8 Tdo 964/2025

8 Tdo 964/2025-512

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2025 o dovolání obviněného V. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2025, č. j. 2 To 41/2025-460, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 12/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný V. J. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2025, č. j. 30 T 12/2024-400, uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku (účinného do 31. 12. 2024). Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2025, č. j. 30 T 12/2024-400, podal obviněný i státní zástupkyně (proti všem výrokům) odvolání. Z podnětu odvolání státní zástupkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 5. 2025, č. j. 2 To 41/2025-460, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zák. č. 166/2024 Sb., a obviněného odsoudil podle § 185a odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a 6 (šesti) měsíců, když pro účely trestu odnětí svobody ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. O nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. Týmž rozsudkem bylo podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že nechce opakovat námitky již uplatněné ve svém odvolání, musí však poukázat na to, že se s těmito námitkami odvolací soud řádným způsobem nevypořádal. Dovolatel je přesvědčen, že soudy nižších stupňů „naprosto vadně zjistily skutkový stav, a jejich právní závěry jsou tak v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními“.

Dále poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu a závěry plynoucí z jeho rozhodnutí, které umožňují zásah Nejvyššího soudu také do skutkových zjištění, za situace, pokud došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve vazbě na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Podle obviněného se odvolací soud nedostatečně vypořádal např. s jeho námitkou stran biologických stop, kdy se závěry soudů „pohybují pouze v pravděpodobnostní rovině, a to s velmi nízkou pravděpodobnostní hodnotou, přičemž odvolací soud s nimi nepracoval správně“.

Podle obviněného bylo povinností soudů důkazy, které umožňovaly i pro dovolatele příznivější výklad, postupovat v intencích § 2 odst. 6 tr. ř. a respektovat zásadu in dubio pro reo, což se nestalo, tudíž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Vyjádřil rovněž své přesvědčení, že došlo postupem soudů k založení nepřezkoumatelnosti vydaných rozhodnutí, neboť soudy pominuly zabývat se skutečnostmi zásadními pro rozhodnutí a „odmítly provést důkazy nezbytné pro řádné zjištění skutkového stavu“.

Rovněž zdůraznil, že popíral a popírá svoji vinu a jediným usvědčujícím důkazem je tak pouze výpověď poškozené, která se v čase vyvíjela – s tím, že v podrobnostech odkazuje na argumentaci uvedenou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně a věc mu vrátil k novému projednání.

4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že dovolací argumentace obviněného je založena na zpochybňování důvěryhodnosti poškozené a poukazování na údajná pochybení soudů při vlastní interpretaci skutkového stavu, přičemž tyto námitky nijak nepřekračují rámec běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem hodnocení důkazů soudy. Státní zástupkyně v této souvislosti uvedla, že výpověď poškozené byla spontánní a věrohodná, podpořená výpovědí matky poškozené, stejně jako znaleckým posudkem a výslechem samotné znalkyně, která výpověď poškozené označila za věrohodnou. Podle státní zástupkyně vina dovolatele je nepřímo prokázána také výsledky odborného rozboru biologického materiálu, který byl nalezen na spodním prádle poškozené, přičemž nelze ani přehlížet zvuk zachycený na kamerovém záznamu z prostoru budovy, kde k jednání obviněného vůči poškozené mělo dojít, přičemž křik matky poškozené a pláč poškozené jsou v souladu s výpovědí matky poškozené. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhla, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.

5. V replice na vyjádření státní zástupkyně obviněný uvedl, že není pravdivá argumentace státní zástupkyně, že se soudy vypořádaly řádným způsobem s jeho námitkami, když v průběhu dokazování byly jím vzneseny zásadní a důvodné pochybnosti k závěrům o jeho vině, přičemž soudy nižších stupňů tyto pochybnosti nebraly v úvahu, a tudíž se s nimi ani zákonu odpovídajícím způsobem nevypořádaly. S ohledem na uvedené skutečnosti se obviněný nadále domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu k novému projednání a rozhodnutí.

II. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu – který obviněný v dovolání zmiňuje) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v jeho odvolání. Poukazoval na to, že skutkový děj byl vykonstruován na základě výpovědi poškozené; popřel, že by se jednání, pro které byl odsouzen, dopustil; stopy DNA nebyly nalezeny v rozkroku poškozené, ale pouze na boku poškozené, což odpovídá jeho tvrzení, že ji držel, když seděla jemu na klíně; když vyběhla poškozená z pokoje, neplakala, naopak poskakovala vesele, plakat začala až na základě křiku matky poškozené atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se soud druhého stupně řádně zabýval v bodech 13. - 19. svého rozsudku. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

12. S ohledem na argumentaci obviněného, který ve své podstatě soudům vytýká, že důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch, když závěry o jeho vině vybudovaly na výpovědi poškozené, která je nevěrohodná, a to mj. s ohledem na postupný vývoj jejich výpovědí, kamerový záznam, ale i nedostatek důkazů, když sám uvádí, že se trestné činnosti nedopustil, považuje Nejvyšší soud za prvořadé, a to ve vztahu k zjišťování skutkového stavu v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí (zejména soud prvního stupně provedl velmi detailní rozbor jednotlivých ve věci provedených důkazů) rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.),

učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.

13. V reakci na tvrzení obviněného, že skutkový stav nebyl prokázán bez důvodných pochybností, lze také uvést, a to i ve vazbě na jím zmiňovaný extrémní nesouhlad, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.

10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.

Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

14. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“.

15. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními (extrémnímu nesouladu), která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení práva na spravedlivý proces, porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.

16. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

17. I přes výše uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Stěží lze podle mínění Nejvyššího soudu soudům nižších stupňů podsouvat neobjektivnost v jejich rozhodování a hodnocení důkazů v neprospěch obviněného. Ze spisového materiálu je nezpochybnitelné, že na obviněného byla podána obžaloba pro trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Po obsáhlém dokazování soud prvního stupně jednání obviněného kvalifikoval pouze jako trestný čin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku (účinného do 31. 12. 2024). Na základě odvolání státní zástupkyně, které směřovalo proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 5. 2025, č. j. 2 To 41/2025-460, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zák. č. 166/2024 Sb.

18. Ve vztahu k otázce (námitce) extrémního nesouladu-rozporu (nyní v zákoně uvedeno – zjevný nesoulad) se již obecně Nejvyšší soud vyjádřil shora, níže bude reagováno na některé (převážně skutkové) námitky, kterými obviněný zpochybňuje objektivitu zjištěného skutkového stavu. Pokud jde o argumentaci dovolatele, že „odsouzený svou vinu popírá a jediným usvědčujícím důkazem je výpověď poškozené, která se v čase vyvíjí a v podrobnostech odsouzený odkazuje na argumentaci uvedenou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně“, pak k uvedenému Nejvyššímu soudu nezbývá než odkázat na rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh.

tr., které mj. uvádí, že „Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně“.

V tomto směru považuje Nejvyšší soud za vhodné reagovat tedy pouze na konkrétní tvrzení dovolatele, že se uvedeného jednání nedopustil a že výpověď poškozené se v čase vyvíjí, byť se jedná o námitky skutkové, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly a své hodnotící úvahy přesvědčivě vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí.

19. Ze spisového materiálu stejně jako rozhodnutí soudů nižších stupňů (např. rozsudek soudu prvního stupně bod 16) vyplývá, že výslech obviněné byl v přípravném řízení proveden v souladu se zněním § 158 odst. 9 tr. ř. za podmínek § 158a tr. ř., přičemž nelze přehlédnout tu skutečnost, že poškozená byla ve věku cca čtyř let, když takovou nezletilou je nutno považovat za zvlášť zranitelnou oběť ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb. [při respektování § 102 odst. 1 tr. ř. či § 20 odst. 3 zák. č. 45/2013 Sb.].

Výpovědí nezletilé bylo prokázáno, že „obviněný poškozenou opakovaně líbal na genitálie (pipinku)“ – viz skutkové zjištění. Tento závěr vyplývá z výpovědi poškozené, a pokud snad obviněný nevěrohodnost poškozené a tvrzení o vývoji její výpovědi v čase dovozuje z toho, že poškozená hovořila o „lízání pipiny“, pak musí Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů konstatovat, že sexuální aktivita obviněného vůči nezletilé „lízání či pusinky na pipinku“ jsou prokázány nejen výpovědí již zmíněné poškozené, ale také její sestry - šestileté AAAAA (pseudonym), která mj. uvedla, že když se matka poškozené ptala, co se stalo, tak poškozená uvedla, že „jí (poškozené) dával pusu na pipinku“ (viz např. bod 25 rozsudku soudu prvního stupně).

Obdobně vyzněla také výpověď matky poškozené M. M. (např. bod 30 rozsudku soudu prvního stupně). Zpochybňuje-li výpověď poškozené obviněný v souvislosti s kamerovým záznamem, který, jak uvedl v dovolání (bod IV.), „na rozdíl od svědka nikdy nelže“, s tvrzením, že rozpor mezi kamerovým záznamem a chováním poškozené po předmětném incidentu odvolací soud zcela pomíjí, pak je vhodné nad rámec již vysloveného soudy nižších stupňů uvést následující. Obviněný zcela přirozeně v rámci docílení přesvědčivosti své obhajoby vytrhává z kontextu všech důkazů vždy určité skutečnosti, kterými se snaží hodnotící úvahy soudů znevěrohodnotit, přičemž zcela pomíjí nutnost postupu soudy (oproti obhajobě) podle § 2 odst. 6 tr.

ř. či čl. 36 Listiny, třebaže na několika místech dovolání je zmiňuje. Tak je tomu i v případě jím tvrzeného domnělého rozporu mezi kamerovým záznamem a chováním poškozené. Ze záznamu kamery vyplynulo, že v čase cca 17:07:56 hod. šla poškozená směrem k pokoji obviněného (tu skutečnost, že tam poškozená byla, obviněný nezpochybňuje). V čase 17:23:23 je ze záznamu patný vstup matky poškozené do budovy a následně její volání 17:23:54 „BBBBB (pseudonym)“, aby následně na venkovní kameře v čase 17:27:57 na zvukové stopě dětský hlas říkal „mami a strejda mi...“, aby následně po dalších dotazech matky poškozené se ozval dětský pláč. Soud prvního stupně se pak tzv.

rozporem zabýval v bodě 51 svého rozsudku a odvolací soud v bodě 17 svého rozsudku, kdy uvedl, že „není podstatné, že na videozáznamu poškozená nevykazuje žádné známky pláče, neboť po průchodu chodbou ubytovny byl kamerou umístěnou před ubytovnou zaznamenán hovor mezi poškozenou a její matkou…“ S uvedenými hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, neboť je považuje s ohledem na další provedené důkazy za logické, přičemž musí zdůraznit, že tvrzení dovolatele, že tato skutečnost není vyhodnocena ve prospěch obviněného, je neobjektivní z hlediska tvrzení, že byla soudem odvolacím pominuta (viz shora).

Proč nebyla vyhodnocena ve prospěch dovolatele, vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. V reakci na tvrzení obviněného o vývoji výpovědi poškozené v čase (patrně měl na mysli použití pojmů „lízání či pusy na pipinku“), a tím patrně jeho snahu o znevěrohodnění výpovědi poškozené, považuje Nejvyšší soud ve vazbě na závěry učiněné soudy nižších stupňů za potřebné uvést, že znalkyně PhDr. Helena Khulová (z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie dětí a dospělých) mj. uvedla, že poškozená dokáže rozlišit pojmy „lízat a pusinkovat“, a pokud pak hovoří o olizování genitálií, tak činí buď na základě vlastní zkušenosti nebo na základě přímé observace (to vyloučili oba rodiče).

Soud prvního stupně ve shodě se soudem odvolacím s ohledem na další ve věci provedené důkazy pak důvodně dospěly k závěru o hodnověrnosti výpovědi poškozené. Poukazuje-li obviněný na to, že znalecký posudek, který vyhodnocuje DNA, bylo nutno vykládat v jeho prospěch, pak je nutno uvést, že z bodu 14 rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že ve věci provedené důkazy byly hodnoceny ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., kdy vina obviněného nestojí primárně na „vyhodnoceném znaleckém posudku“, ale dle závěrů soudů byla „nepřímo prokázána rovněž výsledky odborného rozboru biologického materiálu nalezeného na kraťasech a spodním prádle poškozené, jenž odpovídá profilu DNA obviněného“.

Zde je třeba upozornit na skutečnost, že mj. také v rozkroku kalhotek poškozené byla zjištěna pozitivní reakce na přítomnost á-anyláz (enzymy přítomné ve slinách; s úplným smíšeným profilem Y chromozomu, který je vázaný pouze na mužské pohlaví), což ve vazbě na další důkazy vedlo soudy nižších stupňů k závěru o věrohodnosti výpovědi poškozené, jak se mohly sliny obviněného na jejím oděvu objevit a značně znevěrohodnily výpověď obviněného např. ohledně následného utření jeho pusy po požití piva do ruky a následně do této části oblečení poškozené (blíže též bod 47 rozsudku soudu prvního stupně).

20. Další námitkou, která podle mínění obviněného založila nepřezkoumatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí a též jeho protiústavnost, je podle argumentace obviněného to, že důkazy nebyly hodnoceny v souladu se zásadou in dubio pro reo, důsledně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., zásadami spravedlivého procesu, což dovozuje z toho, že podle něj nebyl důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsán a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodněn, když podle něj „pomíjejí skutečnosti zcela zásadní pro rozhodnutí ve věci samé a odmítají provést důkazy, které jsou relevantní pro rozhodnutí ve věci samé, resp. nezbytné pro řádné zjištění skutkového stavu“.

Již shora bylo zmíněno, že ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Nejvyšší soud nesdílí názor vyslovený dovolatelem, když naopak zejména rozhodnutí soudu prvního stupně je ve svém odůvodnění velice podrobné a jeho závěry jsou logické ve vazbě na provedené důkazy (někdy i se opakující), proto nelze ani odvolacímu soudu vytýkat, když se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a v podrobnostech na ně odkázal (bod 12, 13 rozsudku odvolacího soudu).

Za situace, kdy obviněný nekonkretizuje své výtky a pouze obecně odkazuje na porušení zákonných ustanovení, pak nelze než zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterých mj. vyplývá, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr jejich dalších úvah, pokud nejsou v dovolání explicitně vyjádřeny – sp. zn. I. ÚS 452/07, či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ – sp. zn. I. ÚS 3298/22)].

21. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení dovolatele o „odmítání soudů provést důkazy, které jsou relevantní pro rozhodnutí“ Nejvyššímu soudu nezbývá než (viz shora bod 19) konstatovat, že v dovolání není zmíněn žádný konkrétní důkaz, který nebyl proveden, když opět se ze strany obviněného (obhajoby) jedná o zcela obecné konstatování. Zmiňuje-li dovolatel opomenuté důkazy, o nichž nebylo soudy rozhodnuto či důkazy, jimiž se soudy bez adekvátního odůvodnění nezabývaly, pak mimo pozornost dovolatele zůstala argumentace nalézacího soudu, který mj. v bodě 57 svého rozsudku zmínil obhajobou navržené důkazy, aby následně v bodech 58 a 59 svého rozsudku rozvedl své úvahy, proč tyto neakceptoval.

Odvolací soud se zabýval v rámci své přezkumné povinnosti námitkami, které obviněný uplatnil, přičemž z námitek zmíněných (viz bod 4 rozsudku odvolacího soudu) je patrno, že tyto směřují ke zpochybnění skutkového zjištění, tj. správnosti aplikace § 2 odst. 5 tr. ř. stejně jako hodnotícím úvahám soudů, tj. správnosti aplikace § 2 odst. 6 tr. ř. Ve vztahu k otázce opomenutých důkazů považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k té se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV.

ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal.

V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl.

36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.

ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další].

Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.

22. Z napadených soudních rozhodnutí v předmětné trestní věci vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů, přičemž je zřejmé, že byly vzaty v úvahu i obviněným učiněné důkazní návrhy, přičemž bylo dostatečně odůvodněno, proč jejich provedení bylo považováno za nadbytečné, uvedené závěry považuje Nejvyšší soud za dostatečné a správné.

23. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

24. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 11. 2025

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu