8 Tdo 789/2025

8 Tdo 789/2025-1791

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2025 o dovolání obviněného J. T., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2025, sp. zn. 7 To 24/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 5/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2024, sp. zn. 6 T 5/2024, byl obviněný J. T. uznán vinným v bodech 1., 2. přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, v bodě 3. zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. i), j) tr. zákoníku, zločinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku, v bodě 4. přípravou zločinu vraždy podle § 20 odst. 1, § 140 odst. 2, 3 písm. h) tr. zákoníku, v bodě 5. pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 2, 3 písm. e), h) tr. zákoníku.

2. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 54 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákoníku k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 54 odst. 4 tr. zákoníku se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmínečného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Podle § 228 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného rozsudkem ze dne 6. 5. 2025, sp. zn. 7 To 24/2025 podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod body 4., 5. a ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při shodném popisu skutku v bodě 5. obviněného jím uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 2, 3 písm. e), h) tr. zákoníku.

4. Podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku jej odsoudil za trestné činy pod body 1., 2., 3. rozsudku soudu prvního stupně a bodem 5., jak o něm sám rozhodl, k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti roků. Pro výkon tohoto trestu obviněného zařadil podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou.

5. Podle § 226 písm. a) tr. ř. ho zprostil obžaloby pro skutek pod bodem 4. rozsudku soudu prvního stupně, jímž měl spáchat přípravu ke zvlášť závažnému zločinu vraždy podle § 20 odst. 1, § 140 odst. 2, 3 písm. h) tr. zákoníku. Jinak ponechal napadený rozsudek nedotčen.

6. Skutková zjištění, která mají podle obsahu podaného dovolání pro jeho posouzení význam, spočívala v bodě 3. (ve znění rozsudku soudu prvního i druhého stupně) v tom, že v přesněji nezjištěné době od 00.00 hodin do 01.00 hodin dne 25. 9. 2023 ve vnitřních prostorách neoploceného a nezajištěného rekonstruovaného dvoupodlažního rodinného domu na adrese XY, Královéhradecký kraj, po předchozím uvážení spočívajícím minimálně ve volbě užitého prostředku a noční doby pro provedení útoku, s cílem usmrtit za pomoci s sebou donesené hořlaviny a zapalovače, inicioval na více místech v přízemních prostorách domu požár, ačkoliv věděl, že se v domě nachází minimálně jedna osoba, respektive jeden pes, kdy v důsledku tohoto aktivního jednání došlo k zahoření nemovitosti, v níž došlo k usmrcení poškozeného Š.

R., kdy bezprostřední příčinou smrti bylo jeho uhoření při intoxikaci oxidem uhelnatým a dále k uhoření psa nezjištěné rasy jménem Ben, když tímto jednáním přivodil poškozenému Š. R. nadlimitní mučivé psychické útrapy způsobené požárem, před kterým nebylo pro poškozeného úniku a tohoto jednání se dopustil ze zavrženíhodné pohnutky spočívající v pomstě jeho vnukovi E. Z., jako majiteli dané nemovitosti a osobě, která v době jednání udržovala partnerský vztah s jeho bývalou přítelkyní K. S., přičemž poškozenému E.

Z. způsobil požárem jeho nemovitosti škodu v minimální výši 1.633.362 Kč, v bodě 5. (ve znění rozsudku odvolacího soudu) v tom, že dne 30. 09. 2023 v blíže nezjištěné době od 22.00 hodin do 23.42 hodin, na zalesněném břehu slepého ramene řeky Labe ve vzdálenosti 470 metrů od počátku asfaltové cyklostezky vedoucí od konce ulice XY v Hradci Králové – XY, směrem na XY, Královéhradecký kraj, po předchozím uvážení, spočívajícím ve volbě smrtící zbraně, noční doby a odlehlého místa, pod příslibem finančního plnění a lepších životních podmínek, vylákal svědka své předchozí trestné činnosti popsané pod bodem 3., poškozeného P.

G., na toto odlehlé místo, kdy poškozeného nejprve pod pohrůžkou krátké plynové zbraně – airsoftové pistole značky ASG, model MK23 Special operations, ráže 6 mm BB, bez výrobního čísla, donutil se svléknout donaha, respektive ponožek a své věci, tj. tenisky, džíny, trenýrky a košili vhodit do vody, následně jej přiměl nahého si lehnout na břicho s rukama pod hrudníkem, když jej nejprve v této poloze řízl dosud přesně nezjištěným bodnořezným nástrojem do přední části krku a následně jej pobodal v oblasti pod pravou lopatkou a pořezal na zadní části dolních končetin, když poškozenému P.

G. se podařilo z místa jednání uprchnout do ulice XY, kde vyhledal pomoc, následně byl Zdravotnickou záchrannou službou Královéhradeckého kraje převezen k urgentnímu ošetření a hospitalizaci do Fakultní nemocnice v Hradci Králové, kdy tímto jednáním způsobil poškozenému P. G. bodnou ránu v oblasti šestého žebra v zadní pažní čáře hrudníku vpravo, pronikající do pohrudniční dutiny, přítomnost plynu a krve v pravé pohrudniční dutině (tzv.

pneumo-hemothorax), 2 rány v oblasti dolních žeber v boční lopatkové čáře hrudníku vpravo, horní pronikající k žebrům, níže uložená do zadního břišního prostoru (tzv. pneumo-retroperitoneum) a poranění jater – klínovitou laceraci pravého laloku jater rozměru 5 x 1,5 cm, přítomnost krve v dutině břišní, emfyzém měkkých tkání pravostranných partií trupu, povrchovou řeznou ránu kůže přední plochy krku délky cca 13 cm, téměř příčně uložený nářez kůže situovaný na zevní ploše základního článku ukazováku pravé ruky délky 1,5 cm, šikmo uložený nářez kůže situovaný na zadní ploše středních partií pravého stehna délky 17 cm a dva povrchové příčně uložené nářezy kůže situované v levé zákolenní jamce, když tato poranění si vyžádala akutní převoz poškozeného na urgentní příjem Fakultní nemocnice Hradec Králové a následnou hospitalizaci na Chirurgické klinice fakultní nemocnice, když ke smrti poškozeného P.

G. nedošlo jen díky urgentně poskytnuté lékařské péči a tohoto jednání se dopustil poté, co spáchal skutek pod bodem 3. výroku tohoto rozsudku.

7. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. dovolání, které zaměřil výhradně proti skutkům uvedeným v bodech 3., 5., protože soud vadně hodnotil důkazy, a proto bylo vadně rozhodnuto o jeho vině, byla užita nesprávná právní kvalifikace a byl mu uložen trest v rámci chybné sazby a správným není ani zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou či výrok o povinnosti k náhradě škody.

8. Výhrady obviněný vznesl především vůči činu v bodě 3., u něhož byla nesprávně za motiv shledána pomsta E. Z. jako majiteli dané nemovitosti, jenž v době činu udržoval partnerský vztah s bývalou přítelkyní obviněného K. S. Odvolacímu soudu vytkl, že uvedl, že mezi nimi šlo o prokázaný milenecký vztah, ačkoli ve skutečnosti prokázán nebyl. Nic pro milenecký vztah ani sexuální život obou svědků nesvědčí, není nikde zaznamenán, a proto byl vyvrácen, a tudíž chybí i soudy tvrzený motiv jeho jednání, protože věděl i o vážnějších vztazích K. S., jež udržovala před seznámením s E. Z. Obviněný zdůraznil, že prokázání motivu je v posuzované věci zcela zásadní z hlediska použité právní kvalifikace, zejména ve vztahu k právní kvalifikaci týkající se „zavrženíhodné pohnutky“. To, že vyhledával na svém mobilním telefonu informace o E. Z., není důkazem o úmyslu ho usmrtit. I kdyby bylo prokázáno, že by se chtěl mstít, chybí jakýkoliv odůvodněný závěr soudu k tomu, že se chtěl mstít právě tímto způsobem, tj. podpálením domu. Za neprokázaný označil i závěr, že se činu dopustil společně s P. G. po předchozím uvážení spočívajícím minimálně ve volbě užitého prostředku a že spolu šli do domu již s úmyslem tento dům zapálit záměrně donesenými hořlavinami, a že jednal „s cílem usmrtit za pomoci s sebou donesené hořlaviny a zapalovače…“. Žádný ze soudů neuvedl, z čeho dovozuje, že obviněný chtěl usmrtit poškozeného Š. R., ani jaký k tomu mohl mít důvod, když se chtěl podle soudů mstít E. Z., jehož chtěl podle P. G. svázat, zbít. Protože uvedené skutečnosti nebyly prokázány, nemůže obstát ani právní kvalifikace týkající se zavrženíhodné pohnutky.

9. Zásadně obviněný vznesl výhrady proti způsobu, jakým se soudy vypořádaly s obsahovými rozpory ve výpovědi P. G., jehož výpověď považoval za nevěrohodnou, a proto o ni soud závěry o jeho vině nemohl opírat, obzvláště, když měl být ustanoven jako spolupachatel. Soud prvního stupně tuto skutečnost vadně vyhodnotil a odvolací soud jeho nesprávné závěry nekriticky přejal, a to přesto, že sám připustil, že jde o osobu, která páchá pouze krádeže, žebrá, aby získal něco na obživu, přitom občas bere pervitin, kouří marihuanu. I když neumožnil, aby byl tento svědek znalecky zkoumán, uzavřel, že je podřídivý, ničemu nepřikládá velký význam, neměl v danou chvíli potřebu se na něco zaměřovat, pamatovat si něco, nebo se na něco soustředit, a rozpory v jeho výpovědích označil za nepodstatné. Takové hodnocení věrohodnosti dvou odporujících si výpovědí označil obviněný za nedostačující a vadné. Zdůraznil, že šlo v zásadě o tvrzení obviněného proti tvrzení svědka P. G., když na místě založení požáru nebyl nikdo jiný.

10. Nedostatečně podle něj soudy postupovaly, pokud P. G. předkládaly rozpory v jeho postupně skládaných výpovědích, a nedodržely podmínky § 212 odst. 2 věta první tr. ř. Zdůraznil, že P. G. všechny své rozporné výpovědi označil za pravdivé, aniž by rozpory vysvětlil. Vytkl, že soud předestřel protokoly z jeho výslechů z přípravného řízení tím, že je přečetl a dotázal se svědka, zda jeho předchozí výpověď je pravdivá, na což svědek odpověděl, že ano. Žádné rozpory ve výpovědích soud dále neodstraňoval a nepožadoval jejich objasnění. Tím podmínky § 212 odst. 2 tr. ř. nedodržel. Na doložení svého tvrzení ve vztahu ke zpochybňované věrohodnosti tohoto svědka obviněný v podrobnostech poukázal na některé pasáže z jeho výpovědí, které podle něj vykazují vzájemné rozpory (např. zatímco v jedné výpovědi svědek uvedl k dotazu soudce, zda byl v nějaký moment slyšet cizí hlas další osoby, případně štěkot psa, zvuky zvířat, že nikoli, že byl slyšet jen pes, v jiné výpovědi zmiňuje psy v množném čísle a to, že by slyšel pána, jak uklidňuje psy, popřel zcela, v nemocnici v rámci výslechu uvedl, že se spletl atd.). Jím označené rozpory měly soudy řádně vysvětlit především proto, že se týkají zcela zásadní okolnosti, zda pachatelé o přítomnosti dané osoby v rozestavěném a rekonstruovaném domě věděli či nikoliv. Měly posoudit a porovnat každou verzi svědka s verzí obviněného, a pak by shledaly, že jsou shodné v té výpovědi, v níž svědek tvrdí, že o přítomnosti osoby v domě nevěděli.

11. Obviněný poukázal na svůj požadavek na znalecké zkoumání P. G., aby si soud mohl učinit spolehlivý závěr o jeho charakteru a osobnosti. V dovolání zmínil obecné principy zejména psychologických přístupů k otázce věrohodnosti i k tomu se vztahující odbornou literaturu (srov. Kolektiv autorů. Základy soudní psychiatrie psychologie. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 83; též PAVLOVSKÝ, P. a kol. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha: Grada Publishing, 2001, s. 172; a další). Své výhrady k hodnocení jeho výpovědi založil na závěru, že svědek P. G. lhal zejména ve výpovědích učiněných dne 2. 10. 2023 a při hlavním líčení, kdežto ve výpovědi ze dne 19. 4. 2024, byla jeho výpověď pravdivá, avšak soudy tuto skutečnost dostatečně pečlivě nezhodnotily. Vytýkal, že verze P. G., že věděli, že by tam měl být nějaký člověk, není podpořena žádným jiným důkazem, ale jde jenom o osamocené, ničím nepodložené tvrzení. S ohledem na výpověď svědkyně P. Z. připustil, že skutečnost, že se v domě svítilo, je nesporná, avšak jelikož E. Z. potvrdil, že se tam svítilo v podstatě bez přerušení, nelze z této skutečnosti dovozovat, že rozsvícené světlo v rekonstruovaném, rozestavěném domě znamená, že tam v tu dobu je nějaký člověk. Svědkyně P. Z. dokonce uvedla, že pokud obviněný zevnitř domu slyšel hlasy, předpokládal, že jde o K. S., a tedy by neměl nejmenší zájem na tom, aby dům zapaloval. Okolnost, zda věděli o přítomnosti poškozeného Š. R. v domě, je zásadní, protože pokud to nevěděli, nemohl se dopustit vraždy. Právní kvalifikace je jen stroze odůvodněna, podpořena jen vlastní úvahou soudu bez odborných znalostí, závěry nejsou podpořeny provedenými důkazy (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11).

12. Podle obviněného nebylo žádným důkazem objasněno, jakou hořlavinou byl založen požár, protože informace o tom, jaké látky požár způsobily a z jakých důkazů to vyplývá, nelze nikde v obsahu rozhodnutí nalézt. Podle znaleckého posudku šlo jen o to, že batoh, košile, mikina, triko, tepláky a boty obviněného byly s vysokou pravděpodobností kontaminovány akcelerantem hoření pocházejícím z jednoho společného zdroje, s vysokou pravděpodobností se jednalo o automobilový benzín (č. l. 1091 až 1096), potvrzeno to však ničím nebylo.

13. Nedostatkem provedených zjištění je, že vycházejí jen z výpovědi jedné osoby proti druhé a žádný jiný přímý či nepřímý důkaz nebyl orgány činnými v trestním řízení zajištěn. Nebyl zpracován znalecký posudek na posouzení osobnosti a věrohodnosti svědka P. G., protože jej soudy považovaly za nadbytečný, což svědčí o tzv. opomenutých důkazech, neboť soudy nebraly do úvahy, že tento svědek byl v době činu pod bodem 3. pod vlivem návykových látek (pervitinu), v minulosti se léčil na psychiatrii, a proto měl být podroben znaleckému zkoumání a posouzení (srov. § 105 odst. 1, § 116, § 118 tr. ř.). Soudy nahradily skutková zjištění svou laickou úvahou, aniž by dané závěry podložily náležitými důkazy. Za nepoužitelné a nezákonné považoval znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 44 až 67) a oboru školství a kultura, odvětví psychologie (č. l. 92 až 147), k němuž uvedl, že znalkyně Mgr. Lenka Čermáková nesprávně opřela své závěry o skutková zjištění, která nebyla pravomocně prokázána před tím, než byla vypracována obžaloba. Neztotožnil se se závěry, že E. Z. vnímal jako rivala a soka v lásce k bývalé přítelkyni K. S., že jeho cílem bylo způsobit E. Z. citelnou ztrátu a bolest, k oběma mužům se zachoval s vysokou krutostí a hostilitou. Tím znalkyně sama uváděla skutková zjištění, která nebyla prokázána, přičemž pominula zásadu presumpce neviny. Možnost resocializace obviněného hodnotila podle toho, co je mu kladeno za vinu. Svůj závěr označila za hypotetický, což činí posudek nezákonným a nepoužitelným. Přesto se soudy o jeho závěry opíraly, a to i přesto, že ho znalkyně v minulosti léčila.

14. Nedostatečným označil dokazování i proto, že nedává odpověď na otázku, zda byl poškozený v době požáru naživu, k čemuž se řádně nevyjádřil ani odvolací soud, jenž o této možnosti jen spekuloval, když uzavřel, že popisem polohy těla poškozeného v protokolu o ohledání není prokázáno, že v době požáru spal. Spánek znamená, že by poškozený nemusel reagovat, a o jeho přítomnosti by pachatel vůbec nemusel vědět. Znalecký posudek pouze uzavírá, že poškozený byl naživu v době požáru, nikoliv že spal nebo nespal, a tedy neposkytuje ani tento závěr odpověď na otázku, zda mohl obviněný nebo svědek P. G. poškozeného slyšet. Poloha poškozeného konstatovaná v protokole o ohledání místa činu i ostatní skutečnosti nasvědčují jeho verzi, že poškozeného neslyšeli, a je tím vyloučeno tvrzení P. G. z 2. 10. 2023, že poškozeného slyšel utěšovat psy a že poškozený o pachatelích věděl. Pokud byl bdělý, byl schopen reagovat na to, že dům hoří. Pokud by bylo prokázáno, že o poškozeném nevěděli, je vyloučena právní kvalifikace skutku pod bodem 3. rozsudku jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. i), j) tr. zákoníku, která vyžaduje úmysl, že obviněný o poškozeném věděl a že jej požárem domu chtěl usmrtit, nebo byl srozuměn s tím, že v domě poškozený je, ale je mu to lhostejné, což je závěr, který učiněn nebyl.

15. Obviněný brojil i proti skutku v bodě 5. rozsudku, který popírá s tím, že šlo o nutnou obranu, tedy že se bránil P. G., kterému tzv. „přeskočilo“, sám se svým nožem pořezal na krku a noze a následně obrátil nůž proti obviněnému. Jeho argumentaci, že P. G. takto mohl jednat pod vlivem toxické psychózy, neboť byl uživatelem drog, soudy bagatelizovaly. Neobstaraly však důkazy, které by vyloučily, že jeho výpověď je nevěrohodná, jak obviněný tvrdí, protože ho znalecky, ač pobíral drogy a dříve se psychiatricky léčil, nezkoumaly. Pokud soud uzavřel, že jeho výpověď podporuje dřívější odsouzení obviněného rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 5 T 49/2020, upozornil, že na to, že si svědek P. G. musel dát klacek do pusy na příkaz obviněného, ve svých předchozích několika výpovědích nezmínil, ale hovořil o tom až u hlavního líčení. Poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, že povrchovou řeznou ránu na krku, povrchovou řeznou ránu na zadní ploše pravého stehna a levé zákolenní jamky, jakož i na prstu (ukazováku) pravé ruky si mohl P. G. způsobit sám (č. l. 1081 až 1086).

16. U zranění v bodě ad 5., která si podle znalců P. G. nemohl sám přivodit, orgány činné v trestním řízení neprověřily, nezkoumaly, co se dělo při jeho útěku z místa činu, neboť tehdy mohla nějaká zranění vzniknout. Zmínil i rozdíly ve výpovědích P. G. o tom, zda pistoli viděl, zda byl nahý, nebo že mu zůstaly ponožky. Pokud byl obviněný útočníkem, bylo nelogické, aby se s poškozeným scházel u obchodu Albert, kde jsou kamery, procházel s ním dlouhou cestu na předmětné místo, kde ho mohli potkat další lidé, a nenechal by ho odejít. Obviněný je tudíž přesvědčen, že jeho vina nebyla prokázána nad veškerou pochybnost.

17. Soud prvního stupně nedůvodně odmítl jím navrhované důkazy a neumožnil mu slyšet svědky, které považoval za zásadní, jejichž výslechu v přípravném řízení se nemohl účastnit. Nesouhlasil se čtením protokolu o výslechu svědka ani úředního záznamu, chtěl všechny osobně slyšet v rámci hlavního líčení. Navrhl provést šetření k osobě svědka J. F., jenž měl být omezen na svéprávnosti z důvodu duševní choroby, jakož i provést výslech K. B., jejíž informace poskytnuté do úředního záznamu o podaném vysvětlení se liší od informací o průběhu komunikace tak, jak uváděl svědek E. Z., chtěl slyšet i svědka A. G., který byl ve Vazební věznici Hradec Králové ve styku se svědkem P. G., a požadoval provést důkaz zajištěním výpisu volání a hovorů svědka E. Z., komunikace z messengeru, a zjistit, zda znalkyně Čermáková nebo Čápová léčili v mládí obviněného, z jakého důvodu a jakým způsobem. V rámci veřejného zasedání žádal doplnit dokazování výslechem N. K. Neprovedení tohoto důkazu vrchní soud řádně neodůvodnil, což z něj činí opomenutý důkaz (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09). Těmito pochybeními ve svém souhrnu došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, a v konečném důsledku i k nesprávnému závěru v rámci právní kvalifikace a k uložení trestu mimo sazbu.

18. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2025, sp. zn. 7 To 24/2025, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2024, sp. zn. 6 T 5/2024, zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a reakce obviněného na ně

19. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k tomuto dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s ohledem na jeho dikci upozornil, že v posuzované věci žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními neshledal.

20. V argumentaci obviněného podle důvodu v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce shledal shodu s jeho zákonným vymezením tvrzení o nesprávném nazírání na jeho obhajobu o nutné obraně, případně uložení trestu mimo zákonný rámec vymezený trestním zákoníkem, a to přesto, že i zde obviněný v mnoha ohledech rozporuje učiněná skutková zjištění. Při tom jde převážně o totožné námitky, které obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, jež se jimi podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002), a tedy v takových případech jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.

21. Státní zástupce poukázal na výsledky provedeného dokazování, z něhož všechny obviněným vytýkané nejasnosti byly objasněny, a rozhodné skutečnosti mají oporu v provedených důkazech, zejména ve svědeckých výpovědích, ale taktéž v elektronické komunikaci, a to zejména k pohnutkám obviněného. Bagatelizuje svůj vztah ke svědkyni K. S. a nerozhodným shledal, jaký byl reálně její vztah s poškozeným E. Z. (viz body 29. a 30. napadeného rozsudku). Poukázal na znalecké posudky vypracované na osobu obviněného, kde znalci popsali, jak je jeho osobnost strukturována a na základě jakých impulzů a vlastních přesvědčení je schopen dopouštět se nejzávažnějších zločinů. Soudy dovozovaná motivace obviněného nebyla stěžejním podkladem pro vyslovení jeho viny, ale jsou to učiněná skutková zjištění mající oporu v zadokumentovaných svědeckých výpovědích, listinných a dalších podkladech. Nepřisvědčil námitkám obviněného, že se soudy dostatečně nezabývaly věrohodností P. G., neboť jeho výpovědím, které byly v mnoha ohledech stěžejní při utváření konečné podoby skutkového děje, věnovaly zvýšenou pozornost (viz bod 49. napadeného rozsudku).

22. Pochybení neshledal ani v neprovedení navrhovaných důkazů, neboť se soud prvního stupně k důkazním návrhům vyjádřil v bodě 32. rozsudku a odvolací soud v bodech 66. až 70. napadeného rozsudku, z nichž je patrné, jaký postoj soudy k dodatečným návrhům obhajoby zaujaly a z jakých důvodů považovaly provádění dalších důkazů za nadbytečné.

23. K uplatněnému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. státní zástupce zdůraznil, že obviněný proti uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně brojí na základě vlastního přesvědčení, že z jeho strany nedošlo ke spáchání posuzovaných trestných činů. Při správnosti užité právní kvalifikace lze za zločin vraždy podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku uložit odnětí svobody od patnácti do dvaceti let nebo výjimečný trest, jímž je podle § 54 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, nebo trest odnětí svobody na doživotí. Odvolací soud se podmínkami, za kterých lze výjimečný trest uložit, zabýval (viz body 75. až 98. jeho rozsudku) a zmínil všechny zjištěné aspekty, jež zákon vyžaduje pro uložení trestu v trvání třiceti let.

24. Po zvážení všech uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

25. Obviněný svého práva reagovat na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil. Pouze sdělil, že v případě konání veřejného zasedání se jej chce osobně zúčastnit, a proto nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání ani pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. IV. Přípustnost a obecné podmínky dovolání

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

27. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který (podobně jako obnova řízení a stížnost pro porušení zákona) znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, a v některých případech i již vykonaného rozhodnutí. V konkrétním případě tedy musí převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude v případě zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3140). Proto jde o mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

28. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je Nejvyšší soud vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

V. K výhradám uvedeným v dovolání

a) k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

29. Obviněný dovoláním zaměřeným toliko proti činům uvedeným v bodech 3., jehož popis byl upraven rozsudkem odvolacího soudu, a 5., jenž zůstal nezměněn a je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, vytýkal v převážné části učiněná skutková zjištění, s nimiž se neztotožnil, poukazoval na vady v dokazování, nevěrohodnost P. G., na neúčinnost některých důkazních prostředků, nedůvodně neprovedené důkazy a předkládal vlastní verzi průběhu těchto skutků. Tyto nedostatky lze podřadit pod jím označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

30. Nejvyšší soud, když shledal, že obviněný obsahem dovolání zákonem stanovená kritéria respektoval, posuzoval, zda jsou jeho námitky důvodné. Pokud obviněný poukazoval na nevěrohodnost P. G. či nedostatky ve způsobu hodnocení soudem prvního stupně provedených důkazů, připomíná, že úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není hodnocení důkazů, protože těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, případně soudem druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.), ale zabývá se správností jejich hodnocení z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. při dodržení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Proto posuzuje, zda proces a jeho výsledky odpovídají zákonem stanoveným principům, zejména zda nenesou znaky jednostrannosti, tendenčnosti či libovůle.

31. Z obsahu spisového materiálu a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že jde o obhajobu, kterou obviněný uplatňoval již v předchozích stadiích trestního řízení a soudy na ni adekvátně a v potřebném rozsahu reagovaly. Zejména je možné poukázat na obsah rozsudku odvolacího soudu, který jednotlivé výhrady obdobné těm, jež jsou předmětem dovolání, posuzoval, a své závěry k nim konstatoval v bodech 26. až 70., kde vysvětlil, z jakých důvodů je neshledal důvodnými, a naopak proč postupy soudu prvního stupně, jakož i jím vyvozené skutkové závěry správnými (vyjma skutku ad 4., pro který sám obviněného zprostil obžaloby, jak vyložil v bodech 71. až 73. napadeného rozsudku).

32. Nejvyšší soud posoudil obsah uvedených námitek se způsobem, jak na ně odvolací soud reagoval, a hodnotil i postup soudu prvního stupně při provádění dokazování. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně shledal, že se zabýval obhajobou obviněného a jeho námitkami v návaznosti na obsah provedených důkazů a závěry z tohoto procesu vzešlé rozvedl k oběma posuzovaným skutkům v bodech 28., 30. svého rozsudku. Opíral se zejména o výpovědi P. G., jejichž obsah důkladně zaznamenal, a v případě vzájemných rozporů také důsledně posuzoval, a to mimo jiné též postupem podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., kdy tomuto svědkovi byly přečteny obsahy jeho dříve podaných výpovědí z přípravného řízení s výzvou, aby se k nim vyjádřil a uvedl, která verze je pravdivá (srov. body 9., 28. rozsudku; též č. l. 570 až 590, 1483 až 1493 spisu). S ohledem na tento postup není možné přisvědčit výhradám obviněného o nepoužitelnosti důkazů nebo vadnosti postupu při jejich provádění, protože takové nedostatky z obsahu protokolů o hlavním líčení neplynou.

33. Z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že soud vyčerpal dostupné prostředky k objasnění všech rozhodných skutečností. Vyslechl svědky, jejichž výčet a podstatný obsah jejich výpovědí popsal v bodech 4. až 17. svého rozsudku, jakož i znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z oboru školství a kultura, odvětví psychologie na osobu obviněného, jejichž zpracovatelky rovněž v hlavním líčení vyslechl (viz body 23., 25. rozsudku; též č. l. 44-67, 1519-1522, 92-147, 1522-1525 spisu), z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství ke zraněním poškozených Š. R. (skutek ad 3.) a P. G. (skutek ad, 5.), a konstatoval i obsah ostatních listinných důkazů (protokol o prověrce na místě činu, dokumentace požářiště, atd.; viz bod 26. téhož rozsudku). Způsob, jakým se vypořádal s jednotlivými výpověďmi a jak je hodnotil, rozvedl ke skutkům ad 3. a ad 5. v bodech 28. a 30. V bodě 32. nepominul ani důkazní návrhy obhajoby, jimž nevyhověl, a vyložil, jaké důvody jej k jejich zamítnutí vedly.

34. Odvolací soud své argumenty k obsahově zcela shodným námitkám obviněného uplatněným v dovolání rozvedl v bodech 26. až 65. napadeného rozsudku, v bodech 66. až 70. vysvětlil, proč soudy nevyhověly důkazním návrhům obviněného a proč ani v tomto postupu neshledává na straně soudu prvního stupně vytýkané vady. Neopomenul reagovat ani na výhradu obviněného o nepoužití § 212 tr. ř., kde důvody procesního postupu soudu prvního stupně, který shledal správným, vyložil v bodě 39. rozsudku. Jediný nedostatek shledal u skutku v bodě 5. v tzv. právní větě výroku o vině k němu se vztahující, kde soud prvního stupně zjevně omylem neuvedl znak odpovídající popisu skutku i použité právní kvalifikaci podle § 140 odst. 2, 3 písm. e), h) tr. zákoníku (ve stadiu pokusu) a odůvodnění rozsudku (viz bod 31. rozsudku soudu prvního stupně), a to že se tohoto činu obviněný dopustil „po přechozím uvážení“. Tuto formální vadu proto sám napravil (viz bod 74. rozsudku odvolacího soudu), když jiné nedostatky v napadeném rozhodnutí ani řízení mu předcházejícím činu v bodech 3. a 5., vůči nimž je dovolání namířeno, neshledal.

35. Na základě tohoto obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že dokazování zjevně netrpí nedostatky, na něž obviněný poukazoval, pokud jde o procesní vady, neboť je patrné, že soud vyčerpal rozsah zajištěných důkazů, které v souladu se zásadou ústnosti provedl, a obviněný měl možnost se ke všem vyjádřit.

36. Protože zásadním důkazem v posuzované věci, a to u obou trestných jednání, vůči kterým obviněný dovolací námitky zaměřil, je osoba a svědectví P. G., neboť se sám podílel na činu v bodě 3. a za to se stal obětí činu v bodě 5., a obviněný brojil vůči způsobu, jakým se soudy s jím uváděnými tvrzeními vypořádaly, bylo nutné této otázce věnovat z podnětu obviněným uváděných výhrad zvýšenou pozornost. Předeslat lze, že se soudy právě této výpovědi i osobě P. G. věnovaly a na výhrady obviněného k ní v potřebné míře reagovaly, jelikož zejména soud prvního stupně si byl vědom toho, že jde pro posouzení viny obviněného o klíčový důkaz (viz body 28.

rozsudku soudu prvního stupně a 37. až 49. rozsudku odvolacího soudu). Nutné je zdůraznit, že pokud svědek v postupně třech složených výpovědích zásadně nevybočil ze svých tvrzení, a určitou nejistotu vyjádřil pouze ve druhé z nich, zabývaly se tím, z jakých důvodů se tak stalo. Soudy vysvětlily, že odchylky v jeho výpovědích nebyly tak zásadního charakteru, aby bylo možno učinit závěr o jeho celkové nevěrohodnosti. Porovnaly za tím účelem všechny jím podané a procesně použitelné výpovědi (viz zejména bod 42.

rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud dodává, že je třeba brát do úvahy, jak soudy důvodně učinily, okolnosti, za kterých se výpovědi odvíjely, což zvažovaly a časové souvislosti mezi nimi měly na paměti. Svědek první výpověď k činu v bodě 3. uskutečnil dne 2. 10. 2023, kdy se ještě nacházel v nemocničním ošetření, tedy dva dny poté, co se stal obětí činu v bodě 5. ze dne 30. 9. 2023, v níž spontánně uvedl, že „My jsme byli v patře pod tím dědkem. To, že byl nahoře ten dědek, to vím, protože jsem ho slyšel, jak utěšuje psy, kteří štěkali.

Hořlavinu K. stříkal jen v tom patře pod tím dědkem.“ Jestliže tuto výpověď v následující výpovědi (19. 4. 2024), modifikoval, ve třetí výpovědi v hlavním líčení dne 4. 11. 2024 (viz č. l. 1483 až 1493), stvrdil jako pravdivé to, co uváděl v první výpovědi. I přes toto zaváhání, které je vysvětlitelné mimo jiné např. strachem z obviněného, soud uvedené skutečnosti bral na vědomí a za podklad svého rozhodnutí vzal původní, později stvrzenou výpověď a dovodil, že když v nočních hodinách dne 25. 9.

2023 přišli do domu obývaného poškozeným Š. R., slyšeli štěkat psa nebo psy a poškozeného, kterého P. G. označuje jako „toho dědka“, jak je uklidňuje, aby neštěkali (viz výpověď tohoto svědka ze dne 2. 10. 2023 na č. l. 576 až 590). Závěr o věrohodnosti tohoto tvrzení, které má stěžejní význam pro závěr o vině obviněného, soudy posuzovaly i ve vztahu k dalším ve věci zajištěným a provedeným důkazům a shledaly že tato výpověď nestojí osamoceně, ale byla podpořena dalšími důkazy, zejména svědeckými výpověďmi K.

S., E. Z. a především P. Z., důvěrné kamarádky obviněného, z níž vyplynulo, že obviněný před činem opakovaně a často, i několikrát denně jezdil na místo činu a obhlížel nemovitost, a to i v noci, přičemž věděl a zmiňoval se o tom, že tam žije pan R., obývá dům, že tam svítí a má psa. V dané souvislosti soud hodnotil i výpověď babičky E. Z. E.

R., podle níž též obviněný obhlížel dům, ve kterém bydlí s vnukem, a zjišťoval, kdo v domě bydlí. Z výpovědi P. G. je zřejmé, že zapadá i do dalších ve věci učiněných zjištění, mimo jiné protokolu o ohledání, místu nálezu těla, situovaným prostorám v domě apod. Soudy posouzením i těchto nepřímých důkazů důvodně usuzovaly na věrohodnost a přesvědčivost P. G. Obdobně opodstatněně shledaly jeho věrohodnost u činu v bodě 5., kde popsal události i způsob napadení obviněným v souladu s tím, jak jeho zranění hodnotili i znalci.

Nestojí osamoceně rovněž proto, že je podporována i svědeckými výpověďmi P. K. a D. P., jež poškozeného zraněného nalezli, a jednak obsahem facebookové komunikace, z níž soudy shledaly, že obviněný poškozeného aktivně lákal na procházku pod různými přísliby bydlení a peněz, jakož je podporována i krevními stopami nalezenými na oblečení obviněného. Uvedeným dokazováním byla i k tomuto činu v bodě 5. dostatečně objasněna jak motivace, tak i způsob provedení a byly zjištěny následky, které činem u poškozeného nastaly.

Rozhodně všechny provedené důkazy vylučují průběh činu, jak uváděl obviněný, protože zcela nic nenasvědčuje tomu, že se poškozený „zbláznil a zaútočil na něj“, ale naopak provedené důkazy takovou verzi plně vyloučily, stejně jako to, že by si poškozený některá zranění sám způsobil. Nedůvodným bylo, pokud obviněný takový závěr učinil sám jen proto, že znalci s ohledem na lokalizaci některých utržených zranění na těle poškozeného v obecné rovině uvedli, že jejich umístění by teoreticky mohlo odpovídat i tomu, že si je taková osoba mohla sama způsobit.

Tento úsudek však vůbec nezapadá do dalších ve věci provedených důkazů.

37. Obviněný svá tvrzení, jimiž se snažil zpochybnit věrohodnost P. G., podkládal poukazem na jeho závislost na návykových látkách a jeho trestní minulost, čemuž se soudy rovněž věnovaly se závěrem, že tak obviněný činil bez ohledu na další rozhodné skutečnosti vyplývající z celého kontextu zjištěných souvislostí. Soudy při hodnocení věrohodnosti P. G. braly do úvahy, že jen samotná skutečnost, že je svědek konzumentem některé z psychotropních látek, ještě neznamená, že tato osoba je nevěrohodná. Podstatné je, že i tuto skutečnost soudy v rámci posuzování jeho věrohodnosti zkoumaly, měly ji na zřeteli a ve vztahu k ní své závěry učinily. Vycházely z obsahu výpovědí svědků, které zejména soud prvního stupně porovnával ve vzájemných souvislostech, a zabýval se rovněž skutečnostmi plynoucími z komunikace s obviněným.

38. Soud rovněž vysvětlil, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné, aby za účelem posouzení věrohodnosti P. G. nechal zpracovat znalecký posudek, jehož se obviněný domáhal právě za účelem posouzení jeho věrohodnosti. K tomuto neshledal důvod zejména proto, že je to soud, kdo hodnotí věrohodnost svědků, nikoliv znalec, který k takovému hodnocení pouze dodává odborné podklady (srov. bod 44. napadeného rozsudku). Prověření jeho věrohodnosti není otázkou znaleckého zkoumání, ale povinností soudů při hodnocení provedených důkazů z hledisek § 2 odst. 6 tr. ř. 39. V daných souvislostech se zřetelem na námitky obviněného je vhodné též zmínit, že soud logicky vysvětlil i okolnosti týkající se odchylek ve výpovědích tohoto svědka, resp. poškozeného, přičemž vycházel pouze z těch, které byly provedeny procesně použitelným způsobem a za přítomnosti obhájce obviněného. Pokud jim nebyl přítomen sám obviněný (zejména již zmíněná výpověď P. G. ze dne 2. 10. 2023), nelze ani v tomto postupu shledávat vadu, neboť podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. lze postupovat (při splnění dalších tam uvedených podmínek) tehdy, jestliže obviněný a jeho obhájce měli možnost se tohoto dřívějšího výslechu účastnit a klást vyslýchanému otázky, z čehož plyne, že postačí pouhá možnost být přítomen, aniž by současně jejich faktická nepřítomnost byla na překážku provedení takového důkazu v pozdějším stadiu trestního řízení, neboť je pouze na nich, zda této možnosti orgánem činným v trestním řízení jim poskytnuté využijí či nikoli (viz např. č. l. 576 až 590).

40. Nejvyšší soud nepřisvědčil obviněnému ani v tvrzení o vadách a nedostatcích znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie zpracovaného MUDr. Evou Čápovou. Soud prvního stupně se s obdobnými výhradami již vypořádal v průběhu dokazování a své postoje k nim vysvětlil. Jestliže obviněný poukazoval na to, že tato znalkyně byla v minulosti, v době jeho mládí, jeho ošetřující lékařkou, v bodě 23. na straně 24 svého rozsudku soud rozvedl postoj znalkyně k této obviněným namítané skutečnosti, že si na jeho osobu coby svého pacienta nepamatuje.

Připustila, že ji dávno v minulosti mohl jako pacient navštívit, nicméně jeho dokumentaci již nemá k dispozici, neboť svou dokumentaci pacientů předala Dr. Kunstovi. V době vypracování znaleckého posudku jeho ošetřující lékařkou nebyla. Uvedla, že pouze na něj zpracovávala posudek v jiné trestní věci. Vyjádřila, že při vědomí těchto okolností jí nic nebránilo ve věci obviněného podat znalecký posudek, protože důvody pro své vyloučení neshledala. Obdobně soud uzavřel, že znalkyně k podání posudku v této trestní věci podjata není (srov. § 105 odst. 2 tr.

ř., § 111 odst. 1 tr. ř.), o čemž svědčí i to, že kromě uvedené připomínky obviněného žádná ze stran proti její osobě námitku podjatosti nevznesla (srov. § 105 odst. 3 tr. ř.). Pokud obviněný a jeho matka upozorňovali při hlavním líčení na to, že je možné, že znalkyně psychiatrička MUDr. Eva Čápová byla v minulosti jeho ošetřující lékařkou, soud prvního stupně na tento jeho argument reagoval, znalkyni k této otázce vyslechl a učinil tomu odpovídající závěr, který shrnul v bodě 23. svého rozsudku.

Obdobně na stejnou námitku reagoval i odvolací soud v bodech 62. až 64. svého rozsudku.

41. Nejvyšší soud ke stejné námitce obviněného uplatněné v dovolání poukazuje na to, že znalkyně svůj postoj vysvětlila tím, že za rozhodné považuje, že si na obviněného jako na svého pacienta vůbec nepamatuje, a pokud jím byl, bylo to před dlouhou dobou. Sama zdůraznila, že k obviněnému a jeho trestní věci žádný osobní ani jiný vztah nemá. Podstatným je zde fakt, že v době, kdy zpracovávala znalecký posudek, nebyl jejím pacientem a ona si na něj nevzpomínala. Z těchto důvodů orgány činné v trestním řízení neporušily podmínky stanovené v § 105 odst. 2 tr.

ř, podle něhož při výběru osoby, která má být jako znalec přibrána, je třeba přihlížet k důvodům, pro které podle zvláštního zákona je znalec k podání znaleckého posudku vyloučen. Zvláštním předpisem je zde zákon č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů, jenž v § 18 odst. 1 stanoví, že znalec nesmí provést znalecký úkon, jestliže lze mít důvodnou pochybnost o jeho nepodjatosti pro jeho poměr k věci, účastníkům řízení nebo jeho zástupci, zadavateli, orgánu veřejné moci, který znalecký posudek zadal nebo provádění řízení nebo při jiném postupu správního orgánu, kde má být znalecký posudek použit.

K tomu je vhodné zmínit, že nikoliv každá pochybnost o podjatosti automaticky vede k rozhodnutí o vyloučení znalce. Subjektivní hledisko je sice zpravidla spouštěčem úvah pro rozhodování o možné podjatosti znalce, nicméně rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě objektivního hlediska. Není tedy možné vycházet z pouhých pochybností o vztahu znalce k věci, účastníkům řízení, zadavateli znaleckého posudku apod., ale je nutné vycházet z rozboru skutečností, které k takovým pochybám vedly.

K vyloučení znalce může dojít až tehdy, je-li evidentní, že jeho vztah dosáhl takové povahy či intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně provést znaleckou činnost (blíže srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 146/2009). S ohledem na popsané skutečnosti, kdy jmenovaná znalkyně nebyla v době podání znaleckého posudku ošetřující lékařkou obviněného a nestala se jí ani později, nebrání podání znaleckého posudku skutečnost, že mohla v minulosti být ošetřující lékařkou obviněného, ale osobně si na něj jako na svého pacienta nepamatuje.

V dané situaci podání znaleckého posudku nebránila na straně znalkyně subjektivní ani objektivní hlediska. Důvod pro vyloučení znalce nemůže být založený ani na skutečnosti, že znalec již dříve ve věci účastníků řízení zpracovával znalecký posudek. Opakované přibírání téhož znalce či znalců ve věci je nejen běžnou praxí, ale dokonce zvláště vhodné právě pro jeho znalost problematiky. Posouzení určitých skutečností znalcem na základě jeho odborných znalostí je totiž účelem znaleckého posudku a samotné předchozí vyjádření odborných závěrů neznamená existenci poměru k věci (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

8. 2021, sp. zn. 6 Tdo 756/2021).

42. Soudy se zabývaly i dalšími výhradami proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie zpracovaného MUDr. Evou Čápovou, zejména že vycházela ze skutečností obsažených ve spise, ač ještě vina obviněného nebyla prokázána. Ke správně soudem uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podotýká, že podle obsahu znaleckého posudku je zjevné, že znalkyně při jeho přípravě nepochybila, protože respektovala a dodržela podmínky vymezené v § 107 odst. 1 tr. ř, podle něhož se znalci, který je pověřen úkonem, poskytnou potřebná vysvětlení ze spisů a vymezí se jeho úkoly. Je-li toho k podání posudku třeba, dovolí se znalci nahlédnout do spisů nebo se mu spisy zapůjčí. Může mu být dovoleno, aby byl přítomen při výslechu obviněného a svědků a aby jim kladl otázky vztahující se k předmětu znaleckého zkoumání. V odůvodněných případech se znalci umožní, aby se zúčastnil provedení jiného úkonu trestního řízení, pokud takový úkon má význam pro vypracování znaleckého posudku. Znalec může též navrhnout, aby byly jinými důkazy napřed objasněny okolnosti potřebné k podání posudku (srov. rozhodnutí č. 37/1984, č. 11/1977 Sb. rozh. tr.). Posoudí-li se zkoumaný posudek po obsahové i odborné stránce, je zjevné, že znalkyně vycházela z těchto podkladů, které jí byly ke zpracování znaleckého posudku poskytnuty (viz rozhodnutí č. 11/1987 Sb. rozh. tr.).

43. Podle postupu obou soudů při provádění důkazu uvedeným znaleckým posudkem, případně dalších znaleckých posudků, které byly v této trestní věci zpracovány, je zřejmé, že soudy měly na zřeteli, že znalecké posudky jsou toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, jenž důkazy hodnotí. Nevybočily z pravidla, že musí každý znalecký posudek hodnotit samostatně i v souvislosti s dalšími důkazy, kdy je zjevné, že soud prvního stupně hodnotil předmětný znalecký posudek jako každý jiný důkaz na základě pravidel stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř., aniž by mu přisuzoval a priori vyšší důkazní hodnotu (srov. rozhodnutí č. 56/1953 Sb. rozh. tr.).

44. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že by se soudy nevypořádaly s tím, jaké skutečnosti byly zjištěny k úmrtí poškozeného Š. R., protože soudy se i touto otázkou podrobně zabývaly. Vycházely pro své závěry jak z vyjádření Hasičského záchranného sboru (č. l. 1053-1061 spisu) a z protokolu o ohledání místa činu včetně jeho plánku (srov. č. l. 993 spisu), tak zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 179-230, 1525-1526). Pokud se obviněný domáhal zjištění, zda poškozený spal, či byl v době smrti bdělý, jde o skutečnost, kterou nelze objektivně určit žádným důkazem, jehož se obviněný domáhal, protože z předmětného znaleckého posudku vyplynulo, že ke smrti poškozeného došlo v průběhu předmětného požáru v jím obývaných prostorách. Znalci zjistili přítomnost vitálních známek v podobě souvislé výstelky produktů hoření na sliznici dýchacích cest v celém průběhu a karbonylhemoglobinu v krvi. CT vyšetřením a následnou zevní prohlídkou a pitvou těla poškozeného byly zjištěny těžké povšechné termické změny (popáleniny) měkkých tkání tělního krytu 3. až 4. stupně, k čemuž došlo přímým působením otevřeného ohně na tělo poškozeného v celém rozsahu. Objektivně mohli znalci posoudit jen to, že přítomnost zplodin hoření v tělních tekutinách a sazí v dýchacích cestách a přechodu jícnu a žaludku svědčí o tom, že poškozený byl v době požáru a svého uhoření naživu. Uvedená zjištění jsou ve spojení s dalšími provedenými a soudy vyhodnocenými důkazy dostatečným podkladem pro závěr o vině i zavinění obviněného, když zjištěné okolnosti plně prokázaly, že obviněný byl v době započetí požáru bdělý.

45. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přisvědčit obviněnému v tom, že by důkazy, které soudy ke skutku pod bodem 3. provedly, neobjasnily všechny rozhodné skutečnosti podstatné pro závěr o jeho vině zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. i), j) tr. zákoníku, protože soudy důkazy řádně provedly, výsledky provedeného dokazování poté řádně zhodnotily a učinily z nich závěry prokazující naplnění znaků této skutkové podstaty.

46. Důvodně soudy nepřisvědčily obhajobě obviněného ohledně činu v bodě 5., že byl k jednání vůči poškozenému P. G. vyprovokován jeho nepříčetným “bláznivým“ chováním, protože jím uváděné skutečnosti stojí zcela mimo všechna učiněná skutková zjištění vztahující se k tomuto skutku. Důkazy, které soudy provedly, naopak s plnou přesvědčivostí jeho obhajobu vyvrátily a usvědčily obviněného, že se vůči tomuto poškozenému choval způsobem vymezeným v popisu skutku pod bodem 5.

47. Ze všech rozvedených důvodů nebyly námitky obviněného proti postupu soudů při provádění důkazů shledány důvodnými, protože rozsah i způsob, jakým se soudy s důkazy vypořádaly, nevzbuzuje jím uváděné nedostatky. Jde o ucelený vzájemně propojený řetězec, z něhož v závěru vina obviněného plně vyplynula. Vytýkal-li obviněný, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, jak je v dovolání podrobně rozvedl, ani v tomto případě Nejvyšší soud neshledal uváděné nedostatky, protože tím, že soudy návrhy obviněného na jejich provedení zamítly, nesvědčí o tom, že jde tzv. opomenuté důkazy, neboť ty spočívají v tom, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8.

11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). O takový případ v posuzované věci nejde, protože soudy vysvětlily, z jakých důvodů nepovažovaly za potřebné vyhovět důkazním návrhům obviněného. Soud prvního stupně tak učinil v bodě 32. svého rozsudku a odvolací soud v bodech 66. až 70. přezkoumávaného rozsudku. Z podaných vysvětlení obou soudů je zjevné, že důvodem odmítnutí obviněným vyžadovaných důkazů byla převážně jejich nadbytečnost, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno, případně neexistence obsahové či jiné souvislosti s posuzovanou věcí (výslech N.

K.). Jestliže soud v této věci vysvětlil, proč obviněnému nevyhověl, a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a zajištění dané problematiky jinými důkazy, nezatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.).

48. Ze skutečností výše popsaných je zjevné, že vina obviněného z provedeného dokazování vyplynula, protože soudy objasnily pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch (§ 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.) a vypořádaly se v rozsudcích s jeho obhajobou a v jejím rámci navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. Po shrnutí všech výše učiněných zjištění k nedůvodnosti skutkových námitek obviněného lze uvést, že Nejvyšší soud nezjistil vady ve shromažďování provedených důkazů ani v procesu jejich hodnocení, který odpovídal zásadám stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně splňují požadavky pro objektivní posouzení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). Z přezkoumávaných rozhodnutí i obsahu spisu je patrné, že soudy při objasňování skutkového stavu a hodnocení důkazů dostály všem svým povinnostem. Z ničeho neplynou známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavřel, že se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a proto dospěl k závěru, že nešlo o exces.

49. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že skutková zjištění, jak jsou učiněna v rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k činům pod bodem 3. a 5. jsou založena na výsledcích provedeného dokazování, v němž mají potřebnou a dostatečnou oporu. Takto učiněné skutkové závěry jsou dostatečným podkladem pro použitou právní kvalifikaci, protože v potřebné míře vyjadřují skutkové okolnosti, v nichž se odrážejí jednotlivé znaky skutkových podstat zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. i), j) tr. zákoníku, zločinu týrání zvířat podle § 302 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku (skutek ad 3.) a zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. e), h) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

b) k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

50. Obviněný v dovolání namítal i nedostatky v použité právní kvalifikaci a činil tak na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Posouzení podle uvedeného důvodu spočívá na tom, zda z hlediska hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestného zákoníku jde o trestný čin.

51. Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

52. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný nedostatky v právním posouzení u skutku v bodě 3. zaměřil toliko proti zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, neboť podle obsahu dovolání vůči dalším dvěma trestným činům, jejichž znaky tímto skutkem rovněž naplnil, žádnou konkrétní výhradou nebrojil. Nedostatky u právního posouzení zločinu vraždy spatřoval v nesprávnosti závěru, že po předchozím uvážení jiného úmyslně usmrtil, protože tvrdil, že o přítomnosti osoby v domě nevěděl a že jeho jediným záměrem bylo poškodit majetek patřící E. Z., nadto u něj nebyl důvod ani k zavrženíhodné pohnutce, neboť popíral existenci intimního vztahu mezi jeho bývalou přítelkyní K. S. a E. Z.. U skutku v bodě 5. se opíral o svou verzi, že jednal v nutné obraně, neboť jej P. G., který byl pod vlivem návykové látky, fyzicky s nožem v ruce napadl.

53. Nutné je zdůraznit, že pro závěr o správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94), což však v této věci nenastalo, jak již výše Nejvyšší soud zmínil.

54. Vzhledem k tomu, že obviněný brojil svými výhradami proti naplnění skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, tr. zákoníku, podle níž byl posouzen jak čin v bodě 3., tak i v bodě 5., jejž díky houževnatosti poškozeného nedokonal, a proto jde o jeho pokus, je třeba obecně uvést, že tohoto zločinu se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení.

55. Jde o samostatnou skutkovou podstatu trestného činu vraždy, která však z hlediska své povahy je skutkovou podstatou kvalifikovanou (nikoli základní), byť používá poněkud odlišnou legislativní techniku, než je jinak v trestním zákoníku obvyklé, neboť neodkazuje na odstavec 1, ale jeho text znovu opakuje – „jiného úmyslně usmrtí“ a doplňuje ho slovy „s rozmyslem nebo po předchozím uvážení“ (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1867 až 1868).

56. Podle tzv. právní věty (v bodě 3. rozsudku soudu prvního stupně, v bodě 5. podle rozsudku odvolacího soudu) se obviněný obou těchto zločinů dopustil v alternativě „po předchozím uvážení“ (tzv. premeditace v širším smyslu), což je kombinace dvou odlišných, byť kauzálně spojených složek, úvahy pachatele a z ní vzešlého úmyslu. Premeditace je uvážený myšlenkový proces pachatele, jde o jeho vědomou psychickou aktivitu, při které se snaží vypořádat s různými možnostmi a variantami, jež vědomě porovnává a hodnotí z hlediska svého budoucího jednání, kdy podstatou a smyslem je volba mezi různými variantami a možnostmi spáchání trestného činu vraždy (k tomu srov. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. 1. vydání. Praha: Portál, 2000, s. 245).

57. Předchozí uvážení na rozdíl od rozmyslu znamená, že si pachatel předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti apod., tedy jinými slovy čin si z hlediska jeho provedení tzv. naplánuje. Na druhé straně však není třeba, aby takový plán byl promyšlen do nejmenších podrobností, ale postačí rámcové vymezení rozhodných skutečností provedení činu představě pachatele, které pak může být při jeho vlastním provedení doplňováno či měněno vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a vývoji situace.

Předchozí uvážení se vztahuje nejen na samotné rozhodnutí, při kterém pachatel předem zvažuje všechny okolnosti svědčící pro úmyslné usmrcení, tak i proti němu, ale zahrnuje i volbu vhodných prostředků pro uskutečnění způsobu provedení usmrcení jiného, přičemž z hlediska časového je zde určitý odstup od vlastního způsobu spáchání trestného činu vraždy, neboť jde ve své podstatě o naplánování provedení takového činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1573/2014). Není rozhodné, zda útok proběhl jinak, než si pachatel představoval a plánoval.

Podstatné je, že o věci přemýšlel a následně jednal způsobem, který naplňuje znaky skutkové podstaty zločinu vraždy, respektive jejího pokusu. Není vyžadována nějaká zvláštní rafinovanost, detailní promyšlení celé situace, rozplánování jednotlivých fází útoku ani zvážení všech v úvahu přicházejících okolností, neboť postačí i naplánování v podstatě „primitivní“ v závislosti na rozumové úrovni pachatele, kdy takový pachatel předem zvážil podstatné okolnosti pro provedení činu. Není rozhodné, zda vlastní naplánování proběhlo v takovém rozsahu, který zajišťuje úspěšné usmrcení jiného, popř. zda jednání pachatele dospělo alespoň do stadia pokusu, neboť trestná je i příprava předem uvážené vraždy (§ 20 odst. 1 a § 140 odst. 4), která zde zpravidla bývá i dobře rozlišitelná (srov. ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1871).

58. Aplikací těchto obecných kritérií na posuzovanou trestní věc je třeba dospět k závěru, že obviněný svými činy v bodech 3. i 5. jednal popsaným způsobem, jak se u předchozího uvážení předpokládá, protože jak soudy vysvětlily, obviněný oba tyto činy promýšlel, plánoval, připravoval se na ně a následně je realizoval zcela vědomě, přičemž postupoval cíleně, systematicky, s průběžnou vědomou kontrolou a s plným chápáním následků, což se projevilo přinejmenším ve volbě užitého prostředku (hořlaviny) a noční doby ke spáchání činu.

U skutku ad 3. zejména zvážil rozhodující okolnosti jeho průběhu, včetně zvolení místa, doby spáchání, použití hořlaviny k útoku jakožto prostředku vhodného nejen k poškození či zničení nemovitosti, jak tvrdil, ale i k usmrcení poškozeného Š. R., tak aby došlo k vyloučení možného odvrácení vzniku tohoto následku, neboť hořlavinu rozlil v několika místnostech v přízemí budovy, kde došlo k masivnímu zahoření. To vše se stalo v době, kdy bylo obviněnému známo, že tam poškozený bydlí a že se v domě v daný moment skutečně zdržuje.

V okamžiku, kdy se již nacházel uvnitř, těsně před tím, než hořlavinu rozlil, věděl, že je poškozený se svým psem v patře nad ním. Jeho záměr tedy plně směřoval k tomu, aby jej při požáru usmrtil.

59. U skutku v bodě 5. byla výsledky provedeného dokazování vyvrácena obhajoba obviněného, že by jednal ve výroku popsaným způsobem proto, že by jej poškozený napadl, protože soudy vyloučily, že by obviněný jednal poté, co by jej poškozený P. G. ohrožoval. Tato skutečnost plyne jen z jím tvrzené obhajoby, která nemá oporu v provedených důkazech. Jestliže skutková zjištění neobsahují nic, co by nasvědčovalo tomu, že ze strany poškozeného obviněnému byl veden nebo hrozil útok, nelze vůbec o nutné obraně uvažovat, neboť takový právní závěr by bylo možné připustit jen tehdy, kdyby skutkové okolnosti dokládaly, že poškozený na obviněného útočil. Z obecného hlediska § 29 tr. zákoníku stanoví, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odstavce 2 nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Obecně lze tedy uvést, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákoníkem ze strany veřejné moci (nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů – srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1392/2014). Předpokladem toho, aby se mohlo o nutnou obranu jednat, je útok na zájem chráněný trestním zákoníkem, což je jednání, které se projevuje v násilných aktivitách útočníka či útočníků (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 660 až 662). Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Okolnosti svědčící o tom, že by v posuzované věci uvedené podmínky byly dány, zjištěny nebyly. Uvedená obhajoba byla jen smyšlenou a zcela osamocenou snahou obviněného se vyvinit (viz body 30. rozsudku soudu prvního stupně a 60. rozsudku soudu odvolacího).

60. Při vyloučení uvedené obhajoby obviněného je třeba naopak zdůraznit, že i u skutku pod bodem 5. byly zjištěny všechny rozhodné skutkové okolnosti svědčící pro to, že obviněný čin vykonal za účelem dosažení předem připraveného cíle se poškozeného jako nežádoucího svědka předchozí trestné činnosti zbavit. Předchozí uvážení spočívalo především v tom, jak si obviněný připravil plán, jak P. G. usmrtit. Za tím účelem se ozbrojil krátkou plynovou zbraní a nezjištěným, bodnořezným nástrojem, poškozeného v noční době vylákal na odlehlé místo na základě smyšlené záminky, a to příslibu finančního plnění a lepších životních podmínek. Šlo i zde o uvážený myšlenkový proces s vědomou aktivitou směřující k usmrcení poškozeného, kdy jednání obviněného vycházelo z předem připraveného rámcového vymezení konkrétních kroků provedení činu. Soudy tudíž nepochybily, jestliže dospěly k závěru, že obviněný jednal po předchozím uvážení, a důvodně shledaly, že postupoval s konkrétním cílem, jenž prokázaným jednáním naplňoval (viz body 30., 31. rozsudku soudu prvního stupně a bod 50. napadeného rozsudku).

61. Vytýkal-li obviněný, že soudy vadně vyhodnotily jeho úmysl, ani v této části dovolání není důvodné. Obecně lze uvést, že vůle pachatele spáchat trestný čin vraždy, která z procesu premeditace vzešla, nemusí být nutně v podobě chtění či zamířena na výsledek nebo být provázena jistotou, že pachatel svým jednáním takový výsledek způsobí. Tato vůle může mít jak podobu chtění smrti oběti [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], tak i formu srozumění s její smrtí [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], což výslovně zdůrazňuje i důvodová zpráva k trestnímu zákoníku, byť rozmyšlení nebo předchozí uvážení bude zpravidla předcházet přímému úmyslu, kdy pachatel smrtelný následek chce (srov. ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1869). V posuzované věci s ohledem na učiněná skutková zjištění a z nich plynoucí chování obviněného soudy konstatovaly, že obviněný jak u skutku v bodě 3., tak u skutku v bodě 5., jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tzn. že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a tedy v obou případech chtěl poškozené usmrtit, tento svůj záměr promýšlel a připravoval se na něj.

Tím zrealizoval svůj plán způsobem, o němž se domníval, že povede k zamýšlenému cíli. Tímto cílem přitom u skutku v bodě 3. byla pomsta a snaha co nejvíce ublížit E. Z., a to jednak zapálením jeho nemovitosti, ale jednak i usmrcením dědečka, k němuž měl všechny potřebné informace, protože věděl, že v domě, který chtěl zapálit, bydlí, věděl, že tam bydlí trvale, když začal svůj záměr realizovat, tento poškozený svou přítomnost potvrdil tím, že okřikl psa a vrátil se do svého pokoje v patře nad obviněným, kde tento hořlavinu nalil do všech místností v přízemí a započal i přesto zapalovat, čímž založil masivní a rychle se šířící požár.

Takto jednal přesto, že se mu to P. G. snažil rozmluvit (viz bod 9. rozsudku soudu prvního stupně) a neučinil nic, aby muže před činem varoval a dal mu šanci dům opustit či jiným způsobem následek v podobě jeho smrti odvrátit (srov. bod 33. rozsudku soudu prvního stupně). Je zcela zřejmé, že i volba použitých prostředků svědčí o předchozím uvážení směřujícím k zamýšlenému a plánovanému následku, jímž vedle poškození domu bylo i usmrcení jeho obyvatele.

62. Obdobně jednal v přímém úmyslu i u skutku v bodě 5., kde rovněž chtěl poškozenému přivodit smrt, což dokládá způsob provedení činu i pohnutka obviněného, že se chtěl P. G. zbavit, protože tím, že se na jím páchaném činu podílel, věděl o všech jeho detailech, a tedy proti němu mohl v případě trestního řízení svědčit. O tom, že jej chtěl usmrtit, vypovídá průběh činu, neboť obviněný jednal zcela cíleně a záměrně s předchozím opatřením zbraní (pistole a nože) a vylákáním poškozeného na odlehlé místo. Konal tak, aby k usmrcení poškozeného došlo, protože kombinoval násilí na něm páchané, když jej donutil se svléknout donaha a nechal jej oblečení odložit u vody, nahého jej donutil si lehnout na břicho s rukama pod hrudníkem a v této poloze jej řízl do přední části krku, pak ho pobodal v oblasti pod pravou lopatkou a pořezal na zadní části dolních končetin. K následku smrti nedošlo jen díky tomu, že poškozený utekl, vyhledal pomoc náhodných kolemjdoucích a byl převezen k urgentnímu ošetření, bez čehož by smrt nastala, protože měl bodnou ránu v oblasti šestého žebra pronikající do pohrudniční dutiny, kde vznikl tzv. pneumo-hemothorax, dvě rány v oblasti dolních žeber v boční lopatkové čáře hrudníku vpravo, kde došlo k poranění jater s přítomností krve v dutině břišní. Právě tento mechanismus i další uvedené okolnosti korespondují se záměrem poškozeného usmrtit.

63. Pokud tedy obviněný vytýkal, že se nedopustil zločinu vraždy mimo jiné proto, že nebyl zjištěn, objasněn a doložen jeho úmysl, nemají tyto úvahy podklad v přezkoumávaných rozhodnutích.

64. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal důvodnými námitky obviněného směřující proti použité právní kvalifikaci a v souladu s rozhodnutím soudů nižších stupňů dospěl k závěru, že závěry o vině obviněného nevykazují jím vytýkané nedostatky.

c) k námitce proti výjimečnému trestu

65. Uplatnil-li obviněný rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., je třeba uvést, že jeho prostřednictvím lze úspěšně vznášet námitky proti druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí.

66. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jenž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Pokud jde o trest výjimečný, je třeba posuzovat splnění podmínek stanovených v § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Uvedený důvod dovolání však není zásadně určen k nápravě nepřiměřeného nebo přísného trestu, ale slouží k tomu, aby byly vyloučeny či napraveny situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 8 Tdo 330/2024). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

67. Obviněný v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. brojil proti uložení výjimečného trestu odnětí svobody v trvání třiceti let s lakonickým tvrzením, že mu byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Tyto námitky však již ničím jiným, než odkazem na výhrady proti vině, nedoložil.

68. Nejvyšší soud, byť obviněný tuto svoji námitku žádnou konkrétní výhradou nepodložil, toliko z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a vyloučení případného excesu při ukládání mimořádně vysokého trestu, posuzoval, zda soudy vzaly důsledně do úvahy všechna kritéria stanovená zákonem v ustanovení § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku pro ukládání výjimečného trestu ve výměře třiceti let.

69. Nejprve je třeba zdůraznit, že obviněný byl uznán vinným zvlášť závažnými zločiny za naplnění více okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, protože se dopustil zvlášť zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku a pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, 3 písm. e), h) tr. zákoníku, kromě toho i přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), zločinu týrání zvířat podle § 302 odst. 1, 3 písm. b), c), přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku, za něž mu byl uložen úhrnný výjimečný trest v trvání třiceti roků.

70. Podle § 54 odst. 1 tr. zákoníku je výjimečným trestem odnětí svobody nad dvacet do třiceti let nebo trest odnětí svobody na doživotí. Výjimečný trest může být uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákon dovoluje. V podobě trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let může být uložen, je-li závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvlášť ztížena. Jde o alternativní podmínky, u nichž stačí splnění alespoň jedné z nich. Kromě toho musí být zároveň splněny obecné podmínky uvedené v § 54 odst. 1 větě druhé tr. zákoníku, tedy že jde o takový zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), u kterého trestní zákoník ve zvláštní části výslovně dovoluje uložení výjimečného trestu, kdy lze poznamenat, že trestný čin vraždy podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku mezi tyto trestné činy patří. Hlediska pro uložení výjimečného trestu podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku jsou vymezena tak, že postačí splnění alespoň jedné (kterékoli) z nich, tedy buď skutečnost, že závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká, nebo je obzvlášť ztížena možnost nápravy pachatele.

71. Obviněnému bylo možné vyměřit výjimečný trest, protože za zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku to zákon umožňuje, a v posuzované věci byly splněny podmínky ve smyslu § 54 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterých lze uložit trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let pouze tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. U obviněného přitom shledal splněnými obě tato hlediska § 54 odst. 2 tr. zákoníku.

Povaha a závažnost trestného činu jsou obecně určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. V projednávané věci byl dokonaný zvlášť závažný zločin vraždy spáchán založením požáru, a tedy upálením poškozeného a psa. Smrt upálením je brutálním způsobem usmrcení, neboť člověk i zvíře jsou vystaveni nesmírnému utrpení a bolestem.

V případě pokusu o usmrcení poškozeného v bodě 5. obviněný jednal rovněž krutým způsobem, když poškozeného donutil se svléknout donaha, lehnout si na břicho, a takto zbaveného možnosti se dostatečně bránit, což však poškozený přesto dokázal, jej různými smrtícími mechanismy zraňoval. Odvolací soud tyto okolnosti dostatečně přesvědčivě vyhodnotil v bodech 88. až 93., kde své závěry o naplnění uvedených podmínek rozvedl. Správně v tomto kontextu hodnotil i osobu obviněného, k němuž konstatoval, že ve věku teprve 26 let má již několik záznamů v rejstříku trestů, počínaje rokem 2015, opakovaně byl odsouzen jako mladistvý a dále též jako dospělý, avšak pokaždé pro velmi závažnou trestnou činnost, zejména hodnocenou jako trestné činy znásilnění podle § 185 odst. 3 tr.

zákoníku, přečin šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Nadto neopomenul zdůraznit, že nyní posuzovaného činu se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu. Zohlednil i to, že obviněného neodradilo ani nezasáhlo spáchání již jednoho zvlášť závažného zločinu vraždy (ad 3.), naopak, když ho P. G. začal v zásadě vydírat, rozhodl se i jeho zbavit jako nepohodlného svědka a usmrtit jej. Veškerého svého jednání se přitom dopustil ve stavu, kdy byl plně schopen rozpoznat nebezpečnost, resp. protiprávnost svého jednání, a byl schopen je plně ovládat.

Je osobností se smíšenou poruchou osobnosti, s rysy disociality, sociopatie, narcismu, histrionství, emoční instability, není schopen se poučit z vlastní zkušenosti, není schopen sebereflexe. V násilném jednání se řídí pouze svým rozhodnutím a zcela ignoruje morální a právní normy společnosti, které je však schopen plně chápat. Znaleckým posudkem z odvětví psychologie je hodnocen jako nepředvídatelný pro svoje manipulativní sklony, mstivost a lstivost, je pro něj typická bezcitnost a egoismus a naprostá absence pocitů viny.

Pravděpodobnost případné resocializace je velmi nízká až prakticky nulová, je osobou vysoce nebezpečnou, s velmi nízkými předpoklady pro změnu hodnot, morálních přesvědčení a postojů. Riziko recidivy je u něho extrémně vysoké. Jak proto správně vrchní soud uzavřel, podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku jsou u obviněného splněny.

72. Při konkrétní výměře trestu soud hodnotil, že se obviněný dopustil dvou skutků zvlášť závažného zločinu vraždy v jeho kvalifikované podobě po předchozím uvážení vícero způsoby trýznivého způsobu povedení, ze zavrženíhodné pohnutky, opětovně, na svědkovi. Možnosti jeho resocializace jsou zcela minimální s ohledem na negativní vývoj jeho osobnosti, kdy jde o velmi nebezpečnou osobu. Trestné činnosti zjevně nelituje, následky činu si neuvědomuje, naopak je schopen pokusit se přenést trestní odpovědnost zcela na druhou osobu. Navíc spáchal trestnou činnost v době podmíněného propuštění, což závažnost trestného jednání výrazně zvyšuje. Za těchto podmínek, při odsouzení za větší počet trestných činů jsou splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 54 odst. 2 tr. zákoníku v trvání třiceti roků se zařazením obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou (srov. body 88. až 96. napadeného rozsudku).

73. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal, že by soudy při uložení výjimečného trestu podle § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku pochybily, protože důvodně shledaly, že v daném případě nepostačuje k nápravě obviněného trest v základním rozmezí do dvaceti let, ale že je třeba uložení trestu přísnějšího v rámci výjimečného trestu do třiceti let.

VI. Závěr

74. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, neboť napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Protože tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 10. 2025

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu