8 Tdo 865/2025

8 Tdo 865/2025-1280

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný V. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 3. 2025, č. j. 55 To 343/2024-1202, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 130/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný V. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 8. 2024, č. j. 7 T 130/2022-1060, uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad 1 a-b výroku rozsudku), přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad 2), přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad 3), zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (ad 4 a-m) a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad 5). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O povinnosti obviněného k náhradě škody poškozeným bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. Podle § 226 písm. a) tr. ř. byl obviněný týmž rozsudkem zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat dílčí útok přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán. O povinnosti obviněného k náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 3 tr. ř.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Olomouci podal obviněný a státní zástupce (v neprospěch obviněného do výroku o trestu) odvolání. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 55 To 343/2024-1202, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v bodech 2), 3), 4b), 4j), 4k) a 5) výroku o vině, jakož i v celém výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody vyslovených podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k poškozenému J. R., a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný, při nezměněném výroku o vině, jak byl uveden v bodech 1a), 1b), 4a), 4 c-i), 4l), 4m) napadeného rozsudku, nově odsuzuje podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 84 odst. 1 tr. zákoníku za podmínek § 81 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen a zároveň byl nad ním stanoven dohled, přičemž podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 226 písm. a) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 12. 8. 2022, č. j. 3 ZT 110/2020-118, pro skutky pod body 2), 3), 4), 5c), 5d), 7) obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž je obviněný stíhán. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 3 tr. ř. Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně (dále jen obhájce) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci obsáhlé dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že byla porušena zásada in dubio pro reo, a soudy obou stupňů nekriticky převzaly tvrzení poškozených, podstatné důkazy hodnotily v jeho neprospěch, případně je bez náležitého odůvodnění odmítly provést. Dále vyjádřil své přesvědčení, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, jelikož z provedeného dokazování nelze dospět k závěru o jeho podvodném úmyslu.

V této souvislosti poukázal na to, že poškozený G. měl zájem podílet se na podnikání v Německu v oblasti výroby knedlíků a za tímto účelem obviněnému finanční prostředky poskytl. Podle obviněného obdobně nebyl prokázán úmysl ani ke zbytku poškozených. Soudům nižších stupňů dále vytkl, že se nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou, nevypořádaly se s rozpory v dokazování a spokojily se s neúplnými skutkovými zjištěními. Při hodnocení věrohodnosti poškozených se spokojily s tím, že jednání obviněného má shodný modus operandi ve vztahu k jednotlivým poškozeným, přičemž přehlédly okolnosti vzniku předmětného trestního řízení, a to, že jednotliví poškození jsou vzájemně propojeni, pochází ze stejného okruhu osob, mnozí se společně scházeli, jedná se o osoby s nižšími příjmy či osoby s problémy s gamblingem, a nikdo z nich se nedomáhal před zahájením trestního řízení úhrady údajných dluhů.

Obviněný má také za to, že se jednotlivé výpovědi poškozených v čase měnily, množství půjček se navyšovalo a měnila se i jejich výše. Dále se obviněný vyjádřil ke svým majetkovým poměrům (A. 1.-11.) a skutkům vůči jednotlivým poškozeným, ve vztahu k poškozenému G. (B. 1.-13.), poškozenému A. (C. 1.-6.), poškozenému V. (D. 1.-7.), poškozenému N. (E. 1.-10.). Ve vztahu ke svým majetkovým poměrům obviněný uvedl, že navrhl důkazy k jejich prokázání, avšak odvolací soud buďto tyto neprovedl vůbec, nebo je vyhodnotil v jeho neprospěch.

V této souvislosti pak poukázal na jednotlivé navrhované důkazy. Ve vztahu k jednotlivým poškozeným pak obviněný poukazuje na svědecké výpovědi, [ne]věrohodnost poškozených, na předložené důkazní návrhy, a to listinné důkazy a zvukové nahrávky, a celkově rozporuje odůvodnění či argumentaci soudů nižších stupňů a jejich hodnocení důkazů. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novém projednání a rozhodnutí.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že námitky obviněného jsou výlučně skutkové povahy a po obsahové stránce jsou shodné s těmi, se kterými se již zabývaly soudy nižších stupňů. Státní zástupce má za to, že obviněný nevznáší žádné námitky, ze kterých by bylo možné dovodit procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž vycházely soudy ve svých skutkových zjištěních, ani neuvádí žádné skutečnosti, které by zpochybnily věrohodnost poškozených a dalších svědků.

Státní zástupce je toho názoru, že ani soudům nelze přičítat jakoukoliv zjevnou nelogičnost v jejich úvahách, která by naplňovala zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem ve věci provedených důkazů. Argumentace obviněného je tak podle státního zástupce prostým přehodnocováním provedených důkazů, a to hlavně audio a video nahrávek, jejichž důkazní význam obviněný nedůvodně přeceňuje. Podle státního zástupce soudy věnovaly posouzení obsahu výpovědí poškozených patřičnou pozornost, a nelze ani zpochybňovat logičnost vyhodnocení obviněným doložených potvrzení o vrácení peněz poškozeným.

Ve vztahu k námitkám obviněného stran neprovedených důkazů pak uvedl, že odvolací soud návrhy obviněného nepřehlédl a vypořádal se s nimi dostatečně a věcně správně. K námitkám dovolatele ohledně nenaplnění subjektivní stránky uvedl, že tyto vycházejí výlučně ze skutkové argumentace, což se s uplatněným hmotněprávním dovolacím důvodem rozchází. V této souvislosti poukázal na právní teorii stran subjektivní stránky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, a uvedl, že byť soudy v odůvodnění svých rozhodnutí neidentifikovaly zcela přesně v jaké formě úmyslu obviněný jednal, tak z jejich odůvodnění je to patrné.

V této souvislosti dále stání zástupce uvedl, že obviněný svoji argumentaci stran nedostatku subjektivní stránky ve vztahu k poškozenému G. staví výlučně na vlastním poupraveném skutkovém zjištění o prokázání své podnikatelské činnosti v Německu. Argumentace obviněného ovšem nezohledňuje jeho celou majetkovou situaci, jak byla soudy zjištěna, přičemž státní zástupce poukázal na to, že svědkyně P. hovořila o neúspěšném podnikání a návratu do republiky, a za takové situace nemohl obviněný reálně předpokládat, že pokryje provoz domácnosti, náklady na výkon údajné podnikatelské činnosti v zahraničí a zároveň uhradí závazky vůči poškozenému.

Ve vztahu k námitkám ohledně nenaplnění subjektivní stránky trestných činů ve vztahu k ostatním poškozeným pak státní zástupce uvedl, že obviněný k nim v podstatě žádnou argumentaci nepředkládá. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.

5. V replice k vyjádření státního zástupce obviněný prostřednictvím svého obhájce mj. uvedl, že odkaz státního zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 považuje za nepřiléhavý, neboť obviněný napadá v dovolání právě tu skutečnost, že se soudy nedostatečně a nesprávně vypořádaly s jeho námitkami. Ve vazbě na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak zdůrazňuje, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu zmiňuje skutečnosti, které buď samy nebo ve vazbě s dalšími zpochybňují věrohodnost poškozených. Podle dovolatele nelze ani akceptovat tvrzení státního zástupce např. o nemajetnosti obviněného, či tvrzení o přehodnocení důkazů ze strany obviněného, neboť státní zástupce pouze přejímá závěry soudů a žádné vlastní závěry neuvádí. Důkazní návrhy, které předložil (o existenci podnikání v Německu) byly zamítnuty, aniž by tento postup byl soudy náležitě odůvodněn. Podle mínění dovolatele byl to právě on, kdo peníze půjčoval poškozeným a nikoli naopak. Vzhledem k tomu, že dovolací důvody byly podle jeho mínění naplněny, navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. II. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. /

8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech [extrémního rozporu-nesouladu; (problematiku extrémního rozporu zmiňuje dovolatel mj. v bodě IV. 2 svého dovolání – viz níže)] přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval na to, že poškození v průběhu řízení měnili své výpovědi; na nevěrohodnost poškozených; poukazoval na audio nahrávky, SMS zprávy a listinné důkazy; rozporoval naplnění subjektivní stránky trestného činu; na neprokázání výše částek, které si měl půjčovat; poukazoval na výpovědi jednotlivých svědků atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se soud druhého stupně řádně zabýval v bodech 23. – 30. odůvodnění svého rozsudku. Lze rovněž uvést, že na námitky obviněného stran jeho majetkových poměrů bylo velice podrobně reagováno v rozsudku odvolacího soudu v bodech 24. - 25., přičemž v bodě 25. bylo také reagováno na obviněným navrhované důkazy, když odvolací soud také řádně a podrobně reagoval na námitky směřované k jednotlivým poškozeným, a to k poškozenému G. v bodě 27., k poškozenému A. v bodě 28., k poškozenému V. v bodě 29. a k poškozenému N. v bodě 30. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V tomto směru je třeba uvést, že byť obviněný (obhajoba) dalekosáhle argumentuje naplněním dovolacích důvodů, ve své podstatě však jde pouze o vlastní hodnocení dovolateli vyhovujících důkazů, odlišně od objektivního hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.

12. S ohledem na argumentaci obviněného, která nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést a dovolatele upozornit, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§ 2 odst. 5 tr. ř. - toto ustanovení mj. obviněný zmiňuje např. v bodu IV. 4 svého dovolání, mj. ve vazbě na zásadu in dubio pro reo] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2

odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného (což se také stalo, jak vyplývá z rozhodnutí soudů nižších stupňů).

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.

13. V reakci na tvrzení obviněného, že skutkový stav nebyl prokázán bez důvodných pochybností a došlo k porušení zásady in dubio pro reo, pak lze také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.

10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.

Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

Pro závěr, že soudy hodnotily důkazy pouze v neprospěch obviněného a nepřihlédly k důkazům, které obviněný předložil a kterými mohla být prokázána jeho nevina, nesvědčí již sama skutečnost, že již soud prvního stupně obviněného také zprostil pro část jednání vůči poškozenému M. N., a obviněný (obhajoba) pak patrně přehlédl, což nesvědčí pro objektivitu argumentace dovolatele, že odvolací soud provedl sám také na základě odvolání obviněného a předložené argumentace dokazování a tam, kde dospěl k závěru, že existují důvodné pochybnosti (důvodné pochybnosti viz shora bod 12.) o vině obviněného, tohoto obžaloby zprostil [mj. oproti soudu prvního stupně – viz např. bod 32. – 34. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu].

14. S ohledem na výše uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes již uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že námitky obviněného jsou většinové založeny na pouhé polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a s provedeným dokazováním.

Obviněný ve svém obsáhlém dovolání podrobně rozebírá jednotlivé ve věci provedené důkazy, předkládá jejich vlastní hodnocení a z toho vyvozuje skutkové závěry, které jsou ovšem v rozporu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Lze přitom konstatovat, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 55. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými.

S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. částečně ztotožnil také odvolací soud, který většině závěrům soudu stran hodnocení důkazů prvního stupně přisvědčil a neopomenul reagovat na námitky obviněného, přičemž částečně vyhověl odvolání obviněného a ve vztahu ke skutkům k poškozenému R. jej zprostil obžaloby. I přes uvedené, tedy že obviněný pouze opakuje námitky uplatněné před soudy nižších stupňů, přičemž na ně bylo řádně reagováno (viz též bod 11.), považuje Nejvyšší soud za vhodné k jednotlivým námitkám obviněného uvést, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný, v době kdy vylákal finanční prostředky od poškozených, si musel být vědom toho, že tyto prostředky nebude moci vrátit ve stanovené době, a to s ohledem nejen na jeho závazky z předchozí trestné činnosti, ale rovněž i s ohledem na jeho nevydařené podnikání v Německu.

Obviněný měl také v té době rodinné výdaje, neměl žádný majetek větší hodnoty, nebyl zaměstnaný a byl v exekuci. Pokud pak obviněný poukazuje na to, že jeho matka a družka disponovaly finančními prostředky z prodeje nemovitostí, tak je nutno uvést, že soudy nižších stupňů zcela správně uzavřely, že se jedná o ryze účelovou obhajobu. Odvolací soud v bodě 25. svého rozsudku podrobně a logicky rozvedl, proč této obhajobě neuvěřil, přičemž v této souvislosti považuje Nejvyšší soud pouze za potřebné dodat (což již v dovolání obviněný taktně nezmiňuje), že i družka obviněného J.

P. měla v době před prodejem nemovitosti vysoké závazky, ale hlavně je třeba poukázat na to, že obviněný si napůjčoval finanční prostředky v celkové výši cca 2 000 000 Kč. I kdyby obviněný mohl použít finanční prostředky, které mu ovšem nenáležely, tak je ze způsobu půjčování a výše půjček patrno, že obviněný pouze tzv. vytloukal klín klínem.

Ovšem ani k takovému jednání ze strany obviněného nedocházelo, obviněný až na pár výjimek půjčené prostředky poškozeným nevracel. Obviněný své dovolání také koncipoval k jednotlivým poškozeným, ke každému z nich provádí své vlastní hodnocení důkazů, předkládá vlastní verzi skutkového děje a celkově polemizuje s odůvodněním rozsudků soudů nižších stupňů. V této souvislosti tak Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (viz též bod 10.), přičemž je vhodné uvést následující skutečnosti.

Oba soudy nižších stupňů se velice pečlivě a podrobně zabývaly věrohodností výpovědí jednotlivých poškozených, které shledaly v podstatných bodech věrohodné. Poškození vypovídali konzistentně, uvěřitelně a nebyl u nich zjištěn žádný motiv, pro který by chtěli obviněnému ublížit či jej očernit. Také se zabývaly věrohodností samotného obviněného, jakož i důkazy, které předložil – listinné důkazy, audio nahrávky atd. Zcela správně neuvěřily listinným důkazům, které obviněný předložil, a které byly v rozporu s výpověďmi poškozených, zvláště za situace, kdy ze znaleckého zkoumání sice vyplynulo, že podpisy na listinách jsou pravé, ale také, že částka či zbytek listiny nebylo možné přezkoumat (viz níže).

Je třeba zdůraznit, že poškození přitom svojí výpovědí nerozporovali podpis listin, ale jejich obsah, který byl nepřezkoumatelný, přitom ze znaleckých posudků mj. vyplynulo, že ohledně částek, které měly být poškozeným vráceny došlo k úpravě této částky, a to ve prospěch obviněného, přičemž znalec uzavřel, že tento sporný text psal obviněný (str. 19 rozsudku odvolacího soudu, či bod 28 téhož rozsudku „číselné vyjádření tj. 45 0000 Kč, pravděpodobněji psal obviněný“. Pochybení nelze spatřovat ani při hodnocení důkazů – předložených audio nahrávek.

Obviněným předložené nahrávky byly pořizovány bez toho, aby o tom poškození věděli, byly jim kladeny sugestivní otázky a poškození byli často v tísnivých či stresových situacích. Nelze přitom pominout, že z nich ani přímo nevyplývá, že by se obviněný trestné činnosti nedopustil.

15. Ve vztahu k argumentaci obviněného stran jednotlivých poškozených lze také uvést, že výpověď poškozeného G. je podporována i výpověďmi osob, které se nějakým způsobem účastnily jednání mezi poškozeným a obviněným, a to výpověďmi svědků B., B., B., I. B. a J. K.. Pokud pak obviněný ve vztahu k poškozenému uvádí, že se jednalo pouze o nepovedenou investici do podnikání v Německu, nelze pominout, že poškozený neměl zájem stát se tichým společníkem v podnikání obviněného. Tuto nabídku mu předložil obviněný, který nasliboval, že budou mít hodně peněz, chaty ve Španělsku, mluvil o tom, že tam budou jezdit na dovolenou atd.

Z výpovědi družky obviněného svědkyně J. P. také vyplynulo, že podnikání v Německu nedopadlo, měli kvůli němu půjčky, kvůli kterým je nyní v insolvenci a musí je splácet. Ve vztahu k poškozenému A. lze uvést, že i u tohoto poškozeného stejně jako u poškozeného G. obviněný nepopírá získání finančních prostředků, ale poukazuje na to, že peníze vrátil a nedopustil se podvodného jednání. Stejně jako u G. poukazuje na listinné důkazy a nahrávky (viz výše bod 14.). Jak již bylo konstatováno, soudy nižších stupňů přitom zcela logicky vysvětlily, proč považovaly výpovědi obou svědků za věrohodné, a proč neuvěřily obviněným předloženým listinným důkazům a audio nahrávkám (viz též bod 14.).

Ve vztahu k poškozenému V. lze pak uvést, že jeho výpověď je podporována výpovědí jeho matky a výpisy z jeho účtu, když poškozený popsal, v jaké výši a za jakých okolností poskytl finanční prostředky obviněnému, přičemž s ohledem na množství transakcí na jeho účtu upřesnil, podle jakých kritérií označil platby, které vybíral a předával obviněnému. K námitkám stran poškozeného N. pak lze konstatovat, že jeho výpověď rovněž nestojí osamoceně, ale je podporována výpovědí jeho matky, výpovědí svědka P., výpovědí jeho manželky V.

N. a listinnými důkazy. Ve vztahu k listinným důkazům u poškozeného N. lze uvést, že poškozený nepopírá svůj podpis na listině, ale její pravost. Soudy nižších stupňů pak zcela správně poukazují na „modus operandi“, kdy obviněný sice disponuje podepsaným listinným důkazem ve vztahu k poškozeným, ale poškození (shodně G., A., N.) rozporují pravdivost obsahu takového důkazu. Nelze přitom přehlédnout, že zatímco znalci byli schopní ověřit pravost podpisů, tak již nebyli schopní ověřit pravost obsahu listinných důkazů (viz výše bod 14.).

K procesní námitce obviněného spočívají v tvrzení, že skutek vymezený ve vztahu k poškozenému V. nesplňuje požadavky § 120 odst. 3 tr. ř., s odkazem na komentářovou literaturu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že v předmětné trestní věci je skutek ve vztahu k uvedenému poškozenému vymezen dostatečně ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř., neboť je z něj mj. patrno o jaký trestný čin se jedná (zločin podvodu), rovněž místo spáchání (v XY, XY, v XY), času spáchání (počátkem roku 2014, v měsíci únoru 2014) atd.

Jde-li o konstatování, že se tak stalo v průběhu roku 2014, je z popisu skutku patrno, kde k takovému jednání došlo (bod 4g, 4h, 4ch), stejně tak je patrna i podvodně vylákaná částka a osoba poškozeného.

Při existenci shora uvedených skutečností pak nelze skutek zaměnit s jiným, a to ani v případě útoku situovaného, že k němu mělo dojít „v průběhu roku 2014 na různých místech v okrese Olomouc“ – neboť z popisu skutku vyplývá, kromě částky a osoby poškozeného mj. také zjištění, že „po mnoha žádostech o vrácení peněz v srpnu 2014 vrátil poškozenému L. V....“(bod 4i).

16. Obviněný také uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, jelikož vůči poškozeným nejednal v podvodném úmyslu. I zde ovšem obviněný staví veškerou svoji argumentaci na polemice s hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními, přičemž takto koncipované námitky nemohou naplnit daný dovolací důvod. Státní zástupce pak ve svém vyjádření k dovolání obviněného sice poukazuje na částečně nekonkrétní odůvodnění naplnění formy úmyslu obviněného, ale obviněný tímto způsobem své námitky v dovolání nekoncipuje.

Obviněný veškerou svoji argumentaci stran subjektivní stránky trestného činu staví na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, tedy, že se uvedeného jednání nedopustil – peníze půjčoval on poškozeným a ne naopak, a pokud si snad půjčil peníze, tak tyto vrátil. Zde musí Nejvyšší soud uvést, že není povinen za obviněného domýšlet směr jeho úvah k otázce subjektivní stránky trestného činu, za situace jeho obecného tvrzení, že subjektivní stránka nebyla neplněna, při jím shora uvedené argumentaci [srovnej.

sp. zn. I. ÚS 452/07, či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ – sp. zn. I. ÚS 3298/22)]. I přes výše uvedené skutečnosti je však vhodné uvést, že byť státní zástupce hovoří o jisté nekonkrétnosti při identifikaci formy úmyslu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že za situace, kdy skutkové zjištění konstatuje, že „aby se obviněný obohatil, tak lhal poškozenému J. G., L. V., M. A. a M. N. ….“ (viz blíže popisy jednání obviněného) lze stěží dovodit jiné jednání než úmysl přímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku, když uvedená skutečnost podle mínění Nejvyššího soudu je patrna i z odůvodnění jejich rozhodnutí, tj. že měly za prokázané, že obviněný jednal v úmyslu přímém (bod 67. rozsudku soudu prvního stupně, bod 31. rozsudku soudu odvolacího – v obou případech ve vazbě na argumentaci soudů nižších stupňů v jejich odůvodnění ohledně jednání dovolatele u skutků, kterými byl uznán vinným). Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.

17. Dále je třeba reagovat na argumentaci obviněného ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal.

V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl.

36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.

ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.

18. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů, přičemž je zřejmé, že byly vzaty v potaz i obviněným učiněné důkazní návrhy a odvolací soud dostatečně zdůvodnil, proč považoval jejich provedení (dalších) za nadbytečné [na tomto místě s ohledem na podstatu dovolání je vhodné ke správnosti závěru odvolacího soudu ohledně zamítnutí dalších důkazních návrhů odkázat např. na jeho hodnotící závěry ve vztahu k jednání obviněného vůči poškozenému N., když z výpovědi matky obviněného a jeho družky vyplynuly protichůdné závěry, když jeho verze, že měl peníze od matky, je v rozporu s jím předloženou smlouvou o zápůjčce, ze které plyne, že peníze poškozenému měl půjčit dříve než matka získala peníze za prodej nemovitosti a družka obviněného u hlavního líčení mj. k tzv. půjčce pro poškozeného N.

uvedla, že se nejednalo o peníze jejich, ale peníze od kamaráda, a pole bylo prodáno proto, aby peníze mohly být vráceny kamarádovi. Za takto popsané situace a logicky zdůvodněné odvolacím soudem (viz bod 25) je zcela zřejmá účelovost argumentace obviněného, tudíž byl shledán zcela opodstatněným závěr soudů nižších stupňů o zamítnutí dalších důkazních návrhů v případech, kde dospěly k závěru, že neexistují důvodné pochybnosti o vině dovolatele]. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady k otázce neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutí odvolacího soudu k této problematice a dodává, že na návrhy dovolatele na doplnění dokazování bylo odvolacím soudem řádně reagováno a bylo dostatečně vysvětleno, proč odvolací soud nepovažoval další dokazování za nezbytné (rozsudek odvolacího soudu bod 25.

– ve vztahu k většině důkazních návrhů, bod 27. ve vztahu k poškozenému G., bod 28. – ve vztahu k poškozenému A., bod 29. – ve vztahu k poškozenému V., bod 30. – ve vztahu k poškozenému N.). Lze také opětovně uvést, že obviněný svojí argumentací stran neprovedení navrhovaných důkazů opětovně brojí primárně proti odůvodnění odvolacího soudu, kdy ve svém dovolání předkládá odlišné hodnocení jednotlivých důkazních návrhů a namítá nedostatečné odůvodnění jejich nadbytečnosti. Lze tak uzavřít, že na důkazní návrhy obviněného bylo podrobně reagováno, a odvolací soud dostatečně odůvodnil, proč některé důkazní návrhy považoval za nadbytečné.

19. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud opětovně konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 10. 2025

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu