8 Tdo 934/2025-957
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2025 o dovolání obviněného M. V., nyní ve výkonu trestu ve věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. 6 To 37/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 2/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 48 T 2/2025, byl obviněný M. V. uznán vinným v bodě I. pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě II. přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil (zkráceně) tím, že ad I. v přesně nezjištěné době mezi 19:00 hod. a 19:45 hod. dne 15. 7. 2024, v bytě na adrese XY v XY, po předchozí slovní rozepři se svou bývalou přítelkyní M. H., v důsledku hádky v úmyslu ji usmrtit, vzal z jejího kuchyňského náčiní nůž o délce čepele 12,5 cm s jednostranným vroubkovaným ostřím, a celkem čtyřikrát bodnul do pravého podžebří, čímž jí způsobil průbody žlučníku, levé plíce ve směru k srdci a osrdečníku, dále ji bodl do zadního podpaží vlevo, čímž zasáhl slezinu, a rovněž ji způsobil bodnořezné poranění pravé paže a poté z místa činu odešel. Poškozená nezemřela jen díky okolnostem zcela nezávislým na vůli obviněného, zejména díky včasnému nálezu těla poškozené a následnému urychlenému leteckému transportu na specializované pracoviště Fakultní nemocnice Brno-Bohunice, přičemž vzniklá zranění bez urychleného ošetření by ke smrti poškozené jednoznačně vedla. ad II. v přesně nezjištěné době nejméně od 25. 10. 2023 do 15. 7. 2024 za využití dvou mobilních telefonů a dále aplikace Viber z různých míst na území České republiky opakovaně telefonicky a dále zasíláním zpráv kontaktoval poškozenou, kteréžto zaslal nejméně 58 hlasových zpráv, v nichž oslovuje poškozenou vulgárními výrazy a kde poškozené vyhrožuje, že ji napadne, zabije, popraví, když tyto hrozby vyjadřoval hrubými, sprostými a urážejícími ve výroku uvedenými výrazy, které jí posílal prostřednictvím hlasových zpráv, a proti její vůli ji opakovaně telefonicky kontaktoval a vyjadřoval se vůči ní i do telefonu podobně hrubě, jako ve zmíněných hlasových zprávách, což v poškozené vyvolávalo obavu o její život a zdraví a dále o život a zdraví osob jí blízkých.
2. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí kuchyňského nože a mobilního telefonu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy poškozeným.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. 6 To 37/2025, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o propadnutí věci a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí mobilního telefonu. V ostatních výrocích ponechal rozsudek krajského soudu beze změny.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g), h) tr. ř. dovolání.
5. Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítal, že i když byl zastoupen ustanoveným obhájcem, v důsledku vadného postupu orgánu činného v trestním řízení mu nebylo umožněno zúčastnit se výslechů svědkyň O. Š. a S. J., které se staly podkladem pro rozhodnutí soudu prvního stupně (viz strana 20). Neměl možnost jim pokládat otázky.
6. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval naplněným v tom, že soudy poškozené M. H. uvěřily přesto, že vypovídala nepravdivě, což soud prvního stupně nebral dostatečně na vědomí. Odvolací soud podle obviněného pochybil, když tyto nedostatky neodstranil, a přitom v bodě 16. rozsudku obhajobě přisvědčil v tom, že hodnocení této otázky nebylo zcela přiléhavé, když výpovědi poškozené a svědkyně M. H., které negují telefonický kontakt, nekorespondují se zajištěnými údaji o uskutečněném telekomunikačním provozu, podle něhož ke krátké telefonické komunikaci mezi nimi dne 15. 7. 2024 v časech 19:27 h a 19:38 h došlo. Neztotožnil se s názorem odvolacího soudu, že to nic nezmění na podstatě jinak objasněného jednání obviněného, naopak má rozhovor poškozené s tchýní v inkriminovanou dobu velký význam. Svědčí o jeho pomoci poškozené bezprostředně po činu, protože ji zanechával v bytě s vědomím, že jí za několik málo okamžiků pomůže tchýně. Rovněž je pro závěr o jeho vině důležité, že poškozená se svojí tchýní telefonovala v jeho přítomnosti. V bytě poškozené strávil přibližně 20 minut, nikoli kratší dobu. Z uvedeného rozhovoru, jemuž byl přítomen, věděl, že tchýně za poškozenou přijde, a proto, když odcházel z bytu, věděl, že jí za několik málo okamžiků tchýně pomůže, což má význam pro posouzení jeho snahy poškozené pomoci. Poškozené donesl mobil, aby si mohla zavolat rychlou záchrannou službu. Kdyby poškozené mobilní telefon nepodal, jistě by zemřela, a tedy nezemřela díky tomuto jeho chování bezprostředně po činu. Větší pomoci nebyl v důsledku šoku z toho, že viděl krev, schopen. Skutečnost, že poškozené zanechal mobil, vyplývá z její výpovědi ze dne 21. 8. 2024, kde uvedla, že si „myslela, že ho měl v ruce, protože ten telefon pak byl v pokojíčku, kde ji napadl. Ona ho tam nedonesla, nechala ho v kuchyni.“ Zdůraznil, že poškozenou zanechal s mobilem, a věděl, že je tchýně na cestě za ní.
7. Podle obviněného se soudy nevypořádaly s chováním poškozené před činem, neboť si byla vědoma, že v něm vzbuzuje dojem, že vztah mezi nimi stále trvá, jak vyplývá mimo jiné i z její výpovědi ze dne 21. 8. 2024 a 13. 5. 2025. Poukázal též na část zjištění znalkyně z odvětví klinické psychologie, podle níž šlo o konfliktní vztah, obviněný byl přesvědčený, že mu poškozená lže a že mu je nevěrná. Tato skutečnost se podle něj podává rovněž z výpovědi D. D. O., která o jejich pokračujícím vztahu věděla, jak vyplývá z jejich elektronické komunikace ze dne 1. 8. 2023 (viz č. l. 473), kterou se však soud nezabýval a nevyhodnotil. Skutečnost, že má poškozená milence, byla prokázána i SMS zprávami poškozené s J. V. a lékařskou zprávou z nemocnice Bohunice.
8. Soudům vytýkal, že se dostatečně nevypořádaly s tím, že mu poškozená dlouhodobě lhala ohledně svých milenců, minimálně o osobě jménem J., a udržovala jej v přesvědčení, že spolu obnoví partnerské soužití, resp. že jejich vztah pokračuje, což mělo význam zejména pro průběh činu dne 15. 7. 2024. Soudy se lživými výpověďmi poškozené nezabývaly a jím uváděné argumenty zlehčovaly. Její dlouhodobá konzumace alkoholu, který požívala ve značné míře, na něj též negativně působila, protože se ji snažil chránit před sebeničením alkoholem, avšak ona to odmítala, což u něj vedlo k pocitům bezmoci a zoufalství. I když konzumaci alkoholu popřela a soud se ani touto nepravdou nikterak nezabýval, rozhodné bylo, že v době činu měla v krvi 2,1 promile alkoholu. Uvedené skutečnosti jsou pro obviněného rozhodné, protože vše vypovídá o jeho aktuálním psychickém rozpoložení a o jeho zatížení dlouhodobým stresem.
9. Nevěrohodnost poškozené soudy řádně nevyhodnotily přesto, že lhala i o noži Jamie Oliver Tefal, a nevyhověly ani jeho návrhům, aby byla poškozená znalecky zkoumána. Nebyly řádně hodnoceny okolnosti jejich složitého vztahu, v němž jej dováděla na pokraj šílenství svými lžemi a problematickým chováním.
10. Z uvedených důvodů nedošlo ke správnému zjištění skutkových okolností, byly mu odepřeny důkazy v jeho prospěch, což vedlo k uložení nepřiměřeně vysokého trestu, zejména proto, že nebyl brán v potaz jeho složitý vztah s poškozenou, k němuž ona velmi přispívala, když s ním udržovala intimní vztah, a přitom mu lhala o všech oblastech svého života. Nedůvodně bylo přihlédnuto i ke 14 zápisům v jeho trestním rejstříku, přestože k převážné většině z nich již došlo před více než patnácti lety a poslední trestný čin byl spáchán před čtyřmi lety. Soud nebral do úvahy, že je patrné, že se trestné činnosti v posledních letech vyhýbá.
11. S odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítal, že soudy posoudily jeho čin nesprávně jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, ač vzhledem k afektu a jeho špatnému psychickému stavu a vystupňování konfliktu s poškozenou, bylo namístě v něm shledat pokus zločinu zabití podle § 21 odst. 1, § 141 tr. zákoníku, protože nejednal s úmyslem poškozenou usmrtit. Zavrženíhodné jednání vyplynulo z jejího shora popsaného špatného chování vůči němu. Má pokřivené morální hodnoty a věděla, že jej svým chováním drží v emocionálním stresu. Šlo u něj o chronický konfliktní partnerský vztah, který nebyl schopen nikterak vyřešit a zvládnout. Poškozená pro něj byla emočně a vztahově velmi důležitá, cítil se vůči ní do jisté míry bezmocný a její jednání vnímal jako neúnosné a poškozující.
12. Neztotožnil se ani s právní kvalifikací skutku pod bodem II., protože i když předmětné zprávy poškozené zaslal, jeho jednání v ní nevzbuzovalo důvodnou obavu o život a zdraví, neboť si s ním mezi těmito zprávami vyměňovala i „zamilované zprávy plné srdíček a výrazů lásky“. Nebyla naplněna skutková podstata přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a proto měl být zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. S ohledem na skutečnost, že mobilní telefon neužil k páchání trestné činnosti, nemělo dojít k uložení trestu jeho propadnutí.
13. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. 6 To 37/2025, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na uvedený rozsudek obsahově navazující, a přikázal mu podle § 265l tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neshledal obviněným uvedenými argumenty naplněným důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který míří na situace, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Taková situace však v posuzované věci nenastala, neboť obviněný byl od počátku trestního stíhání řádně zastoupen obhájkyní a v žádné fázi trestního řízení jeho právo na obhajobu zkráceno nebylo. Nepřítomnost u výslechů Š. a J. takovou skutečností není, protože z bodu 15. rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že zmíněné osoby vůbec nebyly vyslýchány v procesním postavení svědka, ale šlo o jejich neprocesní vyjádření, navíc ani o posuzované skutečnosti nic nevěděli, tudíž zvolený postup nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé. Nejde o zásah do práva na obhajobu, jak obviněný tvrdí.
15. K námitce obviněného o nevěrohodnosti výpovědi poškozené, která je podle něj nepravdivá a nespolehlivá, uvedl, že nemá oporu v provedených důkazech a neodpovídá důkazní realitě. V posuzované věci nebyl shledán „zjevný rozpor“, protože zjištění soudů měla podklad v provedených důkazech, o čemž svědčí odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, z nichž vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. Výpověď poškozené koresponduje se závěry znaleckého zkoumání, s kamerovými záznamy, s údaji o telefonické komunikaci, se stopami zajištěnými na místě trestného činu, a to včetně vražedného nástroje, jakož i s obsahem telefonického hovoru na tísňovou linku a s výpověďmi soudy označených svědků.
16. Rovněž skutková zjištění mají v provedených důkazech podklad a důvodně z nich vyplývá, že to byl obviněný, kdo napadl poškozenou způsobem a za okolností blíže popsaných ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Tyto skutkové závěry korespondují s vzájemně propojenými důkazy, jejichž souladný komplex je prost významnějších rozporů. Státní zástupce poukázal na obsah výhrad formulovaných v dovolání, podle jejichž smyslu tyto nezpochybňují průběh skutku, ani se netýkají skutečností významných z hlediska naplnění skutkové podstaty zločinu vraždy, ale obviněný jimi naznačoval opodstatněnost své verze, že byl poškozenou deptán, a proto ji v důsledku jejího nevhodného chování napadl.
17. Výhrady proti existenci tzv. opomenutých důkazů státní zástupce neshledal důvodnými, protože odvolací soud v bodě 20. rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů byly s dostatečným vysvětlením zamítnuty jako nadbytečné, což vadu opomenutých důkazů nezakládá.
18. Podle státního zástupce v této věci nelze shledat ani nepřiměřeně přísný trest, když však takovou námitku nelze podřadit pod žádný dovolací důvod (viz zejména rozhodnutí č. 23/2002 Sb. rozh. tr.), protože zásah dovolacího soudu by byl možný v podstatě jen tehdy, pokud by byl uložený trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, což však dovodit nelze. Trest odnětí svobody byl obviněnému vyměřen v trvání šestnácti let, tedy ve třech čtvrtinách trestní sazby, podle níž byl ukládán, což samo o sobě indikuje, že nemůže jít o trest exemplární či hrubě nepřiměřený, když horní hranice zákonem stanovené sazby činí osmnáct let, a soudy tuto výměru náležitě odůvodnily (viz bod 30. rozsudku odvolacího soudu a strany 31 až 32 rozsudku soudu prvního stupně).
19. Státní zástupce neshledal nedostatky ani v právních závěrech, jež obviněný napadl prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč obviněným zmiňované okolnosti nelze označit za natolik specifické, aby odůvodnily uplatnění privilegované skutkové podstaty trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku namísto skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku. Nezjistil ani důvody pro pochybnost o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, protože se ztotožnil s odůvodněním napadených rozhodnutí (srov. bod 22. a násl. rozsudku odvolacího soudu a strany 29 až 31 rozsudku soudu prvního stupně).
20. Vzhledem k tomu, že státní zástupce dovolání neshledal důvodným, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Vyslovil přitom souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání jak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
21. Obviněný, jemuž bylo toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřil.
IV. Přípustnost dovolání a obecné zásady pro jeho uplatnění
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
23. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek se zákonem přesně stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.), je možné podat jen na základě důvodů zákonem vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním v rámci své přezkumné rozhodovací činnosti vázán (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení Nejvyšší soud při vázanosti uplatněnými důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
24. Jestliže obviněný dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g), h) tr. ř., Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda v něm uvedené argumenty dopadají na zákonné vymezení těchto důvodů, a teprve, když shledal, že námitky s nimi korespondují, posuzoval, zda jsou s odkazem na ně uvedené námitky důvodné. V. K námitkám podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
25. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
26. Uvedený důvod dopadá především na situace, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl. Jeho prostřednictvím je tak poskytována možnost zjednání nápravy, jestliže došlo k porušení práva na obhajobu jako jednoho ze základních práv garantovaných v článku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) [k tomu srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva např. Magee proti Spojenému království, ze dne 6. 6. 2000, č. 288135/95] a také čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále „Listina“). Uvedený dovolací důvod se může vztahovat i na situaci, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného nebo ustanoveného, má, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou plněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat. Tento dovolací důvod je tak dán např. za situace, když se v odvolacím řízení obhájce obviněného neúčastnil veřejného zasedání odvolacího soudu, v němž bylo učiněno rozhodnutí o podaném odvolání, protože o veřejném zasedání nebyl vůbec vyrozuměn (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002).
27. Na základě uvedeného je zřejmé, že posuzovaný dovolací důvod je svým obsahem užší, než je obecné právo obviněného na obhajobu, neboť nezahrnuje jakékoli porušení tohoto práva, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec, anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/1996, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, svazek 17, č. T 413, věta 2).
28. Citovaný dovolací důvod se však může vázat i na nerespektování práva obhajoby obviněného v případech, kdy se o nutnou obhajobu ve smyslu § 36 tr. ř. nejedná, ale obviněný obhájce má a měl mít, např. jestliže v této souvislosti byla postupem soudu obhájci znemožněna účast na jednání, v němž bylo učiněno i rozhodnutí ve věci samé (např. obhájce nebyl ani vyrozuměn o konání veřejného zasedání odvolacího soudu a nebyl mu přítomen), pak je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 53/2010 Sb. rozh. tr., obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1020/2009).
29. Uvedený dovolací důvod se v zásadě vztahuje na porušení práva nutné obhajoby (srov. § 36 tr. ř.) proto, že obviněný obhájce vůbec neměl, anebo jej měl, ať již zvoleného nebo ustanoveného, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou plněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat (srov. rozhodnutí č. 23/2007-II. nebo č. 53/2010 Sb. rozh. tr.). K takovým právům patří i právo obhájce zúčastnit se úkonů přípravného řízení, pokud oznámí vyšetřovateli, že se chce účastnit všech vyšetřovacích úkonů (§ 165 odst. 2, 3 tr. ř.). Tehdy je vyšetřovatel povinen sdělit mu včas dobu a místo každého vyšetřovacího úkonu, nejde-li o úkon neodkladný, a to bez ohledu na to, zda úkon provede sám nebo požádá o jeho provedení dožádaný orgán přípravného řízení.
30. K nepřítomnosti obhájce u některých úkonů přípravného řízení, kde nebylo právo na obhajobu porušeno, lze poukázat na názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 243/2000, podle něhož „Jestliže obhájce obviněného nebyl vyrozuměn o místu a době provádění vyšetřovacích úkonů v průběhu přípravného řízení, jejichž provedení bylo možno odložit, a kterých se proto neúčastnil, přestože o vyrozumění o jejich konání žádal, nejde o porušení práva na spravedlivý trestní proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, za předpokladu, že obhájce měl reálnou možnost zúčastnit se jejich provádění v dalších stadiích trestního řízení nebo souhlasil s jejich provedením přečtením a nevznesl přitom námitku porušení § 165 odst. 2 (§ 2 odst. 13) tr. ř. vyšetřovatelem, spočívající v nemožnosti napadat úkony přípravného řízení. Právo na spravedlivý proces by utrpělo teprve tehdy, jestliže by soud reálnou možnost opakovat původní vyšetřovací úkon vyloučil (např. by neprovedl výslech svědka, jehož se obhájce v přípravném řízení neúčastnil) nebo by na vznesenou námitku obhájce nereagoval“. O takovou situaci sice v posuzované věci nejde, lze však z něj dovodit, že je třeba posuzovat každý případ individuálně se zřetelem na všechny rozhodné souvislosti, v nichž se provádění úkonů odvíjí.
31. Na podkladě těchto obecných pravidel Nejvyšší soud posuzoval výhrady obviněného, jenž vytýkal, že právo na obhajobu bylo porušeno při výslechů svědkyň O. Š. a S. J.
32. Nejvyšší soud k této námitce z obsahu spisu shledal, že poté, co bylo dne 17. 7. 2024, zahájeno trestní stíhání obviněného pro zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku (viz č. l. 2 spisu), byla obviněnému usnesením soudce Okresního soudu v Třebíči ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 0 Nt 2030/2024, ustanovena jako obhájkyně JUDr. Monika Ježková (č. l. 10 spisu), která jej zastupovala po celé v této věci konané trestní řízení. S ohledem na právní kvalifikaci posuzované věci šlo o nutnou obhajobu (viz § 36 odst. 3 tr. ř.), přičemž právo na obhajobu bylo respektováno po celé trestní řízení, v jehož průběhu byl obviněný obhájkyní zastoupen, a to u všech úkonů tohoto trestního řízení, což o porušení tohoto práva nesvědčí.
33. Výhrady obviněného směřovaly proti tomu, že obhájkyni nebylo v důsledku vadného postupu orgánu činného v trestním řízení umožněno zúčastnit se výslechu O. Š. a S. J., přestože o jejich výpovědi soud prvního stupně na straně 20 svého rozsudku své závěry opíral. K tomu je třeba uvést, že soud prvního stupně ve druhém odstavci na straně 20 svého rozsudku uvedl, že „Hlídka policie zjišťovala u sousedů, zda si povšimli něčeho podezřelého…“, a poukázal na neprocesní sdělení O. Š. a S. J. (č. l. 532 až 536) týkající se pohybu osob na chodbě domu, se závěrem, že z jimi podaných informací neplynou žádné skutečnosti, které by souvisely s posuzovanou věcí. Z toho je zjevné, že soud neposuzoval uvedené poznatky jako výpovědi svědkyň, ale toliko jako zjištění plynoucí z operativně pátracích prostředků.
34. O porušení práva na obhajobu zde nedošlo jednak proto, že jmenované osoby nebyly v postavení svědkyň a neměly povahu důkazu svědecké výpovědi a jednak proto, že uvedené zjištění bylo učiněno před sdělením obvinění. Obviněným vytýkaný nedostatek je vadně interpretován, protože na č. l. 531 až 533 spisu se nachází úřední záznam pořízený policejním orgánem dne 16. 7. 2024 jako operativně pátrací úkon hlídkou T-617, která prováděla šetření na místě, kde „mělo dojít k napadení oznamovatelky bývalým přítelem“. Podle obsahu tohoto úředního záznamu je zjevné, že hlídka prováděla šetření v domě a dotazovala se obyvatel domu, zda jim je znáno něco o okolnostech činu ze dne 15. 7. 2024. Nešlo o svědectví, ale jen o informativní sdělení mimo jiné i obyvatelek předmětného bytového domu. Podstatnou okolností vyvracející oprávněnost požadavku obviněného na přítomnost obhájce u těchto úkonů je skutečnost, že tyto operativně pátrací úkony byly učiněny před zahájením trestního stíhání a před tím, než byla obhájkyně obviněnému následujícího dne 17. 7. 2024 ustanovena. Z těchto objektivních důvodů se ani obhájkyně nemohla uvedených úkonů, které nesloužily jako důkazy v trestním řízení, zúčastnit. Pro nevýznamnost uváděné námitky lze též zmínit, že když soud prvního stupně úřední záznam podle § 213 odst. 1 tr. ř. za přítomnosti obviněného a jeho obhájkyně předestřel stranám jako listinný důkaz, netrvali na tom, aby tyto listiny byly po obsahové stránce v hlavním líčení provedeny (viz protokol o hlavním líčení ze dne 13. 5. 2025, č. l. 831).
35. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v procesním postupu policejního orgánu ani soudu vytýkané pochybení, protože šlo o úkon provedený před zahájením trestního stíhání a před tím, než byla obhájkyně obviněnému ustanovena, a proto na něj ani nedopadají podmínky § 165 odst. 1, 2 tr. ř. Jak obviněný, tak obhájkyně byli u hlavního líčení s tímto úředním záznamem seznámeni a výhrady vůči němu nevznesli. K porušení práva obviněného na obhajobu z těchto důvodů nedošlo.
36. Z uvedených důvodů dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nebyl naplněn.
VI. K námitkám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
37. Jestliže obviněný v dovolání vytýkal nedostatky přiřazené k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., brojil v souladu s ním proti podstatnému důkazu, a to výpovědi poškozené, z níž nemohl soud vycházet pro závěr, že ji zanechal bez pomoci a že ji napadl bez podstatné příčiny, kterou spatřoval v jejím chování vůči němu. Uvedený důvod lze uplatnit, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat.
Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
38. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
39. Výhrady obviněného zaměřené proti věrohodnosti poškozené údajně popírající milostné vztahy s jinými muži a požívaní alkoholu, a tomu, že soudy nezajistily, aby byla znalecky nezkoumána, jak opakovaně navrhoval, s uvedeným důvodem koresponduje v první a třetí alternativě, protože právě výpověď poškozené je rozhodným a obviněného usvědčujícím důkazem, od něhož obviněný odvíjí svoji obhajobu, že v důsledku vadného chování poškozené jednal za podmínek mírnější právní kvalifikace podle § 141 tr. zákoníku, jde proto o okolnosti mající určující význam pro naplnění znaků zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda tyto námitky jsou důvodné, k čemuž připomíná, že jako dovolací soud může v rámci dovolacího řízení správnost provedeného dokazování posuzovat jen v mezích možností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť jako dovolací soud v řízení o dovolání není oprávněn sám žádné hodnocení důkazů znovu provádět, protože těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.), tj. soudem, který důkazy prováděl, neboť jen ten je také může řádně hodnotit. Nejvyšší soud tedy zkoumá komplexnost a ucelenost tohoto dokazování. Správností dokazování se zabývá jen z hledisek dodržení principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. se zřetelem na respektování zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
40. Se zřetelem na tato pravidla a s ohledem na námitky obviněného Nejvyšší soud posuzoval, zda provedené dokazování bylo realizováno v souladu se stanovenými zákonnými předpoklady.
41. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a připojeného spisu Nejvyšší soud posuzoval rozsah provedeného dokazování i způsob, jakým soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil a jak se odvolací soud vypořádal s námitkami obviněného uvedenými v odvolání, a shledal, že oba soudy zejména v jejich odůvodnění dostály svým povinnostem. Uvedená rozhodnutí dávají rovněž potřebný podklad pro závěr, že soudy obou stupňů zkoumaly výhrady obviněného, které se shodují s těmi, o něž nyní opírá dovolání a v potřebné míře na ně reagovaly.
42. Soud prvního stupně dokazování zaměřil na objasnění poměrů mezi obviněným a poškozenou v době před útokem, zkoumal její chování, a ověřoval i to, zda konzumovala alkohol ve velkém množství (srov. k tomu strany 6 až 9 jeho rozsudku), jak se snažil obviněný doložit, a pro své závěry vycházel nejenom z její výpovědi, ale i z dalších ve věci provedených důkazů. V té souvislosti lze ve stručnosti poukázat na výpověď M. H., tchýně poškozené, která byla s poškozenou v úzkém kontaktu a na její zavolání okamžitě přijela a fakticky jí zachránila život poskytnutím první pomoci před příjezdem záchranné služby. Opíral se rovněž o výpovědi známých, příbuzných a kolegů poškozené (viz strana 11, 13, 14, 15), o výpovědi zasahujících strážníků a policistů (viz strana 12 až 13). Z těchto důkazů plynoucí zjištění konfrontoval s výpovědí obviněného a dalšími ve věci provedenými důkazy (k tomu srov. zejména strany 27 až 29). Pro své závěry se opíral rovněž o znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a z oboru psychologie, odvětví klinické psychologie, o výpovědi taxikáře, který přivezl obviněného na místo činu a o výpovědi příbuzných obviněného, znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, toxikologie a další listinné důkazy (viz strany 11 až 22). Soud na straně 22 a násl. podrobně uvedené důkazy hodnotil a vysvětlil, z jakých důvodů uvěřil verzi poškozené, a to nikoliv jen s ohledem na vlastní průběh činu, který obviněný v zásadě nezpochybnil, ale zejména co se týká pověsti, chování a způsobu života poškozené před činem vůči obviněnému, protože těmito zásadními výhradami se snažil zdůvodnit, že svůj čin spáchal v důsledku jejího předchozího zavrženíhodného jednání.
43. Nejvyšší soud z obsahu provedeného dokazování i způsobu, jakým se soud prvního stupně vypořádal s touto obhajobou, neshledal žádné rozhodné nesrovnalosti, protože pasáže, v níž soud na stranách 22 až 28 rozsudku provedené důkazy hodnotil ke skutku pod bodem I. nesvědčí o nedostatcích, na něž obviněný v dovolání poukazoval. Je z nich zjevné, že se soud v potřebné míře vypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi, především s pověstí poškozené, jejím chováním před činem a bezprostředně po činu, a především těmto skutečnostem věnoval dostatečnou pozornost. Pochybnosti nevzbuzuje ani způsob, jakým své úvahy rozvedl a popsal.
44. Nelze přisvědčit obviněnému, že se soudy nevypořádaly s jeho tvrzením, že si poškozená byla vědoma, že v něm vzbuzuje dojem, že jsou v partnerském vztahu, a že dlouhodobě lhala o svých milencích, minimálně o osobě jménem J., jakož i o požívání alkoholu. Uvedené obviněným opakovaně tvrzené skutečnosti byly soudy vyvráceny. Soud dostatečně vyjasnil, že o partnerský vztah mezi obviněným a poškozenou v rozhodné době nešlo, protože ho ukončila, z obviněného měla strach a nechtěla s ním žít, protože s ním měla špatné zkušenosti, jak ostatně plyne i ze skutku popsaného v bodě II.
rozsudku. Uvedená zjištění vyplynula z výpovědí svědkyň M. H., D. D. O., P. H. a spolupracovnice poškozené P. H., které shodně potvrdily obavy poškozené z obviněného, neboť ji neustále atakoval, dožadoval se její pozornosti a vyhrožoval jí (viz bod 17. rozsudku vrchního soudu). Jestliže poškozená v zájmu nevystupňovat agresivitu obviněného vyhověla jeho požadavkům a posílala mu zprávy obsahující obviněným požadované emotikony (viz například strana 25 rozsudku krajského soudu), nesvědčí to o trvajícím partnerském vztahu.
Vztah mezi partnery neopravňuje druhého k trýznění, pronásledování a k fyzickým útokům, proto lze přisvědčit soudům, že otázka, zda si obviněný myslel, že poškozená je jeho partnerkou, není rozhodná, a i když na této skutečnosti staví svou obhajobu, výsledky provedeného dokazování uvedené zjištěno nebylo, protože jak poškozená, tak i osoby z jejího okolí naopak potvrdily, že poškozená se obviněnému vyhýbala a bála se ho (srov strany 25 a 29 rozsudku soudu prvního stupně). Obdobné závěry učinil i odvolací soud, který na stejné výhrady v odvolání obviněného reagoval tím, že přisvědčil úvahám soudu prvního stupně a potvrdil, že námitky obviněného neodpovídají výsledkům provedeného dokazování (srov. zejména body 14.
až 19. napadeného rozsudku).
45. Podklad ve výsledcích provedeného dokazování nemá ani tvrzení obviněného, že po činu poškozené poskytl pomoc, která měla spočívat v tom, že jí podal mobilní telefon, což bylo důvodem, že poškozená nezemřela. Soudy odůvodnily, proč tuto verzi obviněného neshledaly podstatnou pro záchranu života poškozené, když navíc nebylo zjištěno, že by o pomoc ze strany obviněného šlo (srov. bod 23. rozsudku odvolacího soudu). Uvedené tvrzení obviněného, že jí podal mobilní telefon, poškozená nepotvrdila, protože jak konstatoval soud prvního stupně na straně 7 svého rozsudku, poškozená uvedla že „neví, jak obviněný po útoku reagoval, ví, že mu řekla „ty hajzle, tys mě zabil“, a slyšela, že zavřel dveře, vzal jí klíče.“ Nevěděla, proč byl mobil v pokojíčku, „nemohla se doplazit“, zavolala si záchranku a přišla tchýně.“ Poškozená byla tou osobou, která si sama přivolala pomoc tím, že napsala SMS zprávy své tchýni M.
H., která se bezprostředně dostavila do bytu poškozené, od něhož měla klíče, a následně komunikovala s operátorem telefonní linky č. 155 (srov. č. l. 533 spisu a strana 11 rozsudku soudu prvního stupně). Byť odvolací soud poukázal na telefonickou komunikaci mezi oběma ženami, která neprokázala rozhovor v době, kdy byl obviněný v bytě přítomen (viz bod 16. jeho rozsudku), z jím uváděného obsahu záznamu obsahu telefonu na č. l. 314 spisu je zjevné, že poškozená své tchýni („mamka“) telefonovala v časech 19.21:36 h, a 19.27:09 h, což s uvedenými sděleními poškozené a svědkyně M.
H. koresponduje. Z toho je zřejmé, že výsledky provedeného dokazování nesvědčí o snaze obviněného pomoci poškozené. Naopak bylo prokázáno, že těžce zraněnou poškozenou opustil, odešel od ní a dveře zabouchl. O žádnou pomoc poškozené se ani nepokusil (viz body 18. a 19. rozsudku odvolacího soudu). Jeho pomoc nemohla spočívat v tom, že jen spoléhal na to, že do bytu přijde svědkyně M. H. (srov. přiměřeně bod 31. rozsudku vrchního soudu).
46. Z uvedeného je zjevné, že soudy zvažovaly podstatné skutečnosti týkající se průběhu činu, zejména se věnovaly věrohodnosti výpovědi poškozené, její osobnosti i vztahu s obviněným a chování obviněného poté, co čin spáchal (srov. zejména strany 26 až 27 rozsudku krajského soudu a bod 16. rozsudku vrchního soudu), v pochybnostech své závěry učinily ve prospěch obviněného. Přezkoumávaná rozhodnutí svědčí o objektivním posouzení provedených důkazů, které soud prvního stupně hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a které důvodně vyústily do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od požadavků obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). Soudy splnily povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. a hodnotily věrohodnost a pravdivost každého důkazu jak jednotlivě, tak v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, přičemž není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obviněného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr.
ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09).
47. Když Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného proti závěru o věrohodnosti poškozené důvodnými a výsledky provedeného dokazování prokázaly okolnosti popsané v učiněných skutkových zjištěních, nebylo možné přisvědčit výhradám o nedůvodném neprovedení znaleckého posudku z odvětví psychologie na osobnost poškozené, kterým měla být (společně s dalšími důkazy) určena její nevěrohodnost. Nešlo též o tzv. opomenutý důkaz, jenž spočívá v tom, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.). Není procesní povinností soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu, který účastník řízení navrhne, je totiž regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak, přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
48. V posuzované věci byla důvodem odmítnutí zpracování znaleckého posudku na osobu poškozené jeho nadbytečnost, kterou vrchní soud dostatečně a důvodně vysvětlil (viz bod 20. napadeného rozsudku) a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a zajištění dané problematiky jinými důkazy, nezatížil tudíž své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.).
49. K tomu je třeba uvést, že důvodnost takového odmítnutí vychází i z toho, že obviněný požadoval tímto znaleckým posudkem ověřit skutečnosti týkající se věrohodnosti poškozené, což je zásadně otázka soudcovského uvážení, neboť znalec nemůže věrohodnost konkrétní osoby k okolnostem týkajícím se projednávaného činu posuzovat, to činí výhradně soud za podmínek stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 30/1966 nebo č. 35/2005 Sb. rozh. tr.).
50. Z přezkoumávaných rozhodnutí i obsahu spisu je zřejmé, že soudy při objasňování skutkového stavu a hodnocení důkazů dostály všem svým povinnostem. Vyjádřily a vysvětlily okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (§ 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.), a vypořádaly se v rozsudku s jeho obhajobou a v jejím rámci navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavřel, že se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a proto dospěl k závěru, že nešlo o exces.
VII. K námitkám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
51. Obviněný kromě výhrad proti učiněným skutkovým zjištěním brojil rovněž proti použité právní kvalifikaci skutku pod bodem I. jako pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku a podle vlastní verze svého chování po spáchaném zločinu tvrzením o snaze poškozené pomoci, se domáhal posouzení jako pokusu zločinu zabití podle § 21 odst. 1, § 141 tr. zákoníku. U skutku pod bodem II.) namítal nedostatky v závěru o jednání vzbudit v poškozené důvodnou obavu, což jsou skutečnosti dopadající na obviněným označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zákoníku, podle něhož lze dovolání podat, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Na základě tohoto důvodu soud posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pomocí něj lze v dovolání vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
„jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
52. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.), a proto Nejvyšší soud mohl námitky obviněného proti správnosti právních závěrů posuzovat výhradně na základě skutečností, které plynou z výroku o vině posuzovaného rozsudku, případně mají podklad v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Pro právní závěry neslouží skutečnosti, které uvádí obhajoba obviněného, pokud je soudy podle výsledků dokazování nezjistily, a pokud obhajobu obviněného označily za nevěrohodnou, a tedy o ni skutkový stav nebyl opřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud pro správnost právního posouzení vycházel jen z toho, co soudy zjistily. Nemohl se opírat o okolnosti, které soudy vyloučily se závěrem, že důvodem jeho vražedného chování vůči poškozené nebylo nevhodné či nepřijatelné chování z její strany, a že obviněný byl motivován jen svou vlastní žárlivostí k činu, jehož se vůči ní dopustil. Soudy opodstatněně braly pro právní závěry do úvahy jen takto prokázaná zjištění, která vyšla z výsledků provedeného dokazování a na jejich základě důvodně shledaly, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, 140 odst. 1 tr. zákoníku.
53. Posuzuje-li Nejvyšší soud důvodnost námitek obviněného směřujících proti tomuto právnímu posouzení, je pro něj rozhodné to, co soudy zjistily, a podle toho zkoumal, zda skutkový stav v bodě I. je správný, tzn. zda skutek nebo některá skutková okolnost byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.).
54. Pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo směřoval k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil, čehož se dopustil v úmyslu tento trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. U zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodné, k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, protože zločin vraždy je trestným činem úmyslným. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý).
55. V posuzované věci soudy nižších stupňů shledaly existenci úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který platí, že pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. Úmysl způsobit uvedený následek je třeba zjišťovat, a usuzovat na něj lze z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z okolností subjektivních, např. pohnutky činu, ale i osobních vlastností obviněného, z jeho chování po útoku apod. (k tomu např. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
56. Soudy důvodně zjistily jak mechanizmus vražedného jednání, tak i následky, které u poškozené nastaly. Podle popsaných skutečností je zjevné, že zranění, která poškozená pěti bodnými ranami utrpěla, by bez okamžité a velmi odborné péče vedly k její smrti. Jen proto, že byla schopna sama zavolat své bývalé tchýni M. H., která okamžitě přišla a poskytla jí první pomoc a poškozená byla letecky transportována do nemocnice, nezemřela. Následek smrti, který s ohledem na použitý nástroj a lokalizaci bodných ran, bezprostředně u poškozené hrozil, svědčí o tom, že obviněný poškozenou chtěl usmrtit, což soudy správně vyjádřily v závěru, že jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz strana 31 rozsudku).
57. Obhajoba obviněného, že chtěl poškozené pomoci, je bez opory ve výsledcích provedeného dokazování, jímž nebyla neprokázána, protože z ničeho nevyplynulo, že by poté, co ji smrtelně zranil, učinil cokoliv, co by o takové pomoci svědčilo. Jak již bylo výše uvedeno, žádné takové kroky v jeho chování po činu soud nezjistil, naopak prokázal, že poškozenou těžce zraněnou opustil, dveře jejího bytu zabouchl, ponechal ji opuštěnou a bez pomoci. Přestože k tomu měl možnost, např. mohl přivolat telefonicky lékařskou pomoc, žádnou takovou aktivitu nevyvinul, což rovněž dosvědčuje jeho záměr ji usmrtit.
58. Obdobně nebyly prokázány takové okolnosti, jimiž se obviněný v rámci své ničím neprokázané obhajoby snažil doložit, že jednal pod vlivem vůči němu špatného chování ze strany poškozené a tvrdil, že šlo o zavrženíhodné jednání, a proto požadoval čin posoudit jako pokus zločinu zabití podle § 21 odst. 1 k § 141 tr. zákoníku, protože takové skutečnosti soudy na základě výsledků provedeného dokazování nezjistily. O ně by šlo jen tehdy, kdyby bylo zjištěno, že obviněný poškozenou usmrtil v silném rozrušení ze strachu, úleku zmatku nebo v jiném omluvitelném hnutí mysli nebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozené. Žádnou z uvedených alternativ soudy nezjistily. Nic v chování poškozené, co by mohlo svědčit o tom, že jí obviněný bodné rány zasadil z obavy o vlastní život nebo zdraví, či život nebo zdraví osob blízkých nebo že by u něj šlo o zmatek vyvolaný nepřehlednou situací, která mu znemožňuje nebo podstatným způsobem znesnadňuje orientaci a správný úsudek, soudy nezjistily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1063/2011). Obviněný se s ohledem na jím podávanou obhajobu domáhal posouzení, že se činu dopustil pod vlivem předchozího zavrženíhodného jednání poškozené, avšak tyto požadavky vznášel v rozporu s obsahem důkazů, jimiž se soudy řádně zabývaly a s touto obhajobou jako osamocenou se řádně vypořádaly. Podle učiněných skutkových zjištění vyloučily i to, že by důsledkem jeho činu bylo chování poškozené. Za zavrženíhodné projevy v posuzovaném smyslu nelze považovat žárlivost obviněného a snaha působit na poškozenou a donutit ji, aby s ním obnovila partnerský vztah, který odmítala (srov. bod II. výroku o vině), protože hněv, žárlivost, sexuální touha, či jednání, které je pachateli nepříjemné, nemůže vést k privilegovanému posouzení usmrcení jiného jako zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1904).
59. Soudy obou stupňů se s námitkami obviněného a možností kvalifikace skutku v bodě I. jako zločinu zabití podle § 141 tr. zákoníku zabývaly a odůvodnily, proč nepřicházelo do úvahy posouzení jednání obviněného podle této privilegované skutkové podstaty (viz zejména body 25. až 27. rozsudku vrchního soudu a str. 29 až 30 rozsudku krajského soudu). Nejvyšší soud pro stručnost pouze poukazuje na odůvodnění odvolacího soudu, který přiléhavě vysvětlil, že obviněný nejednal v reakci na chování poškozené, protože jeho žárlivost a z ní pramenící hněv a činění si po ukončení vztahu na poškozenou nepatřičné nároky, není možné považovat za privilegující okolnost ve smyslu § 141 tr. zákoníku. Jednání obviněného nebylo reakcí na předchozí zavrženíhodné jednání poškozené, které nebylo prokázáno.
60. Nejvyšší soud se se závěry soudů obou stupňů ztotožnil s tím, že obviněný v bodě I. spáchal pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku.
61. Dovolání směřovalo i proti skutku pod bodem II., neboť obviněný namítal, že se nedopustil přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, protože svým jednáním v poškozené nevzbuzoval důvodnou obavu o život a zdraví, když si s ním vyměňovala zprávy, v nichž mu posílala i „zamilované zprávy plné srdíček a výrazů lásky“. Tato skutečnost, jak na ni obviněný poukazuje, neprokazuje, že by poškozená z obviněného neměla obavy, protože i když mu poslala ve zprávě jím formulovaný emotikon, neznamená to, že z výhrůžek obviněného neměla důvodný strach. Ze skutkových zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, rozvedených v odůvodnění téhož rozhodnutí a potvrzeným rozhodnutím odvolacího soudu, tato obava plyne jak z množství zaslaných zpráv (58 hlasových zpráv), tak i z jejich obsahu, v němž byly nejen vulgární výrazy, ale i výhrůžky, že ji napadne, zabije, popraví. Skutečnost, že obviněný poškozenou opakovaně telefonicky kontaktoval a vyjadřoval se vůči ní i do telefonu podobně hrubě jako ve zmíněných hlasových zprávách, opodstatněně dokládá důvodnost obavy poškozené o svůj život i život jejích blízkých, což ostatně i sama vysvětlila, i s tím, jak na ní tyto zprávy působily, a v souladu s tím i vyjádřila, a že pokud mu odpovídala, bylo to proto, aby od něj měla klid. Skutečnost, že se obviněného bála, vyplynula i z dalších ve věci provedených výpovědí. Poškozenou vyjadřovaný a důvodně pociťovaný strach potvrdil čin obviněného popsaný v bodě I.
62. Ze všech učiněných zjištění soudy důvodně shledaly, že jednání obviněného v bodě II. bylo způsobilé v poškozené vzbudit důvodnou obavu a tuto obavu dokonce nejen vyvolat, ale i je doloženo činem v bodě I., i potvrdilo. O tom svědčí i osobnostní rysy obviněného, které byly poškozené známy, rovněž i to, že měla již předchozí zkušenost s verbální a fyzickou agresivitou obviněného, opakované vulgární výhrůžky usmrcením a těžkou újmou na zdraví tudíž byly objektivně způsobilé obavy u poškozené vzbudit (srov. bod 28. rozsudku vrchního soudu.
63. Pro úplnost pro dotvrzení správnosti závěru soudů je vhodné zmínit, že přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Jde o ohrožovací trestný čin, neboť vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu, ta však nemusí skutečně vzniknout. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného vyhrožováním působeno, přičemž musí být pečlivě hodnoceno, zda v důsledku konkrétního jednání je vznik důvodné obavy reálný (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4442). Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu, např. je takto podstatnou okolností opakování výhrůžek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1759/2016, apod. Jestliže obviněný namítal, že jeho výhrůžky u poškozené nevzbudily důvodnou obavu, je třeba připomenout, že znakem trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku není vyvolání takové obavy, nýbrž toliko způsobilost výhrůžek obviněného takovou obavu vyvolat.
64. Na podkladě uvedených skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nevznikají pochybnosti o tom, že se obviněný dopustil jednání, které je popsáno ve skutkové větě přezkoumávaných rozhodnutí, a že podle správně zjištěného skutkového stavu lze potvrdit i právní úvahy a závěry soudů obou stupňů, protože jednání obviněného s ohledem na všechny výše uvedené poznatky naplňuje ad I. znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku a ad II. skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.
65. Brojil-li obviněný na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti nepřiměřenosti uloženého trestu, tato výhrada na žádný důvod dovolání nedopadá, protože z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (za mnohé srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2024, sp. zn. 8 Tdo 898/2024 a další) jednoznačně vyplývá, že pouhá nepřiměřenost nebo přísnost trestu nemůže být dovolacím důvodem ve smyslu tohoto ustanovení. V dovolání je možné vady ve výroku o trestu úspěšně namítat toliko v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jenž obviněný neuvedl. Ten však není určen k nápravě nepřiměřeného nebo přísného trestu, ale slouží k tomu, aby byly vyloučeny případy, kdyby byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 8 Tdo 330/2024). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
66. Výjimečně by bylo možné tyto zásady prolomit, avšak jen pokud by při ukládání trestu nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná.
67. Posoudí-li se trest, který byl v posuzované věci obviněnému uložen, jakož i výhrady, které proti jeho nepřiměřenosti byly vzneseny, dokládají, že nejde o drakonický, nepřiměřený ani nespravedlivý trest. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy při jeho ukládání vycházely z poznatků vyplývajících z provedeného dokazování a vyložily úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily. Zejména se jeho výší zabývaly se zřetelem na hlediska zákonem vymezená v § 39 až 42 tr. zákoníku (srov. body 30. až 35. rozsudku odvolacího soudu a str. 31 až 32. rozsudku soudu prvního stupně).
68. Uložený úhrnný trest za podmínek § 43 odst. 1 tr. zákoníku podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku v rámci trestní sazby od deseti do osmnácti let ve výměře šestnácti let, tedy ve třech čtvrtinách trestní sazby, je co do výše i druhu trestem zcela přiměřeným, a to s ohledem na rozsah a povahu spáchané trestné činnosti, osobu obviněného, absenci polehčujících okolností a škodlivý následek jednání obviněného. Soudy respektovaly zásady pro jeho uložení ve smyslu § 39 až 42 tr. zákoníku, a proto ho není možné považovat za trest nepřiměřený, či výrazně přísný. Trest nelze považovat ani za nepředvídatelný (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, též ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3675/16, aj.). Vše svědčí pro to, že soudy dostály zákonným požadavkům a při ukládání trestu ze svých povinností nikterak nevybočily (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, a další).
VIII. Závěr
69. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů učinil závěr, že z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí nedošlo k pochybením, jež obviněný v dovolání namítal, a přezkoumávaná rozhodnutí jsou dostatečným podkladem pro zjištění, že se dopustil jednání, které je popsáno ve skutkové větě přezkoumávaných rozhodnutí a že správně zjištěný skutkový stav byl v souladu se zákonem kvalifikován.
70. Protože tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, po zjištění, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 11. 2025 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu