Opomenuté vyjádření účastníka řízení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Cejnara, zastoupeného JUDr. Petrem Kučerou, Ph.D., advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2024 č. j. 22 Cdo 2163/2024-115, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Marcely Takáčové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění:
1. Ústavní soud se v nyní posuzovaném případě zabýval ústavností postupu Nejvyššího soudu, který nevzal v potaz stěžovatelovo vyjádření k dovolání. Posuzoval, zda absence vypořádání argumentů stěžovatele dosahuje intenzity porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení
2. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy žalobou domáhal určení, že je vlastníkem tří pozemků v katastrálním území B., které měl dle svého vyjádření vydržet ke dni 11. 5. 2015. S tímto jeho tvrzením nesouhlasila vedlejší účastnice, která podle stavu v katastru nemovitostí pozemky oplotila, a to v rozsahu neodpovídajícím předchozímu oplocení.
3. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 6. 10. 2023 č. j. 6 C 197/2022-71. Věc posoudil podle právní úpravy účinné ke dni, kdy se stěžovatel chopil držby sporných pozemků. Tedy podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ("starý občanský zákoník").
4. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu změnil (rozsudek ze dne 15. 4. 2024, č. j. 21 Co 24/2024-91). Určil, že stěžovatel je vlastníkem sporných pozemků. Krajský soud převzal jako správná úplná skutková zjištění okresního soudu. Shledal však, že rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Krajský soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ("nový občanský zákoník"), protože stěžovatel měl nabýt vlastnické právo vydržením ke dni 11. 5. 2015, tj. za účinnosti nového občanského zákoníku.
5. Vedlejší účastnice podala dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud ho napadeným rozsudkem shledal důvodným. Sám změnil rozsudek krajského soudu v neprospěch stěžovatele postupem podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. Úvahy krajského soudu považoval za zjevně nepřiměřené a potvrdil závěr okresního soudu. V odůvodnění uvedl, že se stěžovatel k dovolání vedlejší účastnice nevyjádřil.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud svým postupem porušil jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň Nejvyšší soud napadeným rozsudkem porušil jeho právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny).
7. Stěžovatel především poukazuje na to, že Nejvyšší soud nepřihlédl k jeho vyjádření k dovolání. Tím mu byla odepřena možnost účastnit se řízení před dovolacím soudem, činit příslušné návrhy a předkládat soudu svou argumentaci. Daný postup je ještě závažnější s ohledem na postup Nejvyššího soudu, který ve věci rozhodoval sám. Podle stěžovatele obsahovalo jeho vyjádření relevantní argumentaci v otázce nepřípustnosti a nedůvodnosti dovolání vedlejší účastnice. Je zjevné, že opominutí podání stěžovatele umožnilo Nejvyššímu soudu velice zjednodušit obsah jím vydaného rozsudku a vycházet pouze z dovolání vedlejší účastnice. Stěžovatel však namítá, že takový postup je nepřijatelný, neboť soud tímto založil mezi stranami výraznou nerovnost. Nejvyšší soud nepřípustně vstoupil do hodnocení skutkových zjištění, což mu nepřísluší. Podle stěžovatele navíc Nejvyšší soud hodnotil provedené důkazy nesprávně a proti jejich obsahu či smyslu. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Nejvyššímu soudu k novému projednání. Stěžovatel doplněním ze dne 6. 3. 2025 zdůraznil svou argumentaci, co se týče skutkových zjištění. Uvedl, že považuje svou dobrou víru, opírající se o uzavřenou darovací smlouvu za prokázanou, respektive za nevyvrácenou.
8. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že žádná ústavně zaručená základní práva stěžovatele nebyla porušena napadeným rozsudkem. Uznal, že došlo k formálnímu pochybení z jeho strany, které však spočívalo toliko v opomenutí uvedení vyjádření stěžovatele k dovolání v písemném vyhotovení rozsudku. Vyjádření stěžovatele bylo Nejvyššímu soudu doručeno až po předložení samotného dovolání k rozhodnutí dovolacímu soudu, a to dne 13. 8. 2025. Vyjádření bylo následně založeno do soudního spisu a při rozhodování o dovolání žalované k němu bylo přihlíženo. V důsledku chyby ve vedení spisu však následně nebylo promítnuto do písemného vyhotovení rozsudku. Takové pochybení však nemá žádný vliv na věcný výsledek souzeného sporu. Nejvyšší soud se v rozsudku věcně vyjádřil ke všem podstatným námitkám obsaženým ve vyjádření k dovolání.
9. Stěžovatel tvrdil, že dovolání vedlejší účastnice nemůže obstát z formálních důvodů. S tímto názorem se Nejvyšší soud neztotožnil, protože z obsahu dovolání zjevně vyplývalo, že vedlejší účastnice namítala nesprávné právní posouzení otázky existence dobré víry, resp. poctivosti držby vlastnického práva stěžovatele, přičemž odkázala na příhodná rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se danou otázkou, byť v poměrech předchozí právní úpravy (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Takové vymezení je přitom dostačující, což Nejvyšší soud reflektoval v bodě 11 odůvodnění rozsudku. Dále stěžovatel ve svém vyjádření k dovolání polemizoval s tím, jaké okolnosti (ne)jsou způsobilé vyvrátit jeho dobrou víru ve vlastnické právo k pozemkům, jejichž vydržení se domáhal. Nejvyšší soud následně v bodě 19 a 20 odůvodnění rozsudku uvedl všechny nalézacími soudy zjištěné skutečnosti, které jej vedly k opačnému řešení právní otázky poctivosti držby vlastnického práva stěžovatele. Proto nelze přisvědčit stěžovateli, že se Nejvyšší soud jeho argumenty nezabýval.
10. Odlišné právní posouzení ohledně vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., shodné se soudem prvního stupně, učinil dovolací soud na základě shodných skutkových zjištění, pouze je jinak právně hodnotil. Vyjádření stěžovatele k dovolání z hlediska jeho obsahu neobsahuje nic, co by mělo či mohlo mít za následek jiné rozhodnutí dovolacího soudu. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
11. Stěžovatel na vyjádření Nejvyššího soudu reagoval replikou ze dne 22. 9. 2025. Stěžovatel uvedl, že celá situace se mu vyjádřením Nejvyššího soudu ještě více znejasnila. Stěžovatel dne 8. 1. 2025 obdržel od Nejvyššího soudu sdělení, že jeho vyjádření k dovolání vedlejšího účastníka nebylo zažurnalizováno do spisu, a proto je Nejvyšší soud opomenul uvést v rozsudku. Nyní však Nejvyšší soud ve svém sdělení tvrdí, že dané vyjádření měl k dispozici, a že jej dokonce ve svém rozhodnutí zohlednil. Stěžovatel pochybuje o pravdivosti tohoto tvrzení. Pokud by Nejvyšší soud opravdu vyjádření stěžovatele měl k dispozici, v napadeném rozsudku by byla minimálně parafráze vyjádření stěžovatele a shrnutí, proč Nejvyšší soud argumentům stěžovatele nepřisvědčuje. Toto však z daného rozhodnutí není patrné. Stěžovatel proto nadále trvá na vadě rozsudku Nejvyššího soudu v tom, že tento se nijak nevypořádal s jeho vyjádřeními a argumenty.
12. Dále se stěžovatel vyjádřil i k věcnému posouzení Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že nadále trvá na tom, že Nejvyšší soud nevymezil řádně, jakou otázku zásadního právního významu přezkoumával, a v čem se od dané otázky odchýlily nižší soudy, zejména krajský soud. Nejvyšší soud neoprávněně zasáhl nikoli do právního posouzení věci, nýbrž do hodnocení skutkových okolností. To mu ovšem nepřísluší. Závěrem stěžovatel uvedl, že Nejvyšší soud posoudil podmínku vydržení nesprávně. Stěžovatel se domáhal vydržení toliko části sporného pozemku, a to s ohledem na tvrzení, že se na základě darovací smlouvy chopil držby pozemku ve větším rozsahu. Takový postup v minulosti Nejvyšší soud aproboval (rozhodnutí ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3079/2014, rozhodnutí ze dne 21. 8. 2024 sp. zn. 22 Cdo 534/2023). Stěžovatel proto nadále trvá na své ústavní stížnosti.
13. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že formální pochybení Nejvyššího soudu vůbec nemělo dopad na výsledek řízení. Stěžovatel totiž neprokazuje, že by v důsledku tohoto pochybení nemohl uplatnit své argumenty nebo, že by rozhodnutí bylo pro absenci vypořádání jeho argumentace svévolné. Jádrem ústavní stížnosti je podle vedlejší účastnice pouhý nesouhlas stěžovatele s právním závěrem Nejvyššího soudu. To ovšem nemůže samo o sobě založit důvod pro zásah Ústavního soudu. Napadeným rozsudkem nebyla porušena žádná základní práva stěžovatele. Proto vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, popřípadě zamítl.
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
15. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li porušení některého základního práva nebo svobody.
16. V dané věci jsou relevantní dvě roviny - a) porušení práva na soudní ochranu stěžovatele absencí řádného vypořádání se s jeho argumenty ze strany Nejvyššího soudu a b) porušení práva stěžovatele na rovnost jako účastníka řízení.
a) Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny
17. Právo na soudní ochranu zaručuje každému procesní cestu, jak se před soudem domoci svých práv. Vedle práva na přístup k soudu a garancí soudcovské nezávislosti a nestrannosti pak judikatura Ústavního soudu dovodila také řadu procesních záruk, jimž musí soudy dostát, aby poskytovaná soudní ochrana splňovala ústavní požadavky. Jde typicky o základní principy dokazování nebo dodržení principů demokratického právního státu při poskytování soudní ochrany (např. ochrana právní jistoty, dělby moci či zákaz libovůle). Procesním požadavkem, který judikatura dovodila z čl. 36 odst. 1 Listiny právě ve spojení se základními principy demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, je také právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (viz např. nález
sp. zn. I. ÚS 285/25
, bod 22, a tam citovaná judikatura). Jeho smyslem je, aby se jednotlivec dozvěděl, proč soud o jeho věci rozhodl tak, jak rozhodl. Představuje nezbytný předpoklad pro zamezení libovůle a možnost následné kontroly - rozhodnutí, které řádné odůvodnění postrádá, není přezkoumatelné (viz nálezy
sp. zn. II. ÚS 237/24
, bod 22; I. ÚS 3755/17, bod 21; III. ÚS 271/96 či
III. ÚS 84/94
). Právu na řádné odůvodnění obecně odpovídá povinnost soudu seznámit účastníky s klíčovými úvahami, které jej vedly k danému rozhodnutí, a musí se vypořádat s relevantními argumenty, jež buď vznesou účastníci, nebo plynou z právního řádu (přičemž platí, že soud zná právo).
18. Lze tak shrnout, že právo na soudní ochranu má ryze procesní charakter a nezakládá právo na určitý hmotněprávní výsledek. Vedle práva na samotný přístup k soudu a kritérií nezávislosti a nestrannosti soudu zahrnuje také procesní záruky týkající se především postupu soudu při dokazování a nároky kladené na odůvodnění soudního rozhodnutí. Typickým porušením práva na soudní ochranu jsou tedy situace, kdy soud ignoruje, resp. nijak neodpoví na určitý relevantní argument, který mohl ovlivnit výsledek řízení.
19. Aplikací výše uvedených obecných principů na případ stěžovatele dochází Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud v případě stěžovatele požadavkům plynoucím z práva na soudní ochranu nedostál. Pro porušení práva na soudní ochranu je podstatné, že (1) stěžovatel vznesl relevantní argumenty, (2) se kterými se Nejvyšší soud nevypořádal. Nejvyšší soud vyjádření stěžovatele úplně opomněl a v odůvodnění uvedl, že stěžovatel se k dovolání vedlejší účastnice nevyjádřil.
20. Ze soudního spisu a přiložených dokumentů Ústavní soud ověřil následující skutečnosti. Okresní soud doručil stěžovateli dovolání vedlejší účastnice dne 19. 7. 2024. Obsahem datové zprávy nebyl žádný další přípis soudu, stěžovatel tedy nebyl vyzván k vyjádření k tomuto podání a nebyla mu pro toto vyjádření stanovena žádná lhůta. Stěžovatel podal své vyjádření k dovolání vedlejší účastnice okresnímu soudu dne 8. 8. 2024. Okresní soud soudní spis Nejvyššímu soudu odeslal dne 29. 7. 2024. Vyjádření stěžovatele tak okresní soud přeposlal Nejvyššímu soudu až dodatečně dne 13. 8. 2024. Nejvyšší soud dne 30. 10. 2024 ve věci rozhodl. V bodě 8 napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatel se k dovolání nevyjádřil. Dne 8. 1. 2025 Nejvyšší soud v odpovědi na dotaz stěžovatele sdělil, že "patrně technickou chybou nebylo vyjádření zažurnalizováno do spisu, pročež jej soud opomenul uvést v rozsudku".
21. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a sám ve věci rozhodl [postup podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. V minulosti Ústavní soud shledal, že nároky na řádné odůvodnění jsou v takovém případě vyšší. Nejvyšší soud se totiž musí vypořádat nejen s relevantními argumenty stran, ale především s argumenty obou nižších soudů a musí vysvětlit, proč rozhodl jinak. Jeho rozhodnutí je navíc v rovině podústavního práva konečné; případná ústavní stížnost může sloužit pouze k nápravě porušení základních práv a svobod (nález ze dne 15. 1. 2026
sp. zn. I. ÚS 1815/25
, body 38 a 39).
22. V posuzovaném případě se Nejvyšší soud rozhodl prolomit pravidlo, že posuzování existence dobré víry je v zásadě na úvaze nižších soudů. Nejvyšší soud shledal, že skutkové závěry krajského soudu byly zjevně nepřiměřené a rozhodl se skutková zjištění sám právně hodnotit jinak (body 17 a 18 napadeného rozsudku). Jeho argumentace se tedy opírala z veliké části o skutková zjištění. Nejvyšší soud na rozdíl od krajského soudu shledal, že stěžovatel nemohl být z omluvitelných důvodů přesvědčen o svém vlastnictví sporných pozemků.
23. Argumenty, které stěžovatel ve vyjádření vznesl, byly relevantní. Argumentace stěžovatele je v podstatné části skutková. Ovšem Nejvyšší soud napadeným rozsudkem sám ve věci rozhodl proto, že shledal úvahy krajského soudu o rozhodných skutečnostech zjevně nepřiměřenými. Jeho argumentace se zakládá na výjimečném novém právním hodnocení skutkových okolností. Argumenty stěžovatele skutečnostmi, které zdůvodňují existenci jeho dobré víry (a vyvracejí tvrzení vedlejší účastnice o jejím nedostatku), jsou v tomto kontextu relevantní. Nejvyšší soud však k těmto relevantním argumentům nepřihlédl. To plyne z celého odůvodnění napadeného rozsudku a obzvlášť z explicitní zmínky o absenci vyjádření stěžovatele v bodě 8 odůvodnění. Nejvyšší soud tvrdil, že ve skutečnosti k vyjádření stěžovatele přihlédl a jedná se o pouhý formální omyl; v důsledku chyby ve vedení spisu zmínku o existenci vyjádření nezahrnul do narativní části rozsudku. Takové tvrzení však nemá zřejmou oporu v písemném vyhotovení odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
24. Vyjádření stěžovatele reagovalo na dovolání vedlejší účastnice. K té samé problematice uvádí obě strany odlišné a protichůdné relevantní argumenty. I když se Nejvyšší soud tedy věcně vyjádřil k té samé problematice, je zjevné, že argumenty stěžovatele nereflektoval a nevypořádal se s nimi. Příkladem je klíčový závěr Nejvyššího soudu v bodě 19 napadeného rozsudku. Vedlejší účastnice předestřela Nejvyššímu soudu řešení, že stěžovatel nebyl v dobré víře ohledně vlastnictví sporných pozemků. Bylo tomu tak, protože se nedomáhal vydržení státního pozemku, na který tyto pozemky navazují. Stěžovatel vysvětlil, že se nedomáhal vydržení státního pozemku, protože chtěl dojít k smírnému řešení, o což se snažil i s vedlejší účastnicí. Explicitně uvedl, že je přesvědčen, že vydržel vlastnické právo i k státnímu pozemku. Nejvyšší soud provedl logickou implikaci, že stěžovatel musel mít pochybnosti o vlastnictví státního pozemku, a tím spíš musel mít pochybnosti o vlastnictví sporných pozemků. S argumenty stěžovatele se však Nejvyšší soud nijak nevypořádal. Argumentace Nejvyššího soudu je v tomto ohledu nedostatečná.
25. Dále Nejvyšší soud v bodě 19 uvedl, že rozhovor s matkou vedlejší účastnice mohl stěžovatele jenom utvrdit v pochybnostech, zda mu vlastnické právo ke spornému pozemku náleží. Uvedl k tomu pouze, že to platí bez ohledu na skutečnost, že vedlejší účastnice vlastníkem daného pozemku nebyla a že šlo o náhlý a ojedinělý rozhovor. Stěžovatel přitom argumentoval, že z rozhovoru s matkou vedlejší účastnice naopak dovodil, že je vlastníkem jednoho ze sporných pozemků. Na základě toho se tak i choval. Pokud by věděl, že tento pozemek nevlastní, věc by začal řešit mnohem dříve. Nejvyšší soud i v této části odůvodnění reflektoval pouze dovolání vedlejší účastnice a s argumenty stěžovatele se nevypořádal.
26. V dosavadní judikatuře Ústavní soud shledal svévolným a v rozporu s právem na soudní ochranu například postup Nejvyššího soudu, který se z důvodu vlastního pochybení neseznámil s doplňujícím podáním stěžovatelek zahrnujícím nejen tři nově předestřené dovolací důvody, ale i doplnění a rozvedení dovolacích důvodů uvedených v dovolání (nález ze dne 19. 12. 2017
sp. zn. II. ÚS 1096/17
).
27. Podle Ústavního soudu absence vypořádání relevantních argumentů dosahuje v posuzovaném případě intenzity svévole, když z důvodu nepřihlédnutí k argumentaci stěžovatele se Nejvyšší soud nevypořádal se všemi vznesenými námitkami, navíc za situace, kdy sám ve věci meritorně rozhodl. Jeho pochybení je proto natolik závažné, že představuje porušení práva stěžovatele na soudní ochranu.
b) Porušení práva na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny
28. Dále se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatele, podle níž byla v řízení před Nejvyšším soudem porušena zásada rovnosti účastníků řízení a princip kontradiktornosti. Součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné ústavně přikázaná kontradiktornost řízení, tj. právo všech účastníků řízení rovnocenně procesně působit na rozhodující soudní orgán plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny. V minulosti shledal Ústavní soud porušení čl. 37 odst. 3 například ve věci, ve které obecný soud vypořádal námitky pouze jedné ze stran sporu, a nikoliv již obranné námitky druhé strany (nález ze dne 28. 2. 2017
sp. zn. III. ÚS 1020/16
).
29. V nynějším případě byli vedlejší účastnice a stěžovatel oba účastníky dovolacího řízení před Nejvyšším soudem. Jak plyne z odůvodnění výše, bylo s nimi zacházeno odlišně. Nejvyšší soud přihlédl pouze k dovolání vedlejší účastnice a v odůvodnění se nevyjádřil k relevantním argumentům vzneseným stěžovatelem. Toto odlišné zacházení šlo k tíži stěžovatele. Nejvyšší soud sám změnil rozsudek krajského soudu v jeho neprospěch bez toho, aniž by přihlédl k argumentaci stěžovatele. Tím porušil jeho právo na soudní ochranu. Nejvyšší soud přitom tímto postupem nesledoval ochranu žádného legitimního zájmu. Sám přiznal, že k tomuto odlišnému zacházení nedošlo úmyslně, ale administrativním omylem. Odlišné zacházení s účastníky řízení proto není ospravedlnitelné.
30. Námitkou stěžovatele týkající se zásahu do práva na ochranu vlastnictví se Ústavní soud nezabýval, neboť tato otázka se vzhledem ke zrušení napadeného rozhodnutí otevírá novému posouzení, které v dalším řízení může mít jiný dopad do majetkové sféry stěžovatele. Ústavnímu soudu v této fázi nepřísluší výsledek předjímat.
31. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci, jehož projednání náleží obecným soudům, ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Nejvyššího soudu zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu nelze podat odvolání.
V Brně dne 25. února 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu