11 Tcu 92/2022-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 13. 4. 2022 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
I. Podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občana České republiky M. N., nar. XY, rozsudkem Zemského soudu v Korneuburgu, Rakouská republika, ze dne 6. 8. 2020, sp. zn. 501 Hv 61/20s, ve spojení s usnesením Vrchního zemského soudu ve Vídni, Rakouská republika, ze dne 28. 10. 2020, sp. zn. 32 Bs 252/20y, hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
II. Návrh Ministerstva spravedlnosti podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně odsouzení občana České republiky M. N., nar. XY, rozsudkem Zemského soudu pro trestní věci Vídeň, Rakouská republika, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 062 Hv 139/19t, se zamítá.
I. Rozsudkem Zemského soudu v Korneuburgu, Rakouská republika, ze dne 6. 8. 2020, sp. zn. 501 Hv 61/20s, ve spojení s rozsudkem Vrchního zemského soudu ve Vídni, Rakouská republika, ze dne 28. 10. 2020, sp. zn. 32 Bs 252/20y, který nabyl právní moci téhož dne, byl M. N. uznán vinným přečinem krádeže částečně vloupáním podle §§ 127, 129 odst. 1 bod 1 rakouského trestního zákona, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se M. N. dopustil trestné činnosti v podstatě tím, že dne 11. 4. 2020 odcizil cizí movité věci částečně vloupáním, v úmyslu se jejich přivlastněním neoprávněně obohatit, a to:
1) v obci XY odcizil ke škodě společnosti N. u. F. M. nápoje v hodnotě cca 50 euro, a to tak, že cihlou rozbil okno vstupního portálu obchodu s potravinami,
2) v obci M. nezjištěným osobám odcizil párky v již nezjištěné hodnotě.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona.
Především je třeba uvést, že podle § 4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že odsouzený M. N. je občanem České republiky, byl odsouzen cizozemským soudem a odsouzení se týká skutků, které vykazují znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky (trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4a odst. 3 zákona.
V posuzované věci jsou dány i podmínky materiální povahy. Odsouzený M. N. se pro svůj prospěch dopustil trestné činnosti, kterou způsobil škodu na cizím majetku. Pokud jde o druh uloženého trestu, ze spisového materiálu vyplynulo, že odsouzenému byl uložen nezanedbatelný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že jsou splněny všechny podmínky pro to, aby se na výše uvedené odsouzení M. N. hledělo jako na odsouzení soudem České republiky.
II. Rozsudkem Zemského trestního soudu ve Vídni, Rakouská republika, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 062 Hv 139/19t, který nabyl právní moci téhož dne, byl M. N. uznán vinným v bodě I./ přečinem podvodu podle § 146 rakouského trestního zákona, v bodě II./A./ přečinem nátlaku podle § 105 odst. 1 rakouského trestního zákona, v bodě II./B./ zločinem těžkého nátlaku podle §§ 105 odst. 1, 106 odst. 1 bod 1 rakouského trestního zákona a v bodě III./ zločinem těžkého ublížení na těle podle §§ 15, 84 odst. 4 rakouského trestního zákona. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se M. N. dopustil trestné činnosti v podstatě tím, že:
dne 1. 10. 2019 ve XY:
I./ uvedením v omyl ohledně své platební schopnosti a ochoty platit s úmyslem se neoprávněně obohatit chováním podvedeného, přiměl B. S. k jednání, spočívajícím ve vydání jídel a nápojů v hodnotě 12,40 euro, čímž byl B. S. poškozen na majetku;
II./ pokusil se jiného přinutit k opomenutí, a sice jeho stíhání a zadržení po činu
uvedeném v bodě ad I./ a to tím, že:
A./ násilím B. S., a to tak, že ho bodnul steakovým nožem směrem k břichu, přičemž se B. S. dokázal vyhnout a byl zasažen pouze lehce na předloktí;
B./ nebezpečným vyhrožováním smrtí B.S. a N. M., a to tak, že k nim vícekrát přišel a prováděl bodavé pohyby nožem;
III./ se pokusil zranit B. S. na těle činem uvedeným v bodě II./A./ a tím způsobit těžké ublížení na těle, přičemž poškozený jen díky vyhnutí utrpěl pouze škrábance na předloktí, tedy lehké zranění.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
Nejvyšší soud věc přezkoumal a dospěl k následujícím závěrům:
Především je třeba uvést, že podle § 4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že odsouzený M. N. je občanem České republiky, byl odsouzen cizozemským soudem a odsouzení se týká skutků, které vykazují znaky trestných činů i podle příslušných právních předpisů České republiky (ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, nebezpečné vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4a odst. 3 zákona.
V posuzované věci však nejsou dány podmínky materiální povahy. Odsouzený M. N. se dopustil trestné činnosti tím, že se pokusil bodnout poškozeného, kterému též vyhrožoval smrtí. Kritérium závažnosti činu tedy naplněno je. Nikoli však kritérium druhu uloženého trestu. Z obsahu rozsudku Zemského soudu pro trestní věci Vídeň, Rakouská republika, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 062 Hv 139/19t, jakož i z opisu z evidence Rejstříku trestů z bodu ad 1) zvláštní části bylo zjištěno, že jmenovanému byl za výše uvedenou trestnou činnost uložen trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, kdy část uděleného trestu odnětí svobody v rozsahu 12 (dvanácti) měsíců byla podmíněně prominuta s ustanovením zkušební doby v trvání 3 (tří) roků.
Nejvyšší soud v tomto kontextu připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž „… se za citelný trest odnětí svobody odůvodňující zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů považuje nepodmíněný trest …v trvání alespoň jednoho roku“, a že „…se rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona vydává pouze u uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody v rozsahu minimálně jeden rok …“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 11 Tcu 57/2010 a ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 11 Tcu 19/2013). Obdobný právní názor byl vysloven v řadě dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu – např. v usnesení ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 11 Tcu 12/2006, kdy ve vztahu k hierarchii druhů trestů Nejvyšší soud v této souvislosti konstatoval, že „…uložený podmíněný trest odnětí svobody vzhledem ke svému charakteru, zařazení v hierarchii sankcí v českém trestním právu a vzhledem k jeho konkrétní výměře postup podle shora uvedeného ustanovení (tj. tehdejšího ustanovení § 4 odst. 2 zákona – nyní jde o § 4a odst. 3 zákona) neodůvodňuje.“ K tomu srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tcu 83/2002, sp. zn. 11 Tcu 51/2005, sp. zn. 11 Tcu 69/2006, sp. zn. 11 Tcu 14/2007, sp. zn. 11 Tcu 166/2014). Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal důvod ke změně této judikatury.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky v této části zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 4. 2022
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu:
Vypracovala: JUDr. Monika Staniczková soudkyně