USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce P. Z., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se
sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Tyršova č. 1714/27, proti žalované XY,
zastoupené Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské
Ostravě, Jurečkova č. 643/20, o neplatnost odvolání z vedoucího pracovního
místa a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 26 C 243/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 29. června 2022, č. j. 16 Co 149/2019-416, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci;
dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2022,
č. j. 16 Co 149/2019-416, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť
dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný
přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek
nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Přestože dovolatel uvádí, že podává dovolání z důvodu nesprávného právního
posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se
skutkovými zjištěními odvolacího soudu [že důvodem odvolání žalobce z funkce
přednosty chirurgické kliniky žalované nebyla skutečnost, že se žalobce
„nehodlal smířit s neplatným odvoláním z funkce děkana XY, případně měl s XY
další spory (‚válčení žalobce s fakultou‘), nýbrž „nespokojenost žalované se
způsobem řízení chirurgické kliniky žalobcem, zejména pak používání některých
léčebných metod nádorových onemocnění (tzv. onkovakcíny), nízký počet
specializovaných operací a špatná spolupráce žalobce se členy lékařského
sboru“] a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl
(s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl, zejména zvukového záznamu
z jednání ze dne 1. 2. 2017 mezi žalobcem, tehdejším ředitelem žalované S. N. a
jeho náměstkem J. S. výpovědí svědků S. N. J. S., znaleckého posudku Ing. Jiřího Kováře a výslechu tohoto znalce z oboru elektronika). Dovolatel
předestírá své vlastní (opačné) skutkové závěry (že důvodem jeho odvolání z
funkce přednosty chirurgické kliniky bylo to, že „válčil s fakultou“, tedy že
„uplatňoval v soudním řízení svá práva vyplývající z jeho neplatného odvolání z
funkce děkana XY“) na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu
odlišné právní posouzení věci (že byl zaměstnavatelem v rozporu s § 346b odst. 4 zákoníku práce postižen proto, že se zákonným způsobem domáhal svých práv
vyplývajících z pracovněprávních vztahů). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů
však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř.
vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto
ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici
způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit
přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím
soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž
vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod
č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018
Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal dovolatelem namítaný extrémní
rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího
soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. V případě uvedeného
„extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového
stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování
základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takovou situaci se však v posuzovaném případě
zjevně nejedná (viz hodnocení provedených důkazů obsažené v bodech 25 a 26
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, že
odvolací soud neprovedl „některé důkazní návrhy“ a neustanovil revizního
znalce, že postupoval v rozporu s ustanovením § 213 odst. 4 o. s. ř., jestliže
„teprve u odvolacího soudu probíhalo dokazování ve vztahu k námitce pravosti
nahrávky“ („čímž došlo k nahrazení soudu prvního stupně a žalobce byl tímto
zbaven možnosti domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů“), a že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Tyto námitky by mohly
představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jiné vady řízení ve smyslu ustanovení §
242 odst. 3 o. s. ř.; k takovým vadám však může dovolací soud přihlédnout – jak
vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže
je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo
uvedeno výše – naplněn není. Kromě toho o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, jde při zjišťování skutkového stavu věci například tehdy, jestliže v
rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř.
nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné
pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny
důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci sice nebyly
tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení
skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002,
uveřejněný pod č. 56/2003 v časopise Soudní judikatura). O žádný z těchto
případů se však v projednávané věci nejedná. Soud není povinen – jak vyplývá z
ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. – provést všechny účastníky navržené důkazy,
nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem
k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je
tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů
provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být
prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné
nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval
a že neprovedl účastníkem navržené důkazy, nepředstavuje automaticky vadu
řízení (srov. například usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084–
1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, nález
Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011). O tom, zda soud
provede navržený důkaz, nemusí vydat zvláštní rozhodnutí; rozhodne-li se
navržený důkaz neprovést, vypořádá se s touto otázkou v odůvodnění svého
rozsudku (jak to v projednávané věci učinil odvolací soud v bodě 17 odůvodnění
dovoláním napadeného rozsudku). K námitce, že odvolací soud neustanovil revizního znalce, je dále třeba uvést,
že zákon (občanský soudní řád) nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování
revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování
revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude
mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto
pochybnosti mohou být vyvolány i předložením listinného důkazu – posudku
znalce, vypracovaného mimo řízení, nicméně bude vždy záležet na konkrétní
situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude
mít pochybnosti za odstraněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3653/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Úvaha odvolacího soudu, ze které vyplývá důvod,
proč neustanovil revizního znalce, je obsažena v bodě 17 odůvodnění napadeného
rozsudku. Poukazuje-li dovolatel na znalecký posudek Kriminalistického ústavu v
Praze vypracovaný na žádost dovolatele po vydání rozsudku odvolacího soudu, pak
přehlíží, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (srov. §
241a odst. 6 o. s. ř.).
Při své námitce postupu odvolacího soudu v rozporu s ustanovením § 213 odst. 4
o. s. ř. (v níž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 32 Odo 365/2003), též dovolatel přehlíží, že dvojinstančnost není obecnou
zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, a ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo
1180/2011, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod č. 10/2014 Sb. rozh. obč.), ani ústavně
zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. Pl. ÚS
38/13, a ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 3860/17), a že občanský soudní řád
ve znění účinném od 1. 4. 2005 omezil možnost rušení rozhodnutí soudu prvního
stupně a vracení věci k dalšímu řízení a naopak rozšířil možnost doplnění
dokazování odvolacím soudem. Ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se
možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví
meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak
určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v
případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud
neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení, nebo zda za účelem
jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá,
ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem tedy není (a z hlediska
rychlosti a hospodárnosti řízení je naopak zpravidla vhodnější) postup, kdy
odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci
samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011). Dovolací soud neshledává důvod k tomu, aby se
od těchto závěrů dlouhodobě ustálené judikatury odchýlil. Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozsudku
odvolacího soudu, judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem
toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou
požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního
stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít
v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu
prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když
rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není
zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly –
podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není
nepřezkoumatelné, jak namítá žalobce, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně
plynou důvody, pro které byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žaloba o určení neplatnosti odvolání žalobce z vedoucího pracovního místa
přednosty chirurgické kliniky žalované byla zamítnuta. Toto odůvodnění má
všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba
podle § 211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze
činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v
uplatnění jeho práv. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na
spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou
jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není porušením práva na spravedlivý
proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a
vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní
ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti jejich
závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012,
sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b,
§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.