22 Cdo 534/2023

22 Cdo 534/2023-194

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) J. M., b) E. M., obou zastoupených Mgr. Ing. Janem Valtrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 36/70, proti žalovanému M. S., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 10 C 69/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2022, č. j. 22 Co 127/2022-164, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2022, č. j. 22 Co 127/2022-164, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II). Krajský soud v Praze (dále jako „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 18. 10. 2022, č. j. 22 Co 127/2022-164, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyložil, že žalobci nenabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. XY na základě vydržení podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), jelikož nebyli po dobu deseti let oprávněnými držiteli této nemovitosti ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. Zohlednil především, že z příloh kupní smlouvy ze dne 11.

8. 2003 (výpis z katastru nemovitostí, znalecký posudek a snímek katastrální mapy, ze kterého byly patrny hranice nabývaných pozemků) muselo být žalobcům zřejmé, že pozemek parc. č. XY není předmětem převodu. Žalobci proto nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim tato nemovitost patří. Dovodil také, že žalobci nenabyli předmětný pozemek ani na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, (dále jen „o. z.“).

Vzal za prokázané, že žalobci se v průběhu roku 2019 dozvěděli o tom, že jako vlastník pozemku je v katastru nemovitostí zapsaná třetí osoba (žalovaný). Od tohoto okamžiku nemohli být žalobci držiteli „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, a tedy ani nabýt vlastnické právo k pozemku na základě mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. (a to ani se zohledněním držby ze strany právního předchůdce žalobců, který se chopil držby dne 9. 8. 2000).

II. Dovolání a vyjádření k němu Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Přípustnost dovolání opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyli oprávněnými držiteli pozemku parc. č. XY, a proto k němu nenabyli vlastnické právo na základě vydržení podle § 134 odst. 1 obč. zák. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Namítají, že pozemek parc. č. XY tvořil s pozemky, jež byly předmětem kupní smlouvy ze dne 11. 8. 2003, jeden funkční celek. Pozemky takto užíval i právní předchůdce žalobců. Mezi pozemkem parc. č. XY a pozemky, které žalobci nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 11. 8. 2003, není v terénu patrna žádná hranice. Za nesprávný považují závěr odvolacího soudu, že „pouhým prostým nahlédnutím do této katastrální mapy a porovnáním této katastrální mapy s výpisem z katastru nemovitostí“ mohli zjistit, že pozemek parc.

č. XY není předmětem převodu. Podle žalobců se z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu podává, že „pro posouzení objektivní dobré víry není rozhodující samotná skutečnost, že držitel mohl z údajů katastru nemovitostí zjistit, že drží i část sousedního pozemku“ (odkazují přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn.

22 Cdo 4952/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 954/2020). Poukazují i na skutečnost, že knihovní vlastník pozemku parc. č. XY držbu žalobců dlouhodobě toleroval. Považují za důležité rovněž zohlednit, že poměr plochy drženého pozemku nad rámec pozemků skutečně nabytých je jen ve výši 33 %. Na základě uvedeného mají za to, že byli oprávněnými držiteli pozemku parc. č. XY, a proto jej nabyli do vlastnictví vydržením podle § 134 odst. 1 obč. zák. (odkazují např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.

2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3773/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015). Neztotožňují se ani se závěrem odvolacího soudu, že nenabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. XY na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že podmínkou mimořádného vydržení je absence nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.

6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2274/2021). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, dovodil, že „samotný ‚nikoliv nepoctivý úmysl‘ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Je třeba zvážit, že i vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu, nevylučuje nepoctivý úmysl; to platí tím spíše pro zápisy v takovém seznamu, které mají původ v letech 1948 až 1990, ev.

i o něco později, v dobách, kdy nebyla vedena řádná evidence práv k nemovitostem.“ K tomu Nejvyšší soud dodal, že „nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně ‚vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou‘ (§ 993 o. z.).“ Podle dovolatelů nelze v poměrech projednávané věci hodnotit jejich držbu jako držbu nepravou.

Nebyly rovněž prokázány ani žádné další skutečnosti opodstatňující uzavřít, že žalobci drží předmětný pozemek v nepoctivém úmyslu. Jen na základě pouhého zjištění žalobců, že jako vlastník předmětného pozemku je v katastru nemovitostí zapsaná třetí osoba, nelze jejich držbu považovat za držbu v nepoctivém úmyslu. Poukazují rovněž na skutečnost, že žalovaný je po celou dobu řízení pasivní. Nelze tedy dovodit, že by držba žalobců působila žalovanému újmu. Proto mají za to, že byli po nezbytnou dobu držiteli v nikoliv nepoctivém úmyslu, a nabyli tak vlastnické právo k pozemku parc.

č. XY na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, potažmo i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání žalobců nevyjádřil. III.

Přípustnost dovolání

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

K námitce žalobců, že nabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. XY vydržením ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci měly nastat právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva na základě vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák., před 1. 1. 2014, je nezbytné pro posouzení této právní otázky aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 [k tomu srovnej § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].

Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9.

11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“ Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připouští vydržení vlastnického práva k (části) sousedního pozemku v situaci, ve které se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.

5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5962/2017). Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě opět okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby (části) sousedního pozemku. Okolnosti se ale v tomto případě nebudou vztahovat k tomu, zdali sousední pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž k tomu, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu.

Roli při posouzení dobré víry bude hrát především otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004), existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně drženého pozemku k pozemkům nabytým [judikatura toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.

9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000)], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě (části) jeho pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011). Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální, založené na komplexním posouzení jedinečných a konkrétních skutkových okolností v každé projednávané věci.

Při posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je zejména na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3962/2019). V poměrech projednávané věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobci nebyli na základě kupní smlouvy ze dne 11. 8. 2003 vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim pozemek parc.

č. XY patří, a proto jej nemohli nabýt do vlastnictví vydržením podle § 134 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud komplexně posoudil jedinečné a konkrétní skutkové okolnosti projednávané věci. Svou úvahu rovněž řádně a náležitě odůvodnil. Je nutné především zohlednit, že žalobci se chopili držby pozemku parc. č. XY na základě kupní smlouvy ze dne 11. 8. 2003, prostřednictvím které nabyli do vlastnictví stavbu č. p. XY a pozemky parc. č. st. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY. Přílohou této kupní smlouvy byl výpis z katastru nemovitostí, katastrální mapa a znalecký posudek oceňující převáděné nemovitosti.

Žalobci se však chopili držby i pozemku parc. č. XY.

Z této katastrální mapy

(přinejmenším) mělo být žalobcům patrné, že se chopili i držby pozemku, který nebyl předmětem převodu. V této souvislosti je nutné především zohlednit tvar a umístění oplocení pozemků, jejichž držby se dovolatelé chopili. Při porovnáním s hranicemi nabytých pozemků mělo být žalobcům zřejmé, že se chopili i držby sousedního pozemku. V této souvislosti lze také přihlédnout k poloze dalších nemovitostí nacházejících se v bezprostřední blízkosti převáděných nemovitostí, např. pozemku parc. č. st. XY a stavby postavené na tomto pozemku nebo pozemku parc.

č. st. XY a stavby, která je na něm postavena. Z pouhého nahlédnutí do katastrální mapy, která tvořila přílohu kupní smlouvy, a porovnáním skutečného stavu muselo být žalobcům zřetelné, že nabývané pozemky jsou oploceny spolu s pozemkem parc. č. XY, který však nebyl předmětem převodu. Kupříkladu existující oplocení se nacházelo v bezprostřední blízkosti stavby, která byla postavena na pozemku parc. č. st. XY, avšak hranice pozemků, které byly předmětem kupní smlouvy ze dne 11. 8. 2003, je již na první pohled situována několik metrů od této nemovitosti.

Shora uvedené okolnosti vylučují, že by žalobci mohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák., že jim patří i pozemek parc. č. XY. Žalobci v této souvislosti poukazují především na ustálený judikatorní závěr, že pro posouzení objektivní dobré víry není rozhodující samotná skutečnost, že držitel mohl z údajů katastru nemovitostí zjistit, že drží i část sousedního pozemku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016). Je pravdou, že judikatura je ustálena na závěru, že pro naplnění podmínek oprávněné držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení jeho hranice [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.

1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014 (uveřejněný pod č. C 14 612)]. Od těchto případů je však nutné odlišovat situaci, kdy se do sféry držitele dostane podklad (např. geometrický plán či mapa s vyznačenými hranicemi pozemku), na jehož základě je objektivně schopen rozpoznat, že drží část cizího pozemku. Tato okolnost pak již z hlediska běžné opatrnosti může v konkrétních okolnostech případu představovat skutečnost, která dobrou víru držitele naruší, resp. je s to jej uvést do důvodných pochybností, zda mu věc patří.

Jinými slovy, to, že judikatura Nejvyššího soudu povinně po držiteli nevyžaduje, aby se sám seznámil s katastrální mapou či výměrou hranic, neznamená, že by bez významu byla okolnost, kdy se držitel má přímou možnost se s těmito podklady seznámit, protože je má ve své dispozici (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3404/2019). V posuzované věci je však nutné zohlednit, že žalobci se na základě kupní smlouvy ze dne 11. 8. 2003 nechopili pouze držby části sousedního pozemku, ale držby celého sousedního pozemku, který nebyl předmětem tohoto právní úkonu.

Je nezbytné také přihlédnout ke skutečnosti, že katastrální mapa byla přílohou kupní smlouvy. Žalobci tedy měli při podpisu smlouvy k dispozici tuto katastrální mapu, z níž zcela zřetelně plynuly hranice nabývaných pozemků. Proto při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, měli žalobci mít po celou vydržecí dobu mít důvodné pochybnosti o tom, zda jim pozemek parc. č. XY patří. Dovodil-li na základě shora uvedených okolností odvolací soud, že žalobci nenabyli vlastnické právo k pozemku parc.

č. XY na základě vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák., je jeho rozhodnutí v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolání žalobců tak není v této části přípustné. K námitce žalobců, že vlastnické právo k pozemku parc. č. XY nabyli na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Jelikož se odvolací soud při posouzení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je dovolání žalobců v této části podle § 237 o.

s. ř. přípustné.

IV. Důvodnost dovolání Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Nejvyšší soud vyložil otázky související s podmínkami mimořádného vydržení v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021. Na toto rozhodnutí rovněž odkázal v usnesení ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022, a v usnesení ze dne 30.

8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022. Ze shora uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že zákon k mimořádnému vydržení vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) tedy není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá.

Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní. Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“ [srovnej PETROV, J.

in PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163, BĚLOVSKÝ, P. in SPÁČIL, J., KRÁLÍK, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 377, DOBROVOLNÁ, E. in SPÁČIL, J. a kol. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 90].

Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Je třeba zvážit, že i vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu, nevylučuje nepoctivý úmysl; to platí tím spíše pro zápisy v takovém seznamu, které mají původ v letech 1948 až 1990, ev.

i o něco později, v dobách, kdy nebyla vedena řádná evidence práv k nemovitostem. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je zpravidla úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu.

Posouzení této otázky je především na úvaze soudů nižších stupňů, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022). Podle důvodové zprávy k § 1095 o.

z. míří úprava mimořádného vydržení mimo jiné na případy, ve kterých „byl převeden pozemek o chybně stanovené (větší) výměře, než je výměra skutečná nebo pozemek chybně označený parcelním číslem, takže nabyvatel v dobré víře drží něco jiného, než pro co mu svědčí vlastnický titul“. Jak již Nejvyšší soud uvedl, podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srovnej k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.

10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98). Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o.

z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022). V této souvislosti lze přihlédnout i k judikatuře Nejvyššího soudu k § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ovšem s tím, že jde-li o mimořádné vydržení, je nutno držbu posuzovat benevolentněji, nestačí nedbalost držitele při uchopení držby.

Přiměřeně se tak uplatní i právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004. K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, vyložil, že nepoctivý úmysl brání vydržení jen za předpokladu, že existoval při uchopení držby. Z tohoto rozsudku Nejvyššího soudu se podává, že pokud jde o zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, je třeba analogicky aplikovat § 995 větu první o.

z., podle které platí: „Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba.“ Zpravidla tedy platí, že ujala-li se osoba držby nikoliv v nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem (není v katastru nemovitosti evidován jako vlastník), není tím její poctivý úmysl dotčen; na rozdíl od poctivé držby (§ 992 odst. 1 o. z.) nemá taková vědomost za následek zánik kvalifikované držby (zde držby nikoliv v nepoctivém úmyslu).

K vydržení práva nemůže dojít, ztratí-li držitel držbu (§ 1009 odst. 1 o. z.) dříve, než uplyne vydržecí doba. Vlastník věci, resp. – subjekt vlastnického práva, proto zabrání mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi; přitom ani nemusí dojít ke změně ve fyzickém ovládání věci (viz tzv. constitutum possessorium, kdy držitel předává držbu jinému a zůstává jeho detentorem). Pokud však držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva (§ 1040 o.

z.), nebo (má-li na určení naléhavý právní zájem) žalobou na určení svého práva či na určení, že držiteli držené právo nenáleží (§ 80 o. s. ř.). Odvolací soud při hodnocení držby žalobců v nikoliv nepoctivém úmyslu přihlédl k tomu, že žalobci se v průběhu roku 2019 dozvěděli, že nejsou v katastru nemovitostí uvedeni jako vlastníci pozemku, který rovněž užívají, avšak jako vlastník tohoto pozemku je v katastru nemovitostí uvedena třetí osoba (žalovaný). Uzavřel, že tímto okamžikem se jejich držba stala úmyslně nepoctivou (nemorální).

Proto dovodil, že žalobci vlastnické právo k tomuto pozemku nemohli nabýt na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Tento závěr odvolacího soudu je však v rozporu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nepoctivý úmysl držitele totiž brání vydržení jen za předpokladu, že existoval při uchopení držby. Pokud držitel až později zjistí, že není vlastníkem držené věci (není v katastru nemovitostí evidován jako vlastník), není tím jeho nepotivý úmysl (zpravidla) dotčen. Tudíž samotná skutečnost, že žalobci v průběhu roku 2019 zjistili, že jako vlastník předmětného pozemku je v katastru nemovitostí uvedený žalovaný, neměla za následek zánik jejich kvalifikované držby (tedy držby nikoliv v nepoctivém úmyslu).

V. Závěr

Dovodil-li odvolací soud, že žalobci nenabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. XY na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z., je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolání žalobců je tak v této části přípustné. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v této části rovněž na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je dovolání i důvodné.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil [v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro postup podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.] a věc podle § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o.

s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.