Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ř., zastoupené Mgr. Adélou Hořejší, advokátkou, sídlem Václavkova 343/20, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022 č. j. 25 Cdo 1638/2020-375 a výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2019 č. j. 22 Co 221/2019-293, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Ústav pro péči o matku a dítě, sídlem Podolské nábřeží 157/36, Praha 4 - Podolí, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených v čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka spatřuje v jednání vedlejší účastnice při poskytování předporodní, porodní a poporodní péče při narození její dcery nezvratný mnohačetný zásah do svého práva na soukromý a rodinný život a na ochranu cti a důstojnosti. Podle svých tvrzení byla zejména vystavena ponižujícímu zacházení, ostrakizaci a odepření soukromí, omezení osobní svobody, bylo zabráněno přítomnosti jejího manžela v průběhu celého porodu, nebyly jí poskytovány informace v souladu se zákonnými požadavky, péče jí byla poskytnuta bez nabídnuté alternativy zákroku a dítěti bez souhlasu jeho zákonných zástupců. Jednání vedlejší účastnice mělo za následek, že stěžovatelka vyhledala terapeutickou pomoc, a ovlivnilo ji v dalším reprodukčním rozhodování. Žalobou proti vedlejší účastnici proto uplatnila nárok na omluvu a náhradu nemajetkové újmy.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 5. 2019 č. j. 16 C 48/2018-214 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta v části, v níž se domáhala uložení povinnosti vedlejší účastnici zaslat jí písemnou omluvu následujícího znění: "Vážená paní Ř., omlouváme se Vám za to, že jsme zasáhli do Vašich osobnostních práv, když jsme Vám závadně a nezákonným způsobem poskytovali zdravotní služby, a způsobili Vám tak újmu s obtížně odčinitelnými následky, které se citelně promítly do Vašeho osobního života." (výrok I). Žaloba byla zamítnuta také v rozsahu, v němž se stěžovatelka domáhala jako náhrady nemajetkové újmy nejprve zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a po změně žaloby také částky 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok III). Vedlejší účastnici nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok IV).
4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I (výrok I) a v rozsahu částky 20 000 Kč s příslušenstvím také ve výroku II, který však co do částky 30 000 Kč s příslušenstvím zrušil (výrok II). Rovněž zrušil výrok III rozsudku obvodního soudu, který se týkal částky 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok III). Oběma zrušujícími výroky byla věc ve stanoveném rozsahu vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Městský soud vytkl obvodnímu soudu nedostatečné odůvodnění jeho rozsudku, včetně neujasnění si, v čem měly spočívat jednotlivé zásahy a jakým směrem mělo být vedeno dokazování.
5. Potvrzení výroku I rozsudku obvodního soudu městský soud zdůvodnil tím, že text omluvy byl tak nekonkrétní, že objektivně postrádal satisfakční efekt. Nevyplývá z něj, čím konkrétně mělo být zasaženo do práv stěžovatelky. Ta ani netvrdí, že by všechny zdravotní služby poskytnuté vedlejší účastnicí byly závadné a nezákonné. V účastnické výpovědi naopak uvedla, že zdravotním službám poskytovaným jí na poporodním oddělení po přeložení z jednotky intenzivní péče nic nevytýká. Právo na náhradu nemajetkové újmy omluvou ve vztahu k předporodní péči je navíc promlčeno a vedlejší účastnice důvodně vznesla námitku promlčení. Tím, že stěžovatelka formulovala omluvu obecně, nebylo možné požadavku na omluvu vyhovět ani částečně. Soud je žalobním návrhem vázán, může mu vyhovět zcela, nebo částečně, ale nemůže přiznat něco, co žalující strana nežádá (tedy ani formulačně jiné znění omluvy). Nekonkrétnost omluvy je podle městského soudu hlediskem až při posuzování důvodnosti žalobního požadavku, a nikoli již při posuzování projednatelnosti žaloby.
6. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatelky proti výroku I rozsudku krajského soudu. Dovolání splňovalo veškeré náležitosti a bylo shledáno přípustným podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, pro řešení otázky formy (a též obsahu) žalobcem požadovaného morálního zadostiučinění podle § 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, z hlediska důvodnosti žalobního nároku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu za účinnosti občanského zákoníku řešena.
7. Ve svém posouzení Nejvyšší soud zdůraznil, že podle § 82 odst. 1 občanského zákoníku se fyzická osoba má právo domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti nebo aby byly odstraněny následky těchto zásahů, potažmo aby jí bylo podle § 2951 odst. 2 občanského zákoníku poskytnuto přiměřené zadostiučinění, které náleží v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob (např. omluva, správní postih škůdce nebo jeho trestní odsouzení) skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Žaloba postižené fyzické osoby, která se domáhá morálního zadostiučinění, musí vždy znít na určitou formu tohoto zadostiučinění, přičemž soud je žalobním petitem vázán. Neshledá-li soud žalobcem požadovanou formu a obsah zadostiučinění s ohledem na okolnosti posuzované věci objektivně přiměřenou, resp. postačující a tím účinnou, žalobu zamítne. Při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce vyjde z celkové povahy a jednotlivých okolností konkrétního případu, jež zahrnují např. intenzitu, povahu a způsob neoprávněného zásahu, charakter a rozsah zasažené hodnoty osobnosti, trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.
8. Uvedená východiska byla rozhodná pro posouzení žaloby stěžovatelky. Nejvyšší soud ve shodě s krajským soudem uvedl, že jí navrhovaný text omluvy je natolik nekonkrétní, že objektivně postrádá satisfakční efekt. Vyhověním požadavku na takto formulovanou omluvu by soud nepřípustně ukládal vedlejší účastnici povinnost omluvit se za jednání, o němž není jisté, zda je protiprávní, nebo jestli se jej vedlejší účastnice dopustila. Nejvyšší soud odmítl námitku stěžovatelky, že je výhradně na jejím posouzení, jaký text omluvy má pro ni satisfakční efekt, a že soud nemůže určovat, jakou míru obecnosti či konkrétnosti má mít omluva. Přestože primární funkcí morálního zadostiučinění formou omluvy je satisfakce pro poškozenou osobu, nelze opomenout, že i škůdce má právo vědět, za jaké své protiprávní zásahy se má omluvit. Na objektivním hledisku je třeba trvat i proto, že text omluvy může být na základě rozhodnutí soudu či poškozené osoby zveřejněn širší nezúčastněné veřejnosti.
9. Námitku stěžovatelky, že soud ji měl před případným zamítnutím nároku na omluvu z důvodu formulační obecnosti vyzvat k opravě či doplnění textu omluvy postupem podle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu, Nejvyšší soud nepovažoval za důvodnou. Stěžovatelka opomíjí rozdíl mezi situací, kdy je žalobní petit nevykonatelný a žaloba je pro absenci zákonem stanovených náležitostí, nesrozumitelnost nebo neurčitost neprojednatelná (nesplňuje požadavky § 42 odst. 4, případně § 79 odst. 1 občanského soudního řádu), a situací, kdy žalobcem požadovaná forma a obsah zadostiučinění není objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřená, resp. postačující a tím i účinná. Ve druhém případě žalobní nárok sice vyhovuje procesním požadavkům z hlediska jeho projednatelnosti před soudem, avšak nelze mu vyhovět z důvodu nenaplnění požadavků podle § 2951 odst. 2 občanského zákoníku. Je-li navíc v soudním řízení požadována omluva za více zásahů do osobnostních práv člověka, musí z jejího textu vyplývat, za která konkrétní jednání žalovaného je omluva poskytována, a to nejen z důvodu naplnění její satisfakční role, ale i pro případ, že by žaloba byla shledána důvodnou jen zčásti. Bylo by porušením principu nestrannosti soudu, jestliže by soud vyzýval žalobce takovým způsobem, aby tento dostál se svým nárokem požadavkům hmotného práva a následně mu bylo možné vyhovět.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá Ústavnímu soudu otázku, nakolik orgány veřejné moci mohou limitovat a autoritativně určovat přípustnost a podobu omluvy škůdce poškozenému při reparaci nemajetkové újmy. Právní předpisy nijak nespecifikují, jakou podobu či jaké náležitosti má omluva ke svému úspěšnému poskytnutí obsahovat, a uplatní se u ní výlučně obecné korektivy soukromého práva, mezi něž patří veřejný pořádek, dobré mravy a obecně uznávané zásady spravedlnosti a práva.
11. Podle soudní praxe musí být omluva přiměřená, a tím i postačující a účinná, a musí plnit satisfakční roli. Stěžovatelka nesouhlasí s výkladem těchto pojmů obecnými soudy. Požadavek přiměřenosti vnímá jako limit, který je dán mírou způsobené újmy, nikoli jako nezbytný standard, jehož se má poškozený domáhat. Volba míry odškodnění je v intencích způsobené nemajetkové újmy výlučně volbou poškozeného. Ten se může po škůdci domáhat i omluvy, která objektivně vzato nevyčerpává způsobenou nemateriální újmu zcela, ať již relativně nízkou intenzitou použitého výraziva, nižším věcným rozsahem omluvy či kombinací obojího, a obecný soud je povinen žalobě vyhovět.
12. Satisfakční efekt pro poškozeného je bytostně subjektivní kategorií, kterou definuje sám pro sebe výlučně poškozený. Stěžovatelka se při formulaci požadované omluvy zcela vědomě a úmyslně vyhnula konkrétnímu a detailnímu popisu veškerých negativních jednotlivostí a zásahů do jejích práv při poskytování zdravotních služeb vedlejší účastnicí. Opakování jednotlivých zásahů během porodu v omluvě by ji vystavilo další bolesti. Právě proto požadovala vyslovení prosté omluvy. Výkon bytostně subjektivních práv na poskytnutí omluvy konkrétnímu poškozenému nelze zobecňovat do univerzální formy omluvy s neměnnými parametry. Stát nemá adresátům a uživatelům právních norem autoritativně sdělovat, co jediné jim může pomoci vyrovnat se s újmou a v čem se mají cítit komfortně. Tím by popřel smysl a účel zadostiučinění.
13. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, že by jí požadovaná omluva byla neurčitá a že je nezbytné v ní uvést všechny jednotlivé konkrétní nedostatky zdravotních služeb poskytnutých vedlejší účastnicí. Stěžovatelka se ve své podstatě domáhá omluvy za to, že jí byla zdravotní služba poskytnuta vadně, což je samo o sobě konstatování validní a zcela konkrétní báze pro odškodnění. Bylo by obtížně udržitelným formalismem požadovat po ní, aby označila každý konkrétní prvek jednání vedlejší účastnice, který byl vadným poskytnutím zdravotních služeb. Z hlediska zásahů do osobnostních práv stěžovatelky při poskytování porodních a poporodních služeb tyto zásahy úzce souvisí, vrší se na sebe a vytvářejí komplex, který je celistvý a nedělitelný. Jednotlivé, ať již drobné či zásadnější zásahy vedlejší účastnice, nefigurují ojediněle, ale pouze ve spojení s dalšími zásahy, a jejich působení je (v negativním smyslu) synergické.
14. Vedlejší účastnice byla velmi přesně a komplexně seznámena s výtkami a nároky stěžovatelky, jež byly uplatněny ještě před zahájením soudního sporu postupem podle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejích poskytování (zákon o zdravotních službách), ve zněních pozdějších předpisů, a později soudně. Z žádného právního předpisu, z dostupné soudní praxe ani ze závěrů odborné literatury nevyplývá, že by podmínkou pro úspěšné domáhání se omluvy bylo naplnění edukačního či informačního momentu pro škůdce. Přesouvání pozornosti na škůdce a na ochranu jeho práv zakotvováním informačního či snad dokonce edukačního momentu je podle stěžovatelky v příkrém rozporu s povahou a účelem odčiňování nemajetkové újmy a představuje ukládání povinností poškozenému vůči škůdci, které hraničí se sekundární viktimizací poškozeného. Detailnost a konkrétnost omluvy nevyžaduje ani případné zpřístupnění rozsudku veřejnosti jednou ze stran sporu. Výrok jakéhokoli rozsudku, je-li zveřejněn izolovaně, dává veřejnosti kvalifikovanou zprávu až ve spojení s odůvodněním.
15. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Rovněž byla podána oprávněnou navrhovatelkou, je přípustná [stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] a byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Rozhoduje-li o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, nelze jej považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Platí přitom, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti jen za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
17. Stěžovatelka se žalobou domáhala, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost písemné omluvy ve znění specifikovaném v žalobním petitu (viz bod 3 tohoto usnesení). Podle obecných soudů však byla navrhovaná omluva natolik neurčitá, že objektivně nemohla vést k odčinění nemajetkové újmy podle § 2951 odst. 2 občanského zákoníku, tedy k odstranění následků stěžovatelkou tvrzeného neoprávněného zásahu do jejího práva na ochranu osobnosti podle § 82 odst. 1 občanského zákoníku. Žaloba byla proto v této části zamítnuta.
18. Pro posouzení ústavní stížnosti bylo rozhodné, zda obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z požadavků, jež pro jejich rozhodování vyplývají z práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu může být takovýto následek dán i při neopodstatněném upřednostnění jednoho ze dvou v kolizi stojících ústavně zaručených základních práv a svobod nebo jiných ústavně chráněných hodnot [např. nález ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01
(N 37/25 SbNU 287)]. Z hlediska stěžovatelky je takovouto hodnotou ochrana její důstojnosti a osobní cti zaručená v čl. 10 odst. 1 Listiny a ochrana jejího soukromého a rodinného života zaručená v čl. 10 odst. 2 Listiny, jež mají povahu ústavně zaručeného základního práva. Tomu odpovídá také základní právo stěžovatelky na respektování jejího soukromého a rodinného života zaručené v čl. 8 Úmluvy.
19. Ústavní soud konstatuje, že při rozhodování o žalobě, na jejímž základě má být žalovanému podle § 2951 odst. 2 občanského zákoníku uložena povinnost omluvy, jsou obecné soudy vázány žalobním petitem. Je třeba rozlišovat mezi projednatelností žaloby, jejímž předpokladem je samotné vymezení textu žalobcem navrhované omluvy, a důvodností žaloby, která se odvíjí od obsahu tohoto textu. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu musí být žalobcem požadovaná forma (a též obsah) zadostiučinění "objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřená, resp. postačující a tím účinná", přičemž není-li tato podmínka splněna, požadované zadostiučinění nelze žalobci přiznat a žalobu je třeba (podle okolností zcela nebo zčásti) zamítnout (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. 30 Cdo 2919/2006 a ze dne 22. 12. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2058/2010).
20. Obecné soudy nemohou odhlédnout od objektivního hlediska, zda je navrhovaná omluva dostatečně konkrétní, jasná, určitá a odpovídá skutečnostem, které vyplývají z okolností jednotlivého případu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 298/2011). Nepostačuje, že žalobce vnímá její text jako postačující a plnící satisfakční funkci. Soud totiž vyhověním návrhu neposkytuje jen ochranu práva žalobce, ale také ukládá povinnost žalovanému, která se již z důvodu samotného zjištění jeho protiprávního jednání dotýká také jeho základních práv a svobod.
21. Požadavek určitosti povinnosti omluvy působí nejen vůči tomu, kdo se jí domáhá, ale i vůči tomu, komu má být uložena. Tento požadavek vyplývá přímo z čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Je-li vymezení jednání, za které se má žalovaný omluvit, dostatečně určité, je tím na jeho straně současně založena právní jistota ohledně protiprávního jednání, jehož se omluva týká, což umožňuje naplnění jejího účelu. Má-li být omluva s ohledem na povahu zásahu do osobnostních práv zveřejněna, pak je dokonce ze stejného důvodu nezbytné, aby z ní byl obsah tohoto protiprávního jednání seznatelný i pro širší veřejnost.
22. Míra specifikace obsažená v textu omluvy se může lišit v závislosti na okolnostech věci. Právě od nich se bude odvíjet, zda v konkrétní věci postačuje spíše obecné vymezení protiprávního jednání, nebo je třeba, aby toto jednání bylo vymezeno podrobně. Text omluvy by měl být formulován tak, aby vystihl podstatu závadného jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. 23 Cdo 5145/2017). Má-li se omluva týkat více jednání, pak je žádoucí, aby její text umožňoval žalobě vyhovět i v případě, že bude shledána důvodnou jen zčásti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3384/2020). Namítá-li stěžovatelka, že po ní s ohledem na negativní dopady do její osobní sféry nelze požadovat, aby v návrhu omluvy uváděla konkrétní a detailní popis veškerých negativních jednotlivostí, jde o okolnost, kterou lze zohlednit při formulaci omluvy, samotná však nemůže převážit nad požadavkem určitosti.
23. Není úlohou Ústavního soudu nebo obecných soudů, aby - slovy stěžovatelky - vymezily "univerzální formu omluvy s neměnnými parametry", která bude použitelná u jakéhokoli zásahu do osobnostních práv. Stejně tak není nezbytné, aby dotčená osoba vždy navrhovala omluvu, která jde až na samou hranici nároku na náhradu nemateriální újmy, a nemohla tuto náhradu požadovat v menším rozsahu. Nic takového obecné soudy v napadených rozhodnutích neuvedly. Důvodem zamítnutí žaloby byla výlučně neurčitost textu omluvy, který postrádal i jen spojitost s tvrzeným protiprávním jednáním vedlejší účastnice při poskytování předporodní, porodní a poporodní péče. Tato neurčitost je zřejmá (jasně viditelná) a nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí k ní není třeba nic dalšího dodat.
24. Ústavní soud se nakonec ztotožnil také se závěrem obecných soudů, že vytýkaná neurčitost navrhované omluvy neměla vliv na samotnou projednatelnost žaloby, nýbrž na její věcné posouzení, a tudíž bylo třeba žalobu v této části zamítnout (to ostatně vyplývá již z výše odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu, viz bod 19 tohoto usnesení).
25. Napadeným rozhodnutím proto nelze vytknout, že by jimi byla odepřena ochrana základních práv stěžovatelky zaručených v čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Obecné soudy ve svých úvahách správně zohlednily požadavek určitosti, při jehož nerespektování by mohlo být neústavním způsobem zasaženo do základního práva vedlejší účastnice na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, případně některého jiného jejího ústavně zaručeného základního práva. Bylo na stěžovatelce, aby navrhovanou omluvu formulovala odpovídajícím způsobem.
26. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu