Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem Petrovická 283, Domažlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023 č. j. 21 Cdo 1786/2023-459 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2023 č. j. 61 Co 232/2022-420, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Zdeňka Bártíka, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vystupovala jako žalovaná v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou v březnu 2017 dala vedlejšímu účastníkovi, a o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které učinila vůči vedlejšímu účastníkovi v dubnu 2017. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Plzni s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obecné soudy ve věci rozhodovaly opětovně. Okresní soud Plzeň-město nejprve určil výpověď za neplatnou a žalobu na určení neplatnosti zrušení pracovního poměru zamítl. Krajský soud svým prvním rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že zamítl i žalobu na určení neplatnosti výpovědi. Okresní soud i krajský soud se v otázce platnosti či neplatnosti výpovědi ve svých prvních rozhodnutích soustředily na posouzení, zda stěžovatelka mohla dát vedlejšímu účastníkovi výpověď podle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen "zákoník práce"), pro méně závažné soustavné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů k zaměstnancem vykonávané práci. Zabývaly se přitom povahou a opakováním porušení povinností vedlejším účastníkem, na základě kterých od stěžovatelky dostal výpověď. Tyto rozsudky poté k dovolání vedlejšího účastníka zrušil Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 21 Cdo 836/2019-291.
3. Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku posuzoval otázku, jaké skutečnosti jsou významné pro závěr o naplnění důvodů výpovědi z pracovního poměru, k níž zaměstnavatel přistoupil pro méně závažné porušování povinností vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, které je spatřováno v nedostatcích vykonávané práce. V odůvodnění Nejvyšší soud vyložil rozdíl mezi důvody výpovědi podle § 52 písm. g) zákoníku práce (o který výpověď opřela stěžovatelka) a § 52 písm. f) zákoníku práce (který spočívá v neuspokojivých pracovních výsledcích zaměstnance a který nevyžaduje porušení pracovních povinností). Jestliže stěžovatelka dala vedlejšímu účastníkovi výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce, měl se krajský soud zabývat tím, zda jí vytýkané a prokázané jednání vedlejšího účastníka vykazuje znaky soustavného alespoň nedbalého porušování pracovních povinností. Závěr o naplnění tohoto důvodu podle Nejvyššího soudu krajský soud neměl dostatečně podepřený skutkovými zjištěními. Otázkou toho, pro který výpovědní důvod v § 52 zákoníku práce stěžovatelka výpověď vedlejšímu účastníkovi dala, se Nejvyšší soud nezabýval, protože ji vedlejší účastník (jakožto tehdejší dovolatel) "dovolacímu přezkumu neotevřel".
4. Okresní soud v dalším řízení shledal výpověď i okamžité zrušení pracovního poměru neplatnými. Zabýval se podmínkami pro podání výpovědi podle § 52 písm. g) zákoníku práce, které podle něj nebyly splněny. Vedlejší účastník se totiž dopustil maximálně dvojího porušení povinností, což pro naplnění tohoto výpovědního důvodu nestačí. Protože byla výpověď neplatná, vedlejší účastník byl neplatně převeden na jinou práci a stěžovatelka mu ani nemohla pracovní poměr okamžitě zrušit proto, že by odmítl tyto pracovní úkoly plnit.
5. Krajský soud v rozsudku napadeném ústavní stížností potvrdil druhý rozsudek okresního soudu jako věcně správný. Shodně jako okresní soud dospěl k závěru o neplatnosti výpovědi dané vedlejšímu účastníkovi, "byť z jiného právního důvodu". Krajský soud vyložil, že výpovědní důvod použitý ve výpovědi je charakterizován skutkovým vymezením, z něhož soud vychází. Právní kvalifikace takového důvodu provedená zaměstnavatelem pro něj není právně významná. Krajský soud se opřel o úvahy Nejvyššího soudu ze zrušujícího rozsudku o rozdílech výpovědních důvodů podle § 52 písm. f) a písm. g) zákoníku práce. Skutková zjištění o neuspokojivých pracovních výsledcích vedlejšího účastníka a jeho nekvalitně odváděné práci je podle krajského soudu nutné posoudit jako důvody výpovědi podle § 52 písm. f) zákoníku práce. Pro platnost takové výpovědi je třeba zaměstnance v předcházejících 12 měsících vyzvat k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků. Tento formální předpoklad stěžovatelka podle krajského soudu nesplnila, protože za takovou výzvu nelze považovat její dopisy provedené v průběhu soudního řízení k důkazu. Ohledně neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vedlejšímu účastníkovi pak došel krajský soud ke stejnému závěru jako okresní soud.
6. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání, protože neobsahovalo způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti ve smyslu § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "občanský soudní řád"). Stěžovatelka popsala, že nesouhlasí s právním závěrem krajského soudu o právní kvalifikaci skutkového vymezení důvodu výpovědi dané vedlejšímu účastníkovi. Nepředložila však k řešení žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. Její námitky nejsou dovolacím důvodem, protože jsou buď skutkového rázu, nebo směřují k jiným vadám řízení. Takovou nezpůsobilou námitkou je i stěžovatelčina výtka o překvapivosti rozhodnutí krajského soudu, k jehož právnímu názoru se dle svých tvrzení neměla prostor vyjádřit. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že by její dovolání neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti. Nejvyšší soud ho měl posuzovat podle jeho celého obsahu. Stěžovatelka v něm brojila proti odklonu krajského soudu od rozhodovací praxe v procesních otázkách, v textu dovolání detailně citovala příslušnou judikaturu, na kterou v jeho závěru znovu odkázala. Její námitku překvapivosti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší soud vypořádal v rozporu nejen se svou vlastní judikaturou, např. rozsudky sp. zn. 24 Cdo 411/2021 nebo 30 Cdo 4918/2017, ale i s nálezy sp. zn. III. ÚS 3285/22
nebo
. Krajskému soudu pak stěžovatelka vytýká, že porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, že se diametrálně odlišil od svého předchozího rozhodnutí a že k neplatnosti výpovědi dospěl z jiného právního důvodu, než z jakého vycházel okresní soud, aniž to dostatečně vysvětlil a dal stěžovatelce prostor účinně argumentovat. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka
8. Podle krajského soudu nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelky. Odlišné právní posouzení mohla stěžovatelka zpochybnit v rámci dovolání, pokud by v něm řádně argumentovala. Stěžovatelka i vedlejší účastník jej navíc mohli předpokládat, protože předchozí právní názor krajského soudu ohledně naplnění výpovědního důvodu podle § 52 písm. g) zákoníku práce neobstál při prvním přezkumu Nejvyšším soudem. Protože nebylo třeba provádět další dokazování, nebylo třeba v odvolacím řízení ani poučovat ve smyslu § 118a odst. 2 nebo 3 občanského soudního řádu. O tom svědčí i to, že stěžovatelka sice namítá, že jí byla upřena možnost předložit nové důkazy, ale nekonkretizuje, jaké by případně předložila. Krajský soud tedy vycházel ze skutkového stavu řádně zjištěného okresním soudem, na základě něhož žalobní nárok posoudil.
9. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelkou uváděnou judikaturu jako nepřiléhavou a zopakoval důvody, které ho vedly k odmítnutí jejího dovolání pro vady. Zákon soudu neukládá, aby účastníkům sdělil svůj názor nebo ho s nimi konzultoval či jim umožnit uplatnit jinou argumentaci pro případ, že by jejich dosavadní tvrzení nemohla vést k úspěšnému výsledku sporu. Stěžovatelka také přehlíží, že možná právní kvalifikace výpovědního důvodu podle § 52 písm. f) zákoníku práce vyplývá přímo z jeho zrušujícího rozsudku, v němž poukázal na tenkou hranici mezi zmíněnými dvěma výpovědními důvody.
10. Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za pokračující argumentaci stěžovatelky z předchozího soudního řízení, zejména z řízení o dovolání, a ztotožňuje se s napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Naopak nesdílí stěžovatelčin názor, že by ve věci byla podstatná otázka, zda se vedlejší účastník dopustil zaviněného porušení či nikoliv. Stěžovatelka namítá překvapivost napadeného rozsudku krajského soudu s tím, že měla mít možnost skutkově a právně argumentovat. To podle vedlejšího účastníka také měla, když podala odvolání a poté dovolání. Odkázal na nález sp. zn. IV. ÚS 1247/20 , z něhož plyne, že soud není povinen účastníkům řízení sdělovat svůj předběžný hodnotící úsudek, který je povinen uvést až v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve zbytku považuje stěžovatelkou uváděnou judikaturu za nepoužitelnou pro nyní projednávanou věc. Replika stěžovatelky
11. Ústavní soud zaslal stěžovatelce všechna tři vyjádření k replice. Stěžovatelka zopakovala, že dokazování před okresním soudem se soustředilo na otázku zaviněného porušení pracovních povinností vedlejším účastníkem. Nijak nesměřovalo k ověření toho, zda byly splněny předpoklady pro platnost výpovědi pro neuspokojivé pracovní výsledky. Stěžovatelka proto měla dostat prostor pro to, aby případně navrhla další důkazy k tomuto právnímu posouzení výpovědního důvodu. K samotnému posouzení uvedla, že sice neposkytla vedlejšímu účastníkovi přiměřenou dobu k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků, měl k tomu ale prostor již dříve, tedy 12 měsíců před doručením výpovědi. K tomu, že na možnost odlišného právního posouzení upozornil Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku, stěžovatelka zdůraznila, že ten nepovažoval původní právní závěry krajského soudu za nesprávné, ale za předčasné pro nedostatečnou oporu v dokazování. Stěžovatelka i proto trvá na tom, že k odlišnému právnímu posouzení bylo třeba dokazování provést znovu a umožnit jí označit nové důkazy. Napadené usnesení Nejvyššího soudu pak podle stěžovatelky neobstojí ve světle závěrů nedávného nálezu sp. zn. III. ÚS 1472/23 . Posouzení věci Ústavním soudem
12. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou a splňující veškeré požadované náležitosti. Podala ji oprávněná stěžovatelka, která je řádně zastoupena advokátkou.
13. Protože dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro vady bránící pokračování v dovolacím řízení, bylo nejprve třeba se zabývat přezkumem tohoto rozhodnutí, proti němuž je ústavní stížnost stěžovatelky nepochybně přípustná, neboť stěžovatelka nemá již dalších zákonných procesních prostředků k ochraně [srov. § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
14. Ústavní stížnost je však v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.
15. K přípustnosti dovolání i důsledkům jeho nedostatečného vymezení dovolateli existuje bohatá judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu. Ústavní soud ustáleně vychází z toho, že z obsahu dovolání musí být zřejmé, co je obsahem právní otázky, na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a jakým způsobem na ni dovolatelé nahlíží z hlediska dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy která ze situací uvedených v § 237 občanského soudního řádu měla podle jejich názoru nastat. Toto vymezení musí být jednoznačné, přičemž není úlohou Nejvyššího soudu je jakkoli domýšlet či doplňovat. Jak Ústavní soud vyslovil ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Ústavní soud v obecné rovině souhlasí se stěžovatelkou, že pokud by účinně namítala překvapivost rozhodnutí, neměla by se u Nejvyššího soudu dočkat paušálního odmítnutí proto, že jde o tzv. jinou vadu řízení, která nevede k přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Jestliže ochranu před tzv. překvapivými rozhodnutími, kolidujícími s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. stěžovatelkou odkazované nálezy sp. zn. III. ÚS 1472/23
a
), poskytuje Ústavní soud, nemůže Nejvyšší soud před skutečně důvodnou námitkou překvapivosti rozhodnutí zavřít oči. Je totiž i jeho úlohou poskytovat ochranu základním právům (srov. čl. 4 Ústavy České republiky) a bylo by nepřiměřené chtít pro dovolatelích, aby si ústavněprávní argumentaci ponechávali až do řízení o ústavní stížnosti s tím, že u Nejvyššího soudu s ní uspět nemohou. V takovém případě by ostatně Ústavní soud mohl ústavní stížnost v rozsahu této argumentace posoudit jako materiálně nepřípustnou.
17. Nejvyšší soud proto nesprávně vycházel z toho, že překvapivostí rozhodnutí se může zabývat až tehdy, je-li dovolání přípustné. Toto chybné východisko Nejvyššího soudu však nic nemění na správnosti a ústavnosti jeho postupu v nyní projednávané věci. Ústavní soud si vyžádal spis a z dovolání zjistil, že v něm stěžovatelka sice namítala překvapivost napadeného rozsudku krajského soudu s tvrzením, že neměla možnost se vyjádřit k odlišnému právnímu názoru krajského soudu. Také odkazovala na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, ze které dovozovala, že účastníkům řízení má být zřejmé, které skutkové a právní otázky soud považuje za relevantní pro řešení věci.
Uváděla také, že se nemohla v odvolacím řízení vyjádřit k odlišnému právnímu posouzení. Tuto argumentaci však v dovolání nadále sama spojovala výlučně s otázkou zaviněného porušení povinností vedlejším účastníkem. Stěžovatelka tedy dovoláním fakticky nebrojila proti jinému právnímu posouzení (jiné právní kvalifikaci výpovědního důvodu), ale za překvapivé označovala pouze to, že platnost výpovědi v režimu § 52 písm. g) zákoníku práce posoudily okresní a krajský soud po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu jinak.
18. V tomto kontextu proto napadené usnesení Nejvyššího soudu obstojí i s poměrně obecným zdůvodněním, co za překvapivé rozhodnutí nelze považovat, které lze nalézt v posledním odstavci na str. 3 napadeného usnesení. Stěžovatelka totiž Nejvyššímu soudu předestřela zcela mimoběžnou argumentaci, a tím i nedostatečně vymezila předpoklady přípustnosti dovolání (jakou otázku hmotného nebo procesního práva má Nejvyšší soud řešit) a dovolací důvody (v čem spočívá nesprávnost právního posouzení krajským soudem). Odmítnutí jejího dovolání podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu za této situace neporušuje její základní práva.
19. Ohledně napadeného rozsudku krajského soudu je pak ústavní stížnost nepřípustná v duchu výše zmíněného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, protože je podala vadně. Tato situace odpovídá tomu, pokud by např. stěžovatelka dovolání podala opožděně nebo nepodala vůbec. Protože tedy stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, je její ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (obdobně viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2421/19
,
I. ÚS 2387/17
,
I. ÚS 2835/20
,
I. ÚS 3113/20
,
,
I. ÚS 2698/23
,
I. ÚS 2522/23
,
IV. ÚS 2418/23
nebo
I. ÚS 2009/23
).
20. Ústavní soud nicméně dodává, že napadený rozsudek krajského soudu pro stěžovatelku nemohl být překvapivý, a to ani v kontextu její argumentace v ústavní stížnosti. Přestože krajský soud stěžovatelce nové právní posouzení vyjevil až v odůvodnění svého druhého rozsudku, možnost posouzení jejích skutkových tvrzení podle jiného zákonného výpovědního důvodu skutečně naznačil Nejvyšší soud již ve zrušujícím rozsudku, na což mohli oba účastníci řízení procesně zareagovat. Už jen v tom se projednávaná věc liší od stěžovatelkou odkazované judikatury.
21. Stěžovatelčina výpověď daná vedlejšímu účastníkovi podle § 52 písm. g) zákoníku práce v soudním řízení neobstála, a když ji krajský soud posoudil také optikou písm. f) téhož ustanovení, poskytl jí určité dobrodiní. Ani v tomto ohledu nicméně její výpověď neshledal platnou z důvodů, které podrobně vysvětlil. I když mají srovnávané výpovědní důvody odlišné parametry při posuzování platnosti výpovědi, podstatné je, že stěžovatelka měla dostatečný prostor přinést veškerá skutková tvrzení pro prokázání platnosti výpovědi.
Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla v řízení velmi aktivní, postupně předložila celou řadu listinných důkazů a navrhla vyslechnout celou řadu svědků a že krajský soud z těchto důkazních prostředků také vycházel. Stěžovatelka tedy měla prostor platnost výpovědi doložit jakýmikoliv podklady a ani z ústavní stížnosti není zřejmé, že by měla k dispozici nějaké další, které by případně předložila, kdyby byla o jiné právní kvalifikaci krajským soudem poučena. Naopak sama přiznává, že nejméně jednu z kumulativních podmínek § 52 písm. f) zákoníku práce nesplnila.
Ústavní soud by proto ani v případě přípustné ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu nemohl dovodit, že by stěžovatelkou tvrzená vada mohla mít na výsledek soudního řízení vliv a že by tedy vedla k porušení jejího práva podle čl. 36 odst. 1 nebo čl. 38 odst. 2 Listiny.
22. Ústavní soud shrnuje, že mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
23. Zbývá dodat, že vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud nepřiznal, protože náklady řízení nesou účastníci i vedlejší účastníci zpravidla sami. Pro odchýlení se od tohoto pravidla neshledal Ústavní soud v tomto případě žádný výjimečný důvod (srov. § 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu