Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatelky UNIMEX-INVEST, s. r. o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava - Poruba, zastoupené JUDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2024, č. j. 26 Cdo 1004/2024-1790, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, č. j. 26 Cdo 3463/2019-1065, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2020, č. j. 51 Co 267/2010-1210, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a CREDITEX HOLDING, a. s., sídlem U Vysočanského pivovaru 701/3, Praha 9, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, sídlem Vinohradská 30, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 1, čl. 3, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 9. 2020, č. j. 51 Co 267/2010-1210.
3. V posuzované věci je stěžejní otázkou, zda v případě podané žaloby pro zmatečnost, o níž probíhá řízení, resp. je řízení přerušeno, je Ústavní soud oprávněn rozhodnout o ústavní stížnosti, v níž jsou nadto vzneseny otázky, jež by mohly zakládat důvod zmatečnosti.
4. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice (bývalá nájemkyně nebytových prostor) se domáhala, aby jí stěžovatelka (bývalá pronajímatelka) zaplatila částku 14 240 822,20 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastnice tvrdila, že jejich právní předchůdkyně uzavřely dne 12. 5. 1995 smlouvu o nájmu nebytových prostor, nájem byl sjednán na dobu určitou (do 30. 5. 2094) a nájemné za celé období nájmu ve výši 16 000 000 Kč zaplatila předem. Stěžovatelka jí však bránila prostory řádně užívat, tudíž vedlejší účastnice od smlouvy odstoupila, a požadovala po stěžovatelce slevu na nájemném, a dále vrácení poměrné části zaplaceného nájemného za dobu od odstoupení od smlouvy do konce doby, na kterou byl nájem sjednán (do 30. 5. 2094), ve výši 14 198 831 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 1. 2010, č. j. 30 C 37/2007-155, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
5. Krajský soud jako soud odvolací poté, co jeho předchozí rozsudky ze dne 30. 9. 2010, č. j. 51 Co 267/2010-273, a ze dne 13. 3. 2019, č. j. 51 Co 267/2010-949, byly zrušeny rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011, a ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3463/2019, a věc byla vždy vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení - rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 3. 9. 2020, č. j. 51 Co 267/2010-1210, rozsudek okresního soudu ve výroku I změnil tak, že uložil stěžovatelce povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit vedlejší účastnici částku 14 240 639,20 Kč s úroky a úroky z prodlení [výrok I a)], a potvrdil ve zbývajícím rozsahu [výrok I b)]. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
6. Proti (v pořadí třetímu) rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka (nezastoupena advokátem) včasné dovolání. Usnesením ze dne 22. 12. 2021, č. j. KSOS 31 INS 4184/2021-A-153, krajský soud jako soud insolvenční zjistil úpadek stěžovatelky a na její majetek prohlásil konkurs. Prohlášením konkursu bylo řízení v této věci ze zákona přerušeno. Podáním ze dne 31. 1. 2024 oddělený insolvenční správce dlužnice Mgr. Martin Kopčil navrhl, aby se v řízení pokračovalo. Usnesením ze dne 14. 2. 2024, č. j. KSOS 31 INS 4184/2021-B-429, insolvenční soud tomuto návrhu vyhověl a rozhodl, že v předmětném dovolacím řízení lze pokračovat a že okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku se oddělený insolvenční správce stává účastníkem daného řízení místo stěžovatelky. Za této situace Nejvyšší soud pokračoval v dovolacím řízení se zmíněným odděleným insolvenčním správcem jako s žalovaným, resp. dovolatelem, a dovolání proti posledně uvedenému rozsudku krajského soudu pak odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, a to dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, dílem pro nepřípustnost a dílem i pro zjevnou bezdůvodnost. K obsahu podání stěžovatelky, jež nebylo sepsáno advokátem, přitom nepřihlížel (viz § 241a odst. 5 občanského soudního řádu).
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka namítá, že v řízení o dovolání, které bylo skončeno vydáním nyní napadeného rozsudku ze dne 25. 2. 2020, nebylo postupováno v souladu s rozvrhem práce a její věc byla přidělena jinému senátu, čímž došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na zákonného soudce. Následné řízení, z něhož vzešel i nyní napadený rozsudek krajského soudu, v němž byl krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu, bylo tedy taktéž zatíženo touto vadou. Poslední dovolací řízení, z něhož vzešlo i nyní napadené usnesení Nejvyššího soudu, je taktéž zatíženo stejnou vadou řízení. Stěžovatelka dále uvádí, že její poslední dovolání ve věci mělo být shledáno přípustným a mělo být věcně projednáno, přičemž Nejvyšší soud se s touto otázkou řádně nevypořádal a považuje usnesení Nejvyššího soudu za nepřezkoumatelné a překvapivé.
8. Stěžovatelka označuje rozsudek krajského soudu a usnesení Nejvyššího soud za rozhodnutí překvapivá, neboť stěžovatelce nebylo umožněno reagovat na jiné právní posouzení věci krajským soudem v otázce odstoupení od smlouvy a nemohla k tomuto ani předkládat důkazy. Takový postup krajského soudu označuje za rozporný se zásadou právní jistoty a legitimního očekávání, čímž došlo k zásahu do jejího práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatelka dále namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, s nimiž se řádně nevypořádal krajský soud v průběhu dokazování ani v napadeném rozsudku (stran okolností úplaty věcného břemene).
10. Vedlejší účastnice zaslala z vlastní iniciativy ke
sp. zn. III. ÚS 2627/24
své vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelky.
11. Ve svém vyjádření vedlejší účastnice uvádí, že ústavní stížnost je zčásti opožděná a zčásti podaná osobou neoprávněnou a poukazuje na skutečnost, že stěžovatelka opakovaně podává k Ústavnímu soudu stížnosti, které jsou odmítány pro zjevnou neopodstatněnost anebo pro nepřípustnost. Vedlejší účastnice navrhuje, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla odmítnuta. Vedlejší účastnice rovněž navrhuje, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
12. Ústavní soud zaslal (nevyžádané) vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelce k případné replice. Stěžovatelka se neztotožňuje s argumentací vedlejší účastnice a zdůrazňuje, že její jiná podání napadající jiná rozhodnutí zcela zjevně nemohou obsahovat totožnou argumentaci jako stávající ústavní stížnost.
13. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
14. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících příslušné řízení.
15. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003
sp. zn. I. ÚS 615/03
, ze dne 21. 12. 2010
sp. zn. II. ÚS 1179/10
, ze dne 13. 7. 2011
sp. zn. I. ÚS 3304/10
), konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
16. Ústavní soud se v rámci své úřední činnosti dozvěděl, že proti napadenému rozsudku krajského soudu č. j. 51 Co 267/2010-1210 ze dne 3. 9. 2020 podala stěžovatelka žalobu pro zmatečnost. Řízení o žalobě je přerušeno podle § 263 insolvenčního zákona, jak vyplývá z usnesení krajského soudu č. j. 51 Co 267/2010-60 ze dne 8. 8. 2024.
17. Bylo-li v posuzované věci rozhodnutí krajského soudu napadeno žalobou pro zmatečnost, je současná ústavní stížnost předčasná, a proto nepřípustná. Tento závěr je nutno vztáhnout na celou ústavní stížnost, tedy i na část mířící proti usnesení Nejvyššího soudu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1906/24
ze dne 6. 8. 2024 či
sp. zn. IV. ÚS 1452/24
ze dne 26. 9. 2024), neboť na řízení před soudy je v zásadě nutno nahlížet jako na jeden celek, do něhož Ústavní soud zasahuje až na jeho konci.
18. Stěžovatelce nic nebrání, aby po skončení řízení o dalších opravných prostředcích podala ústavní stížnost znovu (viz např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 1388/19
ze dne 30. 8. 2019 či
sp. zn. III. ÚS 1906/24
ze dne 6. 8. 2024).
19. K nákladovému výroku Ústavní soud podotýká, že náklady řízení před Ústavním soudem si zásadně hradí každý účastník sám, přiznání náhrady je postupem výjimečným a není namístě za situace, kdy vedlejší účastnice zaslala Ústavnímu soudu nevyžádané vyjádření.
20. Jde-li o stěžovatelkou navrhovaný odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu, Ústavní soud k tomuto sděluje, že vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti se Ústavní soud tímto návrhem nezabýval a tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
21. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2024
Jiří Přibáň v. r.
soudce zpravodaj