USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně SUOPELOS s.r.o., se sídlem v Ostravě, Tyršova 885/24, IČO 27845541, zastoupené JUDr. Mgr. Marcelem Petráskem, advokátem se sídlem v Praze, Palackého 715/15, proti žalovaným 1) P. V. a 2) D. V., zastoupeným JUDr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem v Praze, Dukelských hrdinů 406/23, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 564/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 10 Co 179/2024-265, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 60 003,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Alana Vitouše, advokáta se sídlem v Praze, Dukelských hrdinů 406/23.
1. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 8 C 564/2022-205, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 3. 2024, č. j. 8 C 564/2022-216, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, k pozemku parc. č. XY a k pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále též jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I), do vlastnictví žalované 1) přikázal podíl o rozsahu 3/4 ve vztahu k celku vypořádaných nemovitostí uvedených ve výroku I, do vlastnictví žalované 2) přikázal podíl o rozsahu 1/4 ve vztahu k celku vypořádaných nemovitostí uvedených ve výroku I (výrok II), uložil žalované 1) povinnost uhradit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 1 187 500 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–IX).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 10 Co 179/2024-265, rozsudek soudu prvního stupně v nákladových výrocích IV a V změnil tak, že se žádné z účastnic náhrada nákladů řízení nepřiznává, přičemž ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (a téhož dne soudu prvního stupně doručené doplnění dovolání). Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky posloupnosti jednotlivých způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví a zjišťování nákladů, jaké by bylo třeba k dělení věci vynaložit. Namítla, že je pevně dána posloupnost jednotlivých způsobů vypořádání, k čemuž poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, a nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 572/19. Soud nemůže rozhodnout o prodeji věci tam, kde jsou splněny podmínky pro její rozdělení. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2631/2005, plyne, že otázku dělitelnosti pozemku je třeba zodpovědět v součinnosti se znalcem a při existenci geometrického plánu. Dělitelnost nemovitostí nebyla soudem relevantně zkoumána a nebylo ohledně této otázky provedeno odpovídající dokazování.
Znalkyně nebyla způsobilá se k dělitelnosti nemovitostí vyjadřovat. Dělitelnosti nemovitostí nebrání podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, skutečnost, že se nejedná o řešení optimální (byť možné). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5764/2016, pak nebrání rozdělení domu na jednotky ani skutečnost, že je za tím účelem třeba vynaložit určité náklady. Výše nákladů ani soudy zjišťována nebyla. Žalobkyně byla ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.
6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, připravena nést odpovídající náklady na rozdělení věci. Dále se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázek procesního práva. Soudy jednaly v rozporu s § 157 odst. 2, § 6, a § 18 odst. 1 o. s. ř., přičemž porušily právo žalobkyně na spravedlivý proces. Soudy při hodnocení důkazů postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou, k čemuž žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 638/22, ze dne 28.
2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16, ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16. Za rozporné s ustálenou judikaturou považovala dále žalobkyně rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, k čemuž poukázala na závěry učiněné v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 572/19, či ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/20, a především pak na závěry učiněné ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, Pl. ÚS-st. 59/23. Nakonec žalobkyně vyjádřila nesouhlas s tím, že výše nákladů odvolacího řízení byla určena na základě znaleckého posudku Ing.
Renáty Votrubové č. 054380/2023. Tento posudek se týkal stanovení ceny tržní, nikoliv ceny obvyklé. Při stanovení výše přiměřené náhrady pro potřeby řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vyjít z ceny obvyklé ve smyslu § 492 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
K tomu poukázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, a ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006. Znalkyně pak postupovala též v rozporu s § 2 odst. 3 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalované ve vyjádření k dovolání navrhly, aby bylo dovolání odmítnuto, přičemž se výslovně ztotožnily se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
9. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
10. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Skutkové námitky pak tím spíše nemohou naplnit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
11. Nejprve se dovolací soud zabýval námitkou, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nerespektoval posloupnost jednotlivých způsobů vypořádání.
12. Podle § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
13. Současná judikatura Nejvyššího soudu ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu podle § 1143 a násl. o. z. připouští s odkazem na § 1165 o. z. vypořádání spoluvlastnictví transformací společné věci (budovy) na vlastnictví jednotek. Vychází z toho, že podle § 1147 o. z. je třeba dát přednost nejprve rozdělení společné věci (a to i rozdělení domu na jednotky podle § 1165 o. z.), a teprve tehdy, není-li to dobře možné, může soud přikázat věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 190); proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 799/2016 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2208/2015].
14. Úvodem této části odůvodnění dovolací soud především uvádí, že z dovolání není bez pochybností zřejmé, jestli se žalobkyně domáhá reálného (vertikálního) rozdělení věci anebo rozdělení společné věci na bytové jednotky. V úvodní části dovolání (bod II) odkazuje na judikaturu, která se týká výhradně reálného rozdělení věci, v bodě III dovolání, kde dovolatelka provádí jistou sumarizaci své předchozí argumentace, naopak již směřuje k rozdělení domu na bytové jednotky (viz formulace „pouze by se nepříliš vyhovující režim podílového spoluvlastnictví pozměnil na pro všechny zúčastněné přívětivější režim vlastnictví jednotek“, „…k dokončení rozdělení domu na bytové jednotky… rozdělením domu na bytové jednotky“, „stavba již fakticky na bytové jednotky rozdělena je“), aby pak následně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahující se k „posuzování reálné dělitelnosti daných nemovitých věcí“.
15. Pro posouzení dané věci je nicméně rozhodné to, že pod bodem 7 napadeného rozhodnutí (citace jsou formálně upraveny podle označení žalovaných dovolacím soudem – pozn. dovolacího soudu) učinil odvolací soud klíčový závěr o reálné nedělitelnosti předmětných nemovitostí, přičemž uvedl: „Znalkyně svými závěry fakticky jen potvrdila v tomto směru zjištění učiněná již okresním soudem, tedy že dvě nestejné bytové jednotky nelze reálně rozdělit mezi tři spoluvlastnice tak, aby podle podílů připadla polovina jedné a čtvrtina druhé a třetí. Podle měření provedených znalkyní činí celková užitná plocha bytů v obou podlažích 169,6 m2 (u většího jde o plochu 92,7, u menšího 77 m2), čtvrtinově dělitelné nejsou ani společné prostory v domě k oběma bytům. Jakkoliv znalkyně staví negativní závěr o dělitelnosti nemovitosti mezi podílové spoluvlastníky podle jejich podílů na samotných výměrách plochy obou bytů a společného příslušenství a nevyjadřuje se již explicitně k případným stavebním úpravám, které by mohly takové řešení přinést, lze takové řešení vyloučit již ze samotných výměr a nákresů domu včetně jeho dispozice.“ Tím odvolací soud navázal na závěry učiněné soudem prvního stupně, který pod bodem 13 prvostupňového rozsudku konstatoval: „Současné dispoziční řešení ani jedné z bytových jednotek nacházejících se v domě neodpovídá co do velikosti podlahové plochy spoluvlastnickému podílu o velikosti 1/4. Žalobkyně navrhovala snížení vlastnického podílu žalované 1) o 1/4 a přikázání této 1/4 žalobkyni.“ Na to soud prvního stupně navázal pod bodem 26, v němž uzavřel, že „za stávajícího rozdělení spoluvlastnických podílů není možné bez zásadních stavebních zásahů rozdělit dům na bytové jednotky tak, aby jedna připadla žalobkyni a druhá žalovaným, jak navrhovala žalobkyně ve svém návrhu. Žalobkyní navrhovaná možnost rozdělení bytových jednotek za současného přikázání podílu o velikosti 1/4, náležejícího žalované 1), žalobkyni soudem nebyla shledána jako možná.“
16. Co se týče dělení předmětných nemovitostí na dvě samostatné věci, odvolací soud tedy založil závěr o nemožnosti rozdělení předmětných nemovitostí na skutečnosti, že by dělením došlo ke vzniku stavu, který by co do rozměrů podlahové plochy bytů neodpovídal spoluvlastnickým podílům účastnic. Dovolatelka s tímto – pro rozhodnutí klíčovým – závěrem odvolacího soudu v dovolání nikterak nepolemizuje a v dovolání jej relevantním způsobem nenapadá a nevymezuje k němu žádným způsobem přípustnost dovolání ani dovolací argumentaci. Žalobkyně si přitom byla rozdílnosti podlahových ploch bezesporu vědoma, neboť sama navrhovala vypořádání způsobem rozdělení předmětných nemovitostí na jednotky za současného odkupu podílu ve výši id. 1/4 od žalované 1) – (viz bod 26 prvostupňového rozsudku). Proto také tento klíčový závěr nepodléhá dovolacímu přezkumu, neboť k němu není v dovolání obsažena žádná argumentace.
17. Co se týče rozdělení předmětných nemovitostí na čtyři bytové jednotky, odvolací soud pod bodem 7 napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ani tato varianta není možná (přičemž žalobkyně ji ani nenavrhovala), a to z důvodu, že „by minimalizace rozlohy stávajících bytových jednotek znamenala výrazné zhoršení kvality jejich užívání k bydlení, přinesla výrazné náklady např. jen na budování dalších příslušenství k novým bytům i další snížení obytné plochy nutností zajistit přístup ke všem bytům a přirozeně by takové řešení naráželo na existující věcné právo doživotního užívání D. L. i kolaudační rozhodnutí s určením užívání domu jako rodinného“. Přestože žalobkyně dělení na čtyři bytové jednotky nenavrhovala (viz bod 7 napadeného rozhodnutí), dovolací soud pro úplnost konstatuje, že ani v tomto ohledu dovolatelka nezpochybňuje stěžejní závěry, na kterých závěr o nedělitelnosti předmětných nemovitostí na čtyři bytové jednotky spočívá, jimiž jsou výrazné zhoršení kvality jejich užívání k bydlení, existující věcné právo doživotního užívání, či s dělením nesouladné kolaudační rozhodnutí.
18. Uvedené úvahy vedoucí soudy k závěru o nemožnosti (v tomto konkrétním případě) dělit předmětné nemovitosti přitom dovolací soud považuje za dostačující k závěru o nepřípustnosti dovolání, nejsou-li dovolatelkou napadeny. Pro úplnost se však dovolací soud dále vyjadřuje k žalobkyní v dovolání předkládaným rozhodnutím. Směřovala-li primárně úvaha dovolatelky k rozdělení domu na bytové jednotky, pak pouze jediné z dovolatelkou uváděných rozhodnutí se vztahuje k tomuto způsobu dělení, ostatní nikoliv, a proto s nimi nemohou být závěry odvolacího soudu v rozporu.
19. Pakliže dovolatelka poukazovala na pevně danou posloupnost způsobů vypořádání, kterými je soud povinen se zabývat, přičemž v souvislosti s tím poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, a nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 572/19, dovolací soud konstatuje, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí od žádného z předkládaných rozhodnutí neodchýlil. První z rozhodnutí obecně konstatuje posloupnost způsobů vypořádání (řešeno u pozemků), druhé se zabývá způsoby vypořádání spoluvlastnictví a možnými překážkami reálného dělení věci, a třetí řeší náhradu nákladů v řízení o vypořádání spoluvlastnictví.
Již z toho je patrné, že se odvolací soud od žádného z těchto rozhodnutí odchýlit nemohl (a dovolatelka to ani explicitně neuvádí), neboť se reálným dělením předmětných nemovitostí jako primárního způsobu vypořádání spoluvlastnictví nepochybně – se závěrem uvedeným výše – zabýval. Pokud dále žalobkyně zdůrazňovala, že nelze rozhodnout o prodeji věci tam, kde jsou splněny podmínky pro její rozdělení, lze dodat, že v projednávaném případě nedošlo ani k prodeji předmětných nemovitostí, ani ke splnění podmínek pro jejich rozdělení, v důsledku čehož ani s tímto rozhodnutím nemůže být napadené rozhodnutí v rozporu.
Dále žalobkyně namítala, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2631/2005, plyne, že otázku dělitelnosti pozemku je třeba zodpovědět v součinnosti se znalcem a při existenci geometrického plánu. Takový závěr se nepochybně dotýká dělení pozemků (v dané věci šlo o zemědělskou usedlost a dělené pozemky), při němž je existence geometrického plánu zpravidla nezbytná. V projednávané věci se nicméně jedná o dělení nemovitostí na byty (jednotky), pročež není zřejmá argumentace žalobkyně geometrickým plánem.
Lze přitom již k výše uvedenému doplnit, že nemožnost rozdělení na jednotky (z pohledu uvažovaného odvolacím soudem) byla konstatována znalkyní a podpořena dalšími důkazy (např. stavebními projektovými plány a plánem půdorysu). S údajnou nezpůsobilostí znalkyně vyjadřovat se k reálné dělitelnosti předmětných nemovitostí pak žalobkyně nepojí žádný předpoklad přípustnosti dovolání, přičemž totéž platí o údajném nedostatečném dokazování stran této skutečnosti.
20. Poukazovala-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5764/2016, podle něhož nebrání rozdělení domu na jednotky ani skutečnost, že je za tím účelem třeba vynaložit určité náklady, lze s ní v tomto ohledu souhlasit, nicméně pouze do té míry, že vynaložení určitých nákladů na rozdělení nebrání „rozdělení“ nemovitostí na jednotky tam, kde je jinak možné. V uvedeném rozhodnutí navíc dovolací soud konstatoval nemožnost dělení na jednotky v situaci, kdy v nemovitosti byla pouze jediná bytová jednotka. Protože odvolací soud uzavřel, že dělení na jednotky brání nepoměr v podlahových plochách potenciálně vzniklých bytových jednotek oproti podílům účastníků, nebylo nutné zabývat se souvisejícími náklady na hypotetické „dělení“ na jednotky. Totéž platí ve vztahu k předkládanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, a připravenosti žalobkyně nést případné vyšší náklady na dělení předmětných nemovitostí. Pokud dovolatelka poukazovala na to, že rozdělení nebrání podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, skutečnost, že se nejedná o řešení optimální, dovolací soud k tomu akcentuje, že ze stejného rozhodnutí plyne též závěr, že dělení naopak není „dobře možné“ za situace, v níž by nově vzniklé nemovitosti nebylo možné řádně užívat. K takovému závěru však soudy ve vztahu k potenciálnímu dělení na čtyři bytové jednotky dospěly (viz bod 7 napadeného rozhodnutí), přičemž u vzniku dvou bytových jednotek byla tato možnost vyloučena již zmiňovanými rozměry podlahových ploch neodpovídajícími velikostem podílů účastnic.
21. Dále žalobkyně namítla, že soudy jednaly v rozporu s § 157 odst. 2, § 6, a § 18 odst. 1 o. s. ř. a porušily právo žalobkyně na spravedlivý proces. Uvedla, že soudy při hodnocení důkazů postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou, k čemuž odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 638/22, ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16, ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16.
22. K těmto výtkám nicméně žalobkyně neformulovala žádnou (nadto zobecnitelnou) právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, ani neuvedla, v čem konkrétně mělo tvrzené pochybení soudů v procesněprávní rovině spočívat.
23. K námitkám žalobkyně proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení dovolací soud připomíná, že dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, není v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
24. Přestože se následující námitky žalobkyně proti znaleckému posudku (týkající se stanovení ceny podle znaleckého posudku) explicitně vztahovaly k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, se kterým žalobkyně nesouhlasila, a proti němuž není dovolání objektivně přípustné (viz výše), dovolací soud pro úplnost dodává, že ani v tomto ohledu nedošlo ze strany odvolacího soudu k pochybení, pokud z ceny zjištěné ve znaleckém posudku pro účely vypořádání spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem vyšel. Pod bodem 7 napadeného rozhodnutí odvolací soud uzavřel: „Základem pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem je jejich obvyklá cena, konkrétně cena obvyklá v daném místě a v době rozhodování, závisející na odpovídající nabídce a poptávce.“ K ceně stanovené znaleckým posudkem poté uvedl: „Jakkoliv má v posuzovaném případě a znaleckém posudku znalkyně tendenci užívat pojmy ‚obvyklá cena‘ a ‚tržní cena‘ synonymně (patrně podle stejně nedůsledné formulace zadání znaleckého posudku okresním soudem), nepochybně ve výsledku vedle ceny zjištěné dle cenového předpisu (4 773 910 Kč) formuluje s ohledem na užité metody ocenění znalkyně (zvažující objektivní silné i slabé stránky předmětu ocenění promítající se do jeho ceny, výběr a porovnání obdobných nemovitostí ve stejné lokalitě a nedávné době s uvedením reálně dosažených cen při převodu nemovitostí) cenu přes zadání soudu ‚tržní/obvyklou‘ jednoznačně jako cenu obvyklou (4 750 000 Kč).“
25. Z uvedeného je zřejmé, že soudy vycházely z ceny obvyklé, která byla znalkyní (navzdory jistým terminologickým úskalím) ve znaleckém posudku zjištěna. Konkrétní námitky proti postupu znalkyně pak představují v dovolání nepřípustnou polemiku se zjištěným skutkovým stavem. Jen pro úplnost lze dodat, že soud prvního stupně stran částky stanovené ve znaleckém posudku pod bodem 30 prvostupňového rozsudku uzavřel, že tuto částku „účastníci řízení nesporovali“.
26. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
27. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 5. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu