Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SUOPELOS s.r.o., sídlem Tyršova 885/24, Ostrava, zastoupené JUDr. Mgr. Marcelem Petráskem, M.B.A., LL.M., advokátem, sídlem Palackého 715/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2025 č. j. 22 Cdo 892/2025-316, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. Pavly Vítové, a 2. Dany Vybíralové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka se proti vedlejším účastnicím domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem (pozemkům a rodinnému domu).
3. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 27. 2. 2024 č. j. 8 C 564/2022-205, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 3. 2024 č. j. 8 C 564/2022-216, zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejších účastnic (výrok I), do vlastnictví první vedlejší účastnice přikázal podíl o rozsahu 3/4 ve vztahu k celku vypořádaných nemovitých věcí, do vlastnictví druhé vedlejší účastnice přikázal podíl o rozsahu 1/4 ve vztahu k celku vypořádaných nemovitých věcí (výrok II), první vedlejší účastnici uložil povinnost uhradit stěžovatelce vypořádací podíl ve výši 1 187 500 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV-IX).
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 10. 2024 č. j. 10 Co 179/2024-265 rozsudek okresního soudu v nákladových výrocích IV a V změnil tak, že se žádné z účastnic náhrada nákladů řízení nepřiznává a ve zbytku rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I). Stěžovatelce dále uložil povinnost nahradit vedlejším účastnicím náklady odvolacího řízení ve výši 53 198 Kč (výrok II).
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) jako nepřípustné a stěžovatelce uložil nahradit vedlejším účastnicím společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 60 003,90 Kč (výrok II). Nejvyšší soud nepřitakal dovolací námitce, že soudy nižších stupňů nerespektovaly posloupnost jednotlivých způsobů vypořádání. Vyšly totiž z toho, že nemovité věci nelze reálně rozdělit a není možné ani rozdělení na bytové jednotky (toto stěžovatelka ostatně ani nenavrhovala), a proto rozhodly o přikázání do vlastnictví vedlejších účastnic za náhradu. K další námitce, že soudy při hodnocení důkazů postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou, neformulovala stěžovatelka žádnou právní otázku. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o náhradě nákladů neobsahovalo s ohledem na § 243f odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), odůvodnění.
6. Stěžovatelka brojí pouze proti výroku Nejvyššího soudu o náhradě nákladů řízení. Zdůrazňuje, že řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví má povahu iudicii duplicis. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu [např. stanovisko pléna ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (č. 302/2023 Sb.) nebo nálezy ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 404/22 (N 45/111 SbNU 203), ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20 (N 208/103 SbNU 142) nebo ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19 (N 211/97 SbNU 260)] se podává, že při rozhodování o nákladech řízení v tomto typu řízení se pravidlo úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. uplatní tehdy, zamítne-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví. Vyhoví-li však tomuto návrhu a rozhoduje o způsobu vypořádání, je třeba na procesní úspěch jednotlivých účastníků pohlížet jako na částečný (stejný) a zpravidla nepřiznat náhradu nákladů žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neodůvodňují-li konkrétní okolnosti výjimečně postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na uvedené vyslovuje stěžovatelka přesvědčení, že náhrada nákladů dovolacího řízení neměla být přiznána žádnému z účastníků. Dále namítá, že výrok o nákladech řízení, a to i při vědomí existence § 243f odst. 3 o. s. ř., nebyl vůbec odůvodněn. Uvedené ustanovení dává Nejvyššímu soudu právo, nikoliv povinnost neodůvodňovat taková rozhodnutí. Další pochybení spatřuje v postupu Nejvyššího soudu, který stěžovatelce nedoručil vyjádření vedlejších účastnic, čímž ji připravil o možnost na něj reagovat, a porušil tak zásadu rovnosti účastníků řízení.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny prostředky k ochraně práv (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud si podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádal od okresního soudu příslušný spis (sp. zn. 8 C 564/2022).
10. Stěžovatelka sice požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu ve všech jeho výrocích, ale její námitky se týkají především neodůvodněného výroku II Nejvyššího soudu o uložení povinnosti nahradit vedlejším účastnicím náklady dovolacího řízení, a to v řízení, které má povahu iudicii duplicis. Předně je třeba uvést, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, resp. jejich výši, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 5.
8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 , ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 a další). Ústavní soud dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Posouzení náhrady nákladů řízení by proto mohlo nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, zejména body 11 a 34).
Žádné takové nedostatky však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. V obecné rovině zajisté platí závěry vycházející ze stěžovatelkou citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, podle něhož v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody.
12. Ústavní soud ve svém předchozím usnesení ze dne 18. 12. 2024 sp. zn. III. ÚS 3281/24 , kterým odmítl ústavní stížnost téže stěžovatelky, jež se týkala téhož řízení jen s tím rozdílem, že šlo o náklady odvolacího řízení, uvedl, že takovým výjimečným důvodem pro přiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (bod 38) může být i fáze, ve které se řízení vede. K námitkám stěžovatelů v tomto kontextu uzavřel, že přiznal-li krajský soud vedlejším účastnicím právo na náhradu nákladů odvolacího řízení z důvodu, že šlo již o řízení odvolací, ve kterém navíc ve věci samé rozsudek okresního soudu nijak neměnil, nebylo možno jeho postup označit za libovolný, a tedy neústavní.
13. Výše uvedené závěry platí tím spíše pro řízení dovolací, v němž vůbec nebylo meritorně rozhodováno o vlastním návrhu na zrušení a vypořádaní podílového spoluvlastnictví (o něm bylo pravomocně rozhodnuto již rozsudkem krajského soudu), nýbrž šlo pouze o posouzení splnění procesních podmínek přípustnosti dovolání. Za analogického použití § 146 odst. 3 o. s. ř. tak lze dovodit, že pro náklady dovolacího řízení platí i v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, že dovolatel je v případě, kdy bylo jeho dovolání odmítnuto, povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady řízení. Výrok Nejvyššího soudu o náhradě nákladů řízení je třeba považovat za ústavně souladný (srov. také usnesení ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3416/24 nebo obdobně ze dne 21. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 1363/25 ).
14. Neodůvodnění nákladového výroku v případě odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pak odpovídá § 243f odst. 3 o. s. ř., v čemž již v minulosti Ústavní soud neshledal nic neústavního (srov. usnesení ze dne 15. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2516/24 nebo ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2046/24 ).
15. Stěžovatelka dále bez vazby na samotné důvody, pro které bylo její dovolání odmítnuto, namítala, že jí nebylo doručeno vyjádření vedlejších účastnic. To je pravda, jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu. Přesto Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení napadeného usnesení. Z obsahu vyžádaného spisu se podává, že vedlejší účastnice se k dovolání stěžovatelky vyjádřily tak, že se v zásadě ztotožnily se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů a požadovaly odmítnutí dovolání stěžovatelky bez jakékoliv specifikace přiznání nákladů dovolacího řízení.
Vyjádření vedlejších účastnic neobsahovalo nic zásadního, co by mohlo ovlivnit rozhodování Nejvyššího soudu o nákladech dovolacího řízení, tedy rozhodnutí ve výroku, jehož přehodnocení se stěžovatelka domáhá. Jak bylo uvedeno, jiné námitky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost nevznáší. Je-li stěžovatelka s odmítnutím svého dovolání srozuměna, Ústavní soud neshledává žádný důvod, aby toto usnesení považoval za ústavně nekonformní. Jeho zrušení jen pro nezaslání vyjádření vedlejších účastnic stěžovatelce by představovalo přepjatý formalismus.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu