11 Tdo 1520/2019-594
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2019 o dovolání
obviněného J. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu
odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 13 To
36/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T
49/2017, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. T. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 11. 2018, č. j. 2
T 49/2017-477, byl obviněný J. T. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (skutek pod bodem I.) a
jednak přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284
odst. 2 tr. zákoníku (skutek pod bodem II.). Za tyto trestné činy a dále za
sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 T 47/2017, který nabyl právní moci
dne 19. 12. 2017, jakož i za sbíhající se přečin maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán
vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 1 T
41/2017, který nabyl právní moci dne 14. 11. 2017, byl obviněný podle § 283
odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Současně byl obviněnému podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest
propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 8.010 Kč a finanční hotovosti
ve výši 108 EUR, 167 centů a 7 zlotých. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí podrobně
specifikovaných ve výrokové části rozsudku okresního soudu. Současně Okresní
soud v Pardubicích výše citovaným rozsudkem podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku
zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11.
2017, sp. zn. 3 T 47/2017, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 1 T 41/2017, jakož i všechna další
rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Citovaný rozsudek okresního soudu právní moci nenabyl, neboť obviněný
proti němu podal odvolání. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský
soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 19. 3. 2019, č.
j. 13 To 36/2019-533, tak, že toto odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu
jako nedůvodné zamítl.
4. Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný výše uvedených
trestných činů dopustil v podstatě tím, že:
I. v období od konce zimy 2016 do března 2017 v Pardubicích i na
dalších místech Pardubického kraje, zejména v XY a ve X|Y, poskytoval
psychotropní látku metamfetamin celkem sedmi osobám, přičemž jim prodal v
souhrnu nejméně 164,7 g pervitinu za cenu 1.500 až 1.700 Kč, celkově tedy
nejméně za částku 260.500 Kč, a činil tak bez příslušného povolení a s vědomím,
že látka metamfetamin je podle zákona č. 167/1998 Sb. zařazena v příloze č. 5 v
seznamu č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. jako psychotropní látka,
II. od přesně nezjištěného období, nejméně dne 20. 6. 2017,
přechovával v rodinném domě na adrese XY, ulice XY, celkem 11,49 g psychotropní
látky metamfetamin, obsahující 5,86 g účinné látky metamfetamin báze, což
odpovídá 7,3 g metamfetaminu hydrochloridu, a dále přechovával v osobním
motorovém vozidle tov. zn. Alfa Romeo, RZ XY, celkem 818 mg psychotropní látky
metamfetamin obsahující 430 mg účinné látky metamfetamin báze, což odpovídá 536
mg metamfetaminu hydrochloridu, přičemž tak činil bez příslušného povolení a s
vědomím, že látka metamfetamin je podle zákona č. 167/1998 Sb. zařazena v
příloze č. 5 v seznamu č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. jako psychotropní
látka.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 19. 3. 2019, č. j. 13 To 36/2019-533, ve spojení s rozsudkem
Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 11. 2018, č. j. 2 T 49/2017-477, podal
obviněný J. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém napadl výrok o
vině popsaný pod bodem I. a celý výrok o trestu. V rámci tohoto mimořádného
opravného prostředku přitom odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Za
konkrétní důvod dovolání obviněný označil skutečnost, že trestné jednání
projednávané před soudy prvního a druhého stupně nemělo být právně
kvalifikováno podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, nýbrž pouze podle §
283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť množství distribuovaného pervitinu bylo s
ohledem na níže uvedené skutečnosti vypočteno chybně.
6. Dovolatel především namítl, že nemohl naplnit kvalifikovanou
skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku, neboť prodal zjevně méně než 150 g pervitinu, přičemž i obsah účinné
látky byl logicky nižší, než judikatorně určené množství „značného rozsahu“.
Soud prvního stupně nepostupoval podle základní zásady in dubio pro reo, když
pouze mechanicky a bez respektování racionálních výpočtových pravidel opsal
obžalobu, aniž by vzal v potaz, že z provedených důkazů vyplynulo, že množství
distribuovaného pervitinu bylo daleko menší. Okresní soud pouze uvedl, že
celková gramáž omamné látky vyplynula z výpočtu policejního orgánu a každého
svědka při výslechu v přípravném řízení, aniž by zohlednil nižší množství
omamných látek, ke kterým svědci dospěli ve svých výpovědích učiněných v rámci
hlavního líčení, konkrétně P. Š. místo 60 g potvrdila jen 24 g a Z. H. místo 50
g potvrdil jen 41 g drogy.
7. Značnou část svého dovolání přitom obviněný věnoval výpovědi svědka
L. S., který nejprve uvedl, že od obviněného nakoupil přibližně 190 g
pervitinu, načež ještě v rámci přípravného řízení přiznal, že měl v úmyslu
dovolatele poškodit za to, že měl poměr s jeho přítelkyní K. B. Množství
pervitinu poté nově odhadl na 40 g. Ani toto množství však není konečné, neboť
svědek dále přiznal, že nemá představu o tom, kolikrát se s obviněným setkal za
účelem získání pervitinu, neboť se s ním scházel i za jinými účely, přičemž
drogu navíc odebíral od více dodavatelů. Vzhledem k tomu dovolatel namítl
celkovou nevěrohodnost tohoto svědka s tím, že mu ve skutečnosti prodal pouze
10 g pervitinu. Nalézací soud však tyto nové množstevní údaje o poskytnuté
droze neakceptoval, byť svědek S. odmítl během hlavního líčení vypovídat, a to
z důvodu, aby si sám touto svojí výpovědí nezpůsobil trestní stíhání pro křivou
výpověď vůči osobě obviněného. Před zahájením veřejného zasedání u odvolacího
soudu přitom jmenovaný svědek zaslal do spisu dopis, kde svoji předchozí
výpověď z části dementoval a nově uvedl, že ohledně množství obviněným
distribuovaného pervitinu nevypovídal pravdu. Odvolací soud však tento důkaz
neprovedl a návrh na doplnění dokazování výslechem tohoto svědka zamítl.
Dovolatel je však přesvědčen, že snížením množství distribuovaného pervitinu ze
40 g na konečných 10 g by v konečném důsledku došlo ke změně právní kvalifikace
předmětného trestného činu, v důsledku čehož by mu musel být snížen i celkový
trest odnětí svobody.
8. Za podstatnou skutečnost ve vztahu k množství distribuovaného
pervitinu dovolatel označil i skutečnost, že ne ve všech případech se jednalo o
pervitin, neboť distribuoval i jeho syntetickou náhražku. Tato skutečnost
vyplynula z výpovědí některých svědků (F., L. a N., kteří se vyjádřili v tom
smyslu, že si nejsou jisti, zda šlo o pervitin či o jeho náhražku), jakož i z
výpovědi svědka M., který vypověděl, že obviněnému prodal v pěti případech 20 g
této chemické náhražky. Tvrzení některých svědků, že se o pervitin v některých
případech skutečně nejednalo, dokládá rovněž skutečnost, že obviněným
poskytnuté dávky této látky měly na osoby jejích konzumentů různé účinky.
Rozdíl v kvalitě, barvě a skupenství distribuovaných látek dokládá též znalecký
posudek z oboru kriminalistika, odvětví toxikologie, jenž ve svých závěrech
hovoří o menší účinnosti a jiném vzhledu těchto látek. S ohledem na výše
uvedené tak dovolatel dospívá k závěru, že v daném případě třetím osobám
nedistribuoval vždy jen pervitin.
9. V závěru svého dovolání obviněný ještě doplnil, že při provedené
domovní prohlídce bylo u něho zajištěno cca 12 g krystalického pervitinu. Z
tohoto množství však bylo odborným zkoumáním zjištěno, že obsah účinné látky
činí přibližně 63,5 %. Vzhledem k tomu, že část gramáže tohoto pervitinu
tvořila chemická náhražka (nejednalo se o 100 % účinné látky), je i z tohoto
důkazu zjevné, že obviněný celkově prodal menší množství gramů látky, než je ve
smyslu § 283 odst. 2 tr. zákoníku judikovaných 150 g, pročež nemohlo dojít k
naplnění kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu, konkrétně
zákonného znaku „ve značném rozsahu“. Jelikož však nižší soudy nepostupovaly
při hodnocení provedených důkazů ve vztahu k žalovaným skutkům podle zásady in
dubio pro reo, je dovolatel přesvědčen, že jsou v daném případě jednoznačně
dány důvody pro změnu právní kvalifikace jednání popsaného pod bodem I., jež by
mělo být posouzeno toliko jako přečin podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem k tomu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 3. 2019, č. j. 13 To
36/2019-533, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a
rozhodnutí.
10. K tomuto dovolání zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) písemné stanovisko ze dne 4. 11.
2019, sp. zn. 1 NZO 1085/2019-12, ve kterém v prvé řadě uvedl, že vznesené
námitky dovolatele uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídají. Z
dovolacích námitek lze usoudit, že obviněný se domáhá jiného hodnocení důkazů,
než které provedly soudy obou nižších stupňů a na tomto podkladě se domáhá
mírnější právní kvalifikace svého jednání. Takto strukturované námitky však
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dle státního zástupce
nenaplňují.
11. Námitky zpochybňující množství obviněným zobchodovaného pervitinu,
včetně další syntetické (náhražkové) drogy státní zástupce odmítl jednak pro
jejich účelovost (neboť ji obviněný opakovaně vznášel již v předchozích fázích
trestního řízení), jakož i proto, že se s ní soudy prvního a druhého stupně ve
svých rozhodnutích již beze zbytku vypořádaly. Je pravdou, že svědci nebyli
schopni uvést přesné množství od obviněného zakoupené drogy, nicméně nalézací
soud velmi pečlivě zhodnotil jejich jednotlivé výpovědi, když množství
zakoupených drog odvodil z jimi utracených peněz v kombinaci s počtem jejich
setkání s obviněným a množstvím drog, které svědci v předmětné době užívali
nebo obvykle kupovali.
12. Námitku o distribuované náhražce státní zástupce rovněž kategoricky
odmítl, neboť je zřejmé, že svědci po obviněném vždy požadovali pervitin a
nikoli jakoukoli náhražku. Současně tito svědci uvedli, že měli s náhražkami
drog zkušenosti, pročež by jejich účinky dokázali od účinků pervitinu odlišit.
Pakliže obviněný skutečně míchal pervitin s jeho náhražkami, jednalo se dle
státního zástupce pouze o jeho obchodní přístup, kdy na tomto závěru není s to
cokoli změnit ani výpověď svědka M., který uvedl, že přes internet objednával a
následně obviněnému prodával mefedron a 2-fluorometamfetamin. Nalézací soud
rovněž nepochybil, pokud do celkového množství pervitinu zahrnul i
metamfetamin, u kterého nebylo možné zjistit jeho čistou bázi, stejně jako
nepochybil, když vzal v úvahu nejen množstevní hledisko, nýbrž i dobu páchané
trestné činnosti, množství odběratelů a vyšší cenu za pervitin (která se
pohybovala průměrně kolem 1.700 Kč za 1 gram). Za tohoto stavu tak právní
kvalifikaci, v rámci které byl projednávaný skutek nižšími soudy vyhodnocen
jako spáchaný ve značném rozsahu, státní zástupce shledal jako zcela správnou.
Jelikož mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními státní zástupce
neshledal žádný rozpor, dospěl k závěru, že dovolání obviněného obsahově
nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, pročež
navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve
zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním
ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a
odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na
příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou
osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud
zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §
265f tr. řádu. Po jeho prostudování shledal, že obviněný všechna výše uvedená
ustanovení trestního řádu respektoval, pročež jeho dovolání vyhodnotil jako
přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že tak
žádná skutečnost nebrání jeho řádnému projednání.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze
obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů uvedených v
citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
IV.
Důvodnost dovolání
15. V souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem Nejvyšší soud
připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán
tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích
lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze
podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v
judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9.
2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze
dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
16. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně
nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, ani
neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4.
2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí
založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i
v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací
soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části
odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy
provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v
souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě
trestného činu.
17. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím
uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný
skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným
činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění
nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu,
jež byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný
namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není
vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého
senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo
574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb.
rozh. tr. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu (např. I. ÚS 55/04, III. ÚS
177/04), která zdůrazňuje, že v případech tzv. extrémního nesouladu právního
posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry řízení o dovolání nemůže
pominout právo obviněného na spravedlivý proces, aplikační praxe dovolacího
soudu posuzuje důvodnost tohoto dovolacího důvodu též z těchto aspektů (např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, ze dne 7.
11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007).
18. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i
Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím
uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání.
19. Po prostudování dovolání a připojeného spisového materiálu Nejvyšší
soud dospěl k závěru, že dovolatelem uplatněné námitky neodpovídají žádnému ze
zákonných dovolacích důvodů. I přes skutečnost, že se s jeho námitkami
relevantně vypořádal jak Okresní soud v Pardubicích (na č. l. 486-488), tak i
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (na č. l. 535-539),
vznesl dovolatel znovu téměř totožné skutkové námitky, které zaměřil proti
důkazům, které jej z trestné činnosti usvědčily. Přestože obviněný v rámci
uplatněného dovolacího důvodu formálně namítl nesprávné hmotněprávní posouzení
skutku, jímž byl pod bodem I. uznán vinným, v jádru svých námitek znovu usiluje
o prosazení vlastní skutkové verze, v rámci které tvrdí, že distribuoval méně
než 150 g pervitinu (v odvolacím řízení uvedl maximálně 130,7 g pervitinu, z
něhož bylo určité množství tvořeno chemickou náhražkou). Na tomto základě se
pak domáhá změny v právní kvalifikaci daného skutku, jakož i uložení mírnějšího
trestu. Touto argumentací však obviněný své dovolání postavil na odmítnutí
klíčových důkazů, které vedly k závěru o jeho vině, čímž zcela minul
hmotněprávní charakter jím uplatněného dovolacího důvodu. Jinak vyjádřeno, jeho
dovolání neobsahuje žádnou relevantní námitku, na základě které by vytkl soudům
nižších stupňů skutečný nesoulad mezi skutkovými závěry popsanými v tzv.
skutkové větě a zákonnými znaky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným.
20. I přes výše uvedené však Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu
prověřil, zda soudy nižších stupňů při hodnocení provedených důkazů skutečně
postupovaly správně, neboť v případě, že by se potvrdilo dovolatelovo tvrzení,
že nižší soudy svévolně ignorovaly svědky opravené množstevní údaje ohledně
distribuované drogy (které vyznívaly v dovolatelův prospěch), tak by skutečně
došlo nejen k porušení jedné ze zásad trestního řízení (in dubio pro reo), ale
též k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími
skutkovými závěry, čímž by bylo porušeno i právo obviněného na spravedlivý
proces. Takto závažný rozpor je však dán pouze tehdy, pokud skutková zjištění
soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy,
nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení
nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu
důkazů, na jejichž podkladě byla (tato zjištění) učiněna. Nejvyšší soud však po
provedeném přezkumu v dané věci takto zásadní pochybení v napadených
rozhodnutích nižších soudů neshledal.
21. V prvé řadě nelze přehlédnout, že dovolatel vznesl své námitky
zejména proti těm svědkům, kteří od něho odkoupili procentuálně největší
množství distribuované drogy. I přes zjevný fakt, že si vyslechnutí svědci
přesné kvantum jimi zakoupené látky od obviněného nemohli s odstupem času
přesně pamatovat, dospěli k výslednému množství ve spolupráci s policií, která
jejich výpovědi pečlivě analyzovala, a to zejména co do četnosti společných
setkání spojených s odběrem drogy i celkové částky, kterou za toto „zboží“
utratili. Pro posouzení věrohodnosti výpovědí těchto svědků je přitom podstatné
i to, že u všech výslechů byl v rámci přípravného řízení přítomen obhájce
obviněného, přičemž žádný ze svědků nenamítl, že by byl policií ke své výpovědi
jakkoli nucen či nepřípustně naváděn (např. kladením sugestivních otázek). Za
tohoto stavu tak byly jejich výpovědi nižšími soudy zcela správně shledány
procesně použitelnými.
22. O množství 60 g zakoupeného pervitinu svědkyní P. Š. neměly soudy
nižších stupňů žádné pochybnosti, neboť svědkyně toto množství uvedla jak v
přípravném řízení, tak v rámci hlavního líčení, kdy svoji výpověď ještě
upřesnila (zejména co do počtu i účelu setkávání s osobou obviněného). Svědkyně
přitom vypověděla, že se s dovolatelem scházela výhradně kvůli pervitinu,
přičemž několikrát výslovně uvedla, že jí obviněný nikdy nenabízel nic jiného,
než pervitin a pouze ten od něj kupovala (č. l. 146, 341). Vzhledem k tomu, že
v předmětnou dobu užívala pervitin již více let, byla schopna bezpečně rozeznat
jeho účinky od jiných syntetických drog, jejichž účinky rovněž znala (výslovně
uvedla tzv. tyrkys, č. l. 147, 341 a 342). O tom, že kvalita od obviněného
zakoupeného pervitinu byla dobrá, přitom svědčí i to, že jmenovaná svědkyně
nakupovala od obviněného pervitin za částku 1.700 Kč, načež jej dále prodávala
za 3.000 až 5.000 Kč. Z těchto důvodů tak byly dovolatelovy námitky o tom, že
svědkyně Š. od něj zakoupila pouze 24 g pervitinu (což nikdy nepotvrdila),
nižšími soudy zcela správně vyhodnoceny jako ryze účelové.
23. Rovněž svědek Z. H. jak v přípravném řízení, tak v rámci hlavního
líčení jednoznačně uvedl, že od obviněného zakoupil 50 g pervitinu, jehož
kvalitu popsal jako střední a po celou dobu stabilní. Také on vyloučil, že by
od dovolatele žádal či někdy obdržel jakoukoli levnější chemickou náhražku (č.
l. 157, 343). Je však pravdou, že v reakci na předložený výpočet obhajoby v
rámci hlavního líčení ponížil celkové množství od obviněného zakoupené drogy o
9 g, tedy na 41 g pervitinu. Okresní, jakož i krajský soud nicméně této
argumentaci zcela správně neuvěřily, neboť jmenovaný svědek mimo jiné uvedl, že
od obviněného odebíral drogy přibližně půl roku s tím, že v předmětnou dobu
užíval až 1 g pervitinu denně, přičemž zároveň přiznal, že od dovolatele občas
zakoupil i 2,5 až 7 g drogy. Vzhledem k tomu, že v rámci provedeného dokazování
bylo ověřeno, že na takovéto nákupy měl dostatek finančních prostředků, je
vyloučeno, že by za tuto dobu zakoupil obhajobou navrhované množství. Ve
spisovém materiálu jsou přitom zachyceny rovněž náznaky, ze kterých plyne, že
část zakoupených drog svědek dále distribuoval (viz výpis komunikace na č. l.
337). Z výše uvedeného tak nižší soudy správně usoudily, že i tento svědek měl
v rámci hlavního líčení spíše tendenci množství odebraných drog účelově
upravovat ve prospěch obviněného, než toto množství úmyslně navyšovat.
24. Soudy nižších stupňů rovněž řádně objasnily, z jakých důvodů vzaly
za prokázané tvrzení svědka L. S. z přípravného řízení (č. l. 151-153), v rámci
kterého přiznal, že od obviněného zakoupil celkem 40 g pervitinu, vždy dobré
kvality (načež tento svědek u hlavního líčení odmítl vypovídat). Sám dovolatel
o tomto svědkovi uvedl, že byl v XY známý jako dealer pervitinu, což logicky
svědčí o tom, že i on odebral od obviněného spíše vyšší množství, než
dovolatelem deklarovaných 10 g. Taktéž ve srovnání s celkovým množstvím
zakoupených drog dalšími dealery, tj. svědky Š. a H., se jeví větší než
obviněným deklarované množství prodané drogy svědkovi S. jako věrohodnější.
25. Jediný, kdo potvrdil, že dovolatelovi prodal v pěti případech vždy
20 g syntetické náhražky, byl svědek M. M. (č. l. 392). Nicméně z dalšího
dokazování nebyla jakkoli potvrzena skutečnost, že by obviněný jakkoli zásadním
způsobem ředil jím distribuovaný pervitin těmito náhražkovými látkami, neboť
jeho odběrateli byli dlouhodobí uživatelé drog, u kterých by těmito aktivitami
reálně riskoval jejich ztrátu. Ze stejného důvodu se tak ani nebylo možné
dopátrat byť jen přibližného (tj. sníženého) množství jím prodaného pervitinu.
26. S odkazem na cca 12 g pervitinu nalezeného při domovní prohlídce a
prohlídce jiných prostor obviněný poukázal mimo jiné na skutečnost, že odborným
zkoumáním této látky bylo zjištěno, že v celkových 12 g pervitinu (přesně 11,49
g) byl zjištěn obsah účinné látky ve výši 7,3 g, což odpovídá přibližně 63,5 %.
Z tohoto úhlu pohledu pak dovolatel namítl, že obsah účinné látky v jím
prodávané směsi nikdy nemohl dosáhnout 100 %. V této souvislosti poukázal též
na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 690/2013, v jehož rámci zdůraznil tu část, ve které
Nejvyšší soud uvedl, že pokud jde o množství omamné láky, od jehož násobku se
odvíjí možnost naplnění znaků charakterizujících jednotlivé rozsahy spáchaní
předmětného trestného činu, tak „základem by měl být násobek množství účinné
látky (drogy)“. Na identický výrok přitom Nejvyšší soud odkázal také v usnesení
velkého senátu trestního kolegia tohoto soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15
Tdo 1003/2012. V této souvislosti však nelze pominout, že v témže usnesení
velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu konstatoval mimo jiné i to, že
„v případě, kdy nelze zjistit přesné množství účinné látky, např. byla-li
omamná látka již spotřebována jejími konzumenty, lze vycházet z celkového
množství drogy, kterou pachatel neoprávněně vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl,
nabídl atd. ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku, nejsou-li pochybnosti o tom,
že pachatel vyrobil nebo jinak nakládal s drogou v obvyklé kvalitě“. Je
pravdou, že v nyní posuzované věci nebylo možné ve všech případech zjistit
konkrétní množství účinné látky v obviněném poskytované látce, nicméně z
výpovědí výše jmenovaných svědků jednoznačně vyplynulo, že se vždy jednalo o
„obvyklou kvalitu“ distribuované drogy, která byla v daném případě spíše
„nadstandardní“.
27. V souvislosti s námitkami namířeným proti jmenovaným svědeckým
výpovědím vznesl dovolatel rovněž poněkud obecnou námitku o celkové
nevěrohodnosti výše uvedených svědků, a to s ohledem na jejich drogovou
minulost, která se musela odrazit v jejich kognitivních, zejména paměťových
schopnostech. V tomto ohledu však nelze pominout obecné zjištění, že svědci v
rámci šetření drogové kriminality velmi často uvádějí jiné údaje o odebraných
drogách v rámci přípravného řízení a poté během hlavního líčení, což je dáno
zejména tím, že v řízení před soudem prvního stupně je zpravidla přítomen
jejich bývalý dealer, s nímž jejich obchodní vztah často přerostl do vztahu
osobního. Z těchto důvodů je popírání zejména množstevních údajů z přípravného
řízení v řízení před soudem zcela obvyklé (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu pod sp. zn. 11 Tdo 661/2017). Bylo tedy i v tomto případě na obou soudech
nižších stupňů, kterak se s touto skutečností v rámci provedeného dokazování,
včetně hodnocení jeho výsledků, vyrovnaly. V této souvislosti přitom nebylo
možné přehlédnout též zjevnou snahu obviněného o ovlivnění výpovědí
prověřovaných svědků, a to právě v úmyslu docílit snížení odebraného množství
jím distribuované drogy, např. svědkyně Š. v rámci hlavního líčení potvrdila
nabídku obviněného „aby dala dolů 60 g pervitinu, že jí za to dá 20.000 Kč“,
což svědkyně odmítla s tím, že svoji výpověď z přípravného řízení již nebude
měnit (viz č. l. 341).
28. Do tohoto kontextu pak zapadá rovněž písemné vyjádření svědka L. S.,
jež učinil ve vztahu k nalézacímu soudu po vyhlášení rozsudku, jímž byl
dovolatel nepravomocně uznán vinným shora uvedenými trestnými činy s tím, že
svoji výpověď v rámci přípravného řízení, v níž se vyjádřil mimo jiné i k
celkovému množství drogy, již mu obviněný poskytl, učinil účelově ve snaze se
obviněnému pomstít za poměr s jeho přítelkyní. Svědek v rámci tohoto dopisu
rovněž uvedl (ve shodě se svým postojem, který zaujal u hlavního líčení), že
nadále se již k věci nechce vyjadřovat. Pakliže tedy odvolací soud daný dopis
svědka S. vyhodnotil mimo jiné v kontextu výše uvedeného vyjádření svědkyně Š.
o tendencích obhajoby obviněného ovlivnit její výpověď co do množství obviněným
distribuované drogy, s tím, že v daném případě neshledal důvody pro opakovaný
výslech jmenovaného svědka, nelze tomuto postupu ničeho vytknout. Jak totiž
krajský soud správně poukázal již v bodě 19. odůvodnění napadeného usnesení,
pravdivost nových sdělení obsažených v dopise svědka S. je třeba vnímat velmi
rezervovaně, neboť tato sdělení jednak významně kopírují obsah obhajoby
obviněného a jednak obsahují i vnitřní logické rozpory. Pakliže by měl
jmenovaný svědek v rámci odvolacího řízení uvádět jiné skutečnosti, než uvedl
ve své obsáhlé výpovědi učiněné v přípravném řízení (když u hlavního líčení
naopak nevypovídal), jež by měly pravděpodobně svědčit ve prospěch obviněného,
jevila by se taková výpověď svědka, a to právě v kontextu jeho přechozího
vyjádření z přípravného řízení, jakož i stanoviska, jež učinil u hlavního
líčení a na kterém setrval i v rámci zaslaného dopisu ze dne 19. 12. 2018 (viz
č. 493 – 494), jako krajně nevěrohodná. V citovaném dopise obsažené tvrzení o
údajné účelovosti svědkova původního vyjádření z přípravného řízení stran
celkového množství pervitinu, které mu obviněný poskytl, však nelze za situace,
kdy v tomto dopise, stejně jako u hlavního líčení, deklaroval svoji neochotu se
k dané k věci jakkoli dále vyjadřovat (tedy využívaje zákonného práva odepřít
výpověď), relevantním způsobem ověřit, což posiluje výše uvedené závěry o jeho
nedůvěryhodnosti a účelovosti.
29. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se v daném případě nejedná o
důkaz v podobě opětovné výpovědi svědka L. S. opomenutý, nýbrž o důkaz, jenž
byl již v rámci odvolacího řízení navržen obhajobou obviněného, načež se
důvodností a potřebností jeho provedení za účelem náležitého objasnění
skutkového stavu řádně zabýval odvolací soud, který jej shledal nadbytečným a
jako takový jej zamítl, přičemž toto své rozhodnutí v dovoláním napadeném
usnesení náležitě a přesvědčivě odůvodnil (viz bod 19. odůvodnění napadeného
usnesení). Za této situace tak nelze souhlasit s námitkou dovolatele stran
podstatné vady spočívající v opomenutí důkazu v podobě opětovné výpovědi svědka
S., popř. jeho písemného vyjádření ze dne 19. 12. 2018 adresovaného nalézacímu
soudu, a z toho plynoucí neúplnosti provedeného dokazování. V této souvislosti
Nejvyšší soud připomíná, že respektování zásad spravedlivého procesu je dáno
tím, že účastníku řízení musí být dána nejen možnost vyjádřit se k provedeným
důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale též označit a
navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k prokázání svých
tvrzení. Naproti tomu však soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, a
pakliže tak učiní, je ve svém rozhodnutí povinen vyložit, z jakých důvodů
navržené důkazy neprovedl. Právu obviněného navrhnout důkazy totiž odpovídá
povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a odůvodnit své případné
zamítavé stanovisko na doplnění dokazování, což soudy nižších stupňů v dané
věci také řádně učinily (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001,
sp. zn. IV. ÚS 463/2000 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn.
IV. ÚS 889/09). Nejvyšší soud proto ve shodě se soudem odvolacím považuje
rozsah dokazování v trestní věci obviněného J. T. z hlediska meritorního
rozhodnutí za dostatečný a plně vyhovující též stanovisku Ústavního soudu,
vyjádřenému zejména v jeho nálezu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04,
v otázce tzv. opomenutých důkazů.
30. Lze tedy shrnout, že soudy nižších instancí se s obhajobou
obviněného vypořádaly nikoli mechanicky a povrchně, jak tvrdil dovolatel, nýbrž
naopak velmi pečlivě, důsledně a logicky. V tomto smyslu je třeba odmítnout též
dovolatelovy námitky, že soudy prvního i druhého stupně nerespektovaly při
hodnocení důkazů jednu ze základních zásad trestního řízení in dubio pro reo,
když množstevní protiargumenty obviněného vyhodnotily jako nevěrohodné, stejně
jako jeho tvrzení o distribuci jiných syntetických stimulantů. K tomu Nejvyšší
soud pouze stručně dodává, že tuto procesní zásadu nelze interpretovat tak, že
v případě, že proti sobě stojí dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen
rozhodnout ve prospěch obviněného. Rozhodně však platí, že za této důkazní
situace má soud povinnost věnovat se hodnocení důkazů se zvýšenou pečlivostí a
svůj závěr vyčerpávajícím způsobem odůvodnit, čemuž oba soudy nižších stupňů v
této věci bezvýhradně vyhověly.
31. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že postup obou
nižších soudů v projednávané otázce nevybočil z mezí ustanovení § 2 odst. 5 a
odst. 6 tr. řádu, neboť soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění, s
nimiž se ztotožnil i soud odvolací, jednoznačně korespondují s výsledky
provedeného dokazování, jež bylo realizováno v dostatečném rozsahu, jakož i v
souladu se všemi zákonnými požadavky. Mezi skutečnostmi, které vyplynuly z
provedených důkazů a skutkovými závěry na straně jedné, a právními závěry na
straně druhé Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní rozpor. Z pohledu
uplatněného dovolacího důvodu byly dovolatelovy námitky vyhodnoceny jako pouhé
polemizování se skutkovými závěry obou soudů nižších instancí, se kterými se
zjevně neztotožnil. Obsahově však neodpovídají žádnému ze zákonem stanovených
dovolacích důvodů ve smyslu § 265b tr. řádu, pročež byly Nejvyšším soudem
vyhodnoceny jako zcela irelevantní.
32. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněného považuje Nejvyšší
soud za vhodné odkázat mimo jiné i na právní názor obsažený v usnesení
Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na
spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či
zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným
právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se
uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s
ústavními principy. Nejvyšší soud přitom v nyní posuzované trestní věci
neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších
stupňů, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve
smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, které v
projednávaném případě nebylo nikterak porušeno. (K tomu srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu
ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
V.
Závěrečné shrnutí
33. Jelikož obviněný J. T. nevznesl žádnou relevantní námitku směřující
vůči hmotněprávnímu posouzení dotčeného skutku (popsaného pod bodem I. výrokové
části rozsudku nalézacího soudu), již by bylo možné podřadit pod jím uplatněný
dovolací důvod, ani pod žádné jiné zákonem taxativně stanovené důvody dovolání
ve smyslu § 265b tr. řádu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím ani jemu předcházejícím postupem nedošlo k porušení zákona ve
smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu. Dovolání obviněného J. T. tak bylo podáno z jiných důvodů, než jsou
uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, pročež Nejvyšší soud postupoval
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl. O
odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík