Výpověď z důvodu nesplnění kvalifikačních předpokladů pro výkon práce
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 13. srpna 2015 sp. zn. II. ÚS 705/14 ve věci ústavní stížnosti Vladimíra Samšiňáka, zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, se sídlem Horní Lán 1328/6, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. 11. 2012 č. j. 29 Co 529/2010-437 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013 č. j. 21 Cdo 875/2013-469 o neplatnost výpovědi z pracovního poměru.
Odůvodnění
I.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou dne 14. 7. 2010 částečným rozsudkem č. j. 11 C 1/97-372 rozhodl tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným (Povodí Labe, státní podnik) stěžovateli dopisem ze dne 15. 10. 1996 podle § 46 odst. 1 písm. e) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákoník práce") je neplatná. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci dne 12. 5. 2011 (č. j. 29 Co 529/2010-396) rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2854/2011 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací ústavní stížností napadeným rozhodnutím č. j. 29 Co 529/2010-437 dne 8. 11. 2012 rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným stěžovateli dopisem ze dne 15. 10. 1996 je neplatná, zamítl. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 12. 12. 2013 č. j. 21 Cdo 875/2013-469 rozhodl tak, že dovolání stěžovatele odmítl.
Pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že spor mezi stěžovatelem a žalovaným probíhá již od roku 1997. Soudy se nejprve zabývaly otázkou členství stěžovatele ve výboru odborové organizace a platností výpovědi, která byla stěžovateli dána dne 8. 10. 1996. V těchto otázkách nakonec dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal, že byl platně zvolen za člena výboru základní organizace odborového svazu a že výpověď ze dne 8. 10. 1996 byla neplatná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 1999 č. j. 21 Cdo 1375/98-86, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2004 č. j. 21 Cdo 1411/2003-269 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007 č. j. 21 Cdo 194/2006-321). II.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako jeho právo dle čl. 26 odst. 2 Listiny.
Za zásadní problém stěžovatel považuje skutečnost, že obecné soudy v jeho věci nepostupovaly v intencích platného práva a použily právní předpis, který podle stěžovatele na danou problematiku naprosto nedopadá, resp. předpis, který podle něj nikdy nestanovoval obecně závazným způsobem kvalifikační předpoklady pro výkon funkce hrázného a měl dopad pouze do sféry odměňování. Stěžovatel dále namítá, že tento předpis navíc pozbyl účinnosti v roce 1992, a tedy i z toho důvodu na výpověď v roce 1996 nemohl být použit. Předpisem je přitom myšlen kvalifikační katalog dělnických povolání vodního hospodářství vydaný Ministerstvem lesního a vodního hospodářství ČSR dne 1. 9. 1986 pod č. j. 43 359/OEVH/86 (dále také jen "katalog").
Rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 875/2013-469 o odmítnutí dovolání považuje stěžovatel za naprosto zmatečné, neboť přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu podle něj nikde nehovoří o tom, že by zaměstnavatel měl ve vnitřních předpisech odkaz na uvedený "katalog", a že by se tak jednalo o vnitropodnikově vyžadovanou kvalifikaci. V tomto směru je podle stěžovatele zcela nepřípadný i odkaz na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 2854/2011, kde se taktéž nic o předpokladu stanoveném uvnitř zaměstnavatele neuvádí. Nejvyšší soud podle názoru stěžovatele řízení zatížil zásadní vadou, kdy jím provedená právní úvaha je v extrémním nesouladu s výsledky dokazování. Stěžovatel také upozorňuje, že ostatní jeho argumenty navíc Nejvyšší soud zcela opomenul.
Stěžovatel uzavírá, že po něm tak ve výsledku bylo požadováno splnění podmínek pro výkon práce, které nestanovil žádný právní předpis a které ani nebyly stanoveny zaměstnavatelem a vyžadovány zaměstnavatelem.
V dané věci jde tak o to, zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a přezkoumal postup obecných soudů. Při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v době rozhodování odvolacího soudu stěžovatel neargumentoval tím, že dovolací soud své rozhodnutí zdůvodnil již neexistujícím právním předpisem a odvolací soud sám jeho platnost a účinnost nezkoumal. S ohledem na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 20. 8. 2012 č. j. 21 Cdo 2854/2011-417 odvolací soud ani neprováděl dokazování k otázce, zda předpoklady pro výkon práce hrázného či vedoucího hrázného byly stanoveny vnitřním předpisem žalované, případně jakým.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření upozornil na skutečnost, že právním předpisem stanovícím předpoklady pro výkon sjednané práce ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce může být nejen všeobecně závazný právní předpis publikovaný nebo registrovaný ve Sbírce zákonů, ale i vnitřní předpis zaměstnavatele mající obecně závaznou povahu. Takovým "právním předpisem" proto může být i dříve účinné opatření ústředního orgánu státní správy (bez ohledu na to, zda bylo všeobecně závazným právním předpisem), které zaměstnavatel uplatňuje jako svůj vnitřní předpis.
Není přitom významné, zda zaměstnavatel dříve účinné opatření ústředního orgánu státní správy formálně učiní obsahem svého vnitřního předpisu (zda je vydá jako svůj vnitřní předpis) nebo zda na ně ve svém vnitřním předpisu odkáže; rozhodující je, že podle tohoto opatření stanovícího předpoklady pro výkon jednotlivých prací vykonávaných u zaměstnavatele z hlediska druhu nebo stupně vzdělání ve své podnikové praxi fakticky postupuje.
Dle vyjádření Nejvyššího soudu je též třeba vzít v úvahu, že určitý druh nebo stupeň vzdělání může být nejen předpokladem stanoveným právními předpisy pro výkon sjednané práce, ale i požadavkem stanoveným zaměstnavatelem pro řádný výkon této práce podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce. Nejvyšší soud dále konstatoval, že právní úprava i ustálená soudní praxe vycházejí z toho, že zaměstnavatel není povinen zaměstnávat osoby, které nesplňují jeho požadavky na druh nebo stupeň vzdělání, a že je oprávněn s takovými zaměstnanci kdykoli - bez ohledu na to, že nesplňování uvedených požadavků jim po určitou dobu toleroval - rozvázat pracovní poměr.
Z uvedeného podle názoru Nejvyššího soudu vyplývá, že okolnost, zda předmětný kvalifikační katalog byl v době výpovědi z pracovního poměru dané stěžovateli účinným právním předpisem a zda vnitřní předpisy vedlejšího účastníka na tento kvalifikační katalog odkazovaly, nebyla pro posouzení platnosti výpovědi významná. I kdyby totiž v té době nešlo o účinný právní předpis a i kdyby na něj ani neodkazovaly vnitřní předpisy vedlejšího účastníka, je z hlediska platnosti výpovědi rozhodující, že podle uvedeného kvalifikačního katalogu vedlejší účastník fakticky postupoval a že byl oprávněn stanovit a uplatňovat požadavek na vzdělání stěžovatele jako podmínku pro řádný výkon práce hrázného, kterou stěžovatel vykonával.
K ústavní stížnosti se vyjádřil také vedlejší účastník Povodí Labe, státní podnik, prostřednictvím advokáta JUDr. Štěpána Maška. K závěru, že stěžovatel kvalifikační předpoklady nesplňoval a výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce byl dán, dospěly dle vedlejšího účastníka postupně soudy všech stupňů v průběhu celého řízení, přičemž stěžovatel žádný důkaz o opaku nikdy nenabídl. Vedlejší účastník ve vyjádření dále uvádí také další skutečnosti, v rámci kterých se projevil nedostatek kvalifikačních předpokladů stěžovatele.
Upozorňuje přitom, že funkce vedoucího hrázného je mimořádně zodpovědná, neboť tato osoba má být zárukou bezpečnosti provozu vodního díla, přičemž každé pochybení může mít nedozírné následky pro velký okruh osob a jejich majetek, včetně škod na životním prostředí, a minimální kvalifikační požadavky jsou tedy nezbytností. Vedlejší účastník také namítá, že žalobce je zatížen včasnou povinností tvrzení a důkazní, přičemž však stěžovatel svou námitku o neplatnosti příslušného katalogu uplatnil až po osmnácti letech vedení soudního řízení.
Vedlejší účastník dodává, že na pokusy o smírné vyřízení věci v průběhu sporu nebylo stěžovatelem nikdy pozitivně reagováno.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka Ústavní soud zaslal stěžovateli k replice. Ten ve svém vyjádření uvedl, že v souladu se zásadou iura novit curia nelze klást k jeho tíži, že na neplatnost a neúčinnost aplikovaného předpisu v průběhu řízení nepoukazoval. Ve vztahu k vyjádření Nejvyššího soudu pak stěžovatel namítá, že přijetí jeho logiky by umožňovalo dát kdykoliv výpověď komukoliv. Vyjádření vedlejšího účastníka označil za snahu dehonestovat stěžovatele a jeho argumentaci pro posouzení ústavní stížnosti za nerozhodnou.
Kvalifikační katalog dělnických povolání vodního hospodářství vydaný podle ustanovení § 43 odst. 2 zákona č. 133/1970 Sb., o působnosti federálních ministerstev, Ministerstvem lesního a vodního hospodářství ČSR dne 1. 9. 1986 pod č. j. 43 359/OEVH/86 stanovil jako kvalifikační požadavky (resp. předpoklady) pro výkon pracovní činnosti hrázného odborné vzdělání spočívající ve vyučení ve tříletém učebním oboru "vodař" a určitou délku odborné praxe. Pokud jde o závěry učiněné k dané problematice v rámci judikatury, upozornit je třeba především na následující rozhodnutí.
Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4830/2009 vyplývá, že nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce, je důvod výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce naplněn bez dalšího.
Zatímco předpoklady stanoví právní předpisy, požadavky, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon práce, stanoví zaměstnavatel sám; reflektují především konkrétní podmínky u zaměstnavatele a jeho představy o tom, jaké nároky mají být kladeny na zaměstnance, který konkrétní druh práce (funkci) vykonává. Podle druhu vykonávané práce se mohou dotýkat nejen kupř. zvláštních odborných znalostí, morálních kvalit zaměstnance či jeho řídicích a organizačních schopností, ale mohou spočívat také v dosažení určitého vzdělání, stupně kvalifikace nebo určitých dovedností.
Mohou vyplývat z pracovní smlouvy, organizačního řádu, vnitropodnikové směrnice, popř. z pracovních příkazů vedoucího zaměstnance, nebo může jít o požadavky, které jsou pro výkon určité práce všeobecně známé (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3641/2012; srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 3. 1978 sp. zn. Cpjf 44/77, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 15, ročník 1978, str. 500).
I když požadavky pro řádný výkon sjednané práce stanoví sám zaměstnavatel, nemůže přitom postupovat libovolně. Zaměstnavatelem vytyčené požadavky musí být z hlediska výkonu práce oprávněné a povahou pracovních činností (objektivně vzato) ospravedlnitelné, přičemž právní význam mají jen tehdy, jestliže jejich nesplnění zaměstnavatel nezavinil (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3641/2012).
Nesplňování stanovených předpokladů pro výkon sjednané práce nebo požadavků, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon práce zaměstnance, nemusí být časově omezeno. Výpovědní důvod tu může být dán delší dobu, než se zaměstnavatel rozhodne jej uplatnit; musí však trvat v době, kdy byla výpověď z pracovního poměru dána (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 12. 1976 sp. zn. 5 Cz 52/76, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979). Z hlediska podmínek výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) tak není podstatné, jak dlouhou dobu trvá stav, kdy je dán důvod výpovědi, aniž se zaměstnavatel rozhodne jej uplatnit; rozhodující je, že tento stav trvá v době, kdy byla výpověď z pracovního poměru zaměstnanci dána (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2854/2011).
V právní teorii ani v soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že zaměstnavatel může dříve stanovené požadavky pro řádný výkon práce změnit, zejména ukazuje-li se, že prostřednictvím dosud vymezených požadavků není možné dosahovat odpovídajících pracovních výsledků, nebo je-li to nutné pro další působení zaměstnavatele či jeho podnikatelskou činnost. Zákoník práce a ani jiné právní předpisy přitom nestanoví, že by zaměstnavatel mohl stanovit nebo změnit své požadavky pro řádný výkon určité práce vždy jen písemně a ani nepředpokládají jejich vyhlášení u zaměstnavatele nebo jiné zveřejnění (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3641/2012).
Tyto názory stěžovatele však Ústavní soud nesdílí. K závěru o porušení základních práv stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Z pohledu Ústavního soudu by se jevilo jako příhodnější, pokud by se obecné soudy s ohledem na genezi celého případu v odůvodnění svých rozhodnutí včas a podrobněji zabývaly otázkou platnosti příslušného katalogu, stejně jako otázkou promítnutí tohoto katalogu do vnitřních předpisů zaměstnavatele, tak, aby tato problematika byla v daném případě postavena najisto. Stejně tak je Ústavní soud toho názoru, že by vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení bylo vhodné podrobnější odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
Nicméně přestože Nejvyšší soud odmítl dovolání ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 12. 12. 2013 č. j. 21 Cdo 875/2013-469 jako zjevně bezdůvodné pouze se stručným odůvodněním, podstatné je, že i z tohoto, byť stručného, odůvodnění jsou seznatelné důvody, proč Nejvyšší soud rozhodl, jak rozhodl, přičemž uplatněná argumentace i učiněné závěry jsou z hlediska Ústavního soudu akceptovatelné.
Nejvyšší soud toto své rozhodnutí zdůvodnil tak, že z ustálené judikatury vyplývá, že "právním předpisem" stanovujícím předpoklady pro výkon sjednané práce ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce nemusí být jen všeobecně závazný právní předpis publikovaný nebo registrovaný ve Sbírce zákonů, ale může jít i o vnitřní předpis zaměstnavatele mající obecně závaznou povahu, a tedy i o dříve účinné opatření ústředního orgánu státní správy uplatňované zaměstnavatelem jako jeho vnitřní předpis (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4830/2009). Navíc však určitý druh nebo stupeň vzdělání nemusí být jen předpokladem stanoveným "právními předpisy", ale může mít i podobu požadavku stanoveného zaměstnavatelem pro řádný výkon práce.
Z uvedeného tedy vyplývá, že pro posouzení platnosti výpovědi dané stěžovateli není klíčové, zda předmětný katalog v době, kdy byla stěžovateli výpověď dána, ještě platil, nebo byl zrušen. Stejně tak není rozhodné, zda zaměstnavatel jeho obsah formálně začlenil do svých vnitřních předpisů. Tím přitom ztrácí své opodstatnění stěžejní námitky stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že z dostupné judikatury vyplývá, že dosažení určitého stupně vzdělání může představovat i požadavek zaměstnavatele (viz bod V tohoto rozhodnutí, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3641/2012), podstatné naopak je, že podle obsahu katalogu zaměstnavatel skutečně postupoval, jestliže v tomto katalogu objektivizované předpoklady pro výkon dané pozice převtělil do svých vlastních požadavků na dosažené vzdělání důležité pro výkon dané pozice.
Není přitom podstatné, jak dlouhou dobu trval stav, kdy byl dán důvod výpovědi, aniž se zaměstnavatel rozhodl jej uplatnit (viz judikaturu v bodě V tohoto rozhodnutí). Rozhodující je, že tento stav trval v době, kdy byla výpověď z pracovního poměru stěžovateli dána. Jinými slovy - není důležité, že zaměstnavatel stěžovatele na dané pozici v minulosti po určitou dobu zaměstnával navzdory skutečnosti, že příslušné odborné vzdělávání nesplňoval. Důležité je, že za situace, kdy se absence příslušného vzdělání začala u stěžovatele negativně projevovat, stěžovatel oprávněný požadavek zaměstnavatele na vzdělání nesplňoval, a byl tak u něj naplněn výpovědní důvod dle § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce.
Pro úplnost lze přitom v souladu s judikaturou (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3641/2012) konstatovat, že požadavek, aby osoba zaměstnaná na pozici "hrázný", respektive v případě stěžovatele "vedoucí hrázný", měla vyučení v tříletém učebním oboru "vodař", jistě nelze považovat za požadavek šikanózní, ale naopak za požadavek zcela legitimní a ospravedlnitelný. Jednalo se o pracovní zařazení se značnou zodpovědností, s nutností samostatného rozhodování a s potřebou celé řady znalostí z různých oblastí, navíc ve vedoucí funkci.
Stanovení takového požadavku nelze chápat ani jako projev libovůle zaměstnavatele, neboť tento požadavek vycházel právě z kvalifikačního katalogu dělnických povolání vodního hospodářství vydaného Ministerstvem vodního a lesního hospodářství, a nebyl tedy ze strany zaměstnavatele požadavkem neoprávněným, ale naopak odpovídal potřebám zaměstnavatele a objektivně deklarovaným představám příslušného ministerstva. Navíc pokud bylo již v roce 1986 (respektive již v roce 1973) pro pracovní pozici "hrázný" stanoveno kvalifikačním katalogem vyučení v oboru "vodař", nelze se domnívat, že by pouhým zrušením příslušného katalogu vyučení v příslušném oboru ztratilo pro danou pracovní pozici své opodstatnění.
Již jen na okraj lze doplnit, že z úvodních ustanovení tohoto katalogu vyplývá, že "katalogem je vymezen charakter povolání, základní kvalifikační požadavky pro výkon pracovních činností a vytvořena jedna z podmínek pro zvyšování kvalifikace, účelné rozmisťování dělníků a celostátní evidenci povolání. Skládá se ze souboru kvalifikačních charakteristik, které jsou normami kvalifikace příslušného povolání v určitém kvalifikačním stupni a tarifní třídě". Ústavní soud tedy nesdílí ani námitku stěžovatele, že příslušný katalog měl mít dopad pouze do sféry odměňování a kvalifikaci pro výkon funkce hrázného obecně závazným způsobem nikdy nestanovoval.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítl, neboť napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
K návrhu stěžovatele na přiznání nákladů zastoupení dle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze uvést, že podmínky pro postup dle citovaného ustanovení nebyly Ústavním soudem u stěžovatele shledány, neboť stát platí náklady stěžovatele na zastoupení jen v případech odůvodněných osobními a majetkovými poměry stěžovatele. Ústavní soud proto rozhodl, že se stěžovateli náhrada nákladů právního zastoupení vůči státu nepřiznává.