25 Cdo 3133/2023-611
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: M. Ř., zastoupená Mgr. Adélou Hořejší, advokátkou se sídlem Václavkova 343/20, Praha 6, proti žalovanému: Ústav pro péči o matku a dítě, příspěvková organizace, se sídlem Podolské nábřeží 157/36, Praha 4, IČO 00023698, zastoupená JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 48/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2023, č. j. 22 Co 67/2023-554, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalovaný poskytoval žalobkyni předporodní, porodní i poporodní péči v souvislosti s narozením její dcery AAAAA (pseudonym), přičemž jednáním žalovaného mělo být zasaženo do práva žalobkyně na soukromý a rodinný život a do jejího práva na ochranu cti a důstojnosti. Za zásahy byly považovány zejména zabránění přítomnosti osoby blízké (manžela) v průběhu první i druhé doby porodní, vystavení žalobkyně ponižujícímu zacházení, ostrakizace a odepření soukromí, porušení práva na informovaný souhlas, respektive neposkytování informací v souladu se zákonnými požadavky, poskytnutí péče bez nabídnuté alternativy zákroku, omezení osobní svobody a zdravotní péče o dítě bez souhlasu zákonných zástupců. Žalobkyně musela v souvislosti s těmito zásahy vyhledat terapeutickou pomoc a ovlivnily ji v jejím dalším reprodukčním rozhodování.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 16 C 48/2018-214, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný
zaslal omluvu ve znění: „Vážená paní Ř., omlouváme se Vám za to, že jsme zasáhli do Vašich osobnostních práv, když jsme Vám závadně a nezákonným způsobem poskytovali zdravotní služby, a způsobili Vám tak újmu s obtížně odčinitelnými následky, které se citelně promítly do Vašeho osobního života.“ (výrok I), dále zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni na
náhradě nemajetkové újmy 50.000 Kč a 150.000 Kč (výroky II a III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Po provedeném dokazování obvodní soud uzavřel, že nebyly prokázány rozhodné skutečnosti o nepřípustném jednání žalovaného v míře, která by odůvodňovala vyhovění žalobě na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“). Současně konstatoval, že žalovanou vznesená námitka promlčení je důvodná ve vztahu k zásahům v rámci předporodní péče. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 150 o. s. ř.
3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 22 Co 221/2019-293, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaslání omluvy v požadovaném znění (výrok I), ve výroku II jej v rozsahu zamítnuté částky 20.000 Kč potvrdil a v rozsahu 30.000 Kč jej zrušil (výrok II), ve výroku III ohledně zamítnutí žaloby v částce 150.000 Kč jej zrušil (výrok III) a v rozsahu zrušení věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby ohledně omluvy z důvodu její nekonkrétnosti i z důvodu promlčení ve vztahu k předporodní péči. Za věcně správné pak označil zamítnutí žaloby v rozsahu 20.000 Kč, a to 10.000 Kč na odčinění nemajetkové újmy v souvislosti s tvrzením, že žalovaný neposkytl žalobkyni před umělým vyvoláním porodu informaci, že poté bude hospitalizována na oddělení rizikového těhotenství, kde s žalobkyní (na rozdíl od oddělení porodního) nebude moci být přítomen manžel, a že tak noc z 5. na 6. 3. 2015 stráví v zařízení bez jeho přítomnosti, a dalších 10.000 Kč za přístup personálu žalovaného k žalobkyni po porodu. Pokud by totiž tyto zásahy byly prokázány a bylo by je možno považovat za neoprávněné, skutečnou a dostatečně účinnou satisfakcí by zde byla (řádná) omluva, kterou však žalobkyně nežádala. Důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích podle § 2951 odst. 2 o. z. neshledal. Odvolací soud konstatoval, že ve zbylé části předmětu řízení si obvodní soud dostatečně neujasnil, o kterých zásazích do osobnosti žalobkyně rozhoduje, v důsledku čehož pak ani nevedl k těmto zásahům potřebné dokazování. Pro posouzení odborných otázek nevycházel ze závěrů nestranného znalce, ale nepřípustně jen ze svědeckých výpovědí lékařů a dalšího personálu žalovaného. Některé relevantní otázky pak zcela pominul. Ohledně nároku na 150.000 Kč bylo jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
4. K dovolání žalobkyně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1638/2020, dovolací soud zamítl dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na omluvu. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatelkou požadovaný text omluvy je natolik nekonkrétní, že objektivně postrádá satisfakční efekt. Nevyplývá z něj, čím konkrétně mělo být zasaženo do jejích práv, přičemž sama dovolatelka ani netvrdí, že by všechny zdravotní služby poskytnuté jí žalovanou byly závadné a nezákonné. Žalobou požadovaná forma morálního zadostiučinění (omluva) je zcela obecná, není tudíž objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřená, a tím z hlediska § 2951 odst. 2 o. z. postačující k nápravě vzniklé újmy a účinná.
5. Ústavní stížnost proti rozsudku dovolacího soudu byla Ústavním soudem odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. II. ÚS 2351/22.
6. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 2. 2023, č. j. 16 C 48/2018-473, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. 3. 2023, č. j. 16 C 48/2018-484, zamítl výrokem I žalobu o zaplacení 15.000 Kč, 150.000 Kč a 15.000 Kč. Výrokem II uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení a doplňujícím výrokem rozhodl o náhradě nákladů státu. Obvodní soud opřel své skutkové závěry o rozsáhlé dokazování, především o znalecký posudek prof. MUDr. Zdeňka Hájka, a uzavřel, že v žádném z jednání žalovaného nelze spatřovat neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, neboť pokud jde o nárok na zaplacení 15.000 Kč za porod v plné anestezii bez účasti manžela, nedošlo k pochybení žalovaného, urgentní císařský řez byl indikován správně pro patologický nález, ohledně dalších 15.000 Kč za separaci dcery po porodu odkázal soud na předchozí závěr o důvodnosti ukončení těhotenství císařským řezem v plné anestezii, a tedy nutnosti separace dcery po dobu nemohoucnosti rodičky.
Co do částky 150.000 Kč za podání opiátů (morfinu) proti vůli žalobkyně soud uzavřel, že ze znaleckého posudku vyplývá, že podání opiátů po porodu bylo postupem lege artis, že morfium se stále někde používá („dokonce i v cizině“), a tedy nedošlo k podání nepřípustných léčivých prostředků, k podání těchto léčiv není třeba souhlasu pacienta, proto ani v tomto nároku nemůže být žalobkyně úspěšná. Jelikož byla žaloba zamítnuta v plném rozsahu, uložil soud žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení žalovanému podle § 142 odst. 1 o.
s. ř.
7. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 22 Co 67/2023-554, výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a v doplněném výroku o náhradě nákladů státu potvrdil a ve výroku II změnil jen do výše přiznaných nákladů, jinak jej i v tomto výroku potvrdil a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nejprve obsáhle rekapituloval dosavadní průběh řízení, zopakoval dokazování porodním plánem žalobkyně a její zdravotní dokumentací, z níž vyplývá podání opiátů, a podklady k užívání morfia v českém porodnictví.
Odmítl námitku promlčení vznesenou žalovanou a konstatoval, že žalobkyně za nejvýraznější újmu označila hospitalizaci v noci před porodem bez přítomnosti manžela a separaci od dcery po porodu. K nároku žalobkyně na odškodnění za porod v plné anestezii bez přítomnosti manžela a bez možnosti přivítat se s novorozencem odvolací soud vyšel ze skutkového závěru soudu prvního stupně podloženého znaleckým posudkem o nutnosti provést urgentní císařský řez v plné narkóze, který byl postupem v souladu s dostupnými vědeckými posudky, tj. lege artis, přičemž odmítl námitky žalobkyně proti znaleckému posudku.
Dále odvolací soud konstatoval, že z podání žalobkyně vyplývá, že ani ona nezpochybňuje, že ranní patologický nález vedl správně k císařskému řezu v plné anestezii, a že lze pochopit její zklamání, že porod neproběhl dle jejích představ, ale že z toho nelze vinit žalovaného. V části nároku na náhradu nemajetkové újmy za separaci dcery po porodu po dobu pobytu na oddělení JIP odvolací soud neshledal zásah do osobnostních práv žalobkyně, neboť byla z oddělení JIP propuštěna ihned poté, co byla schopna se o sebe i novorozence postarat, a k zásahu do osobnostních práv za separaci dcery od otce nebyla aktivně věcně legitimována.
Konečně v podání morfinu odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně shledal zásah do osobnostních práv žalobkyně, neboť byl podán proti její vůli vyslovené v porodním plánu. Obvodní soud se nesprávně zaměřil na to, že postup žalovaného byl lege artis, avšak klíčové bylo, že byl morfin podán žalobkyni proti jejímu výslovnému nesouhlasu. Nicméně tento zásah by byl odčinitelný správně formulovanou omluvou, neboť žalobkyně pociťovala jiné tvrzené zásahy žalovaného za citelnější a újma za podání opiátů nebyla natolik závažná, aby odůvodňovala poskytnutí finančního odškodnění.
Nadto odvolací soud považoval zásah žalovaného za omluvitelný, učiněný lege artis a z dobrých pohnutek žalobkyni chránit před bolestí. Přání žalobkyně mohl žalovaný subjektivně vnímat jako nejednoznačné, neboť její prohlášení bylo sepsáno v době, kdy bylo očekáváno, že bude rodit fyziologicky, nikoliv císařským řezem, a žalovaný tak mohl mít pochybnost, zda se vztahuje i na porod císařským řezem, nicméně bylo jeho pochybením, že tuto pochybnost neodstranil dotazem na žalobkyni. Jelikož žádný z žalobních požadavků neshledal odvolací soud důvodným, nepřiznal žalobkyni právo na zadostiučinění v penězích.
Neshledal účelným zastoupení žalovaného advokátem vzhledem k personálnímu, majetkovému a právnímu postavení žalovaného, a proto přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení pouze ve výši, jako by jím nebyla zastoupena.
8. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně „v rozsahu výroku I v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí požadavku na zaplacení částky 150.000 Kč“ obsáhlé dovolání, ve kterém vymezila právní otázku, „za jakých okolností přiznat zadostiučinění v penězích za protiprávní zásah do tělesné a duševní integrity rodící ženy“, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu i Nejvyššího soudu a částečně nebyla v tomto detailu Nejvyšším soudem ještě řešena“.
Dovolatelka je přesvědčena, že při řešení předestřené právní otázky „porušil odvolací soud právo na spravedlivý proces, princip právní jistoty a předvídatelnosti a právo na soudní ochranu, a prohloubil tím i zásah do základních práv již zasažených (nedotknutelnost, soukromý a rodinný život, důstojnost)“. Dovolatelka shrnula, že podstatou žaloby je spor, který v obecné rovině představuje nejen právní, ale i bioetickou otázku nedobrovolných/násilných zásahů do psychické a fyzické integrity rodící ženy a jednání personálu nerespektující osobní volbu, lidskou důstojnost a svobodu.
Dovolatelka má za to, že charakterem poskytování porodních služeb žalovaným vůči ní, ve svých jednotlivostech, ale zejména ve svém komplexu, došlo k mnohačetnému stupňujícímu se zásahu do jejích osobnostních práv, zejména do práva na její soukromý a rodinný život, na svobodu, důstojnost a zdraví, k čemuž podrobně rozvedla, v čem tyto zásahy spočívaly. Dále podrobila kritice postup odvolacího soudu, který její žalobu na odčinění zásahu do osobnostních práv za celý proces předporodní, porodní i poporodní péče žalovanou rozčlenil do jednotlivých zásahů do osobnostních práv při porodu, oddělil je od sebe a takto fragmentovaně posoudil, přičemž část vynechal, část neshledal důvodnou a část, kterou shledal důvodnou, neshledal odškodnitelnou v penězích, ačkoli již v předchozím řízení pravomocně zamítl požadavek na omluvu pro nekonkrétnost.
Dovolatelka postavila žalobu na jednotě skutku a jednotě zásahu do autonomie, neboť dílčí zásahy měly kumulující se intenzitu, byly provázané a podmiňovaly se, a byla to právě vzájemnost zásahů, která jí způsobila újmu. Dovolatelka připustila, že v rozsahu částek nižších než 50.000 Kč, jež žádala za dílčí zásahy do osobnostních práv, je dovolání nepřípustné. Co se týče závěru odvolacího soudu, že žalovaný zasáhl do osobnostních práv dovolatelky podáním morfia navzdory jejímu nesouhlasu, avšak postačila by pouze omluva, kterou však pro předchozí pravomocné zamítnutí nároku nešlo poskytnout, uvedla dovolatelka, že odvolací soud I.
nezohlednil význam práv, do nichž bylo zasaženo; II. pominul rozměr zásahu, a to jak ve smyslu dlouhodobých dopadů na žalobkyni, tak ve smyslu bezprostředně navazujících důsledků (separace); III.
pominul okolnosti zvláštního zřetele „vhodné“, včetně zvýšené zranitelnosti rodících žen a žen po porodu, včetně „pozicionality“ žalobkyně a žalovaného a jejich víceúrovňový asymetrický vztah, který právě právo, jež bylo porušeno, má za úkol neutralizovat a zajistit tak ochranu základním lidským právům; IV. postavil hodnocení intenzity zásahu na mimoběžné skutečnosti, že žalobkyně označila jiné prožitky jako těžší; V. vyžaduje po zvlášť zranitelné osobě, aby diferencovala újmu, resp. prožitou traumatickou zkušenost; VI.
privileguje škůdce a protiprávní zásah do lidských práv bagatelizuje poukazem na dobrou pohnutku a jeho možné neporozumění, aniž by to navíc vyplynulo z dokazování, a současně odvolací soud pominul, že zákonnou odpovědnost za podání kvalifikované informace nese zdravotník jako silnější strana; VII. ponechal extrémně invazivní protiprávní zásah do základních lidských práv (podávání drog po dobu dvanácti hodin proti vůli a bez vědomí člověka) bez kompenzace, to je v rozporu se spravedlností. K uvedeným bodům nesprávného právního posouzení odvolacím soudem dovolatelka konkrétně rozvedla, v čem shledává toto posouzení nesprávným, včetně odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 167/2019 a 30 Cdo 2005/2003) i Ústavního soudu (např. sp. zn. II.
ÚS 3003/20, III. ÚS 2253/13, I. ÚS 1565/14 či I. ÚS 1222/22) a dále Evropského soudu pro lidská práva (Konovalova proti Rusku, č. 37873/04, Hanzelkovi proti České republice, č. 43643/10). Závěrem konstatuje dovolatelka porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, neboť odvolací soud v předchozím řízení o omluvu ponechal v řízení jako v penězích odškodnitelný zásah do osobnostních práv dovolatelky právě podání morfia proti její vůli. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí požadavku na zaplacení částky 150.000 Kč, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, neboli pro napadené rozhodnutí bylo určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1710/2020).
12. Účelem dovolacího řízení není řešit v dovolání předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020, či ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1962/2023).
13. Dovolání směřuje pouze proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí požadavku na zaplacení částky 150.000 Kč, kterou žalobkyně požadovala na základě skutkového tvrzení, že v rozporu s jejím předem vysloveným přáním jí byl v průběhu hospitalizace podán morfin. Odvolací soud shledal, že toto tvrzení bylo prokázáno a že šlo o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, avšak s ohledem na zjištění, že šlo o postup lege artis, učiněný z dobrých pohnutek žalobkyni chránit před bolestí, že žalobkyně sama pociťovala jiné tvrzené zásahy žalovaného za citelnější a že žalovaný jednal v rozporu s přáním žalobkyně, které subjektivně mohl vnímat jako nejednoznačné, utrpěná újma nebyla natolik značná, aby vyžadovala poskytnutí finančního odškodnění, a byla tedy odčinitelná správně formulovanou omluvou. Za této situace se dovolací soud mohl zabývat přípustností dovolání pouze ve vztahu k otázce, zda za daného skutkového stavu byla žalobkyni důvodně odepřena požadovaná peněžitá náhrada nemajetkové újmy představované podáním opiátů. Jestliže odvolací soud uzavřel, že ostatní žalobkyní uplatňované nároky důvodné nejsou, a tento závěr vzhledem k uvedenému vymezení rozsahu dovolání přezkumu dovolacího soudu nepodléhají, nemůže dovolací soud posuzovat ani oprávněnost námitky fragmentace zásahů a újmy.
14. Předpokladem odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, jejíž složky jsou demonstrativně vyjmenovány v § 81 odst. 2 o. z. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3384/2016, ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2849/2020, či ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 8/2020, uveřejněný pod číslem 72/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, – dále jen „Sb. rozh. obč.“).
15. Nemajetková újma se odčiňuje jen za určitých podmínek, ne jako škoda bez dalšího, tj. vždy, nýbrž jen tehdy, bylo-li to mezi účastníky dohodnuto nebo stanoví-li tak zákon (viz výslovnou dikci § 2894 odst. 2 o. z.). Jedním ze zákonných prostředků, které v tomto ohledu slouží ochraně lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ochraně soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, je právo domáhat se žalobou, aby bylo od neoprávněného zásahu do těchto práv upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (srovnej § 82 odst. 1 o. z.).
16. Vznikne-li poškozenému nemajetková újma, má právo na přiměřené zadostiučinění (satisfakci). Zadostiučinění se poskytuje v penězích, nezajistí- li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy (§ 2951 odst. 2 o. z.). Nemajetková újma není přímo a exaktně vyjádřitelná v penězích, proto není účelem zadostiučinění její vyrovnání, ale poskytnutí morální nebo finanční satisfakce. Morální satisfakce může mít podobu omluvy, uveřejnění soudního výroku v tisku, a tím uvedení věci veřejně na pravou míru, soudního konstatování porušení subjektivního práva apod. Zadostiučinění má být přiměřené, proto je nutné jeho odstupňování podle všech okolností, které provázejí vznik nemajetkové újmy tak, aby zvolený způsob zadostiučinění byl dostatečně účinný. Primární je posoudit, zda vůbec má být zadostiučinění poskytnuto, neboť člověk žijící ve společnosti musí ledacos snést (běžné slovní útoky, projevy neúcty apod.). Při kladné odpovědi se dále zkoumá, zda postačuje morální satisfakce, a teprve v případě, že nezajišťuje skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy, přichází v úvahu peněžní (relutární) satisfakce. Peněžitá náhrada se uplatní jen tehdy, nelze-li nemajetkovou újmu odčinit jinak.
17. Přiměřenost zadostiučinění je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu, a to jak z hledisek objektivních (např. obecná hodnota újmou postiženého statku, rozsah újmy, doba jejího trvání), tak i subjektivních, a to jak na straně poškozeného (míra snížení jeho důstojnosti či vážnosti ve společnosti, význam postiženého statku pro poškozeného, vliv na jeho postavení profesní, společenské a rodinné), tak na straně škůdce (forma zavinění, pohnutka, způsob zásahu a doba jeho trvání, vědomí o významu narušeného statku pro poškozeného, snaha o odčinění následků, jeho majetkové poměry a hospodářský prospěch).
18. Uvedené závěry vyplývají z judikatury dovolacího soudu, která je i přes odlišnost textu citovaných ustanovení občanského zákoníku z roku 2012 od ustanovení předchozího občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 přiměřeně použitelná i za současné právní úpravy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003, ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, publikovaný pod č. 98/2010 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, a z novější judikatury pak lze odkázat na rozsudek ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 167/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1882/2024).
19. Soud tedy musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k závažnosti, intenzitě, trvání, povaze a způsobu neoprávněného zásahu nebo k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti (srov. odůvodnění rozsudku ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2202/2021, uveřejněného pod číslem 50/2024 Sb. rozh. obč., obdobně nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21).
20. K otázce poskytování zdravotní péče v souvislosti s porodem a ochrany základních lidských práv existuje i judikatura Ústavního soudu (na kterou dovolatelka odkazuje), podle které může dojít ke konfliktu mezi právem rodičky na respektování její svobodné volby a zájmem jejího dítěte na zdraví, resp. na průběh porodu provedený proti přání rodičky [srov. nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, bod 80; obdobně se vyjádřil rovněž Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") v rozsudku ve věci Dubská a Krejzová proti České republice ze dne 11. 12. 2014, č. 28859/11, bod 94]. V situaci, kdy se omezují základní práva matky z důvodu ochrany života a zdraví dítěte, je ovšem třeba dbát na to, aby takový zásah byl přiměřený. Pro danou věc je uvedený závěr významný potud, že medikace matky v souvislosti s porodem není jen její záležitostí, ale má význam i z hlediska zájmu dítěte.
21. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). O zcela výjimečný případ ve smyslu bodu 55 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16, kdy skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními) zde nejde. 22. Ustanovení § 81, § 82 odst. 1 a § 2951 odst. 2 o. z., upravující nároky vyplývající z neoprávněných zásahů do osobnostních práv, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedená ustanovení tak přenechávají soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda je hypotéza právní normy naplněna. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. bod 16 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1127/2018, uveřejněného pod číslem 36/2020 Sb. rozh. obč., bod 27 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, uveřejněného pod č. 83/2020 Sb. rozh. obč., bod 9 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1131/2019, uveřejněného pod č. 60/2022 Sb. rozh. obč., a bod 11 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1527/2020, uveřejněného pod č. 30/2022 Sb. rozh. obč.). 23. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ty se odvíjejí od okolností každého konkrétního případu a nemohou samy o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Výsledným zadostiučiněním se dovolací soud zabývá až tehdy, bylo-li by zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy a rozsahu přiměřeného zadostiučinění (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2202/2017, ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018, ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1260/2023, nebo ze dne 28. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1268/2024). 24. Jak vyplývá, z výše uvedeného, ne každý zásah do osobnostního práva jiného člověka musí být odčinitelný peněžitým zadostiučiněním. Omluva je způsobilým prostředkem nápravy neoprávněného zásahu, dokonce prostředkem majícím přednost před peněžitou satisfakcí. Okolnost, že žaloba na omluvu byla pravomocně zamítnuta z důvodu její nepřiléhavosti, na uvedeném závěru nic nemění, tedy nelze ji podřadit situaci, kdy se ve smyslu § 2951 odst. 2 o. z. zadostiučinění poskytuje v penězích, nezajistí-li (nelze-li objektivně zajistit) jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Ušlechtilá pohnutka, subjektivní pociťování intenzity újmy i jednorázovost a krátkodobost zásahu jsou relevantními okolnostmi, k nimž je třeba při volbě formy a rozsahu odčinění přihlížet. Námitka, že tyto okolnosti nebyly prokázány, nepřípustně směřuje do skutkových zjištění. Morální satisfakcí odčiňující nemajetkovou újmu může být i vyslovení neoprávněnosti zásahu soudním rozhodnutím. Odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2021, II. ÚS 3003/20, a srovnání jednání žalovaného s trestným činem znásilnění jsou zjevně nepřiléhavé. 25. Neobstojí ani argument rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Konovalova proti Rusku, který za zásah spočívající v přítomnosti mediků u porodu přiznal stěžovatelce 3000 eur, jímž měl být zpochybněn závěr, že intenzita újmy utrpěné žalobkyní nevyžaduje peněžitou náhradu. Jednak jde o zcela jiný vztah mezi státem, jenž porušil Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, a poškozenou osobou, jednak i ESLP dospěl k závěru, že celková výše přiměřeného zadostiučinění přiznaného vnitrostátním orgánem smluvního státu nemusí dosahovat takové výše, kterou by ve svém rozhodnutí přiznal sám ESLP, jestliže celková výše zadostiučinění nebude nepřiměřeně nízká. K tomuto závěru dospěl již i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, a posléze ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, bodu V, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sb. rozh. obč. 26. Závěr odvolacího soudu, že podání morfinu bylo sice zásahem do osobnostního práva žalobkyně, avšak k odčinění intenzity zásahu postačovala omluva, (byť žaloba na omluvu byla z důvodů její nepřiléhavé formulace pravomocně zamítnuta), nelze považovat za zjevně nepřiměřený. Odvolací soud uvedený závěr podrobně a srozumitelně odůvodnil (viz odstavce 32 a 33 odůvodnění jeho rozsudku). Dodal též, že neschvaluje paternalismus, nehájí nesprávné stereotypy v paternalistickém chápání postavení lékaře a pacienta, neignoruje transformaci tradičního hippokratovského modelu v koncepci vyzdvihující princip respektu k autonomii vůle pacienta, nýbrž pouze tyto motivy žalovaného spolu s dalšími konkrétními okolnostmi bere v potaz při odpovědi na otázku, zda žalobkyně má vůči žalovanému v souvislosti s neoprávněným zásahem do osobnostních práv právo na zadostiučinění v penězích. Odvolací soud se proto při svém právním posouzení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu ani ESLP neodchýlil. 27. K vadám řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci (neúplnost a nepřezkoumatelnost odůvodnění odvolacího soudu), i kdyby jimi bylo řízení skutečně postiženo, je Nejvyšší soud oprávněn přihlížet jen u přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.). Procesní vada může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3432/15, nebo ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 2722/22). 28. Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 9. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu