Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky RNDr. Jany Příhodové, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou, sídlem Urbánkova 3360/47, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 990/2025-444 ze dne 16. 7. 2025 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 283/2024-400 ze dne 4. 12. 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy žalobou domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 348 275 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby) jako náhrady škody ve výši čtyřapůlnásobku průměrného výdělku.
2. Tuto škodu měla stěžovatelka stručně řečeno způsobit vedlejší účastnici tím, že jako její zaměstnankyně po jmenování do funkce ústřední ředitelky vedlejší účastnice rozhodla o výpovědi pro Jarmilu Kukačkovou, zaměstnankyni vedlejší účastnice, z důvodu nadbytečnosti, aniž by pro to byly splněny základní podmínky stanovené pracovněprávními předpisy. Soudy proto rozhodly o neplatnosti dané výpovědi a povinnosti vedlejší účastnice zaplatit Jarmile Kukačkové náhradu platu ve výši 603 925 Kč. Právě uvedená náhrada platu avšak v rozsahu čtyřapůlnásobku průměrného výdělku představuje požadovanou škodu.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 23 C 84/2014-140 z 8. 4. 2019 žalobu zamítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 23 Co 412/2019-177 z 26. 2. 2020 toto rozhodnutí potvrdil a rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 3612/2020-210 z 30. 6. 2021 odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost (§ 237 občanského soudního řádu).
4. Ústavní soud nicméně nálezem
sp. zn. III. ÚS 2729/21
z 22. 3. 2022 uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil, neboť jimi byla porušena stěžovatelčina práva na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Obvodní soud se proto věcí zabýval znovu a rozsudkem č. j. 23 C 84/2014-286 z 17. 4. 2024 rozhodl, že žaloba na zaplacení 348 275 Kč se zamítá. Vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 247 097 Kč. V odůvodnění konstatoval, že všechny předpoklady odpovědnosti za škodu jsou splněny. Nicméně vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla shledána odpovědnou i za škodu způsobenou neoprávněnými reorganizačními změnami a tato povinnost byla zcela splněna, pak s uplatněním limitace náhrady škody zakotvené v zákoníku práce pro ochranu zaměstnance, nemá vedlejší účastnice již žádné právo na zaplacení škody převyšující čtyřapůlnásobek průměrného výdělku.
6. Městský soud nicméně rozhodnutí obvodního soudu změnil, a to tak, že stěžovatelka je povinna náhradu škody ve výši 348 275 Kč zaplatit. Současně rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 1 632 Kč. Městský soud odůvodnil, že limitace se v dané věci aplikovat nebude, neboť reorganizační změny a výpověď Jarmily Kukačkové představují odlišné (samostatné) škodní události. Výpověď Jarmily Kukačkové nemá původ v organizační změně, a proto se limitace náhrady škody podle § 257 odst. 2 zákoníku práce neuplatní.
7. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl podle § 243c odst. 1občanského soudního řádu pro nepřípustnost (§ 237 tamtéž).
8. Proti oběma v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost, ve které namítá, že postupem obecných soudů byla porušena lidská práva a principy vyplývající z čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zejména nesouhlasí se způsobem, jakým městský a Nejvyšší soud rozhodly o příčině vzniku škody. Tvrdí, že příčinou škody v nynější věci stejně jako i v dalších věcech je rozhodnutí o organizační změně. Na jednotlivá skončení pracovního poměru podle ní mělo být nahlíženo jako na jediné porušení povinnosti a na náhrady platů pro všechny zaměstnance, jejichž pracovní poměr byl ukončen neplatně, jako na jednu škodu. Na celkovou škodu měla být následně uplatněna limitace náhrady škody způsobené z nedbalosti podle § 257 odst. 2 zákoníku práce ve výši čtyřapůlnásobku průměrného výdělku. Konečně stěžovatelka shledává, že napadená rozhodnutí nerespektují závěry nálezu
sp. zn. III. ÚS 2729/21
, pro které Ústavní soud již jednou rozhodnutí obecných soudů v této věci zrušil.
9. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že stěžovatelčina ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale je zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (viz usnesení
sp. zn. III. ÚS 40/23
z 11. 10. 2023). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména nesouhlasí s tím, že byla v nynější věci výpověď Jarmile Kukačkové posouzena jako samostatná škodní událost nemající původ v organizační změně. Tyto závěry přitom shledává rozporné s nálezem
sp. zn. III. ÚS 2729/21
, kterým v této věci již dříve Ústavní soud napadená rozhodnutí obvodního, městského i Nejvyššího soudu zrušil. V tomto směru nicméně Ústavní soud v bodě 26 posledně citovaného nálezu vymezuje, že "[m]ěla-li škoda vzniknout výpovědí, nikoli organizační změnou, není závěr soudů o (výlučné) odpovědnosti stěžovatelky za škodu dostatečně a přesvědčivě odůvodněn." Povinností soudů přitom bylo zejména se zabývat tím, zda byla výpověď Jarmily Kukačkové v souladu s organizační změnou či nikoli. Jak je vymezeno i v bodě 29 citovaného nálezu, "Ústavní soud [netvrdil], že soudy musejí bez dalšího vycházet z toho, jak události vedoucí k předmětné výpovědi popsala stěžovatelka. Je ale potřeba, aby se s jejím popisem událostí řádně vypořádaly. V napadených rozhodnutích tak činily vesměs tím, že stěžovatelce dávaly za vinu přijetí organizačních změn a škodu i zavinění de facto spatřovaly již v tomto kroku. Tak k tomu ale, je-li na každou výpověď pohlíženo jako na samostatnou škodní událost, z výše uvedených důvodů přistupovat nelze, neboť tím dochází k obcházení ochranných mechanismů pracovního práva."
12. S nynější argumentací stěžovatelky se Ústavní soud nicméně nemůže ztotožnit. Ústavní soud má za to, že městský soud v bodě 42 a Nejvyšší soud zejména v bodě 4 se danou otázkou, zda byla výpověď pro Jarmilu Kukačkovou samostatnou škodní událostí, dostatečným způsobem zabývaly. Městský soud ve světle uvedeného nálezu dostatečně a přesvědčivě odůvodnil, proč považuje výpověď Jarmily Kukačkové za samostatnou škodní událost. Zabýval se i otázkou, do jaké míry se snažila následkům stěžovatelka předejít "neformálními" konzultacemi. Uvedeným závěrům přitom Ústavní soud nemá co vytknout. Nejvyšší soud současně stěžovatelce vysvětlil, proč není právní otázka posuzována odlišně od dřívějších závěrů a proč je namístě, aby byl v případě výpovědí, ke kterým došlo z důvodu organizační změny, limit pro náhradu škody pro zaměstnance posuzován samostatně od výpovědí, které byly dány Jarmile Kukačkové a Janě Irinkovové, kterých se totiž organizační změna nedotknula.
13. Obdobně jako v dovolacím řízení se stěžovatelka i nadále snaží zpochybnit skutková zjištění městského soudu, že organizační opatření, jimiž byla zrušena všechna vedoucí pracovní místa, se nedotýkala pracovního místa Jarmily Kukačkové. Nejvyšší soud v tomto směru stěžovatelce vysvětlil, že se snaží zpochybňovat skutková zjištění odvolacího soudu, k čemuž ovšem dovolací řízení neslouží, neboť dovolací soud se může zabývat pouze otázkami právními. Tomuto postupu taktéž Ústavní soud nemá, co by vytknul. Již v nálezu
sp. zn. III. ÚS 84/94
z 20. 6. 1995 Ústavní soud vyložil, jak se staví k situacím, kdy stěžovatelé zpochybňují skutková zjištění obecných soudů. V citovaném nálezu vymezil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecnými soudy může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. Taková situace nicméně v nynější věci nenastala. Ani v tomto směru nemá, co by Ústavní soud napadenému rozsudku městského soudu vytknul. Městský soud v bodech 34 až 35 a 42 vysvětlil, na základě jakých skutečností konstatoval, že se organizační změny pozice Jarmily Kukačkové nedotknuly.
14. Na závěr Ústavní soud doplňuje, že velká část stěžovatelčiny ústavní stížnosti je jen pokračující polemikou stěžovatelky se závěry obecných soudů s - pro ni nepříznivým závěrem - a vystavování právních závěrů na skutkovém stavu, který ovšem neodpovídá tomu, jak byl zjištěn obecnými soudy. Tímto svým postupem ovšem staví stěžovatelka Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší (viz z mnoha např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 2593/25
z 15. 10. 2025).
15. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu