11 Tdo 378/2024

11 Tdo 378/2024-726

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2024 o dovolání obviněného T. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. 9 To 434/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 117/2023, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. 9 To 434/2023, a to v celém rozsahu.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 26. 9. 2023, č. j. 3 T 117/2023-526, byl T. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin mu soud prvního stupně podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému stanovil zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku dále obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 50 (padesáti) denních sazeb při výši jedné denní sazby 2 000 Kč (dva tisíce korun českých), celkem tedy 100 000 Kč (sto tisíc korun českých). Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku dále prvostupňový soud stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen v 10 (deseti) splátkách po 10 000 Kč (deseti tisíci korunách českých) měsíčně, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže nebude dílčí splátka včas zaplacena. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu pak soud prvního stupně poškozené Bytové družstvo Balabenka, IČO 44849362, se sídlem Sokolovská 1252/230, 190 00 Praha 9 (dále jen „bytové družstvo“ nebo „poškozený“), odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a poškozený. V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený přečin obviněnému odvolací soud podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému stanovil zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku dále obviněném uložil peněžitý trest ve výměře 50 (padesáti) denních sazeb při výši jedné denní sazby 2 000 Kč (dva tisíce korun českých), celkem tedy 100 000 Kč (sto tisíc korun českých). Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku dále odvolací soud stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen v 10 (deseti) splátkách po 10 000 Kč (deseti tisíci korunách českých) měsíčně, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže nebude dílčí splátka včas zaplacena. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu pak odvolací soud poškozeného odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozeného pak podle § 256 tr. řádu zamítl.

3. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů se obviněný výše uvedeného trestného činu dopustil tím, že (pozn. Nejvyššího soudu: pro přehlednost je skutek – oproti rozsudku odvolacího soudu – rozdělen na tři části):

nejméně od 13. 12. 2006, kdy ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006, č. j. 14 Cmo 608/2005-160, nabyl právní moci a vykonatelnosti rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2005, č. j. 34 Cm 38/2001-107, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu obviněného jednak ve vztahu k tomu, aby určil, že rozhodnutí představenstva Bytového družstva Balabenka, se sídlem Praha 9, Sokolovská 230/1257, IČO: 44849362, ze dne 6. 9. 2000 o vyloučení obviněného z družstva je neplatné a jednak ve vztahu k tomu, aby určil, že rozhodnutí shromáždění delegátů Bytového družstva Balabenka ze dne 26. 4. 2001 o vyloučení obviněného z družstva je neplatné, do 27. 5. 2022, kdy došlo ze strany soudního exekutora – Exekutorského úřadu pro Prahu 9, k otevření bytu, soupisu věcí a výměně klíčů, k jejichž vyzvednutí a vyklizení věcí byl obviněný vyzván,

obviněný bez právního důvodu užíval bytovou jednotku č. XY – byt, nacházející se ve XY. nadzemním podlaží v bytovém domě na adrese XY, Praha XY, o dispozici 2+1 s příslušenstvím, zapsanou na LV č. XY pro k. ú. XY, která je vymezena v budově č. p. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY v k. ú. XY, stojící na pozemcích p. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY s podílem jednotky na společných částech budovy a pozemku o velikosti 6266/993651, a to na adrese XY, Praha XY, k. ú. XY,

jakkoli si byl plně vědom, že již dne 6. 9. 2000 byl na základě rozhodnutí představenstva vyloučen z Bytového družstva Balabenka, kdy jeho vyloučení bylo posléze potvrzeno dne 26. 4. 2001 i rozhodnutím shromáždění delegátů Bytového družstva Balabenka, přičemž v důsledku vyloučení obviněného z bytového družstva došlo, vyjma zániku jeho členství v bytovém družstvu i k zániku práva nájmu bytu, což však obviněný naprosto nerespektoval, Bytovému družstvu Balabenka, jakožto oprávněnému vlastníku předmětného bytu, neumožňoval jakýkoli výkon práv, včetně toho, že opakovaně bezdůvodně neumožnil zástupcům bytového družstva ani přístup do bytu v rámci kontrolních prohlídek a výměn zařízení v bytě, obviněný naprosto nereagoval na návrhy Bytového družstva Balabenka na to, aby uzavřel řádnou smlouvu o nájmu bytu k datu od 1. 6. 2007, či aby byt vyklidil a vyklizený předal bytovému družstvu, za užívání bytu nehradil bytovému družstvu, jakkoli k tomu byl opakovaně vyzýván, žádné finanční prostředky, odpovídající nájemnému, byt obviněný užíval i navzdory tomu, že mu dne 31. 8. 2020 marně uplynula pariční lhůta, která mu byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 9. 2019, č. j. 39 C 211/2009-806, který nabyl právní moci dne 16. 8. 2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, č. j. 54 Co 40/2020-852, k dobrovolnému splnění povinnosti v podobě vyklizení bytové jednotky a k jejímu předání Bytovému družstvu Balabenka do 15 dnů od právní moci rozsudku, obviněný byt odmítl dobrovolně vyklidit a předat jeho vlastníkovi, kdy k vyklizení a k předání bytu jeho vlastníkovi došlo až v důsledku nařízené exekuce vyklizením bytu dne 16. 11. 2022, a tímto jednáním obviněný dlouhodobě bránil oprávněnému majiteli bytu, jímž je Bytové družstvo Balabenka v další dispozici s bytem a využívání bytu.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti výrokům o vině a o trestu rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Pileckého, advokáta, dovolání, které opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), písm. b), písm. d), písm. e), písm. g), písm. h) a písm. m) tr. řádu.

5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu je podle obviněného dán proto, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, v důsledku čehož byl odňat svému zákonnému soudci, když namísto soudkyně odvolacího soudu JUDr. Moniky Křivkové byl rozhodování v jeho trestní věci, a to v rozporu s rozvrhem práce odvolacího soudu, účasten jiný soudce.

6. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu spatřuje v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, jelikož namítl podjatost státních zástupců a všech soudců soudu prvního stupně a soudců odvolacího soudu (výslovně obviněný zmiňuje samosoudce soudu prvního stupně a intervenující státní zástupce), a to pro jejich poměr k jeho trestní věci a k jeho osobě. O jeho námitce navíc až do dne konání veřejného zasedání před odvolacím soudem soudy nerozhodly.

7. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je podle obviněného dán proto, neboť byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení. Soud prvního stupně totiž v projednávané trestní věci jednal a rozhodl, přestože mu nedoručil předvolání k hlavnímu líčení, když předchozí předvolání k tomuto hlavnímu líčení bylo zrušeno doručením „obživlého“ trestního příkazu. Soud prvního stupně totiž i po podání odporu obviněným tomuto opakovaně doručoval trestní příkaz, ačkoliv ten proti takové praxi protestoval a sděloval, že odpor zpět vzít nehodlá a vinu ani trest z trestního příkazu nepřijímá. Odvolací soud tuto praxi soudu prvního stupně obhajoval podle obviněného tím, že trestní příkaz nemůže „obživnout“ jeho opakovaným doručením, nicméně důvod pro opětovné zasílání trestního příkazu, který byl podáním odporu ze strany obviněného zrušen, neosvětlil. Dále obviněný odvolacímu soudu vytýká, že mu neumožnil realizovat poslední slovo a znemožnil mu rovněž reagovat na zamítnutí jeho návrhů na doplnění dokazování, když ihned vyhlásil rozsudek ve věci samé.

8. Co do uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu spatřuje obviněný jeho naplnění v tom, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, když byl uznán vinným skutkem, který není trestným činem, resp. byl odsouzen pro skutek, pro který byl již potrestán kárným příkazem České advokátní komory.

9. Naplnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) a shodně i dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, shledává obviněný v tom, že soud prvního stupně jej uznal vinným, přestože skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu není trestným činem a že k výměně zámků, jíž mělo dojít k zániku trestnosti jeho jednání, nedošlo v květnu roku 2022, jak uvedl odvolací soud, ale již v březnu téhož roku. Odvolacímu soudu také obviněný vytýká, že zamítl provedení důkazů prokazujících, že bytovou jednotku č. XY – byt, nacházející se ve XY. nadzemním podlaží v bytovém domě na adrese XY, Praha XY, o dispozici 2+1 s příslušenstvím, zapsanou na LV č. XY pro k. ú. XY, která je vymezena v budově č. p. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY v k. ú. XY, stojící na pozemcích p. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY s podílem jednotky na společných částech budovy a pozemku o velikosti 6266/993651, a to na adrese XY, Praha XY, k. ú. XY (dále zjednodušeně jen „byt“) neužíval a současně ji nemohl – ze zdravotních důvodů – vyklidit. Oba soudy nižších stupňů se rovněž nevypořádaly s vlivem epidemie COVID-19 na jeho možnost vyklizení bytu, dále s vlivem návrhů na odklad vykonatelnosti vzneseným v jím podaném dovolání a ústavní stížnosti (pozn. proti rozhodnutím civilních soudů označených výše v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu) a dále zcela ignorovaly právo bydlení, kterému obviněnému podle občanského zákoníku svědčilo až do přidělení náhradního ubytování či přístřeší.

10. Konečně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu má obviněný za naplněný z toho důvodu, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku (zrušen rozsudek a znovu rozhodnuto o vině a trestu obviněného)“, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), písm. b), písm. d), písm. e), písm. g) a písm. h) tr. řádu, jak je odůvodněno shora.

11. Nad rámec výše uvedeného obviněný předkládá Nejvyššímu soudu argumentaci týkající se dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm.

h) tr. řádu, jejímž prostřednictvím napadá nesprávné právní posouzení věci a nesprávné hodnocení provedených důkazů, neboť je přesvědčen, že po objektivní ani subjektivní stránce nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný akcentuje, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se zákonem, neboť po většinu rozhodné doby mu svědčilo právo bydlení k danému bytu ve smyslu § 714 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Předmětné ustanovení totiž stanoví, že zánikem členství osoby v bytovém družstvu zaniká její nájem bytu, nicméně tato osoba není povinna se z bytu vystěhovat, a to dokud jí není zajištěna bytová náhrada či poskytnuto přístřeší. Z uvedeného tak podle mínění obviněného plyne, že vyloučení z bytového družstva nezakládá povinnost takový byt vyklidit.

12. Obviněný dále brojí proti postupu státní zástupkyně, která odmítla zajistit důkazy týkající se jeho pohledávky za poškozeným z titulu zániku jeho členství v bytovém družstvu a související povinností vypořádat členský podíl (k tomu poukazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu týkající se vypořádání mezi družstvem a bývalým členem družstva). Následně obviněný konkretizuje své nároky vůči poškozenému.

13. Napadeným rozhodnutím obviněný vytýká i další nedostatky. Předně nezohledňují jeho zdravotní stav po prodělané oboustranné masivní plicní embolii a zlomenině menisku pravé nohy a blokaci bederní páteře, kteréžto skutečnosti mu znemožňovaly vyklizení bytu po velkou část rozhodné doby, a to i s ohledem na pandemii COVID-19. Dále byla vydána v rozporu s článkem 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod a s článkem 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Soudy nižších stupňů také nevyžádaly spisový materiál z civilních soudních řízení souvisejících s danou trestní věcí a v rozporu s návrhy obviněného se nevypořádaly s jím podaným dovoláním proti civilním rozhodnutím a s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti. Obdobně soudy nevzaly v potaz ani jím podanou ústavní stížnost a k ní připojený návrh na odklad vykonatelnosti rozsudků civilních soudů. Dále obviněný poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která neměly orgány činné v trestním řízení vzít v potaz a jež se týkají nákladů exekuce.

14. Obviněný rovněž namítá, že jeho odsouzení je založeno na lživých výpovědích svědků M. R. (předsedy bytového družstva – poškozeného, jenž podle obviněného tuto funkci nemůže vykonávat) a Mgr. Michala Suchánka (soudního exekutora, který provedl výkon rozhodnutí vyklizením bytu a na nějž podal obviněný trestní oznámení, neboť měl nezákonně odvrtat zámky od daného bytu, zamlčet 2 000 USD a další věci, které se zde nacházely).

15. Co se týče uloženého trestu, je obviněný přesvědčen, že tento je ve zřejmém nepoměru s nesprávnými a neúplnými zjištěními soudů o jeho majetkových poměrech, o probíhajících exekucích, jakož i o pohledávce obviněného za poškozeným. Uložený trest je za situace, kdy jeho odsouzení znamená ztrátu možnosti výkonu advokacie a tím i ztrátu příjmu, likvidační a zcela v rozporu se zásadami ukládání trestů.

16. Stran samotného trestného činu pak obviněný dodává, že soudy se nezabývaly ani tím, že podal návrh na zastavení exekuce, pro nemožnost jejího provedení (nemožnost vystěhování starožitné knihovny z bytu), z čeho podle něj zřetelně plyne, že nemohl po objektivní ani subjektivní stránce naplnit zákonné znaky skutkové podstaty jemu přisouzeného trestného činu. Připomíná, že jedním z pojmových znaků trestného činu je úmysl jej spáchat, jenž musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu a směřuje k jeho dokonání. Přitom podle obviněného nebylo ani jen naznačeno porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem, ani jeho úmysl, a proto skutkovou podstatu přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku nemohl naplnit. Navíc se policejní orgán ani soudy obou stupňů nevypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe, a to zvláště v souvislosti s probíhajícím exekučním a kárným řízením.

17. V následující pasáži dovolání obviněný vyslovuje přesvědčení, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno v návaznosti na jím podané trestní oznámení, které se mělo týkat policistů a státních zástupců (nejen) na Praze 9. Postup všech orgánů činných v trestním řízení v jeho trestní věci, spočívající v zamlčení všech skutečností a důkazů v jeho prospěch, rozhodnutí jeho věci trestním příkazem krátce po jejím přidělení soudci soudu prvního stupně a opakovaném doručování trestního příkazu přes podaný odpor, podle něj svědčí o jejich podjatosti.

18. K právu bydlení, jenž mu svědčilo na základě ustanovení § 714 obč. zák. pak obviněný odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 3 Ads 37/2015 a ze dne 5. 9. 2008, sp. zn. 6 Ads 162/2007, týkající se výkladu § 714 obč. zák. a trvání práva bydlení i po skončení nájemního poměru mezi bytovým družstvem a jeho bývalým členem. Z nich se podává, že i po skončení nájmu bývalému členu družstva náleží právo bydlení až do poskytnutí bytové náhrady. Uvedenými rozhodnutími, stejně jako ustanovením § 714 odst. 2 obč. zák., podle něhož není osoba, jejíž nájem zanikl v souvislosti se zánikem jejího členství v bytovém družstvu, povinna se vystěhovat až do zajištění bytové náhrady, se soudy nižších stupňů nezabývaly. Na podporu svého tvrzení, že i po zániku členství v bytovém družstvu mu svědčilo právo bydlení, a to až do zajištění bytové náhrady, a že do tohoto soukromoprávního vztahu nemají, až do uplynutí lhůty k vyklizení bytu, zasahovat orgány činné v trestním řízení, obviněný předkládá závěry dalších soudních rozhodnutí (jmenovitě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněném pod č. 28/1993 Sb. rozh. civ. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 397/2006, ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 122/2008, ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 593/2014, ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1183/2016, a ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1232/2016, jakož i nálezů Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04 a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16).

19. Na základě výše uvedených argumentů má tudíž obviněný za to, že napadené rozsudky jsou nezákonné, a proto žádá, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o vině a o trestu jak rozsudku soudu prvního stupně, tak i rozsudku soudu odvolacího a přikázal věc prvostupňovému soudu, který ji projedná „v jiném složení senátu“, popř. jinému soudu v působnosti odvolacího soudu a v potřebném rozsahu ji znovu projedná a rozhodne. Zároveň obviněný Nejvyšší soud žádá, aby přerušil výkon uloženého peněžitého trestu, který nyní vykonává.

20. V doplnění dovolání ze dne 1. 4. 2024 obviněný uvádí, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud, rozhodly o obžalobě, která postrádala návrh trestu. Následně obviněný (mimo jiné) popisuje kterak soudci odvolacího soudu museli vědět o nezákonnosti svého rozhodnutí, když jemu přisuzovaný skutek nemůže být trestným činem, že členka senátu 9 To JUDr. Monika Křikavová musela o důvodech vylučujících jí z projednávání a rozhodnutí jeho trestní věci vědět již dříve při přípravě veřejného zasedání a že „manévry“ justiční stráže odehrávající se před veřejným zasedáním u odvolacího soudu nařídila předsedkyně soudu JUDr. Pokorná proto, aby jej ponížila a ovlivnila výsledek odvolacího řízení. Dále obviněný vyslovuje domněnku, že napadená rozhodnutí jsou reakcí soudu na projevy jeho občanských postojů a snahou znemožnit mu výkon advokacie a přístup k informacím, a to pro skutečnosti, která následně velmi podrobně a detailně rozvádí (především obhajoba či právní zastoupení jmenovaných či naopak blíže neurčených klientů, jím podaná trestní oznámení a podněty ke stížnostem pro porušení zákona a probíhající soudní řízení o přiznání příspěvku na péči po zesnulé matce). K uvedenému obviněný dodává, že důvody nezákonnosti napadených rozhodnutí jsou podrobně popsány v podnětu ke stížnosti pro porušení zákona a v jeho dovoláních, na něž odkazuje.

21. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Bc. Karel Cibulka (dále jen „státní zástupce“). Po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení, shrnutí dovolací argumentace obviněného a připomenutí obsahu a podstaty uplatněných dovolacích důvodů státní zástupce k jednotlivým obviněným uplatněným dovolacím námitkám uvádí následující.

22. Stran obviněným uplatněné argumentace k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu státní zástupce konstatuje, že senát 9 To odvolacího soudu rozhodoval v této věci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Trojanové a soudců JUDr. Pavla Bendy a JUDr. Jaroslava Cihláře. Jak přitom vyplývá z Rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2024, který byl účinný ke dni rozhodování v této trestní věci, posledně jmenovaný soudce je zastupujícím členem senátu 9 To. V posuzované věci přitom podle státního zástupce nedošlo k zastoupení JUDr. Křikavové jako členky tohoto senátu bez nějaké objektivní příčiny. K uvedené změně totiž došlo z důvodu vyloučení jmenované soudkyně pro její vztah k osobě obviněného (jak státní zástupce vysvětluje níže). Tímto postupem současně nedošlo ani k porušení základního práva obviněného na spravedlivý proces podle článku 36 a násl. Listiny a na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny. Státní zástupce proto uvádí, že senát 9 To odvolacího soudu rozhodoval ve věci v zákonném složení, takže je nedůvodná námitka obviněného, kterou brojil proti jeho nesprávnému obsazení.

23. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu státní zástupce uvádí, že daný dovolací důvod podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na kterou odkazuje, nemůže být založen na tvrzení o vyloučení státního zástupce či policejního orgánu, jak to namítl obviněný. Rozhodnutí napadené dovoláním totiž učinil soud, a proto také jen případná podjatost tohoto orgánu může naplnit uvedený dovolací důvod. Tento důvod dovolání nenaplňují ani námitky obviněného, jimiž poukázal na opatření předsedkyně odvolacího soudu před zahájením veřejného zasedání a kterými označil rozhodnutí soudů za úmyslně nezákonná, neboť jsou údajně reakcí na způsob výkonu advokacie v jiných trestních věcech.

K námitce obviněného stran podjatosti všech soudců soudu prvního stupně i odvolacího soudu státní zástupce uvádí, že z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. řádu lze rozhodnout jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců jako konkrétních osob. Nelze rozhodnout o vyloučení senátu či všech senátů určitého soudu. Námitky obviněného směřující obecně proti všem soudcům dotčených soudů nejsou samy o sobě důvodem k tomu, aby bylo rozhodnuto, že určitý konkrétní soudce je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr.

řádu z důvodu podjatosti. Z dostupných spisových podkladů navíc podle státního zástupce vyplývá, že o námitce podjatosti obviněného vznesené vůči soudci soudu prvního stupně Mgr. Jakubu Kriebelovi bylo rozhodnuto tak, že tento soudce není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci. Jak ovšem také z těchto podkladů státní zástupce zjistil, odvolací soud usnesením ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. 9 To 434/2023, rozhodl tak, že členka senátu 9 To JUDr. Křikavová je vyloučena z projednání a rozhodnutí trestní věci obviněného.

Ostatně to byl také důvod, proč uvedený senát odvolacího soudu rozhodoval v jiném složení. V tomto směru není ani podstatné, v jakém okamžiku před zahájením veřejného zasedání se jmenovaná soudkyně dozvěděla o důvodu svého vyloučení z projednávání a rozhodování této trestní věci, neboť rozhodující je podle státního zástupce jen to, že se nepodílela na takovém projednání a rozhodnutí. Z těchto důvodů shledal státní zástupce námitky obviněného o podjatosti soudců prvostupňového soudu i soudu odvolacího neopodstatněnými.

24. Co do dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu státní zástupce připomíná, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 26. 9. 2023 plyne, že předvolání k tomuto líčení a obžaloba byly obviněnému doručeny dne 18. 9. 2023 (tj. ve smyslu § 198 odst. 1 tr. řádu pět pracovních dnů před konáním zmíněného hlavního líčení), který se téhož dne v čase 22:09:30 hodin přihlásil do své datové schránky. Po tomto zjištění pak postupoval soud prvního stupně v souladu s § 202 odst. 2 tr. řádu a konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. Zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti podle článku 38 odst. 2 Listiny tudíž podle státního zástupce lze v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu považovat za akceptovatelný, měl-li k němu soud zákonný podklad a nebylo-li soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. V posuzované věci však podle mínění státního zástupce k takovému zásahu do práva obviněného nedošlo, neboť podmínky pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti byly splněny.

25. Jde-li o námitky obviněného, ve kterých uvedl, že odvolací soud mu znemožnil právo posledního slova a neumožnil mu vyjádřit se k zamítnutí návrhů na doplnění dokazování, platí, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na niž státní zástupce odkazuje, takové námitky nenaplňují citovaný důvod dovolání. Nadto platí, že právo posledního slova ve smyslu § 217 tr. řádu se uplatní toliko v závěru hlavního líčení. Ve veřejném zasedání postupuje odvolací soud podle § 235 odst. 3 tr. řádu, když po provedení důkazů ve veřejném zasedání udělí předseda senátu slovo ke konečným návrhům s tím, že je-li osobou, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obviněný, má právo mluvit poslední. Státní zástupce uvádí, že i kdyby obviněnému nebylo umožněno mluvit jako poslední, nemohlo by takové pochybení představovat porušení práva na obhajobu, neboť odvolací soud se vypořádal s jeho návrhy na doplnění dokazování a s konečným návrhem. Rozhodnutí o zamítnutí návrhů na doplnění dokazování je navíc procesní rozhodnutí, které se písemně neodůvodňuje a trestní řád ani neukládá soudu povinnost, aby obviněnému či ostatním stranám trestního řízení umožnil vyjádřit se k takovému usnesení při hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Podstatné je to, aby soud v písemném vyhotovení rozhodnutí náležitě vysvětlil, proč nevyhověl návrhu na doplnění dokazování. Přitom odvolací soud v nyní posuzované věci takto postupoval, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku (viz body 14. a 15. jeho rozsudku).

26. Státní zástupce dále uvádí, že ani námitky obviněného, které se

týkají doručování příkazu, proti kterému obviněný již podal odpor, nenaplňují žádný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. řádu. Navíc není zřejmé, jak by takové nadbytečné doručení trestního příkazu bylo způsobilé zasáhnout do práv obviněného. Rozhodně ani nemohlo dojít k situaci namítané obviněným, totiž že by doručením takového trestního příkazu došlo ke zrušení předvolání k hlavnímu líčení. Z hlediska konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle § 202 odst. 2 tr. řádu má totiž význam jen to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom mu byla doručena obžaloba a došlo k jeho včasnému a řádnému předvolání k hlavnímu líčení. Tyto zákonné podmínky byly v řízení před soudem prvního stupně splněny, takže nemohlo dojít k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení.

27. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu státní zástupce uvádí, že vzpomenutý kárný příkaz České advokátní komory obviněný nijak blíže nespecifikuje a neuvádí ani žádné jiné bližší skutečnosti, jimiž by odůvodnil uplatněný dovolací důvod. Ani z dostupných spisových podkladů nevyplývá, že by byl obviněný pravomocně odsouzen za týž skutek v kárném řízení a tato otázka ani nebyla v dosavadním průběhu trestního řízení předmětem posouzení orgánů činných v trestním řízení. Proto státní zástupce uvádí, že zde nic nenasvědčuje tomu, že by trestní stíhání vedené proti obviněnému bylo podle zákona nepřípustné. Nekonkrétní námitka, v níž obviněný tvrdil opak, je proto podle něj nedůvodná.

28. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce konstatuje, že tomuto neodpovídají námitky obviněného, jimiž soudům nižších stupňů vytkl, že nesprávně hodnotily provedené důkazy, nezohlednily jeho zdravotní stav a koronavirovou pandemii, vycházely ze lživé výpovědi svědka M. R. a nezabývaly se ani návrhem na zastavení exekuce. Těmito námitkami obviněný ve skutečnosti nevyjadřuje zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů; pouze jimi zpochybňuje výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Rozhodný skutkový závěr soudů nižších stupňů, který je určující pro naplnění znaků přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, a který se týkal neoprávněného užívání bytu specifikovaného ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, je přitom podle státního zástupce podložen konkrétními důkazy (zejména listinnými důkazy a výpověďmi svědků), které jsou označeny a hodnoceny v bodech 44. až 54. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. S tímto hodnocením se ztotožnil i odvolací soud, který toliko korigoval skutkové závěry nalézacího soudu stran doby neoprávněného užívání předmětného bytu a existence škody na majetku poškozeného. Jde-li dále o námitku obviněného, že dozorová státní zástupkyně údajně nezajistila důkazní prostředky k jeho pohledávce vůči poškozenému, ani tato neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. řádu. Navíc případné pohledávky obviněného vůči poškozenému nijak nesouvisejí s tímto trestním řízením za situace, kdy bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný protiprávně užíval byt ve vlastnictví poškozeného. A konečně dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (v jeho třetí alternativě) neodpovídají podle státního zástupce ani námitky obviněného, jimiž brojil proti neprovedení důkazního návrhu (konkrétně rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí a přípisu úřadu práce, které však v dovolání blíže neoznačil). V případě těchto důkazních návrhů obviněného nešlo totiž ani o podstatné důkazy ve smyslu citovaného důvodu dovolání.

29. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak podle mínění státního zástupce formálně odpovídají námitky, jimiž obviněný jednak brojí proti nesprávnému posouzení jeho práva bydlení ve smyslu § 714 obč. zák., dále uvádí, že závěry odvolacího soudu odpovídají právnímu posouzení skutku jako přečinu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, nikoli však podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku a konečně namítá porušení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tyto námitky jsou ale podle státního zástupce neopodstatněné.

30. Státní zástupce předně připomíná podstatu přečinů neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 a § 208 odst. 2 tr. zákoníku a rozdíly mezi těmito dvěma základními skutkovými podstatami. Jak přitom (mimo jiné) vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění, k zániku práva obviněného k nájmu družstevního bytu došlo dne 26. 4. 2001. Z dalších rozhodnutí vydaných civilními soudy v souvislosti se sporem mezi obviněným a poškozeným se mimo jiné podává, že obviněný neplatil úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu.

Za tohoto stavu zde existoval důvod výpovědi nájmu bez přivolení soudu ve smyslu § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. Proto obviněnému jako bývalému nájemci nemusela být ani poskytnuta bytová náhrada, nýbrž by stačilo při vyklizení poskytnout mu jen přístřeší (viz § 712 odst. 5 obč. zák.). S ohledem na to, že obviněný měl zajištěno ubytování v jiném místě, nebylo ovšem ani nutné mu při vyklizení bytu poskytnout takové přístřeší. Podle státního zástupce obviněnému nejprve svědčil právní důvod užívání předmětného bytu, a teprve v okamžiku, kdy došlo v souladu se zákonem k jeho vyloučení z bytového družstva (resp. kdy o platnosti takového rozhodnutí orgánů bytového družstva pravomocně rozhodly soudy v civilním soudním řízení), tento právní důvod užívání odpadl a obviněný užíval byt neoprávněně až do doby, kdy mu byl v rámci mobiliární exekuce znemožněn přístup do tohoto bytu.

Použití § 714 obč. zák. zde proto podle státního zástupce nepřicházelo v úvahu, takže námitka obviněného, že nebyl povinen se z bytu vystěhovat do doby zajištění bytové náhrady, neobstojí. Skončil-li obviněnému nájem bytu a jeho vyklizení nebylo vázáno na poskytnutí bytové náhrady, nemohla být protiprávnost užívání bytu vázána ani na zahájení vykonávacího řízení, ve kterém se poškozený domáhal vyklizení předmětného bytu. Na druhou stranu je třeba připustit, že skutková zjištění, která soudy nižších stupňů učinily k otázce vyklizení předmětného bytu, mají v této věci význam z hlediska vymezení celkové doby, po kterou obviněný udržoval jím způsobený protiprávní stav.

31. K tomu státní zástupce připomíná, že obviněný vytkl odvolacímu soudu také to, že nesprávně posoudil otázku doby udržování protiprávního stavu, neboť k výměně zámků bytu údajně došlo již v březnu 2022. Tato námitka úzce souvisí s posouzením objektivní stránky daného trestného činu, třebaže ji obviněný převážně založil na zpochybnění rozhodných skutkových zjištění, což důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu neodpovídá. Státní zástupce ovšem považuje také tuto námitku za neopodstatněnou. To proto, neboť z hlediska posouzení doby spáchání přečinu podle § 208 tr. zákoníku je třeba posuzovat, jak dlouho pachatel udržoval protiprávní stav. Za udržování protiprávního stavu je třeba považovat i následnou úmyslnou pasivitu pachatele spočívající v tom, že nečiní nic pro obnovení možnosti řádného užívání bytu (jak se podává ze soudních rozhodnutí, na která státní zástupce poukazuje). Přitom odvolací soud dospěl na základě výsledků dokazování k závěru, že dne 27. 5. 2022 došlo v rámci provádění mobiliární exekuce související s vyklizením bytu k výměně zámků u vstupních dveří bytu. Teprve od tohoto okamžiku nemohl obviněný již neoprávněně užívat uvedený byt. Jestliže tedy v tzv. skutkové větě ve výroku o vině napadeného rozsudku omezil odvolací soud dobu spáchání uvedeným datem, považuje státní zástupce takový závěr za správný.

32. Jde-li dále o nesouhlas obviněného s právním posouzením skutku jako přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce uvádí, že rozhodná skutková zjištění svědčí o správnosti použitého právního posouzení. Jestliže totiž obviněný užíval předmětný byt i poté, co k takovému užívání neměl již právní důvod, svědčí takové jednání o protiprávním užívání bytu ve smyslu § 208 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli o neoprávněném bránění v užívání tohoto bytu ve smyslu § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Právní závěry odvolacího soudu proto považuje státní zástupce za správné a odpovídající zákonu.

33. K námitce obviněného, že soudy nižších stupňů nepoužily zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupce připomíná podstatu daného ustanovení a jeho výklad v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se přitom uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného popsané ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu je podle mínění státního zástupce zcela běžným případem neoprávněného zásahu do práva k bytu, přičemž trvalo po poměrně dlouhou dobu a obviněný po tuto dobu neposkytl poškozenému žádnou kompenzaci za užívání bytu. Navíc ani dosavadní civilní řízení vedená mezi obviněným a poškozeným nepostačovala k tomu, aby obviněný dobrovolně upustil od neoprávněného zásahu k předmětnému bytu. Vzhledem ke skutečnostem, které charakterizovaly jednání obviněného, tím nemohly být vyváženy veškeré trestněprávní aspekty posuzované věci. V této trestní věci tak nejsou dány žádné výjimečné okolnosti, které by i vzdor naplnění zákonných znaků přečinu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku odůvodňovaly závěr o použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce proto považuje námitky, v nichž obviněný tvrdil opak, za neopodstatněné.

34. Další námitky obviněného směřující proti existenci subjektivní stránky citovaného přečinu pak již podle státního zástupce nenaplňují uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Obviněný tyto námitky totiž založil toliko na zpochybnění rozsahu provedeného dokazování, což neodpovídá výkladu označeného dovolacího důvodu ve smyslu rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu.

35. Tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky obviněného proti nepřiměřenosti uloženého trestu. K těmto státní zástupce uvádí, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, o který však obviněný neopřel svůj mimořádný opravný prostředek. Námitky proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti nemohou být relevantně vzneseny ani s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (což státní zástupce dále podrobně vysvětluje ve svém vyjádření). Výjimkou z tohoto pravidla by mohly být pouze případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného (k čemuž státní zástupce odkazuje na relevantní rozhodnutí Nejvyššího soudu), pokud by byl uložený trest v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. Takový rozpor podle něj ale v posuzované věci nevznikl. Pouze nad rámec dodává, že soudy nižších stupňů se zabývaly též přiměřeností uloženého peněžitého trestu (viz bod 64. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 25. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž jejich závěry považuje za správné a v souladu se zákonem.

36. Konečně k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu státní zástupce připomíná, že v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že k odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodl ve věci. Proto nemohlo dojít k naplnění tohoto důvodu dovolání v jeho první alternativě. V nyní posuzované věci je zjevné, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho alternativě, jež předpokládá spojení s některým z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Takto formulovaný důvod dovolání může dovolatel úspěšně namítnout toliko v případě, že byla zjištěna existence vady zakládající některý z důvodu dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Protože ale rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou zatížena namítanými vadami, není tento dovolací důvod dán ani v jeho druhé alternativě.

37. Na podkladě všech shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), písm. b), písm. d), písm. e) a písm. h) tr. řádu, jako celek zjevně neopodstatněné. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání státní zástupce navrhuje učinit v neveřejném zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

38. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice. V té obviněný (mimo jiné) konstatuje, že porušení svého práva na zákonného soudce dovozuje především z toho, že veřejné zasedání o odvolání proběhlo, aniž by jej kdokoli informoval o tom, že je senát obsazen jiným soudcem, než který měl podle rozvrhu práce jeho věc rozhodovat. Usnesení o vyloučení členky senátu JUDr. Křikavové mu bylo doručeno, aniž by bylo kdykoli předtím vyhlášeno a samotné rozhodnutí bylo s největší pravděpodobností antedatováno. Co do důvodu vyloučení uvedené členky senátu 9 To obviněný uvádí, že znalosti jejích rodinných pobytů, místa pobytu (když ji pomáhal stěhovat) a jejích dětí, s nimiž jezdil na dětské tábory, se ani náznakem nepokusil zneužít tak, aby se daná soudkyně jakkoliv cítila ohrožena z jeho strany. Skutečnost, že ohledně jeho účasti při veřejném zasedání u odvolacího soudu se konaly „manévry“ justiční stráže, organizované předsedkyní daného soudu, podle obviněného odůvodňuje vyloučení všech soudců trestního senátu (pozn. Nejvyšší soudu: jde zjevně o senát 9 To odvolacího soudu). K tomu obviněný znovu připojuje pojednání o jeho obhajobě či právním zastoupení svých klientů, jím podaných trestních oznámeních a podnětech ke stížnostem pro porušení zákona).

39. V další části své repliky obviněný tvrdí, že nesprávným postupem soudu prvního stupně, který mu opakovaně doručoval trestní příkaz na několik adres, došlo ke zrušení předvolání k hlavnímu líčení, a to pro překážku rozepře nepravomocně rozhodnuté. Následně opakuje svoji námitku porušení jeho práva na obhajobu v důsledku odepření práva vyjádřit se k usnesení, jímž byly jeho důkazní návrhy uplatněné ve veřejném zasedání zamítnuty. Rovněž znovu namítá, že mu odvolací soud odepřel jeho právo posledního slova.

40. Dále obviněný tvrdí, že bylo povinností soudů nižších stupňů zjistit, zda proti jeho osobě není ohledně posuzovaného skutku vedeno jiné řízení, přičemž orgány činné v trestním řízení byly v dané trestní věci s Českou advokátní komorou v kontaktu od počátku trestního stíhání. O kárném řízení vedeném proti jeho osobě pod sp. zn. K-44/2023 by se tak v případě řádného výkonu svých povinností musely dozvědět, což se však nestalo a trestní stíhání bylo proti němu vedeno nepřípustně. Nepřípustnost trestního stíhání však spatřuje obviněný i v tom, že jím došlo k porušení článku 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku a článku 3 odst. 3 Listiny, podle něhož nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Odvolací soud se navíc podle obviněného odmítl zabývat jeho zdravotním stavem který mu znemožňoval vyklizení předmětného bytu a v rozporu s § 714 obč. zák. a ustálenou rozhodovací praxí odmítl respektovat jeho právo bydlení a procesní právo vyčkat rozhodnutí občanskoprávního soudu o vyklizení bytu a uplatňování všech jeho hmotněprávních i procesních práv v tomto řízení.

41. Obviněný dále namítá, že existence jeho protipohledávky za poškozeným je stěžejní pro posouzení naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Orgány činné v trestním řízení podle něj v rozporu se zásadou ultima ratio intervenují do občanskoprávních vztahů, aniž by se pokusily zjistit jejich podstatu, skutkové okolnosti a právní důsledky jednotlivých zákonných povinností. Pokud by tak učinily, nutně by musely dospět ke konstantní a ustálené judikatuře, podle které má vyloučený člen družstva právo na vyplacení vypořádacího podílu, kdy nárok na jeho vyplacení vzniká vyklizením bytu. Uvedené je klíčové pro posouzení možné škody a tím i společenské škodlivosti jeho jednání. Nadto pokud by orgány činné v trestním řízení četly rozhodnutí civilních soudů uvedená ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, zjistily by, že žádné částky nájemného či příspěvku do fondu oprav nedlužil, ostatně to poškozený ani netvrdil (což obviněný dále rozvádí). Závěr obou soudů o tom, že mu byla poskytnuta adekvátní bytová náhrada je podle obviněného v příkrém rozporu s provedenými důkazy, protože podmíněnost povinnosti byt vyklidit rozhodnutím občanskoprávního soudu v řízení o vyklizení vyplývá jednoznačně z k důkazu provedených rozhodnutí a dobových znění (několikrát novelizovaného) § 714 obč. zák.

42. Obviněný rovněž brojí proti postupu odvolacího soudu, který odmítl provést důkazy rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí a přípisem Úřadu práce, ze kterých by jednoznačně vyplynulo, že byl pečující osobou a příjemcem příspěvku na péči o jeho invalidní matku a že v rozhodné době bydlel na adrese Sokolovská 197/973, a tedy nemohl užívat předmětný byt. Rovněž odvolacímu soudu vytýká, že odmítl provést důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, ze kterého by vyplynulo, že byl v rozhodné době po oboustranné masivní plicní embolii, s podezřením na karcinom pankreatu a měl zlomený meniskus a omezenou hybnost kyčle, bederní páteře a kolene a v rozhodné době trpěl akutními bolestmi, které mu znemožňovaly pohyb, a tudíž nemohl předmětný byt vyklidit. Odvolací soud tak odmítl provést důkazy nutně potřebné pro posouzení, zda svým jednáním naplnil zákonné znaky přisouzeného trestného činu.

43. Stran právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1, anebo téhož přečinu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, obviněný připomíná, že odvolací soud jeho jednání právně kvalifikoval podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. V odůvodnění svého rozsudku však uvedl, že byt neužíval, či tuto skutečnost nemá za prokázanou, ale že nevyklizením bytu v jeho užívání bránil poškozenému, a tedy popsal skutkovou podstatu trestného činu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku.

44. Ze založených důkazů pak má jednoznačně plynout, že u bytu exekutor vyměnil zámek vstupních dveří nejpozději v březnu 2022 a od tohoto momentu prokazatelně přístup do bytu neměl, a tedy jej nemohl neoprávněně užívat, ale ani vyklidit. Rozhodnutí civilních soudů uvedených výše pak nezakládají důkaz o tom, že obviněný měl být z bytového družstva vyloučen pro nehrazení služeb spojených s užíváním bytu, přičemž závazné jsou toliko výroky daných rozhodnutí, které o důvodech vyloučení ničeho neuvádějí a skutková zjištění odvolacího soudu jsou tak v příkrém rozporu s provedeným dokazováním. Tvrzení státního zástupce, že „obviněný měl zajištěno ubytování v jiném místě“ označuje za lživou účelovou fabulaci, když takové ubytování není nijak blíže specifikováno a ani neexistovalo.

45. Obviněný dále zdůrazňuje, že soudy obou stupňů zcela ignorovaly právo bydlení, které mu podle § 714 obč. zák. svědčilo (k tomu cituje znění daného ustanovení účinné do 31. 12. 2013). Vyloučení z bytového družstva tak nemělo konstitutivní povahu co do jeho povinnosti byt (jednotku) vyklidit.

46. Státní zástupce podle obviněného rovněž zcela nedůvodně z hlediska subsidiarity trestní represe namítá, že „obviněný po tuto dobu neposkytl poškozenému žádnou kompenzaci za užívání bytu.“ Opak této skutečnosti vyplývá jednoznačně ze spisového materiálu civilních soudů, které ale odvolací soud odmítl provést jako důkaz a z nichž se podává, že po většinu rozhodné doby hradil poškozenému částku 900 Kč měsíčně jako určenou částku příspěvku na fond oprav dle zákona. Krom toho přímo ze zákona vyplývá, že poškozený mu měl vyplatit vypořádací podíl, což se ale do dnešního dne nestalo a tato skutečnost nebyla žádným způsobem zohledněna.

47. Uložený trest je pak podle obviněného v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a je vyústěním zjevného zásahu do jeho základních práv a svobod. Uložení peněžitého trestu vedle trestu podmíněného s delší zkušební dobou 57letému advokátu (u kterého je zřejmé, že v důsledku odsouzení přijde o zdroj obživy a ve svém oboru zaměstnání nesežene) jednak vědomě účelově favorizujíce poškozeného, ale především je podle obviněného v příkrém rozporu se zásadami ukládání trestu a ústavními právy obviněného, a to až na samé hranici mučení. Do tohoto uloženého trestu se navíc podle obviněného jednoznačně promítá korupce a vyloučení zúčastněných zástupců orgánů činných v trestním řízení.

48. Vzhledem ke všemu shora uvedenému považuje obviněný podané dovolání za zcela důvodné a plně odůvodněné a žádá, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek jako nezákonný zrušil.

III. Přípustnost dovolání

49. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.

50. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

51. Obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), písm. b), písm. d), písm. e), písm. g), písm. h) a písm. m) tr. řádu.

52. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).

53. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. řádu tak, jak je uvedeno v bodu 2. tohoto usnesení, platí, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu nebyl naplněn v žádné jeho alternativě. To proto, neboť je zřejmé, že nedošlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku obviněného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, proto již první předpoklad pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu nebyl splněn a Nejvyšší soud se v tomto usnesení k uvedenému dovolacímu důvodu dále již nevyslovuje.

54. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu platí, že tento je dán tehdy, rozhodl-li ve věci věcně nepříslušný soud (první varianta), nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně (druhá varianta). Tento důvod dovolání představuje zohlednění práva na zákonného soudce, přičemž podle článku 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci.

55. Obviněný své dovolání zjevně směřuje ke druhé variantě tohoto dovolacího důvodu, která spočívá ve skutečnosti, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je tedy možné namítat nenáležité obsazení soudu, přičemž tímto se rozumí takový případ, kdy obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona o soudech a soudcích. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. řádu, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu apod.

56. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud – co do vymezení obsahu daného dovolacího důvodu – za nutné připomenout, že ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudů a soudců „ad hoc“ (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1171/14, ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 564/17, a ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 22/16).

57. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí práva na zákonného soudce – jako garance proti možné svévoli – i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudu. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z článku 38 odst. 1 Listiny patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu. Osoba soudce ve složení senátů musí být jista předem, než obžaloba dojde soudu (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98).

58. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, platí, že je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod přitom nelze uplatnit, jestliže uvedená okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. řádu. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.

59. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obecně platí, že tento dovolací důvod nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, nýbrž pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle kterého nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz v případě hlavního líčení § 202 odst. 2 až 5 tr. řádu a v případě veřejného zasedání § 263 tr. řádu). Podle článku 38 odst. 2 Listiny má obviněný právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stadiu trestního řízení zabezpečeno právě povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej i ohledně konaného veřejného zasedání (§ 198, § 233 tr. řádu). Porušení těchto ustanovení přitom může založit právě uvedený dovolací důvod.

60. Další dovolací důvod, který obviněný uplatňuje, je uveden v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu a je dán, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 tr. řádu nebo v § 11a tr. řádu. Uvedený dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání [podle § 172 odst. 1 tr. řádu, § 188 odst. 1 písm. c) tr. řádu, § 223 odst. 1 tr. řádu, § 231 odst. 1 tr. řádu, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. řádu]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. řádu.

61. K nápravě zásadních (extrémních) vad ve skutkových zjištěních je pak určen dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jenž je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (prvá alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa).

62. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu) [prvá alternativa], případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.) [druhá alternativa], a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno (třetí alternativa).

63. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (prvá alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

64. Nejvyšší soud toliko dodává, že i při respektování taxativního charakteru výčtu dovolacích důvodů, platí, že interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně základních práv a svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání

65. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, jakož i průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, zjistil, že dovolací argumentace obviněného je v části, v níž odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první alternativě, důvodná. Napadený rozsudek odvolacího soudu tedy v dovolacím přezkumu neobstál, a to pro nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, konkrétně co do otázky zda a do jakého okamžiku obviněnému náleželo i po zániku jeho členství v bytovém družstvu právo bydlení a související právo na zajištění bytové náhrady či přístřeší ze strany bytového družstva (poškozeného), a tedy do jakého okamžiku obviněný užíval daný byt po právu a od kdy je již jeho jednání nutno posoudit jako protiprávní a naplňující znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku.

66. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, dále v souladu s § 265k odst. 2 věta druhá tr. řádu zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a v neposlední řadě podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

67. Naopak pokud jde o další námitky obviněného, platí, že tyto buďto odpovídaly jím uplatněným dovolacím důvodům, avšak Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými, anebo žádnému z obviněným uvedených, ale ani jiných zákonných dovolacích důvodů neodpovídaly, popřípadě se jejich vypořádání – s ohledem na kasační zásah Nejvyššího soudu, v důsledku něhož se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení – stalo aktuálně bezpředmětným, a proto se k nim Nejvyšší soud níže vyslovuje jen okrajově. K jednotlivým dovolacím námitkám obviněného pak dovolací soud uvádí následující:

IV. A K dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. a), písm. b), písm. d), písm. e) a písm. g) tr. řádu

68. Stran argumentace, kterou obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, Nejvyšší soud – ve shodě s vyjádřením státního zástupce – konstatuje, ačkoliv tato odpovídá danému dovolacímu důvodu, že platí, že porušení práva obviněného na zákonného soudce ústavně garantovaného článkem 38 odst. 1 Listiny a na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu článku 36 a násl. Listiny, v projednávané trestní věci neshledal.

69. Podstata této námitky obviněného spočívá v tom, že senát 9 To odvolacího soudu rozhodoval ve složení JUDr. Trojanová, JUDr. Benda a JUDr. Cihlář, přičemž JUDr. Cihlář se podílel na projednání a rozhodování věci z titulu náhradního soudce senátu 9 To odvolacího soudu, a to namísto JUDr. Křikavové. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, stalo se tak z důvodu vyloučení JUDr. Křikavové z projednávání a rozhodování trestní věci obviněného, k němuž došlo na základě usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 1. 2024, č. j. 9 To 434/2023-620, a to podle § 31 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v § 30 tr. řádu. Konkrétně JUDr. Křikavová uvedla, že v obviněném poznala svého bývalého kolegu z Obvodního soudu pro Prahu 2, s nímž se znala i mimopracovně, tento zastupoval její děti v dědickém řízení, vždy jej řadila mezi své přátele a velmi si ho vážila jako člověka (srov. č. l. 620). Takové skutečnosti – které nadto sám obviněný nijak nepopírá, jak je zřejmé z jeho repliky k dovolání – podle Nejvyššího soudu vyvolaly objektivní (a jak je zjevné z vyjádření dané soudkyně, které je součástí výše označeného usnesení, i subjektivní) pochybnost o nepodjatosti dané osoby, na niž odvolací soud správně reagoval tak, že rozhodl, jak je uvedeno shora, a v souladu s Rozvrhem práce Městského soudu v Praze pro rok 2024, jenž byl účinný ke dni konání veřejného zasedání o odvolání obviněného, se na projednání a rozhodnutí o odvolání obviněného podílel JUDr. Cihlář jakožto náhradní soudce senátu 9 To. Dlužno dodat, že pro posouzení správnosti postupu odvolacího soudu nemá žádný význam, kdy si soudkyně JUDr. Křikavová tuto skutečnost uvědomila (tedy ani že se tak stalo těsně před zahájením veřejného zasedání), neboť stěžejní je, že důvody jejího vyloučení z projednávání a rozhodování věci obviněného byly objektivně zjištěny a na tuto skutečnost odvolací soud reagoval tak, jak předvídá § 30 a násl. tr. řádu, tedy v souladu se zákonem a na něj navazujícím příslušným rozvrhem práce.

70. V takovém postupu odvolacího soudu, podle přesvědčení Nejvyššího soudu, nelze spatřovat cokoliv protiústavního, když nepředstavoval nepřípustné odnětí obviněného jeho zákonnému soudci, který byl pro poměr k osobě obviněného z projednávání a rozhodování jeho trestní věci, tedy ze zákonem předvídaných důvodů, vyloučen. Naopak – v souladu s předem danými, tedy předvídatelnými a současně i transparentními pravidly – vedl k zajištění naplnění dalšího neméně důležitého ústavního požadavku na soudní rozhodování, jímž je nestrannost soudce ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy a článku 36 odst. 1 Listiny. Pouze na okraj lze dodat, že tvrdí-li obviněný, že o změně složení senátu 9 To odvolacího soudu nebyl vyrozuměn, pak je třeba znovu poukázat na důvody, které k tomuto postupu bezprostředně před konáním veřejného zasedání vedly. Z protokolu o veřejném zasedání se složení rozhodujícího senátu podává (srov. č. l. 596) a obviněný dále neuvádí žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by byl jakkoliv zkrácen na svých procesních právech.

71. Na uvedené přímo navazuje další dovolací námitka obviněného, již tento podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Konkrétně obviněný uvádí, že všichni státní zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a všichni soudci Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze jsou vůči jeho osobě podjatí, a proto se nemohou podílet na projednávání a rozhodování jeho trestní věci. Obviněný tak tvrdí, že došlo k porušení jeho již vzpomenutého ústavně zaručeného práva, aby jeho věc byla projednána před nestranným soudem ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy a článku 36 odst. 1 Listiny. Ani této námitce – byť opět odpovídá obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu – Nejvyšší soud nemohl přisvědčit, a to pro její zjevnou neopodstatněnost.

72. Předně totiž platí, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu lze brojit pouze proti případům, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tímto orgánem je třeba rozumět soudce soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, nikoliv ale státního zástupce, policejní orgán anebo jiné osoby, např. zapisovatele (srov. DRAŠTÍK, A. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR a. s., 2017, s. 455-456, srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003, anebo ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 218/2005). Namítá-li obviněný podjatost „všech soudců Obvodního soudu pro Prahu 9 a všech soudců Městského soudu v Praze“, platí, že z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. řádu lze rozhodnout jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců jako konkrétních osob; výroky obviněného směřující obecně proti soudcům nejsou samy o sobě důvodem k tomu, aby bylo rozhodnuto, že určitý konkrétní soudce je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. řádu z důvodu tzv. podjatosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 1996 sp. zn. 2 Tzn 173/96, uveřejněný pod č. Rt 34/1997 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy takto povšechně namítanou podjatostí „všech soudců“ uvedených soudů se Nejvyšší soud zabývat nemohl.

73. Obviněný nicméně ve svém dovolání výslovně zmiňuje samosoudce soudu prvního stupně, který rozhodl v jeho trestní věci, tedy Mgr. Kriebela. Námitku podjatosti daného soudce obviněný uplatnil již ve svém odvolání a odvolací soud se jí zabýval v bodu 11. svého rozsudku. Zde uvedl, že soudce soudu prvního stupně k námitce obviněného usnesením ze dne 26. 9. 2023, č. j. 3 T 117/2023-523, rozhodl tak, že podle § 31 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v § 30 odst. 1 tr. řádu není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v dané trestní věci, přičemž tento svůj závěr velmi podrobně a náležitě odůvodnil. Proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně podal obviněný stížnost, o níž rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 12. 12. 2023, č. j. 9 To 435/2023-561, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou. Odvolací soud přitom vysvětlil, že důvody, pro které obviněný označil soudce soudu prvního stupně za podjatého, byly založeny na nesouhlasu s procesním postupem daného soudce při doručování opisu trestního příkazu obviněnému.

74. V samotném procesním postupu soudu však důvod podjatosti ve smyslu „vztahu k projednávané trestní věci“ podle § 30 odst. 1 tr. řádu spatřovat nelze, a to ani tehdy, když takový postup vykazuje určité nedostatky (srov. DURDÍK, T. In DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, s. 245., srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019). Lze jen dodat, že opakované doručování trestního příkazu obviněnému podle odvolacího soudu nebylo vedeno snahou na něj jakkoliv působit, ale mělo za cíl zajistit ochranu jeho procesních práv, když obviněný měl zřízeny dvě datové schránky (advokáta a fyzické osoby), přičemž trestní příkaz mu byl nejprve nesprávně doručen do datové schránky advokáta.

75. V souvislosti s další námitkou obviněného poukazující na (podle něj) nezákonný postup předsedkyně odvolacího soudu spočívající v „manévrech“ justiční stráže v souvislosti s projednáváním odvolání obviněného Nejvyšší soud jen dodává, že tato uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť předsedkyně odvolacího soudu se nijak nepodílela na projednávání a rozhodování jeho trestní věci. Lze jen doplnit, že důvodnost a rozsah zajištění bezpečnosti a pořádku v budově soudu Nejvyššímu soudu nepřísluší jakkoliv hodnotit.

76. Nejvyšší soud proto uzavírá, že ani tuto část dovolací argumentace obviněného neshledal jako opodstatněnou. Lze jen dodat – avšak vzhledem ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu, v důsledku něhož se věc vrací odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, toliko nad rámec nosných důvodů tohoto usnesení – že doposud skutečně nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti uplatněné obviněným na č. l. 579 v návaznosti na odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jak tvrdí obviněný ve svém dovolání (srov. bod 6. tohoto usnesení). Prostor pro její posouzení a rozhodnutí o této tak odvolací soud dostává nyní.

77. Další část dovolací argumentace obviněného se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Tvrdí-li obviněný, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, když v důsledku opakovaného doručování trestního příkazu soudu prvního stupně, proti němuž již podal odpor, došlo k obživnutí tohoto trestního příkazu a zrušení dříve doručeného předvolání k hlavnímu líčení, které tak v rozporu se zákonem proběhlo v jeho nepřítomnosti, má Nejvyšší soud za to, že takto uplatněná námitka naplňuje uvedený dovolací důvod. Jak však Nejvyšší soud zjistil, jde i v tomto případě o námitku zjevně neopodstatněnou, když správnosti právních úvah obviněného o účincích opětovného doručení trestního příkazu, proti němuž již byl podán odpor, nelze přisvědčit.

78. To proto, neboť obviněným preferovaný právní výklad, podle něhož opětovným doručením trestního příkazu, proti němuž již dříve podal odpor, došlo k jeho „obživnutí“ a současně ke zrušení předvolání k již nařízenému hlavnímu líčení, nemá žádnou oporu v zákoně, v rozhodovací praxi, ani v odborné literatuře (ostatně obviněný na podporu tohoto svého stanoviska žádné takové zdroje neuvádí).

79. Nejvyšší soud nejprve připomíná obsah spisového materiálu. Dne 29. 8. 2023 byla soudu prvního stupně doručena obžaloba státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 28. 8. 2023, sp. zn. 1 ZT 304/2022 (č. l. 462). O této skutečnosti byl obviněný vyrozuměn přípisem ze dne 29. 9. 2023 (č. l. 481). Dne 30. 8. 2023 byl obviněnému do datové schránky advokáta doručen trestní příkaz soudu prvního stupně ze dne 30. 8. 2023, č. j. 3 T 117/2023-483 (dále jen „trestní příkaz“). Téhož dne byl soudu prvního stupně doručen odpor obviněného proti uvedenému trestnímu příkazu, odeslaný z datové schránky advokáta a odpor proti trestnímu příkazu odeslaný z datové schránky fyzické osoby (druhý z uvedených s přípisem, že doručení obžaloby a trestního příkazu je neúčinné z důvodu jeho doručení do datové schránky advokáta).

Dne 1. 9. 2023 samosoudce soudu prvního stupně nařídil v trestní věci obviněného hlavní líčení na 18. 9. 2023 a obviněnému zaslal předvolání k hlavnímu líčení spojené s omluvou, že mu byla obžaloba a trestní příkaz doručeny do datové schránky advokáta s tím, že do budoucna se soud prvního stupně takového pochybení vyvaruje, a dále s vysvětlením, že i přes uvedená pochybení má samosoudce soudu prvního stupně za to, že se s trestním příkazem seznámil a byl mu doručen do vlastních rukou, nicméně mu jej zasílá nově i do datové schránky fyzické osoby; současně však jím podaný odpor proti trestnímu příkazu považuje za podaný řádně a včas, pročež ve věci nařizuje hlavní líčení na termín stanovený v předvolání (srov. č. l.

493). Předvolání k hlavnímu líčení, včetně uvedeného přípisu, a dále trestní příkaz a obžaloba, byly obviněnému doručeny do datové schránky fyzické osoby dne 18. 9. 2023. Protože obviněnému před dnem konání hlavního líčení nebylo předvolání k tomuto doručeno, nařídil soudce soudu prvního stupně nový termín hlavního líčení na 26. 9. 2023, k němuž opět předvolal obviněného a k předvolání připojil obžalobu a trestní příkaz. Předvolání k hlavnímu líčení bylo obviněnému doručeno dne 18. 9. 2023. Dne 18.

9. 2023 obviněný zaslal soudu prvního stupně přípis, že proti trestnímu příkazu již podal odpor a tento tak byl zrušen, jeho opakované doručování považuje za nezákonné, pročež proti trestnímu příkazu znovu podává z procesní opatrnosti odpor. Uvedené skutečnosti následně zrekapituloval samosoudce soudu prvního stupně na počátku hlavního líčení dne 26. 9. 2023, načež konstatoval, že u obviněného byla zachována lhůta k přípravě na hlavní líčení (viz č. l. 518).

80. Na podkladě výše uvedeného je Nejvyšší soud toho názoru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu v projednávané trestní věci naplněn nebyl. Obviněný byl řádně a včas předvolán k hlavnímu líčení, bylo mu sděleno, že jím podaný odpor soud považuje za řádně a včas podaný a na jeho základě se bude dne 26. 9. 2023 konat hlavní líčení, k němuž jej současně předvolává. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není účinné podání odporu proti trestnímu příkazu nijak vázáno na doručení trestního příkazu oprávněné osobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 186/2016, uveřejněné pod č. 2/2021-II. Sb. rozh. tr., body 27. až 29.), a tedy skutečnost, že obviněný podal odpor proti trestnímu příkazu, s nímž se zjevně seznámil, byť mu byl tento doručen nesprávně nejprve do datové schránky advokáta, nemá žádný vliv na účinky podaného odporu stanovené zákonem v § 314g odst. 2 tr. řádu, tedy zrušení trestního příkazu a nařízení hlavního líčení. Skutečnost, že součástí datové zprávy doručené obviněnému dne 18. 9. 2023 byly vedle předvolání k hlavnímu líčení a uvedeného vysvětlení soudu prvního stupně, také trestní příkaz a podaná obžaloba, které obviněnému byly dříve nesprávně doručeny do datové schránky advokáta, na závěru o účinnosti předvolání obviněného k hlavnímu líčení, které bylo nařízeno na základě jím dříve podaného odporu proti trestnímu příkazu, o němž jej soud prvního stupně informoval, že jej považuje za řádně a včas podaný, nemůže nic změnit. Jednoduše proto, že takový účinek opětovně doručované písemnosti zákon nepřiznává, přičemž obviněný byl – a to je z hlediska zachování jeho práva být přítomen projednání své právní věci ústavně zaručeného článkem 38 odst. 2 Listiny zásadní – o právním náhledu a dalším postupu soudu prvního stupně tímto explicitně zpraven. Dospěl- li tedy soud prvního stupně ke zjištění, že podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle § 202 odst. 2 tr. řádu, který telefonicky i písemně odmítl se k němu dostavit (srov. č. l. 509 a 515), byly splněny, nemá Nejvyšší soud, co by tomuto právnímu posouzení nastalé procesní situace vytknul a souhlasí se závěrem státního zástupce, že projednávání věci v nepřítomnosti obviněného představovalo zákonem předvídaný a přípustný zásah do jeho práva být přítomen projednání své právní věci.

81. V souvislosti s uvedeným lze dodat, že výhrada obviněného vůči rozsudku odvolacího soudu, v němž tento nebyl s to vysvětlit, proč mu soud prvního stupně opakovaně zaslal trestní příkaz, není oprávněná. Odvolací soud se totiž s danou námitkou obviněného náležitě a přesvědčivě vypořádal v bodech 8. až 10. svého rozsudku (v duchu výše uvedených úvah dovolacího soudu).

82. Mimo uplatněné dovolací důvody pak stojí námitky obviněného, že ve veřejném zasedání mu odvolací soud znemožnil realizaci posledního slova a neumožnil mu reagovat na zamítnutí jeho důkazních návrhů, když ihned po závěrečných návrzích procesních stran vyhlásil rozsudek ve věci samé. K uvedenému lze – zcela ve shodě s vyjádřením státního zástupce – dodat, že právo posledního slova náleží obviněnému toliko v hlavním líčení (srov. § 217 tr. řádu), nikoliv ve veřejném zasedání, v němž obviněnému náleží právo závěrečného návrhu (§ 235 odst. 3 tr. řádu). V nyní projednávané trestní věci proto odvolací soud postupoval zcela v souladu se zákonem, jestliže po přednesení důkazních návrhů a zjištění, zda strany mají případné další návrhy na doplnění dokazování, udělil slovo k závěrečným návrhům nejprve státnímu zástupci a poté obviněnému a po závěrečné poradě senátu rozhodl o důkazních návrzích (srov. č. l. 602 a 603), a to usnesením, proti němuž trestní řád stížnost nepřipouští (srov. přiměřeně § 141 odst. 2, § 216 odst. 1 a § 235 odst. 2 tr. řádu, viz také FENYK, J. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR a. s., 2017, s. 227). Domáhá-li se obviněný práva reagovat na zamítnutí jeho důkazních návrhů, platí, že právo vyjádřit se k usnesení, jímž odvolací soud zamítne důkazní návrhy stran, trestní řád nezná. Jak totiž správně podotýká státní zástupce ve svém vyjádření, podstatné je to, aby soud v písemném vyhotovení svého rozhodnutí náležitě vysvětlil, proč nevyhověl návrhu na doplnění dokazování (což odvolací soud učinil v bodech 14. a 15. svého rozsudku).

83. Další dovolací námitky obviněného směřují do oblasti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Obviněný je totiž přesvědčen, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, když byl uznán vinným skutkem, který není trestným činem, resp. byl odsouzen pro skutek, pro který byl již potrestán kárným příkazem České advokátní komory. Takto formulovaná námitka přitom plně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, když co do podstaty směřuje proti porušení principu ne bis in idem, zakotveného v článku 4 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě, tedy zákazu dvojího postihu pro tentýž skutek. Nicméně ani tato část dovolací argumentace obviněného není opodstatněná.

84. Obviněný namítá, že pro totéž jednání, které bylo předmětem jeho trestního stíhání v nynější trestní věci, již byl potrestán kárným příkazem České advokátní komory, a to v řízení vedeném pod sp. zn. K-44/2023 (jak doplňuje ve své replice). Pomine-li Nejvyšší soud skutečnost, že obviněný danou námitku prvně vznesl až ve svém dovolání (srov. odvolání obviněného na č. l. 577 a násl. a protokol o veřejném zasedání na č. l. 596 a násl. a contrario), je pro její posouzení stěžejní závěr plynoucí z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 3 To 44/2015, uveřejněného pod č. 47/2016 Sb. rozh. tr. Z uvedeného judikátu se totiž podává, že usnesení kárného senátu kárné komise České advokátní komory, kterým byl advokát uznán vinným kárným proviněním, jehož se dopustil jednáním porušujícím povinnosti uložené mu ustanoveními § 16 a § 17 zákona o advokacii, nevytváří překážku „rei iudicatae“ s účinky „ne bis in idem“, pro kterou by bylo nutno podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu zastavit jeho trestní stíhání. Řízení o kárném provinění advokáta totiž není řízením o trestním obvinění z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva (jeho tzv. Engel kritérií – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014, uveřejněné pod č. 40/2015-II. Sb. rozh. tr.). Ani této části dovolací argumentace obviněného proto Nejvyšší soud nevyhověl.

85. Zbývající část dovolacích námitek obviněný podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž Nejvyšší soud zjistil, že tomuto dovolacímu důvodu žádná z jím uvedených námitek neodpovídá.

86. Předně jde o tvrzení obviněného, že odvolací (a před ním prvostupňový) soud nesprávně zjistil skutkový stav věci, když dospěl k závěru, že k výměně zámků pověřeným soudním exekutorem Mgr. Michalem Suchánkem, resp. jeho zaměstnancem V. T., došlo až dne 27. 5. 2022. Má totiž za to, že se tak stalo již v březnu téhož roku, přičemž odlišný závěr odvolacího soudu je podle něj ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. K uvedenému Nejvyšší soud zjistil, že obviněný se omezuje toliko na své tvrzení, že k výměně zámků mělo dojít již v březnu 2022, přičemž nijak blíže ve svém dovolání nerozvádí, z jakých důkazů (vyjma jeho vlastní výpovědi) se má podávat odlišný závěr, než k jakému dospěl odvolací soud. Ten však vycházel z dokazování provedeného před soudem prvního stupně, a to výpovědi svědka T., který uvedl, že dne 27.

5. 2022 byt zpřístupnil zámečník a obviněný byl následně vyzván k vyzvednutí klíčů od bytu, což neučinil (viz bod 14. rozsudku soudu prvního stupně), a dále videozáznamu o vyklizení bytu ze dne 27. 5. 2022 (viz bod 31. rozsudku soudu prvního stupně). Obviněným tvrzený rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, tedy ve skutečnosti není založen na tvrzení existujícího zjevného rozporu v procesu dokazování.

Jádro námitek obviněného naopak spočívá v setrvalém prosazování vlastní verze skutkového děje, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů. V tomto směru však obviněný přehlíží, že to je soud prvního stupně, popřípadě za splnění zákonem stanovených podmínek soud odvolací, a nikoliv on, kdo je nadán oprávněním hodnotit provedené důkazy a na základě tohoto hodnocení činit relevantní skutková zjištění. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud takto uplatněné námitce obviněného nemohl přisvědčit.

87. Dále obviněný namítá, že odvolací soud zamítl jeho důkazní návrhy, jimiž chtěl prokázat, že byt neužíval a nemohl jej ani vyklidit, neboť mu v tom bránil jeho zdravotní stav. Ani tato námitka obviněného však neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu v tom směru, že by odvolací soud stran rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, nedůvodně neprovedl navrhované podstatné důkazy. To proto, neboť z protokolu o veřejném zasedání (viz č. l. 602), jakož i z obsahu jeho napadeného rozsudku (srov. bod 17. daného rozhodnutí), se podává, že odvolací soud doplnil dokazování o obviněným předložené lékařské zprávy a fakturu o stěhování z ledna roku 2021, na jejichž základě dovodil, že jeho zdravotní stav mu nijak nebránil ve splnění povinnosti vyklidit byt a předat jej poškozenému, jak plynulo z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 9. 2019, č. j. 39 C 211/2009-806, který nabyl právní moci dne 16. 8. 2020. Odvolací soud rovněž dokazování doplnil o dokumenty doložené obviněným, totiž rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 13. 1. 2015, č. j. MSPV-UM/688/15/4S-HMP, a přípisem Úřadu práce ze dne 27. 1. 2021, jak plyne z protokolu o veřejném zasedání (viz č. l. 602) a z odůvodnění jeho rozsudku (srov. jeho bod 15.). Rovněž dalšími důkazními návrhy, které obviněný učinil u veřejného zasedání a které odvolací soud usnesením zamítl, se odvolací soud zabýval v odůvodnění svého rozsudku (srov. bod 14.), kde náležitě vysvětlil, proč tyto považoval za nadbytečné. Odvolací soud tedy zjevně provedl obviněným navrhované důkazy, ev. v případě jejich zamítnutí pro nadbytečnost tento svůj postup náležitě odůvodnil v rámci svého rozsudku, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí alternativě tudíž nebyl naplněn.

88. Pouze na okraj lze doplnit, že obdobné námitce obviněného, že státní zástupkyně odmítla zajistit důkazy týkající se jeho pohledávky za poškozeným z titulu zániku jeho členství v bytovém družstvu a související povinnosti vypořádat členský podíl, nemohl Nejvyšší soud popřát sluchu. To proto, neboť obviněný jednak nebrojí proti postupu soudů nižších stupňů, ale jiného orgánu činného v trestním řízení, a dále proto, že pro posouzení nyní projednávané trestní věci je otázka vzájemného vypořádání mezi obviněným a poškozeným zcela irelevantní, jak správně podotýká státní zástupce ve svém vyjádření.

89. Obviněný rovněž tvrdí, že soudy nižších stupňů se nezabývaly vlivem pandemie COVID-19 na jeho možnost byt vyklidit. Jak však Nejvyšší soud uvedl v bodu 87. tohoto usnesení, odvolací soud doplnil dokazování o fakturu o stěhování z ledna 2021 (č. l. 580), předloženou obviněným, z níž se podává, že obviněný byl s to – jím uváděné pandemické situaci navzdory – poptat a realizovat stěhovací služby, a mohl tudíž splnit svoji povinnost vyklidit byt deklarovanou výše označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4. Ani této námitce obviněného – nadto neodpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v žádné jeho alternativě, ale spíše směřující k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v tom směru, zda splnění povinnosti obviněného vyklidit byt bránila nějaká nepřekonatelná objektivní překážka nezávislá na jeho vůli – proto Nejvyšší soud nepřitakal.

90. Konečně žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá ani námitka obviněného, že se soudy nižších stupňů nezabývaly jeho návrhy na odklad vykonatelnosti výše uvedených rozhodnutí civilních soudů, které uplatnil v dovolacím řízení a v řízení o ústavní stížnosti. K uvedenému Nejvyšší soud toliko doplňuje, že obviněný nijak nevysvětlil, jaký vliv by podání těchto návrhů mělo mít na probíhající trestní řízení, přičemž Nejvyššímu soudu nijak nepřísluší jakkoliv dotvářet či rozvíjet jím předloženou dovolací argumentaci (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Z téhož důvodu se Nejvyšší soud blíže nezabýval ani námitkou obviněného, že jeho odsouzení je založeno na lživých výpovědích svědků M. R. (předsedy bytového družstva – poškozeného) a Mgr. Michala Suchánka (soudního exekutora), neboť toto své tvrzení nijak dále nerozvádí.

IV. B K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu

91. Jako odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a současně důvodnou Nejvyšší soud shledal tu část dovolací argumentace obviněného, která směřuje do oblasti právního posouzení skutku, jímž byl rozsudkem odvolacího soudu uznán vinným a který byl právně posouzen jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku.

92. Pro připomenutí Nejvyšší soud uvádí, že z hlediska právního posouzení věci jsou klíčová následující skutková zjištění soudů nižších stupňů: dne 11. 2. 1988 Stavební bytové družstvo ČKD Praha (právní předchůdce poškozeného – bytového družstva) schválilo převod členských práv k bytu na obviněného; dne 14. 4. 1988 uvedené bytové družstvo uzavřelo s obviněným dohodu o užívání daného bytu, který již dne 11. 2. 1988 předalo obviněnému; rozhodnutím představenstva poškozeného ze dne 6. 9. 2000 byl obviněný z bytového družstva vyloučen (dále jen „rozhodnutí představenstva poškozeného“), rozhodnutí shromáždění delegátů poškozeného ze dne 26.

4. 2001 bylo vyloučení obviněného z bytového družstva schváleno (dále jen „rozhodnutí shromáždění delegátů poškozeného“); Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2005, č. j. 34 Cm 38/2001-107 (ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006, č. j. 14 Cmo 608/2005-160), který nabyl právní moci dne 13. 12. 2006, zamítl žalobu obviněného na určení, že rozhodnutí představenstva poškozeného je neplatné; týmž rozsudkem zamítl též žalobu obviněného na určení, že rozhodnutí shromáždění delegátů bytového družstva o jeho vyloučení z tohoto bytového družstva je neplatné; obviněný nadále užíval daný byt spolu s příslušenstvím, měl zde uloženy své osobní věci a dokumentaci související s výkonem advokacie; poškozený obviněnému navrhl uzavření smlouvy o nájmu bytu, na což obviněný nereagoval; stejně tak obviněný nereagoval na výzvy poškozeného k vyklizení bytu a jeho předání; Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8.

9. 2019, č. j. 39 C 211/2009-806 (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, č. j. 54 Co 40/2020-852), který nabyl právní moci dne 16. 8. 2020, vyslovil, že obviněný je povinen vyklidit byt a předat jej poškozenému do 15 dnů od právní moci uvedeného rozsudku; dne 31. 8. 2020 obviněnému marně uplynula lhůta k dobrovolnému splnění těchto povinností, přičemž obviněný tyto povinnost nesplnil ani následně; dne 27. 5. 2022 V. T., zaměstnanec soudního exekutora Mgr. Michala Suchánka, pověřeného vedením exekuce (dále jen „soudní exekutor“), provedl otevření bytu, soupis věcí a výměnu zámků, přičemž vyzval obviněného k vyzvednutí klíčů a vyklizení bytu; dne 16.

11. 2022 zaměstnanec soudního exekutora vyklidil byt a tento předal poškozenému.

93. Takto zjištěný skutkový stav (s dílčí korekcí ze strany odvolacího soudu oproti skutkovému zjištění soudu prvního stupně stran okamžiku, od kdy obviněnému bylo znemožněno byt užívat) soudy nižších stupňů právně posoudily tak, že obviněný daný byt užíval po právu od 14. 4. 1988, tj. ode dne, kdy s ním právní předchůdce poškozeného uzavřel dohodu o užívání bytu. Tento stav trval až do dne 13. 12. 2006, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2005, č. j. 34 Cm 38/2001-107 (ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006, č. j. 14 Cmo 608/2005-160), jímž uvedený soud zamítl žaloby obviněného na určení, že rozhodnutí představenstva poškozeného je neplatné a na určení, že rozhodnutí shromáždění delegátů bytového družstva o jeho vyloučení z tohoto bytového družstva je rovněž neplatné. Od tohoto okamžiku podle přesvědčení soudů nižších stupňů obviněný užíval daný byt neoprávněně, a to až do chvíle, kdy mu bylo znemožněno v užívání bytu pokračovat, což se stalo dne 16. 11. 2022, kdy zaměstnanec soudního exekutora byt vyklidil (srov. body 49., 51. a 55. rozsudku soudu prvního stupně), resp. dne 27. 5. 2022, kdy zaměstnanec soudního exekutora provedl výměnu zámků u vstupních dveří bytu (srov. body 21. a 22. rozsudku odvolacího soudu). V návaznosti na námitku obviněného, že i po právní moci rozsudku, jímž byly zamítnuty jeho žaloby proti rozhodnutí představenstva a rozhodnutí shromáždění delegátů poškozeného, mu na základě § 714 obč. zák. i nadále svědčilo právo bydlení, a nebyl tak povinen byt vyklidit, a to až do zajištění příslušné bytové náhrady poškozeným, odvolací soud uvedl, že obviněný byl z bytového družstva vyloučen z důvodu uvedeného v § 711 odst. 2 obč. zák., pročež – v souladu s § 712 odst. 5 a § 714 obč. zák. – postačilo, aby mu poškozený poskytl toliko přístřeší ve smyslu § 712 odst. 5 obč. zák. Podle odvolacího soudu však bylo prokázáno, že obviněný byl o vyklizování bytu vyrozuměn, při vyklizení měl zjevně zajištěno jiné ubytování a většina věcí již byla z bytu odvezena jím samým, pročež mu nebylo nutné žádné přístřeší zajišťovat (srov. bod 23. rozsudku odvolacího soudu in fine).

94. Nejvyšší soud se ztotožňuje s obviněným, že takovéto právní posouzení stěžejní předběžné otázky, zda byt užíval i po zániku svého členství v bytovém družstvu (poškozeném) v souladu s právem či nikoliv, je nesprávné a má zásadní význam pro právní posouzení jemu přisouzeného skutku. Klíčové pro závěr, zda obviněný užíval byt v souladu s právem či nikoliv je přitom posouzení, zda obviněnému svědčil právní titul k užívání bytu i po zániku jeho členství v bytovém družstvu, o jaký právní titul se jednalo a do kdy tento trval (pokud vůbec došlo k jeho zániku). Za účelem tohoto posouzení Nejvyšší soud nejprve připomíná právní úpravu, která na posuzovaný případ dopadá:

95. Podle § 231 odst. 1, 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. 12. 2000, platilo, že členství (v bytovém družstvu – pozn. Nejvyššího soudu) zaniká písemnou dohodou, vystoupením, vyloučením nebo zánikem družstva (odst. 1). Člen může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, který spáchala proti družstvu nebo členu družstva. O vyloučení, které musí být členu písemně oznámeno, rozhoduje, pokud stanovy neurčují jinak, představenstvo. Proti rozhodnutí o vyloučení má právo podat člen odvolání k členské schůzi (odst. 3).

96. Z § 712 odst. 1, 2 a 5, 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 30. 3. 2006, plynulo, že bytovými náhradami jsou náhradní byt a náhradní ubytování (odst. 1). Náhradním bytem je byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodů podle § 711 odst. 1 písm. a), b), e), f) a i), má nájemce právo na náhradní byt, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má vyklidit (přiměřený náhradní byt). Soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní byt o menší podlahové ploše než vyklizovaný byt. Skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodů podle § 711 odst. 1 písm. b) a nájemce přestal vykonávat práci pro pronajímatele bez vážných důvodů, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší; soud může rozhodnout, že z důvodů zvláštního zřetele hodných má nájemce právo na náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt, nebo právo na náhradní ubytování (odst. 2). Skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c), d), g) a h), stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c) a d), může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt. Přístřeším se rozumí provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění jeho bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby (odst. 5). Pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není tento nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna; společní nájemci mají nárok jen na jednu bytovou náhradu (odst. 6).

97. Ustanovení § 712a obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013, stanovilo, že v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením § 687 až 699 obč. zák. a přiměřeně § 700 až § 702 odst. 1 obč. zák.

98. Z § 714 obč. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2006, se podávalo, že zánikem členství osoby v bytovém družstvu zanikne její nájem bytu. Nájemce družstevního bytu není povinen se z bytu vystěhovat, pokud mu není zajištěna bytová náhrada za podmínek stanovených v § 712. Vrácení členského podílu se může člen domáhat teprve po vystěhování z bytu, a to ve lhůtě dané stanovami družstva.

99. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) platí, že není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

100. Z § 3074 odst. 1 o. z. se podává, že nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci ani pro pacht.

101. Podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dopustí ten, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného, přičemž bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.

102. Z citovaných relevantních zákonných ustanovení se podle přesvědčení Nejvyššího soudu podává právní závěr, že obviněný, poté co jeho členství v bytovém družstvu zaniklo podle § 231 odst. 1, 4 obch. zák. na základě rozhodnutí shromáždění delegátů poškozeného ze dne 26. 4. 2001, a to z důvodu, že opětovně a přes výstrahu porušoval členské povinnosti, nebyl povinen se z bytu vystěhovat, a to až do zajištění odpovídající bytové náhrady, a tedy mu na podkladě § 712, § 712a a § 714 obč. zák. svědčilo tzv. právo bydlení.

103. Uvedené se podává již z prostého jazykového výkladu § 714 věty druhé obč. zák. Tento právní závěr lze podpořit odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že právní vztah mezi (dosavadním) pronajímatelem a osobou, jejíž nájemní poměr skončil, vychází z kontinuity právního vztahu nájmu bytu a specifického vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem po zániku práva nájmu, který je výslovně upraven v § 712a obč. zák. a zahrnuje tzv. právo bydlení dřívějšího nájemce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, uveřejněný pod C 1503 ve svazku 21 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu a pod č. 20 v sešitě č. 2 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 1109/2003, uveřejněný pod C 2792 ve svazku 30 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, a ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 1304/2006). Toto právo osobě, jejíž nájemní poměr skončil, přitom svědčí až do zajištění bytové náhrady, a tedy není povinna se z bytu vystěhovat, dokud pro ni není bytová náhrada zajištěna; nadto právo na bydlení v bytě do zajištění bytové náhrady požívá soudní ochrany (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1853/2000, uveřejněný pod C 1078 ve svazku č. 15 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2366/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1162/2007, uveřejněný pod č. 127 v sešitě č. 9 z roku 2009 časopisu Soudní judikatura. Z uvedeného rovněž vyplývá, že osoba, která nemá povinnost vyklidit byt dříve, než jí bude zajištěna bytová náhrada, je oprávněna u soudu uplatnit, aby vlastník bytu (bytového domu), který jí v jejím užívání brání, její užívání bytu trpěl (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 3 2002, sp. zn. 22 Cdo 1853/2000, a ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 833/2000, uveřejněné pod C 1078 ve svazku 15 a pod C 1017 ve svazku 14 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

104. Obviněný tak nebyl povinen byt vyklidit, a to až do okamžiku zajištění odpovídající bytové náhrady bytovým družstvem (přičemž bytovou náhradou ve smyslu § 714 obč. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2006 je třeba rozumět jak náhradní byt či náhradní ubytování, tak i přístřeší – srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2010, sp. zn. 26 Cdo 253/2009, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 934/2011). Jak však plyne z dokazování provedeného soudem prvního stupně (srov. body 4. až 42. jeho rozsudku) obviněnému nebyla bytová náhrada poškozeným zajištěna, a ten tak nebyl povinen se z bytu až do jejího zajištění vystěhovat. Jen zcela na okraj lze dodat, že pro posouzení dané věci je lhostejné, v jaké konkrétní formě ve smyslu § 712 odst. 1 obč. zák. tak měl poškozený učinit, tj. zda se mělo jednat o náhradní byt, náhradní ubytování, anebo toliko o přístřeší.

105. Na tomto místě je Nejvyšší soud nucen odvolacímu soudu vytknout nepřípustné zjednodušení skutkových zjištění, podle něhož bylo prokázáno, že „o vyklizování bytu byl obviněný vyrozuměn, při vyklizení (…) měl zjevně zajištěno jiné řádné ubytování, většina věcí byla z bytu samotným obviněným odvezena (…) tedy nebylo vůbec nutné přístřeší zajišťovat.“ Tyto skutečnosti se totiž zjevně týkají situace v roce 2021 a 2022, kdy obviněný sám nechal zajistit částečné vyklizení bytu, nelze je však vztahovat vůči celému období, kdy byt po zániku členství v bytovém družstvu dále užíval, tj. od roku 2001, přičemž po celou dobu mu svědčilo právo bydlení limitované zajištěním odpovídající bytové náhrady poškozeným.

106. Z hlediska právního posouzení oprávněnosti užívání bytu obviněným je dále relevantní skutečnost, že s účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tj. od 1. 1. 2014, došlo ke zrušení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. § 3080 bod 1. o. z.). Z ustanovení § 3028 odst. 3 ve spojení s § 3074 odst. 1 o. z. přitom plyne, že práva a povinnosti (související s nájmem) vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Obviněnému právo bydlení (a s ním související absence povinnosti vystěhovat se z bytu po zániku jeho členství v bytovém družstvu) i nadále náleželo, a to až do zajištění odpovídající bytové náhrady poškozeným, neboť vzniklo na základě § 712, § 712a a § 714 obč. zák., tedy již za účinnosti „staré“ právní úpravy, přičemž na uvedené skutečnosti ničeho nezměnil fakt, že „nová“ právní úprava, tj. ustanovení § 2201 a násl. o. z., již institut bytových náhrad neobsahuje. K „přežívání“ právní úpravy bytových náhrad totiž dochází i nadále, a to prostřednictvím přechodného ustanovení § 3074 odst. 1 o. z., jak Nejvyšší soud popsal shora. Lze tedy uzavřít, že jestliže obviněnému nebyla poškozeným poskytnuta adekvátní bytová náhrada, platí, že obviněný i po 1. 1. 2014 užíval daný byt po právu.

107. Dále zbývá vyřešit otázku, jaký vliv měl na právo bydlení obviněného rozsudek Obvodního soud pro Prahu 4 ze dne 8. 9. 2019, č. j. 39 C 211/2009-806 (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, č. j. 54 Co 40/2020-852), který nabyl právní moci dne 16. 8. 2020, jímž daný soud stanovil, že obviněný je povinen vyklidit byt a předat jej poškozenému do 15 dnů od právní moci uvedeného rozsudku. Zde platí, že jestliže obviněný tyto povinnosti dobrovolně nesplnil, a dne 31. 8. 2020 marně uplynula lhůta 15 dnů stanovená mu pro splnění těchto povinností, užíval ode dne 31. 8. 2020 předmětný byt v rozporu s pravomocným a vykonatelným rozsudkem, jímž byla deklarována jeho povinnost byt vyklidit a předat jej poškozenému. Tento stav přitom prokazatelně trval – podle skutkových zjištění odvolacího soudu – až do 27. 5. 2022, kdy mu byl znemožněn vstup do bytu v důsledku výměny zámku.

108. Je však otázkou, zda i takové jednání obviněného bylo protiprávní. Z obsahu rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 9. 2019, č. j. 39 C 211/2009-806, a Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, č. j. 54 Co 40/2020-852, se totiž podává, že dané soudy se tím, zda obviněnému nadále svědčilo právo bydlení, nezabývaly (když obviněný, zřejmě, tuto argumentaci v tomto řízení neuplatnil) a dospěly k závěru, že obviněný daný byt užíval bez právního důvodu. Vyřešení této otázky je však pro posouzení možné trestní odpovědnosti obviněného rovněž klíčové, přičemž platí, že podle § 9 odst. 1 tr. řádu orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. To, zda obviněný užíval byt ve vlastnictví poškozeného protiprávně či nikoliv, je z hlediska posouzení jeho možné trestní odpovědnosti za přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku naprosto esenciální, neboť jde o znak skutkové podstaty uvedeného trestného činu (srov. protiprávně obsadí nebo užívá). Uvedenými rozhodnutími civilních soudů, jež se posouzením toho, zda obviněnému svědčilo právo bydlení či nikoliv, nezabývaly, tak soud prvního stupně ani odvolací soud, rozhodující o vině obviněného, nebyly vázány a byly povinny otázku protiprávnosti jednání obviněného posoudit samostatně. To však neučinily, pročež rozsudek odvolacího soudu, jímž byl obviněný uznán vinným výše popsaným skutkem, jenž uvedený soud právně kvalifikoval jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, nemohl obstát.

109. S ohledem na výše uvedené pouze pro potřeby dalšího rozhodování odvolacího soudu Nejvyšší soud dodává, že obviněný v návaznosti na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 9. 2019, č. j. 39 C 211/2009-806, namítá, že mu jeho zdravotní stav a panující pandemie COVID-19 neumožňovaly přistoupit k vyklizení bytu. K tomu Nejvyšší soud poukazuje na bod 87. tohoto usnesení, kde se touto námitkou obviněného již zabýval ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž zde jen dodává, že nastalou situaci – pokud byl jeho zdravotní stav natolik vážný – mohl obviněný řešit buďto realizací vyklizení bytu prostřednictvím třetí osoby, anebo podáním návrhu na odklad výkonu rozhodnutí podle § 266 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, popřípadě následně podáním návrhu na odklad exekuce podle § 54 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Jak se však podává z obsahu spisu vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 3 T 117/2023, který má Nejvyšší soud k dispozici, obviněný (zřejmě) žádný z uvedených postupů nezvolil.

110. Pouze na okraj pak Nejvyšší soud – ve shodě s vyjádřením státního zástupce – dodává, že pro posouzení případné trestní odpovědnosti obviněného jsou zcela bezpředmětné vzájemné závazky mezi ním a poškozeným z titulu vrácení členského podílu a vypořádání nájemného a dalších úhrad spojených s užíváním bytu, popř. z dalších právních důvodů.

111. Nejvyšší soud proto uzavírá, že soudy nižších stupňů pochybily, jestliže jednání obviněného spočívající v užívání bytu od okamžiku zániku jeho členství v bytovém družstvu, resp. od právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2005, č. j. 34 Cm 38/2001-107, jímž tento soud zamítl žaloby na určení neplatnosti rozhodnutí představenstva poškozeného a rozhodnutí shromáždění delegátů poškozeného, až do 27. 5. 2022, kdy zaměstnanec soudního exekutora vyměnil zámky u vstupních dveří bytu, čímž obviněnému znemožnil jej nadále užívat, posoudily jako protiprávní. Z výše uvedeného právního posouzení Nejvyššího soudu totiž plyne, že obviněný i po zániku jeho členství v bytovém družstvu užíval byt po právu, a to z titulu práva bydlení, které mu svědčilo jakožto bývalému členu bytového družstva a současně nájemci, jehož členství v bytovém družstvu zaniklo jeho vyloučením, a které trvalo až do okamžiku, kdy mu poškozený zajistil odpovídající bytovou náhradu. Na zajištění bytové náhrady poškozeným podle § 714 věty druhá obč. zák., jenž bylo třeba na poměr mezi obviněným a poškozeným aplikovat díky § 3028 odst. 3 a § 3074 odst. 1 o. z. i po 1. 1. 2014, se přitom vázal vznik povinnosti obviněného se z bytu vystěhovat. A konečně podle Nejvyššího soudu nelze kvalifikovaně uzavřít, že obviněný byt užíval protiprávně přinejmenším od 31. 8. 2020, kdy jej užíval v rozporu s pravomocným a vykonatelným rozsudkem, jímž byla deklarována jeho povinnost byt vyklidit a předat jej poškozenému.

112. Pouze na okraj Nejvyšší soud dodává, že vzhledem ke svému kasačnímu zásahu ponechává nevypořádanou tu část dovolací argumentace obviněného, jejímž prostřednictvím zpochybnil přiměřenost uložených trestů, tj. trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku odvolací soud podmíněně odložil a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému stanovil zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců, a peněžitého trestu ve výši 100 000 Kč (sto tisíc korun českých), jehož zaplacení uložil v 10 (deseti) splátkách po 10 000 Kč (deseti tisíci korunách českých) měsíčně. To proto, že za současné procesní situace, kdy se věc obviněného vrací odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, by veškeré hodnotící úvahy byly zcela bezpředmětné. Lze jen doplnit, že co do možností přezkumu výroku o trestu v dovolacím řízení se Nejvyšší soud plně ztotožnil s argumentací státního zástupce (srov. bod 35. tohoto usnesení).

V. K návrhu na odklad a přerušení výkonu rozhodnutí

113. Obviněný v rámci podaného dovolání Nejvyšší soud požádal, aby přiznal jeho dovolání odkladný účinek. Podle § 265o odst. 1 tr. řádu může předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém návrhu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvod pro odklad výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.

VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

114. Nejvyšší soud uzavírá, že z podnětu dovolání obviněného T. M., dospěl k závěru, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. 9 To 434/2023, nemůže obstát. Platí totiž, že odvolací soud, stejně jako před ním soud prvního stupně, nesprávně právně posoudil skutek, jímž obviněného uznal vinným.

115. To proto, neboť užívání bytu obviněným v době od jeho vyloučení z bytového družstva, resp. od právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2005, č. j. 34 Cm 38/2001-107, jímž tento soud zamítl žaloby na určení neplatnosti rozhodnutí představenstva poškozeného a rozhodnutí shromáždění delegátů poškozeného, až do 27. 5. 2022, kdy zaměstnanec soudního exekutora vyměnil zámky u vstupních dveří bytu, čímž obviněnému znemožnil jej nadále užívat, posoudil jako protiprávní. Obviněný však i po zániku jeho členství v bytovém družstvu užíval byt po právu, a to z titulu práva bydlení, které mu svědčilo jakožto bývalému členu bytového družstva a současně nájemci, jehož členství v bytovém družstvu zaniklo jeho vyloučením, a které trvalo až do okamžiku, kdy mu poškozený zajistil odpovídající bytovou náhradu. Na zajištění bytové náhrady totiž podle § 714 věta druhá obč. zák., jenž bylo třeba na poměr mezi obviněným a poškozeným aplikovat díky § 3074 odst. 1 o. z. i po 1. 1. 2014, se vázal vznik povinnosti obviněného se z bytu vystěhovat.

116. Soudy nižších stupňů rovněž nevzaly v potaz skutečnost, že poškozený sice byl po letech úspěšný s podanou žalobou na vyklizení bytu a Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 9. 2019, č. j. 39 C 211/2009-806, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, č. j. 54 Co 40/2020-852, vyslovil, že obviněný je povinen vyklidit byt a předat jej poškozenému do 15 dnů od právní moci uvedeného rozsudku, avšak ve svém právním posouzení dané soudy nevzaly v potaz právě otázku, zda obviněnému svědčilo právo bydlení či nikoliv. Její zodpovězení však je pro posouzení případné trestní odpovědnosti obviněného stěžejní, přičemž platí, že podle § 9 odst. 1 tr. řádu orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Právě o otázku viny přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku však jde, neboť se jedná o znak skutkové podstaty uvedeného trestného činu (srov. protiprávně obsadí nebo užívá).

117. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a to v celém rozsahu. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. řádu dále Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.