Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Emila Votrubce, zastoupeného JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem, se sídlem Antonína Dvořáka 293, Turnov, proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 27. října 2020 č. j. 10 C 107/2019-195, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. ledna 2021 č. j. 20 Co 267/2020-222 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021 č. j. 28 Cdo 725/2021-237, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 27. května 2021 navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na přístup k soudu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dle stěžovatele napadenými rozhodnutími dojít k porušení čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Dodatkový protokol"), ve stížnosti označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a občanského soudního řádu. Stěžovatel dále v petitu stížnosti navrhl, aby Ústavní soud (následuje citace): "zavázal obecné soudy právním názorem, že bude rozhodnuto podle žalobního petitu v žalobě ze dne 18. 4. 2019, bod XVIII. odst. 1, protože je naprosto správný, určuje se vlastnictví žalobce a jsou k tomu zákonem stanovené předpoklady. To vše za účastenství Státního pozemkového úřadu, Krajský pozemkový úřad pro Liberecký kraj, se sídlem U Nisy 6a, 460 57 Liberec III. z důvodu zamezení právní libovůle a svévole, průtahů v řízení, zcizení majetku v restitučním řízení (legitimní očekávání), nečinnost správního orgánu, porušení Ústavy čl. 36 odst. 1 listiny a dodatkového protokolu č. 1 čl. 1 odst. 1 Evropské Úmluvy a Úmluvy čl. 14 zákaz diskriminace".
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné, a to zejména pro účely stručného odůvodnění tohoto usnesení (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, dalších listin přiložených k ústavní stížnosti a dovolání stěžovatele, které si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatel byl v postavení žalobce účastníkem soudního řízení dle části páté o. s. ř. ( § 244 a násl.) o nahrazení rozhodnutí správního orgánu (Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Liberecký kraj), kterou se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva k vyjmenovaným pozemkům v k.ú. Turnov, a to na základě jím údajně uplatněného restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") ve spojení se zákonem č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd.
Okresní soud v Turnově (dále jen soud prvního stupně) žalobu stěžovatele zamítl, neboť shledal rozhodnutí správního úřadu založené na závěru, že o dané věci již bylo jednou pravomocně rozhodnuto, za správné. Dále soud prvního stupně zrekapituloval právní závěry vyslovené v řadě dřívějších rozhodnutí vydaných ve vícero soudních řízení týkající se dané věci, z nichž se jako základní jeví ten, že stěžovateli nelze přiznat vlastnické právo k nárokovaným pozemkům, neboť jako právní nástupce závětního dědice původního vlastníka, jenž sám restituční nárok neuplatnil, postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě nepožívá.
Krajský soud v Hradci Králové (dále také jen "odvolací soud") k odvolání žalobce napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl jako nepřípustné postupem dle § 243c odst. 1 o. s. ř.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů (podmínek) řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas. Stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž právně zastoupen advokátem v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovateli zákon jiné prostředky k ochraně práva neposkytuje (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Avšak návrh stěžovatele se v části, v níž se tento domáhá, aby Ústavní soud zavázal obecné soudy konkrétním právním názorem tak, jak je popsáno výše v bodě 1 tohoto usnesení, vymyká rozhodovací pravomoci Ústavního soudu. Jak již Ústavní soud stěžovateli vyložil ve svém usnesení ze dne 17. prosince 2019 sp. zn. I. ÚS 1546/19
(dostupné též na http://nalus.usoud.cz), Ústavní soud je povinen se ve své činnosti řídit principem uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní soud tak nemůže překročit rámec předpisů, které vymezují jeho postavení a pravomoc. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž blíže tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákon Ústavním soudu.
Pokud jde o způsoby, jakými je Ústavní soud oprávněn zasahovat do činnosti orgánů veřejné moci, je nutno odkázat na ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud může buďto zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo zakázat příslušnému státnímu orgánu pokračovat v porušování základního práva a svobody a přikázat mu obnovit stav před porušením takového práva, pokud je to možné. Návrh stěžovatele tak v dané části nepředstavoval žádný z případů, v nichž je Ústavní soud ve smyslu shora označených předpisů oprávněn rozhodovat, a k jeho projednání tak není Ústavní soud příslušný (§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu).
5. Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává práva na přístup k soudu dle čl. 36 Listiny, zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy a ochrany legitimního očekávání při ochraně jeho vlastnického práva ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu. Bližší ústavněprávní argumentaci stížnost neobsahuje. Věcně stížnost představuje sled poukazů a námitek již uplatněných v řízení před obecnými soudy. Meritorně stěžovatel (zjednodušeně řečeno) trvá na tom, že mu restituční nárok k daným pozemkům svědčil, že jej uplatnil řádně a včas, že pozemky mu měly být vydány a jejich současný vlastník k nim vlastnické právo platně nenabyl. Argumentace stěžovatele se soustředí na historické souvislosti jím uplatněného restitučního nároku. V procesní rovině stěžovatel namítá, že obecné soudy "nerespektovaly" jím předložené důkazy s tím, že takovým postupem jej měly nedovoleně "diskriminovat". Stěžovatel v ústavní stížnosti dále brojí proti argumentaci dovolacího soudu, s níž se vypořádal se stěžovatelovým dovoláním, neboť tato má být "naprosto lichá", jelikož dovolací soud se měl v napadeném usnesení údajně zabývat "jinou právní problematikou", než jakou stěžovatel v dovolání ve skutečnosti předestřel a která byla "předmětem řízení" vedeného před soudy nižších stupňů.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a došel k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, v němž byl Ústavní soud k jejímu projednání příslušný, zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku - napadená rozhodnutí tedy Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek.
8. Ústavní soud považuje všechna napadená rozhodnutí za ústavně konformní.
9. Předmětem věci bylo posouzení správnosti rozhodnutí správního orgánu (ve smyslu § 250i o. s. ř.) o tom, že se zastavuje řízení o žádosti stěžovatele o vydání v žádosti specifikovaného pozemku, neboť ve shodné věci bylo již jednou rozhodnuto a panuje zde překážka věci rozsouzené. Obecné soudy se stěžovatelem vznesenou otázkou správnosti rozhodnutí správního orgánu, včetně všech předběžných otázek spočívajících v posouzení, zdali stěžovateli může svědčit uplatněný restituční nárok, popř. v jakém právním režimu (dle kterého z restitučních zákonů) a zdali o takovém nároku již bylo pravomocně rozhodnuto, podrobně zabývaly a zohlednily v potřebné míře veškeré zjištěné okolnosti a celý kontext věci.
Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za kvalitně zpracovaná, řádně a srozumitelně odůvodněná. Právnímu posouzení nelze z ústavněprávního pohledu cokoli vytknout. Napadená rozhodnutí nejsou výrazem soudní libovůle ani nepředstavují žádný exces. V podrobnostech Ústavní soud stěžovatele odkazuje zejména na body 13 až 15 napadeného rozsudku soudu prvního stupně a body 6 až 7 napadeného rozsudku odvolacího soudu, k nimž nemá z pozice garanta ústavnosti cokoli dodat. Dále Ústavní soud poukazuje na své usnesení ze dne 19.
července 2017 sp. zn. I. ÚS 1724/17 , v němž byla posouzena ústavní stížnost stěžovatele založená na argumentu, že se obecné soudy dopustily ústavně relevantního pochybení tím, že nepovažovaly stěžovatele za osobou oprávněnou podle zákona o půdě. Toto usnesení bylo vydáno v řízení o ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 2. června 2017, jíž byla napadena rozhodnutí o řešeném restitučním nároku stěžovatele k tomu příslušnými správními orgány (ve dvou stupních) a navazující rozhodnutí obecných soudů (ve třech stupních).
V řízení, které ústavní stížnosti ze dne 2. června 2017 předcházelo, Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 5. dubna 2017 sp. zn. 28 Cdo 4835/2016 stěžovateli (v postavení dovolatele) podrobně vysvětlil, že právní nástupci závětního dědice, jenž sám restituční nárok neuplatnil, postavení oprávněných osob nepožívají. Ústavní soud cituje: "Má-li pak dovolatel za to, že naznačená kritéria splňuje, jelikož je potomkem závětního dědice původní majitelky dotčených pozemků, postačí zopakovat, co již Nejvyšší soud vyložil při aplikaci (obdobně koncipovaného) § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, totiž že výčet oprávněných osob obsažený v citovaném ustanovení má povahu taxativní a nelze jej rozšiřovat subsidiární či analogickou aplikací jiné normy.
Právní nástupci závětního dědice, jenž sám restituční nárok neuplatnil, pak postavení oprávněných osob ve smyslu vzpomenutého zákona nepožívají [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2007 (které obstálo též z hlediska ústavněprávního, poněvadž ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 3140/07 ), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1935/2014]. Popsaný závěr se jeví jednoznačně použitelným i při výkladu § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v posuzované věci.
Jistou váhu by snad mohl mít argument, dle něhož byly soudy povinny zhodnotit existenci žalobcova práva na vydání sporných nemovitostí z hlediska všech restitučních předpisů, nikoli jen zákona č. 229/1991 Sb., neboť i v tomto kontextu lze v zásadě uplatnit tezi, že právní posouzení skutkových přednesů je věcí soudu, jejž tíží povinnost zhodnotit důvodnost žalobního žádání z hlediska veškerých do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, ze dne 14.
11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1065/2012, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 805/2014) a který žalobu nesmí zamítnout, jestliže lze žalobci požadované plnění na základě zjištěného skutkového stavu přiznat, i kdyby se onoho plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 893/2009, či ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3160/2012). V dané věci je však zcela nabíledni, že podmínky vydání předmětných nemovitostí žalobci v režimu zákona č. 403/1990 Sb., na nějž v průběhu sporu odkazoval, nemohly být ani podle jeho vlastních tvrzení splněny, neboť v souladu s tímto předpisem bylo nutné výzvu k vydání věci povinné osobě adresovat v prekluzivní lhůtě 6 měsíců ode dne jeho účinnosti, tj. od 1.
11. 1990 (viz § 19 odst. 1 a § 26 zákona č. 403/1990 Sb., dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1416/2005, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 725/06 ). Uplatnil-li tedy dovolatel svůj nárok dne 21. 2. 1992, jak sám uvádí, je zřejmé, že je vyloučeno, že by aplikace zákona č. 403/1990 Sb. v řešené věci mohla přivodit jeho úspěch. Pro úplnost lze pak podotknout, že ani použití zákona č. 87/1991 Sb. by žalobci nikterak neprospělo se zřetelem ke shora nastíněné podobnosti vymezení oprávněné osoby v zákoně č. 87/1991 Sb. s definicí v zákoně č. 229/1991 Sb., jíž žalobce coby potomek závětního dědice původní vlastnice pozemků nekonvenuje.
Otázka použitelnosti závěrů vyslovených stran platnosti privatizace majetku zatíženého nevypořádanými restitučními nároky v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 160/2003, pak postrádá jakoukoli zřetelnou vazbu na úvahy odvolacího soudu vyslovené v napadeném rozhodnutí, pročež se ani ona nemůže stát základem přípustnosti žalobcova dovolání, neboť účelem dovolacího řízení není řešení problémů ryze hypotetických bez vlivu na konečné rozhodnutí ve věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, a jeho usnesení ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 188/2015)."
10. Ústavní soud zdůrazňuje zejména poslední větu z dané citace v předchozím odstavci, v níž se dovolací soud vyjadřuje k řešení otázek nesouvisejících s postavením stěžovatele. Ústavnímu soudu se totiž jeví, že se stěžovatel prostřednictvím uplatňováním jemu nesvědčících nároků snaží docílit přezkumu (tvrzené) nezákonnosti či neplatnosti privatizačního projektu Šroubárny Turnov (privatizační subjekt - Šroubárna Turnov, a.s., IČO 465 04 613), k čemuž však daná řízení neslouží a ani sloužit nemohou.
Ostatně jak je patrno předmětu řízení vedeného před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 1546/19 , stěžovatel se již v minulosti domáhal před obecnými soudy určovací žalobou negativního určení vlastnického práva společnosti Šroubárny Turnov, a. s. k daným pozemkům, přičemž tato byla pravomocně zamítnuta z důvodu nedostatku stěžovatelova naléhavého právního zájmu, jelikož ani případné negativní určení by nemohlo vést k odstranění (tvrzené) právní nejistoty stěžovatele ani jakkoli přispět k ochraně jeho práv či oprávněných zájmů.
11. S ohledem na argumentaci stěžovatele založenou na tvrzení, že dovolací soud v jeho napadeném usnesení opominul či dezinterpretoval argumentaci stěžovatele obsaženou v dovolání, si Ústavní soud pro úplnost vyžádal kopii samotného dovolání stěžovatele ze dne 3. února 2021, jehož obsah pak porovnal s napadeným usnesením dovolacího soudu. V tomto směru Ústavní soud nahlížel na tvrzení stěžovatele jako na námitky, které, pokud by byly věcně opodstatněné a pochybení dovolacího soudu by zároveň vykazovala určitou minimální ústavněprávní intenzitu, by mohly vést k závěru o porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces (čl.
6 odst. 1 Úmluvy), práva na přístup k soudu a souvisejícího zákazu odepření spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny). Nicméně ani v tomto ohledu Ústavní soud nemůže stěžovateli přitakat. Dovolací soud zcela přiměřeným způsobem reagoval na argumentaci stěžovatele, jeho závěry nejsou nijak excesivní (nelogické) a proto ani usnesení dovolacího soudu není zatíženo aplikační či interpretační svévolí, popř. jiným ústavně relevantním deficitem. Ohledně obsahu samotného dovolání pak má Ústavní soud dokonce určité pochybnosti i o tom, zdali tento vůbec naplnil zákonné požadavky.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Každý dovolatel je v dovolání povinen vylíčit relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu a uvést, v čem se odvolací soud od této relevantní rozhodovací praxe odchýlil, nebo v čem je tato praxe rozporná, popř. v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Dovolatel je ze zákona povinen uvést a popsat jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (popř. prozatím absentující), tak tuto nesprávnost, jde-li o případ nesprávnosti, konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností dovolacího soudu.
Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§ 237 o.s.ř.). Pokud dovolatel tuto svou základní argumentační povinnost vůči dovolacímu soudu nesplní, dovolací soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat (dovolací soud je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán). Dle názoru Ústavního soudu je stěžovatelovo vymezení (vyložení) právních otázek, které měly založit přípustnost dovolání (a jež se ve značném rozsahu doslovně shodují s formulacemi obsaženými v projednávané ústavní stížnosti), v nejlepším případě hraniční, a dovolací soud byl poměrně benevolentní, když vůbec přistoupil k posouzení přípustnosti dovolání a neodmítl jej pro vady.
Ostatně otázky vznesené stěžovatelem v dovolání dle názoru Ústavního soudu ani jeho přípustnost založit nemohly, neboť argumentace stěžovatele se konstantně míjí s právním základem věci - podstatou řízení byl přezkum rozhodování správního orgánu o zastavení správního řízení, nikoli řešení otázek souvisejících se zákonností či platností privatizace Šroubárny Turnov. Dovolací soud šel dle názoru Ústavního soudu naopak nad rámec jeho zákonných povinností a opakovaně (k tomu viz výše v bodě 9 citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 4835/2016) se stěžovateli pokusil vyložit, proč se ve svých nárocích mýlí.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu