USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2024 o dovoláních obviněných MUDr. Jaromíra Langera a právnické osoby MEDICA – LANGER, s. r. o., IČ: 49815440, se sídlem Protifašistických bojovníků č. p. 182, Broumov, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 12 To 166/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 129/2017, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných MUDr. Jaromíra Langera a MEDICA – LANGER s.r.o. odmítají.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 1 T 129/2017, v bodě I. byl obviněný Jaromír Langer uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a obviněná společnost MEDICA – LANGER, s. r. o. (dále „obviněná“ nebo „společnost MEDICA“) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spojení s § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a § 9 odst. 3 t. o. p. o, spáchanými celkem 835 v odsuzující části výroku o vině popsanými dílčími útoky. Za to byl obviněný Langer odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu tří let; obviněná společnost MEDICA podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 1, 2 t. o. p. o k peněžitému trestu v celkové výměře 300.000 Kč ve 100 denních sazbách po 3.000 Kč a podle § 19 t. o. p. o za použití § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci, a to motorového vozidla tovární značky Mercedes Benz CLA 45 AMG 4MATIC 245 G. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o povinnosti obviněných k náhradě škody. Týmž rozsudkem byli oba obvinění podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby Okresního státního zastupitelství v Náchodě ze dne 8. 9. 2017, sp. zn. 2 ZT 150/2016, z 184 dílčích útoků, které jim tímto rozsudkem byly též kladeny za vinu.
2. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 12 To 166/2023, z podnětu odvolání obviněného Jaromíra Langera, obviněné společnosti MEDICA a státního zástupce rozhodl tak, že z podnětu těchto odvolání uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil v odsuzující části ve výroku o vině, trestu a náhradě škody a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými v zásadě na stejném skutkovém základě (dílčí útok pod bodem 786. vypustil, neboť pro totéž dílčí jednání byli obvinění současně a správně obžaloby zproštěni) 834 dílčími útoky posouzenými jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, u obviněné společnosti MEDICA ve spojení s § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a § 9 odst. 3 t. o. p. o.
3. Uvedený skutek zkráceně spočíval v tom, že obvinění 834 dílčími útoky spáchanými v ordinacích společnosti MEDICA – LANGER na různých místech okresu Náchod, obviněný Jaromír Langer v postavení jednatele společnosti MEDICA a v postavení lékaře provádějícího přímé poskytování léčebné péče jménem společnosti MEDICA, odpovědný za správnost a úplnost údajů o množství a druhu výkonů léčebné péče provedené na pacientech a následně předkládané zdravotním pojišťovnám, jménem společnosti MEDICA v přímém úmyslu obohacení společnosti MEDICA, a tím i sebe samého v důsledku majetkové účasti na této společnosti, na níž měl majetkový podíl ve výši 50 %, soustavně on a společnost MEDICA uváděli v omyl Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu (dále jen „ČPZP“), Oborovou zdravotní pojišťovnu zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví (dále jen „OZP“), Vojenskou zdravotní pojišťovnu České republiky (dále jen „VoZP“), Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky (dále jen „VZP“) a Zdravotní pojišťovnu ministerstva vnitra České republiky (dále jen „ZPMV“) tím, že jim v období nejméně od ledna 2012 do března 2015 předkládali prostřednictvím individuálních účtů pojištěnců zdravotních pojišťoven vyúčtování léčebných a zdravotních výkonů u konkrétních pacientů na základě smluv uzavřených mezi poškozenými pojišťovnami a společností MEDICA, ve kterých ale záměrně v úmyslu docílit vyplacení finanční úhrady vědomě uváděli buď zcela, anebo jen částečně, nepravdivé údaje ohledně vykonaných zdravotnických výkonů a náhrad s těmito výkony spojenými u níže uvedených pacientů, neboť věděli, že k poskytnutí zdravotní péče nedošlo vůbec, nebo nikoli v deklarovaném rozsahu, a následně na bankovní účet společnosti MEDICA i přijímali platby v rozsahu jednotlivých úhrad za takto neodvedené lékařské výkony, kterými se obohacovali, když konkrétně vylákali neoprávněně v bodech 1.
až 320. od ČPZP částku 445.453,11 Kč, v bodech 321. až 340. od OZP částku 23.975,73Kč, v bodech 341. až 427. od VoZP částku 122.814,67 Kč, v bodech 428. až 740. VZP částku 385.094,32 Kč, v bodech 741. až 835. (s výjimkou bodu 786., jak výše uvedeno) od ZPMV částku 144.206,25 Kč, když na tyto úhrady nikdy obviněným žádný zákonný a smluvní nárok nevznikl, a tak v souhrnu na majetku poškozených zdravotních pojišťoven obvinění způsobili škodu v celkové výši 1.121.544,10 Kč.
4. Za toto jednání Krajský soud v Hradci Králové odsoudil obviněného Jaromíra Langera podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a obviněnou společnost MEDICA odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 1, 2 t. o. p. o k peněžitému trestu v celkové výměře 300.000 Kč (100 denních sazeb po 3.000 Kč) a podle § 19 t. o. p. o za použití § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci, a to motorového vozidla tovární značky Mercedes Benz CLA 45 AMG 4MATIC 245 G. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněných k náhradě škody. Ve zprošťujícím výroku ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. II. Z dovolání obviněných
5. Obviněný Jaromír Langer podal prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť má za to, že i přes právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 8 Tdo 484/2021 Okresní soud v Náchodě neprovedl dokazování důsledně dotazováním svědků v intencích bodu 55. citovaného usnesení dovolacího soudu, ani neobjasnil možnost pochybení u výkazů v neprospěch obviněného. Pokud kladl v tomto směru svědkům dotazy obviněný, okresní soud ho pokaždé upozornil na předmět obžaloby co do podstaty žalovaných výkonů či časového hlediska, místo řádného dokazování soud i přes nesouhlas obviněného přečetl předchozí svědecké výpovědi provedené před tímto soudem, a obviněný neměl možnost klást svědkům plně otázky. V důsledku tohoto čtením provedené svědecké výpovědi jsou absolutně neúčinné.
6. Obviněný vytkl soudu prvního stupně, že nedůvodně nevyhověl požadavku na doplnění dokazování dotazem na konkrétní subjekty, zda byly zdravotní pojišťovnou propláceny odběry krve ze žíly v období let 2012 až 2015 u odběrů prováděných a vyžádaných obviněnou společností MEDICA, a jestli byly vydávány dočasné pracovní neschopnosti či sepisovány žádosti o invalidní důchody, či žádal výslech znalce MUDr. Bohumila Skály, Ph.D. Rovněž vytýkal, že soudy nezajistily znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, vnitřní lékařství a psychiatrie, když byly informovány, že prodělal cévní mozkovou příhodu. Nebraly do úvahy, že čin měl spáchat, když mu bylo 66 až 69 let (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 262/2010), a bez uvedeného znaleckého dokazování uvedenou skutečnosti samy bez jejího objasnění uzavřely. Brojil i proti tomu, že soud prvního stupně přečetl jako důkazy svědecké výpovědi provedené před tímto soudem v období let 2017 až 2019, tedy v řízení předcházejícím zrušovacímu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 8 Tdo 484/2021, v němž bylo obviněnému upíráno právo klást svědkům otázky, které jsou důležité minimálně pro subjektivní stránku trestného činu. I přesto, že soud prvního stupně vyhověl pokynu Nejvyššího soudu a předvolal nevyslechnuté osoby, námitkami směřujícími proti tomu, že nebyly dodrženy podmínky stanovené v § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. a § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. se dostatečně nevypořádal, a tento nedostatek nenapravil ani odvolací soud, jeho rozsudek je proto nepřezkoumatelný.
7. Nedostatky obviněný shledal i v tom, že svědci často negovali mnohé skutečnosti a vyšetření, která byla reálně provedena (např. svědek M. K., nar. XY, vysloveně i na přímý dotaz negoval odběry krve ze žíly, jež byly podle záznamově zachycených doručených výsledků z laboratoře realizovány 27. 2. 2014 a 12. 2. 2015), a to jen proto, že si již nepamatovali. Takových pochybných a zpochybnitelných svědectví byla v řízení celá řada. Vzhledem k neprůkazné dokumentaci v ní nelze vše dohledat, důvodem však byla rozsáhlost věci, pro niž obviněná společnost MEDICA nemohla tomuto množství sama stačit, obzvláště když obviněný vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu již na tyto úkony nestačil. Soud nezkoumal celé období, a proto nebylo zohledněno, že lékař mohl v jiné dny provádět vykazovány chybně, avšak ve svůj neprospěch. Namítl též, že u majetkových trestných činů je spolehlivé zjištění škody rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda jde o trestný čin či nikoli.
8. Za nedostatečně objasněné obviněný považoval závěry soudů, že se obhajoba snažila odběry krve spojovat s dalšími výkony (např. s péčí o stabilizovaného diabetika), ale odběr krve nemusí sloužit jen ke zjištění hladiny cukru v krvi. U některých svědků byly prováděny odběry krve ke zjištění stavu nemoci, např. ke zjištění hladiny CRP apod. Soudy vyšly ze svědeckých výpovědí laického charakteru, a proto bylo stanoveno pouze CRP, ačkoli ve skutečnosti docházelo k odběrům v rámci prevence, a tedy i z jiných důvodů. Soudy ani neurčily, ve který den měly být výkony podvodně vykázány, tudíž obhajoba nemohla vědět, na které dny má zaměřit obhajobu. Podle obviněného soudy rozhodné skutečnosti nevyšetřily ani nevysvětlily a nevyloučily důvodné pochybnosti, v důsledku čehož nezajistily potřebné podklady pro závěry o subjektivní stránce a nedostály požadavkům kladeným na ně Nejvyšším soudem v jeho kasačním rozhodnutí ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 8 Tdo 484/2021. Podle jeho bodu 55. a v tomto směru měly v průběhu dalšího řízení opětovně provést listinné důkazy.
9. Na základě výše uvedených skutečností obviněný Jaromír Langer, resp. obhájce za zemřelého obviněného, navrhl, aby Nejvyšší rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 12 To 166/2023, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 1 T 129/2017, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
10. Spoluobviněná společnost MEDICA v dovolání podaném na podkladě důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř. prostřednictvím téhož obhájce uplatnila z velké části obsahově shodné námitky jako obviněný Jaromír Langer. Ve shodě s ním vytýkala vadu při realizaci výslechů svědků a čtení jejich výpovědí z předchozího stadia trestního řízení v rozporu s 211 tr. ř. Obdobně poukazovala i na nedostatky znaleckého posudku či extrémní rozpor spatřovaný v tom, že orgány činné v trestním řízení nikterak nezohlednily, že obviněný sice účtoval více, než mu náleželo, avšak některé výkony naproti tomu neúčtoval správně či ve svůj vlastní neprospěch, a proto bylo vadně rozhodnuto o subjektivní stránce. Dále brojila proti tomu, že soudy dostatečně nepřihlédly ke zdravotnímu stavu obviněného a neumožnily obhajobě klást vyslýchaným svědkům otázky v rozsahu, který obhajoba považovala za nezbytný pro správné a spolehlivé objasnění věci, čímž nedostály pokynům Nejvyššího soudu.
11. Vedle výhrad zcela shodných s námitkami obviněného Jaromíra Langera obviněná společnost MEDICA uplatnila rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť měla za to, že soudkyně Okresního soudu v Náchodě Mgr. Jana Geislerová se ji snažila prezentovat před svědky ve špatném světle tvrzením, že pouze kvůli ní jsou voláni před soud znovu. Toto její nevhodné jednání ustalo teprve po několika písemných upozorněních ze strany dovolatelky, což svědčí o tom, že je jako předsedkyně senátu vyloučena z tohoto řízení.
12. V závěru dovolání obviněná společnost MEDICA navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 12 To 166/2023, i rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 1 T 129/2017, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a replik k němu
13. K oběma podaným dovoláním se souhrnně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.), který nejprve reagoval na výhrady společnosti MEDICA k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Zejména zdůraznil, že dovolatelce byl postoj předsedkyně senátu Okresního soudu v Náchodě znám již v původním řízení, avšak z dostupných spisových podkladů nevyplývá, že by proti ní vznesla námitku podjatosti. Za ni nelze považovat stížnost proti postupu Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. 9. 2022, která byla vyřízena přípisem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9. 2022, neboť v této věci námitka podjatosti nebyla jakkoli vyjádřena, a tedy na ni nebylo soudy reagováno. Proto tato námitka uplatněná až v dovolání neodpovídá citovanému dovolacímu důvodu. Zmiňované vyjádření předsedkyně senátu Okresního soudu v Náchodě nadto nesvědčí o její podjatosti, neboť šlo jen o sdělení důvodu pro konání opakovaného výslechu, což nezakládá pochybnosti o tom, že by předsedkyně senátu měla být vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci.
14. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který shodně uplatnili oba obvinění, státní zástupce konstatoval, že mu neodpovídají námitky proti správnosti skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování, pokud namítali, že soudy založily svá rozhodnutí na existenci tzv. extrémního rozporu, což jsou výhrady, které uplatnili i v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obvinění tím ve skutečnosti nevyjádřili zjevný rozpor těchto skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, nýbrž pouze zpochybňovali výsledky provedeného dokazování a svá tvrzení založili jen na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními, čímž citovaný ani jiný dovolací důvod nenaplnili.
15. Označenému důvodu dovolání podle státního zástupce neodpovídají ani námitky, jimiž obvinění nesouhlasili s tím, že soudy zamítly návrhy na doplnění dokazování. Soud prvního stupně dostatečně odůvodnil, proč považoval požadavky na provedení uváděných důkazů za nadbytečné (viz bod 308. odůvodnění rozsudku okresního soudu), a obdobný závěr učinil i odvolací soud (srov. body 122. až 126. odůvodnění jeho rozsudku). V této trestní věci však nevznikly pochybnosti o tom, že provedenými důkazy byla vina obviněných prokázána, neboť rozsah dokazování umožňoval soudům učinit úplná a správná skutková zjištění, na jejichž podkladě dospěly k přiléhavým právním závěrům.
16. Státní zástupce nepovažoval za důvodné procesní námitky, neboť předpokladem postupu podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. je dodržení požadavku kontradiktornosti jako jednoho ze stěžejních atributů práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z dostupných spisových podkladů nevyplývá, že by obvinění nebo jejich obhájce neměli možnost zúčastnit se po zahájení trestního stíhání výslechu svědků, jejichž výpověď soud procesně provedl podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., a tedy nemohlo dojít ani k namítanému porušení citovaného ustanovení trestního řádu či k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, protože kontradiktornost řízení byla zachována. V takovém případě postačilo za splnění i ostatních podmínek přečíst protokol o dřívější výpovědi konkrétního svědka, aniž by obviněným či jejich obhájci měla být poskytnuta opakovaná možnost ho vyslýchat. Z dostupných podkladů rovněž nevyplývá, že obvinění se ve smyslu § 214 tr. ř. nemohli vyjádřit k protokolům přečteným podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Nadto právo obviněného před soudem znovu vyslechnout svědky, které již obhajoba měla možnost vyslechnout v předcházejících stadiích trestního řízení, neplyne ani z judikatury ESLP (viz rozsudek ESLP ze dne 23. 4. 1997 ve věci Van Mechelen a další proti Nizozemí, stížnost č. 21363/93, body 49. až 51.). Ani případný nesouhlas obviněného se čtením protokolu o dřívější výpovědi svědka přitom není překážkou postupu podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 45/2011 Sb. rozh. tr.).
17. Důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podle státního zástupce neodpovídají námitky, jimiž obvinění zpochybnili existenci úmyslného zavinění s poukazem na nedostatečný rozsah dokazování, nebo kterými brojili proti existenci škody, neboť neodpovídají žádnému důvodu dovolání. Obvinění ji jimi vytýkali pouze rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazních
prostředků, čímž ve skutečnosti nevytkli nesprávné právní posouzení subjektivní ani objektivní stránky příslušné skutkové podstaty, ani neuvedli, jaké konkrétní právní vady spatřují v tomto posouzení, ale fakticky jen nesouhlasili se skutkovým stavem, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení.
18. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce, že se soudy nezabývaly subjektivní stránkou žalovaného zločinu z hlediska zdravotního postižení obviněného Jaromíra Langera. Nové skutečnosti nebo důkazy totiž mohou být jen důvodem k podání návrhu na povolení obnovy řízení (§ 277 a násl. tr. ř.). Pokud obvinění vytýkali neobjasněný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, poukazovali tím na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. ř., k níž neuvedli konkrétní argumenty. Nelze akceptovat ani tvrzení obviněných, že soudy nižších stupňů nerespektovaly kasační usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 8 Tdo 484/2021, protože z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy nižších stupňů zabývaly vytýkanými vadami a respektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu a v souladu s ním i posoudily subjektivní stránku, na níž usuzovaly z doplňujícího výslechu svědků, což je postup realizovaný na základě pokynu Nejvyššího soudu na výslech 111 svědků podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Okresní soud v Náchodě tento pokyn splnil, avšak s tím, že v reálných možnostech bylo zajistit výslech 61 svědků, z nichž se ve skutečnosti podařilo vyslechnout jen 10 osob v souladu s procesními předpisy. U dílčích útoků, u nichž se pacienty nepodařilo vyslechnout, soud prvního stupně postupoval podle § 226 písm. a) tr. ř. a obviněné pro dílčí útoky, v nichž figurovali, zprostil obžaloby.
19. Státní zástupce s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s rozhodnutím o dovoláních i podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
20. Na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství doručené obhájci obviněného Langera i společnosti MEDICA obvinění reagovali argumenty uvedenými již v obsahu obou dovolání. Rozvinuli námitku vyloučení předsedkyně senátu soudu prvního stupně tím, že jde o podezření na podjatost soudu, která měla být dále řešena ex officio, tj. i bez návrhu, neboť nestrannost je považována za subjektivní kategorii, která vyjadřuje vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu, který zahrnuje jeho vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení či jejich zástupcům. Svým jednáním soud odhalil svůj vnitřní postoj vůči společnosti MEDICA, jímž zjevně tuto obviněnou diskriminoval a nejednal nestranně (viz rozhodnutí ESLP ve věci Rustavi 2 Broadcasting Company Ltd a ostatní proti Gruzii, stížnost č. 16812/17, § 359; či ve věci De Cubber proti Belgii, stížnost č. 9186/80, aj.). V ostatních bodech oba dovolatelé v zásadě zopakovali dosavadní dovolací námitky, případně výslovně odkázali na znění podaných dovolání. IV. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
21. Nejvyšší soud, když jako soud dovolací shledal, že obě posuzovaná dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněné dovolací námitky obsahově odpovídají zvoleným důvodům dovolání.
22. K dovolání obviněného Langera, které bylo podáno až po jeho smrti (9. 7. 2024), je namístě poznamenat, že smrt obviněného nepřekáží podle § 265p odst. 3 tr. ř. řízení o dovolání, a to ani řízení vedenému po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť obhájce zemřelého obviněného nadále v navazujícím řízení vykonává práva obviněného (§ 304 odst. 1 tr. ř. per analogiam), a tedy je i oprávněn podávat opravné prostředky proti rozhodnutím učiněným v takovém navazujícím řízení (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 20/2024 Sb. rozh. tr.).
23. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a to v rozsahu a z důvodů, proti nimž bylo dovolání podáno [srov. § 265i odst. 3 tr. ř.].
24. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).
25. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí zásadně platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). V přezkoumávané věci je zároveň podstatné, že jde o další (v pořadí druhé) dovolání proti rozhodnutí soudu druhého stupně v téže trestní věci poté, co bylo předchozí dovolání stejných obviněných Nejvyšším soudem přezkoumáno. V takovém případě je dovolání omezeno jen na rozsah, v němž Nejvyšší soud shledal dřívější dovolání důvodným (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3276). V. Důvodnost podaných dovolání
26. Obviněná společnost MEDICA v nevhodných slovních prohlášeních předsedkyně senátu soudu prvního stupně Mgr. Jany Geislerové při hlavním líčení spatřovala její podjatost, a tedy i naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
27. Nejvyšší soud shledal, že takto vznesené výhrady a okolnosti, za kterých byly učiněny, nekorespondují s označeným důvodem dovolání, protože podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, když ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z jeho dikce je patrné, že zákon možnost podle něho podat dovolání spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich je, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, tedy rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. však nelze použít, jestliže okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy neumožňuje, aby dovolatel – věděl-li o podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval – namítal tuto skutečnost až v dovolání (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).
28. Podle obsahu spisu Nejvyšší soud shledal, že námitku podjatosti předsedkyně senátu v dovolání naznačenou dovolatelka ani obviněný Langer před rozhodnutím orgánu druhého stupně neuplatnili. Uvedeným způsobem ji společnost MEDICA formulovala až v podaném dovolání, a tedy v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně ji relevantním způsobem nenamítla. Nelze za ni totiž považovat stížnost obviněnou vznesenou na vadný postup předsedkyně senátu dne 15. 9. 2022, na kterou reagoval Krajský soud v Hradci Králové přípisem ze dne 21. 9. 2022, protože v této stížnosti se o podjatosti předsedkyně senátu nic neuvádí. Obsahuje připomínky k chování předsedkyně senátu, nikoliv však nyní namítanou podjatost ve smyslu podmínek stanovených v § 30 odst. 1, 2 tr. ř. Tomu odpovídá i reakce nadřízeného soudu, jenž stěžovatelku poučil o způsobu, jímž může dále postupovat a domoci se nápravy případných pochybení, budou-li shledána (č. l. 18855 až 18862). Obviněná společnost MEDICA se však takové doporučené nápravy nedomáhala, a výhrady proti předsedkyni senátu včlenila až do nyní přezkoumávaného dovolání. Tím nebyla splněna podmínka uvedená v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., protože za námitku podjatosti nemůže být považovaná jakákoliv výhrada proti vadnému procesnímu postupu soudce nebo tvrzení o jeho nevhodných slovních projevech, není-li uváděno, že v tom je shledána jeho podjatost. Zákonem požadovaná námitka musí obsahovat konstatování odpovídající podmínkám stanoveným v § 30 odst. 1, 2 tr. ř., tedy to, že konkrétní soudce (nebo soudci) se zřetelem na poukazované skutečnosti je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
29. Z uvedeného plyne, že nebylo pro uplatnění uvedeného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. splněno formální zákonem stanovené hledisko, že uvedená okolnost, tzn. že rozhodl vyloučený orgán, byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta, tedy uplatněna relevantním způsobem předvídaným trestním řádem.
30. Nejvyšší soud jen pro úplnost mimo uplatněný důvod dovolání (obiter dictum) připomíná, že ani po obsahové stránce by o podjatost nemohlo jít. Podstatou pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. jsou pochybnosti o nestrannosti takového soudce, které musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Za podjatost soudce pro poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů a pocitů obviněného, ale jen pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící pro pochybnosti o tom, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat (viz rozhodnutí č. 49/1995 Sb. rozh.
tr.). Vztah k projednávané věci totiž nelze zásadně vyvozovat jen ze způsobu rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, s nímž se obviněný nespokojil, případně z procesního postupu soudu, byť by byl zatížen obviněným poukazovanými vadami. Za poměr k projednávané věci nelze považovat bez dalšího ani odlišný právní názor soudce či poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícího přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku či rozsah dokazování [srov. rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh.
tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 13 pod č. T 339), též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 164/2009 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2009, sv. 54 pod č. T 1176), aj.].
31. Tyto podmínky nesplňuje okolnost, že se společnost MEDICA neztotožnila se způsobem, resp. slovní formulací, jakou předsedkyně senátu zvolila pro vysvětlení důvodů, pro něž je třeba některé svědky znovu vyslýchat, byť by postupy soudu, resp. předsedkyně senátu okresního soudu skutečně vykazovaly vytýkané nedostatky. Na podjatost nelze usuzovat jen na základě názoru obviněného dovozovaného z okolností vytržených z kontextu všech skutečností majících pro takové posouzení význam. Je proto nutné v případě možných pochybností o podjatosti soudce vždy zvažovat celý komplex v konkrétní věci zjištěných skutečností, podkladů a postojů soudců v ní rozhodujících, neboť teprve při souhrnném uvážení všech důležitých poznatků je možné učinit spolehlivý závěr o tom, zda zkoumaná námitka zpochybňující nestrannost soudce svědčí s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem o podjatosti soudce či nikoli (k tomu srov. rozsudek pléna ESLP ze dne 24. 5. 1989 ve věci Hauschildt proti Dánsku, stížnost č. 10486/83, § 49). Pouhá skutečnost, že soud rozhodl v neprospěch stěžovatele, není dostatečná k závěru, že soud nebyl nestranný (srov. rozsudek ESLP ze dne 4. 3. 2010 ve věci Shalimov proti Ukrajině, stížnost č. 20808/02, § 69). Nestranností soudů se rozumí absence předsudku nebo předpojatosti, tedy rozhodování bez zájmu na výsledku při neexistenci konkrétních skutečností zpochybňujících spravedlivé rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012).
32. Na základě těchto zásad podle obsahu spisu Nejvyšší soud shledal, že obviněná společnost zákonem stanovené podmínky pro naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nesplnila.
33. Důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. uplatnili oba dovolatelé obdobnými výhradami, a proto lze společně k oběma nejprve uvést, že dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
34. Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně právně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Přezkumná činnost podle uvedeného důvodu spočívá na tom, zda z hlediska hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestného zákoníku jde o trestný čin.
35. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
36. Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
37. Obvinění výhrady v kontextu těchto dovolacích důvodů vznesli zejména vůči procesním úkonům, v nichž shledávali porušení zásad spravedlivého procesu vycházejícího zejména z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Jestliže tvrdili, že soudy nedodržely pokyny jim uložené zrušujícím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 8 Tdo 484/2021, nelze se s takovou námitkou ztotožnit. Nejvyšší soud v bodech 54. a 55. tohoto rozhodnutí uložil Krajskému soudu v Hradci Králové zabývat se postupy orgánů činných v trestním řízení podle § 158 odst. 9 a § 158a tr. ř., jakož i podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a § 8 odst. 5 tr. ř. a vyvodit z učiněných poznatků odpovídající procesní, skutkové i právní závěry, včetně možnosti obviněné zprostit obžaloby z dílčích útoků pro případ, že potřebné důkazy ve vztahu k nim již nebude možné zajistit (viz rozhodnutí č. 60/2002 Sb. rozh. tr.) s tím, že následně bude nezbytné se podrobněji než dosud zabývat též objasněním subjektivní stránky obviněného Jaromíra Langera, od níž se odvíjí zavinění společnosti MEDICA. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 12 To 67/2020 (č. l. 15421 a násl.), zrušil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ve výroku o vině ad I. u obou obviněných, ve výrocích o trestech a o náhradě škody a v rozsahu zrušení věc vrátil Okresnímu soudu v Náchodě k novému projednání a rozhodnutí v intencích pokynů Nejvyššího soudu, zejména s ohledem na vadu zjištěnou provedením 111 svědeckých výpovědí osob. Podle obsahu dosavadního řízení provedeného poté, co Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil k dalším úkonům, je z obsahu spisu i postupů soudů obou stupňů zjevné, že uvedené pokyny oba dodržely a úkoly, které měly učinit, splnily, dokazování doplnily a s ohledem na zjištěné okolnosti i věcně rozhodly. Svá rozhodnutí rovněž dostatečně jasně a srozumitelně odůvodnily.
38. Po přezkoumání obsahu spisového materiálu, stejně jako řízení a rozhodnutí navazujících na kasační usnesení Nejvyšší soud zjistil, že při novém hlavním líčení (viz svazky 57 až 64 spisu) soud prvního stupně postupoval podle pokynů dovolacího i odvolacího soudu (viz č. l. 15675 až 15677 spisu). Vzhledem k tomu, že od posledního hlavního líčení uplynula delší doba, obviněné poučil podle § 219 odst. 3 tr. ř., a protože trvali na opakování hlavního líčení a nesouhlasili se čtením žádné ze svědeckých výpovědí ani znaleckého posudku MUDr.
Bohumila Skály, Ph.D., soud celé dokazování provedl znovu (viz č. l. 15815 verte spisu). Opětovně předvolal všechny svědky a znalce, zopakoval listinné důkazy, a navíc si vyžádal i nové listinné důkazy k objasnění dosud sporných či jinak nejasných otázek. Výpovědi osob, které již byly soudem v předchozích stadiích řízení vyslechnuty, řádně provedl. Pokud se mu nepodařilo svědky i přes opakovanou snahu vyslechnout (např. byli omluveni ze zdravotních důvodů, byli neznámého pobytu nebo v mezidobí zemřeli), je z obsahu spisu zřejmé, že vynaložil snahu a maximální úsilí k tomu, aby je vyslechnout mohl, leč z různých objektivních důvodů se mu to nepodařilo [viz úkony před každým jednáním v rámci hlavního líčení ve svazcích 57 až 64 spisu s uvedením poznámky „zemřelý“ či „zemřelá“ s uvedením data úmrtí u zemřelých osob (viz tabulky s jejich přehlednými seznamy tamtéž), případně s poznámkou o nemožnosti zjištění jejich adresy pobytu z Centrální evidence obyvatel (CEO), kdy u již neplatných adres využíval dokonce adresy emailové (viz např. č. l.
16432 až 16433, 17049 až 17050, 17067 aj.), a rovněž písemné omluvy osob sice předvolaných, avšak z důvodu dlouhodobé vážné nemoci neschopných se výslechu zúčastnit a výpověď podat]. Soud prvního stupně se těmito skutečnostmi zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí je vyložil a vysvětlil (viz bod 47. rozsudku). Na podkladě těchto učiněných zjištění Nejvyšším i krajským soudem vytknutá procesní pochybení odstranil tím, že svědky, jejichž výpovědi z přípravného řízení nebylo možno pro procesní vady přečíst, předvolal za účelem jejich výslechu.
U těch svědků, které nebylo možné vyslechnout a jejich výslech z přípravného řízení, jak zjistil a vytkl Nejvyšší soud v předchozím zrušujícím usnesení, nebyl použitelný, vyhodnotil tuto okolnost ve prospěch obviněných a v souladu se zásadou in dubio pro reo je pro dílčí útoky, jichž se tyto závěry týkaly, zprostil obžaloby (viz body 38. 39., 337. v rozsudku soudu prvního stupně). Pokud někteří svědci skutečnosti z rozhodného období popsali a podstatné souvislosti vysvětlili, soud dovodil závěry rozhodné pro vinu obviněných.
U skupiny svědků, kteří při hlavním líčení s ohledem na časový odstup, případně svůj věk či zdravotní stav uvedli, že si již na předmětné události nepamatují, a odkázali na původní výpovědi z hlavního líčení, soud prvního stupně volil postup podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. (viz bod 90. rozsudku soudu prvního stupně a bod 105. rozsudku odvolacího soudu). U těch svědeckých výpovědí, kde byly splněny zákonné podmínky, byly podle § 211 odst.
2 písm. a) tr. ř. čteny tyto výpovědi učiněné v řízení před soudem při hlavním líčení před zrušujícím rozhodnutím dovolacího soudu, což se týkalo osob, které v mezidobí zemřely nebo onemocněly chorobou znemožňující jejich výslech.
39. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že soud zvolil postup podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. tam, kde zjistil, že výslech svědka byl v přípravném řízení proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu. V tzv. návětě § 211 odst. 3 tr. ř. jsou přitom uvedeny dva důvody pro možnost přečtení protokolu o předchozí výpovědi svědka: neoprávněné odepření výpovědi u hlavního líčení a podstatná odchylka od předchozí výpovědi. V nyní projednávaném případě se jednalo o situaci druhou, neboť svědci sice v hlavním líčení vypovídat neodepřeli, avšak soud v jejich výpovědích buď shledal podstatné odchylky od předchozích výpovědí nebo sami tito svědci uvedli, že si pro značný časový odstup nebo z důvodu věku či nepříznivého zdravotního stavu podrobnosti již nepamatují.
Společným předpokladem obou těchto zásadních důvodů pro možnost přečtení protokolu o dřívější výpovědi svědka však je provedení takového předchozího výslechu způsobem odpovídajícím ustanovení trestního řádu, což bylo ve všech případech uvedených soudem prvního stupně v bodě 90. a násl. rozsudku splněno, neboť tito svědci vypovídali již v předchozím hlavním líčení v původním řízení před kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu, jehož se obvinění i obhájce, případně alespoň obhájce při omluvené a akceptované nepřítomnosti obviněných, zúčastnili a měli možnost klást vyslýchaným osobám otázky (bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu tohoto svého oprávnění ve skutečnosti využili, neboť rozhodná je právě „možnost“ tohoto oprávnění využít).
40. Jestliže obvinění brojili proti nesprávnému postupu podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., ani v tom jim není možné přisvědčit. Podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. se protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka přečte tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. V přezkoumávaném případě soudy dospěly k závěru, že protokol o výpovědi bylo možné přečíst s ohledem na alternativu nezvěstného poškozeného. Nutné je připomenout, že musejí být současně splněny obě podmínky, a to jak provedení výslechu způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu, tak i objasnění nezvěstnosti svědka, čemuž soudy dostály, protože obviněnému nebo obhájci byla v průběhu trestního řízení alespoň jednou dána možnost, aby mohl tomuto svědkovi klást otázky, čímž byl respektován požadavek čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy (srov. rozhodnutí č. 16/2016 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného plyne, že pro to, aby soud uvedený procení postup realizoval, nebyl souhlas s čtením svědeckých výpovědí zákonem stanovenou podmínkou, neboť toto ustanovení pamatuje na případy, kdy osobní výslech uvedených osob je znemožněn překážkou, kterou nelze odstranit buď vůbec, nebo jen se značnými potížemi. V těchto případech se nevyžaduje souhlas státního zástupce, obviněného ani jiné strany. Ze všech alternativ, které jsou v tomto ustanovení uvedeny, je případ smrti svědka stejně jako stařecká demence či Alzheimerova choroba okolností, která je již do budoucna neměnná, resp. nikoli ve smyslu změny k lepšímu, a v jejím důsledku výslech svědka již nikdy nelze uskutečnit. V takovém případě je přečtení jeho výpovědi za podmínek § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., kterou před svou smrtí či v době, kdy byl ještě lucidní, učinil, jediným způsobem, jak jeho svědectví před soudem provést, a to s přihlédnutím k dalším okolnostem, za nichž k povedení výslechu v přípravném řízení či předchozím hlavním líčení došlo, což soudy v posuzované věci respektovaly.
41. Vyvstaly-li u některých svědků pochybnosti o tom, zda a který lékařský úkon, odběr krve či vyšetření nebo ošetření jim byl proveden, soud doplnil dokazování o zprávy zdravotních pojišťoven a údaje z nich se podávající posléze porovnal se sděleními uvedených svědků, čímž dospěl ke zjištění, které z vykázaných úkonů byly a které nebyly provedeny, z čehož vyvodil po skutkové a následně i právní stránce odpovídající závěry, a to plně v souladu se zásadou in dubio pro reo (viz protokoly o hlavním líčení ve svazku 63, 64 spisu).
42. Soudy se zabývaly i závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví různé se specializací všeobecné lékařství, MUDr. Bohumila Skály, Ph.D., věnovaly potřebnou pozornost též námitkám obviněných vůči tomuto znaleckému posudku. Soud prvního stupně informace a zjištění z něho vyplývající a z výpovědi jeho zpracovatele rozvedl v bodech 285. až 287. svého rozsudku, v bodě 288. vyložil zjištění, k nimž dospěl po doplněném dokazování o výslech tohoto znalce v hlavním líčení dne 12. 9. 2022 s tím, že po obsahové stránce se nelišila od závěrů dříve prezentovaných. Zabýval se otázkami kladenými znalci při hlavním líčení obhajobou, zaznamenal, a bral do úvahy i odpovědi znalce na námitky týkající se provedených, avšak nevykázaných výkonů, k nimž znalec uvedl, že nevykázané výkony, jimiž se měl obviněný Jaromír Langer naopak „ošidit“ ve prospěch zdravotních pojišťoven, v žádné dokumentaci, která byla u obviněných zajištěna a kterou znalec zpracovával, nefigurují s tím, že zdravotní dokumentace nebyla řádně vedena.
43. Podle obsahu spisového materiálu, provedeného dokazování a zjištění soudů promítnutých do jednotlivých částí přezkoumávaného rozhodnutí Nejvyšší soud shledal námitku obviněných o nesprávném procesním postupu soudů nedůvodnou, protože nezjistil, že by soudy činily takové závěry, které by nebyly podloženy výsledky provedeného dokazování. Je třeba zdůraznit, že ve prospěch obviněných braly do úvahy jen taková zjištění, která vyplynula z výsledků provedeného dokazování. Podkladem pro rozhodnutí soudu nebyla pouze předložená zdravotní dokumentace obviněného, ale i další důkazy, a to výpovědi jednotlivých svědků – pacientů či údajných pacientů, v některých případech i rodinných příslušníků pacientů, kteří potřebovali doprovod k lékaři, které jsou podporovány listinnými důkazy a znaleckým posudkem znalce MUDr. Bohumila Skály, Ph.D. V souladu s nimi jsou i zprávy zdravotních pojišťoven a předložené výkazy o zdravotních výkonech. Všemi provedenými a doplněnými důkazy ke každému z dílčích útoků byly posuzovány i nedostatky v dokumentaci, reálně provedené či neprovedené výkony a sdělení jednotlivých svědků, jichž se dané výkony měly týkat. Soud rovněž jejich počet a způsob provádění posuzoval z hlediska reálných možností jednoho lékaře, a to s konstatováním, že absolvování všech účtovaných výjezdů a návštěv pacientů v posuzovaném časovém úseku bylo natolik obsažné a intenzivní, že by to významně přesahovalo reálnou kapacitu zvládnutelnosti jedním lékařem (viz bod 327. rozsudku soudu prvního stupně).
44. Nejvyšší soud při realizaci dokazování podle jeho výsledků, jak jsou zaznamenány v přezkoumávaných rozhodnutích, v postupech soudů nedostatky neshledal.
45. Pokud obvinění vytýkali neúplnost provedeného dokazování a pochybení při odmítnutí navrhovaného důkazu, byla jeho tvrzená nadbytečnost soudy dostatečně vysvětlena. Soud stručně uvedl důvody, pro které návrhům obviněných nevyhověl, a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a objasnění dané otázky jinými důkazy. Nezatížil tudíž své rozhodnutí vadou spočívající v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými především v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8.
12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.). Nejvyšší soud proto neshledal ani vadu v tzv. opomenutých důkazech, o něž se jedná tehdy, jestliže ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další).
Naopak z postupu soudu prvního stupně plyne, že své úvahy, které jej vedly k tomu, proč nebude uvedený důkaz provádět, dostatečně vyložil (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Ke každé podstatné výhradě vyjádřil, byť někdy stručně, svůj názor a postoj. Z obsahu rozsudku a způsobu, jakým soud prvního stupně dokazování prováděl a z jakých skutečností pro své závěry o vině obviněného vycházel, není patrná libovůle, neboť jeho vnitřní přesvědčení bylo v každém jednotlivém případě výsledkem logické úvahy a přezkoumatelného myšlenkového postupu, a tím pádem i jím učiněná skutková zjištění vyplývají z provedených důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10.
7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03, ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 418/97, aj.). Uvedené závěry se týkají i rozhodnutí odvolacího soudu, který se v zásadě (až na drobnou nepřesnost ve skutkovém zjištění – viz výše bod 2. tohoto usnesení) ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a následně se vypořádal s podstatnými námitkami uvedenými v odvolání obviněného, což je pro zachování jeho práva na spravedlivý proces naprosto dostatečným postupem. Lze zmínit, že je přípustné, aby odkázal na závěry odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. a contrario usnesení Ústavního soudu ze dne 18.
12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, body 59., 60.), protože podmínkou takového postupu je to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1), čemuž odvolací soud dostál.
46. Ze všech popsaných důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy dostály své povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, a soud prvního stupně dostál povinnosti stanovené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., protože zvažoval a hodnotil všechny nabízející se důkazy a z nich plynoucí skutečnosti, aniž by ostatní opomenul, a tudíž vynaložil dostatečné úsilí směřující k řádnému objasnění věci (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, či ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/02, aj.).
47. Nejvyšší soud uzavřel, že proces dokazování netrpí vytýkanými nedostatky, a současně konstatuje, že obvinění vznesenými námitkami nenaplnili podmínky důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
48. Uvedli-li v dovolání i důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., k němu je obecně vhodné uvést, že jím je možné vytýkat jen nedostatky právní povahy, avšak jeho prostřednictvím nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Posouzením námitek obviněných, a to i ve vztahu k subjektivní stránce i výši škody, jsou ve své podstatě hmotněprávními pojmy, neboť vyjadřují znaky skutkové podstaty trestného činu, lze shledat, že kritériím uvedeného důvodu dovolání obvinění nevyhověli, protože k subjektivní stránce i výši způsobené škody namítali jen skutkové výhrady, a to s ohledem na svou vlastní obhajobu. Nevycházeli ve svých výhradách ze skutkového stavu, který byl soudy skutečně zjištěn. Nedbali tak na to, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud je nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Je možné shrnout, že pokud obvinění tento skutkový stav zpochybňovali uváděním své vlastní obhajoby, na níž stavěli svá ničím nepodložená tvrzení o nenaplnění subjektivní stránky nebo výše způsobené škody, posuzovaný důvod dopadající na řešení hmotněprávních otázek nerespektovali.
49. I přes tento závěr Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit (obiter dictum), že soudy subjektivní stránku dovozovaly, jak bývá obvyklé, nepřímo ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházely z jednání obviněných, opíraly se tedy zcela důvodně i o výsledky dokazování, z nichž logicky závěr o jejich zavinění vyplývá (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). K námitkám obviněných lze jen zmínit, že soudy na jejich úmysl usuzovaly z komplexu všech učiněných důkazů, jak popsaly a jak se jimi zabývaly (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3122). K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 209 odst. písm. d) tr. zákoníku zásadně postačí nedbalost [§ 16 ve spojení s § 17 písm. a) tr.
zákoníku]. Soudy při závěrech vztahujících se k subjektivní stránce vysvětlily, že nevycházely toliko z výkonů vykázaných vůči zdravotním pojišťovnám nad rámec skutečně poskytnuté péče, jak se podávaly ze zdravotnické dokumentace zajištěné u obviněných, nýbrž se opíraly i o výpovědi osob, jimž vykázané výkony měly být provedeny. Ty soud rozdělil do tří pomyslných skupin, a to svědků, z jejichž výpovědí vyplynulo, že zcela nepotvrdili vykázané výkony, dále svědků, kteří uvedli a setrvali na tom, že v rozhodné době u obviněného nebyli, a nakonec svědků, jejichž praktickým lékařem obviněný Jaromír Langer v rozhodné době vůbec nebyl.
Všechny rozhodné skutečnosti svědčí o tom, že obviněný jednal ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Jestliže jemu za vinu kladené jednání spočívalo v tom, že „prostřednictvím individuálních účtů pojištěnců zdravotních pojišťoven vyúčtování léčebných a zdravotních výkonů u konkrétních pacientů na základě smluv uzavřených mezi poškozenými pojišťovnami a obviněné společností MEDICA, ve kterých ale záměrně v úmyslu docílit vyplacení finanční úhrady vědomě uváděli buď zcela, anebo jen částečně, nepravdivé údaje ohledně vykonaných zdravotnických výkonů a náhrad s těmito výkony spojenými u níže uvedených pacientů, neboť věděli, že k poskytnutí zdravotní péče nedošlo vůbec, nebo nikoli v deklarovaném rozsahu“, jde o chtěné a za konkrétním účelem realizované jednání, které naplňuje volní stránku úmyslného zavinění.
Pokud jde o vzniklý následek, zde postačí i nedbalost, jak bylo uvedeno výše. Co se týká jejího zjištění, bylo již shora vyjádřeno, že dokazování bylo dostatečně vedeno ke všem znakům posuzované skutkové podstaty, a tedy ani v tomto směru nebyly Nejvyšším soudem zjištěny žádné nedostatky.
Lze jen dodat, že je to právě četnost i způsob vykazování jednotlivých výkonů lékařské péče, které svědčí o promyšlenosti a důsledném soustavném klamání zdravotních pojišťoven o povaze i rozsahu poskytované péče, a tedy i o jednání svědčící z hledisek zavinění u zločinu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku pro přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
50. K zavinění společnosti MEDICA lze připomenout, že to je třeba odvozovat od jednání obviněného Jaromíra Langera jako fyzické osoby, která za právnickou osobu jednala ve smyslu § 8 odst. 1 t. o. p. o. Jednala-li taková osoba úmyslně, bude úmyslné zavinění ve smyslu § 8 odst. 2 t. o. p. o. přičítáno i právnické osobě. Tak tomu je zásadně i v případě, ve kterém je právnické osobě přičítáno jednání zaměstnance podle § 8 odst. 1 písm. d) t. o. p. o., jestliže jednal úmyslně, a proto bude právnické osobě toto jednání z hlediska zavinění konkrétního trestného činu přičítáno. Z povahy forem zavinění zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim neobsahuje žádnou speciální úpravu zavinění (§ 1 odst. 2 t. o. p. o.), a proto se u právnické osoby plně uplatní právní úprava zavinění v trestním zákoníku. Stejně se v rámci posuzování zavinění u trestných činů vyjmenovaných v § 7 t. o. p. o. uplatní u právnických osob i ustanovení § 17 odst. 1 tr. zákoníku o zavinění k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 146).
51. Z těchto důvodů zjištění uvedená ve vztahu k zavinění obviněného Langera mají plný vztah i k obviněné společnosti MEDICA. VI. Závěr
52. Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že námitky obou obviněných nejsou důvodné, neboť soudy v žádné z jimi vytýkaných oblastí své povinnosti neporušily. Skutek řádně objasnily a rovněž jej správně právně posoudily. Vzhledem k těmto závěrům Nejvyšší soud dovolání obviněných Jaromíra Langera i společnosti MEDICA odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť mohl důvodnost jimi vznesených námitek posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí obviněnými vytýkanými vadami.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13.11.2024
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu