. H. páchání trestného činu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Nelze
pak přisvědčit ani námitce obviněného, že soudy zcela pominuly výpověď svědka
T. F. Naopak jeho výpověď byla označena za opatrnou a účelovou, zejména pak
byly závěry ohledně provedených obchodů vyvozeny i z výpovědí dalších svědků,
kteří se podíleli např. na dopravě předmětného zboží (viz výše). Na základě
uvedeného lze uzavřít, že obviněný vědomě (a tedy co do zavinění úmyslně)
pomáhal obviněnému R. H. v jeho jednání, jež směřovalo ke spáchání trestného
činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3
tr. zákoníku.
57. Rovněž obviněná M. M. popírala, že by se dopustila jednání popsaného pod
bodem III. 1)–9) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, jímž se měla dopustit
zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3
tr. zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tj.
jako pomocník. Předně vytýkala, že pod citovaným bodem výroku o vině rozsudku
nalézacího soudu jí bylo přičítáno, že za jejího přispění docházelo k
vystavování faktur za daňový subjekt J. P., a to s vědomím, že podnikatel J. P.
je zneužit ke krácení DPH, což považovala za neurčité vymezení jejího jednání
neslučitelné se zásadou, podle níž musí být popis skutku vymezen tak, aby
nemohl být zaměněn s jiným skutkem, rovněž musí být z popisu skutku jasné, jaké
konkrétní skutečnosti naplňující znaky trestného činu jsou obviněné osobě
kladeny za vinu, aby se proti nim mohla účinně hájit, a dále vytýkala, že
tvrzení soudu je nepřezkoumatelné, když soud neuvedl, jaké informace měla o
předmětné činnosti mít a z jakých zdrojů je měla získat.
58. Nad rámec konstatování, že předmětná výtka obviněné je procesního a
skutkového charakteru a nespadá pod uplatněný dovolací důvod, lze připomenout,
že v rámci vymezení skutku a zachování jeho totožnosti musí být v usnesení o
zahájení trestního stíhání, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku, v
usnesení o zastavení trestního stíhání a v dalších meritorních rozhodnutích
skutek přesně označen s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě
s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl
být zaměněn s jiným a aby byla odůvodněna určitá právní kvalifikace [srov.
náležitosti přesného označení skutku uvedené v § 177 písm. c) tr. ř.]. Popisu
skutku pod bodem III. 1)–9) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nelze s
ohledem na uvedená východiska ničeho vytknout, jelikož obsahuje dostatek
skutečností, aby mohl být odlišen od jiných skutků, zejména obsahuje časové
období, označení konkrétních subjektů, konkrétního jednání i způsobeného
následku. Zcela konkrétně je v něm označeno také jednání, jímž se obviněná měla
dopustit pomoci na tam přesně označené a nezaměnitelné trestné činnosti
hlavního pachatele obviněného R. H., kterým bylo vystavování faktur za daňový
subjekt J. P. ve společnosti M., ačkoliv obviněná věděla, že daňový subjekt J.
P. byl zneužíván ke zkrácení DPH. Navzdory názoru obviněné nelze
nepřezkoumatelnost tvrzení soudu, že obviněná věděla, že daňový subjekt J. P.
je zneužit ke zkrácení DPH, spatřovat v tom, že soud neuvedl, jak konkrétně byl
J. P. ke zkrácení daně zneužit a jaké informace o tomto obviněná měla, když
tyto skutečnosti nejsou podstatné pro kvalifikaci skutku, ani pro jeho
totožnost a nezaměnitelnost, a nemusí tak být obsaženy v tzv. skutkové větě,
ale jsou podstatné v rámci hodnocení důkazů a činění skutkových závěrů, proto
stačí, pokud z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, na jakém základě byly učiněny
uvedené skutkové závěry.
59. Pomoc obviněné M. M. hlavnímu pachateli, tj. obviněnému R. H., na zkrácení
DPH u daňového subjektu J. P. tím, že obviněnému R. H. zajistila řadu pracovnic
ze zaměstnanců společnosti M., které vystavovaly faktury pro společnost G. a
J. P., tyto osoby sama úkolovala a kontrolovala, jakož i vědomost o jeho
trestné činnosti, byla bez důvodných pochybností prokázána (viz bod 50. na str.
143–151 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 19., str. 41–44 odůvodnění
usnesení odvolacího soudu). S výtkami obviněné proti znaleckému posudku Ing.
Ondřeje Buriana se nelze ztotožnit, a to z důvodů, které již byly podrobně
rozvedeny výše, zejména je pak ve vztahu k projednávanému jednání obviněné
třeba tyto námitky označit za bezpředmětné s ohledem na skutečnost, že skutková
zjištění stran pomoci obviněné M. M. obviněnému R. H. na zkrácení DPH nebyla na
tomto posudku založena. Její pomoc byla prokázána především výpovědí svědkyně
V. Ř., která byla zaměstnankyní společnosti M., její pracovní činnost
navazovala na činnost svědkyně P. P., když pokračovala ve vystavování faktur za
G., a to na základě pokynů obviněné a podkladů, které jí poskytovala mimo jiné
i obviněná, faktury předávala obviněné a měsíčně vyhotovovala přehledy
prodaných telefonů. Z předložených listin, které byly obsahem e-mailových zpráv
s měsíčním přehledem prodaných telefonů, které svědkyně V. Ř. zasílala R. Š.,
dříve P., pak vyplynulo, že se jednalo i o faktury vystavené za J. P. Její
pomoc byla dále prokázána výpovědí svědkyně L. P., která vypověděla, že jí
obviněná M. M. požádala o zasílání peněz na její účet, na základě jejích pokynů
pak peníze z účtu vybírala a obratem předávala obviněné, přičemž finanční
transakce jsou doloženy i výpisem z účtu L. P., na němž jsou zaznamenány
transakce od společností G., od J. P., společnosti B. a E. Předání peněz
obviněné je pak prokázáno písemnými potvrzeními o převzetí finanční hotovosti i
výpovědí svědkyně R. Š., dříve P. Téměř veškerý zisk byl tedy přesměrován na
obviněnou M. M. a je nepředstavitelné, že by o trestné činnosti obviněného R.
H. nevěděla a nepomáhala mu vystavováním faktur za J. P. úmyslně. Nelze pominou
ani skutečnost, že listiny k založení bankovního účtu pro podnikatele J. P. v
originální podobě byly zajištěny ve společnosti H., a to u obviněné M. M.,
rovněž z provedeného dokazování podle přístupových IP adres bylo zjištěno, že
přístupy do internetového bankovnictví byly realizovány ze společnosti M., kde
právě obviněná působila. U obviněné byly zajištěny i další listiny, které měly
souvislost s její činností konanou s obviněným R. H. za subjekty G. a J. P.,
finanční přehledy, výpočty provizí a vizualizovaná schémata jednotlivých
řetězců, vlastnoruční poznámky a úvahy. Vědomá spoluúčast obviněné na
fakturačních řetězcích byla doložena i obsahem zpráv ze schránky m. @seznam.cz.
60. Validitu nelze přiznat ani námitkám obviněné M. M., že se
nedopustila trestných činů, kterými byla uznána vinnou, především že nejednala
v úmyslu, aby společnosti G., nebyla správcem daně vyměřena DPH, a že nebyla
prokázána její součinnost s obviněným R. H. při nepodání daňového přiznání
[skutek pod bodem II. 2)–9) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu]. Obhajoba
obviněné totiž spočívá na odlišném hodnocení důkazů, konkrétní důkazy vytrhává
z kontextu dalších provedených důkazů a opomíjí jejich existenci, mimo to jsou
námitky obviněné pouhým opakováním její obhajoby, kterou uplatnila již v řízení
před soudy nižších stupňů, které se s jejími námitkami zcela dostatečně a
správně vypořádaly, proto lze na odůvodnění jejich rozhodnutí v podrobnostech
odkázat.
61. Pro úplnost lze zdůraznit, že obhajoba obviněné se jeví jako zcela účelová. Obviněná tvrdila, že nemohla vykonávat funkci jednatelky společnosti G., a být
tak povinna za tuto společnost podávat daňová přiznání v období od května do
prosince roku 2013, když její zdravotní stav jí bránil daňové přiznání
zpracovat a podat správci daně, navíc z výpisu z obchodního rejstříku
společnosti G., je evidentní, že obviněná byla do funkce jednatele zapsána až
dne 20. 12. 2013, do té doby byl v obchodním rejstříku jako jednatel zapsán
pouze obviněný R. H. Obviněná při této argumentaci však zcela pominula
skutečnost, že ačkoliv byla do obchodního rejstříku zapsána jako jednatelka až
dne 20. 12. 2013, funkce jednatelky jí vznikla dříve, a to již 26. 4. 2013,
přičemž ve výkonu této její funkce jí nebránila ani skutečnost pozdního zápisu
do obchodního rejstříku, který má pouze deklarační charakter, ani její
zdravotní stav, jak vyplynulo z výpovědí svědků, kteří potvrdili, že za
společnost G., v předmětné době skutečně jednala, vystavovala za ni faktury i
další účetní doklady či dávala k jejich vystavování pokyny, jakož i z četných
listinných důkazů, a to účetních dokladů, obsahů emailových schránek (např. zprávy a registrační údaje, z nichž vyplývá zřízení emailu G. @seznam.cz dne
18. 4. 2013 svědkyní H. K., která pracovala pro společnost M. a jednala na
základě pokynů obviněné M. M.) aj. Obhajoba obviněné, že nemohla za společnost
G., podat daňové přiznání, neboť nebyla v obchodním rejstříku vedena jako
jednatelka společnosti, v důsledku čehož by správce daně přiznání k dani, které
by podala obviněná, neuznal, je zcela lichá. Ze zprávy Finančního úřadu pro
Plzeňský kraj se totiž podává, že obviněná podala za společnost G. správci daně
přiznání k DPH za měsíc duben 2013, k němuž přiložila rozhodnutí o odvolání
obviněného R. H. z funkce jednatele a o jmenování obviněné M. M. do funkce nové
jednatelky. Je tedy evidentní, že i samotná obviněná si byla vědoma možnosti
doložit svou funkci jednatele správci daně i v případě nevčasného provedení
změny ve funkci jednatele v obchodním rejstříku. Pokud jde o princip materiální
publicity, na nějž obviněná ve svém dovolání odkazuje, pak nelze než uvést, že
smyslem tohoto principu, vyplývajícího z tehdy účinného zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník (§ 29 citovaného zákona), byla ochrana třetí strany, vůči níž
jedná subjekt, jehož se zápis v obchodním rejstříku týká, a dobré víry třetí
strany v pravdivost a účinnost zveřejněných údajů, nikoliv ochrana subjektu, na
jehož straně ke změně, která však nebyla včas zapsána do obchodního rejstříku,
došlo. Nelze pak pominout odst. 5 předmětného ustanovení, podle něhož se třetí
osoby mohou vždy dovolat nezveřejněných údajů a obsahu listin, neodnímá-li jim
skutečnost nezveřejnění účinnost. Právě o takovou situaci se jedná v případě
deklaratorního zápisu změny v osobě jednatele v obchodním rejstříku, když zcela
prokazatelně byla změna v osobě jednatele finančnímu úřadu známa již před tímto
zápisem. Princip materiální publicity by tak chránil správce daně v případě,
jednal-li by vůči obviněnému R.
H., kterého by v souladu se zápisem v obchodním
rejstříku považoval za jednatele společnosti v případě, že by obviněná M. M. správci daně předmětná rozhodnutí o odvolání R. H. z funkce a jmenování
obviněné do funkce jednatele neoznámila a nedoložila. Z principu materiální
publicity tak nelze v žádném případě dovodit, že by obviněná, o jejímž
jmenování do funkce jednatele společnosti svědčí rozhodnutí, nemohla za
společnost vůči třetím stranám jednat až do dne zápisu této změny v obchodním
rejstříku. Odvolací soud v této souvislosti výstižně shrnul, že okolnost, že v
obchodním rejstříku byl až do dne 20. 12. 2013 veden jako jednatel společnosti
G. R. H., nemůže obviněnou z trestné činnosti vyvinit. Správně poukázal na to,
že i důvody, pro které nedošlo k zápisu dříve, svědčí o účelovosti tohoto
jednání ve snaze zabránit správci daně v dřívější reakci na zjištěný stav
nepodávání daňových přiznání k DPH za jmenovanou společnost, ačkoliv společnost
fakturačně a účetně v tomto období prováděla obchody specifikované v rozsudku
soudu prvního stupně v objemech desítek milionů Kč. Přiléhavě také připomněl,
že obviněná, vědoma si těchto skutečností v pozici reálné jednatelky
společnosti G., byť formálně byl jako jednatel stále veden R. H., neučinila nic
pro to, aby ke zjištěnému trestněprávnímu následku nedošlo, naopak se aktivně
podílela na vystavování faktur pro odběratele zboží 4C., což jen svědčí o jejím
aktivním podílu na protiprávním jednání.
62. Pochybnosti nelze mít ani o skutečnosti, že obviněná nepodávala daňová přiznání
vědomě s úmyslem dosáhnout zkrácení daně ve smyslu § 240 tr. zákoníku v
součinnosti s obviněným R. H. Nejenže bylo četnými výpověďmi svědků a
listinnými důkazy prokázáno, že obviněná se v předmětné době podílela na vedení
společnosti G., zařizovala vystavování faktur pro tuto společnost, a byla si
tedy vědoma, že společnosti vznikla povinnost přiznat a odvést DPH, což jako
jednatelka za společnost záměrně neučinila, výpovědí svědkyně L. P. a listinami
o předání finanční hotovosti touto svědkyní obviněné M. M. a výpisem z
bankovního účtu svědkyně bylo prokázáno, že obviněná obdržela majetkový
prospěch za takovou svou činnost, který neodpovídal pouhému zisku z prodeje
zboží, ale naopak zisku ze zkrácení DPH. S ohledem na svou činnost statutárního
orgánu a výkon další podnikatelské činnosti v rámci společnosti M. a M. je
evidentní, že si musela být vědoma povinností, které jí vůči správci daně jako
jednatelce vyplývaly. Správci daně pak své postavení sama v podání za duben
roku 2013 přiznala, přesto se následně aktivně vyhýbala jakémukoliv jednání se
správcem daně za účelem zjištění a přiznání daňové povinnosti za G. s výmluvou
na svůj zdravotní stav, který jí však ve skutečnosti nebránil vykonávat ostatní
činnosti, řídit společnost a být činnou i v jiných společnostech a zajišťovat
či vydávat faktury apod. O jejím záměrném zapojení do karuselového řetězce
vytvořeného za účelem krácení státu na DPH svědčí i skutečnost, že na základě
jejích pokynů a s její pomocí byly vystavovány faktury potvrzující pouze
předstíraný převod zboží mezi subjekty z jiných členských států na společnost
G., která je obratem prodávala společnosti 4C., a to za nižší hodnotu, než
která odpovídá výši nákupní ceny a výši DPH, tedy fakticky by šlo o ztrátový
obchod, přičemž takto nevýhodný obchod zcela logicky nemůže mít jiný důvod, než
je majetkové obohacení obviněných na základě krácení státu na DPH. Na základě
uvedeného nelze než uzavřít, že obviněná jednala vědomě, nepřiznala-li správci
daně DPH za společnost G., a to s cílem dosáhnout neodvedení této daně, a tedy
s úmyslem poškodit stát zkrácením DPH.
63. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. je relevantní výtka vůči kvalifikaci nepodání přiznání k DPH za společnost
G. jako zkrácení státu na DPH při vědomí, že uvedená společnost byla správcem
daně evidována jako registrovaný plátce DPH. Obviněná měla za to, že soudy
nižších stupňů ignorovaly konstantní judikaturu, a to nález Ústavního soudu ze
dne 12. 6. 2002, sp. zn. I. ÚS 722/01, podle kterého není krácením daně její
neodvedení, pokud nebyla zatajena skutečnost odůvodňující vznik daňové
povinnosti, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1978, sp. zn. 11 Tz
68/78, podle něhož je zkrácením daně úmyslné jednání pachatele, jímž docílí,
aby daň nebyla vůbec vyměřena nebo byla vyměřena v nižší částce, a především
pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 11 Tdo 265/2002, z
něhož vyplývá, že znak zkrácení daně ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zák. (nyní §
240 tr. zákoníku) není naplněn jen samotným nepodáním daňového přiznání
povinnou osobou za situace, kdy správci daně je daňová povinnost takové osoby
známa a zjištění základu daně, jakož i stanovení daně může být provedeno i
jinými prostředky.
64. K tomu dovolací soud připomíná, že právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 11 Tdo 265/2002, na nějž
dovolatelka poukazovala, byl překonán usnesením velkého senátu Nejvyššího soudu
ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, uveřejněném pod č. 55/2012 Sb.
rozh. tr., zabývajícím se právní otázkou, zda úmyslné jednání pachatele
spočívající v samotném nepodání daňového přiznání, je-li tím současně
zatajováno zdanitelné plnění, naplňuje znak „zkrácení daně“ ve smyslu § 240 tr.
zákoníku. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí připomněl, že zkrácením daně je
jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je poplatníkovi (povinné osobě) v
rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena,
nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Z jeho závěrů dále vyplývá,
že přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1
tr. zákoníku lze ve vztahu k dani z přidané hodnoty spáchat i úmyslným
nepodáním přiznání k této dani a tím i zatajením zdanitelného plnění, přestože
pachatel nebo osoba, za niž jedná, je plátcem této daně registrovaným u
správcem daně. V takovém případě správce daně není povinen stanovit výši
nepřiznané daně podle pomůcek, ale je oprávněn předpokládat u daňového subjektu
nulovou výši daně. Ke zkrácení daně pak dojde v důsledku nepodání daňového
přiznání a zatajení zdanitelného plnění, nikoli v příčinné souvislosti s
případnou nečinností správce daně. Ve shodě s tímto právním závěrem vyznívají
také jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž jednání pachatele, v
důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá
jeho skutečně existující daňové povinnosti, popřípadě mu není daň vyměřena
vůbec, ačkoliv daňová povinnost vznikla, lze za splnění dalších podmínek
posoudit jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 240 tr. zákoníku, přičemž jde-li o daň z přidané hodnoty, lze ji v
tomto smyslu zkrátit např. samotným nepodáním daňového přiznání, zatajením
zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně, neoprávněným uplatněním
odpočtu daně apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn.
11 Tdo 917/2004, uveřejněný pod č. 22/2005 Sb. rozh. tr.).
65. Nalézací soud nepochybil, kvalifikoval-li jednání obviněné popsané pod
bodem II. 2)–9) výroku o vině rozsudku jako zločin zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění učiněných
nalézacím soudem, s nimiž se ztotožnil odvolací a následně i dovolací soud,
který ve skutkových zjištěních nenalezl žádný extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, na jejichž základě by byl
oprávněn do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zasáhnout, se podávají
všechny skutečnosti podstatné pro předmětnou právní kvalifikaci. Obviněná M. M.
byla v období od května do prosince roku 2013 jako jednatelka společnosti G.
povinna zajistit podání přiznání k DPH správci daně za tuto společnost, což
však neučinila, a to s cílem zkrátit stát na DPH, čímž došlo ke zkrácení daně u
tohoto daňového subjektu v rozsahu 75 755 582 Kč.
66. Obviněná dále brojila proti výroku, jímž jí byla podle § 228 odst. 1 tr. ř.
uložena povinnost zaplatit na náhradě škody České republice, zastoupené
Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, částku 75 755 582 Kč. Měla za to, že v
projednávané věci nebyla vyřešena otázka, zda jsou splněny zákonem stanovené
hmotněprávní podmínky vzniku ručitelského závazku obviněné jako jednatelky
společnosti G. I tuto námitku, podřaditelnou pod důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou, a
to z níže uvedených důvodů.
67. Jak poznamenala i sama obviněná ve svém dovolání, nárok státu vyplývající
ze zkrácené (neodvedené) daně je nárokem na náhradu škody, který však nemůže
příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení
proti subjektu povinnému k zaplacení daně (srov. přiměřeně rozhodnutí
uveřejněná pod č. 34/1987 a č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.). Uplatnění nároku na
náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu jen
tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za
právnickou osobu zkrátil daň této právnické osoby, vůči které sice finanční
úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je
zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá
žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Jde-li o akciovou
společnost nebo o společnost s ručením omezeným a je-li obviněný členem jejich
statutárního orgánu, je třeba řešit otázku, zda mu v takovém případě nevzniká
ručitelský závazek [podle § 194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník (resp. za použití § 135 odst. 2 obchodního zákoníku), po 1. 1. 2014
srov. § 159 odst. 3, § 2910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a
§ 53 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o
obchodních korporacích)], na základě kterého by mohl být v adhezním řízení
zavázán k náhradě způsobené škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení
získaného trestným činem podle § 240 tr. zákoníku. Uplatnění nároku na náhradu
škody by mohlo přicházet v úvahu i tehdy, jestliže by bylo možné dovodit
odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo
neodvedené) daně, jako pachatele trestného činu podle § 240 tr. zákoníku za
škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým
trestným činem (srov. č. 25/1968-I. a č. 20/2002-II. Sb. rozh. tr.). Uplatnění
nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může tedy přicházet
v úvahu tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba
jednající za právnickou osobu zkrátil daň této právnické osoby, vůči které
finanční úřad vydal platební výměr (blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
1. 2014 sp. zn. 15 Tdo 902/2013, uveřejněné pod č. 39/2014-II. Sb. rozh. tr.).
Právě o tento případ se jednalo a předpoklady pro výrok o náhradě škody u
trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 240 tr.
zákoníku byly u obviněné splněny.
68. Soudy nižších stupňů zcela správně poukázaly na to, že za výše uvedených
okolností vznikl obviněné ručitelský závazek podle § 194 odst. 6 ve spojení s §
135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, za jehož účinnosti k
projednávané činnosti obviněné došlo. Podle § 194 odst. 6 citovaného zákona
členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky
společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu
neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku
společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost
zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů
představenstva k náhradě škody. Ručení člena představenstva zaniká, jakmile
způsobenou škodu uhradí. Podle § 135 odst. 2 citovaného zákona se ustanovení §
194 odst. 6 tohoto zákona použije obdobně ve vztahu k základním povinnostem
jednatelů, kterými jsou zajištění řádného vedené předepsané evidence a
účetnictví, vedení seznamu společníků a informování společníků o záležitostech
společnosti (§ 135 odst. 1 citovaného zákona). V důsledku obviněnou zaviněného
porušení této své povinnosti jednáním popsaným pod bodem II. 2)–9) výroku o
vině rozsudku nalézacího soudu, jímž se dopustila zločinu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, vznikla
daňovému subjektu, tj. společnosti G., majetková újma ve výši 75 755 582 Kč
spočívající v neuhrazené daňové povinnosti. Jelikož obviněná takto vzniklou
škodu společnosti neuhradila, ručí svým majetkem věřiteli této společnosti za
takto vzniklý závazek, tj. za neuhrazený daňový nedoplatek. Nejvyšší soud jen
pro úplnost doplňuje, že Finanční úřad pro Plzeňský kraj v návrhu na přiznání
náhrady škody uvedl, že společnost G. není schopna dostát svým závazkům vůči
věřiteli, jímž je Česká republika, když ani v rámci daňové exekuce nebylo možno
dlužnou daň vymoci, resp. nebyl zjištěn žádný exekučně postižitelný majetek,
což ostatně ani obviněná M. M. nezpochybnila. Poškozený také upozornil, že
obviněná M. M. jako jednatelka společnosti G. nejednala s péčí řádného
hospodáře, čímž vznikla daňovému subjektu škoda, konkrétně dluh na
veřejnoprávních daních. Poškozený proto žádal, aby obviněné byla uložena
povinnost k náhradě škody, a rozhodnutím soudu prvního stupně bylo jeho návrhu
vyhověno. Z uvedeného je zjevné, že pro přiznání nároku na náhradu škody
poškozené České republice byly splněny všechny hmotněprávní podmínky, na které
obviněná ve svém dovolání poukazovala. Z provedeného dokazování totiž
vyplynulo, že obviněná jako jednatelka společnosti G. zkrátila daň vyměřenou
platebním výměrem finančního úřadu, platební výměr je nevykonatelný, jelikož
společnost G.
nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci,
společnost G má pohledávku vůči obviněné z titulu její odpovědnosti za škodu,
kterou této společnosti způsobila porušením svých povinností vyplývajících z
výše citovaných ustanovení, a v důsledku neuhrazení této pohledávky nemůže
poškozený na této společnosti dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku
společnosti. Obviněné tedy vznikl ručitelský závazek za škodu společnosti G. vůči státu vzniklou v příčinné souvislosti s projednávanou trestnou činností,
proto byla zavázána k náhradě škody zcela správně a v souladu s východisky
uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 15 Tdo 902/2013.
69. K dovolání obviněného P. N. je třeba předně konstatovat, že i jeho námitky
uplatněné v rámci dovolání pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. se obsahově shodují s námitkami, které uplatnil již v řízení před soudy
nižších stupňů, zejména pak ve svém odvolání. Odvolací soud tyto námitky
přezkoumal a náležitě se s nimi vypořádal, proto lze na jeho argumentaci, jakož
i rozsáhlou a velice podrobnou argumentaci nalézacího soudu, v podrobnostech
odkázat (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5
Tdo 86/2002, ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, ze dne 27. 9. 2017,
sp. zn. 6 Tdo 450/2017, aj.). Nejvyšší soud pouze nad rámec související a věcně
správné argumentace odvolacího soudu pod bodem 22. na str. 46–48 jeho usnesení,
na niž možno v plném rozsahu odkázat, uvádí následující.
70. Obviněný vytýkal, že nebyl řádně prokázán jeho úmysl, jakož ani aktivní
účast na protiprávním jednání popsaném pod bodem I. 1)–3) výroku o vině
rozsudku nalézacího soudu, když soudy nižších stupňů své závěry dovodily pouze
na základě skutečnosti, že byl formálně v obchodním rejstříku veden jako
jednatel společnosti T. p. a pominuly, že nevystavoval ani nepodepisoval
faktury za dodávky zboží, když na všech fakturách byl použit toliko otisk jeho
podpisu, a že nebyl prokázán ani jeho úmysl ve vztahu ke spáchání pomoci
obviněnému R. H. při naplnění skutkové podstaty stíhaného zločinu popsaného pod
body IV. 1)–10) a VII. 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, neboť nebylo
prokázáno jeho aktivní vystupování pod falešnou identitou P. D., když k tomuto
závěru soud vedl procesně nepoužitelný důkaz nesprávně provedenou rekognicí,
čímž mělo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
71. Dovolací soud v předmětné věci neshledal existenci žádného extrémního
rozporu ani porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný ve své dovolací
argumentaci zcela pomíjí všechny ve věci provedené důkazy, které soudy
hodnotily nejen jednotlivě, ale především i v jejich celkovém souhrnu. Pokud
např. ke skutku popsanému pod bodem I. 1)–3) výroku o vině rozsudku nalézacího
soudu obviněný uváděl, že zde byla vina dovozována toliko ze skutečnosti, že
byl zcela formálně zapsán do obchodního rejstříku jako jednatel společnosti T.
p., aniž by se na chodu společnosti jakkoliv podílel, když vše měl zařizovat
obviněný R. H., pak pominul, že z provedeného dokazování mimo jiné vyplynulo,
že obviněný P. N. dne 16. 1. 2013 zřídil u ČSOB, a. s., v XY bankovní účet v
měně EUR a zřídil i smlouvu o elektronickém bankovnictví, k čemuž sjednal
ovládání účtu přes SMS s autorizačním klíčem s telefonním číslem XY, kdy
jediným disponentem k účtu byl právě sám obviněný P. N., přičemž zprávou O2
Czech Republic, a. s., bylo prokázáno, že hlasovou službu uvedeného telefonního
čísla sjednal dne 28. 6. 2012 obviněný P. N. a prostřednictvím tohoto čísla
byly autorizovány platby z předmětného účtu dodavateli E. a prováděny další
bankovní operace. Již z těchto důkazů je evidentní nikoliv pouze formální zápis
obviněného jako jednatele v obchodním rejstříku, ale také jeho aktivní účast na
chodu společnosti, proto nelze přiznat relevanci ani argumentaci obviněného, že
nepodepisoval faktury za dodávky zboží, když na fakturách je používán pouze
otisk jeho podpisu. Obviněný svým podpisem či otiskem razítka svého podpisu
stvrzoval správnost údajů na podávaných daňových přiznáních, které však
obsahovaly nepravdivé údaje, v jejichž důsledku byl neoprávněně uplatňován
požadavek na vyplacení nadměrného odpočtu DPH. Jeho tvrzení o neznalosti těchto
nepravdivě uvedených údajů nelze přisvědčit, když např. ze skutečnosti, že v
daňových přiznáních za 1. a 2. čtvrtletí roku 2013 byly uvedeny nepravdy o
nákupech v tuzemsku, v jejichž důsledku byl neoprávněně uplatňován požadavek na
vyplacení nadměrného odpočtu DPH, který však nebyl správcem daně uznán, je
zjevné, že obviněný P. N. by v případě zjištění, že podklady jemu poskytnuté
obviněným R. H. k daňovému přiznání nejsou pravdivé, by zcela jistě jako osoba
odpovědná za podání daňového přiznání za společnost T. p. podnikl ve vztahu k
R. H. nějaké kroky, aby se zbavil své odpovědnosti za případnou trestnou
činnost jiné osoby, ledaže se na předmětné trestné činnosti obviněného sám již
podílel a byl si jí vědom.
72. Aktivní účast obviněného na trestné činnosti popsané pod body I. 1)–3), IV. 1)
až 10) a VII. 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a jeho vědomost o této
trestné činnosti vyplývá mimo jiné i z provázanosti mezi obviněným P. N. a
dalšími osobami účastnícími se předmětného jednání, a to nejen R. H., ale i
obviněným S. M., dále ze skutečnosti, že aktivně vystupoval jako imaginární
obchodní ředitel společnosti R. A., následně i za společnost B., pod fiktivním
jménem P. D., kdy tato osoba, tj. P. D., na sebe uváděla telefonický kontakt
721080201, jak vyplynulo z e-mailové komunikace společnosti R. A. s jinými
společnostmi a ze svědeckých výpovědí M. C. a T. F. K uvedenému telefonnímu
číslu bylo zjištěno, že nejčastějším místem uskutečněných hovorů je město XY,
tedy město, v němž P. N. bydlí, a že z něj bylo komunikováno s bývalou
manželkou obviněného P. N., s jeho známým, jemuž prodával drůbež, jeho dcerou,
jeho pronajímatelem, ale také s obviněnými R. H. a S. M., depositním skladem
zboží společnosti H. W. L., T. F. za společnost 4C., M. C. za společnost R., O. A. za společnost A., či se společností M. Skutečnost, že aktivně jednal tak,
jak bylo popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu,
a to jako P. D., tedy zcela evidentně není, navzdory tvrzení dovolatele,
dovozována pouze z rekognice fotografiemi, která neproběhla procesně přípustně. Identifikaci obviněného P. N. jako P. D. provedenou svědky (např. M. M., J. M.,
M. C., T. F. aj.) podle fotografií soudy nižších stupňů za rekognici splňující
podmínky § 104b odst. 4 tr. ř. nepovažovaly. V souladu s § 89 odst. 2 tr. ř.,
podle kterého může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, však
takovou rekognici považovaly za důkaz s nižší vypovídající hodnotou, než jakou
by měla správně provedená rekognice podle § 104b tr. ř. Určení, že obviněný P. N. vystupoval jako P. D. a pomáhal na páchání trestné činnosti obviněnému R. H., když vystupoval jako imaginární obchodní ředitel ve vztahu k odběratelům
společnosti R. A., osobně přebíral a vyzvedával zboží ve skladu společnosti H. W. L. a zboží přepravoval dalším osobám a společnostem, následně jako P. D. vystupoval i za společnost B., kdy rovněž zajišťoval např. přepravu zboží,
vyplývá nejen z poznání a výpovědí několika svědků, ale především z výše
uvedené komunikace z telefonního čísla, jehož byl obviněný P. N. uživatelem. Společně tyto důkazy bez jakýchkoliv důvodných pochybností prokazují, že
obviněný jako smyšlená osoba P. D. v mnoha situacích, především těch, které
byly ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu popsány,
vystupoval. Je zřejmé, že pokud by si nebyl vědom nelegálních cílů, k nimž jeho
jednání a jednání obviněného R. H. směřovalo, nevytvořil by a nevystupoval by
pod fiktivním jménem a jako fiktivní obchodní ředitel P. D. Z uvedeného
vyplývá, že obviněný P. N. zcela prokazatelně v případech popsaných pod body I. 1)–3), IV. 1)–10) a VII. 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu jednal
aktivně, byl si vědom, že jeho jednání a jednání obviněného R. H.
směřuje ke
zkrácení daně, a pokud tak za této vědomosti aktivně jednal, pak nelze než
dospět k závěru, že si nemohl představovat jiný následek jejich jednání, než je
zkrácení daně, proto tento následek musel evidentně i přímo chtít.
73. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění
soudů nižších stupňů na základě tzv. extrémního rozporu při hodnocení důkazů je
třeba uzavřít, že zmiňované námitky dovolatele, jimiž převážně zpochybnil
skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud odvolací a
posléze i soud dovolací, nemohou obstát a jeho výhrady vůči správnosti závěru o
naplnění subjektivní stránky zločinu, jímž byl uznán vinným, jsou zjevně
neopodstatněné.
74. Pokud jde o výhradu obviněného vůči jemu uloženému trestu, kterou dovolatel
založil na domněnce, že v jeho věci došlo k nesprávnému hmotněprávnímu
posouzení skutku a že se s ohledem na povahu, závažnost trestného činu a míru
jeho účasti jedná o trest exemplární a nepřiměřený, pak dovolací soud považuje
za nutné zdůraznit, že tuto námitku obviněného pod důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno,
pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu
apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.
75. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí
svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v
soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím
důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl
uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď
tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl
uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná
pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména
nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v
důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu),
nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003
Sb. rozh. tr.).