Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Přibáně a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Šercla, zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem, sídlem U Nového dvora 1076/2, Praha 4 - Lhotka, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025 č. j. 30 Cdo 1071/2025-173, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2024 č. j. 54 Co 207/2024-84 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. března 2024 č. j. 47 C 235/2023-47, ve spojení s usnesením ze dne 28. 2. 2025 č. j. 47 C 235/2023-170, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel jako žalobce se v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejší účastnici jako žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 465 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 197/2005. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 4. 1. 2005 a dosud neskončilo. Vedlejší účastnice na základě mimosoudního uplatnění nároku poskytla stěžovateli zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Stěžovatel byl již odškodněn za nepřiměřenou délku řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 62/2006, do jehož skončení bylo posuzované řízení opakovaně přerušeno, částkou ve výši 262 085 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem, ve spojení s tam uvedeným usnesením, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 88 667 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z této částky od 28. 10. 2023 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 376 333 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 14 342 Kč (výrok III.).
4. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatel i vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I. o věci samé potvrdil (výrok I.), v zamítavém výroku II. o věci samé rozsudek obvodního soudu změnil jen tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 26 598 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 28. 10. 2023 do zaplacení, jinak, tj. ohledně částky 349 735 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 28. 10. 2023 do zaplacení, rozsudek obvodního soudu v tomto výroku potvrdil (výrok II.) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů za řízení před soudy obou stupňů ve výši 26 684 Kč (výrok III.).
5. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel v části výroku II., ve které byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku obvodního soudu, dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
6. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že krajský soud své rozhodnutí "nezaložil" na otázce vlivu plynutí času a inflace na hodnotu poskytovaného zadostiučinění, a že tedy nešlo o právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání. Stěžovatel namítá, že závěr obecných soudů, že "hodnota zadostiučinění není závislá na kupní síle peněz", není otázkou skutkovou, nýbrž právní otázkou zásadního významu, která měla být Nejvyšším soudem meritorně posouzena. Nejvyšší soud však odmítl tuto otázku přezkoumat s odůvodněním, že nešlo o otázku právní. Uplatnění paušální náhrady nemajetkové újmy bez její reálné valorizace vede k situaci, kdy právo na přiměřené zadostiučinění existuje jen formálně, nikoli reálně. Závěr Nejvyššího soudu je tudíž nejen formalistický, ale je v rozporu i s účelem zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP"), s judikaturou Ústavního soudu i s principy právního státu.
7. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že v případě souběžného vedení dvou civilních řízení s odlišným předmětem je újma účastníka na právu na projednání věci v přiměřené lhůtě vždy "jediná" a nemůže být násobena počtem řízení. Tento výklad vede k odepření spravedlnosti, neboť stěžovateli reálně znemožňuje plnou kompenzaci za zásah do jeho základních práv ve dvou samostatných soudních řízeních. Stěžovatel namítá, že soudní řízení vedená pod sp. zn. 13 C 197/2005 a pod sp. zn. 8 C 62/2006 byla řízeními samostatnými. Obě řízení měla odlišný skutkový základ i předmět. V prvním šlo o bezdůvodné obohacení, ve druhém o určení vlastnického práva. Každé z nich zakládalo samostatný procesní rámec, jiné důkazní řízení, jiný okruh účastníků a právních důsledků. Stěžovatel byl nucen po celou dobu vedení obou řízení aktivně činit procesní úkony, nést náklady řízení a čelit právní nejistotě v každém z nich zvlášť. Evropský soud pro lidská práva (např. věc Scordino v. Itálie, č. 36813/97) opakovaně konstatoval, že stát je odpovědný za každé porušení práva na řízení v přiměřené lhůtě, nikoli jen jednou za všechny případy vedené s jedním účastníkem. Ústavní soud se k obdobnému závěru přihlásil například v nálezu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), ve kterém zdůraznil nutnost individuálního posouzení každého zásahu a každé újmy. Stěžovatel nesouhlasí nejen s výší přisouzené částky, ale namítá i nesprávnou aplikaci právního kritéria složitosti řízení.
8. Argumentaci Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za věcně vadnou. Nejvyšší soud zúžil dovolací přezkum na otázku přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud odkazoval na judikaturu [např. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)], podle níž soud není povinen reagovat na každou jednotlivou námitku. V daném případě však krajský soud nevěnoval pozornost zásadním právním námitkám stěžovatele. Nejvyšší soud se nezabýval tím, zda krajský soud reagoval na relevantní argumenty stěžovatele. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud odmítl jeho návrh na předložení věci velkému senátu a položenou otázku zúžil na marginální aspekt "nepřípustnosti dovolání", čímž znemožnil legitimní přezkum judikatury, která má přímý dopad na vymezení obsahu práva na náhradu újmy. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že nákladový výrok rozsudku krajského soudu nemohl být předmětem dovolacího přezkumu. Poukazuje na to, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je dovolání nepřípustné proti výrokům o náhradě nákladů řízení, ledaže závisí na posouzení právní otázky, která může založit přípustnost dovolání ve věci samé.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
10. Ústavní stížnost směřující proti výroku I. rozsudku obvodního soudu, kterým byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 88 667 Kč s příslušenstvím, a proti měnící části výroku II. rozsudku městského soudu, kterým byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli další částku ve výši 26 598 Kč s příslušenstvím, je podaná někým zjevně neoprávněným (viz sub 23).
11. K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti výroku II. rozsudku obvodního soudu ohledně částky 26 598 Kč s příslušenstvím (kde městský soud rozsudek obvodního soudu změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost stěžovateli uvedenou částku zaplatit) a dále proti nákladovému výroku III. rozsudku obvodního soudu není Ústavní soud příslušný (viz sub 24).
12. Ústavní stížnost směřující proti zamítavé části výroku II. rozsudku obvodního soudu, která zůstala rozsudkem městského soudu nezměněna, proti potvrzující části zamítavého výroku II. jakož i nákladovému výroku III. rozsudku městského soudu a proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. V nyní posuzované věci se městský soud ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatel již byl odškodněn za řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 8 C 62/2006, když obě řízení bylo třeba posuzovat jako řízení jediné, a to i přesto, že toto hlavní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Nebýt právě souběžného (souvisejícího či vedlejšího) řízení, které s předmětem namítaného řízení úzce souviselo, nedošlo by k nepřiměřené délce namítaného řízení. S ohledem na úzkou provázanost obou řízení, kdy rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či v dalších řízeních, je podle městského soudu třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu.
Městský soud dospěl k závěru, že obvodní soud ve světle judikatury Nejvyššího soudu postupoval a zohlednil, že ve vedlejším řízení byl stěžovatel odškodněn, a je proto namístě jej nyní odškodnit jen za tu část řízení, po kterou namítané řízení probíhalo nikoliv souběžně s řízením vedlejším. Městský soud v této souvislosti poukázal na další svá rozhodnutí vydaná ve vztahu ke stěžovateli, resp. k žalobkyni Terkošové, vystupující v některých řízeních vedle stěžovatele na straně žalobce (např. rozsudek ze dne 3.
9. 2024 sp. zn. 54 Co 203/2024 - ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2025 sp. zn. 30 Cdo 307/2025-146 vydanému v této věci Ústavní soud usnesením ze dne 29. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2523/25 odmítl jako zjevně neopodstatněnou).
15. Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, dovodil-li, že v průběhu řízení hlavního a vedlejšího vzniká účastníku hlavního řízení újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení jediná, nikoli násobená počtem takto souběžných řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 348/2010). Okolnost, že každé z uvedených řízení je vedeno ohledně jiného předmětu, na tento závěr nemá žádný vliv. Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že stěžovatel nepředložil v dovolání žádnou argumentaci, která by vedla dovolací soud k překonání tohoto judikaturního závěru prostřednictvím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jak navrhoval stěžovatel.
K otázce vlivu plynutí času na hodnotu poskytovaného zadostiučinění Nejvyšší soud uvedl, že možnost navýšení základní částky zadostiučinění posoudil městský soud také v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, dovodil-li, že není důvod se odchýlit od rozsahu stanoveného stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na rozsudek ze dne 16. 1. 2025 sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci základní částky odškodnění, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný ESLP, jehož rozhodovací praxe, resp. částky přiznávané poškozeným z různých států, byla jediným referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve výše uvedeném stanovisku.
Nejvyšší soud rovněž ústavně konformním způsobem vysvětlil, že dovolání proti nákladovým výrokům je v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ze zákona nepřípustné. Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
16. Přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení je ústavně zaručeným základním právem (čl. 36 odst. 3 Listiny). Okolnosti, které je třeba při posuzování existence předpokladů vzniku odpovědnosti a při rozhodování o výši zadostiučinění vyhodnotit, jsou uvedeny v zákoně č. 82/1998 Sb. Posouzení vzniklé újmy bude vždy výsledkem hodnocení skutkových okolností dané věci.
17. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecný soud při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel upravených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a logicky odůvodnil. Do samotného hodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií provedeného obecnými soudy Ústavní soud není oprávněn zasahovat, ledaže by závěry obecného soudu bylo možno označit za "extrémní", vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. např. nález ze dne 28.
2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23 , bod 19). Pak by totiž takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. "Pouhý" nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže [srov. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10
(N 247/59 SbNU 515), na který odkazuje i stěžovatel ve své ústavní stížnosti].
18. K takovým extrémním vadám v nyní posuzované věci nedošlo. Obecné soudy na tuto věc aplikovaly kritéria obsažená v § 31a zákona č. 82/1998 Sb. a v navazující judikatuře způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti, a to ani co do závěrů o složitost řízení a o nutnosti vyloučení duplicitní újmy. Stěžovatel v tomto ohledu ostatně zejména opakuje námitky, s nimiž se již dostatečným způsobem vypořádaly obecné soudy. Ústavní soud přitom není další instancí, která se má všemi již vypořádanými námitkami znovu zabývat (viz např. usnesení ze dne 18. 6. 2024 sp. zn. II. ÚS 1135/24 , bod 12).
19. Přiznaná částka byla stanovena v souladu se stanoviskem ze dne 13. 4. 2011 Cpjn 206/2010, jehož závěry jsou i dnes ústavně souladné (viz nedávný nález ze dne 24. 9. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 26/25 , body 46 násl. a 65 až 68). Neústavní není ani závěr, že obě řízení se pro účely odškodnění považují za řízení jediné. Nejvyšší soud ústavně souladně vysvětlil, že dvě i více řízení se za daných okolností pro účely odškodnění považují za řízení jediné. Taková situace nastala i v posuzované věci, neboť bez vyřešení předběžné otázky, zda je stěžovatel vlastníkem dotčených pozemků (řešené v souběžném řízení), nemohlo druhé (v této věci posuzované) řízení o náhradě za bezesmluvní užívání těchto pozemků pokračovat.
Rozhodnutí vydané v souběžném řízení bylo klíčové pro druhé rozhodnutí, újma zůstala stejná a nenásobila se počtem souběžných řízení. Stěžovatel byl proto "doodškodněn" za zbývající dosud neodškodněnou část průtahů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2523/25 , vydané ve věci téhož stěžovatele).
20. Otázkou absence valorizace částek přiznávaných za odškodnění nepřiměřené délky soudního řízení se plénum Ústavního soudu podrobně zabývalo v nedávném nálezu ze dne 24. 9. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 26/25
. Ústavní soud v něm dospěl k závěru, že z ústavního pořádku neplyne povinnost zohledňovat také růst životní úrovně ve společnosti či inflaci, k níž došlo za posledních čtrnáct let, a že základní částky přiznávané českými civilními soudy ani v současnosti nejsou nepřiměřeně nízké. Na základě těchto závěrů a dřívější judikatury, podle níž Ústavní soud zasahuje ohledně výše částky přiznané kompenzace zejména až v případech rozporu s obecnou představou spravedlnosti [srov. nález ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15
(N 183/82 SbNU 773), bod 35], shledal námitku stěžovatele zjevně neopodstatněnou. V podrobnostech Ústavní soud na výše uvedený nález odkazuje (srov. též usnesení ze dne 30. 10. 2025 sp. zn. I. ÚS 2008/25 vydané ve věci žalobkyně Terkošové).
21. Výše uvedené závěry se uplatní i v nyní posuzované věci. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neměl žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů ve vztahu k zamítavému výroku II. rozsudku obvodního soudu v části, která zůstala rozhodnutím městského soudu nezměněna, proti potvrzující části výroku II. a nákladovému výroku III. rozsudku městského soudu a proti usnesení Nejvyššího soudu nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
23. Ve vztahu k vyhovujícímu výroku I. rozsudku obvodního soudu, kterým byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 88 667 Kč s příslušenstvím, a ve vztahu k měnící části výroku II. rozsudku městského soudu, kterou byla vedlejší účastnici dále uložena povinnost zaplatit stěžovateli dalších částku 26 598 Kč s příslušenstvím, je ústavní stížnost podaná někým zjevně neoprávněným. Uvedenými výroky bylo stěžovateli vyhověno, a proto nemohl být poškozen na svých právech. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl.
24. K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti výroku II. rozsudku obvodního soudu ohledně částky 26 598 Kč s příslušenstvím (u níž městský soud rozsudek obvodního soudu změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost stěžovateli uvedenou částku zaplatit), a dále proti nákladovému výroku III. rozsudku obvodního soudu není Ústavní soud příslušný. Byly-li výše uvedené ústavní stížností napadené výroky, resp. jejich části rozsudkem městského soudu změněny (zrušeny), právně již neexistují a jako takové nemohou být předmětem přezkumu Ústavním soudem. Ústavní soud proto není k rozhodování o jejich ústavnosti příslušný (není povolán je eventuálně "zrušit" podruhé). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti výše uvedeným neexistujícím výrokům rozhodnutí obvodního soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu