Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Přibáně a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele C. D. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Janem Nohejlem, advokátem, sídlem U Rajské zahrady 1912/3, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2025 č. j. 7 Tdo 596/2025-248 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. prosince 2024 č. j. 7 To 177/2024-221, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10, čl. 32 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 3. 2024 č. j. 2 T 109/2023-196 byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 11. 3. 2023 ve svém bydlišti porušil svou zákonnou povinnost pečovat o svého dvouapůlletého syna (dále jen "poškozený") danou mu § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když nad nezletilým nevykonával potřebný dohled a umožnil mu pohyb bez dozoru v místnosti, kde bylo otevřené okno, čehož chlapec využil, pod okno přistrčil dětskou dřevěnou židličku, vylezl na vnitřní parapet okna v prvním patře a vypadl z výšky 3,9 metrů na betonový povrch před domem, čímž utrpěl vpáčenou zlomeninu lební kosti a pohmoždění mozku, s nutností okamžitého operačního zákroku s následnou hospitalizací, a v důsledku toho částečné ochrnutí dominantní pravé horní končetiny spojené s částečnou paralýzou v oblasti úchopu, což ho omezovalo v běžném způsobu života nejméně do 20. 4. 2023. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku, za současného uložení povinnosti, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo též rozhodnuto o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky na náhradu škody.
3. V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) trestního řádu rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž podle § 46 odst. 1 trestního zákoníku bylo upuštěno od potrestání. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na dosavadní judikaturu, podle které při určování zákonem požadované míry náležitého dohledu nelze přijmout hraniční pozici, ve které se odpovědnost osoby vykonávající dohled nad dítětem, a to zejména v kontextu újmy vzniklé dítěti, stává prakticky absolutní (viz rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1587/15
). Zdůrazňuje, že již před obecnými soudy argumentoval judikaturními závěry, podle kterých žádný právní předpis neukládá rodičům povinnost nepřetržitě fyzicky dohlížet na své nezletilé dítě a že snaha rodičů o maximální ochranu dětí musí mít rozumné hranice korigované vědomím, že rizikům při výchově a růstu dítěte nelze předejít. Trestána by měla být pouze transparentní nedbalost při péči rodičů o dítě, nikoli souhra nečekaných a těžko předvídatelných okolností vedoucích ke zranění dítěte (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1249/2014).
Rozhodující soudy se však podle stěžovatele s uvedenou argumentací nevypořádaly. Opětovně tvrdí, že v dané chvíli jednal obezřetně a snažil se v maximální možné míře udržovat dohled nad dvouapůlletým poškozeným (odešel i s poškozeným z dětského pokoje za dcerou do ložnice, poté však na malou chvíli přenesl svou pozornost na dceru a nepostřehl, že poškozený odběhl z ložnice zpět do dětského pokoje, kde následně vypadl z okna). Má za to, že soudy nehodnotily jeho rozhodovací proces, resp. to, jak situaci vyhodnotil předtím, než došlo k následku, nýbrž hodnotily celou situaci zpětně s vědomím, že ať udělal cokoli, poškozený stejně z okna vypadl.
Uvádí, že otevření okna je v domácnosti běžný jev, který sám o sobě není hrozícím nebezpečím, přičemž chování dětí je často nahodilé a hůře předvídatelné. Podle dosavadních zkušeností s chováním poškozeného nemohl předvídat, že by se poškozený ve velmi krátkém časovém úseku sám vydal k otevřenému oknu, ze kterého následně vypadl, když nikdy předtím nic takového neudělal. S ohledem na to nevyhodnotil otevřené okno jako takové nebezpečí, při němž bylo nezbytné zamezit poškozenému přístup do pokoje s otevřeným oknem.
Soudy podle něj nebraly v potaz to, zda po něm lze spravedlivě požadovat, aby v dané chvíli přijal jimi předestřená opatření. Napadená rozhodnutí označuje za nepřiměřeně přísná, neboť v zásadě kategoricky určují, že pád poškozeného z okna mohl a měl předvídat a mohl a měl mu zabránit, resp. mu nepřímo ukládají povinnost ve všech situacích předvídat chování dítěte, což nelze akceptovat. Podle jeho mínění tak soudy nastavují nepřiměřený standard rodičovské odpovědnosti, při které každé selhání rodiče, které je spojeno s úrazem dítěte, je postižitelné v intencích trestního práva.
Takový stav je podle něj nepřiměřeným zásahem do práva rodičů na rodinný život.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že ve věci měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe. Uvádí, že Nejvyšší soud srovnával jeho případ s případy, které řešila recentní judikatura (konkrétně s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025 sp. zn. 7 Tdo 245/2025 a ze dne 23. 4. 2024 sp. zn. 3 Tdo 122/2024), přičemž je toho mínění, že jeho případ je odlišný a méně závažný, a to v tom, že on nevyvolal nebezpečnou situaci vědomě tím, že by poškozeného vzal na nebezpečné místo nebo do nebezpečné situace. Lze-li vůbec hovořit o tom, že vytvořil nebezpečnou situaci, je podle něj nutno trvat na tom, že tuto vytvořil nikoli tím, že okno otevřel, nýbrž tím, že ho nezavřel, tedy jeho opomenutím. Je přesvědčen, že Nejvyšší soud neposuzoval daný případ individuálně a s ohledem na jeho specifické okolnosti. Dále tvrdí, že rozhodnutím o vině bylo nepřiměřeně zasaženo do jeho práva na soukromý život, rodinný život, ochranu jeho pověsti a dobrého jména. Nejen že bude do smrti žít s pocitem viny za zranění svého syna, ale tuto vinu mu přiznávají i orgány veřejné moci. Domnívá se, že by mělo být přihlédnuto k tomu, že vykonával dohled nad dvěma dětmi současně a v daný okamžik věnoval více pozornosti dceři s přesvědčením, že syn je někde u něj, když mu dal pokyn, aby šel do ložnice s ním. Považuje za nepřiměřené, když soudy nahodilou událost, která vyústila v nešťastnou nehodu, kladou k jeho tíži. Daný případ podle něj nepředstavuje závažné selhání jeho coby rodiče, nýbrž výjimečnou situaci, kterou nemohl dobře předvídat, aby jí zabránil.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se rozhodující soudy, včetně Nejvyššího soudu, již řádně a dostatečně vypořádaly. Ač je posuzovaný případ nepochybně velmi citlivý, podstatné z hlediska trestní odpovědnosti je, že podle učiněných skutkových zjištění byla příčinou nehodového děje skutečnost, že stěžovatel ponechal otevřené okno v pokoji a poškozený následně z tohoto okna vypadl v důsledku toho, že stěžovatel nad ním nevykonával náležitý dohled.
Je zřejmé, že takové jednání je v rozporu s požadavky § 858 občanského zákoníku, který ukládá rodičům povinnost mimo jiné pečovat o zdraví dětí a děti chránit. Nelze nesouhlasit s názorem rozhodujících obecných soudů, že volně přístupné otevřené okno představovalo zjevné nebezpečí pro poškozeného ve věku dvou a půl let, čehož si stěžovatel musel být vědom. Absenci dozoru, byť na krátkou chvíli, je nutno vnímat jako porušení primární povinnosti rodiče, jejíž nesplnění vyústilo k popsanému následku.
Soudy správně zdůraznily, že rozhodně nelze přistoupit na tvrzení stěžovatele, že v daném případě nebylo příčinou zanedbání náležitého dozoru ze strany stěžovatele, nýbrž počínání poškozeného, jenž se cíleně vydal podívat, jak venku sněží, neboť dítě tak útlého věku není samo o sobě schopno posoudit následky svého počínání ani dostatečně vyhodnocovat rizikové situace a předvídat jejich možné následky. Současně je však přirozeně zvídavé, impulzivní a snadno podléhá vnějším podnětům - například atraktivnímu jevu v podobě sněžení, jak tomu bylo v tomto případě.
Stěžovatel bezesporu měl jako rodič dohlížet na pohyb a činnost dvaapůlletého poškozeného, a to obzvláště za situace, kdy ponechal otevřené okno v dětském pokoji, k němuž měl poškozený přístup. Stěžovatel o otevřeném oknu věděl, tudíž této okolnosti měl přizpůsobit a upravit i výkon svého dohledu.
10. Rozhodující soudy uzavřely, že jednání stěžovatele nespočívalo v tom, že by ponechal dítě zcela bez jakékoli kontroly, ale že jím zvolená forma nebyla efektivní a adekvátní okolnostem případu, kterých si byl stěžovatel vědom, tj. že ztratil poškozeného z dohledu (byť na krátkou dobu), do dětského pokoje nebylo vidět, přičemž mu bylo známo, že v pokoji je otevřené okno, jakož i umístění dětské židličky v tomto pokoji. Stěžovatelem učiněné opatření (kdy podle svého tvrzení odešel i s poškozeným z dětského pokoje za dcerou do ložnice, poté však na malou chvíli přenesl svou pozornost na dceru a nepostřehl, že poškozený odběhl z ložnice zpět do dětského pokoje, kde následně vypadl z okna) prokazatelně nebylo zdaleka dostatečné k tomu, aby byl poškozenému reálně fyzicky omezen přístup k otevřenému oknu s přihlédnutím k situaci a hrozícímu nebezpečí.
Irelevantní přitom je, že poškozený nic takového dříve neudělal, že stěžovatel měl v danou chvíli na starosti kromě poškozeného i dceru, a že poškozeného zanechal bez dozoru jen krátkou dobu. Rozhodná je skutečnost, že stěžovatel svým jednáním neminimalizoval vznik zjevného nebezpečí, když umožnil, resp. nezabránil poškozenému ve vstupu do dětského pokoje, kde ponechal otevřené okno, přičemž si měl být vědom možnosti vzniku shora popsaného následku.
11. Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že není v možnostech rodiče vždy zabezpečit nepřetržitý dohled nad dítětem. Pohybuje-li se však dítě útlého věku v prostoru s potenciálním rizikem, kterým je bezpochyby i otevřené okno umístěné vysoko nad zemí, byť v prostředí domova, je třeba vzhledem k velmi nízkému věku konkrétního poškozeného nepřetržitý dohled nad ním bezpodmínečně zabezpečit, což stěžovatel podle učiněných skutkových zjištění neučinil. Mezi jednáním stěžovatele spočívajícím v porušení zákonné povinnosti náležitého dohledu a povinnosti chránit nezletilé dítě a způsobeným následkem v podobě újmy na zdraví poškozeného je tak dána příčinná souvislost.
12. Stěžovateli nelze dát za pravdu v tom jeho přesvědčení, že jeho případ je zcela odlišný od případů řešených usneseními Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025 sp. zn. 7 Tdo 245/2025 a ze dne 23. 4. 2024 sp. zn. 3 Tdo 122/2024. Naopak uvedená rozhodnutí na nyní posuzovanou věc přiměřeně vedle dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu dopadají. V prvním zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud řešil situaci, kdy strýc nezajistil náležitý dohled nad svým nezletilým synovcem, byť jej držel za ruku, kdy dítě vběhlo pod nákladní vozidlo na závodu, přičemž takové zajištění jeho pohybu bylo shledáno nedostatečným, když obviněný znal rizika spojená s konáním automobilových závodů pro jejich návštěvníky a mohl je předvídat. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024 sp. zn. 3 Tdo 122/2024, na které navazuje usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. I. ÚS 2193/24
, byla pak shledána trestní odpovědnost rodičů v případě ponechání dvouletého dítěte bez dozoru v blízkosti nebezpečné nádrže na vodu, do které dítě spadlo. V nyní posuzované věci stěžovatel sice nevyvolal nebezpečnou situaci tím, že by poškozeného vzal na nebezpečné místo, avšak vytvořil nebezpečnou situaci tím, že ponechal nezletilého bez dozoru v pokoji, kde bylo otevřené okno. Je zřejmé, že i situace ponechání otevřeného okna vyžaduje vysokou kontrolu nad pohybem dítěte a takto vyžadovanou míru opatrnosti stěžovatel nezachoval (přiměřeně viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. 11 Tdo 1028/2023 nebo usnesení ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. 4 Tdo 1452/2015 a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 1022/16
; k pečlivému zhodnocení související judikatury Nejvyššího soudu viz body 21 až 31 jeho napadeného usnesení, na které Ústavní soud pro stručnost odkazuje).
13. Přisvědčit nelze ani výhradě stěžovatele, že ve věci měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Zejména Nejvyšší soud se danou námitkou zabýval a při vědomí toho, že nelze vyvodit trestní odpovědnost rodičů za každou nešťastnou událost, při které se dítě zraní, shledal, že míra společenské škodlivosti jednání stěžovatele vyžaduje posouzení věci v intencích trestního práva, neboť jde o případ jednání subsumovaného pod § 148 odst. 1 trestního zákoníku.
V této souvislosti především zdůraznil, že následek jednání stěžovatele, resp. účinek na zdraví poškozeného, nebylo možno považovat za marginální, jinými slovy zranění poškozeného se rozhodně nenacházela při spodní hranici určující pro posouzení, zda jde o ublížení na zdraví ve smyslu § 148 odst. 1 trestního zákoníku. I jednorázové a krátkodobé pochybení (jinak vzorného rodiče) s tragickými následky lze považovat za případ jednání podřaditelného pod § 148 odst. 1 trestního zákoníku, kdy ochrana prostředky práva civilního nepostačovala (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10.
1. 2017 sp. zn. I. ÚS 1022/16
). Poškozený neutrpěl daleko vážnější zranění jen dílem náhody (viz body 32 až 37 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Trestněprávně relevantní jednání stěžovatele, jakož i míra jeho zavinění (se zřetelem na osobu stěžovatele a specifický charakter věci), byla krajským soudem dostatečným způsobem reflektována při rozhodování o trestu, neboť bylo podle § 46 odst. 1 trestního zákoníku upuštěno od jeho potrestání (body 16 až 20 napadeného rozsudku krajského soudu).
14. Lze tedy shrnout, že krajský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině, přičemž s provedenými důkazy se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
15. Rovněž Nejvyšší soud se náležitě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V napadeném rozhodnutí krom již shora uvedeného přiléhavě podotkl, že zásadní zanedbání péče z pohledu trestního práva může mít svůj původ i v lidsky pochopitelném selhání. Adekvátně poukázal také na svoji aktuální judikaturu, ze které mimo jiné plyne, že nachází-li se dítě, zejména ve velmi nízkém věku, v prostředí, ve kterém se vyskytuje určité nebezpečí, musí osoba vykonávající dohled nad ním vzhledem k této okolnosti upravit svůj aktuálně vykonávaný dohled tak, aby zamezila ohrožení zdraví nebo života dítěte.
Poruší-li tato osoba zmíněnou povinnost, může být za splnění dalších podmínek trestně odpovědná (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2024 sp. zn. 7 Tdo 845/2024 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025 sp. zn. 7 Tdo 245/2025).
16. V postupu rozhodujících soudů nespatřuje Ústavní soud žádné znaky protiústavního pochybení.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu