Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Přibáně a Martina Smolka o ústavních stížnostech 1) stěžovatele Přemysla Uhra, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. června 2025 č. j. 22 As 34/2025-62, a 2) stěžovatelky Ing. Boženy Langové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. září 2025 č. j. 22 As 17/2025-59, obou zastoupených Mgr. Michalem Staňkem, advokátem, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1 - Nové Město, a obou ústavních stížnostech spojených s návrhem na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
sp. zn. II. ÚS 2357/25
a
sp. zn. II. ÚS 3366/25
se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod sp. zn. II. ÚS 2357/25
.
II. Ústavní stížnosti a s nimi spojené návrhy se odmítají.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu a ochranu vlastnictví, jakož i svobody podnikání. Oba z týchž důvodů s ústavními stížnostmi spojují návrhy na zrušení v záhlaví uvedeného nařízení vlády.
2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatelé uplatnili námitky proti zařazení svých pozemků do CHKO Soutok. Protože nebyli úspěšní, bránili se proti vyřízení svých námitek samostatnými žalobami. Žalobu stěžovatelky zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2025 č. j. 3 A 84/2024-72, žalobu stěžovatele zamítl týž soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2025 č. j. 9 A 84/2024-73. Kasační stížnost stěžovatele poté zamítl Nejvyšší správní soud stěžovatelem napadeným rozsudkem a kasační stížnost stěžovatelky zamítl týž soud stěžovatelkou napadeným rozsudkem.
3. Podle Nejvyššího správního soudu uplatnili stěžovatelé dvě stěžejní námitky, a totiž že orná půda nemůže být předmětem ochrany CHKO, což představuje nepřiměřený zásah do jejich vlastnických práv, a že vláda nevyužila v rozporu s principem proporcionality smluvní ochranu podle zákona o ochraně přírody a krajiny jako méně invazivní nástroj regulace území. Stěžovatelé ovšem argumentovali ryze v obecné rovině, náležitě nekonkretizovali snížení hodnoty svých pozemků, ani jak na pozemcích hospodaří. Zahrnutí orné půdy jako předmětu ochrany obecně odůvodní, že i ta je součástí krajiny a plní přírodní funkce. Smluvní ochrana zde nebyla srovnatelně efektivním nástrojem kvůli roztříštěnosti vlastnických vztahů. Nedošlo ani k porušení výhrady zákona, protože vyhlášení CHKO na základě nařízení vlády zákon předpokládá.
4. Stěžovatelé v samostatně podaných ústavních stížnostech shodně tvrdí, že vyhlášení CHKO Soutok odporuje principu proporcionality, protože se nezvážilo, že se území již reguluje jako evropsky významná lokalita, a že území bylo možné regulovat smluvně (§ 45c odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny). Tím došlo k zásahu do práva stěžovatelů na ochranu vlastnictví. Vláda také nezohlednila, že na území působí řada podnikatelů, a ani v tomto kontextu nezvážila méně invazivnější formy regulace. Jde proto také o zásah do svobody podnikání. Stěžovatelům bylo dále upřeno právo na řádný soudní přezkum jejich věci, protože CHKO Soutok se vyhlásila dříve, než soudy přezkoumaly vyřízení námitek stěžovatelů. Stěžovatelé konečně shodně navrhují, aby Ústavní soud ze všech uvedených důvodů zrušil nařízení vlády č. 55/2025 Sb. jako celek.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavních stížností příslušný. Byly podány oprávněnými osobami, jsou včasné a přípustné. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem.
6. Podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků či rozhodnutí. Nynější ústavní stížnosti tyto podmínky splňují. Napadají obsahově shodná rozhodnutí správních soudů s totožnou argumentací. Věci spolu souvisí a jejich společné projednání a rozhodnutí o nich je zde hospodárnější. Protože obě věci připadly témuž soudci zpravodaji a jejich projednání a rozhodnutí o nich náleží II. senátu v témže složení, rozhodl Ústavní soud o spojení věcí v senátu (srov. bod 16 nálezu ze dne 8. 10. 2024 sp. zn. III. ÚS 1858/24 či bod 3 usnesení ze dne 8. 1. 2025 sp. zn. II. ÚS 2840/24 ).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud ustáleně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je zásadně věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Nynější ústavní stížnosti jsou další ze série ústavních stížností ve věcech rozhodnutí o námitkách a následného soudního přezkumu týkajícího se vyhlášení CHKO Soutok, o nichž Ústavní soud již rozhodoval. I zde jsou stěžovatelé zastoupeni týmž právním zástupcem a jejich argumentace se s těmito dalšími ústavními stížnostmi prakticky shoduje. Dosud Ústavní soud tyto obdobné ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítl. Učinil tak doposud usneseními ze dne 29. 10. 2025 sp. zn. II. ÚS 2525/25
, ze dne 20. 11. 2025
sp. zn. III. ÚS 2359/25
, ze dne 24. 11. 2025
sp. zn. I. ÚS 2527/25
, ze dne 27. 11. 2025
sp. zn. IV. ÚS 2254/25
, ze dne 27. 11. 2025
sp. zn. III. ÚS 3094/25
, ze dne 28. 11. 2025
sp. zn. I. ÚS 2252/25
a ze dne 4. 12. 2025
sp. zn. III. ÚS 2744/25
.
9. Na tato usnesení lze beze zbytku odkázat. Tato usnesení vycházejí mimo jiné z nálezu ze dne 22. 10. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 17/25
, jimiž Ústavní soud jako nedůvodný zamítl návrh skupiny poslanců na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb. Potvrdil, že vyhlášení CHKO Soutok obstálo v testu proporcionality, proběhlo v souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny a proces jeho schvalování a projednávání nevykazoval jakýkoli náznak libovůle.
10. Nejpodstatnější pro ústavní stížnost stěžovatelů ovšem je, že ani v nynějších věcech nepředložili žádnou konkrétní argumentaci k tvrzeným zásahům do svých práv. Nejvyšší správní soud srozumitelně vysvětlil důvody svého rozhodnutí, včetně toho, proč není argumentace stěžovatelů z hlediska individualizovaného zásahu do jejich práv dostatečná. Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatelů v konkrétnostech vypořádal a stěžovatelé jeho argumentaci v ústavní stížnosti nereflektují. Ani zde proto není důvod závěry Nejvyššího správního soudu z pohledu ústavnosti blíže posuzovat. Judikatura Ústavního soudu se již s problémy nastolenými stěžovateli k řešení vypořádala.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), jejich ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl. Stejně tak odmítl s ústavními stížnostmi spojené návrhy na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., neboť odmítnutím ústavní stížnosti odpadá možnost projednat návrh na zrušení právního předpisu bez dalšího [§ 43 odst. 2 písm. a) a b) a § 64 odst. 2 písm. d) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu