Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky PAMUKALE, s. r. o., se sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, zastoupené Stanislavem Balíkem, advokátem, se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2025, č. j. 8 Co 90/2024-126, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. února 2024, č. j. 8 C 242/2022-77, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení a města Vratimov, se sídlem Frýdecká 853/57, Vratimov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala žalobu proti vedlejšímu účastníkovi na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 25 207,03 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka odůvodnila žalobu tím, že vedlejší účastník na jejím pozemku bez právního titulu provozuje cyklostezku.
2. Okresní soud žalobu zamítl a krajský soud toto rozhodnutí potvrdil. Cyklostezka se podle soudů nachází na protipovodňové hrázi, která není součástí pozemku, ale samostatnou věcí v právním smyslu. Vlastníkem této hráze přitom není stěžovatelka, ale Česká republika. Vedlejší účastník tak užívá pro cyklostezku stavbu ve vlastnictví státu, a nikoli pozemek stěžovatelky. Vedlejší účastník se tedy na její úkor v tomto ohledu nijak neobohatil. Krajský soud účastníky poučil, že proti jeho rozhodnutí lze podat dovolání.
3. Ačkoli stěžovatelka považovala toto poučení za chybné, rozhodla se dovolání podat. Nejvyšší soud ho následně odmítl jako objektivně nepřípustné z důvodu bagatelnosti (usnesení sp. zn. 28 Cdo 2717/2025).
4. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského a okresního soudu. Napadená rozhodnutí podle stěžovatelky porušují její právo na ochranu vlastnictví a právo na spravedlivý proces (čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě).
5. Proti výrokům ve věci samé a poučení krajského soudu stěžovatelka uvedla tyto námitky: a) Krajský soud nesprávně poučil stěžovatelku o přípustnosti dovolání. Protiústavní je nejen chybné poučení o nepřípustnosti dovolání, ale i chybné poučení o přípustnosti dovolání. Takovým poučením je totiž účastník nasměrován do slepé uličky, je narušena jeho právní jistota, neúčelně se tím prodlužuje řízení a mohou jím vzniknout zbytečné náklady řízení. Pokud Ústavní soud shledá poučení o možnosti podat dovolání chybným, jde o nezákonné rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb. b) Soudy aprobovaly faktické vyvlastnění bez náhrady a vyprázdnily obsah stěžovatelčina vlastnického práva. Napadená rozhodnutí jsou tak zjevně nespravedlivá. Hráz nebyla postavena za účelem zřízení cyklostezky, ale jako zábrana proti povodním. Vodní zákon nedává vlastníkovi hráze právo, aby umožnil vedlejšímu účastníkovi vybudovat na hrázi cyklostezku bez souhlasu vlastníka pozemku. c) Rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné, protože v něm nejsou uvedena konkrétní zákonná ustanovení, podle nichž soud věc zhodnotil.
6. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení stěžovatelka neuvedla žádnou námitku.
7. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva a svobody porušeny nebyly.
9. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti soudním rozhodnutím, která nevyhověla její žalobě na zaplacení 25 207,03 Kč s příslušenstvím. Podle judikatury Ústavního soudu je tato částka z hlediska své výše bagatelní (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 331/24
, bod 20; III. ÚS 3725/13, body 29 až 33).
10. Tato skutečnost je pro posouzení ústavní stížnosti zásadní. Ústavní soud totiž při hodnocení ústavnosti soudních rozhodnutí dlouhodobě a ustáleně zohledňuje to, jak intenzivně jejich případné vady zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2062/18
, bod 16; I. ÚS 3906/17, body 6 až 7; IV. ÚS 2728/17, bod 30; usnesení sp. zn. III. ÚS 2412/23
, bod 9; I. ÚS 2055/21, bod 5; II. ÚS 1967/21, bod 6).
11. Tento závěr neznamená, že Ústavní soud považuje peněžní částky v bagatelní výši za zanedbatelné nebo bezvýznamné. Nevyhovění nároku na zaplacení bagatelní částky však zpravidla nedosahuje intenzity schopné porušit ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelních částkách proto Ústavní soud obvykle odmítá jako zjevně neopodstatněné (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 65/20
, body 17 až 18; I. ÚS 1707/17, bod 15; IV. ÚS 2728/17, bod 30).
12. Při posouzení bagatelnosti výše sporné částky se přitom nepřihlíží k příslušenství - podobně jako se k němu obecně nepřihlíží při posuzování přípustnosti odvolání a dovolání [např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2668/15
, bod 12; IV. ÚS 803/19; IV. ÚS 3917/18; § 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
13. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je zejména na stěžovateli, aby vysvětlil, proč má jeho případ navzdory bagatelní výši předmětu sporu významný ústavněprávní rozměr. Ten může být dán například tím, že přesahuje jeho vlastní zájmy, že se soud dopustil zvlášť kvalifikovaného ústavněprávního pochybení nebo že je stěžovatel rozhodnutím podstatně dotčen kvůli svým osobním, sociálním, majetkovým či jiným poměrům (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3502/20
, bod 25; III. ÚS 1866/23, bod 12; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1050/24
, bod 6; I. ÚS 844/24, bod 7; IV. ÚS 322/24, bod 10; III. ÚS 1161/14, bod 6).
14. Ačkoli i spor o bagatelní částku může mít zcela výjimečně ústavní přesah, v této věci tomu tak není. Stěžovatelka nijak nezohledňuje bagatelnost předmětu sporu a neuvádí žádnou zvláštní okolnost, která by jejímu případu dodávala potřebný ústavněprávní rozměr. Žádnou takovou okolnost neshledal ani Ústavní soud. Na tomto závěru přitom nic nemění ani stěžovatelčiny námitky.
15. Poučení o přípustnosti dovolání nezpůsobuje protiústavnost rozhodnutí krajského soudu [námitka a)]. Ústavní soud potvrzuje, že krajský soud poučil stěžovatelku o přípustnosti dovolání chybně, protože v době vydání jeho rozhodnutí bylo předmětem řízení peněžité plnění nižší než 50 000 Kč [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Tento závěr ostatně potvrdil svým rozhodnutím i Nejvyšší soud (usnesení sp. zn. 28 Cdo 2717/2025).
16. Tato vada však není důvodem ke zrušení rozhodnutí krajského soudu. Z ústavního hlediska totiž není podstatné, zda jeho poučení odpovídá zákonu, ale zda porušilo stěžovatelčino subjektivní ústavně zaručené právo nebo svobodu. Ne každá nezákonnost rozhodnutí přitom způsobuje i jeho protiústavnost (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 950/19
, bod 72; I. ÚS 643/06, bod 69; usnesení sp. zn. III. ÚS 227/24
, bod 19).
17. Rozhodnutí krajského soudu by mohlo být protiústavní tehdy, pokud by stěžovatelku chybně poučil o nepřípustnosti dovolání a stěžovatelka ho kvůli tomu nepodala, přestože jí toto právo náleželo (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 408/25
, bod 14; III. ÚS 356/22, bod 25; II. ÚS 3659/19, bod 15).
18. V této situaci se však stěžovatelka nenachází. Ústavní soud opakovaně rozhodl, že chybné poučení o přípustnosti dovolání samo o sobě neopodstatňuje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1554/24
, bod 14; IV. ÚS 2968/22, bod 19; III. ÚS 2750/19, bod 27). Stěžovatelka ostatně nezmiňuje žádné rozhodnutí Ústavního soudu, které by v její situaci označilo rozhodnutí krajského soudu za protiústavní.
19. Chybné poučení přitom nijak nezhoršilo stěžovatelčino právní postavení. Nezpůsobilo totiž odepření přístupu k Nejvyššímu soudu nebo Ústavnímu soudu, nemělo vliv na posouzení stěžovatelčiny argumentace. Nejvyšší soud by odmítl její dovolání, i kdyby se krajský soud tohoto pochybení nedopustil (lze pouze připustit, že při správném poučení by stěžovatelka dovolání pravděpodobně nepodávala). Ústavní soud posoudil stěžovatelčinu argumentaci stejným způsobem, jako kdyby ji krajský soud poučil správně.
20. Stěžovatelka a její zástupce navíc podali dovolání i přesto, že o nesprávnosti poučení věděli (část II ústavní stížnosti a část I dovolání). Za těchto okolností nelze náklady spojené s podáním dovolání považovat za nahraditelnou škodu (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 322/24
, body 11 až 12).
21. Zjevně neopodstatněná je i stěžovatelčina námitka, že soudy schválily faktické vyvlastnění bez náhrady a vyprázdnily její vlastnické právo [námitka b)]. Tato námitka se míjí s odůvodněním napadených rozhodnutí. Soudy rozhodly, že cyklostezka nijak neomezuje stěžovatelčino vlastnické právo k jejímu pozemku, protože se nachází na stavbě ve vlastnictví státu. Tento závěr stěžovatelka žádným způsobem nezpochybňuje. Pokud přitom stěžovatelka nevyvrací závěr soudů, že cyklostezka nijak neomezuje její vlastnické právo k pozemku, nemůže důvodně namítat, že soudy tento pozemek fakticky vyvlastnily a vyprázdnily její vlastnické právo. Námitky ohledně účelu hráze nebo možnosti na ni vybudovat cyklostezku na tomto závěru nic nemění.
22. Ústavní soud nesouhlasí s námitkou, že v rozhodnutí krajského soudu "není uvedeno jediné ustanovení hmotného práva, dle něhož odvolací soud věc posoudil" [námitka c)]. Krajský soud ve svém rozhodnutí uvedl nejen procesní ustanovení, na základě nichž potvrdil přezkoumávané rozhodnutí (bod 10), ale i hmotněprávní ustanovení, podle nichž byl případ věcně posouzen (bod 7). Ústavní soud dodává, že pokud se vyšší soud ztotožní se závěry a odůvodněním rozhodnutí nižšího soudu, může své rozhodnutí odůvodnit méně detailně a více vycházet z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí (např. rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva uvedená v usnesení sp. zn. III. ÚS 2372/25
, bod 12). Z ústavního hlediska navíc není stěžejní, zda napadená rozhodnutí obsahují odkazy na zákonná ustanovení, ale zda jsou jejich závěry ústavně souladné. Ústavnost těchto závěrů přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti relevantně nezpochybnila.
23. Ústavní soud dodává, že se k důvodnosti stěžovatelčina nároku okrajově vyjadřuje i odmítavé rozhodnutí Nejvyššího soudu o jejím dovolání (usnesení sp. zn. 28 Cdo 2717/2025, bod 18). Nejvyšší soud v něm uvedl, že se typově stejným nárokem stejných účastníků již dříve zabýval a neoznačil závěry soudů za chybné (usnesení sp. zn. 28 Cdo 87/2023, body 23 až 24). Ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (usnesení sp. zn. II. ÚS 796/23
). Podle Nejvyššího soudu by přitom závěry napadených rozhodnutí zjevně mohly "obstát i v intencích nyní projednávané věci" (usnesení sp. zn. 28 Cdo 2717/2025, bod 18).
24. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. ledna 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu