Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného Mgr. Janem Hartmanem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 74, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 528/2024-459 ze dne 17. 7. 2024, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 46/2024-437 ze dne 12. 3. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 6 T 56/2022-406 ze dne 10. 1. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře shledán vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Ve stěžovatelově věci šlo o v pořadí druhé rozhodnutí nalézacího soudu, když první rozsudek okresního soudu ze dne 20. 9. 2022 a na něj navazující usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 345/2022 ze dne 29. 11. 2022 (kterým krajský soud odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl), zrušil Nejvyšší soud usnesením č. j. 8 Tdo 238/2023-306 ze dne 12. 4. 2023. Nejvyšší soud vytkl nižším soudům, že neprovedly řádně dokazování a uložil jim, aby dokazování bylo doplněno, a aby jeho obsah byl hodnocen způsobem, který nebude vyvolávat žádné pochybnosti. Okresnímu soudu v Kutné Hoře následně Nejvyšší soud přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
3. Okresní soud v napadeném (v pořadí druhém) rozsudku dovodil, že se stěžovatel trestného činu dopustil tím, že v nočních hodinách dne 12. 10. 2021 přesně nezjištěným způsobem založil požár osobního motorového vozidla Volkswagen Golf, kdy následně došlo k přenesení požáru na další zaparkovaná vozidla. Za uvedený přečin byl stěžovatel odsouzen podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 ve spojení s § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Bylo rovněž rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě způsobené škody.
4. Krajský soud v Praze stěžovatelovo odvolání proti rozsudku okresního soudu napadeným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné.
5. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, když uzavřel, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí stěžovatelem vytýkanými vadami.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu
7. Stěžovatel dodává, že kamerový záznam z kamery na domě M. Č. by byl nepřímým důkazem jen tehdy, pokud by na uvedeném záznamu byl zachycen stěžovatel. Pokud však na předmětném záznamu stěžovatel zachycen není, resp. osoba zachycená na kamerovém záznamu nebyla identifikována, a to ani na základě odborné kriminalistické expertízy, nemůže být takový důkaz nepřímým důkazem, který by byl součástí uceleného řetězce nepřímých důkazů na sebe navazujících svědčících o vině konkrétní osoby. Obecné soudy uvedly, že osobu zachycenou na kamerovém záznamu a z městského kamerového záznamu nelze ztotožnit se stěžovatelem. V řízení tedy musí platit, že nebylo prokázáno, že by na kamerových záznamech byl stěžovatel. Dodává, že obecné soudy však při provádění a hodnocení ostatních důkazů nepřímo presumují, že osobou na záznamu stěžovatel je. Dále uvádí, že na záznamu kamery svědka Č. nebyl nastaven správný časový údaj, a že pokud by byl na městské kameře v čase 02:20:24 zaznamenán stěžovatel, je tím vyloučeno, aby ve stejný čas, tedy 02:20 byl v místě, kde došlo k požáru. Uvedená místa od sebe dělí doba cca 3 minut rychlé chůze a nprap. Šmejkal k dotazu, zdali mohlo k zahoření dojít dříve, výslovně vypověděl, že nikoliv. Obecnými soudy uváděný řetězec nepřímých důkazů, který má svědčit o vině stěžovatele, podle stěžovatele neexistuje. Pokud by byť jediný důkaz z řetězce nepřímých důkazů, na kterém soud staví svůj závěr o vině, byl nepřesvědčivý, byla by narušena celá soudržnost řetězce důkazů. Dokazování před soudem prvního stupně tak podle stěžovatele sice doplněno bylo, ale naopak z něj vyplynuly další pochybnosti, které mu svědčí ve prospěch. Tyto pochybnosti obecně soudy zcela ignorovaly, čímž postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny. Napadené usnesení Nejvyššího soudu považuje za nedostatečně odůvodněné, když se podle stěžovatele omezuje pouze na obecná konstatování.
8. Okresní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
9. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost není důvodná. Argumentace stížnosti je podle něj jen opakováváním výhrad, které stěžovatel uplatnil již v předchozím řízení, a s nimiž se odvolací i dovolací soud v napadených rozhodnutích vypořádaly.
10. Nejvyšší soud v reakci na stěžovatelovu argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti uvedl, že skutečnosti, které vzaly soudy obou stupňů za podklad svých rozhodnutí, tvoří ucelený řetězec nepřímých důkazů. Následně se věnoval definici nepřímých důkazů a popisu nepřímých důkazů provedených ve stěžovatelově věci. Zdůraznil, že zpracovatel odborného vyjádření svůj závěr nevystavěl na dvou rovnocenných verzích průběhu činu, konkrétně ve vztahu k příčinám vzniku požáru, jak se snaží stěžovatel naznačit. Dodal, že pokud znalec určil, že jsou možné dvě verze, jde o obvyklou situaci, kdy je na soudu, aby určil tu, která odpovídá dalším výsledkům dokazování. Uvedl, že stupeň ohoření pravé pneumatiky podle závěrů odborného vyjádření svědčí pro úmyslné zapálení. Dodal, že znalec k tomu též doplnil, že právě hasiči znají ze své praxe, jakým způsobem lze podpálit auto, aby se to dalo těžko prokázat. Z uvedeného nejen časového sledu událostí, ale i z nestandardního chování stěžovatele (hasiče znalého všech profesionálních postupů), ze závěrů odborného vyjádření, rovněž ze svědeckých výpovědí a s přihlédnutím na záznamy kamerových systémů, lze podle Nejvyššího soudu dospět k závěru, že jde v této věci o dostatečně dlouhý a ucelený řetězec nepřímých důkazů, který svědčí jak pro průběh skutkového děje způsobem, který byl popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tak pro vinu stěžovatele. Nejvyšší soud uzavřel, že obecné soudy odstranily pochybnosti v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací obstaráním dalších důkazů, a že je třeba odmítnout možnost, že pro použití pravidla in dubio pro reo ve stěžovatelově věci svědčí fakt, že zde vedle sebe stojí dvě rovnocenné verze skutkového děje, neboť možnost zahoření vozidla v důsledku technické závady (poškozená nadto vypověděla, že automobil byl vybaven novou baterií) byla provedeným dokazováním jako téměř nepravděpodobná vyloučena. Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl, případně odmítl.
11. Okresní státní zastupitelství uvedlo, že ohledně bezvadnosti a úplnosti dokazování nelze Okresnímu soudu v Kutné Hoře nic vytknout, neboť dokazování bylo provedeno v rozsahu, který odpovídá požadavkům § 2 odst. 5 trestního řádu a provedené důkazy vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu, poté dospěl okresní soud k odpovídajícím skutkovým závěrům, které respektují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí dle § 125 odst. 1 trestního řádu. Rozhodnutí netrpí vadami zjevného ani extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů, se zásadami logiky bylo možné učinit skutkové závěry vyjádřené ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Nepřímé důkazy na sebe navazují a tvoří logický ucelený řetězec vedoucí k závěrům o vině stěžovatele. Státní zástupkyně okresního státního zastupitelství označila ústavní stížnost za nedůvodnou.
12. Nejvyšší státní zastupitelství ke stěžovatelově argumentaci uvedlo, že se jedná o alternativní výklad skutkového děje, jehož cílem je zpochybnit soubor nepřímých, avšak vzájemně provázaných a usvědčujících důkazů. Stěžovatel prosazuje hypotézu, že příčinou požáru vedoucího k poškození motorového vozidla byla technická závada, nikoli jeho vlastní jednání. K avizovanému porušení zásady in dubio pro reo by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by důkazní situace skutečně vyzněla tak, že by nebylo možné důvodně přisvědčit žádné z více skutkových verzí, a soud by přesto zvolil variantu méně příznivou pro obviněného. Takový "patový" stav, který nelze odstranit dalším dokazováním, je třeba řešit ve prospěch obviněného, a to v souladu s principem presumpce neviny zakotveným v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v § 2 odst. 2 trestního řádu. Skutečnost, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, který stěžovatel nesdílí, však sama o sobě porušení zásady in dubio pro reo nezakládá. Pokud okresní soud své skutkové závěry opřel o logicky provázané, vnitřně konzistentní a přesvědčivě odůvodněné hodnocení důkazů, nelze mu vytýkat, že přijal variantu, která je pro stěžovatele coby obviněného méně příznivá, za situace, kdy žádné důvodné pochybnosti o správnosti této varianty nezůstaly.
13. Stěžovatel na zaslaná vyjádření nereagoval.
14. Ústavní soud shledal, že stěžovatel splnil procesních předpoklady řízení, následně posoudil obsah ústavní stížnosti, vyjádření účastníků řízení a obsah spisového materiálu zapůjčeného okresním soudem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Podstatou stěžovatelovy stížnosti jsou námitky směřující proti hodnocení provedených důkazů a tvrzení o jejich deformaci, z čehož měl být nesprávně zjištěn skutkový stav věci. Soudy podle stěžovatele došly k nesprávnému závěru, že jeho vina byla prokázána. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn nahrazovat rozhodovací činnost soudů. Ve smyslu čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.
16. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 a z poslední doby např. nález sp. zn. I. ÚS 743/25 ze dne 19. 8. 2025). Extrémní rozpor je dán zejména tehdy, nemají-li skutková zjištění obecných soudů žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nebo pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela absentuje (nález sp. zn. II. ÚS 2929/18 ze dne 6. 3. 2020). S tím je úzce spojen také zákaz deformace důkazů, tedy zákaz vyvozování takových skutkových zjištění, která z provedených důkazů při jejich racionálním a logickém zhodnocení vyplývat nemohou (nález sp. zn. II. ÚS 3044/22 ze dne 2. 5. 2023).
17. Ústavní soud považuje provedené dokazování ve stěžovatelově věci a závěry z něj vyvozené za ucelené, logicky provázané a prosté svévole. Neshledal rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Okresní soud v napadeném rozsudku popsal, proč byl stěžovatel usvědčen řadou důkazů, byť nepřímých (srov. str. 11 napadeného rozsudku). Popsal, že šlo o výpovědi svědků N. K., F. P., P. B. staršího, P. B. mladšího a svědka M. Č. Dále šlo o vyšetřovací pokus, časové údaje z kamerových systémů a výpis ze svolávacího systému Fireport, odborné vyjádření Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje, k němuž byl vyslechnut i zpracovatel vyjádření nprap.
Martin Šmejkal. Okresní soud se pak zabýval i stěžovatelovým chováním po přijetí zprávy o požáru, které vyhodnotil jako neobvyklé, když dovodil, že stěžovatel o požáru v době přijetí oznámení již věděl, a z časových údajů z oznámení požáru a zachycení stěžovatele městskou kamerou cestou na hasičskou stanici přesně spočítal, že stěžovatel byl již předem připravený na odchod z bytu a účast na hašení požáru. Z údajů o chování stěžovatele po příchodu na hasičskou stanici okresní soud dovodil, že se choval značně nestandardně, nechystal sebe ani vozidlo k výjezdu, přestože byl na stanici první.
18. Nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že v případě požáru vozidla poškozené mohl soud uvažovat o dvou rovnocenných verzích průběhu činu (technická závada vozidla, nebo úmyslné zapálení). Okresní soud z dokazování dovodil, že stěžovatel reagoval na svolání k požáru v čase 02:35:07 a v čase 02:37:07 byl zachycen městským kamerovým systémem, jak ve svém vozidle jede na hasičskou stanici. Vyšetřovacím pokusem pak bylo zjištěno, že doba, za kterou je možné motorovým vozidlem ujet vzdálenost od místa bydliště stěžovatele k městské kameře, je šedesát sekund; na vyhodnocení svolávací informace, oblečení, obutí a opuštění bytu tak zbývalo stěžovateli jen 20 vteřin.
Pokud by stěžovatel dopředu před přijetím informací ze svolávacího systému Fireport nevěděl o existenci požáru, nemohl by být připravený v tak krátkém čase na výjezd na hasičskou stanici. Stěžovatel opakovaně brojí proti ustálení skutkového stavu, k němuž se přiklonily obecné soudy, a předkládá vlastní, jemu příznivější skutkový stav. Úlohou Ústavního soudu není posuzovat v jednotlivostech konkrétní zjištění či důkazy, ale pouze zhodnotit, zda proces v jeho celku byl řádně veden v souladu s ústavními principy, které na něj dopadají (srov. usnesení sp. zn. IV.
ÚS 1073/24 ze dne 9. 10. 2024, bod 23).
19. Uplatnění principu presumpce neviny a z něj vyvozeného pravidla in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch, neboť soud tyto pochybnosti nemá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 3026/24 ze dne 8. 1. 2025). Uvedené nastalo v případě stěžovatele, který byl na základě dostatečně odůvodněného rozhodnutí shledán vinným předmětným trestným činem. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele, když napadená rozhodnutí jsou i řádně odůvodněna.
20. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené stěžovatelovu ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2025
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu