8 Tdo 892/2025

8 Tdo 892/2025-302

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2025 o dovolání obviněného K. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 1 To 32/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 10/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. V. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2025, sp. zn. 48 T 10/2024, byl obviněný K. V. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným pokusem zločinu vydírání podle § 21 odst. 1, § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně, IČ: 47114975, se sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9, škodu ve výši 13 373 Kč.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů tím, že dne 27. 5. 2023 v době od 15:30 do 15:40 hodin v Brně v ulici XY, společně s neznámým mužem neoprávněně vnikli do bytu č. 24 v 8. patře, kde v úmyslu přimět poškozeného J. K., za použití násilí a pohrůžek násilí k vydání jím domněle odcizeného jízdního kola, poškozeného fyzicky napadli, a to tak, že nejprve zabouchali na vstupní dveře, a když poškozený otevřel, tak obviněný jej okamžitě a bez jakékoliv výzvy udeřil pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl v předsíni bytu na zem, kam oba posléze vstoupili, zde obviněný využil momentu překvapení poškozeného a pokračoval ve fyzickém napadání, a to kopy a údery pěstmi z bezprostřední blízkosti do oblasti hlavy, čemuž se poškozený aktivně bránil schoulením a rukama, když obviněný přestal a poodešel, tak na poškozeného nastoupil neznámý muž a začal tomuto máchat před obličejem nůžkami, křičel na něj, že je feťák a aby vrátil kolo, až jej nakonec nůžkami bodl do obočí nad pravé oko blíže ke kořeni nosu, když toto obviněný uviděl, neznámého muže odtáhl od poškozeného a ven z bytu, čehož poškozený využil a rychle zavřel vstupní dveře, poté neznámý muž ve vzteku bouchal do dveří a nakonec do nich třikrát bodnul nůžkami; když oba odcházeli z domu, v přízemí u výtahu potkali přítelkyni poškozeného T. B., která se zrovna vracela s dcerou z procházky, a když ji míjeli, zařvali na ni "řekni mu, ať okamžitě vrátí kolo, jinak znásilníme malou", a nakonec jí řekli, aby šla nahoru, že tam její starej leží v krvi, a poté z domu odešli, tímto společným jednáním způsobili poškozenému J. K., poranění spočívající v tržné ráně pravého obočí, zlomenině nosních kůstek s krvácením z nosu při smrkání a zhmoždění hlavy s patrnou krevní podlitinou v oblasti kořene nosu a kolem pravého oka, s částečným zatečením krve z rány do podkoží, přičemž si byli vědomi, vzhledem k směru a intenzitě útoků vedených na oblast hlavy a k charakteru použitého nástroje (nůžkám), že mohou poškozenému J. K. způsobit vážná poranění, a to: při pádu těla a kontaktu hlavy s terénem poranění v podobě zlomenin kostí klenby a spodiny lební, nitrolebního krvácení, zhmoždění mozku a otoku mozku, poranění oka či zlomenin končetin, kopy vedenými na oblast hlavy poranění v podobě zlomenin klenby lební, krvácení pod obaly mozkové, zhmoždění či otoku mozku, při použití nůžek k zasažení oka a poranění s trvalou ztrátou oka, případně s dalším průnikem přes tenkou kost do dutiny lební se zasažením mozku.

3. Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Z jeho podnětu Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 1 To 32/2025, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku, kterým byl obviněný podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán povinností nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně, IČ: 47114975, se sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9, škodu ve výši 13, 373 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 1 To 32/2025, podal obviněný K. V. prostřednictvím svých obhájců dovolání.

5. V prvním dovolání podaném prostřednictvím obhájce Mgr. Jindřicha Sobotky obviněný uplatnil důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřoval v nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Stíhané jednání podle něj nemůže být hodnoceno jako jednání vedoucí ke způsobení těžké újmy na zdraví podle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Z výpovědi poškozeného plyne, že obviněný na něj neútočil se zbraní a že obviněný druhého útočníka z bytu poškozeného odtáhl a umožnil poškozenému zabouchnout dveře. Odvolací soud pominul individualizaci trestu podle § 38 tr. zákoníku a nevypořádal se s možností uložit mírnější podmíněný trest, jelikož nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 5 let za úder pěstí a cca 20 vteřin trvající útok beze zbraně je nepřiměřeně přísný. Bylo prokázáno, že obviněný nebyl osobou, která by útočila se zbraní. Za tím účelem dne 23. 6. 2025 policejnímu orgánu učinil prostřednictvím obhájce oznámení o totožnosti spolupachatele a byl dne 25. 7. 2025 předvolán k podání vysvětlení. Obviněný bude podle § 325o odst. 2 tr. ř. maximálně nápomocen k objasnění všech okolností případu. Obviněný by taktéž mohl ztotožnit neznámého spolupachatele, jehož DNA bylo nalezeno na stopě č. 3 – hodinkách, v rámci dalšího šetření, kdy má být dovolatel vyslechnut i ohledně popisu okolností odcizení jízdního kola u policejního orgánu dne 25. 7. 2025. Oba spolupachatelé nevyhrožovali svědkyni T. B., v dalším šetření by měly orgány činné v trestním řízení zjistit, kdo z nich tak činil. Obviněný tedy změnil svůj postoj a hodlá pravdivě vylíčit celý dějový průběh a přispět k úplnému objasnění trestné činnosti.

6. Obviněný si nebyl vědom, že by mohl způsobit poškozenému vážná poranění, neboť nevěděl o nůžkách. Když to při útoku spolupachatele zjistil, distancoval se od útoku se zbraní (nůžkami) a okamžitě jej odtáhl, načež poškozený mohl zabouchnout dveře a zabránit dalším útokům a pokračování v nich. Druhý pachatel rovněž způsobil poškození dveří zadokumentované ohledáním místa činu. Poškozený označil za útočníka s nůžkami druhého spolupachatele a potvrdil, že obviněný útok aktivně ukončil. Oba soudy nižších stupňů nezohlednily agresivní jednání poškozeného předcházející samotnému útoku, když nadával a chytil dovolatele za tričko, na což obviněný reagoval úderem do tváře poškozeného.

Obviněný proto nesouhlasil s tím, že okamžitě a bez jakékoli výzvy udeřil poškozeného pěstí do obličeje. Jeho jednání mohlo být posouzeno jako rvačka podle § 158 odst. 1 tr. zákoníku. Poškozený vypověděl, že pachatel držel nůžky v levé ruce, avšak obviněný je pravák. Spolupachatelství musí být založeno na společném úmyslu. Při jeho absenci nelze pachatele méně intenzivního útoku uznat vinným a potrestat podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku. Ve vztahu k obviněnému mohlo být užito mírnějšího ustanovení § 175 odst. 2 tr.

zákoníku. Obviněný dále bez dalšího citoval z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99 a rozhodnutí uveřejněná pod č. 25/1968 a č. 11/1969 Sb. rozh. tr.

7. Obviněný v druhém dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Radka Coufala rovněž uplatnil důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to s argumentem, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení a že právní závěry jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Rozporoval závěr, že jednal jako spolupachatel vydírání se zbraní ve stadiu pokusu těžšího následku podle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Pro přičitatelnost kvalifikační okolnosti jinému spolupachateli nepostačí pouhá přítomnost na místě.

Stejně jako u znaku se zbraní je třeba přičítat osobní zavinění každého z účastníků i na základě zásady individualizace přičitatelných okolností u spolupachatelů. Zavinění každého ze spolupachatelů je třeba zkoumat odděleně ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty a kvalifikačním okolnostem. Pouhá přítomnost či posílení účinku bez předchozí dohody a srozumění nestačí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 8 Tdo 175/2021, a ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 8 Tdo 511/2021). Okolnost zvyšující trestnost (např. „se zbraní“) či těžší následek nelze přičítat mechanicky všem spolupachatelům, ale rozhodující je vždy osobní zavinění konkrétní osoby.

Pokud některý z pachatelů vybočí z rámce společného úmyslu, nelze takové jednání přičítat druhému (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 8 Tdo 511/2021). Pro způsobení těžké újmy na zdraví nebo pokus směřující k takovému následku se vyžaduje, aby pachatel byl alespoň v eventuálním úmyslu srozuměn s tímto těžším následkem. Teprve na základě okolností útoku lze dovozovat, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že k závěru o srozumění s těžkou újmou nelze dospět bez pečlivé analýzy konkrétních skutkových okolností a mechanismu zranění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.

10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1261/2019).

8. Bodné poranění obočí je přičitatelné zásahu druhého pachatele užitím nůžek, a nikoli dovolateli, kterému nelze bez dalšího přičítat eventuální úmysl směřující ke vzniku těžší újmy vázané na užití nůžek. V okamžiku, kdy obviněný zaznamenal útok druhého muže nůžkami, tohoto odtáhl ven z bytu, čehož poškozený využil a dveře zavřel. Společný úmysl k použití nůžek jako zbraně nebyl dán a došlo k přerušení řetězce příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele a kvalifikovaným znakem se zbraní. Podle znalce MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., poranění v obličejové oblasti poškozeného mohlo vzniknout jedním úderem (a to i hranou ruky), přičemž vyloučil vznik některých zranění fackou. Z jeho vyjádření nelze vyvodit závěr o dlouhodobém a soustavném bití poškozeného dovolatelem, natož o úmyslu směřujícím k těžké újmě na zdraví. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku selektivně převzal závěry tohoto soudního znalce svědčící pro verzi dlouhotrvajícího dobíjení poškozeného, aniž by zohlednil absenci dalších odpovídajících poranění (typicky zhmoždění a zlomeniny žeber při kopech do těla), jak na to důsledně upozorňovala obhajoba v odvolání a v závěrečné řeči. Popisy průběhu konfliktu včetně intenzity útoků pěstmi a kopy jsou rozporné a v čase proměnlivé a nejsou plně podloženy objektivní stopologií v podobě absence dalších zhmožděnin či zlomenin, jež by odpovídaly delšímu bití po pádu na zem, jak ostatně obhajoba podrobně rozebrala v odvolání a závěrečné řeči. Soudy se s těmito rozpory nevypořádaly způsobem, který by odpovídal standardu vyžadovanému judikaturou, a místo analytického hodnocení převzaly verzi poškozeného a svědkyně bez kritické konfrontace s dalšími důkazy a logikou věci. Závěr, že dovolatel jednal jako spolupachatel se zbraní a ve vztahu k těžšímu následku, je v extrémním rozporu s pasáží skutkového děje, podle níž právě dovolatel útok s použitím nůžek ukončil tím, že druhého muže odtáhl z bytu a umožnil poškozenému zavřít dveře. Takový závěr nejenže ignoruje objektivní logiku děje, ale stojí i proti ústavnímu požadavku, aby právní závěry soudů měly rozumné zakotvení v provedených důkazech; jinak jsou projevem libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).

9. Obviněný od počátku tvrdil, že do bytu nevstoupil a stál sám na chodbě před bytem, a že poškozenému zasadil nanejvýše facku otevřenou dlaní. Za přiléhavější právní kvalifikaci skutku dovolatel pokládal základní skutkovou podstatu podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, případně mírnějšího deliktu útisku podle § 177 tr. zákoníku.

10. Oba soudy posoudily obligatorní znak nucení, tj. směřování k tomu, aby poškozený něco konal, opominul nebo trpěl, ryze formálně, ačkoli z výroku i odůvodnění rozsudku musí vyplývat konkrétní obsah nucení a jeho vztah k zásahu do svobody rozhodování poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 901/2023). Shrnuly, že spolupachatelé požadovali vrátit kolo, aniž by precizně oddělily projev rozhořčení při sousedském konfliktu ohledně údajně odcizeného kola od naplnění znaku skutkové podstaty nucení ve smyslu § 175 tr. zákoníku, aniž by přesvědčivě vyložily, jaký konkrétní jednací požadavek byl poškozenému vnucován a jak jej měly realizovat použitá pohrůžka či násilí.

11. Obviněný poznamenal, že stál na chodbě a do bytu nevstoupil. Jestliže vůbec udělal krok, okamžitě tím reagoval na strkanici u prahu, aniž by měl vůli neoprávněně vniknout a setrvat v tomto bytě. Nebyla proto naplněna objektivní ani subjektivní stránka přečinu porušování domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku.

12. Dovolatel namítl, že při pochybnostech o jeho vstupu do obydlí poškozeného, přesnosti intenzity a četnosti fyzického útoku a původci jednotlivých zranění (především kromě bodné rány v obočí) bylo povinností soudů vyložit přetrvávající pochybnosti v jeho prospěch v souladu se zásadou in dubio pro reo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08). Současně soudy porušily i zásady spravedlivého procesu nevypořádáním se s rozpory v důkazech a s obhajobou a založily právní závěry na selektivním čtení důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).

13. Vytkl též, že soudy založily druh a výměru trestu uloženého obviněnému na nesprávném hmotněprávním posouzení závažnosti jednání a osobního zavinění dovolatele, čímž porušily zásady zakotvené v ustanovení § 38 a § 39 tr. zákoníku o individualizaci trestu, neboť výsledek nereflektuje reálný podíl dovolatele na konfliktu a opomíjí jeho deeskalační zásah a nezohledňuje dosavadní bezúhonnost obviněného. Takto povrchní přístup, kombinovaný s konfrontačním vystupováním odvolacího soudu vůči obhajobě naplňuje znak porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

14. Dovolatel proto (v souhrnu) navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud eventuálně sám ve věci rozhodl rozsudkem, kterým podle § 265m odst. 1 tr. ř. zruší napadená rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, a obviněného zprostí obžaloby. Dále žádal, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. předložil dovolání Nejvyššímu soudu spolu s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí, a aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil, popř. přerušil, výkon napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí o dovolání.

15. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání ve svém vyjádření uvedl, že námitky obviněného stran údajné nepřiměřené přísnosti trestu nelze přiřadit pod jakýkoliv dovolací důvod (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 530/2002, sp. zn. 5 Tdo 149/2003 či sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Trest uložený napadeným rozhodnutím není extrémně přísný, exemplární, zjevně nespravedlivý ani nepřiměřený, jelikož byl vyměřen na dolní hranici zákonné trestní sazby.

16. Výtky dovolatele směřující do výroku o vině mísí námitky týkající se hodnocení důkazů a skutkových zjištění s námitkami zpochybňujícími právní kvalifikaci činu. Obviněný tak na podkladě vlastní interpretace důkazů a vlastních skutkových zjištění zpochybňuje existenci společného úmyslu směřujícího ke spáchání zločinu vydírání v kvalifikované skutkové podstatě podle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Bagatelizuje svou účast na trestné činnosti a dovozuje relativně nižší závažnost své účasti na ní, přičemž uzavírá, že jeho vůle nesměřovala k následku v podobě těžké újmy na zdraví. Tyto primárně míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění, které v dovolacím řízení mohou mít význam, pakliže lze na jejich základě dovodit vadu zjevných rozporů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což se nestalo. Soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. a jsou plně přezkoumatelná. Zcela správně zde soudy vycházely z usvědčujících důkazů v podobě výpovědi poškozeného, jež je doplněna a podpořena lékařskými zprávami, závěry znaleckého zkoumání, stopami zjištěnými na místě činu, přepisem telefonního hovoru na linku 158 či výpovědí svědkyně T. B. Plně odpovídají též časové a místní souvislosti projednávané trestné činnosti. Naopak neexistují žádné důkazy, které by relevantně podpořily verzi skutkového děje prosazovanou obviněným. Jestliže skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech oporu, což v řešeném případě jednoznačně mají, nelze dovodit zjevné rozpory ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutečnost, že obviněný jednal způsobem uvedeným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, z provedených důkazů bez jakékoliv pochybnosti zřetelně vyplývá. Kromě absence zjevných rozporů nejsou dány ani další vady, na které eventuálně pamatuje § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani sám obviněný reálně nepopisuje existenci podstatných opomenutých či nezákonných důkazů. Státní zástupce takto shrnul, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn ani v jedné ze zákonných alternativ.

17. Nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož správně zjištěný skutkový stav soudy přiléhavě právně kvalifikovaly. Přesvědčivě a logicky vysvětlily, z jakých důvodů po právní stránce konstatovaly existenci společného úmyslu na straně obviněného a další osoby účastnící se trestné činnosti, jenž zahrnuje veškeré znaky inkriminované trestné činnosti. Soudy rovněž vyložily, že na straně druhého z účastníků trestné činnosti nešlo o exces, za který by obviněný nemohl odpovídat. Je přitom zřejmé, že soudy učinily rozhodné právní závěry na podkladě správně zjištěného skutkového stavu, přičemž verze průběhu skutkového děje prezentovaná obviněným, která jeho účast na trestné činnosti podstatně zlehčuje, z čehož dovozuje mírnější právní kvalifikaci, oporu v provedených důkazech nemá. Státní zástupce z hlediska úvah týkajících se právní kvalifikace a rozhodných skutkových zjištění plně odkázal na podle něj precizní odůvodnění napadeného usnesení, zejména jeho body 13. a následující. Navrhl proto dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

18. Obviněný v replice k vyjádření státního zástupce setrval na všech důvodech dovolání a zopakoval jeho některé předešlé námitky v něm uvedené. Nadále trval na tom, že závěry soudů nižších instancí jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, když převzaly verzi poškozeného a svědkyně, aniž by se vypořádaly s rozpory v jejich výpovědích či s konzistentní obhajobou obviněného. Takový postup je projevem libovůle a neodpovídá základním zásadám spravedlivého procesu. Významná část rozhodnutí je založena na nepřímých důkazech, které však neposkytují ucelený a logicky provázaný obraz skutkového děje, jenž by vylučoval jiný výklad, a netvoří souvislou a jednoznačnou linii. Podání státního zástupce se nevypořádává s klíčovými dovolacími námitkami. Obviněný proto setrval na podaném dovolání a navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

20. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

22. Obviněný v dovolání výslovně odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že jej vymezil tak, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Takto obviněným vymezený dovolací důvod odpovídá jeho zákonnému znění do 31. 12. 2021. Zákonem č. 220/2021 Sb., kterým byl mimo jiné změněn trestní řád, došlo k 1. 1. 2022 ke změně dovolacích důvodů, kdy za písmeno f) byl vložen nový dovolací důvod pod písmenem g), který lze uplatnit, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) až l) tr. ř. byly nadále označeny jako dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) až m) tr. ř.

23. Mínil-li obviněný dovoláním vytknout vadu v právním posouzení skutku, měl tedy odkázat nikoliv na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tj. ve stávajícím znění, jež bylo prezentováno pod bodem 21. tohoto usnesení Nejvyššího soudu), ale důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Závěru, že právě takovou vadu zásadně obviněný namítl, odpovídá obsah jeho dovolacích námitek. Obviněný ve své podstatě nevytkl tzv. extrémní nesoulad rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, a ani žádnou jinou z alternativ obsažených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Fakticky primárně napadl právní posouzení stíhaného skutku, tedy že v potřebné formě zavinění nejednal jako spolupachatel se zbraní ve vztahu k těžšímu následku v podobě těžké újmy na zdraví, což dokládal tím, že byl naopak osobou, která tento útok ukončila odtáhnutím svého spolupachatele z bytu poškozeného. Takové dovolací výtky však lze nyní s úspěchem namítat právě za použití obviněným neuvedeného dovolacího důvodu obsaženého v § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený nedostatek však nebrání Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného přezkoumal.

24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jak ostatně opakovaně uvádí i dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, byť s odkazem na důvod dovolání stejného obsahu v zákonném znění do 31. 12. 2021. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

25. Obviněný dále (jako již v předešlém řízení) v dovolání znovu zopakoval, že sám se zbraní vůči poškozenému neútočil, když si všiml útoku druhého spolupachatele s nůžkami, z bytu poškozeného jej ihned odtáhl a umožnil poškozenému zabouchnout dveře, čímž zabránil dalšímu pokračování útoku proti poškozenému. Do bytu poškozeného sám vůbec nevkročil, zůstal stát před jeho bytem. Oba soudy nižších stupňů nezohlednily agresivní jednání poškozeného předcházející samotnému útoku, kdy nadával a chytil dovolatele za tričko, na což obviněný reagoval úderem do tváře poškozeného. Obviněný proto nesouhlasil s tím, že by okamžitě a bez jakékoli výzvy udeřil poškozeného pěstí do obličeje. Jeho jednání by mohlo být posouzeno jako trestný čin rvačky podle § 158 odst. 1 tr. zákoníku či útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku, popř. vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

26. Nelze nevidět, že takto uplatněné dovolací námitky jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. Nadto se jedná veskrze o námitky skutkové, jimiž obviněný překládá vlastní průběh skutkového děje, který byl v předešlém řízení jednoznačně vyvrácen provedenými důkazy. Zejména bylo prokázáno, že obviněný se posuzovaného jednání dopustil společně s dosud neustanoveným spolupachatelem v úmyslu přimět poškozeného za použití násilí a pohrůžek násilí k vydání jím domněle odcizeného kola. Obviněný zaútočil na poškozeného jako první úderem pěstí do tváře ihned poté, co na něj s druhým spolupachatelem zazvonili a poškozený otevřel dveře. Obviněný tedy poškozenému neumožnil se vůči jeho útoku nijak vymezit, když se jednalo o nečekanou ránu následující hned po otevření dveří, takže poškozený neměl vůbec prostor a čas být agresivní a chytit obviněného za tričko. Právní kvalifikace stíhaného jednání jako trestného činu rvačky podle § 158 tr. zákoníku, ani útisku podle § 177 tr. zákoníku tudíž nepřichází reálně v úvahu.

27. Odvolací soud shrnul, že obhajoba obviněného byla již v řízení před soudem prvního stupně plně vyvrácena, neboť byl dostatečně prokázán rozsah zranění poškozeného, zjištěny části těla, kam obviněný se spolupachatelem směřovali svůj útok vůči tělu poškozeného, jakým způsobem a s pomocí jakého nástroje útočili. Zejména z krevních stop a vrypů a bodnutí nůžkami do omítky v předsíni poškozeného a na vchodových dveří bytu zvenčí lze usoudit na věrohodnost výpovědi poškozeného J. K. o průběhu incidentu. Konkrétně krevní stopy na skříni a vstupních dveřích výškově odpovídají pádu poškozeného na zem a zavření dveří vsedě. Útok nůžkami byl prokázán vznikem zranění poškozeného v oblasti pravého oka a způsobením škrábanců a vrypů na stěně chodby a na vstupních dveřích, které zde podle svědkyně T. B. předtím nebyly. Polohu poškozeného i jeho krvácející zranění posléze dokresluje sdělení obou útočníků svědkyni T. B., která je potkala u výtahu, že nahoře „starej leží v krvi“ (a že znásilní její dceru, pokud kolo nevrátí), tedy otevřeně i jí vyhrožovali, ač dovolatel tvrdí opak. Skutečnost, že poškozeného udeřili do obličeje a kopali, vyplývá i z přepisu telefonního hovoru na lince 158 ze dne 27. 5. 2023 v čase 15:37 hodin, v němž poškozený označil dvě útočící osoby a v jednom jmenovitě identifikoval obviněného jako svého souseda. Uvedl, že jej obvinili z krádeže kola, zbili ho, dokopali na zemi a napadli nůžkami, kterými bodali do zdi. Napadení sousedem, shození na zem, bití pěstí a kopání do hlavy, jakož i poranění nůžkami v obličeji je uvedeno dále v lékařské zprávě ze dne 27. 5. 2023 popisující prvotní ošetření poškozeného (č. l. 28). Napadení uvnitř bytu prokazuje podle odvolacího soudu i nález hodinek, které na místě musel zanechat dosud neztotožněný spolupachatel.

28. Z uvedeného je patrné, že oba soudy naopak pečlivě analyzovaly konkrétní skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu, mechanismus vzniku zranění a zajištěné stopy a prověřovaly nastíněné verze průběhu konfliktu ze strany poškozeného i obviněného, přičemž logicky zdůvodnily a vyvrátily obhajobu obviněného, kterou znovu uplatňuje i ve svém mimořádném opravném prostředku. O průběhu konfliktu tedy nepřetrvávají žádné pochybnosti, které by měly být vyloženy ve prospěch obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nutno zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

29. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. Na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

30. Stěžejní námitkou dovolatele pak bylo, že se distancoval od útoku se zbraní (nůžkami) druhého spolupachatele a aktivně mu v jeho pokračování zabránil, když jej odtáhl z bytu poškozeného. Útok tím ukončil a umožnil poškozenému zabouchnout před nimi dveře bytu. Absentuje proto jeho úmysl způsobit poškozenému vážná poranění ve smyslu pokusu těžké újmy na zdraví podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku, tato okolnost mu proto nemůže být přičtena, neboť nevěděl o nůžkách a druhý spolupachatel se dopustil jejich užitím excesu z jejich společného jednání. Obviněného proto nelze jako pachatele méně intenzivního útoku uznat vinným stejným trestným činem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Ve vztahu k úmyslu obviněného došlo k přerušení řetězce příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a možností dovodit kvalifikovaný znak se zbraní.

31. K otázce tzv. excesu nezjištěného pachatele z předem domluveného způsobu napadení, lze připomenout následující:

32. Zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá takový čin se zbraní a způsobí jím těžkou újmu na zdraví. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dovolatel pokus tohoto zločinu spáchal tím, že se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal, čin spáchal se zbraní a způsobil jím těžkou újmu na zdraví, přičemž tohoto jednání se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.

33. Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (srov. zpráva trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněná pod č. 17/1982 Sb. rozh.

tr.) anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973, č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem.

Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 330).

34. Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.

Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních. Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována společenská škodlivost takového jednání. U trestných činů proti životu a zdraví všichni spolupachatelé odpovídají za celý následek, resp. účinek jejich společného jednání bez ohledu na to, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého spolupachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů.

Při excesu (vybočení) některého ze spolupachatelů z rámce společné dohody je tento spolupachatel sám odpovědný za to, co sám zaviněně způsobil, zatímco ostatní odpovídají jen za trestnou činnost v rámci společné dohody (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/1993 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1534/2012, aj.).

35. S uvedenými zásadami se důsledně vypořádal zejména odvolací soud, neboť obviněný argumentaci obsaženou v dovolání uplatnil již v odvolání. Zejména v bodech 17. a 18. odůvodnění napadeného usnesení se zabýval tím, zda se druhý spolupachatel útokem nůžkami vůči hlavě poškozeného dopustil tzv. excesu z předem domluveného útoku obviněného a tohoto spolupachatele z důvodu odcizení kola obviněného. Konstatoval, že po předchozím útoku vůči poškozenému údery a kopy druhý muž za přítomnosti obviněného začal stále ležícího poškozeného ohrožovat nůžkami, se kterými pohyboval ze strany na stranu nad hlavou poškozeného, a to takovou intenzitou, že přitom došlo k poškození omítky.

Následně zaútočil na obličejovou část hlavy poškozeného, přičemž jen náhodou nedošlo k zasažení jeho oka, což reálně mohlo vést ke ztrátě tohoto orgánu, či k průniku zbraně přes tenkou kost do dutiny lební s dalšími vážnými následky pro zdraví poškozeného, jak vypověděl ve věci přibraný soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Michal Zelený, Ph.D. Obviněný jednání druhého muže přihlížel a zasáhl až poté, co již došlo ke zranění poškozeného. Vzhledem k tomu, že do té doby druhému muži nijak nebránil v útoku nůžkami na hlavu ležícího poškozeného a po vzniku zranění se o stav poškozeného rovněž nijak nezajímal, nelze v jednání druhého útočníka spatřovat nějaké významné vybočení z přechozího způsobu útoku, kterým si oba pachatelé chtěli po poškozeném vynutit požadované informace, s nímž by obviněný nebyl alespoň v základních parametrech srozuměn.

36. K těmto opodstatněným závěrům odvolacího soudu lze dodat, že útok spolupachatele za užití nůžek vedoucí ke zranění v obličeji poškozeného nebyl jednorázovým ohraničeným atakem druhého spolupachatele, proti němuž by obviněný zasáhl a tím zabránil v pokračování útoku směřovaného vůči poškozenému. Spolupachatel ještě předtím jimi máchal nad hlavou poškozeného, který se snažil před nimi uhýbat, tak intenzivně, že jimi poškodil omítku a způsobil vrypy a díru ve zdi, posléze zranil poškozeného a poté po odchodu z bytu útočil i vůči bytovým dveřím, které zvenku nůžkami poškodil a způsobil obdobné díry ve vstupních dveřích poškozeného jako předtím v předsíni bytu poškozeného.

Pokud obviněný tvrdil, že svého spolupachatele ihned poté, co viděl, jak znenadání jedním bodnutím nůžkami zranil poškozeného, vytáhl z bytu, je takové tvrzení v přímém rozporu s výpovědí poškozeného a zajištěnými stopami v bytě poškozeného na zdi v předsíni, jelikož pokud by tomu skutečně tak bylo, druhý spolupachatel by neměl možnost ani čas poškodit omítku na zdi a způsobit zde vrypy a díru ve zdi. Obhajoba obviněného proto byla i v tomto směru provedeným dokazováním vyvrácena. Objektivně se nemohlo jednat o ojedinělý incident v podobě excesu spolupachatele jako druhého útočníka, nýbrž obviněný byl přítomen tomu, že spolupachatel ještě před zraněním poškozeného ohrožoval poškozeného nůžkami, mával mu jimi nad hlavou a nijak nezasáhl.

Posléze spolupachatel bodl poškozeného nad obočí a poté, co obviněný zasáhl, poškodil jimi i vchodové dveře bytu, když jimi i po ukončení konfliktu bodal do vchodových dveří, když před nimi poškozený zabouchl vchodové dveře. Obviněný tedy ještě před zraněním poškozeného věděl, že druhý spolupachatel používá k útoku na poškozeného i nůžky, které měl při sobě, a nijak mu v takovém počínání nezamezil, popřípadě byť i jen slovně se neohradil a minimálně ho neokřikl, ať v tomto jednání nepokračuje. Z takto prokázaných okolností útoku nelze jeho jednání považovat za nijak významné vybočení z předchozího způsobu útoku, jak přiléhavě dovodil odvolací soud, a nejedná se o exces, jenž by nebyl přičitatelný i obviněnému K.

V. Nemohlo tudíž dojít ani k přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele a druhého spolupachatele fakticky útočícího s použitím nůžek. Zákonné znaky zločinu vydírání v kvalifikované skutkové podstatě podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a ve svých důsledcích i podle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku tak soudy správně shledaly naplněnými.

37. Obviněný zvolenou argumentací ohledně nesprávného právního posouzení skutku dále opomíjí, že stěžejním jednáním, pro které byl uznán vinným pokusem zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a které bezprostředně směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému, byly také kopy do těla poškozeného a údery pěstmi z bezprostřední blízkosti do jeho hlavy, u nichž se s druhým spolupachatelem plnohodnotně střídali a společně jimi způsobili zranění v podobě zlomeniny nosních kůstek s krvácením z nosu při smrkání a zhmoždění hlavy s patrnou krevní podlitinou v oblasti kořene nosu a kolem pravého oka a podvrtnutí krční páteře, kdy hrozilo, že mohou poškozenému způsobit při pádu těla a kontaktu hlavy s terénem poranění v podobě zlomenin kostí klenby a spodiny lební, nitrolebního krvácení, zhmoždění mozku a otoku mozku, poranění oka či zlomenin končetin, a kopy vedenými na oblast hlavy poranění v podobě zlomenin klenby lební, krvácení pod obaly mozkové, zhmoždění či otoku mozku.

Takto způsobená zranění ve spojení s těmi, která provedeným útokem hrozila, sama o sobě i bez užití nůžek a absence jimi způsobeného zranění tržné rány pravého obočí, stačila k právní kvalifikaci skutku podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť ve svém souhrnu bezprostředně směřovala ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného. Užití nůžek a zranění jimi způsobená, jakož i ta, která užitím této zbraně hrozila, jen umocnilo společný úmysl pachatelů způsobit těžkou újmu na zdraví poškozeného a dokresluje intenzitu jimi společně vedeného útoku.

Neobstojí proto tvrzení, že v případě dovolatele mělo být užito mírnější ustanovení § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

38. Oba soudy rovněž náležitě zhodnotily znak nucení poškozeného, aby něco konal podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, tedy aby vydal domněle odcizené jízdní kolo obviněnému. Konstatovaly, že iniciátorem příchodu k bytu poškozeného byl obviněný a jeho zájem na konfrontaci s poškozeným jej přiměl po předchozím nezdaru se k bytu poškozeného dostavit téhož dne podruhé. Skutečnost, že policie nepotvrdila, že by kolo obviněného měl odcizit poškozený, obviněnému nestačila, vzal situaci do svých rukou a chtěl si vynutit od poškozeného vrácení kola i za cenu použití násilí i pomocí nůžek, které měl druhý spolupachatel při sobě. Požadavek na sdělení informací o odcizeném kole pak podle výpovědi poškozeného soustavně provázel celý útok vůči jeho osobě. Oba pachatele vedl společný záměr vymoci po poškozeném informace o odcizeném kole a jeho vrácení dovolateli i za použití násilí, které vůči němu užili ihned poté, co otevřel dveře do bytu. Konkrétní projevy tohoto násilí, vyznačující se bitím a kopáním do poškozeného, realizovali oba pachatelé společně, v bití a kopání se střídali, což jasně vyvrací verzi dovolatele, že se do útoku nezapojil, popřípadě nevešel do bytu poškozeného. Jeho přítomnost v bytě byla bez pochybností prokázána, neboť útok započal úderem pěstí obviněného, když poškozený otevřel dveře svého bytu, a pokračoval výhradně v předsíni bytu poškozeného, kde se obviněný se spolupachatelem střídali v bití, kopání, po nichž následovalo vytažení nůžek, jejich mácháním a zraněním poškozeného. Není proto objektivně možné, aby obviněný nevkročil do bytu poškozeného, když pro útok na poškozeného, který se nacházel ve svém bytě, musel neoprávněně vniknout do jeho obydlí, aby vůči němu mohl v předsíni jeho bytu užít násilí, čímž současně naplnil znaky přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

39. Lze tedy shrnout, že obviněný ve své dovolací argumentaci znovu uplatňuje námitky uplatněné již v odvolání, s nimiž se oba soudy v předchozím řízení beze zbytku a správně vypořádaly. Nejvyšší soud v tomto kontextu neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů ani pochybení při hodnocení důkazů. Skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Nebylo porušeno ani právo obviněného na spravedlivý proces a právní závěry soudů jsou zakotveny v provedených důkazech a nejsou projevem libovůle. Právní kvalifikace skutku jako pokusu zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku vytýkanými vadami netrpí.

40. Obviněný také vytkl, že uložený trest je trestem nepřiměřeně přísným a že odvolací soud pochybil, pominul-li individualizaci trestu podle § 38, § 39 tr. zákoníku a nevypořádal se s možností uložení mírnějšího trestu. K tomu je namístě uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.

41. V posuzovaném případě byl obviněný shledán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a při respektu k zásadám pro ukládání úhrnného trestu vymezeným v § 43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody na pět let, tedy trest vyměřený na samé dolní hranici trestní sazby odnětí svobody uvedené v § 175 odst. 3 tr. zákoníku, neboť trestní zákoník zde stanoví trestní sazbu odnětí svobody na pět až dvanáct let. Dovolateli uložený trest je tudíž trestem, který zákon připouští, a současně trestem vyměřeným v zákonné trestní sazbě. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. proto nedošlo.

42. Jiná jak výše uvedená pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), podle stále převažující rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím nejen důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř., ale ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.

9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by za této situace přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by zjistil, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.).

Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv.

Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného.

O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV.

ÚS 2947/17). Nejvyšší soud vnímá i určitý posun v rozhodovací praxi především Ústavního soudu a za určitých výjimečných okolností, splňujících především výše uvedená hlediska, se nebrání ani dovolacímu přezkumu podmínek pro možnou aplikaci ustanovení § 58 tr. zákoníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/2020).

V posuzované věci ale nejde o žádný z výše uvedených případů a podle Nejvyššího soudu se soudy žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému nedopustily.

43. Odvolací soud, s akcentem právě na ustanovení § 37 až § 39 tr. zákoníku, se v odůvodnění napadeného usnesení pod bodem 20. poměrně obsáhle zabýval jednotlivými hledisky významnými pro stanovení výměry trestu, vysvětlil, jakými úvahami byl veden, shledal-li, že nejsou naplněny předpoklady pro použití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Výstižně položil důraz na povahu, závažnost spáchané trestné činnosti, její malichernou pohnutku. Podrobně se věnoval hodnocení přitěžujících, ale i polehčujících okolností, aby uzavřel, že není důvodu odchýlit se od soudu prvního stupně, uložil-li obviněnému úhrnný trest odnětí svobody na dolní hranici zákonné trestní sazby ve výměře pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Takto uložený trest je jistě trestem přísným, ale nelze jej označit za zjevně nespravedlivý.

44. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

45. Obviněný soud prvního stupně žádal, aby Nejvyššímu soudu navrhl odklad výkonu rozhodnutí do doby rozhodnutí o podaném dovolání ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně tak neučinila a ani předsedkyně senátu Nejvyššího soudu (též se zřetelem na výsledek řízení o dovolání) neshledala důvod z tohoto obviněným učiněného podnětu výkon napadeného rozhodnutí odložit.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 10. 2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu