USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobkyně České republiky – České obchodní inspekce se sídlem v Praze 2 –
Novém Městě, Štěpánská č. 567/15, proti žalované J. P., narozené dne XY, bytem
v XY, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4,
Urbánkova č. 3360/47, o 603 925 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 23 C 84/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 26. února 2020 č. j. 23 Co 412/2019-177, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2020 č. j. 23 Co 412/2019-177 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve vztahu k právní úpravě
obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) – srov. § 3079 odst. 1
občanského zákoníku – vyplývá právní názor, že škoda nevzniká již v důsledku
pohledávky, kterou má za poškozeným třetí osoba, nebo jejím vymáháním, ale
teprve skutečným zmenšením majetku poškozeného v důsledku zaplacení (jiného
uhrazení) dluhu odpovídajícího této pohledávce [srov. například směrnice pléna
býv. Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 1961 sp. zn. Pls 2/61, které byly
uveřejněny pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1961,
rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 6. 1973 sp. zn. 5 Cz 23/73, který
byl uveřejněn pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1974
(z jehož odůvodnění vyplývá, že škoda zaměstnavateli nevzniká již okamžikem,
kdy bylo pravomocně rozhodnuto o uložení pokuty, nýbrž teprve tehdy, kdy z jeho
majetkových prostředků byla pokuta uhrazena příslušnému úřadu; samotný závazek,
i když je vykonatelný, nemůže být škodou ještě před jeho splněním už také
proto, že není jisto, zda k majetkové újmě vůbec dojde; zaměstnavatel může tedy
žalovat svého zaměstnance o náhradu škody teprve tehdy, až sám splní svůj
závazek vůči příslušnému úřadu), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003
sp. zn. 25 Cdo 986/2001, 25 Cdo 987/2001, který byl uveřejněn pod č. 14 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005 (v němž dovolací soud dospěl
k závěru, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže
úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za
škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele
vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není
totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem), nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 21 Cdo 143/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2647/2009]. Počátek promlčecí doby je obecně (objektivně) určen ustanovením § 101 odst. 1
obč. zák., podle něhož promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na
poškozeném (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by
obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno – kdy mohl podat žalobu (actio
nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu
uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala
nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který
se odvíjí od právních skutečností, popř.
událostí, jejichž vznik či existence
jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka
odpovědnostního vztahu. Pro uplatnění nároku z práva na náhradu škody (s
výjimkou práva na náhradu škody na zdraví) pak platí, že nejpozději se právo na
náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za
deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (§ 106 odst. 2
obč. zák.). Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z
odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní. Právo na náhradu škody se promlčí
za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni
odpovídá. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty
podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. pro uplatnění nároku na náhradu škody,
tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Obecně pak platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě
běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 151/2016). Škodou, jako jedním z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení §
250 odst. 1 zákoníku práce, se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v
majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v
penězích. Skutečnou škodou (§ 257 odst. 1 zák. práce) je nastalé zmenšení
majetku poškozeného zaměstnavatele (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4377/2013 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 14. 12. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4353/2017). Škoda není pouhým souhrnem
ztrát, které vznikly zaměstnavateli činností zaměstnance, nýbrž jen tou
majetkovou újmou, která je důsledkem konkrétního porušení pracovních povinností
a je s tímto porušením pracovních povinností v příčinné souvislosti. V případě
objektivní kumulace více škodních událostí je třeba zkoumat splnění předpokladů
odpovědnosti zaměstnance za škodu v každém škodním případě zvlášť (srov. ve
vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1111/2001, uveřejněný pod č. 199 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1059/2003). Musí-li soud zkoumat
jednotlivé předpoklady odpovědnosti u každé škodné události zvlášť, musí také u
každé odděleně vyčíslené škody aplikovat pravidlo obsažené v ustanovení § 257
odst. 2 zákoníku práce, podle něhož výše požadované náhrady škody způsobené z
nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se
čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti,
kterým způsobil škodu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020
sp. zn. 21 Cdo 4159/2019). V projednávané věci je třeba za škodní událost
považovat výpověď z pracovního poměru danou z důvodu uvedeného v ustanovení §
52 písm. c) zákoníku práce žalovanou (jménem žalobkyně) J. K. dne 23. 4. 2007,
aniž by pro dání výpovědi podle tohoto ustanovení byly splněny zákonné
podmínky.
Neshledal-li odvolací soud opodstatněnou námitku žalované, že soud
prvního stupně postupoval nesprávně, jestliže „nespojil všechny žalobkyní
uplatněné nároky na náhradu škody do jednoho řízení“ (nároky vyplývající z
neplatných výpovědí z pracovního poměru daných žalobkyní, za kterou jednala
žalovaná jako tehdejší ředitelka žalobkyně, zaměstnancům), když (podle jejího
názoru) „v důsledku sečtení všech škod by žalovaná byla povinna uhradit
čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního výdělku pouze jednou“, neboť dospěl k
závěru, že se jedná o jednotlivé „škodní nároky“, které stojí na samostatných
skutkových základech, pak je tento jeho závěr v souladu s uvedenou ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dále dovolací soud ohledně otázky přiměřeného snížení výše náhrady škody
(kterou je povinen uhradit zaměstnanec zaměstnavateli) soudem z důvodů
zvláštního zřetele hodných (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v
předchozím zákoníku práce) dospěl v rámci své ustálené rozhodovací praxe k
závěru, že pro posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody zvláštního
zřetele hodné pro snížení náhrady škody, zákon nestanoví, z jakých konkrétních
hledisek má soud vycházet; v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních
předpisech není pojem „důvodů zvláštního zřetele hodných“ definován. I když
vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 183 zákoníku práce (nyní
§ 264 zákoníku práce) závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, je
třeba uvážit, že použití mimořádného zmirňovacího práva přichází v úvahu – jak
z logiky věci vyplývá
– až po zjištění výše škody, za kterou zaměstnanec odpovídá podle ustanovení §
172 odst. 1 zákoníku práce (nyní § 250 odst. 1 zákoníku práce), tedy po
přihlédnutí k hlediskům uvedeným v ustanovení § 172 odst. 2 a § 179 odst. 4, 5
zákoníku práce (nyní § 250 odst. 2 a § 257 odst. 4, 5 zákoníku práce), a že
tato hlediska tedy nemohou být současně (zároveň) důvodem pro moderaci náhrady
škody. Ke snížení náhrady škody podle ustanovení § 183 zákoníku práce (nyní §
264 zákoníku práce) může proto soud přistoupit až poté, co bude za řízení
zjištěna výše škody, za kterou zaměstnanec odpovídá podle ustanovení § 172
odst. 2 a § 179 odst. 4 a 5 zákoníku práce (nyní § 250 odst. 2 a § 257 odst. 4,
5 zákoníku práce) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21
Cdo 1958/2004, uveřejněný pod č. 111 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 81/2009]. O
případném použití mimořádného zmírňovacího práva dále nutno uvažovat ještě před
tím, než soud přistoupí k limitaci výše požadované náhrady škody podle
ustanovení § 179 odst. 2 zákoníku práce (nyní § 257 odst. 2 zákoníku práce),
neboť případné snižování pod zákonný limit by v některých případech mohlo být v
rozporu se zákonným požadavkem, aby snížení výše náhrady škody bylo přiměřené
(srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo
81/2009).
Neshledal-li odvolací soud vzhledem k okolnostem daného škodního
případu popsaným v bodě 26 odůvodnění jeho rozsudku „žádné důvody pro přiměřené
snížení výše náhrady škody podle § 264 zákoníku práce“, je tento jeho závěr v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Lze sice přisvědčit námitce dovolatelky, že „příčinná souvislost byla dovozena
automaticky pouze z neplatnosti výpovědi, aniž by byla zkoumána ve vztahu ke
každé z uskutečněných plateb žalobkyně vůči J. K.“ v situaci, kdy „některé z
plateb byly úroky z prodlení a náklady řízení“ (spojené s tím, že žalobkyně
nároky J. K. na náhradu platu uspokojila až po jejich splatnosti a na základě
rozhodnutí soudu), avšak přestože takové platby nemohou být – na rozdíl od
vyplacené náhrady platu – v příčinné souvislosti s jednáním žalované (dáním
neplatné výpovědi J. K.), tak samotná výše náhrady platu převyšuje
čtyřapůlnásobek průměrného (pravděpodobného) měsíčního výdělku žalované, který
(podle zjištění soudů) činí 358 285,50 Kč. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou
způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten,
který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.,
a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237
o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, na základě nichž soudy učinily
závěr o zavinění žalované, a namítá-li jiné vady řízení (spočívající zejména v
tom, že nedošlo podle § 112 o. s. ř. „ke spojení věcí vedených mezi týmiž
účastníky u stejného soudu, které spolu navíc i skutkově souvisely“, že „tento
postup soudu
– tedy nespojení věcí – nebyl řádně odůvodněn“ a že odvolací soud
„nedostatečně odůvodnil svůj závěr o výlučném zavinění žalované“), k nimž lze –
jde-li o vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke
kterým skutečně došlo – podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však – jak
vyplývá z výše uvedeného – splněn není; nespojení věcí, které byly u soudu
zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků, v zájmu
hospodárnosti řízení ve smyslu § 112 odst. 1 o. s. ř. navíc není vadou řízení,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu včetně závěru o zavinění žalované je v souladu s
ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. (srov. § 211 o. s. ř.) s přihlédnutím k
tomu, že jde o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu]. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě
nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího
řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst.