1 Ao 3/2011- 229 - text
1 Ao 3/2011 - 271
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci navrhovatele J. Š., proti odpůrci městu Nové Město nad Metují, se sídlem náměstí Republiky 6, 549 01 Nové Město nad Metují, zastoupenému JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem Orlická 163, 500 03 Hradec Králové, v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy – územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují schváleného zastupitelstvem Nového města nad Metují dne 29. 2. 1996 a jeho změny č. 1 schválené dne 5. 10. 2000, změny č. 2 schválené dne 26. 6. 2008 a změny č. 3 schválené dne 24. 8. 2006 a na zrušení vyhlášky č. 29 ze dne 4. 3. 1996, dodatku č. 1 k vyhlášce č. 29 ze dne 9. 10. 2000, vyhlášky č. 29/ÚP/2008 ze dne 27. 6. 2008, vyhlášky č. 3/2006 ze dne 17. 10. 2006, rozhodnutí o námitkách navrhovatele ke změně č. 1 ze dne 5. 10. 2000 (bod 5 usnesení z 16. zasedání městského zastupitelstva) a rozhodnutí o námitkách ke konceptu řešení změny č. 2 (usnesení č. ZM 31-2759/06),
I. Návrh na zrušení opatření obecné povahy – územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují schváleného usnesením zastupitelstva města Nové Město nad Metují dne 29. 2. 1996 pod bodem I.1, změny č. 1 územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují schválené usnesením zastupitelstva města Nové Město nad Metují dne 5. 10. 2000 pod bodem I. 5. a změny č. 2 územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují schválené usnesením zastupitelstva města Nové Město nad Metují dne 26. 6. 2008, č. ZM 49-3278/08, vydané dne 27. 6. 2008 pod č. j. 29/ÚP/2008, s e z a m í t á .
II. Ve zbývající části s e návrh o d m í t á .
III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Nejvyššímu správnímu soudu byl dne 25. 5. 2011 doručen návrh navrhovatele na zrušení opatření obecné povahy – územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují schváleného zastupitelstvem Nového města nad Metují dne 29. 2. 1996 (dále též „územní plán“) a jeho změny č. 1 schválené dne 5. 10. 2000 (dále též „změna č. 1), změny č. 2 schválené dne 26. 6. 2008 (dále též „změna č. 2“) a změny č. 3 schválené dne 24. 8. 2006 (dále též změna č. 3) a na zrušení vyhlášky č. 29 ze dne 4. 3. 1996 (dále jen „vyhláška č. 29“), dodatku č. 1 k vyhlášce č. 29 ze dne 9. 10. 2000, vyhlášky č. 29/ÚP/2008 ze dne 27. 6. 2008, vyhlášky č. 3/2006 ze dne 17. 10. 2006, rozhodnutí o námitkách navrhovatele ke změně č. 1 ze dne 5. 10. 2000 (bod 5 usnesení z 16. zasedání městského zastupitelstva) a rozhodnutí o námitkách ke konceptu řešení změny č. 2 (usnesení č. ZM 31-2759/06). Navrhovatel se domnívá, že tyto akty naplňují materiální znaky opatření obecné povahy, jak je definoval Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07, a jsou proto přezkoumatelné ve správním soudnictví.
[2] K otázce aktivní procesní legitimace navrhovatel uvedl, že je vlastníkem, případně spoluvlastníkem, nemovitostí v regulovaném území a že se aktivně účastnil procesu změny č. 1, č. 2 a č. 3 územního plánu sídelního útvaru Nového Města nad Metují formou písemných námitek. Navrhovatel má za to, že silnice nového typu „přeložka silnice I/14 Nové Město nad Metují“ a „přeložka silnice III/01422 pro Přibyslav“ mu v rozporu se zákonem znemožňuje určité užívání, resp. zhodnocení jeho majetku. Změnou využití území stanovenou územním plánem pro výstavbu zmiňovaných silnic je přímo dotčeno vlastnické právo navrhovatele, je zasažen podnikatelský záměr navrhovatele spočívající v zemědělské a lesní výrobě a znehodnoceny prostředky, jež investoval do podnikání. Navrhovatelovy nemovitosti budou dále dotčeny hlukem z provozu silnice, což může vést k poškození zdraví, a rovněž dojde ke zkrácení práva navrhovatele na příznivé životní prostředí v důsledku trhacích prací a s nimi spojeným znehodnocením spodního zdroje vody a odvodněním nemovitostí, jakož i v důsledku zasolení okolních pozemků ze zimní údržby silnice. V neposlední řadě navrhovatel tvrdí, že nezákonnost procesu schvalování napadeného opatření obecné povahy spočívající ve střetu zájmů některých zastupitelů má přímý dopad do veřejného subjektivního práva navrhovatele na transparentní správu věcí veřejných podle § 2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení).
[3] Navrhovatel namítá, že přeložka silnice I/14 má nadmístní význam a že byla v územním plánu odpůrcem vymezena bez toho, aby byla obsažena v nadřazené územně plánovací dokumentaci. Teprve následně byl tento záměr převzat do Územního plánu velkého územního celku Trutnovsko – náchodsko, z nějž je nyní přebírán v nezměněné podobě do zásad územního rozvoje Královéhradeckého kraje.
[3] Navrhovatel namítá, že přeložka silnice I/14 má nadmístní význam a že byla v územním plánu odpůrcem vymezena bez toho, aby byla obsažena v nadřazené územně plánovací dokumentaci. Teprve následně byl tento záměr převzat do Územního plánu velkého územního celku Trutnovsko – náchodsko, z nějž je nyní přebírán v nezměněné podobě do zásad územního rozvoje Královéhradeckého kraje.
[4] Navrhovatel tvrdí, že zaříznutím tělesa přeložky silnice I/14 do terénu o cca 6 – 8 m bude s ohledem na vyšší ekonomickou náročnost a bezpečnost zhoršena, resp. znemožněna, obsluha zemědělských a lesních pozemků o velikosti cca 20 ha, které budou záměrem přeložky silnice I/14 odříznuty. Dojezdová (obslužná) vzdálenost k těmto pozemkům se zvýší směrem tam i zpět o cca 1 km; navrhovatel navíc používá i takovou zemědělskou techniku, která nesmí být používána na veřejných komunikacích. Způsob regulace území tedy navrhovateli znemožní aktivní způsob hospodaření za racionálních podmínek tak jako doposud, či prodej hospodářství po ukončení aktivního způsobu hospodaření, či jeho převedení na dědice, a to jako celku. V krajním případě může dojít k vyvlastnění nemovitostí, jelikož zmiňovaná přeložka je veřejně prospěšnou stavbou. Provozem na přeložce budou překračovány hygienické limity hluku a budou zasolovány okolní pozemky, což povede k dotčení nemovitostí navrhovatele. Trhací práce, které budou provedeny kvůli zářezu přeložky do terénu, budou ohrožovat a znehodnocovat spodní zdroj vody pro dva rodinné domy, chlévy a zahrady. Navrhovatel má tedy za to, že vymezení přeložky silnice I/14 v územním plánu zasahuje do jeho vlastnických práv nad míru přiměřenou.
[5] Navrhovatel nesouhlasí též s přeložkou silnice III/01422 pro obec Přibyslav, která zasahuje do vlastnických práv navrhovatele a dopravní obslužnost obce Přibyslav fakticky nezlepší. Účelem této přeložky je zajistit obslužnost nové individuální výstavby směrem od Březinek k Dubinkám, přičemž několikahektarová plocha S2 pro novou výstavbu má nadmístní význam a není vymezena v Územním plánu velkého územního celku Trutnovsko – náchodsko.
[6] Podle navrhovatele jsou přeložky silnic I/14 a III/01422 v rozporu se zákonem č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
[7] Navrhovatel uplatnil též námitky procesního charakteru. Územní plán sídelního útvaru Nové Město nad Metují schválený dne 29. 2. 1996 nebyl dle jeho názoru podroben posouzení vlivů na životní prostředí. Obec neměla v době jeho schvalování veřejně přístupnou úřední desku, takže navrhovatel nebyl řádně informován o tom, kdy a kde může uplatnit svoje připomínky a námitky k územnímu plánu. Úřední deska byla zřízena až na základě usnesení rady města ze dne 25. 8. 2003, č. RM 20
481/03. Vyhláška č. 29 trpí vadou spočívající ve vnitřním rozporu mezi článkem 8 bodem 7. a bodem 21 oddílu „Doprava“, jakož i bodem II Doprava odst. 4 přílohy č. 1 k vyhlášce č. 29.
[7] Navrhovatel uplatnil též námitky procesního charakteru. Územní plán sídelního útvaru Nové Město nad Metují schválený dne 29. 2. 1996 nebyl dle jeho názoru podroben posouzení vlivů na životní prostředí. Obec neměla v době jeho schvalování veřejně přístupnou úřední desku, takže navrhovatel nebyl řádně informován o tom, kdy a kde může uplatnit svoje připomínky a námitky k územnímu plánu. Úřední deska byla zřízena až na základě usnesení rady města ze dne 25. 8. 2003, č. RM 20
481/03. Vyhláška č. 29 trpí vadou spočívající ve vnitřním rozporu mezi článkem 8 bodem 7. a bodem 21 oddílu „Doprava“, jakož i bodem II Doprava odst. 4 přílohy č. 1 k vyhlášce č. 29.
[8] Ke konceptu změny č. 1 územního plánu podal navrhovatel dne 8. 6. 1999 připomínku, avšak pořizovatel mu v zákonem stanovené lhůtě neodpověděl písemně do vlastních rukou. V této souvislosti navrhovatel poukázal na nezákonný postup stavebního úřadu v územním řízení na umístění přeložky silnice I/14, které probíhalo v roce 1999. V důsledku tohoto postupu podal navrhovatel dne 29. 5. 2000 zásadní námitku k návrhu změny č. 1, avšak do dnešního dne mu pořizovatel nedoručil rozhodnutí o této námitce v zákonem stanovené lhůtě do vlastních rukou. Byť tehdejší právní úprava neupravovala, jak má dojít ke sdělení o vypořádání námitek, považuje navrhovatel doručení zmítnutí námitky prostřednictvím úřední desky za nezákonné stejně jako způsob, jímž se o vypořádání námitky dozvěděl – z článku v místních novinách „ECHO“. Ze zápisu z 16 zasedání městského zastupitelstva konaného dne 5. 10. 2000 podle navrhovatele plyne, že pořizovatel územně plánovací dokumentace i jeho zástupce závadným způsobem okomentovali námitku navrhovatele, neboť v rozporu se zákonem neuvedli, z jakých důvodů námitce nevyhověli. Změna č. 1 dále nebyla podle navrhovatele podrobena posouzení vlivů na životní prostředí a její textová a grafická část trpí faktickými vadami, které zakládají její rozpornost.
[9] Změna č. 2 zkrátila navrhovatele v jeho právech tím, že v prvotním procesu přijímání této změny bylo zastupitelstvem města rozhodnuto podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), o nepřijetí návrhu navrhovatele na změnu trasy přeložky silnice I/14 mimo nemovitosti navrhovatele. Zamítnutí námitek a žádosti bylo účelové a nezákonné z důvodu střetu zájmu některých zastupitelů kvůli komerční výstavbě na pozemcích odříznutých přeložkou silnice I/14 a přeložkou silnice III/01422. Pořizovatel následně započal s projednáváním změny č. 2 již podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), přičemž neodůvodnil ukončení původního projednávání, nesprávně klasifikoval navrhovatelovy námitky jako připomínky a odmítl námitky navrhovatele s tím, že se netýkají zadání ke změně č. 2. K tomu navrhovatel připomíná, že hlavním úkolem první fáze změny č. 2 mělo být provedení revize územního plánu včetně stabilizace přeložky silnice I/14. Pořizovatel též nepostupoval podle § 55 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006. Mezi grafickou částí změny č. 2 a textovou částí vyhlášky č. 29 ve vztahu k silnici III/01422 – III/28521 jsou dle navrhovatele rozpory.
[9] Změna č. 2 zkrátila navrhovatele v jeho právech tím, že v prvotním procesu přijímání této změny bylo zastupitelstvem města rozhodnuto podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), o nepřijetí návrhu navrhovatele na změnu trasy přeložky silnice I/14 mimo nemovitosti navrhovatele. Zamítnutí námitek a žádosti bylo účelové a nezákonné z důvodu střetu zájmu některých zastupitelů kvůli komerční výstavbě na pozemcích odříznutých přeložkou silnice I/14 a přeložkou silnice III/01422. Pořizovatel následně započal s projednáváním změny č. 2 již podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), přičemž neodůvodnil ukončení původního projednávání, nesprávně klasifikoval navrhovatelovy námitky jako připomínky a odmítl námitky navrhovatele s tím, že se netýkají zadání ke změně č. 2. K tomu navrhovatel připomíná, že hlavním úkolem první fáze změny č. 2 mělo být provedení revize územního plánu včetně stabilizace přeložky silnice I/14. Pořizovatel též nepostupoval podle § 55 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006. Mezi grafickou částí změny č. 2 a textovou částí vyhlášky č. 29 ve vztahu k silnici III/01422 – III/28521 jsou dle navrhovatele rozpory.
[10] Rovněž ke změně č. 3 územního plánu uplatnil navrhovatel písemné připomínky a námitky, které byly účelově zamítnuty, projednání bylo netransparentní, zveřejnění rozhodnutí na elektronické úřední desce města bylo nečitelné, a tudíž nedoručené. Zástupce pořizovatele účelově manipuloval ve spisu změny č. 3 s podklady navrhovatele (uchovával je v tajnosti mimo správní spis v šuplíku svého služebního stolu), jak je zaznamenáno v protokolu z veřejného ústního jednání ze dne 30. 5. 2006. Změna č. 3 nebyla podrobena posouzení vlivů na životní prostředí. Z podání navrhovatele ze dne 14. 6. 2006 pak vyplývá, že nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o výmaz přeložek silnic I/14 a III/01422 z územního plánu, které jsou vedeny v rozporu se zákonem po nemovitostech navrhovatele.
[11] V další části navrhovatel kritizoval umístění hospodářského sjezdu v oblasti Vrchovin ve změně č. 1 a nad plánovanou demolicí domu č. p. 15 dle vyhlášky č. 29. Poukázal též na průběh územního řízení o umístění stavby „silnice I/14 Nové Město nad Metují – přeložka“, které probíhalo v roce 2008, v němž došlo k prodloužení, rozšíření a přidání počtu výhyben na stavební objekt SO 141, tedy polní cesty Vrchoviny 2 v km 1,180 – 1,700 po nemovitostech navrhovatele, aniž v tomto směru proběhla a byla řádně projednána změna územního plánu.
[11] V další části navrhovatel kritizoval umístění hospodářského sjezdu v oblasti Vrchovin ve změně č. 1 a nad plánovanou demolicí domu č. p. 15 dle vyhlášky č. 29. Poukázal též na průběh územního řízení o umístění stavby „silnice I/14 Nové Město nad Metují – přeložka“, které probíhalo v roce 2008, v němž došlo k prodloužení, rozšíření a přidání počtu výhyben na stavební objekt SO 141, tedy polní cesty Vrchoviny 2 v km 1,180 – 1,700 po nemovitostech navrhovatele, aniž v tomto směru proběhla a byla řádně projednána změna územního plánu.
[12] Závěrem navrhovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů opatření obecné povahy – územní plán sídelního útvaru Nové Město nad Metují schválený zastupitelstvem Nového města nad Metují dne 29. 2. 1996 a jeho změnu č. 1 schválenou dne 5. 10. 2000, změnu č. 2 schválenou dne 26. 6. 2008 a změnu č. 3 schválenou dne 24. 8. 2006 a dále vyhlášku č. 29 ze dne 4. 3. 1996, dodatek č. 1 k vyhlášce č. 29 ze dne 9. 10. 2000, vyhlášku č. 29/ÚP/2008 ze dne 27. 6. 2008, vyhlášku č. 3/2006 ze dne 17. 10. 2006, rozhodnutí o námitkách navrhovatele ke změně č. 1 ze dne 5. 10. 2000 (bod 5 usnesení z 16. zasedání městského zastupitelstva) a rozhodnutí o námitkách ke konceptu řešení změny č. 2 (usnesení č. ZM 31-2759/06) zrušil dnem vyhlášení rozsudku.
II.
Vyjádření odpůrce
[13] Odpůrce ve svém vyjádření doručeném soudu dne 14. 6. 2011 předně konstatoval, že návrh směřuje především k přeložkám silnic I/14 a III/01422, jichž se týká pouze územní plán a jeho změna č. 1. Ostatní změny územního plánu se řešením dopravy nezabývaly. Odpůrce nezpochybnil aktivní legitimaci navrhovatele, nicméně zdůraznil, že navrhovatel může být dotčen toliko částí opatření obecné povahy týkající se přeložky silnice I/14. Navrhovatelovy námitky je třeba oprostit od důvodů spadajících do navazujících řízení souvisejících s přípravou realizace přeložek. Navrhovatel argumentuje též technickými a detailními prostorovými údaji, které územní plán neobsahuje a ani obsahovat nemůže.
[14] Odpůrce odmítá, že by se v daném případě jednalo o bezohledné využití nemovitostí ke komerční zástavbě na úkor stávajících vlastníků, nýbrž jde o završení více než 150 let trvajícího procesu řešení dopravní infrastruktury. Navrhovatel se podaným návrhem snaží revidovat řešení existující dávno předtím, než vůbec došlo k restituci navrhovatelova vlastnictví i než došlo k odejmutí užívacího práva socialistickým právním řádem.
[15] Odpůrce má za to, že nepřekročil svoji pravomoc ani působnost, jednal v souladu se zákonem stanoveným postupem, územní plán a jeho změny nejsou v rozporu se zákonem ze všech myslitelných hledisek a zásahy do navrhovatelovy vlastnické sféry jsou proporcionální. Odpůrce připustil, že přeložka silnice I/14 (na rozdíl od přeložky silnice III/01422) má nadmístní význam, avšak poukázal na Územní plán velkého územního celku Trutnovsko – náchodsko, s nímž je napadený územní plán a jeho změny v souladu.
[15] Odpůrce má za to, že nepřekročil svoji pravomoc ani působnost, jednal v souladu se zákonem stanoveným postupem, územní plán a jeho změny nejsou v rozporu se zákonem ze všech myslitelných hledisek a zásahy do navrhovatelovy vlastnické sféry jsou proporcionální. Odpůrce připustil, že přeložka silnice I/14 (na rozdíl od přeložky silnice III/01422) má nadmístní význam, avšak poukázal na Územní plán velkého územního celku Trutnovsko – náchodsko, s nímž je napadený územní plán a jeho změny v souladu.
[16] Odpůrce dále poukázal na historický vývoj dnešní silnice I/14 a plánu na zbudování její přeložky (studie z let 1820 – 1830, založení inkameračního svazu v roce 1931, zařazení silnice I/14 mezi dálkové silnice krajové třídy I. B v roce 1936, studie z roku 1958), která byla dne 21. 8. 1969 rozhodnutím Rady Okresního národního výboru v Náchodě definitivně stabilizována. Od tohoto data byl předmětný koridor přeložky zakotven do všech následných územně plánovacích dokumentací. Stávající (historická) trasa silnice I/14 je vedena v délce 4,70 km zastavěným územím s obytnou funkcí včetně městské památkové rezervace. Šířka jakož i výškové poměry této silnice jsou zcela nevyhovující, přičemž průměrná intenzita dopravy v centru města se pohybuje v rozmezí 5,4 – 5,9 tisíc vozidel za den. Vibrace z dopravy mají negativní vliv na pískovcové podloží a statický stav historických objektů. Přeložka silnice I/14 tyto negativní vlivy výrazně omezí. Navržená trasa přeložky je mnohokráte prověřená, nenahraditelná a vedení přeložky v jiné trase není možné. Zásadní změna situování navržené přeložky povede k technické a ekonomické nereálnosti stavby a ke ztrátě její dopravní účinnosti. K tvrzení navrhovatele, že mu bude přerušením jím používané polní cesty na pozemku parc. č. 879/1 znemožněna obsluha jeho nemovitostí, odpůrce namítá, že právě tato cesta je v územním plánu řešena jako mimoúrovňové komunikační spojení navazujících polností za přeložkou silnice I/14, a jejich obsluha tak oproti stávajícímu stavu není nijak omezena.
[17] Závěrem odpůrce navrhl, aby Nejvyšší správní soud návrh na zrušení napadeného opatření obecné povahy zamítl.
III.
Replika navrhovatele
[18] V replice doručené soudu dne 20. 6. 2011 navrhovatel s argumentací odpůrce nesouhlasil. Nejprve provedl podrobný rozbor právní úpravy územního plánování a pořizování územně plánovací dokumentace s tím, že i při projednávání územně plánovací dokumentace je třeba aplikovat obecné zásady správního řízení, přičemž v projednávané věci byla porušena zejména poučovací povinnost a princip zákonnosti. Navrhovatel zopakoval, že mu nebylo umožněno seznámit se se zadáním územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují, jelikož obec neměla nepřetržitě přístupnou úřední desku. Odpůrce též postupoval v rozporu s principem hierarchie územně plánovací dokumentace.
[18] V replice doručené soudu dne 20. 6. 2011 navrhovatel s argumentací odpůrce nesouhlasil. Nejprve provedl podrobný rozbor právní úpravy územního plánování a pořizování územně plánovací dokumentace s tím, že i při projednávání územně plánovací dokumentace je třeba aplikovat obecné zásady správního řízení, přičemž v projednávané věci byla porušena zejména poučovací povinnost a princip zákonnosti. Navrhovatel zopakoval, že mu nebylo umožněno seznámit se se zadáním územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují, jelikož obec neměla nepřetržitě přístupnou úřední desku. Odpůrce též postupoval v rozporu s principem hierarchie územně plánovací dokumentace.
[19] Navrhovatel doplnil, že ani změna č. 2 nebyla podrobena posouzení vlivů na životní prostředí, ačkoliv územně plánovací dokumentace musela být posouzena podle zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů rozvojových koncepcí a programů na životní prostředí. Dále poukázal na dokumentaci hodnocení vlivů na životní prostředí přeložky silnice I/14 z března 1996 zpracovanou společností Transkonsult s. r. o., z níž není zřejmé, jakým způsobem byla o tomto posuzování informována veřejnost. K záměru „Přeložka silnice I/14 Nové Město nad Metují“ bylo dne 24. 3. 1997 pod č. j. 400/879/405/OPVŽP/97 vydáno stanovisko k posuzování vlivů záměru na životní prostředí. Toto stanovisko podle názoru žalobce propadlo dne 1. 1. 2004, přičemž teprve dne 14. 10. 2004 byl schválen Územní plán velkého územního celku Trutnovsko – náchodsko.
[20] Navrhovateli též není jasné, co opravňovalo tajemníka Městského úřadu Nového Města nad Metují k žádosti o zapracování přeložky silnice I/14 v územním plánu velkého územního celku ze dne 16. 1. 1996 adresované ministerstvu hospodářství, když přeložka silnice I/14 byla v územním plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují schválena až dne 29. 2. 1996.
[21] Podle navrhovatele územní plán hrubě porušuje a nenaplňuje § 1 a 2 stavebního zákona. K námitce rozporu vymezení přeložek se zákonem o ochraně zemědělského půdního fondu, již uvedl v návrhu, navrhovatel doplnil, že se jedná o rozpor s § 4 a 5 tohoto zákona. Zemědělský půdní fond dle jeho názoru slouží jako výrobní prostředek zemědělské výroby a je jednou z hlavních složek životního prostředí. Přeložky jsou dále v rozporu se Státní politikou životního prostředí, která požaduje při modernizaci silniční sítě využívat především stávající silnice, a omezit tím fragmentaci krajiny novými trasami.
[22] Navrhovatel zopakoval, že nová plocha bydlení S2 byla vymezena v rozporu se zákonem, jelikož se jedná o plochu nadmístního významu. Podle navrhovatele by se „novým osadníkům“ nelíbily imise ze zemědělské a lesnické činnosti. Navrhovatel se v důsledku této plochy obává poškozování lesních porostů mládeží a tvrdí, že plocha bude mít negativní vliv na krajinný ráz.
[22] Navrhovatel zopakoval, že nová plocha bydlení S2 byla vymezena v rozporu se zákonem, jelikož se jedná o plochu nadmístního významu. Podle navrhovatele by se „novým osadníkům“ nelíbily imise ze zemědělské a lesnické činnosti. Navrhovatel se v důsledku této plochy obává poškozování lesních porostů mládeží a tvrdí, že plocha bude mít negativní vliv na krajinný ráz.
[23] V další části repliky navrhovatel znovu předestřel své námitky týkající se změny č. 2. Nově poukázal na pochybné a rozporuplné znění odůvodnění této změny na internetových stránkách odpůrce, které neobsahuje komplexní zdůvodnění přijatého řešení a vybrané varianty. O námitkách ke konceptu změny č. 2 rozhodlo zastupitelstvo města dne 31. 5. 2006 usnesením č. ZM 31-2759/06, avšak ve chváleném opatření obecné povahy je uvedeno, že o námitkách bylo rozhodnuto usnesením č. ZM 31-2760/06, jež se týká monitoringu skal v Nádražní ulici. Navrhovatel tvrdí, že v rámci změny č. 2 odpůrce jednal i o přeložce silnice I/14, což vyplývá ze stanoviska Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 16. 10. 2002, zn. DS 1633/02/Ja.
[24] Závěrem navrhovatel popsal své připomínky a námitky ve vztahu k připravovaným Zásadám územního rozvoje Královéhradeckého kraje a k zadání nového územního plánu Nového Města nad Metují, v nichž zdůraznil vadné vymezení ploch nadmístního významu. Navrhovatel též pohovořil o vypořádání svých žádostí o změny stávajícího územního plánu v roce 2011, o územním rozhodnutí č. ÚR 1047 z roku 1999 a o svém působení v občanském výboru Vrchoviny, kde měl na starosti místní rozhlas. Závěrem setrval na svém původním návrhu.
IV.
Další podání navrhovatele
[25] Dne 6. 9. 2012 doručil navrhovatel Nejvyššímu správnímu soudu další rozsáhlé doplnění svého návrhu. Pro případ, že by NSS nezrušil napadené akty jako celek, navrhl zrušení konkrétních pasáží územního plánu a změny č. 1. Opětovně se zabýval svou aktivní legitimací a důvody návrhu, nicméně v řadě případů se jednalo jen o košatější převyprávění skutečností již řečených v návrhu a replice. Pokud jde o nová tvrzení a argumenty, uvedl navrhovatel následující.
[26] Navrhovatel poukázal na ochranu vlastnického práva v Listině základních práv a svobod a namítl, že k zanesení přeložky silnice I/14 neměl odpůrce pravomoc, resp. příslušnost, jelikož se jedná o záměr nadmístního významu. Navrhovatel odkázal na stanovisko okresního úřadu bez čísla jednacího a data vydání, podle nějž byl pro oblast Nového Města nad Metují zpracován rajonový územní plán Orlické hory a podhůří, jenž byl ale dle tvrzení navrhovatele v době přijímání napadeného územního plánu pro oblast Novoměstska neplatný, resp. neúčinný. Zadání Územního plánu velkého územního celku Trutnovsko – náchodsko pak bylo schváleno až dne 27. 10. 1998. Územní plán velkého územního celku Trutnovsko – náchodsko nemohl převzít trasu přeložky I/14 ze směrného územního plánu z roku 1974, jelikož ten byl dne 29. 2. 1996 zrušen a nahrazen nyní napadeným územním plánem, v němž ale došlo k posunutí této přeložky.
[26] Navrhovatel poukázal na ochranu vlastnického práva v Listině základních práv a svobod a namítl, že k zanesení přeložky silnice I/14 neměl odpůrce pravomoc, resp. příslušnost, jelikož se jedná o záměr nadmístního významu. Navrhovatel odkázal na stanovisko okresního úřadu bez čísla jednacího a data vydání, podle nějž byl pro oblast Nového Města nad Metují zpracován rajonový územní plán Orlické hory a podhůří, jenž byl ale dle tvrzení navrhovatele v době přijímání napadeného územního plánu pro oblast Novoměstska neplatný, resp. neúčinný. Zadání Územního plánu velkého územního celku Trutnovsko – náchodsko pak bylo schváleno až dne 27. 10. 1998. Územní plán velkého územního celku Trutnovsko – náchodsko nemohl převzít trasu přeložky I/14 ze směrného územního plánu z roku 1974, jelikož ten byl dne 29. 2. 1996 zrušen a nahrazen nyní napadeným územním plánem, v němž ale došlo k posunutí této přeložky.
[27] Původní trasa přeložky silnice I/14 podle směrného územního plánu z roku 1974 vedla dle mínění navrhovatele „za kamenným plotem pana N.“ na parc. č. 784/1 a 879/1 v katastrálním území Vrchoviny v místě, kde doposud roste Višeň zvaná „Vajksle“. Na tuto trasu bylo vydáno pravomocné územní rozhodnutí, nikoliv však stavební povolení z důvodu finanční náročnosti a v důsledku petice několik desítek osob z let 1978 – 1980. Navrhovatel očekává, že Nejvyšší správní soud tuto záležitost, jež má dopad na napadený územní plán, dostatečně prošetří, k čemuž navrhl provedení důkazu předmětným územním rozhodnutím, výslechem předsedkyně petičního výboru paní H. K. (na jiném místě podání označenou jako H. H.) a dále signatářů petice P. H., J.1 a J2 F., J. a M. L.. Z veřejné vyhlášky ze dne 19. 3. 2010, sp. zn. Výst. 1067/2008/Št, ÚR-1459, vyplývá, že v roce 1981 byly Dopravoprojektem Brno zpracovány čtyři varianty vedení trasy. Tato studie byla aktualizována v roce 1995 společností Consmik Brno a následně v roce 1996 posouzena společností Transconsult Hradec Králové dle zákona č. 244/1992 Sb. V této studii byla vyhodnocena jako nejvhodnější alternativa I, jež se stala podkladem pro zapracování do územního plánu města. V územním plánu z 29. 2. 1996 došlo k posunutí předmětné přeložky oproti směrnému plánu z roku 1974 o 50 – 100 m z parc. č. 784/1 na parc. č. 784/3. Posunutí přeložky nebylo podloženo hydrogeologickým průzkumem, územně technickou studií a hydrogeologickým posudkem, což je v rozporu s § 1, 2 a 3 stavebního zákona z roku 1976. K posunutí přeložky I/14 potřeboval odpůrce stanovisko nadřízeného orgánu a stanoviska dotčených orgánů státní správy, která však neexistují. Argumentace odpůrce o 150letém plánování přeložky je relevantní v tom, že o takovém opatření mohlo být uvažováno, nicméně varianty řešení byly k dispozici až v letech 1981 – 1995. O dlouhodobé stabilizaci přeložky hovořit nelze. S ohledem na dobu nesvobody (k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2011, č. j. 5 As 36/2010 – 204) se pak navrhovatel mohl poprvé k záměru přeložky v současné podobě vyjádřit až v souvislosti s přijímáním nyní napadeného územního plánu.
[27] Původní trasa přeložky silnice I/14 podle směrného územního plánu z roku 1974 vedla dle mínění navrhovatele „za kamenným plotem pana N.“ na parc. č. 784/1 a 879/1 v katastrálním území Vrchoviny v místě, kde doposud roste Višeň zvaná „Vajksle“. Na tuto trasu bylo vydáno pravomocné územní rozhodnutí, nikoliv však stavební povolení z důvodu finanční náročnosti a v důsledku petice několik desítek osob z let 1978 – 1980. Navrhovatel očekává, že Nejvyšší správní soud tuto záležitost, jež má dopad na napadený územní plán, dostatečně prošetří, k čemuž navrhl provedení důkazu předmětným územním rozhodnutím, výslechem předsedkyně petičního výboru paní H. K. (na jiném místě podání označenou jako H. H.) a dále signatářů petice P. H., J.1 a J2 F., J. a M. L.. Z veřejné vyhlášky ze dne 19. 3. 2010, sp. zn. Výst. 1067/2008/Št, ÚR-1459, vyplývá, že v roce 1981 byly Dopravoprojektem Brno zpracovány čtyři varianty vedení trasy. Tato studie byla aktualizována v roce 1995 společností Consmik Brno a následně v roce 1996 posouzena společností Transconsult Hradec Králové dle zákona č. 244/1992 Sb. V této studii byla vyhodnocena jako nejvhodnější alternativa I, jež se stala podkladem pro zapracování do územního plánu města. V územním plánu z 29. 2. 1996 došlo k posunutí předmětné přeložky oproti směrnému plánu z roku 1974 o 50 – 100 m z parc. č. 784/1 na parc. č. 784/3. Posunutí přeložky nebylo podloženo hydrogeologickým průzkumem, územně technickou studií a hydrogeologickým posudkem, což je v rozporu s § 1, 2 a 3 stavebního zákona z roku 1976. K posunutí přeložky I/14 potřeboval odpůrce stanovisko nadřízeného orgánu a stanoviska dotčených orgánů státní správy, která však neexistují. Argumentace odpůrce o 150letém plánování přeložky je relevantní v tom, že o takovém opatření mohlo být uvažováno, nicméně varianty řešení byly k dispozici až v letech 1981 – 1995. O dlouhodobé stabilizaci přeložky hovořit nelze. S ohledem na dobu nesvobody (k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2011, č. j. 5 As 36/2010 – 204) se pak navrhovatel mohl poprvé k záměru přeložky v současné podobě vyjádřit až v souvislosti s přijímáním nyní napadeného územního plánu.
[28] Navrhovatel poukázal na pozvánku ze dne 5. 1. 1995, č. j. 1/95, na projednání návrhu územního plánu, v níž jsou vyjmenovány sousední obecní úřady a skupina místních podnikatelů. Ačkoliv byl navrhovatel v době vydání pozvánky plnohodnotným podnikatelem, nebyl na toto projednání pozván, v čemž spatřuje porušení poučovací povinnosti pořizovatele. Ve správním spisu dále není založen spis návrhu Urbanplan, koncept návrhu, jakým způsobem byl projednáván a zpracováván koncept napadeného územního plánu, chybí hlavní výkres. Odpůrce si neobstaral stanovisko ministerstva pro místní rozvoj, resp. použil nezpůsobilé vyjádřené okresního úřadu. Z usnesení zastupitelstva odpůrce, jímž byl schválen napadený územní plán, nelze dovodit, proč byla přijata přeložka I/14 v jiné trase oproti návrhovým výkresům a podkladům. Zastupitelstvo schválením této trasy porušilo ústavní a zákonné mantinely správy obce.
[28] Navrhovatel poukázal na pozvánku ze dne 5. 1. 1995, č. j. 1/95, na projednání návrhu územního plánu, v níž jsou vyjmenovány sousední obecní úřady a skupina místních podnikatelů. Ačkoliv byl navrhovatel v době vydání pozvánky plnohodnotným podnikatelem, nebyl na toto projednání pozván, v čemž spatřuje porušení poučovací povinnosti pořizovatele. Ve správním spisu dále není založen spis návrhu Urbanplan, koncept návrhu, jakým způsobem byl projednáván a zpracováván koncept napadeného územního plánu, chybí hlavní výkres. Odpůrce si neobstaral stanovisko ministerstva pro místní rozvoj, resp. použil nezpůsobilé vyjádřené okresního úřadu. Z usnesení zastupitelstva odpůrce, jímž byl schválen napadený územní plán, nelze dovodit, proč byla přijata přeložka I/14 v jiné trase oproti návrhovým výkresům a podkladům. Zastupitelstvo schválením této trasy porušilo ústavní a zákonné mantinely správy obce.
[29] Navrhovatel dále uvedl, že by mu mohly být lhostejné změny č. 2 a č. 3, stejně jako to, zda Nejvyšší správní soud tyto změny zruší. Připustil, že se ho změny nemohly dotknout, jak tvrdí odpůrce. Pokud se ale změna č. 2 nezabývala přeložkou silnice I/14, jak uvádí odpůrce, není navrhovateli jasné, že se v grafické části po změně č. 2 opakovaně objevuje tzv. „nová trasa I/14“ v rozporu s návrhovými položkami k územnímu plánu ze dne 29. 2. 1996 a v rozporu s návrhovými položkami ve změně č. 1.
[30] Dále navrhovatel uvedl, že se dne 24. 4. 2012 dostavil k Nejvyššímu správnímu soudu nahlížet do spisu a ke svému úžasu zjistil, že soud zaslal správní spis zpět odpůrci pro potřeby přípravy územního plánu Nového Města nad Metují. Jelikož navrhovatel byl dne 20. 6. 2011 při nahlížení do spisu u Nejvyššího správního soudu sledován, aby se spisem něco neprovedl, je tímto postupem soudu uvržen do nerovnoprávného postavení, neboť odpůrce tak má možnost falšovat postoupené správní spisy. Navrhovatel měl být soudem na vrácení správních spisů upozorněn, aby do nich mohl případně ještě nahlédnout.
[31] Navrhovatel se zabýval též územním řízením na přeložku silnice I/14, snesl řadu námitek proti Územnímu plánu velkého územního celku Trutnovsko – náchodsko, Zásadám územního rozvoje Královéhradeckého kraje a polemizoval s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2011, č. j. 2 Ao 4/2011 – 100. Poukázal též na novou dopravní studii „Brána k sousedům“ vypracovanou na objednávku Královéhradeckého kraje, v němž je přeložka silnice I/14 řešena jako obchvat Nového Města nad Metují mimo nemovitosti navrhovatele, mimo zastavěná území obce a s nižší pořizovací cenou.
[31] Navrhovatel se zabýval též územním řízením na přeložku silnice I/14, snesl řadu námitek proti Územnímu plánu velkého územního celku Trutnovsko – náchodsko, Zásadám územního rozvoje Královéhradeckého kraje a polemizoval s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2011, č. j. 2 Ao 4/2011 – 100. Poukázal též na novou dopravní studii „Brána k sousedům“ vypracovanou na objednávku Královéhradeckého kraje, v němž je přeložka silnice I/14 řešena jako obchvat Nového Města nad Metují mimo nemovitosti navrhovatele, mimo zastavěná území obce a s nižší pořizovací cenou.
[32] V podání doručeném Nejvyššímu správnímu soudu dne 11. 9. 2012 navrhovatel kromě opětovné rekapitulace tvrzení a námitek již uvedených v dřívějších podáních požádal o přezkum veškerých stanovisek dotčených orgánů státní správy vydaných k územnímu plánu a jeho napadeným změnám. Navrhovatele by zajímalo, jak se vypořádaly s přeložkou silnice I/14, přeložkou silnice III/01422 pro Přibyslav a s plochou S2 jako se záměry nadmístního významu, a jak se vypořádaly s přijatým řešením přeložky silnice I/14 a s preferencemi mezi oběma trasami této přeložky. Současně žádal o přezkum stanovisek dotčených orgánů státní správy a posuzovatele EIA k dokumentaci Územního plánu velkého územního celku Trutnovsko – náchodsko ve vztahu ke změně trasování přeložky silnice I/14.
[33] V tomto podání navrhovatel namítl porušení svého práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít tím, že Nejvyšší správní soud v průběhu řízení vrátil správní spisy předložené odpůrcem a Krajským úřadem Královéhradeckého kraje těmto subjektům. Správní spisy zaslané následně zpět Nejvyššímu správnímu soudu považuje navrhovatel za nedůvěryhodné a neúplné. Postup soudu zasáhl do navrhovatelova legitimního očekávání, neboť očekával, že soud rozhodne podle podkladů dodaných odpůrcem ihned po podání návrhu, resp. připojených ze spisu sp. zn. 2 Ao 4/2011. Navrhovatel vyjádřil svoji nelibost nad postupem soudních osob, když nahlížel do spisu s tím, že se nijak nedotýká legitimity soudu, avšak z těchto důvodů požaduje, aby byl jeho návrh důsledně přezkoumán a řádně vypořádány veškeré jeho námitky.
[34] Závěrem bez bližší argumentace uvedl, že „[z] pohledu na předloženou grafickou dokumentaci na tzv. jihovýchodním obchvatu Vrchovin lze dohledat, že odpůrce účelově manipuloval zastavěné území městské části Vrchoviny bez náležitého odůvodnění v územním plánu a jeho změn.“
[35] V podání doručeném soudu dne 19. 9. 2012 navrhovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud obstaral spisy týkající se zadání a konceptu Územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují a ověřil, jakým způsobem bylo umožněno veřejnosti seznámit se se zadáním, konceptem a jejich podklady a podat k nim námitky či připomínky. Dále soudu předložil kopie svých daňových přiznání z let 1993 až 1996, na jejichž základě se domáhal, aby Nejvyšší správní soud posoudil výši jeho ekonomických ztrát. Důvodem k přiměřenému zadostiučinění je též nepřiměřená délka správního řízení, neboť na přeložku silnice I/14 se nepodařilo za posledních 37 let vydat pravomocné územní rozhodnutí. Navrhl též, aby si soud vyžádal originály zmiňovaných daňových přiznání a dále Zásady územního rozvoje Královéhradeckého kraje jakož i Územní plán velkého územního celku Trutnovsko – náchodsko za účelem zjištění, v jaké podobě a v jakých místech byl záměr přeložky I/14 převzat nadřazenými dokumentacemi.
[36] V podání a jeho opravě doručených soudu dne 25. a 27. 9. 2012 se navrhovatel opětovně domáhal, aby soud vyžádal zadání a koncept územního plánu a jeho změny č. 1, jakož i petici z let 1978 – 1980 týkající se přeložky silnice I/14. Dále tvrdil, že zastupitelstvo odpůrce postupovalo v rozporu s odstavci I. – IV. informace Odboru výstavby a regionálního rozvoje Městského úřadu Nového Města nad Metují obsahující cíle a úkoly územního plánování, které byly dle navrhovatele účinné i v rozhodném období.
[37] V podání doručeném soudu dne 9. 10. 2012 navrhovatel tvrdil, že vlivy Územního plánu velkého územního celku Trutnovsko – náchodsko na životní prostředí byly posuzovány podle dvou zákonů, přičemž některé záměry byly posouzeny podle zákona č. 244/1992 Sb. a některé podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí). To navrhovatel považuje za rozporné se zákonem, k čemuž odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2012, č. j. 7 Ao 8/2011 – 75, a ze dne 25. 11. 2009, č. j. 3 Ao 1/2007 – 210. Veřejnosti měla být dána možnost vyjádřit se k oběma stupňům posouzení, což se nestalo. Podle názoru navrhovatele se Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 6. 2011, č. j. 2 Ao 4/2011 – 100, nezabýval dokumentací posouzení vlivů záměru přeložky silnice I/14 na životní prostředí vypracovanou dle zákona č. 100/2001 Sb. Navrhovatel soudu navrhl, aby si obstaral posouzení přeložky silnice I/14 podle zákona č. 100/2001 Sb. provedené v rámci Územního plánu velkého územního celku Trutnovsko – náchodsko a dále dokumentaci posuzování vlivů této přeložky na životní prostředí provedené v roce 1996 společností Transconsult. V závěru navrhovatel zopakoval svoji výtku spočívající v neprovedení hydrogeologického průzkumu v území regulovaném územním plánem a jeho změnami.
V.
Postup Nejvyššího správního soudu
[37] V podání doručeném soudu dne 9. 10. 2012 navrhovatel tvrdil, že vlivy Územního plánu velkého územního celku Trutnovsko – náchodsko na životní prostředí byly posuzovány podle dvou zákonů, přičemž některé záměry byly posouzeny podle zákona č. 244/1992 Sb. a některé podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí). To navrhovatel považuje za rozporné se zákonem, k čemuž odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2012, č. j. 7 Ao 8/2011 – 75, a ze dne 25. 11. 2009, č. j. 3 Ao 1/2007 – 210. Veřejnosti měla být dána možnost vyjádřit se k oběma stupňům posouzení, což se nestalo. Podle názoru navrhovatele se Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 6. 2011, č. j. 2 Ao 4/2011 – 100, nezabýval dokumentací posouzení vlivů záměru přeložky silnice I/14 na životní prostředí vypracovanou dle zákona č. 100/2001 Sb. Navrhovatel soudu navrhl, aby si obstaral posouzení přeložky silnice I/14 podle zákona č. 100/2001 Sb. provedené v rámci Územního plánu velkého územního celku Trutnovsko – náchodsko a dále dokumentaci posuzování vlivů této přeložky na životní prostředí provedené v roce 1996 společností Transconsult. V závěru navrhovatel zopakoval svoji výtku spočívající v neprovedení hydrogeologického průzkumu v území regulovaném územním plánem a jeho změnami.
V.
Postup Nejvyššího správního soudu
[38] Nejvyšší správní soud obstaral potřebné správní spisy a vyjádření stran. První senát Nejvyššího správního soudu však podáním ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 Ao 1/2010 – 156, předložil Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy návrh na zrušení dílu 7. hlavy II. části III. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“, řízení vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 34/10). První senát Nejvyššího správního soudu zaujal názor, že právní úprava dílu 7. hlavy II. části III. s. ř. s. (řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části), jíž je třeba ve věci použít, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Primární důvod neústavnosti úpravy byl spatřován v absenci lhůty pro podání návrhu soudu.
[39] Jelikož navrhovatelův případ je obdobný případu vedenému pod sp. zn. 1 Ao 1/2010, mohlo mít rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 34/10 vliv na rozhodování soudu v této věci. Z tohoto důvodu předsedkyně senátu usnesením ze dne 28. 6. 2011, č. j. 1 Ao 3/2011 – 61, řízení o návrhu přerušila podle § 48 odst. 2 písm. f) s. ř. s.
[39] Jelikož navrhovatelův případ je obdobný případu vedenému pod sp. zn. 1 Ao 1/2010, mohlo mít rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 34/10 vliv na rozhodování soudu v této věci. Z tohoto důvodu předsedkyně senátu usnesením ze dne 28. 6. 2011, č. j. 1 Ao 3/2011 – 61, řízení o návrhu přerušila podle § 48 odst. 2 písm. f) s. ř. s.
[40] Ústavní soud nálezem ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 34/10, návrh Nejvyššího správního soudu zamítl. Ústavní soud uvedl, že absence lhůty sama o sobě protiústavní není a její protiústavnost by bylo lze nalézt pouze v kontextu konkrétního případu. V dané věci ovšem dle názoru Ústavního soudu princip právní jistoty jednoznačně nepřevážil nad možností podat návrh soudu na zrušení opatření obecné povahy. Podporu pro tento závěr Ústavní soud shledal ve třech důvodech: 1) v dřívější nemožnosti napadat územní plány před soudem, 2) ve změnách právních názorů soudů na to, zda územní plány přijaté za účinnosti stavebního zákona z roku 1976 jsou opatřeními obecné povahy, a na materiální a formální pojetí opatření obecné povahy, 3) ve skutečnosti, že kritizovaná absence lhůty k podání návrhu již byla zákonodárcem odstraněna (novela soudního řádu správního provedená zákonem č. 303/20011 Sb.). Předsedkyně senátu nato usnesením ze dne 9. 8. 2012, č. j. 1 Ao 3/2011
84, podle § 48 odst. 5 s. ř. s. rozhodla, že se v řízení pokračuje.
[41] Za účelem vyjasnění argumentace a provedení potřebných důkazů nařídil soud na den 16. 10. 2012 ústní jednání, na němž strany setrvaly na svých návrzích. Zvukový záznam z jednání je připojen na č. l. 224 soudního spisu; relevantní skutečnosti přednesené při jednání a provedené důkazy jsou zohledněny níže v rámci přezkumu podmínek řízení a při posouzení důvodnosti návrhu. V souladu se svojí ustálenou judikaturou (rozsudek ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117; veškerá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou k dispozici na www.nssoud.cz) soud neprováděl dokazování listinami, které byly součástí správního spisu.
[42] Nejvyšší správní soud v souladu s názorem Ústavního soudu přezkoumal napadená opatření obecné povahy. Nejprve zkoumal podmínky řízení, následně pak důvodnost návrhu ve věci samé. Dospěl přitom k závěru, že návrh je z části neprojednatelný a z části nedůvodný.
VI.
Podmínky řízení
[43] Podmínkami řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části (§ 101a s. ř. s.) jsou zejména existence opatření obecné povahy, aktivní žalobní legitimace navrhovatele a formulace závěrečného návrhu (shodně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2008, č. j. 9 Ao 1/2008 - 34).
VI./A) Existence opatření obecné povahy
[44] Navrhovatel se domáhal zrušení celkem deseti různých aktů, o nichž tvrdil, že se jedná o opatření obecné povahy. Nejvyšší správní soud tedy musel tyto akty jednotlivě posoudit z toho hlediska, zda se jedná o opatření obecné povahy, která jsou řádně vydaná a účinná.
[44] Navrhovatel se domáhal zrušení celkem deseti různých aktů, o nichž tvrdil, že se jedná o opatření obecné povahy. Nejvyšší správní soud tedy musel tyto akty jednotlivě posoudit z toho hlediska, zda se jedná o opatření obecné povahy, která jsou řádně vydaná a účinná.
[45] Územní plán sídelního útvaru se v době přijetí napadeného územního plánu vydával postupem podle § 20 – 29 stavebního zákona z roku 1976. Územní plán schvalovalo zastupitelstvo obce [§ 36 odst. 1 písm. n) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)], přičemž závaznou část územního plánu vyhlašovala obec obecně závaznou vyhláškou (§ 29 odst. 3 stavebního zákona z roku 1976 ve spojení s § 16 obecního zřízení z roku 1990). V souladu se závěry Ústavního soudu je třeba územní plán pořízený a schválený podle stavebního zákona z roku 1976, jehož závazné části byly vyhlášeny obecně závaznou vyhláškou, považovat za opatření obecné povahy (viz nález ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07, N 198/51 SbNU 409). Územní plán sídelního útvaru Nové Město nad Metují schválilo zastupitelstvo města na 9. řádném zasedání konaném dne 29. 2. 1996 usnesením pod bodem I. 1. Závazné části územního plánu byly vyhlášeny obecně závaznou vyhláškou č. 29, která byla dle svého článku 17 vyhlášena dne 4. 3. 1996 a účinnosti nabyla v souladu s § 16 odst. 4 obecního zřízení z roku 1990 dne 19. 3. 1996. Podle sdělení odpůrce ze dne 28. 8. 2012 nebyl předmětný územní plán do současné doby zrušen. Napadený územní plán z roku 1996 je tedy opatřením obecné povahy, které bylo řádně vydáno a je účinné.
[45] Územní plán sídelního útvaru se v době přijetí napadeného územního plánu vydával postupem podle § 20 – 29 stavebního zákona z roku 1976. Územní plán schvalovalo zastupitelstvo obce [§ 36 odst. 1 písm. n) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)], přičemž závaznou část územního plánu vyhlašovala obec obecně závaznou vyhláškou (§ 29 odst. 3 stavebního zákona z roku 1976 ve spojení s § 16 obecního zřízení z roku 1990). V souladu se závěry Ústavního soudu je třeba územní plán pořízený a schválený podle stavebního zákona z roku 1976, jehož závazné části byly vyhlášeny obecně závaznou vyhláškou, považovat za opatření obecné povahy (viz nález ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07, N 198/51 SbNU 409). Územní plán sídelního útvaru Nové Město nad Metují schválilo zastupitelstvo města na 9. řádném zasedání konaném dne 29. 2. 1996 usnesením pod bodem I. 1. Závazné části územního plánu byly vyhlášeny obecně závaznou vyhláškou č. 29, která byla dle svého článku 17 vyhlášena dne 4. 3. 1996 a účinnosti nabyla v souladu s § 16 odst. 4 obecního zřízení z roku 1990 dne 19. 3. 1996. Podle sdělení odpůrce ze dne 28. 8. 2012 nebyl předmětný územní plán do současné doby zrušen. Napadený územní plán z roku 1996 je tedy opatřením obecné povahy, které bylo řádně vydáno a je účinné.
[46] Změna územního plánu se v době přijetí změn č. 1 a č. 3 Územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují vydávala postupem podle § 31 ve spojení s § 20 až 29 stavebního zákona z roku 1976. Změnu územního plánu schvalovalo zastupitelstvo obce [§ 36 odst. 1 písm. n) obecního zřízení z roku 1990, resp. § 84 odst. 2 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)], přičemž závaznou část změny územního plánu vyhlašovala obec obecně závaznou vyhláškou [§ 29 odst. 3 stavebního zákona z roku 1976 ve spojení s § 16 obecního zřízení z roku 1990, resp. ve spojení s § 84 odst. 2 písm. b) a § 10 a § 12 obecního zřízení z roku 2000]. Změnu územního plánu pořízenou a schválenou podle stavebního zákona z roku 1976, jejíž závazné části byly vyhlášeny obecně závaznou vyhláškou je třeba v souladu se závěry Ústavního soudu považovat za opatření obecné povahy (viz nález sp. zn. IV. ÚS 2239/07 ze dne 17. 3. 2009, N 57/52 SbNU 267). Změna č. 1 byla schválena usnesením zastupitelstva města Nové Město nad Metují na 16. řádném zasedání konaném dne 5. 10. 2000 pod bodem I. 5. Závazné části změny č. 1 byly vyhlášeny obecně závaznou vyhláškou „Dodatek č. 1 k vyhlášce č. 29 ze dne 4. 3. 1996“, která byla vyhlášena dne 9. 10. 2000 a v souladu s § 16 odst. 4 obecního zřízení z roku 1990 nabyla účinnosti dne 24. 10. 2000. Změna č. 3 byla schválena usnesením č. ZM 32-2882/06 zastupitelstva města Nové Město nad Metují na řádném zasedání konaném dne 24. 8. 2006. Závazné části změny č. 1 byly vyhlášeny obecně závaznou vyhláškou č. 3/2006, která byla vyhlášena dne 17. 10. 2006 a v souladu s § 12 odst. 2 obecního zřízení z roku 2000 nabyla účinnosti dne 1. 11. 2006. Podle sdělení odpůrce ze dne 28. 8. 2012 nebyly změny č. 1 a č. 3 od svého přijetí do současné doby zrušeny. Změny č. 1 a č. 3 jsou tedy opatřeními obecné povahy, která byla řádně vydána a jsou účinná.
[46] Změna územního plánu se v době přijetí změn č. 1 a č. 3 Územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují vydávala postupem podle § 31 ve spojení s § 20 až 29 stavebního zákona z roku 1976. Změnu územního plánu schvalovalo zastupitelstvo obce [§ 36 odst. 1 písm. n) obecního zřízení z roku 1990, resp. § 84 odst. 2 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)], přičemž závaznou část změny územního plánu vyhlašovala obec obecně závaznou vyhláškou [§ 29 odst. 3 stavebního zákona z roku 1976 ve spojení s § 16 obecního zřízení z roku 1990, resp. ve spojení s § 84 odst. 2 písm. b) a § 10 a § 12 obecního zřízení z roku 2000]. Změnu územního plánu pořízenou a schválenou podle stavebního zákona z roku 1976, jejíž závazné části byly vyhlášeny obecně závaznou vyhláškou je třeba v souladu se závěry Ústavního soudu považovat za opatření obecné povahy (viz nález sp. zn. IV. ÚS 2239/07 ze dne 17. 3. 2009, N 57/52 SbNU 267). Změna č. 1 byla schválena usnesením zastupitelstva města Nové Město nad Metují na 16. řádném zasedání konaném dne 5. 10. 2000 pod bodem I. 5. Závazné části změny č. 1 byly vyhlášeny obecně závaznou vyhláškou „Dodatek č. 1 k vyhlášce č. 29 ze dne 4. 3. 1996“, která byla vyhlášena dne 9. 10. 2000 a v souladu s § 16 odst. 4 obecního zřízení z roku 1990 nabyla účinnosti dne 24. 10. 2000. Změna č. 3 byla schválena usnesením č. ZM 32-2882/06 zastupitelstva města Nové Město nad Metují na řádném zasedání konaném dne 24. 8. 2006. Závazné části změny č. 1 byly vyhlášeny obecně závaznou vyhláškou č. 3/2006, která byla vyhlášena dne 17. 10. 2006 a v souladu s § 12 odst. 2 obecního zřízení z roku 2000 nabyla účinnosti dne 1. 11. 2006. Podle sdělení odpůrce ze dne 28. 8. 2012 nebyly změny č. 1 a č. 3 od svého přijetí do současné doby zrušeny. Změny č. 1 a č. 3 jsou tedy opatřeními obecné povahy, která byla řádně vydána a jsou účinná.
[47] V čase přijetí změny č. 2 Územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují se pak změna územního plánu vydávala (a stále vydává) dle § 55 odst. 2 ve spojení s § 43 až 54 stavebního zákona z roku 2006. Změnu územního plánu vydává zastupitelstvo obce formou opatření obecné povahy (§ 55 odst. 2 ve spojení s § 54 odst. 2 a s § 43 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006). Změna č. 2 byla schválena usnesením zastupitelstva města č. ZM 49-3278/08 na řádném zasedání konaném dne 26. 6. 2008 a vydána jako opatření obecné povahy dne 27. 6. 2008 pod č. j. 29/ÚP/2008. Opatření obecné povahy bylo vyvěšeno na úřední desce dne 7. 7. 2008 a v souladu s § 173 odst. 1 věta třetí zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, nabylo účinnosti dne 22. 8. 2008. Podle sdělení odpůrce ze dne 28. 8. 2012 nebyla změna č. 2 dosud zrušena. Napadená změna č. 2 Územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují je tedy opatřením obecné povahy, které bylo řádně vydáno a je účinné.
[47] V čase přijetí změny č. 2 Územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují se pak změna územního plánu vydávala (a stále vydává) dle § 55 odst. 2 ve spojení s § 43 až 54 stavebního zákona z roku 2006. Změnu územního plánu vydává zastupitelstvo obce formou opatření obecné povahy (§ 55 odst. 2 ve spojení s § 54 odst. 2 a s § 43 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006). Změna č. 2 byla schválena usnesením zastupitelstva města č. ZM 49-3278/08 na řádném zasedání konaném dne 26. 6. 2008 a vydána jako opatření obecné povahy dne 27. 6. 2008 pod č. j. 29/ÚP/2008. Opatření obecné povahy bylo vyvěšeno na úřední desce dne 7. 7. 2008 a v souladu s § 173 odst. 1 věta třetí zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, nabylo účinnosti dne 22. 8. 2008. Podle sdělení odpůrce ze dne 28. 8. 2012 nebyla změna č. 2 dosud zrušena. Napadená změna č. 2 Územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují je tedy opatřením obecné povahy, které bylo řádně vydáno a je účinné.
[48] Dále se navrhovatel výslovně dožadoval zrušení čtyř vyhlášek Nového Města nad Metují – vyhlášky č. 29 ze dne 4. 3. 1996, dodatku č. 1 k vyhlášce č. 29 ze dne 9. 10. 2000, vyhlášky č. 29/ÚP/2008 ze dne 27. 6. 2008 a vyhlášky č. 3/2006 ze dne 17. 10. 2006. Pokud jde o „vyhlášku“ ze dne 27. 6. 2008, č. 29/ÚP/2008, nejedná se o obecně závaznou vyhlášku, nýbrž o opatření obecné povahy, jímž byla vydána změna č. 2. Jedná se tedy o akt, jemuž se Nejvyšší správní soud věnoval výše v bodě [47] a který je opatřením obecné povahy. Navrhovatel se zde v podstatě domáhá dvakrát zrušení téhož aktu, jenom jej v návrhu odlišně označuje. Nejvyšší správní soud proto k tomuto opakovanému napadení téhož aktu nepřihlížel.
[48] Dále se navrhovatel výslovně dožadoval zrušení čtyř vyhlášek Nového Města nad Metují – vyhlášky č. 29 ze dne 4. 3. 1996, dodatku č. 1 k vyhlášce č. 29 ze dne 9. 10. 2000, vyhlášky č. 29/ÚP/2008 ze dne 27. 6. 2008 a vyhlášky č. 3/2006 ze dne 17. 10. 2006. Pokud jde o „vyhlášku“ ze dne 27. 6. 2008, č. 29/ÚP/2008, nejedná se o obecně závaznou vyhlášku, nýbrž o opatření obecné povahy, jímž byla vydána změna č. 2. Jedná se tedy o akt, jemuž se Nejvyšší správní soud věnoval výše v bodě [47] a který je opatřením obecné povahy. Navrhovatel se zde v podstatě domáhá dvakrát zrušení téhož aktu, jenom jej v návrhu odlišně označuje. Nejvyšší správní soud proto k tomuto opakovanému napadení téhož aktu nepřihlížel.
[49] Zbývající tři vyhlášky jsou obecně závaznými vyhláškami, jimiž byly vyhlášeny závazné části územního plánu a jeho změn č. 1 a 3. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006 – 74 (publikovaném pod č. Sb. NSS), konstatoval, že „mezi obecně závaznou vyhláškou na straně jedné a změnou územního plánu na straně druhé je třeba rozlišovat. Obecně závazná vyhláška v daném případě slouží pouze jako publikační prostředek, jímž se obsah změny územního plánu komunikuje adresátům. (…) Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší přezkum podzákonných právních předpisů, a tudíž ani vyhlášek obcí. Tato pravomoc náleží Ústavnímu soudu České republiky (srov. čl. 87 odst. 1 písm. a) a nenaplněný čl. 87 odst. 3 písm. a) Ústavy České republiky ve spojení s ustanovení § 64 a n. zák. č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).“ Z citovaného právního názoru, s nímž se ve věci rozhodující senát plně ztotožňuje, vyplývá, že předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu v řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části nemohou být obecně závazné vyhlášky obcí, jimiž byly publikovány závazné části územně plánovací dokumentace. Nejvyšší správní soud proto návrh navrhovatele na zrušení obecně závazných vyhlášek Nového Města nad Metují – vyhlášky č. 29 ze dne 4. 3. 1996, dodatku č. 1 k vyhlášce č. 29 ze dne 9. 10. 2000 a vyhlášky č. 3/2006 ze dne 17. 10. 2006, odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci pravomoci Nejvyššího správního soudu k přezkumu a zrušení těchto obecně závazných vyhlášek [§ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[49] Zbývající tři vyhlášky jsou obecně závaznými vyhláškami, jimiž byly vyhlášeny závazné části územního plánu a jeho změn č. 1 a 3. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006 – 74 (publikovaném pod č. Sb. NSS), konstatoval, že „mezi obecně závaznou vyhláškou na straně jedné a změnou územního plánu na straně druhé je třeba rozlišovat. Obecně závazná vyhláška v daném případě slouží pouze jako publikační prostředek, jímž se obsah změny územního plánu komunikuje adresátům. (…) Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší přezkum podzákonných právních předpisů, a tudíž ani vyhlášek obcí. Tato pravomoc náleží Ústavnímu soudu České republiky (srov. čl. 87 odst. 1 písm. a) a nenaplněný čl. 87 odst. 3 písm. a) Ústavy České republiky ve spojení s ustanovení § 64 a n. zák. č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).“ Z citovaného právního názoru, s nímž se ve věci rozhodující senát plně ztotožňuje, vyplývá, že předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu v řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části nemohou být obecně závazné vyhlášky obcí, jimiž byly publikovány závazné části územně plánovací dokumentace. Nejvyšší správní soud proto návrh navrhovatele na zrušení obecně závazných vyhlášek Nového Města nad Metují – vyhlášky č. 29 ze dne 4. 3. 1996, dodatku č. 1 k vyhlášce č. 29 ze dne 9. 10. 2000 a vyhlášky č. 3/2006 ze dne 17. 10. 2006, odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci pravomoci Nejvyššího správního soudu k přezkumu a zrušení těchto obecně závazných vyhlášek [§ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[50] Konečně navrhovatel napadl též dvě rozhodnutí o námitkách, a to rozhodnutí o námitkách navrhovatele ke změně č. 1 ze dne 5. 10. 2000 (bod 5 usnesení z 16. zasedání městského zastupitelstva) a rozhodnutí o námitkách ke konceptu řešení změny č. 2 (usnesení č. ZM 31-2759/06). Nejvyšší správní soud dospěl ve své judikatuře k závěru (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2010, č. j. 2 Ao 5/2010
24, a rozsudek ze dne 7. 1. 2009, č. j. 2 Ao 2/2008 – 62), že rozhodnutí o námitkách je samostatným rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví podle § 65 a násl. s. ř. s., kterým by podle konkrétních okolností věci mohlo dojít k dotčení práv osoby, jež námitku uplatnila. Vždy je ale nutno posuzovat, zda k tomuto dotčení došlo již samotným rozhodnutím o námitkách, nebo až opatřením obecné povahy (územním plánem či jeho změnou). Jestliže by k dotčení práv námitkáře došlo až opatřením obecné povahy, soudní ochrana by byla v souladu s principem subsidiarity poskytnuta až proti opatření obecné povahy.
[50] Konečně navrhovatel napadl též dvě rozhodnutí o námitkách, a to rozhodnutí o námitkách navrhovatele ke změně č. 1 ze dne 5. 10. 2000 (bod 5 usnesení z 16. zasedání městského zastupitelstva) a rozhodnutí o námitkách ke konceptu řešení změny č. 2 (usnesení č. ZM 31-2759/06). Nejvyšší správní soud dospěl ve své judikatuře k závěru (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2010, č. j. 2 Ao 5/2010
24, a rozsudek ze dne 7. 1. 2009, č. j. 2 Ao 2/2008 – 62), že rozhodnutí o námitkách je samostatným rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví podle § 65 a násl. s. ř. s., kterým by podle konkrétních okolností věci mohlo dojít k dotčení práv osoby, jež námitku uplatnila. Vždy je ale nutno posuzovat, zda k tomuto dotčení došlo již samotným rozhodnutím o námitkách, nebo až opatřením obecné povahy (územním plánem či jeho změnou). Jestliže by k dotčení práv námitkáře došlo až opatřením obecné povahy, soudní ochrana by byla v souladu s principem subsidiarity poskytnuta až proti opatření obecné povahy.
[51] Tyto úvahy lze ve vztahu k posuzování podmínky řízení – existence opatření obecné povahy – shrnout následovně. Jsou-li napadená rozhodnutí o námitkách způsobilá zasáhnout samostatně právní sféru navrhovatele, jedná se o rozhodnutí přezkoumatelná podle § 65 a násl. s. ř. s. Nejvyšší správní soud v takovém případě návrh (žalobu) na jejich zrušení postoupí krajskému soudu, který je k jejímu projednání věcně a místně příslušný (§ 7 odst. 1, 2 a 4 s. ř. s.). Jestliže však k zásahu do práv navrhovatele došlo až opatřením obecné povahy, nemůže být rozhodnutí o námitkách podrobeno samostatnému přezkumu dle § 65 a násl. s. ř. s., ani nemůže být samostatně napadeno v rámci řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části, jelikož se o opatření obecné povahy nejedná. V takovém případě Nejvyšší správní soud odmítne návrh na zrušení rozhodnutí o námitkách pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení [§ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a námitky navrhovatele vztažené proti tomuto rozhodnutí zohlední v rámci přezkumu následně vydaného opatření obecné povahy, jestliže to umožňují ostatní podmínky řízení.
[51] Tyto úvahy lze ve vztahu k posuzování podmínky řízení – existence opatření obecné povahy – shrnout následovně. Jsou-li napadená rozhodnutí o námitkách způsobilá zasáhnout samostatně právní sféru navrhovatele, jedná se o rozhodnutí přezkoumatelná podle § 65 a násl. s. ř. s. Nejvyšší správní soud v takovém případě návrh (žalobu) na jejich zrušení postoupí krajskému soudu, který je k jejímu projednání věcně a místně příslušný (§ 7 odst. 1, 2 a 4 s. ř. s.). Jestliže však k zásahu do práv navrhovatele došlo až opatřením obecné povahy, nemůže být rozhodnutí o námitkách podrobeno samostatnému přezkumu dle § 65 a násl. s. ř. s., ani nemůže být samostatně napadeno v rámci řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části, jelikož se o opatření obecné povahy nejedná. V takovém případě Nejvyšší správní soud odmítne návrh na zrušení rozhodnutí o námitkách pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení [§ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a námitky navrhovatele vztažené proti tomuto rozhodnutí zohlední v rámci přezkumu následně vydaného opatření obecné povahy, jestliže to umožňují ostatní podmínky řízení.
[52] V námitce ze dne 29. 5. 2000 navrhovatel nesouhlasil se změnou č. 1 územního plánu, neboť je v rozporu s jeho vlastnickými právy s tím, že své pozemky pro potřeby změny č. 1 neposkytne. Konkrétně nesouhlasil se zřízením hospodářského sjezdu na 1,2 km plánované přeložce silnice I/14 a se změnou přístupové cesty pro obec Přibyslav. Změnu č. 1 též považoval za rozpornou s některými právními předpisy. Odpůrce o námitce rozhodl dne 5. 10. 2000 usnesením č. I.5, jímž námitku zamítl. Součástí správního spisu je zpráva o projednání územně plánovací dokumentace, jejíž součástí je návrh rozhodnutí o námitkách. V něm je jako zdůvodnění zamítavého výroku uvedeno, že návrh změn byl proveden v souladu se schváleným souborným stanoviskem a že na projednávání a schvalování územně plánovací dokumentace se nevztahuje správní řád. Dále je konstatováno, že navrhovatel zřízení hospodářských sjezdů ve vyjádření ke konceptu změny sám požadoval a že přístupová cesta na Přibyslav není předmětem projednávaných změn, nýbrž je součástí platného územního plánu. Pokud jde o údajný rozpor s některými zákony, řeší tyto otázky dotčené orgány státní správy, jejichž vyjádření jsou k navrženým změnám souhlasná. Nejvyššímu správnímu soudu se na pozadí námitky a rozhodnutí o ní jednoznačně jeví, že k případnému zásahu do právní sféry navrhovatele nemohlo dojít samotným rozhodnutím o námitce, nýbrž až napadenou změnou č. 1 – až ta totiž vymezovala hospodářský sjezd, případně (jak tvrdí navrhovatel) cestu na Přibyslav. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud návrh na zrušení předmětného rozhodnutí o námitkách odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
[52] V námitce ze dne 29. 5. 2000 navrhovatel nesouhlasil se změnou č. 1 územního plánu, neboť je v rozporu s jeho vlastnickými právy s tím, že své pozemky pro potřeby změny č. 1 neposkytne. Konkrétně nesouhlasil se zřízením hospodářského sjezdu na 1,2 km plánované přeložce silnice I/14 a se změnou přístupové cesty pro obec Přibyslav. Změnu č. 1 též považoval za rozpornou s některými právními předpisy. Odpůrce o námitce rozhodl dne 5. 10. 2000 usnesením č. I.5, jímž námitku zamítl. Součástí správního spisu je zpráva o projednání územně plánovací dokumentace, jejíž součástí je návrh rozhodnutí o námitkách. V něm je jako zdůvodnění zamítavého výroku uvedeno, že návrh změn byl proveden v souladu se schváleným souborným stanoviskem a že na projednávání a schvalování územně plánovací dokumentace se nevztahuje správní řád. Dále je konstatováno, že navrhovatel zřízení hospodářských sjezdů ve vyjádření ke konceptu změny sám požadoval a že přístupová cesta na Přibyslav není předmětem projednávaných změn, nýbrž je součástí platného územního plánu. Pokud jde o údajný rozpor s některými zákony, řeší tyto otázky dotčené orgány státní správy, jejichž vyjádření jsou k navrženým změnám souhlasná. Nejvyššímu správnímu soudu se na pozadí námitky a rozhodnutí o ní jednoznačně jeví, že k případnému zásahu do právní sféry navrhovatele nemohlo dojít samotným rozhodnutím o námitce, nýbrž až napadenou změnou č. 1 – až ta totiž vymezovala hospodářský sjezd, případně (jak tvrdí navrhovatel) cestu na Přibyslav. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud návrh na zrušení předmětného rozhodnutí o námitkách odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
[53] Navrhovatel podal ke konceptu změny č. 2 řadu podání (dne 7. 10. 2004, 29. 11. 2005 a 30. 11. 2005), v nichž uváděl, že své pozemky pro potřeby územního plánu neposkytne, poukazoval na nezákonnosti územního řízení na umístění stavby přeložky silnice I/14, na nevyřízení jeho předchozích připomínek k územnímu plánu (k jeho změně č. 1). Navrhoval, aby došlo k vymezení přeložky silnice I/14 mimo jeho pozemky, a popisoval, jaké obtíže přeložka způsobí jemu i životnímu prostředí. Odpůrce posoudil podání navrhovatele jako námitku a usnesením ze dne 18. 5. 2006, č. ZM 31-2759/06, ji zamítl. Ve sdělení ze dne 6. 6. 2006 pořizovatel navrhovateli sdělil, že námitce nebylo vyhověno proto, že se týkala umístění stavby přeložky silnice I/14, která nebyla předmětem řešení změny č. 2.
[53] Navrhovatel podal ke konceptu změny č. 2 řadu podání (dne 7. 10. 2004, 29. 11. 2005 a 30. 11. 2005), v nichž uváděl, že své pozemky pro potřeby územního plánu neposkytne, poukazoval na nezákonnosti územního řízení na umístění stavby přeložky silnice I/14, na nevyřízení jeho předchozích připomínek k územnímu plánu (k jeho změně č. 1). Navrhoval, aby došlo k vymezení přeložky silnice I/14 mimo jeho pozemky, a popisoval, jaké obtíže přeložka způsobí jemu i životnímu prostředí. Odpůrce posoudil podání navrhovatele jako námitku a usnesením ze dne 18. 5. 2006, č. ZM 31-2759/06, ji zamítl. Ve sdělení ze dne 6. 6. 2006 pořizovatel navrhovateli sdělil, že námitce nebylo vyhověno proto, že se týkala umístění stavby přeložky silnice I/14, která nebyla předmětem řešení změny č. 2.
[54] Ani zde se Nejvyšší správní soud nedomnívá, že by přímo rozhodnutím o námitce došlo k zásahu do právní sféry navrhovatele. Vychází především z toho, že dle § 21 odst. 5 stavebního zákona z roku 1976 ve znění účinném v době projednávání konceptu změny č. 2 rozhodovala o námitkách obec, přičemž do 30 dnů od schválení souborného stanoviska musel pořizovatel sdělit, těm, kteří podali námitky, že bylo námitkám vyhověno, nebo důvody, pro které námitkám vyhověno nebylo. Současně však podle § 22 odst. 4 téhož zákona mohli v další fázi přijímání územního plánu obce, tj. ve fázi návrhu, vlastníci dotčených pozemků a staveb uplatnit do 15 dnů od posledního dne vystavení návrhu námitky nebo nesouhlas s vyřízením svých námitek podaných ke konceptu řešení. Podle § 23 odst. 2 pak pořizovatel sdělil těmto osobám do 30 dnů po schválení, že jim bylo vyhověno, nebo důvody, pro které jim vyhověno nebylo.
[55] Rozhodnutí o námitkách proti konceptu (změny) územního plánu nelze proto podle názoru Nejvyššího správního soudu považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s., které by s konečnou platností bylo s to zasáhnout do právní sféry příslušného námitkáře. Naopak tento námitkář má příležitost podat totožnou námitku nebo podat nesouhlas s vyřízením své námitky ke konceptu znovu ve fázi návrhu územního plánu. Teprve vyřízení této námitky (nesouhlasu) je definitivní a způsobilé zasáhnout do právní sféry námitkáře (nedojde-li ve skutečnosti k zásahu až samotným územním plánem nebo jeho změnou). Tento výklad potvrzuje též úprava ve stavebním zákoně z roku 2006, která ani nepředpokládá, že by o námitkách ke konceptu (změny) územního plánu bylo vydáváno zvláštní rozhodnutí – pouze odůvodnění návrhu pokynů pro zpracování návrhu územního plánu musí obsahovat vyhodnocení, jak byly zohledněny námitky a připomínky. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že navrhovatelem napadené rozhodnutí o námitkách ke konceptu změny č. 2 není způsobilé přezkumu podle § 65 a násl. s. ř. s., avšak nelze jej ani samostatně napadnout jako opatření obecné povahy. Soud proto tento návrh odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení; namítanými vadami rozhodnutí se lze zabývat v rámci posuzování zákonnosti procesu přijetí změny č. 2.
[55] Rozhodnutí o námitkách proti konceptu (změny) územního plánu nelze proto podle názoru Nejvyššího správního soudu považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s., které by s konečnou platností bylo s to zasáhnout do právní sféry příslušného námitkáře. Naopak tento námitkář má příležitost podat totožnou námitku nebo podat nesouhlas s vyřízením své námitky ke konceptu znovu ve fázi návrhu územního plánu. Teprve vyřízení této námitky (nesouhlasu) je definitivní a způsobilé zasáhnout do právní sféry námitkáře (nedojde-li ve skutečnosti k zásahu až samotným územním plánem nebo jeho změnou). Tento výklad potvrzuje též úprava ve stavebním zákoně z roku 2006, která ani nepředpokládá, že by o námitkách ke konceptu (změny) územního plánu bylo vydáváno zvláštní rozhodnutí – pouze odůvodnění návrhu pokynů pro zpracování návrhu územního plánu musí obsahovat vyhodnocení, jak byly zohledněny námitky a připomínky. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že navrhovatelem napadené rozhodnutí o námitkách ke konceptu změny č. 2 není způsobilé přezkumu podle § 65 a násl. s. ř. s., avšak nelze jej ani samostatně napadnout jako opatření obecné povahy. Soud proto tento návrh odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení; namítanými vadami rozhodnutí se lze zabývat v rámci posuzování zákonnosti procesu přijetí změny č. 2.
[56] Z výše uvedeného vyplývá, že podmínku řízení spočívající v existenci opatření obecné povahy splňují z napadených aktů pouze Územní plán sídelního útvaru Nové Město nad Metují a jeho změny č. 1, č. 2 a č. 3. Nejvyšší správní soud se proto dále zabýval jen těmito opatřeními obecné povahy.
VI./B) Aktivní legitimace navrhovatele
[56] Z výše uvedeného vyplývá, že podmínku řízení spočívající v existenci opatření obecné povahy splňují z napadených aktů pouze Územní plán sídelního útvaru Nové Město nad Metují a jeho změny č. 1, č. 2 a č. 3. Nejvyšší správní soud se proto dále zabýval jen těmito opatřeními obecné povahy.
VI./B) Aktivní legitimace navrhovatele
[57] Aktivně legitimovaným k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je ve smyslu § 101a odst. 1 s. ř. s. ten, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech vydaným opatřením obecné povahy. Aktivní legitimace navrhovatele se tak zakládá pouhým tvrzením dotčení na jeho právech. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k tomu v usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120 (publikováno pod č. 1910/2009 Sb. NSS), uvedl: „Navrhovatel tedy musí v první řadě tvrdit, že existují určitá jemu náležející subjektivní práva, která jsou opatřením obecné povahy dotčena. (…) Splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude tedy dáno, bude-li stěžovatel logicky konsekventně a myslitelně tvrdit možnost dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné povahy. To, zda je dotčení podle povahy věci vůbec myslitelné, závisí na povaze a předmětu, obsahu a způsobu regulace prováděné konkrétním opatřením obecné povahy, napadeným návrhem na jeho zrušení.“ (body 31 a 34 usnesení). Rozšířený senát se dále věnoval aktivní legitimaci konkrétně v případě územních plánů: „[v] případě územních plánů musí navrhovatel především plausibilně tvrdit, že existuje vztah mezi jeho právní sférou a územím, jež je územním plánem regulováno, a dále musí tvrdit, že dotčení je z povahy věci myslitelné právě danou formou právní regulace, tj. územním plánem s jeho předmětem, obsahem a způsobem regulace (…)“. Rozšířený senát poté uzavřel, že navrhovatelem v řízení o návrhu na zrušení územního plánu nebo jeho části může být „zásadně jen taková osoba, která má přímý a nezprostředkovaný vztah k nějaké části území, které je územním plánem regulováno. Bude jím tedy vlastník (spoluvlastník) pozemku nebo jiné nemovité věci (nebo jiných majetkových hodnot majících povahu obdobnou nemovitým věcem – tedy bytů a nebytových prostor, viz § 118 odst. 2 o. z.) a oprávněný z věcného práva k takovýmto věcem (majetkovým hodnotám). Nebude jím však osoba, jejíž právo k dispozici věcí nemá povahu práva absolutního, nýbrž toliko relativního (zejména jím tedy nebude nájemce, podnájemce, vypůjčitel apod.)“ (body 35 a 36 usnesení). Pokud jde o dotčení procesních práv, rozšířený senát konstatoval, že tvrdit porušení procesních práv může pouze ten, komu přísluší hmotná práva k nemovitým věcem na území regulovaném zásadami (bod 40 usnesení).
[57] Aktivně legitimovaným k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je ve smyslu § 101a odst. 1 s. ř. s. ten, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech vydaným opatřením obecné povahy. Aktivní legitimace navrhovatele se tak zakládá pouhým tvrzením dotčení na jeho právech. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k tomu v usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120 (publikováno pod č. 1910/2009 Sb. NSS), uvedl: „Navrhovatel tedy musí v první řadě tvrdit, že existují určitá jemu náležející subjektivní práva, která jsou opatřením obecné povahy dotčena. (…) Splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude tedy dáno, bude-li stěžovatel logicky konsekventně a myslitelně tvrdit možnost dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné povahy. To, zda je dotčení podle povahy věci vůbec myslitelné, závisí na povaze a předmětu, obsahu a způsobu regulace prováděné konkrétním opatřením obecné povahy, napadeným návrhem na jeho zrušení.“ (body 31 a 34 usnesení). Rozšířený senát se dále věnoval aktivní legitimaci konkrétně v případě územních plánů: „[v] případě územních plánů musí navrhovatel především plausibilně tvrdit, že existuje vztah mezi jeho právní sférou a územím, jež je územním plánem regulováno, a dále musí tvrdit, že dotčení je z povahy věci myslitelné právě danou formou právní regulace, tj. územním plánem s jeho předmětem, obsahem a způsobem regulace (…)“. Rozšířený senát poté uzavřel, že navrhovatelem v řízení o návrhu na zrušení územního plánu nebo jeho části může být „zásadně jen taková osoba, která má přímý a nezprostředkovaný vztah k nějaké části území, které je územním plánem regulováno. Bude jím tedy vlastník (spoluvlastník) pozemku nebo jiné nemovité věci (nebo jiných majetkových hodnot majících povahu obdobnou nemovitým věcem – tedy bytů a nebytových prostor, viz § 118 odst. 2 o. z.) a oprávněný z věcného práva k takovýmto věcem (majetkovým hodnotám). Nebude jím však osoba, jejíž právo k dispozici věcí nemá povahu práva absolutního, nýbrž toliko relativního (zejména jím tedy nebude nájemce, podnájemce, vypůjčitel apod.)“ (body 35 a 36 usnesení). Pokud jde o dotčení procesních práv, rozšířený senát konstatoval, že tvrdit porušení procesních práv může pouze ten, komu přísluší hmotná práva k nemovitým věcem na území regulovaném zásadami (bod 40 usnesení).
[58] Rozšířený senát se ve výše označeném usnesení zabýval i možností odmítnout návrh na zrušení opatření obecné povahy z důvodu nedostatku aktivní procesní legitimace. Dospěl k závěru, že „[b]ude-li již z obsahu samotných tvrzení navrhovatele (doplněných případně postupem podle § 37 odst. 5 věty první s. ř. s.) patrné, že i kdyby byla pravdivá, nemůže být navrhovatel (zejména pro povahu věci nebo jinou zcela zjevnou skutečnost) ve své právní sféře opatřením obecné povahy dotčen, je na místě odmítnout návrh jako nepřípustný podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.“ (bod 33 usnesení). Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že „postup podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tedy odmítnutí návrhu usnesením, jestliže návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou, lze vyhradit pouze případům nedostatku procesní legitimace a jen zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné, zjistitelným bez pochyb okamžitě, zpravidla již ze žaloby samé. Pokud tomu tak není, musí soud návrh „propustit do řízení ve věci“, kdy teprve, vyjde-li nedostatek aktivní legitimace najevo, bude s ohledem na tuto skutečnost rozhodnuto ve věci rozsudkem.“ (rozsudek ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/2004 - 59). V posledně cit. rozsudku jsou uvedeny rovněž příklady nedostatku procesní legitimace (absence osoby v právním slova smyslu na místě žalobce, nedostatek tvrzení o poškozených právech, nedostatek tvrzení o tom, že napadené rozhodnutí bylo nezákonné) a zcela zjevných nedostatků legitimace hmotné (kdy žalobce tvrdí porušení práva, jehož již pojmově vůbec nemůže být nositelem). O aplikaci tohoto právního názoru rovněž v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy či jeho části svědčí např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 3 Ao 2/2009 - 93, či rozsudek ze dne 25. 11. 2009, č. j. 4 Ao 3/2009 - 97.
[58] Rozšířený senát se ve výše označeném usnesení zabýval i možností odmítnout návrh na zrušení opatření obecné povahy z důvodu nedostatku aktivní procesní legitimace. Dospěl k závěru, že „[b]ude-li již z obsahu samotných tvrzení navrhovatele (doplněných případně postupem podle § 37 odst. 5 věty první s. ř. s.) patrné, že i kdyby byla pravdivá, nemůže být navrhovatel (zejména pro povahu věci nebo jinou zcela zjevnou skutečnost) ve své právní sféře opatřením obecné povahy dotčen, je na místě odmítnout návrh jako nepřípustný podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.“ (bod 33 usnesení). Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že „postup podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tedy odmítnutí návrhu usnesením, jestliže návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou, lze vyhradit pouze případům nedostatku procesní legitimace a jen zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné, zjistitelným bez pochyb okamžitě, zpravidla již ze žaloby samé. Pokud tomu tak není, musí soud návrh „propustit do řízení ve věci“, kdy teprve, vyjde-li nedostatek aktivní legitimace najevo, bude s ohledem na tuto skutečnost rozhodnuto ve věci rozsudkem.“ (rozsudek ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/2004 - 59). V posledně cit. rozsudku jsou uvedeny rovněž příklady nedostatku procesní legitimace (absence osoby v právním slova smyslu na místě žalobce, nedostatek tvrzení o poškozených právech, nedostatek tvrzení o tom, že napadené rozhodnutí bylo nezákonné) a zcela zjevných nedostatků legitimace hmotné (kdy žalobce tvrdí porušení práva, jehož již pojmově vůbec nemůže být nositelem). O aplikaci tohoto právního názoru rovněž v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy či jeho části svědčí např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 3 Ao 2/2009 - 93, či rozsudek ze dne 25. 11. 2009, č. j. 4 Ao 3/2009 - 97.
[59] Z výpisu z katastru nemovitostí předloženého soudu je zřejmé, že navrhovatel je vlastníkem případně spoluvlastníkem řady nemovitostí v katastrálním území Vrchoviny, které leží v území řešeném Územním plánem sídelního útvaru Nové Město nad Metují (listy vlastnictví 224 a 31). Mimo jiné je též vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitostí parc. č. 784/1, 784/3 a 879/1, přes něž územní plán vymezil koridor přeložky silnice I/14, pozemku parc. č. 792/2, přes nějž byl územním plánem vymezen koridor silnice III/01422 směrem na Přibyslav, a dále pozemků parc. č. 782/1, 879/1 a 787/1, v jejichž blízkosti (vzdušnou čarou 50 – 150 m) byla územním plánem vymezena nízkopodlažní obytná zástavba „sídliště na Františku“ (navrhovatelem označována jako plocha S2). Navrhovatel tvrdil, že tyto záměry jej krátí na jeho právech, zejména na právu vlastnickém, právu na podnikání a právu na příznivé životní prostředí, přičemž obsáhle popisoval konkrétní možné negativní vlivy na svou právní sféru. Navrhovateli tedy náleží vlastnická práva k nemovitostem řešeným napadeným územním plánem a navrhovatel rovněž dostatečně tvrdí zkrácení svých práv v důsledku vydání tohoto opatření obecné povahy. Současně se soud nedomnívá, že by byly splněny podmínky pro odmítnutí návrhu z důvodu, že byl podán osobou zjevně neoprávněnou. Soud má tedy za to, že podmínka aktivní žalobní legitimace navrhovatele ve vztahu k předmětnému územnímu plánu je splněna.
[59] Z výpisu z katastru nemovitostí předloženého soudu je zřejmé, že navrhovatel je vlastníkem případně spoluvlastníkem řady nemovitostí v katastrálním území Vrchoviny, které leží v území řešeném Územním plánem sídelního útvaru Nové Město nad Metují (listy vlastnictví 224 a 31). Mimo jiné je též vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitostí parc. č. 784/1, 784/3 a 879/1, přes něž územní plán vymezil koridor přeložky silnice I/14, pozemku parc. č. 792/2, přes nějž byl územním plánem vymezen koridor silnice III/01422 směrem na Přibyslav, a dále pozemků parc. č. 782/1, 879/1 a 787/1, v jejichž blízkosti (vzdušnou čarou 50 – 150 m) byla územním plánem vymezena nízkopodlažní obytná zástavba „sídliště na Františku“ (navrhovatelem označována jako plocha S2). Navrhovatel tvrdil, že tyto záměry jej krátí na jeho právech, zejména na právu vlastnickém, právu na podnikání a právu na příznivé životní prostředí, přičemž obsáhle popisoval konkrétní možné negativní vlivy na svou právní sféru. Navrhovateli tedy náleží vlastnická práva k nemovitostem řešeným napadeným územním plánem a navrhovatel rovněž dostatečně tvrdí zkrácení svých práv v důsledku vydání tohoto opatření obecné povahy. Současně se soud nedomnívá, že by byly splněny podmínky pro odmítnutí návrhu z důvodu, že byl podán osobou zjevně neoprávněnou. Soud má tedy za to, že podmínka aktivní žalobní legitimace navrhovatele ve vztahu k předmětnému územnímu plánu je splněna.
[60] Změna č. 1 pak vymezila „hospodářský přejezd“ plánované přeložky silnice I/14, a to na pozemku ve spoluvlastnictví navrhovatele parc. č. 879/1 v těsné blízkosti pozemku navrhovatele parc. č. 784/1 a 784/3. Navrhovatel též tvrdí, že byl touto změnou zkrácen na svých konkrétních právech hmotných i procesních. Stejně jako v případě územního plánu nemá Nejvyšší správní soud pochyb, že aktivní procesní legitimace navrhovatele je v tomto případě nezpochybnitelná.
[61] Změna č. 2, jak patrno z tvrzení odpůrce, navrhovatele i ze změny samotné, se nemovitostí navrhovatele týkat neměla – jejím předmětem mělo být vymezení nových menších zastavitelných ploch zpravidla dosti vzdálených od nemovitostí navrhovatele. Vymezení těchto ploch přitom navrhovatel ani nenapadá a brojí více méně jen proti procesním pochybením odpůrce v průběhu projednávání a schvalování této změny. Samo dotčení procesních práv navrhovatele ovšem jeho aktivní procesní legitimaci nezakládá, netvrdí-li současně myslitelné dotčení na svých právech hmotných. Z tohoto pohledu by nebylo možno navrhovateli aktivní procesní legitimaci ve vztahu ke změně č. 2 přiznat. Navrhovatel však vznáší další argument, jímž tvrdí, že změnou č. 2 bez ohledu na jí deklarovaný předmět regulace došlo k posunu koridoru přeložky silnice I/14, a tím – logicky a konsekventně – k dotčení jeho hmotných práv vztahujících se k nemovitostem na parc. č. 784/1, 784/3 a 879/1. Jelikož toto tvrzení navrhovatel doložil dokumenty, které zpochybňují výše uvedený závěr o jednoznačném nedostatku hmotné legitimace navrhovatele, Nejvyšší správní soud usoudil, že i v tomto případě je aktivní procesní legitimace navrhovatele dána.
[61] Změna č. 2, jak patrno z tvrzení odpůrce, navrhovatele i ze změny samotné, se nemovitostí navrhovatele týkat neměla – jejím předmětem mělo být vymezení nových menších zastavitelných ploch zpravidla dosti vzdálených od nemovitostí navrhovatele. Vymezení těchto ploch přitom navrhovatel ani nenapadá a brojí více méně jen proti procesním pochybením odpůrce v průběhu projednávání a schvalování této změny. Samo dotčení procesních práv navrhovatele ovšem jeho aktivní procesní legitimaci nezakládá, netvrdí-li současně myslitelné dotčení na svých právech hmotných. Z tohoto pohledu by nebylo možno navrhovateli aktivní procesní legitimaci ve vztahu ke změně č. 2 přiznat. Navrhovatel však vznáší další argument, jímž tvrdí, že změnou č. 2 bez ohledu na jí deklarovaný předmět regulace došlo k posunu koridoru přeložky silnice I/14, a tím – logicky a konsekventně – k dotčení jeho hmotných práv vztahujících se k nemovitostem na parc. č. 784/1, 784/3 a 879/1. Jelikož toto tvrzení navrhovatel doložil dokumenty, které zpochybňují výše uvedený závěr o jednoznačném nedostatku hmotné legitimace navrhovatele, Nejvyšší správní soud usoudil, že i v tomto případě je aktivní procesní legitimace navrhovatele dána.
[62] Konečně změna č. 3 obsahovala změnu dvou menších funkčních ploch ze zemědělsky obhospodařovaných pozemků na zóny nízkopodlažní bytové výstavby. Tyto plochy jsou od nemovitostí navrhovatele dosti vzdáleny, sám navrhovatel jejich vymezení nijak nenapadá a dovolává se pouze porušení svých procesních práv. Při jednání soudu navrhovatel sice uvedl, že též v případě změny č. 3 došlo k posunu koridoru přeložky silnice I/14 oproti jeho vymezení v územním plánu, nicméně z pouhého pohledu na grafickou část změny č. 3 nic takového dovozovat nelze. Navrhovatel kromě tohoto obecného tvrzení nenabídl na rozdíl od změny č. 2 žádné další skutečnosti či dokumenty, jež by mohly svědčit dotčení jeho hmotných práv. Navrhovatel tedy nedisponuje absolutním vlastnickým právem k nemovitosti, jež by byla řešena změnou č. 3. Nelze též dovodit – a navrhovatel to ani netvrdí – že by byl případnou aktivitou na územích regulovaných změnou č. 3 nějak dotčen a že by zde tedy byl důvod přiznat mu výjimečně aktivní procesní legitimaci (k tomu srov. bod 37 citovaného usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120). Samo porušení procesních práv pak k aktivní procesní legitimaci nestačí. Za tohoto stavu věcí proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že navrhovatel nemohl být změnou č. 3 dotčen na své právní sféře a návrh na její zrušení byl proto podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Soudu proto nezbylo, než návrh navrhovatele na zrušení změny č. 3 odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Důkazy navržené k této části návrhu pak soud z logiky věci neprováděl.
VI./C) Formulace závěrečného návrhu
[62] Konečně změna č. 3 obsahovala změnu dvou menších funkčních ploch ze zemědělsky obhospodařovaných pozemků na zóny nízkopodlažní bytové výstavby. Tyto plochy jsou od nemovitostí navrhovatele dosti vzdáleny, sám navrhovatel jejich vymezení nijak nenapadá a dovolává se pouze porušení svých procesních práv. Při jednání soudu navrhovatel sice uvedl, že též v případě změny č. 3 došlo k posunu koridoru přeložky silnice I/14 oproti jeho vymezení v územním plánu, nicméně z pouhého pohledu na grafickou část změny č. 3 nic takového dovozovat nelze. Navrhovatel kromě tohoto obecného tvrzení nenabídl na rozdíl od změny č. 2 žádné další skutečnosti či dokumenty, jež by mohly svědčit dotčení jeho hmotných práv. Navrhovatel tedy nedisponuje absolutním vlastnickým právem k nemovitosti, jež by byla řešena změnou č. 3. Nelze též dovodit – a navrhovatel to ani netvrdí – že by byl případnou aktivitou na územích regulovaných změnou č. 3 nějak dotčen a že by zde tedy byl důvod přiznat mu výjimečně aktivní procesní legitimaci (k tomu srov. bod 37 citovaného usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120). Samo porušení procesních práv pak k aktivní procesní legitimaci nestačí. Za tohoto stavu věcí proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že navrhovatel nemohl být změnou č. 3 dotčen na své právní sféře a návrh na její zrušení byl proto podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Soudu proto nezbylo, než návrh navrhovatele na zrušení změny č. 3 odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Důkazy navržené k této části návrhu pak soud z logiky věci neprováděl.
VI./C) Formulace závěrečného návrhu
[63] Splněna je též podmínka formulace závěrečného návrhu, v němž se, navrhovatel domáhá zrušení tří napadených opatření obecné povahy jako celku – územního plánu sídelního útvaru Nového Města nad Metují a jeho změn č. 1 a č. 2. Skutečnost, že navrhovatel v podání ze dne 6. 9. 2012 navrhl, aby soud případně zrušil jen některé části vyhlášky č. 29 a dodatku č. 1 k vyhlášce č. 29, nelze považovat za částečné zpětvzetí návrhu, což ostatně navrhovatel k dotazu soudu výslovně potvrdil při ústním jednání. Navrhovatel zde pouze poukázal na ta ustanovení vyhlášek, jež je třeba zrušit v případě, že nebudou dány důvody pro zrušení napadených opatření obecné povahy jako celku. Jelikož Nejvyšší správní soud není oprávněn rušit obecně závazné vyhlášky obcí, považuje takto formulovaný petit za zpřesňující návrh na zrušení částí územního plánu a jeho změny č. 1, které obsahově tomuto petitu odpovídají.
VII.
Posouzení důvodnosti návrhu
[63] Splněna je též podmínka formulace závěrečného návrhu, v němž se, navrhovatel domáhá zrušení tří napadených opatření obecné povahy jako celku – územního plánu sídelního útvaru Nového Města nad Metují a jeho změn č. 1 a č. 2. Skutečnost, že navrhovatel v podání ze dne 6. 9. 2012 navrhl, aby soud případně zrušil jen některé části vyhlášky č. 29 a dodatku č. 1 k vyhlášce č. 29, nelze považovat za částečné zpětvzetí návrhu, což ostatně navrhovatel k dotazu soudu výslovně potvrdil při ústním jednání. Navrhovatel zde pouze poukázal na ta ustanovení vyhlášek, jež je třeba zrušit v případě, že nebudou dány důvody pro zrušení napadených opatření obecné povahy jako celku. Jelikož Nejvyšší správní soud není oprávněn rušit obecně závazné vyhlášky obcí, považuje takto formulovaný petit za zpřesňující návrh na zrušení částí územního plánu a jeho změny č. 1, které obsahově tomuto petitu odpovídají.
VII.
Posouzení důvodnosti návrhu
[64] V otázce meritorního přezkumu opatření obecné povahy vychází ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu z pětistupňového algoritmu, vyjádřeného již v rozsudku ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 98, publikovaného pod číslem 740/2006 Sb. NSS. Tento algoritmus spočívá v pěti krocích, a to za prvé, v přezkumu pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy; za druhé, v přezkumu otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti (jednání ultra vires); za třetí, v přezkumu otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným postupem; za čtvrté v přezkumu obsahu opatření obecné povahy z hlediska jeho rozporu se zákonem (materiální kritérium); za páté v přezkumu obsahu vydaného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality (kritérium přiměřenosti právní regulace). Soud při přezkumu postupuje od prvního kroku k dalším s tím, že pokud u některého z kroků algoritmu shledá důvod pro zrušení napadeného opatření obecné povahy, aplikací dalších kroků se již nezabývá.
VII./A) Pravomoc a působnost odpůrce
[65] K prvnímu kroku algoritmu postačí konstatovat, že zastupitelstvo Nového Města nad Metují bylo nadáno pravomocí vydat napadená opatření obecné povahy, a to
· územní plán na základě § 16, § 18 odst. 2 a § 26 odst. 2 a § 139 odst. 9 stavebního zákona z roku 1976 ve spojení s § 36 odst. 1 písm. n) obecního zřízení z roku 1990;
· změnu č. 1 na základě § 12 písm. a), § 13, § 26 odst. 2 a § 31 stavebního zákona z roku 1976 v rozhodném znění ve spojení s § 36 odst. 1 písm. n) obecního zřízení z roku 1990;
· změnu č. 2 na základě § 6 odst. 5 písm. c) ve spojení s § 55 stavebního zákona z roku 2006.
Napadená opatření obecné povahy byla tedy vydána orgánem, kterému zákon k takovéto formě výkonu veřejné moci svěřoval nezbytnou pravomoc.
[65] K prvnímu kroku algoritmu postačí konstatovat, že zastupitelstvo Nového Města nad Metují bylo nadáno pravomocí vydat napadená opatření obecné povahy, a to
· územní plán na základě § 16, § 18 odst. 2 a § 26 odst. 2 a § 139 odst. 9 stavebního zákona z roku 1976 ve spojení s § 36 odst. 1 písm. n) obecního zřízení z roku 1990;
· změnu č. 1 na základě § 12 písm. a), § 13, § 26 odst. 2 a § 31 stavebního zákona z roku 1976 v rozhodném znění ve spojení s § 36 odst. 1 písm. n) obecního zřízení z roku 1990;
· změnu č. 2 na základě § 6 odst. 5 písm. c) ve spojení s § 55 stavebního zákona z roku 2006.
Napadená opatření obecné povahy byla tedy vydána orgánem, kterému zákon k takovéto formě výkonu veřejné moci svěřoval nezbytnou pravomoc.
[66] Další krok algoritmu přezkumu spočívá v posouzení otázky, zda správní orgán při vydávání napadeného opatření obecné povahy (tedy při realizaci své pravomoci) nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti. Rozlišovat je přitom třeba zejména působnost věcnou (okruh věcných oblastí, v rámci kterých vykonává správní orgán svoji pravomoc), působnost osobní (okruh osob, vůči kterým správní orgán působí), působnost prostorovou (na jakém území vykonává správní orgán svoji pravomoc) a za určitých okolností též působnost časovou (ta přichází do úvahy pouze v situaci, kdy má správní orgán stanovené období, ve kterém může svoji pravomoc vykonávat). Z předloženého spisu nevyplývá, že by odpůrce jednal ultra vires, a ze strany zdejšího soudu proto postačuje konstatovat, že ani v tomto směru nebylo zjištěno žádné pochybení.
[67] Navrhovatel ve svých podáních namítal, že odpůrce překročil svou pravomoc a působnost tím, že v územním plánu vymezil plochy a koridory nadmístního významu (přeložka silnice I/14, plocha bydlení „sídliště Na Františku“ navrhovatelem označovaná jako plocha S2), aniž tyto plochy a koridory byly vymezeny v nadřazené územně plánovací dokumentaci. Rozpor územního plánu s nadřazenou územně plánovací dokumentací však stávající judikatura Nejvyššího správního soudu posuzuje jako rozpor se zákonem v rámci čtvrtého kroku algoritmu, nikoliv jako nedostatek pravomoci či působnosti (srov. rozsudek ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 185, publikovaný pod č. 1971/2010 Sb. NSS, bod 61), a proto se soud řečenou námitkou v této fázi přezkumu nezabýval.
VII./B) Zákonnost procesu přijímání opatření obecné povahy
[67] Navrhovatel ve svých podáních namítal, že odpůrce překročil svou pravomoc a působnost tím, že v územním plánu vymezil plochy a koridory nadmístního významu (přeložka silnice I/14, plocha bydlení „sídliště Na Františku“ navrhovatelem označovaná jako plocha S2), aniž tyto plochy a koridory byly vymezeny v nadřazené územně plánovací dokumentaci. Rozpor územního plánu s nadřazenou územně plánovací dokumentací však stávající judikatura Nejvyššího správního soudu posuzuje jako rozpor se zákonem v rámci čtvrtého kroku algoritmu, nikoliv jako nedostatek pravomoci či působnosti (srov. rozsudek ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 185, publikovaný pod č. 1971/2010 Sb. NSS, bod 61), a proto se soud řečenou námitkou v této fázi přezkumu nezabýval.
VII./B) Zákonnost procesu přijímání opatření obecné povahy
[68] Před samotným pojednáním o jednotlivých námitkách vznesených navrhovatelem v rámci třetího kroku algoritmu považuje Nejvyšší správní soud za nutné ozřejmit, jakým způsobem hodlá přistupovat k případným zjištěným procesním pochybením, a to s ohledem na značnou dobu, která uplynula zejména od přijetí územního plánu. Soud v této souvislosti považuje za nutné sebeomezit svoji pravomoc zrušit územní plán nebo jeho část pro procesní pochybení, k němuž mělo dojít před mnoha lety, s ohledem na práva řady subjektů nabytá v dobré víře. Aby zásah soudu v takovém případě nebyl čistě formálním výkonem jeho pravomoci a bylo lze jej považovat za přiměřený, přistoupil by soud ke zrušení územního plánu nebo jeho části pouze tehdy, kdyby zásah do navrhovatelových práv byl obzvláště závažný a postup odpůrce by vykazoval znaky libovůle, účelovosti nebo lstivosti. Jen v případech takové zjevné procesní nespravedlnosti, která podstatně poškodila právní sféru navrhovatele a jeho hmotná práva, by soud zásah do práv třetích osob spočívající ve zrušení územního plánu nebo jeho části považoval za přiměřený.
[69] Nejvyšší správní soud tím navazuje na svoji dosavadní judikaturu, z níž plyne, že ke zrušení opatření obecné povahy by měl soud přistoupit, pokud došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, resp. intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku. Zrušení napadeného opatření obecné povahy nastupuje tehdy, když pochybení správního orgánu překročila mez, kterou je možno vzhledem k celkové komplikovanosti řízení a s přihlédnutím k povaze rozhodované věci považovat za ještě přijatelnou. K překročení takové meze může dojít jediným závažným pochybením stejně jako větším počtem relativně samostatných (povětšinou procesních) pochybení, která by mohla být jednotlivě vnímána jako marginální, ale ve svém úhrnu představují podstatný zásah do veřejných subjektivních práv navrhovatelů (viz např. rozsudek ze dne 20. 5. 2010, č. j. 8 Ao 2/2010 – 658).
VII./B)/1. Územní plán
[70] Ve vztahu k procesu přijímání územního plánu navrhovatel v prvé řadě namítl, že obec neměla v době jeho schvalování veřejně přístupnou úřední desku, takže navrhovatel nebyl řádně informován o tom, kdy a kde může uplatnit svoje připomínky a námitky k územnímu plánu. Úřední deska byla zřízena až na základě usnesení rady města ze dne 25. 8. 2003, č. RM 20-481/03.
[70] Ve vztahu k procesu přijímání územního plánu navrhovatel v prvé řadě namítl, že obec neměla v době jeho schvalování veřejně přístupnou úřední desku, takže navrhovatel nebyl řádně informován o tom, kdy a kde může uplatnit svoje připomínky a námitky k územnímu plánu. Úřední deska byla zřízena až na základě usnesení rady města ze dne 25. 8. 2003, č. RM 20-481/03.
[71] Svědek Ing. J. M., který byl v době projednávání a schvalování napadeného územního plánu a jeho změn vedoucím stavebního odboru Městského úřadu Nového Města nad Metují, k této otázce vypověděl, že oznámení v této věci byla vyvěšena na místě k tomu obvyklém, což byla úřední deska městského úřadu umístěná v budově (v hale) městského úřadu a vývěsky osadních výborů, a dále byla oznámení opakovaně činěna městským rozhlasem. Praxe oznamování na úřední desce umístěné v budově městského úřadu existovala dle svědka kontinuálně od dob národního výboru. Navrhovatel při jednání soudu zpochybnil, že by v době projednávání návrhu územního plánu byla v části Vrchoviny zřízena vývěska osadního výboru (k jejímu zřízení došlo až později). Navrhovatel též v té době obsluhoval obecní rozhlas v části Vrchoviny a žádné oznámení o projednávání návrhu územního plánu mu nebylo doručeno. Z usnesení rady města Nového města nad Metují ze dne 25. 8. 2003, č. RM 20-481/03, soud zjistil, že v této době mělo město dvě úřední desky – malou na radnici v prvním poschodí, která nebyla trvale přístupná veřejnosti, a větší v průchodu u Komerční banky na ulici Komenského. Jelikož byla rozšířena vývěsní plocha úřední desky u Komerční banky, rozhodla rada města, že úřední deskou města bude nadále pouze ta u Komerční banky. Druhá deska v prvním poschodí radnice svůj statut úřední desky ztrácí dne 25. 8. 2003 ve 24 hodin a bude nadále sloužit jen jako vývěsní deska informativní. Dále je ve spisu založena pozvánka bez data vydání a čísla jednacího s ručně psanou poznámkou „vyvěšeno dne 5. 1. 1995“, která zve na veřejné projednání návrhu Územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují, které se bude konat dne 10. 2. 1995 ve 13:00 hodin v sále kina v Novém Městě nad Metují.
[71] Svědek Ing. J. M., který byl v době projednávání a schvalování napadeného územního plánu a jeho změn vedoucím stavebního odboru Městského úřadu Nového Města nad Metují, k této otázce vypověděl, že oznámení v této věci byla vyvěšena na místě k tomu obvyklém, což byla úřední deska městského úřadu umístěná v budově (v hale) městského úřadu a vývěsky osadních výborů, a dále byla oznámení opakovaně činěna městským rozhlasem. Praxe oznamování na úřední desce umístěné v budově městského úřadu existovala dle svědka kontinuálně od dob národního výboru. Navrhovatel při jednání soudu zpochybnil, že by v době projednávání návrhu územního plánu byla v části Vrchoviny zřízena vývěska osadního výboru (k jejímu zřízení došlo až později). Navrhovatel též v té době obsluhoval obecní rozhlas v části Vrchoviny a žádné oznámení o projednávání návrhu územního plánu mu nebylo doručeno. Z usnesení rady města Nového města nad Metují ze dne 25. 8. 2003, č. RM 20-481/03, soud zjistil, že v této době mělo město dvě úřední desky – malou na radnici v prvním poschodí, která nebyla trvale přístupná veřejnosti, a větší v průchodu u Komerční banky na ulici Komenského. Jelikož byla rozšířena vývěsní plocha úřední desky u Komerční banky, rozhodla rada města, že úřední deskou města bude nadále pouze ta u Komerční banky. Druhá deska v prvním poschodí radnice svůj statut úřední desky ztrácí dne 25. 8. 2003 ve 24 hodin a bude nadále sloužit jen jako vývěsní deska informativní. Dále je ve spisu založena pozvánka bez data vydání a čísla jednacího s ručně psanou poznámkou „vyvěšeno dne 5. 1. 1995“, která zve na veřejné projednání návrhu Územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují, které se bude konat dne 10. 2. 1995 ve 13:00 hodin v sále kina v Novém Městě nad Metují.
[72] V době projednávání napadeného územního plánu stanovil § 22 odst. 2 stavebního zákona z roku 1976 pořizovateli povinnost oznámit projednávání návrhu územního plánu sídelního útvaru organizacím a občanům způsobem v místě obvyklým. Ustanovení § 28 téhož zákona pak stipulovalo, že na projednávání a schvalování územně plánovací dokumentace se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Stavební zákon tedy odpůrci nestanovil povinnost uveřejnit návrh územního plánu sídelního útvaru na úřední desce, která by byla nepřetržitě přístupná veřejnosti. Takovou povinnost obecně nestanovil ani tehdy účinný zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), jehož aplikace na proceduru projednávání návrhu územního plánu sídelního útvaru byla navíc zákonem výslovně vyloučena. Pořizovatel byl povinen provést předmětné oznámení způsobem v místě obvyklým. Podle dobových komentářů lze pod tento pojem podřadit např. oznámení na úřední desce obce, oznámení v denním tisku, v místním rozhlas, případně kombinace těchto způsobů apod. (Doležal, J., Mareček, J., Vobořil, O. Stavební zákon v teorii a praxi. 3 aktualizované vydání. Linde Praha a. s. : 1996, s. 40; Hegenbart, M., Lanč, J., Sakař, B. Stavební zákon a předpisy souvisící. Komentář. SEVT, a. s. : 1992, s. 59). Vždy však bude záležet právě na místní zvyklosti.
[72] V době projednávání napadeného územního plánu stanovil § 22 odst. 2 stavebního zákona z roku 1976 pořizovateli povinnost oznámit projednávání návrhu územního plánu sídelního útvaru organizacím a občanům způsobem v místě obvyklým. Ustanovení § 28 téhož zákona pak stipulovalo, že na projednávání a schvalování územně plánovací dokumentace se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Stavební zákon tedy odpůrci nestanovil povinnost uveřejnit návrh územního plánu sídelního útvaru na úřední desce, která by byla nepřetržitě přístupná veřejnosti. Takovou povinnost obecně nestanovil ani tehdy účinný zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), jehož aplikace na proceduru projednávání návrhu územního plánu sídelního útvaru byla navíc zákonem výslovně vyloučena. Pořizovatel byl povinen provést předmětné oznámení způsobem v místě obvyklým. Podle dobových komentářů lze pod tento pojem podřadit např. oznámení na úřední desce obce, oznámení v denním tisku, v místním rozhlas, případně kombinace těchto způsobů apod. (Doležal, J., Mareček, J., Vobořil, O. Stavební zákon v teorii a praxi. 3 aktualizované vydání. Linde Praha a. s. : 1996, s. 40; Hegenbart, M., Lanč, J., Sakař, B. Stavební zákon a předpisy souvisící. Komentář. SEVT, a. s. : 1992, s. 59). Vždy však bude záležet právě na místní zvyklosti.
[73] V projednávané věci se nepodařilo s jistotou zjistit, zda bylo místní zvyklostí vyvěšovat oznámení též na vývěskách osadních výborů (toto tvrzení svědka vyvracel navrhovatel tvrzením opačným). Soud proto za způsob oznamování projednání návrhu územního plánu v místě obvyklý považuje jeho oznámení v městském rozhlasu a vyvěšení na úřední desce umístěné v budově městského úřadu. Soud má svědeckou výpovědí za prokázané, že k oznámení projednání návrhu územního plánu došlo městským rozhlasem. Navrhovateli se tuto výpověď nepodařilo vyvrátit tvrzením, že v rozhodné době rozhlas obsluhoval, a tudíž by o takovém oznámení musel vědět. Podle vlastního tvrzení navrhovatele v doplnění návrhu doručeném soudu dne 20. 6. 2011 obsluhoval navrhovatel rozhlas do 20. 1. 1994, pak odcestoval do USA a po návratu po šesti týdnech byl z obsluhy rozhlasu „odstraněn“. K projednávání návrhu územního plánu s veřejností však došlo až na počátku roku 1995. Soud má dále svědeckou výpovědí a pozvánkou založenou ve správním spise za prokázané, že došlo též k oznámení projednávání návrhu územního plánu na úřední desce umístěné v budově městského úřadu.
[73] V projednávané věci se nepodařilo s jistotou zjistit, zda bylo místní zvyklostí vyvěšovat oznámení též na vývěskách osadních výborů (toto tvrzení svědka vyvracel navrhovatel tvrzením opačným). Soud proto za způsob oznamování projednání návrhu územního plánu v místě obvyklý považuje jeho oznámení v městském rozhlasu a vyvěšení na úřední desce umístěné v budově městského úřadu. Soud má svědeckou výpovědí za prokázané, že k oznámení projednání návrhu územního plánu došlo městským rozhlasem. Navrhovateli se tuto výpověď nepodařilo vyvrátit tvrzením, že v rozhodné době rozhlas obsluhoval, a tudíž by o takovém oznámení musel vědět. Podle vlastního tvrzení navrhovatele v doplnění návrhu doručeném soudu dne 20. 6. 2011 obsluhoval navrhovatel rozhlas do 20. 1. 1994, pak odcestoval do USA a po návratu po šesti týdnech byl z obsluhy rozhlasu „odstraněn“. K projednávání návrhu územního plánu s veřejností však došlo až na počátku roku 1995. Soud má dále svědeckou výpovědí a pozvánkou založenou ve správním spise za prokázané, že došlo též k oznámení projednávání návrhu územního plánu na úřední desce umístěné v budově městského úřadu.
[74] Jestliže v době projednávání návrhu územního plánu bylo od dob národního výboru obvyklé sdělovat informace města občanům prostřednictvím rozhlasu a úřední desky umístěné v budově městského úřadu, která nebyla nepřetržitě přístupná, pak zveřejněním oznámení o projednávání návrhu územního plánu sídelního útvaru rozhlasem a na této úřední desce učinil odpůrce zadost požadavkům zákona. Ačkoliv Nejvyšší správní soud považuje za vhodnější úpravu obsaženou v nyní platném a účinném správním řádu, která vyžaduje, aby měl každý správní orgán přístupnou úřední desku nepřetržitě (viz § 26 odst. 1 správního řádu), nemůže jen z toho důvodu konstatovat nezákonnost postupu odpůrce, neboť ten postupoval zcela v souladu s tehdy platnou právní úpravou. Skutečnost, že město nemělo nepřetržitě přístupnou úřední desku, tak nemohla navrhovatele zkrátit na jeho právech, a námitka je proto nedůvodná.
[75] Navrhovatel v další námitce namítl, že pozvánkou ze dne 5. 1. 1995, č. j. 1/95, byly na projednání návrhu územního plánu pozvány sousední obecní úřady a skupina místních podnikatelů, avšak on – byť byl v době vydání pozvánky řádným podnikatelem – pozván nebyl. Tím došlo k porušení poučovací povinnosti pořizovatele.
[75] Navrhovatel v další námitce namítl, že pozvánkou ze dne 5. 1. 1995, č. j. 1/95, byly na projednání návrhu územního plánu pozvány sousední obecní úřady a skupina místních podnikatelů, avšak on – byť byl v době vydání pozvánky řádným podnikatelem – pozván nebyl. Tím došlo k porušení poučovací povinnosti pořizovatele.
[76] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že pozvánka ze dne 5. 1. 1995, č. j. 1/95, informuje o zahájení řízení k projednání návrhu Územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují, přičemž projednání se uskuteční dne 10. 2. 1995 v 9:00 hodin v sále kina v Novém Městě nad Metují. K pozvánce je připojen dosti dlouhý seznam nadepsaný „k účasti“, v němž jsou jmenovitě uvedeny okolní obecní úřady, dotčené orgány státní správy a podnikatelé sídlící v řešeném území. Svědek Ing. J. M. potvrdil, že pozvánka byla těmto subjektům zaslána jednotlivě na jejich adresy. K dotazu soudu, proč mezi podnikateli nebyl uveden navrhovatel, svědek uvedl, že obesíláni byli pouze velcí, resp. nejvýznamnější podnikatelé, jak bylo již dříve zvykem. Dále je ve spisu založena pozvánka bez data vydání a čísla jednacího s ručně psanou poznámkou „vyvěšeno dne 5. 1. 1995“, která zve na veřejné projednání návrhu Územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují, které se bude konat dne 10. 2. 1995 ve 13:00 hodin v sále kina v Novém Městě nad Metují. Svědek k této pozvánce konstatoval, že byla vyvěšena na úřední desce obce umístěné v budově městského úřadu a oznámena městským rozhlasem. K dotazu soudu dále uvedl, že důvodem vypracování dvou pozvánek byla skutečnost, že dopoledního jednání se řada obyvatel nemohla zúčastnit kvůli zaměstnání. Proto se na dopolední jednání zvali okolní obce, dotčené orgány státní správy a nejvýznamnější podnikatelé. Na odpolední jednání pak mohl přijít každý. Odpůrce se tak dle svědka snažil zajistit co nejširší účast veřejnosti na projednávání návrhu územního plánu. Ve spisu jsou též založeny dvě prezenční listiny z projednání návrhu napadeného územního plánu. Jedna obsahující seznam dostavivších se zástupců sousedních obcí, dotčených orgánů státní správy a místních podnikatelů, druhá s poznámkou „po 13:00 hod občané“ obsahující seznam přítomných občanů včetně dvou obyvatel části Vrchoviny.
[76] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že pozvánka ze dne 5. 1. 1995, č. j. 1/95, informuje o zahájení řízení k projednání návrhu Územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují, přičemž projednání se uskuteční dne 10. 2. 1995 v 9:00 hodin v sále kina v Novém Městě nad Metují. K pozvánce je připojen dosti dlouhý seznam nadepsaný „k účasti“, v němž jsou jmenovitě uvedeny okolní obecní úřady, dotčené orgány státní správy a podnikatelé sídlící v řešeném území. Svědek Ing. J. M. potvrdil, že pozvánka byla těmto subjektům zaslána jednotlivě na jejich adresy. K dotazu soudu, proč mezi podnikateli nebyl uveden navrhovatel, svědek uvedl, že obesíláni byli pouze velcí, resp. nejvýznamnější podnikatelé, jak bylo již dříve zvykem. Dále je ve spisu založena pozvánka bez data vydání a čísla jednacího s ručně psanou poznámkou „vyvěšeno dne 5. 1. 1995“, která zve na veřejné projednání návrhu Územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují, které se bude konat dne 10. 2. 1995 ve 13:00 hodin v sále kina v Novém Městě nad Metují. Svědek k této pozvánce konstatoval, že byla vyvěšena na úřední desce obce umístěné v budově městského úřadu a oznámena městským rozhlasem. K dotazu soudu dále uvedl, že důvodem vypracování dvou pozvánek byla skutečnost, že dopoledního jednání se řada obyvatel nemohla zúčastnit kvůli zaměstnání. Proto se na dopolední jednání zvali okolní obce, dotčené orgány státní správy a nejvýznamnější podnikatelé. Na odpolední jednání pak mohl přijít každý. Odpůrce se tak dle svědka snažil zajistit co nejširší účast veřejnosti na projednávání návrhu územního plánu. Ve spisu jsou též založeny dvě prezenční listiny z projednání návrhu napadeného územního plánu. Jedna obsahující seznam dostavivších se zástupců sousedních obcí, dotčených orgánů státní správy a místních podnikatelů, druhá s poznámkou „po 13:00 hod občané“ obsahující seznam přítomných občanů včetně dvou obyvatel části Vrchoviny.
[77] Nejvyšší správní soud má ze správního spisu a z výpovědi svědka za prokázané, že projednání návrhu Územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují se konalo dne 10. 2. 1995 ve dvou termínech: od 9:00 hodin byl návrh projednáván se zástupci okolních obcí, dotčených orgánů státní správy a podnikatelů se sídlem v řešeném území, od 13:00 hodin pak došlo k projednání návrhu s občany města. Pozvánka na první termín byla doručena poštou jednotlivým subjektům, druhá pozvánka byla oznámena vyvěšením na úřední desce města a městským rozhlasem. Soud již výše konstatoval, že povinností odpůrce bylo oznámit projednávání návrhu územního plánu způsobem v místě obvyklým (§ 22 odst. 2 stavebního zákona z roku 1976). Za podstatnou je přitom třeba považovat skutečnost, že se s tímto oznámením měli možnost seznámit všichni jeho potenciální adresáti, kteří mohou být projednáváním a posléze schválením územního plánu dotčeni – to a nic jiného je smyslem této úpravy. Jestliže odpůrce vyvěsil pozvánku na toto projednávání určenou všem v úvahu připadajícím subjektům na úřední desce obce a oznámil ji městským rozhlasem (tedy způsobem obvyklým, viz výše), nemůže mu být přičítáno k tíži, že současně též některé subjekty oslovil zvláštní individuální pozvánkou na jiný termín projednávání návrhu územního plánu (takový postup připouštěl i výše citovaný dobový komentář ke stavebnímu zákonu, srov. Hegenbart, M., Lanč, J., Sakař, B. Stavební zákon a předpisy souvisící. Komentář. SEVT, a. s. : 1992, s. 59). Oba dva termíny sloužily k představení a projednání jednoho a téhož návrhu územního plánu. V postupu odpůrce nelze spatřovat libovůli, neboť svůj postup dostatečně osvětlil. Velikost a známost podnikatele coby rozlišovací kritérium mezi subjekty pozvanými individuálně a subjekty pozvanými prostřednictvím oznámení na úřední desce a v rozhlasu není sice kritériem příliš zřetelným, nicméně soud vzal v potaz, že se jednalo o dlouhodobější praxi a zjevně nešlo o akt nahodilý nebo dokonce účelový, který by měl nějak poškodit navrhovatele. Skutečnost, že navrhovatel nebyl pozván individuálně též na první termín projednávání návrhu územního plánu nelze sice označit za ideální postup, nicméně současně ji není možné považovat za vadu řízení. Navrhovatel totiž (stejně jako ostatní individuálně pozvaní podnikatelé) měl možnost plně se účastnit projednávání návrhu územního plánu v druhém termínu, který byl řádně oznámen. Na druhý termín se dle prezenční listiny dostavilo celkem 14 občanů (dva z nich stejně jako navrhovatel bytem ve Vrchovinách), takže nelze s úspěchem tvrdit, že pozvánka byla před občany nějak tajena. Námitka je nedůvodná.
[77] Nejvyšší správní soud má ze správního spisu a z výpovědi svědka za prokázané, že projednání návrhu Územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují se konalo dne 10. 2. 1995 ve dvou termínech: od 9:00 hodin byl návrh projednáván se zástupci okolních obcí, dotčených orgánů státní správy a podnikatelů se sídlem v řešeném území, od 13:00 hodin pak došlo k projednání návrhu s občany města. Pozvánka na první termín byla doručena poštou jednotlivým subjektům, druhá pozvánka byla oznámena vyvěšením na úřední desce města a městským rozhlasem. Soud již výše konstatoval, že povinností odpůrce bylo oznámit projednávání návrhu územního plánu způsobem v místě obvyklým (§ 22 odst. 2 stavebního zákona z roku 1976). Za podstatnou je přitom třeba považovat skutečnost, že se s tímto oznámením měli možnost seznámit všichni jeho potenciální adresáti, kteří mohou být projednáváním a posléze schválením územního plánu dotčeni – to a nic jiného je smyslem této úpravy. Jestliže odpůrce vyvěsil pozvánku na toto projednávání určenou všem v úvahu připadajícím subjektům na úřední desce obce a oznámil ji městským rozhlasem (tedy způsobem obvyklým, viz výše), nemůže mu být přičítáno k tíži, že současně též některé subjekty oslovil zvláštní individuální pozvánkou na jiný termín projednávání návrhu územního plánu (takový postup připouštěl i výše citovaný dobový komentář ke stavebnímu zákonu, srov. Hegenbart, M., Lanč, J., Sakař, B. Stavební zákon a předpisy souvisící. Komentář. SEVT, a. s. : 1992, s. 59). Oba dva termíny sloužily k představení a projednání jednoho a téhož návrhu územního plánu. V postupu odpůrce nelze spatřovat libovůli, neboť svůj postup dostatečně osvětlil. Velikost a známost podnikatele coby rozlišovací kritérium mezi subjekty pozvanými individuálně a subjekty pozvanými prostřednictvím oznámení na úřední desce a v rozhlasu není sice kritériem příliš zřetelným, nicméně soud vzal v potaz, že se jednalo o dlouhodobější praxi a zjevně nešlo o akt nahodilý nebo dokonce účelový, který by měl nějak poškodit navrhovatele. Skutečnost, že navrhovatel nebyl pozván individuálně též na první termín projednávání návrhu územního plánu nelze sice označit za ideální postup, nicméně současně ji není možné považovat za vadu řízení. Navrhovatel totiž (stejně jako ostatní individuálně pozvaní podnikatelé) měl možnost plně se účastnit projednávání návrhu územního plánu v druhém termínu, který byl řádně oznámen. Na druhý termín se dle prezenční listiny dostavilo celkem 14 občanů (dva z nich stejně jako navrhovatel bytem ve Vrchovinách), takže nelze s úspěchem tvrdit, že pozvánka byla před občany nějak tajena. Námitka je nedůvodná.
[78] Navrhovatel při jednání před soudem v této souvislosti též namítl, že pozvánka na veřejné projednání návrhu územního plánu neobsahovala poučení o možnosti podat námitky, což je v rozporu s tehdy platným správním řádem. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že předmětná pozvánka takové poučení skutečně neobsahuje, nicméně dle názoru soudu se o procesní pochybení odpůrce nejedná. Soud v prvé řadě poukazuje na § 28 stavebního zákona z roku 1976, podle nějž se na projednávání a schvalování územně plánovací dokumentace a územně plánovacích podkladů nevztahovaly obecné předpisy o správním řízení, tj. tehdy účinný zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Neuvedení navrhovatelem zmiňovaného poučení v oznámení o veřejném projednávání návrhu územního plánu proto nemůže být se správním řádem v rozporu. Poučovací povinnost odpůrce však nelze dovodit ani ze samotného stavebního zákona z roku 1976. Ten v § 22 odst. 2 v rozhodném znění stanovil odpůrci povinnost oznámit organizacím a občanům projednávání návrhu územního plánu sídelního útvaru nebo zóny způsobem v místě obvyklým. Dále v § 23 odst. 3 zakotvil organizacím a občanům podat k návrhu územního plánu sídelního útvaru do 30 dnů ode dne oznámení o projednávání návrhu připomínky, resp. v některých případech též námitky. Z této úpravy podle názoru soudu neplynula pro odpůrce zákonná povinnost uvědomit příslušné subjekty v oznámení o možnosti podat námitky či připomínky. K tomu soud podotýká, že námitky a připomínky ve smyslu § 23 odst. 3 stavebního zákona z roku 1976 nelze ztotožňovat s opravnými prostředky (jako je např. odvolání), s kterými bývá poučovací povinnost příslušného orgánu tradičně spojována. Byť by tedy navrhovatelem požadované poučení v oznámení bylo pro dotčené osoby jistě komfortní, jednalo by se o nadstandard, který nebyl podle platné právní úpravy nezbytný, a nemůže se tak jednat o procesní pochybení, pro nějž by měl být napadený územní plán zrušen.
[78] Navrhovatel při jednání před soudem v této souvislosti též namítl, že pozvánka na veřejné projednání návrhu územního plánu neobsahovala poučení o možnosti podat námitky, což je v rozporu s tehdy platným správním řádem. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že předmětná pozvánka takové poučení skutečně neobsahuje, nicméně dle názoru soudu se o procesní pochybení odpůrce nejedná. Soud v prvé řadě poukazuje na § 28 stavebního zákona z roku 1976, podle nějž se na projednávání a schvalování územně plánovací dokumentace a územně plánovacích podkladů nevztahovaly obecné předpisy o správním řízení, tj. tehdy účinný zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Neuvedení navrhovatelem zmiňovaného poučení v oznámení o veřejném projednávání návrhu územního plánu proto nemůže být se správním řádem v rozporu. Poučovací povinnost odpůrce však nelze dovodit ani ze samotného stavebního zákona z roku 1976. Ten v § 22 odst. 2 v rozhodném znění stanovil odpůrci povinnost oznámit organizacím a občanům projednávání návrhu územního plánu sídelního útvaru nebo zóny způsobem v místě obvyklým. Dále v § 23 odst. 3 zakotvil organizacím a občanům podat k návrhu územního plánu sídelního útvaru do 30 dnů ode dne oznámení o projednávání návrhu připomínky, resp. v některých případech též námitky. Z této úpravy podle názoru soudu neplynula pro odpůrce zákonná povinnost uvědomit příslušné subjekty v oznámení o možnosti podat námitky či připomínky. K tomu soud podotýká, že námitky a připomínky ve smyslu § 23 odst. 3 stavebního zákona z roku 1976 nelze ztotožňovat s opravnými prostředky (jako je např. odvolání), s kterými bývá poučovací povinnost příslušného orgánu tradičně spojována. Byť by tedy navrhovatelem požadované poučení v oznámení bylo pro dotčené osoby jistě komfortní, jednalo by se o nadstandard, který nebyl podle platné právní úpravy nezbytný, a nemůže se tak jednat o procesní pochybení, pro nějž by měl být napadený územní plán zrušen.
[79] Soud na tomto místě zdůrazňuje, že na úpravu projednávání návrhu územního plánu platnou a účinnou v první polovině devadesátých let minulého století nelze nahlížet optikou dnešních standardů ochrany práv dotčených osob. Tato ochrana se totiž postupně rozvíjela ruku v ruce s postupnou demokratizací společnosti. Soud dále vyzdvihuje, že ze správních spisů a z projednávání věci před soudem nevyplynuly žádné poznatky o tom, že by se odpůrce snažil jakkoliv projednávání návrhu územního plánu utajovat před občany nebo konkrétně před navrhovatelem, a že by tudíž v tomto smyslu došlo ke zjevným nespravedlnostem, které by i přes uplynulý čas od projednávání návrhu územního plánu vyžadovaly zásah soudu. To soud konstatuje též s přihlédnutím k nutnému omezení sebe sama při přezkumu procesních pochybení u územně plánovací dokumentace staré téměř sedmnáct let. Závěrem pak soud podotýká, že v daném případě neshledal ani subjektivní dotčení navrhovatele neuvedením požadovaného poučení v oznámení. Jak navrhovatel sám zdůrazňoval, s předmětným oznámením (pozvánkou) se v době projednávání návrhu územního plánu neseznámil: jestliže tedy oznámení na navrhovatele nijak nepůsobilo, nemohly se jej jakkoliv dotknout případné vady tohoto oznámení. Námitka navrhovatele je proto nedůvodná.
[79] Soud na tomto místě zdůrazňuje, že na úpravu projednávání návrhu územního plánu platnou a účinnou v první polovině devadesátých let minulého století nelze nahlížet optikou dnešních standardů ochrany práv dotčených osob. Tato ochrana se totiž postupně rozvíjela ruku v ruce s postupnou demokratizací společnosti. Soud dále vyzdvihuje, že ze správních spisů a z projednávání věci před soudem nevyplynuly žádné poznatky o tom, že by se odpůrce snažil jakkoliv projednávání návrhu územního plánu utajovat před občany nebo konkrétně před navrhovatelem, a že by tudíž v tomto smyslu došlo ke zjevným nespravedlnostem, které by i přes uplynulý čas od projednávání návrhu územního plánu vyžadovaly zásah soudu. To soud konstatuje též s přihlédnutím k nutnému omezení sebe sama při přezkumu procesních pochybení u územně plánovací dokumentace staré téměř sedmnáct let. Závěrem pak soud podotýká, že v daném případě neshledal ani subjektivní dotčení navrhovatele neuvedením požadovaného poučení v oznámení. Jak navrhovatel sám zdůrazňoval, s předmětným oznámením (pozvánkou) se v době projednávání návrhu územního plánu neseznámil: jestliže tedy oznámení na navrhovatele nijak nepůsobilo, nemohly se jej jakkoliv dotknout případné vady tohoto oznámení. Námitka navrhovatele je proto nedůvodná.
[80] Navrhovatel dále namítal, že ve správním spisu není založen spis týkající se zadání a konceptu, není zřejmé, jakým způsobem byly tyto části projednávány a zpracovány a jakým způsobem bylo umožněno veřejnosti seznámit se se zadáním, konceptem a jejich podklady a podat k nim námitky či připomínky. Dále ve správním spisu chybí hlavní výkres.
[80] Navrhovatel dále namítal, že ve správním spisu není založen spis týkající se zadání a konceptu, není zřejmé, jakým způsobem byly tyto části projednávány a zpracovány a jakým způsobem bylo umožněno veřejnosti seznámit se se zadáním, konceptem a jejich podklady a podat k nim námitky či připomínky. Dále ve správním spisu chybí hlavní výkres.
[81] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 20. 9. 2012, č. j. 1 Ao 3/2011 – 182, uložil odpůrci, aby soudu předložil správní spisy týkající se územních a hospodářských zásad, konceptu řešení a souborného stanoviska, které v době projednávaní a přijetí napadeného územního plánu tvořily fáze pořizování územního plánu před vypracováním a projednáním návrhu a jež nebyly součástí již předloženého správního spisu (§ 20 stavebního zákona z roku 1976 a § 20 – 27 vyhlášky federálního ministerstva pro technický a investiční rozvoj č. 84/1976 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci, v rozhodném znění). Odpůrce v podání doručeném soudu dne 15. 10. 2012 uvedl, že se předmětnou spisovou dokumentaci v úplnosti nepodařilo dohledat, nicméně předložil jednotlivé dokumenty této dokumentace se týkající. Z listin předložených odpůrcem, pak vyplývá, že byly zpracovány a schváleny územní a hospodářské zásady (srov. dokument Územní a hospodářské zásady pro zpracování konceptu územního plánu sídelního útvaru Nového Města nad Metují a zápis z 8. řádného zasedání městského zastupitelstva konaného dne 23. 4. 1992), že byl zpracován a s veřejností projednán koncept územního plánu (srov. pozvánku na projednání konceptu územního plánu sídelního útvaru Nové město nad Metují ze dne 16. 8. 1993, č. j. výst. 58/93/M, protokol z veřejnoprávního projednání konceptu územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují konaného dne 30. 9. 1993 obsahující nesouhlas několika občanů části Vrchoviny s plánovanou zástavbou nad mateřskou školkou ve Vrchovinách, vyjádření referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu v Náchodě ke konceptu územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují ze dne 24. 1. 1994, č. j. RRR 26/94/Ing.V.) a že bylo zpracováno a schváleno souborné stanovisko (zápis ze 17. řádného zasedání městského zastupitelstva konaného dne 10. 3. 1994). Svědek Ing. J. M. k tomu uvedl, že tyto fáze byly projednány s veřejností a jejich oznamování probíhalo vyvěšováním na úřední desce a prostřednictvím městského rozhlasu.
[81] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 20. 9. 2012, č. j. 1 Ao 3/2011 – 182, uložil odpůrci, aby soudu předložil správní spisy týkající se územních a hospodářských zásad, konceptu řešení a souborného stanoviska, které v době projednávaní a přijetí napadeného územního plánu tvořily fáze pořizování územního plánu před vypracováním a projednáním návrhu a jež nebyly součástí již předloženého správního spisu (§ 20 stavebního zákona z roku 1976 a § 20 – 27 vyhlášky federálního ministerstva pro technický a investiční rozvoj č. 84/1976 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci, v rozhodném znění). Odpůrce v podání doručeném soudu dne 15. 10. 2012 uvedl, že se předmětnou spisovou dokumentaci v úplnosti nepodařilo dohledat, nicméně předložil jednotlivé dokumenty této dokumentace se týkající. Z listin předložených odpůrcem, pak vyplývá, že byly zpracovány a schváleny územní a hospodářské zásady (srov. dokument Územní a hospodářské zásady pro zpracování konceptu územního plánu sídelního útvaru Nového Města nad Metují a zápis z 8. řádného zasedání městského zastupitelstva konaného dne 23. 4. 1992), že byl zpracován a s veřejností projednán koncept územního plánu (srov. pozvánku na projednání konceptu územního plánu sídelního útvaru Nové město nad Metují ze dne 16. 8. 1993, č. j. výst. 58/93/M, protokol z veřejnoprávního projednání konceptu územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují konaného dne 30. 9. 1993 obsahující nesouhlas několika občanů části Vrchoviny s plánovanou zástavbou nad mateřskou školkou ve Vrchovinách, vyjádření referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu v Náchodě ke konceptu územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují ze dne 24. 1. 1994, č. j. RRR 26/94/Ing.V.) a že bylo zpracováno a schváleno souborné stanovisko (zápis ze 17. řádného zasedání městského zastupitelstva konaného dne 10. 3. 1994). Svědek Ing. J. M. k tomu uvedl, že tyto fáze byly projednány s veřejností a jejich oznamování probíhalo vyvěšováním na úřední desce a prostřednictvím městského rozhlasu.
[82] Jelikož námitka navrhovatele byla vedena v obecné rovině, soudu nezbývá, než na základě předložených listin, správního spisu a výpovědi svědka Ing. J. M. také jen obecně konstatovat, že předmětné fáze pořizování napadeného územního plánu proběhly a byly též v souladu s tehdy platnou a účinnou právní úpravou projednány s veřejností a dalšími dotčenými subjekty. Konkrétní námitku navrhovatele vznesenou k dotazu soudu při jednání, že se nemohl seznámit s žádnou veřejnou vyhláškou týkající se projednávání konceptu, resp. že takovou vyhlášku neviděl, soud odkazuje na odpůrcem předloženou pozvánku na projednání konceptu územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují ze dne 16. 8. 1993, č. j. výst. 58/93/M, na níž je též uvedeno, že „Městský úřad Nové Město nad Metují a obecní úřady uvedené v rozdělovníku zajistí zveřejnění tohoto pozvání po dobu 30ti dnů způsobem v místě obvyklým.“ Tato listina ve spojení s výpovědí svědka Ing. M. dokládá, že k oznámení projednávání konceptu došlo zákonem předvídaným způsobem. Navrhovatel tedy měl objektivní možnost se s pozvánkou seznámit; skutečnost, že se s ním navrhovatel podle vlastního tvrzení subjektivně neseznámil, nemá na zákonnost procesu projednání konceptu žádný vliv. Existenci objektivní možnosti účastnit se projednávání konceptu územního plánu a podat k němu námitky či připomínky prokazuje též výše uvedený protokol z veřejnoprávního projednání konceptu územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují konaného dne 30. 9. 1993, v němž obyvatelé části Vrchoviny, v níž bydlí též navrhovatel, vyslovili s konceptem nesouhlas. Tvrzení navrhovatele, že zmiňovaní obyvatelé části Vrchoviny byli vykonavateli socialistického režimu a po revoluci se stali pravou rukou nového režimu, je čirá spekulace a neodpovídá obsahu jejích podání. V něm totiž tito obyvatelé protestovali jak proti postupu bývalého národního výboru, tak proti plánům porevolučního městského úřadu. Z tohoto důvodu nelze přistoupit na tvrzení navrhovatele, že tito obyvatelé byli z důvodu spjatosti s oběma režimy lépe informováni o procesu přijímání nového územního plánu. Námitky navrhovatele jsou proto nedůvodné.
[82] Jelikož námitka navrhovatele byla vedena v obecné rovině, soudu nezbývá, než na základě předložených listin, správního spisu a výpovědi svědka Ing. J. M. také jen obecně konstatovat, že předmětné fáze pořizování napadeného územního plánu proběhly a byly též v souladu s tehdy platnou a účinnou právní úpravou projednány s veřejností a dalšími dotčenými subjekty. Konkrétní námitku navrhovatele vznesenou k dotazu soudu při jednání, že se nemohl seznámit s žádnou veřejnou vyhláškou týkající se projednávání konceptu, resp. že takovou vyhlášku neviděl, soud odkazuje na odpůrcem předloženou pozvánku na projednání konceptu územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují ze dne 16. 8. 1993, č. j. výst. 58/93/M, na níž je též uvedeno, že „Městský úřad Nové Město nad Metují a obecní úřady uvedené v rozdělovníku zajistí zveřejnění tohoto pozvání po dobu 30ti dnů způsobem v místě obvyklým.“ Tato listina ve spojení s výpovědí svědka Ing. M. dokládá, že k oznámení projednávání konceptu došlo zákonem předvídaným způsobem. Navrhovatel tedy měl objektivní možnost se s pozvánkou seznámit; skutečnost, že se s ním navrhovatel podle vlastního tvrzení subjektivně neseznámil, nemá na zákonnost procesu projednání konceptu žádný vliv. Existenci objektivní možnosti účastnit se projednávání konceptu územního plánu a podat k němu námitky či připomínky prokazuje též výše uvedený protokol z veřejnoprávního projednání konceptu územního plánu sídelního útvaru Nové Město nad Metují konaného dne 30. 9. 1993, v němž obyvatelé části Vrchoviny, v níž bydlí též navrhovatel, vyslovili s konceptem nesouhlas. Tvrzení navrhovatele, že zmiňovaní obyvatelé části Vrchoviny byli vykonavateli socialistického režimu a po revoluci se stali pravou rukou nového režimu, je čirá spekulace a neodpovídá obsahu jejích podání. V něm totiž tito obyvatelé protestovali jak proti postupu bývalého národního výboru, tak proti plánům porevolučního městského úřadu. Z tohoto důvodu nelze přistoupit na tvrzení navrhovatele, že tito obyvatelé byli z důvodu spjatosti s oběma režimy lépe informováni o procesu přijímání nového územního plánu. Námitky navrhovatele jsou proto nedůvodné.
[83] Pokud jde o tvrzenou absenci hlavního výkresu, tehdy účinná příloha 2 vyhlášky č. 84/1976 Sb. stanovila, že územní plán sídelního útvaru obsahuje též grafickou část s hlavními výkresy, jejich podkladem jsou mapy měřítek 1:10 000, 1:5 000, případně 1:25 000 (u malých sídelních útvarů v měřítku pozemkové mapy), s komplexním urbanistickým návrhem vymezujícím rozvoj sídelního útvaru s vymezením jednotlivých ploch. Dále obsahuje samostatné výkresy týkající se některých specifických otázek. Z této úpravy je zřejmé, že kromě samostatných výkresů musela grafická část obsahovat mimo jiné tzv. urbanistický návrh, jenž byl právě tím hlavním výkresem, o jehož existenci navrhovatel pochybuje. Grafická část správního spisu napadeného územního plánu obsahuje zmiňovaný výkres – urbanistický návrh v měřítku 1:5000 (vzhledem ke své velikosti je tvořen několika navazujícími výkresy) a dále samostatné výkresy týkající se některých specifických otázek (např. vodovod, kanalizace, zemědělský půdní fond apod.). Grafická část tedy plně vyhovuje požadavkům předmětné vyhlášky a námitka navrhovatele je tudíž nedůvodná.
[83] Pokud jde o tvrzenou absenci hlavního výkresu, tehdy účinná příloha 2 vyhlášky č. 84/1976 Sb. stanovila, že územní plán sídelního útvaru obsahuje též grafickou část s hlavními výkresy, jejich podkladem jsou mapy měřítek 1:10 000, 1:5 000, případně 1:25 000 (u malých sídelních útvarů v měřítku pozemkové mapy), s komplexním urbanistickým návrhem vymezujícím rozvoj sídelního útvaru s vymezením jednotlivých ploch. Dále obsahuje samostatné výkresy týkající se některých specifických otázek. Z této úpravy je zřejmé, že kromě samostatných výkresů musela grafická část obsahovat mimo jiné tzv. urbanistický návrh, jenž byl právě tím hlavním výkresem, o jehož existenci navrhovatel pochybuje. Grafická část správního spisu napadeného územního plánu obsahuje zmiňovaný výkres – urbanistický návrh v měřítku 1:5000 (vzhledem ke své velikosti je tvořen několika navazujícími výkresy) a dále samostatné výkresy týkající se některých specifických otázek (např. vodovod, kanalizace, zemědělský půdní fond apod.). Grafická část tedy plně vyhovuje požadavkům předmětné vyhlášky a námitka navrhovatele je tudíž nedůvodná.
[84] Při jednání k této námitce navrhovatel doplnil, že měl na mysli absenci výkresu, který v průběhu přípravy územního plánu visel v kanceláři pořizovatele a v němž byla přeložka silnice I/14 posunuta oproti výslednému opatření obecné povahy. Z kontextu celé věci (zejména z toho, že navrhovatel se dle vlastních tvrzení projednávání územního plánu neúčastnil, a stěží tedy mohl v této době navštívit kancelář pořizovatele a v ní spatřit takový výkres) soud dovozuje, že se zřejmě nejedná o výkres z přípravy územního plánu, nýbrž o materiál z projednávání změny č. 2, kde došlo k posunu koridoru přeložky silnice I/14 oproti územnímu plánu z roku 1996 i oproti směrnému územnímu plánu z roku 1974. K otázce zákonnosti tohoto posunu se soud blíže vyjadřuje v části VII/C). I kdyby však v průběhu pořizování územního plánu z roku 1996 existoval výkres, který by přeložku silnice I/14 vymezoval v jiné trase, než byla trasa posléze schválená, na zákonnost procesu přijímání územního plánu by to samo o sobě nemělo vliv. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že pořizování územního plánu představuje dynamický proces, v jehož průběhu může připravovaný dokument doznat změn (např. rozsudky ze dne 24. 11. 2010, č. j. 1 Ao 5/2010 - 169, publikovaný pod č. 2266/2011 Sb. NSS, ze dne 21. 10. 2009, č. j. 6 Ao 3/2009 – 76, ze dne 16. 6. 2011, č. j. 4 Ao 3/2011 – 103, ze dne 27. 1. 2012, č. j. 4 Ao 7/2011 – 75, atd.). Podstatná je v tomto ohledu skutečnost, že konečná podoba koridoru silnice I/14 byla v rámci projednávání návrhu územního plánu předložena veřejnosti, která se k ní mohla vyjádřit, a takto projednaný návrh byl posléze schválen zastupitelstvem odpůrce. Jedině takto projednaný a schválený návrh byl (za splnění dalších podmínek) závazný, resp. směrný ve smyslu § 29 stavebního zákona z roku 1976 v rozhodném znění. V projednávané věci nic nenasvědčuje tomu, že by došlo ke schválení jiného dokumentu, než který byl předmětem veřejného projednávání. Námitky navrhovatele proto soud shledal nedůvodnými.