Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele prof. MUDr. Pavla Zonči, Ph.D., FRCS, MBA, zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem, sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2023 č. j. 21 Cdo 322/2023-524, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2022 č. j. 16 Co 149/2019-416, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Fakultní nemocnice Ostrava, příspěvkové organizace, sídlem 17. listopadu 1790/5, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, přiložených listin a spisu, stěžovatel byl zaměstnán u Fakultní nemocnice Ostrava (dále jen "FN Ostrava") jako přednosta chirurgické kliniky a současně byl děkanem Lékařské fakulty Ostravské univerzity (dále jen "LF OU"). Dne 8. 11. 2016 byl stěžovatel rektorem Ostravské univerzity odvolán z funkce děkana, s předchozím souhlasem akademického senátu. Po tomto odvolání stěžovatele z funkce, pověřil rektor Ostravské univerzity dne 9. 11. 2016 vedením lékařské fakulty prof. Dítě, kterému tímto pověřením byla svěřena pravomoc děkana jednat a rozhodovat za Ostravskou univerzitu ve věcech fakulty na dobu určitou, tj. od 9. 11. 2016 do doby jmenování nového děkana. Dopisem ze dne 1. 2. 2017 FN Ostrava sdělila stěžovateli, že ho po dohodě s děkanem LF OU podle § 111 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen "zákon o zdravotních službách"), odvolává z vedoucího pracovního místa přednosty Chirurgické kliniky FN Ostrava. Dopisem ze dne 3. 3. 2017 FN Ostrava sdělila stěžovateli, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen "zákoník práce"), neboť stěžovatel po odvolání z funkce přednosty Chirurgické kliniky FN Ostrava odmítl další pracovní zařazení na místo lékaře, které mu FN Ostrava nabídla.
3. Stěžovatel se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Ostravě domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 3. 3. 2017 a určení neplatnosti odvolání z místa přednosty chirurgické kliniky žalované ze dne 1. 2. 2017. Stěžovatel podal také správní žalobu proti rozhodnutí rektora OU ze dne 8. 11. 2016, ve věci odvolání z funkce děkana. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 5. 2018 č. j. 22 A 5/2017-40 rozhodl, že stěžovatel byl dne 8. 11. 2016 neplatně odvolán z funkce děkana LF OU, neboť rozhodnutí akademického senátu o návrhu na odvolání stěžovatele z funkce děkana LF vydané akademickým senátem ve složení, jež neodpovídalo vnitřnímu předpisu LF OU, mohlo ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí rektora Ostravské univerzity.
4. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 4. 2019 č. j. 26 C 243/2017-160 žalobě stěžovatele vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Na základě odvolání žalované krajský soud rozsudkem ze dne 10. 12. 2019 č. j. 16 Co 149/2019-217 změnil rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovujícího výroku o věci samé tak, že žalobu na určení neplatnosti odvolání stěžovatele z funkce přednosty zamítl, a ve zbývající části výroku o věci samé, kterou bylo rozhodnuto o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Krajský soud rozhodl, že na pověření prof. Dítěte je nutné nahlížet jako na správní rozhodnutí vydané oprávněnou osobou; jde o jmenování děkana lékařské fakulty na dobu určitou. Rozhodnutí rektora ze dne 9. 11. 2016 je tedy individuálním správním aktem vydaným orgánem veřejné správy, přičemž právní řád České republiky je založen na zásadě presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy. Pokud v daném případě nebyla podána žaloba, kterou by se dotčená osoba (stěžovatel) domáhala přezkumu tohoto rozhodnutí správního orgánu, pak se má za to, že rozhodnutí rektora ze dne 9. 11. 2016 je zákonné a správné, a tudíž prof. Dítě byl oprávněn dát souhlas podle ustanovení § 111 odst. 3 zákona o zdravotních službách s odvoláním žalobce z funkce přednosty chirurgické kliniky.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku o věci samé) podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2021 č. j. 21 Cdo 1431/2020-260 rozsudek krajského soudu v měnícím výroku o věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti odvolání stěžovatele z funkce přednosty chirurgické kliniky žalované ze dne 1. 2. 2017, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že se věcí nezabýval z pohledu § 346b odst. 4 zákoníku práce.
6. Krajský soud, vázán právním názorem vysloveným ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, přezkoumal opětovně rozsudek soudu prvního stupně, přičemž se zabýval posouzením otázky, zda odvolání žalobce z funkce přednosty chirurgické kliniky FN Ostrava představuje ze strany FN Ostrava postižení žalobce za to, že se zákonným způsobem domáhal svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů, a zda tedy jde o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že žaloba, aby bylo určeno, že odvolání stěžovatele z funkce přednosty chirurgické kliniky FN Ostrava je neplatné, se zamítá. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá nezákonnost postupu při jeho odvolání z funkce přednosty chirurgické kliniky, neboť ředitel FN Ostrava se nemohl dohodnout s děkanem LF OU na odvolání žalobce z funkce přednosty. Prof. Dítě, který byl v té době pouze dočasně pověřen vedením LF OU, nebyl řádně jmenovaným děkanem LF OU postupem uvedeným v ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen "zákon o vysokých školách"), podle kterého rektor jmenuje a odvolává děkana na návrh akademického senátu. V případě udělení tzv. dočasného pověření řízením fakulty nemá osoba takto dočasně pověřená mandát od akademického senátu a nemůže tak být oprávněna spolurozhodovat v záležitostech přiznaných zákonem výhradně děkanovi fakulty. Soudy nesprávně posoudily, že se FN Ostrava může dovolávat platnosti odvolání žalobce z funkce přednosty z důvodu zásady presumpce správnosti správních aktů, neboť souhlas s odvoláním vyslovila osoba, která vůbec v dané funkci být neměla.
8. Stěžovatel dále považuje jeho odvolání z funkce přednosty za neplatné z důvodu rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na nahrávku rozhovoru stěžovatele s tehdejším ředitelem FN Ostrava, z níž vyplynulo, že k odvolání stěžovatele z funkce přednosty kliniky ředitel FN Ostrava přistoupil proto, že "žalobce pořád válčí s fakultou a ředitel žalované s fakultou válčit nechce". Za této situace došlo ze strany FN Ostrava ke zneužití výkonu práva spočívajícího v odvolání stěžovatele z funkce přednosty kliniky.
9. Nejvyšší soud i krajský soud ve svých vyjádřeních plně odkázali na odůvodnění svých rozhodnutí. Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků, které neobsahovaly nic podstatného pro výsledek řízení, nezaslal Ústavní soud tyto vyjádření stěžovateli k replice.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní stížnost stěžovatele je přípustná v rozsahu, v němž směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a napadenému rozsudku krajského soudu, tedy části výroku I. Okresního soudu v Ostravě, na určení neplatnosti odvolání stěžovatele z funkce přednosty chirurgické kliniky. V uvedeném rozsahu stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Část výroku I. rozsudku Okresního soudu v Ostravě, kterým bylo rozhodnuto o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, předchozí rozsudek krajského soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K rozhodování o ústavnosti v této věci Ústavní soud není příslušný, neboť v tomto rozsahu není rozhodnutí v právní moci a nejsou vyčerpány opravné prostředky.
13. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález ze dne 29. 3. 2012
sp. zn. I. ÚS 3923/11
(N 68/64 SbNU 767)].
14. Stěžovatel podává v ústavní stížnosti v podstatě dva okruhy námitek. Namítá, že jeho odvolání z funkce přednosty chirurgické kliniky je neplatné z důvodu nesplnění podmínek podle § 111 odst. 3 zákona o zdravotních službách. V této části argumentace lze rozlišit jednak zpochybnění pravomoci rektora jmenovat osobu pověřenou dočasně vedením fakulty, jednak následně pravomoc osoby udělovat souhlas podle § 111 odst. 3 zákona o zdravotních službách, když toto ustanovení zmiňuje osobu děkana. Dále namítá, že byl odvolán z důvodu, který je v rozporu s dobrými mravy, a také že ze strany FN Ostrava došlo ke zneužití výkonu práva podle § 346b odst. 4 zákoníku práce. Stěžovatelem podané námitky jsou však totožné s námitkami, které uplatnil již v soudním řízení před obecnými soudy, přičemž v rámci ústavní stížnosti opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy (především Nejvyšší soud ve výše citovaném rozsudku ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. 21 Cdo 1431/2020) náležitě podrobně vypořádaly. K uvedenému Ústavní soud připomíná, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou zásadně samostatnou záležitostí soudů obecných. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet.
15. Podle čl. 26 odst. 3 Listiny, kterého se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, má každý právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Tohoto práva se lze podle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které příslušná ustanovení Listiny provádějí. Podle čl. 1 bodu 2 Evropské sociální charty (vyhlášena pod č. 14/2000 Sb. m. s.) musí stát pro zajištění účinného výkonu práva na práci efektivně chránit právo pracovníka vydělávat si na své živobytí ve svobodně zvoleném zaměstnání. Z uvedených předpisů však nelze dovodit právo na stabilitu konkrétního pracovního poměru. Je věcí zákonodárce, jakým způsobem a do jaké míry kogentně upraví vztahy mezi různými orgány vysoké školy, jakož i míru vnitřní autonomie vysokých škol.
16. Vysoké školy jsou vykonavateli veřejné správy, neboť jako státem autorizované privilegované subjekty zajišťují určité záležitosti ve veřejném zájmu, zejména poskytují vysokoškolské vzdělání. Právní postavení děkana, podmínky jeho jmenování i odvolání jsou řešeny zákonem o vysokých školách, přičemž děkana jmenuje a odvolává na návrh akademického senátu fakulty rektor (§ 28 odst. 2 zákona o vysokých školách). Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 24. 11. 2011 č. j. 7 As 66/2010-119 dovodil, že rozhodování rektora o jmenování či odvolání děkana je třeba považovat za rozhodování v oblasti veřejné správy. V dalších rozhodnutích na toto stanovisko soudy navázaly, byť s dílčími pochybnostmi (i v této věci přijatý rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2021 sp. zn. 9 As 213/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2023 sp. zn. 21 Cdo 1281/2022, bod 17).
17. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je proto i rozhodnutí rektora ze dne 9. 11. 2016, kterým dočasně pověřuje určitou osobu výkonem pravomocí děkana a jednáním za Ostravskou univerzitu individuálním správním aktem vydaným orgánem veřejné správy. Ústavní soud zde nevidí důvod pro rozlišování při výkonu pravomocí rektora, jde-li o jmenování děkana či osoby vykonávající jeho pravomoci.
18. Ústavní soud setrvale judikuje, že podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu, nebo z aktu aplikace práva. Důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci [srov. nález ze dne 10. 7. 2008
sp. zn. II. ÚS 2742/07
(N 130/50 SbNU 139)].
19. V souladu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu, po celou dobu své existence až do svého eventuálního zrušení, vyvolává správní akt právní následky, tedy zakládá práva a povinnosti. Zrušení správního aktu má účinky zásadně ex nunc, které působí výlučně do budoucna, což je odrazem zásady ochrany dobré víry a ochrany nabytých práv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003
sp. zn. IV. ÚS 150/01
). Přestože jsou v praxi připuštěny výjimky, typicky právě v případech soudního přezkumu rozhodnutí o odvolání z veřejné funkce, kdy se například z hlediska pracovněprávních nároků připustily účinky zrušovacího rozhodnutí ex tunc s ohledem na ochrannou funkci pracovního práva, nemůže být dotčena výše zmíněná důvěra třetích osob a jejich práva nabytá v mezidobí, což se netýká osoby jmenované v mezidobí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2012 sp. zn. 2 As 100/2015, bod 21 až 24, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5483/2016). Samostatnou výjimku vždy představuje skupina nicotných aktů (tzv. paaktů), u nichž se má za to, že nebyly nikdy vydány, a tudíž nemohly působit právní následky ani v minulosti. Prohlášení nicotnosti, které jen formálně odstraňuje neexistující akt, proto působí ex tunc (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005 č. j. 6 A 76/2001-96).
20. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává nicotnosti dotyčného rozhodnutí, neboť zákon o vysokých školách ani jiný právní předpis nestanoví pravomoc rektora ke jmenování děkana bez souhlasu akademického senátu, byť na dobu určitou (v posuzovaném případě do doby zvolení nového děkana). Přezkum nicotnosti rozhodnutí rektora řádně provedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. 21 Cdo 1431/2020 na straně 8 a 9 (z důvodu stručnosti lze na předmětné pasáže rozsudku odkázat), s vědomím toho, že mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty jen z hlediska toho, zda se nejedná o akty nicotné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1622/2000). Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí rektora naplňující judikaturní či zákonné (§ 77 odst. 1 správního řádu) předpoklady pro nicotnost rozhodnutí. Úvaha Nejvyššího soudu postavená na výkladu § 28 odst. 2 zákona o vysokých školách a rozlišení pravomoci rektora jmenovat děkana a pouhého nesplnění zákonných předpokladů pro jmenování, např. absence návrhu akademického senátu, v této obecnosti nijak z ústavněprávních limitů nevybočuje. Lze zde odkázat na kritéria nicotnosti rozhodnutí správního úřadu dovozované v judikatuře Ústavního soudu (nález ze dne 15. 11. 2010
sp. zn. IV. ÚS 1463/09
, bod 22 a 23).
21. Stěžovateli je možné dát za pravdu, že jmenování osoby pověřené dočasně výkonem pravomocí děkana by bylo vhodné upravit podrobněji legislativně, či alespoň ve vnitřních předpisech univerzity. Jakkoliv však Ústavní soud klade důraz na to, aby právní úprava byla ve své obecnosti i dostatečně přesná a úplná, aby tedy splňovala základní požadavky právní jistoty a předvídatelnosti práva [srov. například nálezy ze dne 13. 5. 2014
sp. zn. II. ÚS 3764/12
(N 91/73 SbNU 517), ze dne 3. 6. 2009
sp. zn. I. ÚS 420/09
(N 131/53 SbNU 647), ze dne 15. 2. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 77/06
(37/2007 Sb., N 30/44 SbNU 349), ze dne 20. 9. 2006
sp. zn. II. ÚS 566/05
(N 170/42 SbNU 455), nebo ze dne 21. 1. 2003
sp. zn. Pl. ÚS 15/02
(40/2003 Sb., N 11/29 SbNU 79)], ne vždy musí deficitnost, popř. neúplnost, právní úpravy nutně znamenat její protiústavnost. Obecně lze konstatovat, že neúplnost (neurčitost) ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1 Ústavy), v zásadě jen tehdy, jestliže intenzita této neúplnosti (neurčitosti) vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daného ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů.
22. Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 5. 2014
sp. zn. II. ÚS 3764/12
, bod 32, již řešil absenci kompetencí osoby pověřené funkcí rektora vysoké školy v zákoně o vysokých školách. Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že "byla-li by argumentace stěžovatele proti instituci osoby pověřené funkcí rektora ...dovedena do absurdních důsledků, nemohl by vysokou školu po odvolání rektora z důvodu zjevné mezery v zákoně nikdo reprezentovat." Ústavní soud uvedl, že je v dané situaci logické, "že by měla být otázka absence zákonem reglementované kompetence osoby pověřené funkcí rektora přemostěna odkazem na (ústavní) princip akademické samosprávy, jelikož za účelem naplnění svého poslání musí mít vysoká škola statutární orgán, který by za ni byl schopen jednat navenek. Ostatně toliko tímto výkladem je možno překlenout nenaplnění (v dané věci) požadavku stanoveného v čl. 15 odst. 2 Listiny, z něhož vyplývá pozitivní povinnost státu vytvářet podmínky pro rozvoj vědy, a to mj. v podobě podpory právního (resp. institucionálního) rámce činnosti vysokých škol. Do institucionální složky svobody vědeckého bádání (čl. 15 odst. 2 Listiny) spadá typicky autonomie vysokých škol (vysokoškolská samospráva), která zahrnuje též jejich nezávislost na veřejné moci mj. v otázkách organizační struktury a samosprávy. Bylo by proto protismyslné, aby důsledek zjevné mezery v zákoně byl zcela protisměrný samotnému účelu právní úpravy (tou je v této věci vytvoření podmínek institucionálního rámce činnosti vysokých škol, resp. funkčnosti všech jejich orgánů, jež je nezbytné pro dobré fungování vysokých škol jako celku), tj. aby výsledkem soudní interpretace byla, dovedeno ad absurdum, v konečném důsledku paralýza veškerých činností vysoké školy. Výklad, jenž umožňuje lépe respektovat ústavně zaručený princip akademické samosprávy, je tak nastalé situaci přiměřenější, jelikož více umožňuje sledování a naplňování účelů, pro něž jsou vysoké školy zřizovány." Výše citovaný právní názor je akceptovatelný i v nyní posuzovaném případě, tj. že otázka absence explicitně zákonem upravené kompetence osoby pověřené funkcí děkana je přemostěna odkazem na (ústavní) princip akademické samosprávy, přičemž tato kompetence tuto samosprávu plně respektuje a zajišťuje její funkční zachování.
23. Ústavní soud zde přitom zdůrazňuje, že se rektor nepohybuje úplně bez zákonné opory. Kromě již zmíněné pravomoci jmenovat děkana je nutné upozornit i na § 103 odst. 2 zákona o vysokých školách. V tomto ustanovení se v souvislosti se vznikem fakulty umožňuje do ustanovení příslušných orgánů vyjmenovaných v § 25 (tedy i děkana), aby v nezbytném rozsahu vykonávala jejich působnost osoba pověřená rektorem. Postup rektora v této věci vycházel ze stejných východisek i stejného účelu rozhodnutí.
24. Polemika stěžovatele se závěry obecných soudů, zda má stěžovatel aktivní legitimaci napadat žalobou zákonnost daného rozhodnutí o jmenování osoby pověřené funkcí děkana ve správním soudnictví, zde nemá relevanci pro posouzení dané kauzy. Řešení by se jistě odvíjela od konkrétních okolností, například zda je dotčena osoba děkana či není. V daném čase stěžovatel děkanem nebyl. Z hlediska jeho subjektivních práv je zásadní, že je oprávněn napadat rozhodnutí o odvolání z funkce děkana a v případě úspěchu je zde možnost obnovení funkce (závisí i na původním funkčním období).
25. Stěžovatel dále namítá, že i pokud by se na rozhodnutí rektora o jmenování prof. Dítěte děkanem vztahovala presumpce správnosti správních aktů, osoba dočasně pověřená řízením fakulty nemá oprávnění spolurozhodovat v záležitostech přiznaných zákonem výhradně děkanovi fakulty.
26. Podle § 111 odst. 3 zákona o zdravotních službách může ředitel fakultní nemocnice jmenovat nebo odvolat přednostu kliniky pouze po dohodě s děkanem lékařské fakulty, přičemž zákon o zdravotních službách nevyžaduje pro odvolání zaměstnance z funkce přednosty kliniky žádný důvod. Předmětné ustanovení je odrazem propojení fakultní nemocnice a lékařské fakulty příslušné vysoké školy na personální úrovni. Jestliže je zde však platné rozhodnutí rektora o pověření určité osoby dočasně výkonem funkce děkana, pak jsou to i udělování souhlasu podle tohoto zákona. Závěry obecných soudů jsou v tomto jen logickým vyústěním závěrů ohledně pravomoci rektora ke jmenování takové osoby, resp. absenci nicotnosti takového rozhodnutí.
27. Ústavní soud proto v závěrech obecných soudů nespatřuje porušení základního práva stěžovatele, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je zřetelný způsob, jakým dospěly k závěru, že podmínky pro odvolání stěžovatele z funkce přednosty chirurgické kliniky stanovené v § 111 odst. 3 zákona o zdravotních službách byly v posuzovaném případě splněny.
28. Druhý okruh námitek stěžovatele se týká odvolání stěžovatele z funkce přednosty chirurgické kliniky v rozporu s dobrými mravy, neboť se řádně domáhal ochrany proti rozhodnutí rektora o odvolání z funkce děkana. Stěžovatel namítá, že krajský soud měl k dispozici audionahrávku schůzky, která svědčila ve prospěch stěžovatele, a proti tomu svědecké výpovědi ředitele FN Ostrava a jeho zástupce, kteří popisovali schůzku odlišně od audionahrávky. Podle stěžovatele za běžné situace měla být dána přednost audionahrávce, jež z podstaty věci jen technicky a zcela objektivně zachycuje projevy účastníků schůzky. Krajský soud však vzal chybně v potaz názor znalce Ing. Kováře, který uzavřel, že k posouzení, zda je nahrávka úplná, je potřebný originální záznam nahrávky, který ovšem soudu předložen nebyl.
29. Ústavní soud připomíná, že na ústavní úrovni je princip ochrany zaměstnance, jakožto typově slabší smluvní strany v pracovněprávních vztazích, vyjádřen mj. na úrovni interpretace čl. 28 Listiny. Princip ochrany slabší smluvní strany chrání zaměstnance před případnou svévolí, nátlakem nebo zneužíváním práv ze strany zaměstnavatele. To je jedním z projevů ochranné funkce pracovního práva a jím normovaných pracovněprávních vztahů [nález
sp. zn. Pl. ÚS 83/06
ze dne 12. 3. 2008 (N 55/48 SbNU 629), bod 216; nález
sp. zn. II. ÚS 3399/14
ze dne 16. 6. 2015 (N 112/77 SbNU 651), bod 18].
30. Krajský soud se v ústavní stížností napadeném rozsudku dostatečně zabýval posouzením otázky, zda odvolání žalobce z funkce přednosty chirurgické kliniky FN Ostrava představovalo postižení žalobce za to, že se zákonným způsobem domáhal svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů, a zda tedy šlo o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Po provedeném dokazování krajský soud došel k závěru, že důvodem odvolání stěžovatele z funkce přednosty byla nespokojenost s jeho řízením chirurgické kliniky, ne domáhání se svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů (body 25 a 26 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Zneužití práv ze strany zaměstnavatele tedy neshledal. Ustanovení § 111 odst. 3 zákona o zdravotních službách naplnění žádného zvláštního zákonného důvodu pro odvolání z dané funkce ani nevyžaduje. Může to být objektivně i z pouhého zájmu, aby zde bylo jednotné řízení fakulty a kliniky. Krajský soud se dostatečným způsobem vypořádal i s návrhem na doplnění dokazování dalším znaleckým posudkem či výslechem svědkyně (bod 16 a 17 napadeného rozhodnutí krajského soudu).
31. Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele. Stěžovatelem namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry krajského soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů Ústavní soud neshledal. Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu nelze vyvozovat jen z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nález ze dne 10. 3. 2021
sp. zn. II. ÚS 1452/20
, body 57an.).
32. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyplývá právo stěžovatele na dvojinstančnost civilního soudního řízení (např. usnesení ze dne 18. 2. 2014
sp. zn. Pl. ÚS 38/13
, bod 19, usnesení ze dne 10. 1. 2018
sp. zn. III. ÚS 3860/17
, bod 11 a 12). Skutečnost, že dokazování proběhlo zčásti u odvolacího soudu, není porušením ústavně zaručených práv stěžovatele. Obecné soudy se s touto námitkou v průběhu řízení přesvědčivě vypořádaly (napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, s. 3 a 4).
33. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy v posuzované věci dostály požadavku celkové transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí a z ústavněprávního hlediska jim nelze nic vytknout. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s jejich závěry a požaduje, aby je Ústavní soud přezkoumal fakticky v postavení další (čtvrté) soudní instance, kterou však svým ústavním vymezením není.
34. Ústavní soud tedy z výše uvedených důvodů rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu