8 Tdo 971/2025-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2025 o
dovolání obviněného P. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.
5. 2025, sp. zn. 6 To 78/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 117/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Ch. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 66 T
117/2024, byl obviněný P. Ch. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 19. 10. 2024 v době od 13:44 hod. do 13:45 hod. na pozemní komunikaci v
obci XY, v blízkosti domu č. p. XY, kde byl zastaven a kontrolován hlídkou
Policie České republiky, řídil motorové vozidlo, čtyřkolku, tov. značky CFMOTO,
reg. značky XY, za nímž bylo taženo přípojné vozidlo zn. Agados, reg. značky
XY, a činil tak vědomě navzdory skutečnosti, že před jízdou požil alkohol, jak
bylo zjištěno opakovanými dechovými zkouškami provedenými přístrojem Dräger v
čase 13:47 h s výsledkem 1,31 g/kg alkoholu v dechu a v čase 13.52 h s
výsledkem 1,31 g/kg alkoholu v dechu, což vyloučilo jeho schopnost bezpečně
ovládat motorové vozidlo.
2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému
trestu v celkové výměře 25.000 Kč, podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo pro
výkon tohoto trestu stanoveno, že bude zaplacen v přiměřených splátkách.
3. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho
roku a šesti měsíců.
4. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 6 To
78/2025, odvolání obviněného podané pouze proti výroku o trestu tohoto rozsudku
soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
5. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný
prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., protože soudy obou stupňů „nesprávně právně vyhodnotily důkazy
a skutkový stav podle popsaného skutkového stavu a nesprávně vyměřily výši
uloženého trestu“. Uvedl, že byla porušena Listina základních práv a svobod v
článku 40 odst. 1, 2 a nebyl respektován nález Ústavního soudu ze dne 8. 8.
2013, sp. zn. II. ÚS 2142/2011, vymezující zásady pravidla in dubio pro reo a
povinnost soudů vinu obviněného prokázat.
6. Zdůraznil, že soudy dostatečně nezohlednily jím učiněné prohlášení
viny, u něhož „se jedná o jedno ze základních práv obviněných před soudem v
rámci soudního řízení…a o velmi zásadní institut, podle kterého je nutno a
povinností soudu, aby toto zohlednil jako polehčující okolnost při ukládání
druhu a výše trestu“. Zdůraznil, že dobrovolně prohlásil vinu, projevil značnou
dávku sebereflexe, a tím, že soudy toto prohlášení nezohlednily, „narušily jeho
právo na řádnou obhajobu, když jeho způsob obhajoby byl zcela ignorován“.
Uvedené prohlášení učinil pouze na základě své značné „sebereflexe“, a své
dobré vůle a svého uvědomění, řádně vysvětlil a projevil před soudem svou
upřímnou lítost.
7. Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
usnesení i jemu předcházející rozsudek zrušil a věc vrátil zpět soudu prvního
stupně.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h
odst. 2 tr. ř.) k dovolání uvedl, že z jeho obsahu není patrno, v čem konkrétně
tvrzené vady spočívají, což je dáno specifickým zpracováním tohoto opravného
prostředku, kde kromě obecných odkazů na dikci zákona a nález ústavního soudu
je možno z nesouvisejících a nenavazujících argumentů pouze vyrozumět, že
dovolatel namítá, že mu měl být vzhledem k prohlášení viny uložen mírnější
trest, avšak bez toho, aby uvedl, v čem ho považuje za nepřiměřeně přísný. K
řízení o prohlášení viny přitom nenamítal žádné nedostatky.
9. Vzhledem k tomuto obsahu dovolání státní zástupce zmínil hlediska
rozhodná pro možnost dovoláním napadat výrok o trestu, a to s odkazem na
rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5.
2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018,
sp. zn. II. ÚS 492/17, včetně judikatury Nejvyššího soudu k této skutečnosti, z
nichž vyplývá, že dovolání proti výroku o trestu pro jeho nepřiměřenost není
přípustné a že uplatnění diskrece při ukládání trestu, děje-li se v zákonných
mezích, nelze považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení.
10. Protože obviněný uvedenými argumenty nenaplnil žádný z důvodů
dovolání, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř. vyslovil souhlas s tím, aby v neveřejném zasedání učinil i jiné než
navrhované rozhodnutí.
11. Obviněný, jemuž bylo toto stanovisko Nejvyššího státního
zastupitelství zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před
Nejvyšším soudem nevyjádřil.
IV. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst.
1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože směřuje proti výroku o trestu, jenž byl
uložen rozsudkem soudu prvního stupně a odvolání obviněného proti němu podané,
směřující rovněž pouze proti výroku o trestu, bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podal ho obviněný prostřednictvím obhájce jako oprávněná osoba podle § 265d
odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
13. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s ohledem na to, že
soud prvního stupně přijal ve smyslu § 206c odst. 4 tr. ř. prohlášení viny
obviněného učiněné v souladu s § 206c odst. 1 tr. ř. Toto rozhodnutí soudu má
význam pro rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, protože podle § 265a
odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé,
jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Uvedená podmínka
vyplývá z povahy takového rozhodnutí a řízení, z jakého vzešlo. Dovolatel může
napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém
byl podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu
prvního stupně (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). V
případě, kdy obviněný prohlásil vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř. a soud toto
prohlášení přijal (§ 206c odst. 4 tr. ř.), nastává situace stanovená v § 206c
odst. 7 věta druhá tr. ř., podle něhož skutečnosti uvedené v prohlášení viny
nelze napadat opravným prostředkem, což je promítnuto do § 246 odst. 1 písm. b)
tr. ř., podle něhož rozsudek může odvoláním napadnout obviněný pro nesprávnost
výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém
soud přijal jeho prohlášení viny. To v důsledku znamená, že odvolací soud výrok
o vině v rozsahu, v jakém bylo soudem prohlášení viny obviněného přijato,
nemůže přezkoumat podle § 254 odst. 1 tr. ř., protože odvolání proti němu by
podala osoba, která takovou část rozsudku nemůže napadat. Tudíž ani Nejvyšší
soud nemůže v této části rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat.
14. Pro úplnost Nejvyšší soud v posuzované věci podle obsahu spisu
zmiňuje, že obviněný učinil prohlášení viny písemně dne 13. 1. 2025 (viz č. l.
58 spisu) poté, co mu byl dne 10. 12. 2024 doručen trestní příkaz, jímž byl
uznán vinným a byl mu uložen trest ve zcela stejné výměře, jako nyní dovoláním
napadeným rozhodnutím (č. l. 49 spisu), a proti němuž účinně podal dne 12. 12.
2024 odpor (č. l. 50 spisu). V prohlášení viny uvedl, že jej chce učinit, je
dostatečně poučen, souhlasí s návrhem na potrestání, se skutkem i s právní
kvalifikací, je si vědom všech následků spojených s prohlášením viny, zejména
toho, že opravným prostředkem bude možno napadnout toliko výrok o trestu.
Požadoval, aby mu oproti trestnímu příkazu zpřísnil peněžitý trest či za něj
uložil trest jiný, např. podmíněně odložený trest odnětí svobody, ale snížil mu
trest zákazu činnosti.
15. Soud prvního stupně v hlavním líčení dne 14. 1. 2025, které na
základě omluvy obviněného konal v jeho nepřítomnosti, avšak za účasti obhájce,
jenž k prohlášení obviněného uvedl, že jím byl plně o tomto institutu poučen,
je si jeho obsahu i jeho důsledků vědom, jakož i toho, v jaké sazbě se pohybují
tresty, které mu mohou být uloženy. Při souhlasném stanovisku státního zástupce
soud podle § 206c odst. 4 tr. ř. prohlášení viny obviněného přijal. Dokazovaní
k vině neprovedl, ale zaměřil se pouze na důkazy týkající se ukládání trestu
(viz č. l. 63 spisu). Odvolací soud při projednávání odvolání obviněného
zaměřeného jen proti výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody přezkoumal ve
smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. jen pasáže týkající se výroku o trestu.
16. Obviněný tudíž dodržel podmínku § 265a odst. 1 tr. ř., neboť když
odvolací soud ve druhém stupni přezkoumal jen výrok o trestu, mohl také jen
proti tomuto výroku účinně podat dovolání, tzn. že zmínka obviněného o
nedodržení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo vztahujících se
k výroku o vině, k nimž však kromě obecného konstatování nic neuvedl, nemohla
být v dovolacím řízení podkladem pro přezkum Nejvyšším soudem [k tomu srov.
postup podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh.
tr.].
17. Pokud obviněný nyní v dovolání vytýkal nedostatky v uloženém trestu,
je dovolání ve smyslu § 265a odst. 1 ve spojení s § 206c odst. 7 a § 246 odst.
1 písm. b) tr. ř. přípustné (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp.
zn. I. ÚS 631/23) a Nejvyšší soud se mohl jeho námitkami dále zabývat.
18. Na základě tohoto závěru Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněný
argumenty vůči trestu opřenými o § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tento důvod co
do jeho zákonného vymezení naplnil.
V. K dovolání obecně
19. Dovolání je mimořádný opravný prostředek s přesně stanovenými
formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.), a
proto Nejvyšší soud může napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející
přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů
vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
20. Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném
rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje
pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení
Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést
konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání
lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich
vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou
určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které
tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad.
21. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o
něž je v dovolání existence určitého dovolacího důvodu opírána, musí skutečně
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., pouze formální odkaz na příslušné ustanovení nestačí (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Aby Nejvyšší soud
mohl věcně dovolání přezkoumat, musí tvrzení v dovolání po obsahové stránce
konkrétní dovolací důvod skutečně naplňovat, pokud tomu tak není, jde o
dovolání podané z jiného než zákonem uvedeného důvodu [viz § 265i odst. 2 písm.
b) tr. ř.]. Důvodem je vázanost Nejvyššího soudu uplatněnými dovolacími důvody
a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.), protože není povolán k revizi
napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Proto nejprve posuzuje, zda argumenty
obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po
věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů
uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).
VI. K obsahu dovolání
22. Nejvyšší soud z obsahu dovolání shledal ve shodě s tím, jak se o něm
ve svém stanovisku vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství, že z něj nejsou zjevné konkrétní požadavky ani námitky
obviněného, jenž v zásadě poukazoval na svůj názor na institut prohlášení viny
a povinnost soudu zohlednit ho jako polehčující okolnost při ukládání trestu.
Na základě posouzení uvedených argumentů je zřejmé, že obviněný výslovně
neuvedl, že považuje uložený trest za nepřiměřený ani nezmínil, že jde o tresty
přísné. Žádná taková konkrétní námitka z textu dovolání nevyplývá. Při takto
nejasném a nekonkrétním obsahu dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné
zdůraznit, že z § 265i odst. 3 tr. ř., jak již bylo uvedeno, plyne, že přezkum
napadeného rozhodnutí provádí jen „v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání“,
tzn. že není úkolem Nejvyššího soudu, aby domýšlel za dovolatele, v čem má jím
uplatňovaná (avšak nekonkretizovaná) vada napadeného rozhodnutí spočívat, resp.
v čem záleží tvrzený rozpor s ustanoveními právních předpisů, na které
dovolatel bez specifikace souvislostí s posuzovanou věcí toliko obecně odkazuje
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 6 Tdo 263/2014).
23. Pokud Nejvyšší soud podle argumentů uvedených v dovolání zjistil, že
obviněný uplatnil výhrady směřující proti výroku o trestu, vůči němuž výslovně
nic nenamítal, avšak vytýkal, že soud dostatečně nezhodnotil podmínky a
důsledky jeho prohlášení viny, které přijal, čímž poukazoval na skutečnosti
stanovené v § 206c odst. 4, 5, 6 tr. ř. s tvrzením, že je povinností soudu
takový vstřícný postoj promítnout do výroku o trestu. Tím však důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplnil. Ten lze použít, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Jeho prostřednictvím lze uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď
nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku,
jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními
hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. U námitek proti
výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve
smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku
záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu,
jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být
uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v
trestném činu.
24. Výhrady proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu
odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci
zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy
jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž
byl uznán vinným. Tento důvod však obviněný v dovolání neuvedl, a ani
okolnosti, za kterých mu byl trest uložen, nesvědčí o jeho naplnění. Jiná
pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu,
zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a
v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze
v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Rovněž není možné
prostřednictvím tohoto důvodu poukazovat na vadný postup soudu poté, co
obviněný prohlásil vinu a soud ji za podmínek § 206c odst. 4 tr. ř. přijal.
Prohlášení viny podle § 206c tr. ř. je dobrovolným vyjádřením obviněného, které
činí po řádném poučení soudem na základě své vůle o skutku kladenému mu za
vinu, jímž souhlasí, že ho spáchal, i s tím, jak je v obžalobě právně posouzen.
Jde o svobodný projev vůle, jenž není vázán na další konkrétní postup či
rozhodnutí soudu (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 13/2013 Sb. rozh. tr.).
25. Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy základní
požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38
Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout
mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva
musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích
(k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS
125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I.
ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Nutno
podotknout, že Nejvyšší soud shledal, že obviněný podle jeho písemně uvedeného
prohlášení i vyjádření obhájce u hlavního líčení shledal, že obviněný znal
všechny podmínky následků postupu podle § 206 odst. 1, 4 tr. ř., tedy i toho,
že není povinností obviněnému, který prohlásil vinu, vždy uložit trest podle
představ obviněného, neboť soud výrok o trestu musí podložit důkazy a v souladu
s dalšími pravidly o něm rozhodnout. Všechny tyto podmínky soudy v posuzované
věci splnily (viz body 14. až 16. výše).
26. Nejvyšší soud při závěru, že obviněný dovoláním, jak jej podal,
nenaplnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který výslovně uvedl,
protože nezmínil žádnou námitku, která by měla hmotněprávní povahu, což by bylo
možné v případě výhrad proti trestu jen za splnění podmínek uvedených v
rozhodnutí č. 23/2003 Sb. rozh. tr. (viz výše). Jestliže obsahem dovolání, byť
to obviněný neuvedl, vyjádřil nespokojenost s vyměřenými tresty, není zřejmé, v
čem nepřiměřenost shledával. Je tedy zřejmé, že nejenom že nedostál kritériím §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž své dovolání opřel, ale po obsahové
stránce ani nesplnil náležitosti dovolání tak, aby Nejvyšší soud mohl
přezkoumávaná rozhodnutí řádně posuzovat (srov. též usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo
489/2015, a další).
27. I když obviněný nedostál povinnosti dovolání uplatnit v souladu s
užitým dovolacím důvodem, Nejvyšší soud jen obiter dictum mimo tyto závěry
konstatuje, že v dané věci neshledal při ukládání trestu porušení ústavních
principů sloužících na ochranu proti nespravedlivému potrestání, což by v
zásadě mohlo založit povinnost Nejvyššího soudu k přezkumu napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016,
nebo nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. I. ÚS 554/04), neboť soud
prvního stupně se podmínkami pro vyměření peněžitého trestu a trestu zákazu
činnosti zabýval v bodech 3. až 6. rozsudku, kde vyložil, k jakým skutečnostem
přihlížel a proč právě tento druh i výměru trestu považuje za spravedlivou a
přiměřenou sankci odpovídající všem zjištěným okolnostem. Prohlášení viny
obviněného bral do úvahy zejména při ukládání trestu zákazu činnosti, který
především z důvodu této polehčující okolnosti vyměřil při samé dolní hranici
trestní sazby (srov. bod 5. rozsudku). Obdobně lze odkázat na správné úvahy
odvolacího soudu (viz bod 5. usnesení).
28. Z uvedeného plyne, že soudy plně respektovaly podmínky, za kterých
se peněžitý trest a trest zákazu činnosti ukládá a všechny své úvahy řádně
vysvětlily (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp.
zn. III. ÚS 747/06). Nespokojenost a domněnky obviněného týkající se výměry
trestu v daných souvislostech nejsou směrodatné, když byla splněna všechna
kritéria pro ukládání trestu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp.
zn. I. ÚS 4503/12).
VII. Závěr
29. Protože se obviněný argumentací obsaženou v podaném dovolání s
věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které
nejsou podřaditelné pod žádný dovolací důvod (§ 265b tr. ř.), dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v
ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání
odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném
prostředku obviněného v neveřejném zasedání.
30. Uvedené skutečnosti Nejvyšší soud vyjádřil stručně v souladu
ustanovením § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o
odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na
okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
31. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podané mimo
jakýkoliv dovolací důvod odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 11. 2025
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu