Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ř., zastoupené Mgr. Adélou Hořejší, advokátkou se sídlem Václavkova 343/20, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2023 č. j. 22 Co 67/2023-554 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2019 č. j. 22 Co 221/2019-293, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a příspěvkové organizace Ústav pro péči o matku a dítě, sídlem Podolské nábřeží 157/4, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka namítá, že přístup zaměstnanců poskytovatele porodní péče nebyl přiměřeným zásahem do jejích práv. Tato věc se dotýká širší systematické otázky tzv. porodnického násilí v České republice. Stěžovatelka rovněž namítá porušení jejího práva na přístup k soudu z důvodu, že obecné soudy nehleděly na poskytování porodnické služby jako na celek.
2. Dne 6. 3. 2015 v Ústavu pro péči o matku a dítě porodila stěžovatelka císařským řezem v plné narkóze své první dítě, dceru V. Stěžovatelka spatřuje v jednání vedlejší účastnice při poskytování předporodní, porodní a poporodní péče při narození její dcery nezvratný mnohačetný zásah do svého práva na soukromý a rodinný život a na ochranu cti a důstojnosti.
3. Vedlejší účastnice se měla tohoto zásahu do osobnostních práv stěžovatelky dopustit následujícími skutky: 1) nátlakem na indukci spojeným s vyhrožováním úmrtím dítěte v rámci předporodní péče, 2) stěžovatelce nebyla před umělým vyvoláním porodu poskytnuta informace o tom, že po umělém vyvolání porodu při ní nebude moct být přítomen manžel, protože bude hospitalizována na oddělení rizikového těhotenství (že stráví noc ze dne 5. 3. 2015 na 6. 3. 2015 bez přítomnosti manžela), 3) v důsledku nesprávného postupu personálu vedlejší účastnice došlo k patologické situaci, která musela být řešena akutním císařským řezem v celkové anestézii (narkóze), jejímž důsledkem stěžovatelka porod nevnímala a její manžel mu nemohl být přítomen, 4) separací dcery po porodu, 5) nevhodným přístupem personálu vedlejší účastnice ke stěžovatelce po porodu, 6) podáním drog, opiátů a analgetik při porodu a po porodu bez souhlasu stěžovatelky, dokonce proti její vůli. Jednání vedlejší účastnice mělo za následek, že stěžovatelka vyhledala terapeutickou pomoc, a ovlivnilo ji v dalším reprodukčním rozhodování. Žalobou proti vedlejší účastnici proto uplatnila nárok na omluvu a náhradu nemajetkové újmy. Stěžovatelka se domáhala nejprve zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím a po rozšíření žaloby také částky 150 000 Kč s příslušenstvím (za újmu způsobenou podáním drog bez jejího souhlasu).
4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále "obvodní soud") ze dne 23. 5. 2019 č. j. 16 C 48/2018-214 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta v části, v níž se domáhala uložení povinnosti vedlejší účastnici zaslat jí písemnou omluvu (výrok I). Žaloba byla zamítnuta také v rozsahu, v němž se stěžovatelka domáhala jako náhrady nemajetkové újmy zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a také částky 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok III). Vedlejší účastnici nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok IV).
5. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále "městský soud") napadeným rozsudkem ze dne 21. 11. 2019 č. j. 22 Co 221/2019-293 ("prvý napadený rozsudek"). Potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I (výrok I). Shledal, že formulace omluvy je příliš obecná na to, aby měla satisfakční efekt. Žalobní požadavek 1) týkající se nátlaku na indukci v rámci předporodní péče shledal promlčeným. Rozsudek potvrdil v rozsahu částky 20 000 Kč s příslušenstvím také ve výroku II, který však co do částky 30 000 Kč s příslušenstvím zrušil (výrok II). Podle městského soudu obvodní soud věcně správně zamítl žalobní požadavek na zaplacení částky 10 000 Kč za (2) neposkytnutí informace o tom, že bude stěžovatelka po indukci umístněná na oddělení rizikového těhotenství a požadavek 10 000 Kč za (5) nevhodný přístup personálu po porodu. Městský soud zrušil výrok III rozsudku obvodního soudu, který se týkal částky 150 000 Kč s příslušenstvím za (6) podáním drog bez souhlasu stěžovatelky. Městský soud vytkl obvodnímu soudu nedostatečné odůvodnění jeho rozsudku, včetně neujasnění si, v čem měly spočívat jednotlivé zásahy a jakým směrem mělo být vedeno dokazování. V rozsahu zrušujících výroků byla věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení; konkrétně v rozsahu žalobního požadavku náhrady újmy za (3) porod císařským řezem v celkové anestezii, (4) separace stěžovatelky a její dcery po porodu a (6) podání drog, opiátů a analgetik bez souhlasu a proti vůli stěžovatelky.
6. Stěžovatelka podala dovolání proti prvému napadenému rozsudku městského soudu v rozsahu výroku I (potvrzení zamítnutí požadavku na omluvu). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2022 č. j. 25 Cdo 1638/2020-375 dovolání zamítl. Stěžovatelka podala vůči tomuto rozsudku ústavní stížnost, kterou Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 11. 7. 2023 sp. zn. II. ÚS 2351/22 .
7. Obvodní soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2023 č. j. 16 C 48/2018-473, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. 3. 2023 č. j. 16 C 48/2018-484 žalobu ve zbylém rozsahu znovu zamítl. Městský soud napadeným rozsudkem ze dne 15. 6. 2023 č. j. 22 Co 67/2023-554 ("druhý napadený rozsudek") v pořadí druhý rozsudek obvodního soudu ve výroku I a v doplněném výroku o náhradě nákladů státu potvrdil a ve výroku II změnil jen do výše přiznaných nákladů řízení (výrok I), dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Městský soud přitom jako soud odvolací postupem podle § 213 odst. 2 až 4 o. s. ř. zopakoval některé důkazy a doplnil dokazování o některé důkazy soudem prvního stupně neprovedené. Městský soud závěr obvodního soudu potvrdil ve vztahu ke skutku (3), tj. indikování porodu císařským řezem v celkové anestezii. Skutková zjištění vycházející ze znaleckého posudku a výslechu znalce vedla k věcnému závěru o neexistenci zásahu do osobnostních práv stěžovatelky. Vedlejší účastnice postupovala de lege artis, když po patologickém nálezu na CTG přistoupila k císařskému řezu v plné anestezii.
Není pochybením ani to, že při indukci nepředvídala císařský řez, který si stěžovatelka nepřála, a nepřistoupila k epidurální anestezii. Pokud jde o (4) separaci stěžovatelky od její dcery po porodu, městský soud také potvrdil závěr obvodního soudu. Shledal, že stěžovatelka byla z jednotky intenzivní péče přeložena na pokoj s dcerou poté, co byla schopna postarat se sama o sebe. K otázce separace manžela stěžovatelky s jejich dcerou není stěžovatelka věcně legitimovaná. Závěrem městský soud shledal, že (6) podáním morfia přes nesouhlas stěžovatelky vedlejší účastnice neoprávněně zasáhla do jejích osobnostních práv.
Narušila její osobní autonomii, zasáhla do její integrity a porušila její právo na sebeurčení. Tento zásah nedosahuje takové intenzity, aby byl kompenzovatelný v penězích. Skutečným zadostiučiněním by byla omluva, o tu stěžovatelka nežádala. Její žalobní požadavek na omluvu za závadné poskytnutí zdravotní péče byl pravomocně zamítnut jako nekonkrétní. Předmětem odvolacího řízení tak požadavek na poskytnutí omluvy nebyl. Proti druhému napadenému rozsudku podala stěžovatelka dovolání ve vztahu k nepřiznání částky 150 000 Kč za podání morfia přes její nesouhlas (v rozsahu výroku I městského soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku obvodního soudu).
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2025 sp, zn. 25 Cdo 3133/2023 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto.
8. Stěžovatelka podala ústavní stížnost, kterou napadá druhý napadený rozsudek městského soudu v celém rozsahu ve vztahu k otázce jednoty skutku (ve spojení s prvým napadeným rozsudkem městského soudu). Alternativně napadá druhý napadený rozsudek městského soudu, co se týče nepřiznání částky 15 000 Kč za separaci od její dcery a částky 15 000 Kč za indikaci porodu císařským řezem v celkové anestezii (v rozsahu výroku I městského soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku obvodního soudu).
9. První rovinou tohoto případu je, že stěžovatelka tvrdí, že čerpala od vedlejší účastnice porodnickou službu jako celek. Tím, že při porodu bylo zasaženo do jejích osobnostních práv, jí byla tato služba poskytnuta vadně jako celek. Fragmentací tohoto zásahu na dílčí části bylo stěžovatelce znemožněno podání mimořádného opravného prostředku a bylo nepřiměřeně zasaženo do jejího práva na soudní ochranu. Druhou rovinu nyní řešeného případu tvoří otázky nepřípustného zásahu do integrity a autonomie ženy při porodu a po něm a narušení soukromého a rodinného života. Soudy se s nimi podle stěžovatelky nevypořádaly ústavně souladným způsobem.
10. Zaprvé, porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka především v tom, že se obecné soudy nevyrovnaly se zásahem do jejích základních práv perspektivou jednoty skutku. Ta vyplývá ze specifické situace (porod a období bezprostředně po něm jako kontinuální děj) a specifického (zranitelného) postavení rodící ženy a následků plynoucí z podstaty zásahu do autonomie rodící ženy. Tím, že se obecné soudy na porod nedívaly jako na jeden akt, zásah marginalizovaly (v právní i ve skutkové rovině). V konečném výsledku popřely a odepřely stěžovatelce soudní ochranu.
11. Stěžovatelka považuje všechny dílčí projevy tzv. porodnického násilí samy o sobě za samostatně žalovatelné zásahy (tak jak je vymezila v žalobě). Avšak jsou podle ní charakterizovány skutkovou jednotou. Stěžovatelka čerpala od žalované porodnickou službu jako celek. Legitimně očekávala, že jí bude poskytovaná v souladu s právem a s respektem k jejím základním lidským právům. Bylo zasaženo do jejích osobnostních práv, a proto jí byla porodnická služba poskytnuta vadně jako celek.
12. Pro ilustraci stěžovatelka uvádí tři přirovnání. Soudy přistupují k posuzování trestného činu znásilnění a domácího násilí jako k celku, při posuzování protiprávnosti neštěpí jednotlivé zásahy do jednotlivých útoků. Rovněž je otázku jednotnosti skutku možné ilustrovat na případě vadného dodání věci či díla, způsobí-li takové dodání i zásah do osobnostní sféry. Služba (i porodnická) jako celek je zarámovaná jedním právním vztahem. Stejně jako si poškozený přál mít dům, nikoli zbořeniště (ačkoli měl dům např. bezvadně zasazená okna), tak stěžovatelka chtěla bezvadnou porodnickou službu, tedy takovou, v níž poskytovatel respektuje její základní lidská práva. Respekt k nedotknutelnosti osoby je jednotícím žádoucím výsledkem celého porodního děje.
13. Z odborných studií plyne, že nepohoda, stres a úzkost rodičky vedou k nepostupujícímu porodu, prodlužují dobu porodu a zvyšují riziko operativního zásahu. Mezi negativní faktory ovlivňující průběh porodu a pocit bezpečí patří odsuzující komentáře, nedostatky v provedení informovaného souhlasu, nedostatečná komunikace, nedostatečná podpora a přehlížení potřeb rodičky, mechanistická praxe bez podpory emocionální složky porodu, špatné organizační aspekty péče, nedostatečné soukromí, ztráta autonomie. To vše stěžovatelka prožila a toto se i propsalo do průběhu porodu. Městský soud tuto skutečnost i provedené důkazy zcela argumentačně pominul a založil tím i nepřezkoumatelnost nejen rozhodnutí jako takového, ale i nepřezkoumatelnost rozhodnutí stran fragmentace skutku.
14. Stěžovatelka s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedla, že moderní stát ve své současné podobě musí vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících k zajištění soudní ochrany. Takovým zajištěním ale není přístup, který ochranu vyloučí. Umělou izolací jednotlivostí je výrazně oslaben charakter zásahu a význam práv, do nichž bylo zasaženo. Mnoho dílčích částí zásahu pak fragmentací zmizelo zcela. Tím městský soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu.
15. Zadruhé stěžovatelka namítá porušení práva na důstojnost (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina"), ochranu soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), porušení principu nedotknutelnosti člověka (čl. 7 odst. 1 Listiny), porušení jejího práva nebýt vystavena nelidskému a ponižujícímu zacházení (čl. 7 odst. 2 Listiny) a porušení práva na svobodu (čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále "Úmluva").
16. Argumentuje, že obecné soudy nerozlišily dvě paralelní roviny zásahu do jejích práv. Jednak do její autonomie a soukromého a rodinného života, za druhé do jejího fyzického zdraví. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že městský soud se (i) částečně vůbec argumentačně nevypořádal s existencí ani se závažností zásahů do jejích lidských práv, ani je většinou nedetekoval (vyjma morfia) jako lidská práva,(ii) částečně argumentoval zcela opačně ve dvou rozsudcích na podkladě stejné právní i skutkové situace, rozhodl tak překvapivě a v rozporu s principem vázanosti svým vlastním rozhodnutím (separace, morfium); a (iii) částečně jejich porušení překlenul zjednodušením a odklonem pozornosti k otázkám odborného postupu a v souvislosti s tím (iv) legitimizoval zásah do autonomie, což ale představuje jinou právní hodnotu pod jinou právní ochranou, a tím i mimoběžnou argumentační linku. Tím vším založil i nepřezkoumatelnost, narušení principu právní jistoty a porušil právo na spravedlivý proces.
17. Dále stěžovatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu namítá, že městský soud při posuzování indikování porodu císařským řezem v celkové anestezii pochybil. V první řadě nesprávně provedl test proporcionality a neidentifikoval konkurující zájmy, které mohly převážit nad právy stěžovatelky. V druhé řadě městský soud neodlišil odpovědnost za správně provedený zákrok od odpovědnosti za provedení zákroku bez informovaného souhlasu. Zatímco postup non lege artis ohrožuje život a zdraví pacienta, zákrok provedený bez souhlasu pacienta ohrožuje osobnostní integritu člověka, mezi jejíž aspekty patří svoboda rozhodování, lidská důstojnost, soukromí apod., takový zákrok je zakázán a je protiprávní. Zaměněním postupu lege artis a zásahu do osobnostních práv odvolací soud připravil stěžovatelku o soudní ochranu.
18. Stěžovatelka shledává pochybení městského soudu při posouzení nezbytnosti provedení císařského řezu v celkové anestezii v pěti samostatně stojících rovinách. Jednak (i) jsou právní závěry městského soudu v rozporu s provedeným dokazováním v takové míře, že vedou k vadnému rozhodnutí; dále (ii) vstup do autonomie stěžovatelky nebyl podroben testu proporcionality; (iii) z dané věci opět vyloučil rovinu osobnostních práv a jejich nedodržení i za situace odborně správného postupu a legitimního provedení císařského řezu. I kdyby bylo provedení císařského řezu v celkové anestezii opodstatněné (včetně prolomení autonomie stěžovatelky), městský soud pominul postupy, které mu předcházely, i následovaly, ve vztahu k porušení práva na integritu a soukromý a rodinný život, které způsobily stěžovatelce újmu (neinformování stěžovatelky o průběhu porodu a nepostupujícím porodu, bez možností tlumit bolesti, nedostatek soukromí, neinformování stěžovatelky po operaci a všechny další již zmíněné zásahy); (iv) proces vedoucí k císařskému řezu měl dvě fáze, předcházejících 16, resp. 6 hodin, a samotné provedení ranního monitoru a rozhodnutí. Městský soud tyto dvě fáze izoloval a věnoval se pouze rannímu rozhodnutí, navzdory skutečnosti, že kontext a příčinná souvislost s předchozím obdobím (absentující péče) je zásadní pro výsledné právní hodnocení; a konečně (v) městský soud vadně (nekriticky) hodnotil znalecký posudek a pochybnosti o objektivní podjatosti znalce.
19. Stěžovatelka rovněž shledává pochybení městského soudu při posouzení zásahu do jejích práv separací její dcery. Městský soud podle ní postupoval v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu. Nepřihlédl k tomu, že stav stěžovatelky, kvůli kterému nebyla podle vedlejší účastnice schopna se o dceru postarat, byl způsoben protiprávním podáním morfia a neposkytnutím jídla a vody. Nezohlednil to, že stěžovatelka nebyla dopředu informována o nestandardním postupu vedlejší účastnice spočívajícím v umístnění rodiček po císařském řezu na jednotku intenzivní péče.
20. Tyto zásahy byly podle stěžovatelky tak intenzivní, že se jedná o porušení jejího práva nebýt vystavena nelidskému a ponižujícími zacházení. Zároveň nedostatečný přísun živin představuje i formu omezení osobní svobody, protože reálně bránilo stěžovatelce nejen v zotavování, ale i v samotném běžném lidském fungování (spolu s účinky opiátů).
21. Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení. Městský soud ve svém vyjádření setrval na svém právním názoru vysloveném v napadeném rozsudku.
22. Městský soud zdůraznil, že hlavním hlediskem při projednávání věci pro něj byl spravedlivý proces. Stručně shrnul skutkový stav věci a průběh porodu a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého druhého rozsudku napadeného ústavní stížností (rozsudek ze dne 15. 6. 2023 č. j. 22 Co 67/2023-554). Uvedl, že i když stěžovatelka požaduje i zrušení předešlého rozsudku, považuje to za procesně nemožné, a proto omezí svou argumentaci pouze na poslední rozsudek. Uvedl, že i když na tom nebudoval své závěry, možná by všechno proběhlo více podle představ stěžovatelky, pokud by nepodepsala negativní revers a s vyvoláním porodu souhlasila, když jí tento postup lékaři doporučili poprvé.
23. Podle městského soudu vůbec nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatelky. Na základě zjištění učiněných z velmi rozsáhlého dokazování včetně znaleckého zkoumání, dospěl k závěru, že vedlejší účastnice postupovala lege artis, pokud provedla porod při úplné anestezii. Na zavedení lokální narkózy nebylo možno čekat, přičemž tuto náhlou situaci vedlejší účastnice nijak nezpůsobila. Městský soud rovněž neshledal pochybení v tom, že stěžovatelka byla po porodu oddělena od dcery. Bylo to proto, že stěžovatelka rodila císařským řezem v plné anestezii a nebyla schopna se o dceru postarat. Protože vůbec k zásahu nedošlo, městský soud neshledal důvodným vyjadřovat se k námitce fragmentace zásahu. I kdyby městský soud projednával nárok jako celek, stěžovatelka by žádné zadostiučinění nedostala, protože nebyl naplněn základ nároku.
24. Stěžovatelka v replice zdůraznila, že její pozice před obecnými soudy je důsledkem porušení pozitivních závazků státu zajistit ochranu před porodnickým násilím. Zákaz tzv. porodnického násilí podle stěžovatelky plyne (podle míry intenzity) z ochrany soukromého a rodinného života a ze zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení podle Úmluvy; stěžovatelka je přesvědčená, že v jejím případě došlo k porušení obou z článků.
25. V replice zopakovala, že předmětem žaloby byl zásah do jejích osobnostních práv, nikoli pouze postup non lege artis. I postup lege artis může být z pohledu zásahu do práva na rodinný a soukromý život a práva nebýt vystaven ponižujícímu zacházení právně vadný. Podle stěžovatelky navíc dokazování neodpovídá tvrzení městského soudu (v napadenému rozsudku i ve vyjádření), že monitorace proběhla postupem lege artis.
26. Závěrem stěžovatelka poukázala na systémový rozměr problému. Podle povědomí stěžovatelky neexistuje v České republice jediný případ, kde by soud vyhověl žalobě ženy proti tzv. porodnickému násilí. Podle stěžovatelky tak Česká republika neposkytuje ochranu před objektivním násilím na ženách při porodu (analogicky rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci M. C. proti Bulharsku ze dne 4. prosince 2003 č. 39272/98).
27. Stěžovatelka dne 26. 11. 2025 podala rozšíření ústavní stížnosti. Sdělila v něm svůj úmysl rozšířit předmět řízení o původní ústavní stížnosti o stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2025 č. j. 25 Cdo 3133/2023-611. Pokud to nebude možné, žádá Ústavní soud, aby na toto podání nahlížel jako na samostatnou ústavní stížnost.
28. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
29. Stěžovatelka první námitkou brojí proti skutkové a právní fragmentaci zásahu do jejích práv. Ústavní soud se musí primárně zabývat touto otázkou. V případě její důvodnosti by se totiž alternativní návrh stal bezpředmětným.
30. Tuto námitku již uplatnila v předcházejícím řízení, když brojila proti prvnímu napadenému rozsudku dovoláním. Rovněž ji uplatnila i v ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022 č. j. 25 Cdo 1638/2020-375. V ústavní stížnosti argumentovala nedělitelností zásahů do osobnostních práv v jejím případě a Ústavní soud se s touto argumentací vypořádal (usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2023 sp. zn. II. ÚS 2351/22 ).
31. Ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nezakládá nepřípustnost takové ústavní stížnosti, kterou stěžovatelka podala opětovně proti těm samým rozhodnutím poté, co byla její původní ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu pro zjevnou neopodstatněnost. Překážka věci rozhodnuté vyplývající z tohoto ustanovení se totiž omezuje toliko na věci, o kterých bylo rozhodnuto nálezem, nikoliv usnesením. Z toho však nelze vyvozovat závěr, že se tímto podáním vytváří pro stěžovatelku procesní prostor, aby se za předpokladu, že mezitím nedošlo k uplynutí lhůty podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, mohla domoci přehodnocení podle jejího názoru nesprávných právních závěrů Ústavního soudu obsažených v jeho původním usnesení v téže věci. Nemožnost takového přehodnocení totiž vyplývá z nepřípustnosti opravného prostředku (odvolání) jak proti nálezům (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), tak proti usnesením Ústavního soudu (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Opodstatněnost ústavní stížnosti tak může Ústavní soud posuzovat jen ve vztahu k námitkám novým, jež v předchozím řízení nebyly předmětem jeho věcného posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. II. ÚS 625/11 ).
32. Stěžovatelka již ústavní stížností brojila proti skutkové fragmentaci zásahu do jejích práv, kterou učinil městský soud v prvním napadeném rozsudku. Tehdy tuto argumentaci uvedla v souvislosti se zamítnutím jejího nároku na omluvu pro její nekonkrétnost. Tentokrát tu samou věcnou argumentaci používá jako podpůrný argument v jiném kontextu, ovšem její podstata zůstává stejná. Stěžovatelka brojí proti rozdělení nároků za zásah do jednotlivých dílčích nároků, protože to považuje za přílišný formalismus a odepření soudní ochrany. Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud již jednou shledal tuto argumentaci zjevně neopodstatněnou a v nynějším řízení se jí tudíž nemůže zabývat.
33. Rozšíření ústavní stížnosti tak, aby se změnil předmět řízení o nové rozhodnutí, není přípustné. Ústavní soud takovou možnost odmítl v minulosti, když se zabýval pouze hypotetickou možností vzniku této procesní situace. Ústavní soud učinil závěr, že postup podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž dosud není rozhodnuto (usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2001 sp. zn. I. ÚS 339/01 ). Jedním z nosných důvodů tohoto závěru byl fakt, že by nastala procesní situace, jako v případě stěžovatelky. Podle již ustálené judikatury Ústavního soudu by byl takový postup v rozporu s principem právní jistoty, především s ohledem na ústavní postavení a funkci Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2421/23 , ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2293/16 , ze dne 12. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 993/15 ). Podání stěžovatelky posoudil Ústavní soud podle jeho obsahu, jako novou ústavní stížnost. Řízení o ní probíhá pod spisovou značkou I. ÚS 3846/25.
34. Předmětem ústavního přezkumu může být proto pouze druhý napadený rozsudek. Proto se v nynějším případě posuzování zásahu do osobnostních práv zúžilo na otázku zásahu dvěma skutky - přistoupením k císařskému řezu v celkové anestezii a následně s tím úzce spojenou separací stěžovatelky od její dcery.
35. Ústavní soud shledal v této části ústavní stížnost stěžovatelky zjevně neopodstatněnou.
36. Porod představuje jedinečný a choulostivý okamžik v životě žen. Dotýká se jejich tělesné a duševní integrity, osobní autonomie a souvisejících reprodukčních práv. Otázka výběru místa a okolností porodu proto spadá pod rozsah práva žen na ochranu jejich soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na ochranu nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 1238/21 (body 52 a 60) či usnesení sp. zn. Pl. ÚS 26/11 ]. Obdobně se vyslovil Evropský soud pro lidská práva (dále "ESLP") v rozsudku velkého senátu ve věci Dubská a Krejzová proti České republice ze dne 15. listopadu 2016 č. 28859/11 a 28473/12, § 163 a následně také v rozsudcích Pojatina proti Chorvatsku ze dne 4. října 2018 č. 18568/12, § 44; Kosaite-Čypiene a další proti Litvě ze dne 4. června 2019 č. 69489/12, § 66.
37. Jak již Ústavní soud konstatoval v nálezu ze dne 28. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 2746/23 rolí Ústavního soudu je také dbát na práva zvlášť zranitelných skupin, jejichž zájmy zůstávají často přehlíženy nebo jim je připisována nízká důležitost. Takovou zvlášť zranitelnou skupinou mohou být i těhotné a rodící ženy a jejich zájmy v oblasti reprodukčního zdraví (viz rozsudky ESLP ve věci Société de Conception de Presse et d'Edition et Ponson proti Francii ze dne. 5. 3. 2009, č. 26935/05, § 60; a Shioshvili a ostatní proti Rusku ze dne 20. 12. 2016, č. 19356/07, § 86).
38. K této tématice se vyjádřily nejenom soudy, ale i mezinárodní organizace, jichž je Česká republika členským státem. Zvláštní zpráva OSN o porodnickém násilí definuje "porodnické násilí" jako násilí páchané na ženách během porodu v zdravotnických zařízeních. Potvrzuje, že tato forma násilí je rozšířená a systematická a je zakořeněna ve zdravotním systému. Podle zvláštní zpravodajky OSN je "porodnické násilí" součástí souvislého řetězce porušování práv, k němuž dochází v širším kontextu strukturální nerovnosti, diskriminace a patriarchátu. Je také výsledkem nedostatečného vzdělávání a odborné přípravy, jakož i nedostatečného respektování rovného postavení žen a jejich lidských práv (Zvláštní zpráva OSN o porodnickém násilí, A human rights-based approach to mistreatment and violence against women in reproductive health services with a focus on childbirth and obstetric violence: Note by the Secretary-General. A/74/137, 11. červenec 2019, bod 4, 12 a 15). Zvláštní zpravodajka v této věci shledala, že provedení císařského řezu bez informovaného souhlasu může být projevem porodnického násilí (Zvláštní zpráva o porodnickém násilí, bod 24).
39. Ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu. Tento zásah spočívá buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické, psychické či morální integritě. Musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023 sp. zn. 25 Cdo 2202/2021 a obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019 sp. zn. 25 Cdo 3423/2018).
40. Vzhledem k právu ošetřovaného na nedotknutelnost vlastní osoby se pro oprávněný zásah do jeho tělesné a duševní integrity vyžaduje právní důvod. S výjimkou zákonem stanovených případů je vždy vyžadován informovaný souhlas ošetřovaného (POVOLNÁ, Michaela. § 2642 [Oprávněnost úkonů v rámci péče o zdraví]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 1).
41. Městský soud částečně nesprávně spojil neexistenci porušení práva na tělesnou integritu stěžovatelky s tím, že postup personálu vedlejší účastnice byl lege artis. Nezákonnost se totiž v případě stěžovatelky neodvíjí od základní povinnosti poskytovatele vykonávat svou činnost řádně, tzv. postupem lege artis. Může dojít k zásahu do osobnostních práv, i když čistě zdravotní péče je provedena správně. Bylo potřebné přezkoumat, zda k pochybení nedošlo ještě o krok dřív. Tedy zda lékař tuto činnost (provedení císařského řezu v celkové anestezii) vůbec mohl vykonávat.
42. Obdobně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 5. 2013 č. j. 30 Cdo 3223/2011 shledal, že "[p]ouhé konstatování odvolacího soudu, že "léčebný postup žalované při ošetřování a léčbě dcery žalobkyně byl správný a bylo při něm postupováno lege artis" či "znalec neshledal žádné výkony non lege artis" a "zjištěný léčebný postup při léčbě a ošetřování dcery žalobkyně podle těchto zjištění odpovídal poznatkům současné lékařské vědy, nelze jím dovodit neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně ani její dcery", je nedostačujícím, neboť dovolatelka se domáhala nejen ochrany proti zásahům do života a zdraví, ale také ochrany proti zásahům do lidské důstojnosti a též namítala svoji nedostatečnou informovanost. V případě posuzování zásahu do lidské důstojnosti není možné pouze odkázat na fakt, že nebylo shledáno pochybení non lege artis; znalec se totiž vyjadřuje pouze k otázkám odborným a vyjadřování k právním věcem mu nepřísluší, a tudíž není možné hodnotit zásah do lidské důstojnosti pouze ve světle lékařského znaleckého posudku."
43. Z výše uvedeného vyplývá pravidlo, že lékařský zákrok vůči svéprávné a vnímající osobě schopné o svém osudu rozhodovat lze zásadně učinit pouze s jejím informovaným souhlasem. Ústavněprávní požadavek souhlasu pacienta se promítá i do zákonné úpravy poskytování léčby. Zákon č. 372/2011 Sb, o zdravotních službách ("zákon o zdravotních službách") na jedné straně v § 28 odst. 1 stanoví, že zdravotní služby lze pacientovi zásadně poskytnout pouze s jeho "svobodným a informovaným souhlasem". Podle § 34 odst. 3 téhož zákona pacient na druhou stranu může odmítnout vyslovit souhlas s poskytnutím zdravotních služeb.
44. Výše popsaný základní princip byl nicméně judikatorně oslaben v případě některých konfliktů zájmů rodičky a nenarozeného dítěte (tzv. maternal-fetal conflict). Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 konstatoval výjimečnou možnost zásahu do tělesné integrity rodící ženy bez jejího souhlasu (viz body 72 až 86 prvního nálezu). Stanovil, že takový zásah do práva rodící ženy je možný z důvodu ochrany zdraví a života dítěte. Tento právní názor převzal Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 2480/20 (viz body 20 až 30 nálezu). Jednalo se ovšem pouze o část odůvodnění, a proto se této otázce nevěnoval hlouběji. Otázkou ústavnosti provedení císařského řezu bez souhlasu rodičky se doposud Ústavní soud nezabýval (nález ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. I. ÚS 605/24 ).
45. Je nutno připomenout, že ochrana zdraví a života nenarozeného dítěte tak, jak s ní pracoval Ústavní soud ve své předcházející judikatuře, je ústavní hodnotou, nikoli konstatováním nového práva na život nenarozeného dítěte. Právo na život Listina zaručuje jen narozeným lidem: o dosud nenarozených vypovídá jen druhá část ustanovení čl. 6 odst. 1 (Lidský život je hoden ochrany již před narozením). Podle Jana Wintra lze souhlasit s nálezem slovenského ústavního soudu PL. ÚS 12/01 z 4. 12. 2007, že z oné věty nevyplývá základní právo nenarozeného člověka na život, nýbrž jen objektivní ústavní hodnota. To vytváří široký prostor pro uvážení zákonodárce, který může chránit základní práva těhotné ženy (Wintr, Jan. Principy českého ústavního práva. 2. vyd., Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 1. vyd. Vysokoškolské učebnice. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. ISBN 978-80-7380-449-7, str. 165).
46. Protože právní osobnost nenarozeného plodu je citlivou politickou otázkou, ESLP se jí záměrně ve své judikatuře zabývající se reprodukčními právy vyhýbá. Ve věci Vo proti Francii ponechal otevřenou otázku, zda plod spadá do působnosti čl. 2 Úmluvy (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Vo proti Francii ze dne 8. července 2004, č. 53924/00). S ohledem na různé vnitrostátní přístupy k tomuto problému ESLP shledal, že určení počátku práva na život je na uvážení států, které jim ESLP v této oblasti poskytuje, a to i v rámci evolutivního výkladu Úmluvy, která je "žijícím instrumentem", který je nutné vykládat ve světle současných životních podmínek. Proto nepovažoval za vhodné abstraktně odpovědět na otázku, zda je nenarozené dítě "osobou" ve smyslu čl. 2 Úmluvy. Ve věci A. B. C. proti Irsku dále soud projevil neochotu stanovit jasná práva plodu, místo toho se soustředil na vyvažování zájmů státu na ochraně "veřejné morálky" (včetně ochrany života plodu) a práv žen na zdraví a pohodu (rozhodnutí ESLP ve věci A. B. C. proti Irsku ze dne 16. prosince 2010, č. 25579/05).
47. V situaci, kdy se řeší pouze zásah do tělesné integrity ženy, jde o hledání rozumné rovnováhy kolidujících hodnot a zachování podstaty a smyslu daného základního práva (čl. 4 odst. 4 Listiny). Ústavní soud vychází z toho, že práva matky (rodičky) a dítěte nelze stavět do umělých konfliktů a považovat je za protichůdná. V převážné většině případů totiž matky postupují v souladu s nejlepšími zájmy dítěte (nález sp. zn. II. ÚS 1238/21 , bod 55). Nelze zaměřovat pozornost pouze na zájmy rozeného dítěte, ale současně od nich nelze zcela odhlížet.
48. Právo na tělesnou integritu určitě omezit lze, nejedná se o právo absolutní, ovšem neměl by zde být dán prostor pro libovůli zdravotnického personálu. Při poměřování přiměřenosti tak výrazného zásahu do práv zranitelné osoby, kterou je rodící žena, je však nutno přistupovat velice přísně.
49. Ústavní soud z výše nastíněných závěrů vychází a ztotožňuje se s nimi. Obecné soudy mají povinnost zohlednit nejenom to, zda byl postup lékařského personálu lege artis, ale také, zda byl k němu dán právní důvod (v tomto případě existence informovaného souhlasu nebo proporcionalita zásahu s ohledem na ochranu ústavní hodnoty ochrany života a zdraví nenarozeného dítěte). V případě stěžovatelky městský soud v druhém napadeném rozsudku uvádí, že fakt, že postup personálu vedlejší účastnice nemusel být jediný možný (zejména hodnoceno zpětně s vědomím narození zdravého novorozence), není argumentem vyvracejícím závěr, že se jedná o postup lege artis. Sám městský soud explicitně připouští, že stěžovatelka tvrdí, že nedala souhlas k provedení císařského řezu v celkové anestezii. V bodě 30 na str. 13 druhého napadeného rozsudku uvádí, že i když v porodním plánu stěžovatelka možnost císařského řezu připustila, následně si císařský řez nepřála. Městský soud blíže nezkoumal, k čemu konkrétně stěžovatelka souhlas dala nebo nedala. Nepovažoval to za podstatné, protože postup lékařského personálu byl lege artis a dítě se narodilo zdravé. To je nedostačující, protože stěžovatelka se domáhala nejen ochrany proti zásahům do života a zdraví, ale i do jejího práva na tělesnou integritu (tedy osobnostního práva).
50. Toto dílčí pochybení ovšem nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Městský soud totiž vysvětlil, proč byl zákrok nevyhnutelný s ohledem na urgentní ohrožení života rodícího se dítěte. Závěr městského soudu je v souladu s předchozí judikaturou Ústavního soudu. V situaci stěžovatelky byly dány výjimečné okolnosti pro tak závažný zásah do jejího práva na tělesnou integritu. Městský soud se s proporcionalitou zásahu vypořádal. Císařský řez byl indikován z důvodu možných fatálních následků na zdraví dítěte. Takový přístup byl zvolen i s ohledem na zdraví stěžovatelky, která mohla svým přístupem, kdy oddalovala porod (což soudy vyhodnotily i na základě výpovědi znalce), k této situaci určitým způsobem přispět. Proto je tato námitka stěžovatelky zjevně neopodstatněná.
51. Další otázkou, která byla soudu předložena, je, zda provedení invazivního chirurgického zákroku na zranitelné osobě, bez jejího informovaného souhlasu dosahuje hranice ponižujícího zacházení (čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy).
52. Špatné zacházení musí dosáhnout určitého minimálního prahu závažnosti, aby mohlo spadat pod věcný rozsah čl. 3 Úmluvy. Aby bylo jednání považováno za nelidské a ponižující, musí vždy překračovat určité nevyhnutelné utrpení nebo ponížení, které je součástí nějaké formy legitimního zacházení. Provedení lékařského zákroku bez souhlasu plně duševně způsobilého dospělého člověka, i když by mohlo mít jeho odmítnutí fatální následky, je vždy zásahem do jeho práva na ochranu fyzické integrity (Rozsudek ESLP ve věci Pretty proti Spojenému království ze dne 29. dubna 2002, č. 2346/02, § 63 a 65; rozsudek ESLP ve věci Glass proti Spojenému království ze dne 9. března 2004, č. 61827/00, § 82-83; rozsudek ESLP ve věci Moskevští svědci Jehovovi proti Rusku ze dne 10. června 2010, č. 302/02, § 13).
53. V situaci probíhajícího porodu, ovšem při jiné povaze zásahu, dospěl ESLP k závěru, že došlo k porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení (čl. 3 Úmluvy) tím, že stěžovatelka, zadržená v pokročilém stádiu těhotenství pro podezření ze spáchání trestného činu loupeže, byla v porodnici připoutána k lůžku bez dostatečných důvodů (Rozsudek ESLP ve věci Korneykova a Korneykov proti Ukrajině ze dne 24. března 2016, č. 56660/12).
54. Naopak v jiném kontextu, ale při stejné povaze zásahu zase ESLP konstatoval porušení čl. 3 a 8 Úmluvy z důvodu sterilizace svéprávných dospělých osob, provedené bez jejich informovaného souhlasu, jelikož takový postup je v rozporu s respektováním lidské svobody a důstojnosti (např. rozsudek ESLP ve věci Soares de Melo proti Portugalsku ze dne 16. února 2016, č. 72850/14, § 109-111). Souhlas s léčebným výkonem přitom nelze považovat za skutečně svobodný, pokud by v případě nesouhlasu dotčená osoba pozbyla plného výkonu svého práva na genderovou identitu a osobní rozvoj (rozsudek ESLP ve věci Van Kück proti Německu ze dne 12. června 2003, č. 35968/97, § 75).
55. V dnešní společnosti lidé často považují císařský řez za "zákrok s nízkým rizikem", a lékaři díky pokroku ve fetální technologii nacházejí více prostoru pro indikaci císařského řezu. Avšak stále se jedná o velký chirurgický zákrok. Ani při porodu bez komplikací není žena mimo nebezpečí. Operace s sebou nese riziko úmrtí pro matku i plod, které může být i vyšší, než při vaginálním porodu.
56. Císařský řez je určitě legitimním prostředkem ochrany ústavní hodnoty ochrany zdraví a života nenarozeného (rodícího se) dítěte. Ovšem lze si představit situace, kde by císařský řez bez informovaného souhlasu (například ve spojení se specifickým přístupem personálu, nebo nátlakem) mohl být nepřípustným zásahem do práva stěžovatelky nebýt vystavena ponižujícímu zacházení. Poměřování kolidujících zájmů pak už nepřichází v úvahu. Takovou úroveň nevyhnutelného ponížení však jednání lékařského personálu vůči stěžovatelce v tomto konkrétním případě nepřekračuje, přestože stěžovatelka mohla chování zdravotnického personálu takto subjektivně vnímat. Proto je i tato námitka stěžovatelky zjevně neopodstatněná. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani další argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2026
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu