USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2025 o dovolání obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 9 To 262/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 40/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 38 T 40/2024, byl obviněný P. S. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl okresním soudem podle § 284 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 80 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výši 40.000 Kč.
2. Výše citovaný rozsudek Okresního soudu Praha - východ byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného ve výroku o vině i trestu. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Krajský soud v Praze, který svým usnesením ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 9 To 262/2024, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu Praha - východ se obviněný předmětné trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že: ačkoliv k tomu neměl povolení v souladu s § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, dne 27. 7. 2023 okolo 22:40 hodin uvnitř benzinové čerpací stanice MARHO, s.r.o., IČO 25964674, na adrese XY, v obci XY, soudní obvod Praha-XY, v průběhu placení pohonných hmot zapomněl v prostoru platebních terminálů položenou černou krabičku s devíti průhlednými sáčky s obsahem krystalického materiálu, kterou předtím u sebe vědomě uchovával, přičemž odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie, bylo v krystalickém materiálu ze sedmi sáčků, o celkové hmotnosti 14,4562 g, zjištěno 80,07 % báze metamfetaminu, což v přepočtu odpovídá 11,58 g účinné látky metamfetamin, přičemž látka metamfetamin (pervitin) je uvedena na seznamu č. 5 v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného podle § 44c odst. 1 zákona o návykových látkách, jako látka psychotropní.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 9 To 262/2024, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 38 T 40/2024, napadl obviněný P. S. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. ř., neboť podle jeho mínění jsou skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně podle jeho mínění napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.
5. Obviněný v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to v důsledku porušení zásady zjištění skutkového stavu, zásady vyhledávací, zásady in dubio pro reo, jakož i popřením principů presumpce neviny a dvojinstančnosti trestního řízení. V této souvislosti předně uvedl, že Krajský soud v Praze ve svém původním usnesení, jímž zrušil prvotní zprošťující rozsudek Okresního soudu Praha-východ, okresnímu soudu vytkl, že tento dospěl na základě provedeného dokazování k „nesprávnému závěru“. Krajský soud tedy nedbal zásad ústnosti a bezprostřednosti, když bez provedení vlastního dokazování fakticky uložil okresnímu soudu, jak má hodnotit provedené důkazy a jak má ve věci rozhodnout. Až poté byl dovolatel soudem prvního stupně odsouzen, a to pouze na základě toho, že tomuto okresnímu soudu bylo odvolacím soudem vnuceno a předem nadiktováno, jak má hodnotit provedené důkazy.
6. S odkazem na jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že neexistuje ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetěz důkazů, které vylučují jakoukoliv pochybnost o jeho vině a zcela jej usvědčují. Zároveň v rozhodnutí obou soudů nižších stupňů shledává existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. K uvedenému obviněný v prvé řadě konstatoval, že se policejní orgán v nyní projednávané věci zaměřil výhradně na zajištění omezeného okruhu důkazů, které následně interpretoval v jeho neprospěch, zatímco důkazy svědčící v jeho prospěch zcela ignoroval, resp. na jejich zajištění rezignoval. Neopatřil totiž originální kontinuální kamerový záznam z čerpací stanice (dále jen „originální kamerový záznam“), zachycující dění na této stanici před a po návštěvě obviněného, a to prostřednictvím vícero kamer a z vícero úhlů. Jediným dostupným záznamem je tedy nahrávka pořízená mobilním telefonem jednoho ze zasahujících policistů (dále jen „nahrávka z kamerového záznamu“). Tato nahrávka přitom zachycovala pouze časový úsek, v němž byl ze všech zákazníků u pokladny čerpací stanice zachycen pouze dovolatel, přičemž tento časový úsek byl „natipován“ policisty za přítomnosti obsluhy čerpací stanice. Z nahrávky z kamerového záznamu je nadto podle dovolatele zjevné, že si z tašky vyndal předmět, z něhož vedou kabely, nikoli krabičku s pervitinem. Následně jsou na této nahrávce zjevné pohyby rukou obviněného, které kamerový systém nezachytil, jelikož se odehrály pod pultem, avšak obviněný jimi mohl vložit předmět s kabely zpět do tašky. Při odchodu pak obviněný vizuálně zkontroloval prostor, kam předtím předměty odkládal.
7. K otázce toho, zda byl osobou, jež na stanici krabičku s pervitinem zanechala, obviněný dále namítl, že se z plateb realizovaných na čerpací stanici podává, že v době jeho odchodu z prostoru u pokladny čerpací stanice se před vchodem nacházela další osoba. Obviněný následně opustil pokladnu čerpací stanice ve 22:40 hod. a policejní orgán byl k místu nálezu přivolán až ve 23:25 hod. Podle dovolatele tak nebylo možné pouze na základě svědeckých výpovědí učiněných s časovým odstupem v průběhu hlavního líčení určit, kdy byla tato krabička u poklady čerpací stanice nalezena, stejně jako nebylo možno určit okamžik, kdy se tato krabička v prostoru před pokladnou ještě nenacházela. V tomto ohledu obviněný opětovně poukazuje nejen na absenci originálního kamerového záznamu, ale rovněž na rozpory v úředním záznamu zasahující policejní hlídky a úředním záznamu o přijetí nálezu. Navíc podle něj mohlo dojít k porušení integrity důkazního řetězce, neboť pervitin mohl být do krabičky vložen i později, jelikož zaměstnanci čerpací stanice s krabičkou po jejím nálezu opustili čerpací stanici a údajně ji zanesli na oddělení dálniční policie, která je s ní poslala zpět na čerpací stanici. Obviněný dále poukazuje na absenci nálezu DNA či daktyloskopických stop své osoby na krabičce s pervitinem, svoji osobní historii a skutečnost, že možná drogová minulost žádné jiné osoby z řad personálu čerpací stanice a svědků nebyla zjišťována. Na základě těchto skutečností pak uzavírá, že nebylo prokázáno, že by s předmětnou krabičkou jakkoli manipuloval.
8. Pokud jde o svědecké výpovědi, tak i tyto obviněný zpochybnil a namítl, že se jedná o nepřípustné důkazy, jelikož svědci svoje výpovědi mohli upravit vědomě či nevědomě na základě shlédnutí nahrávky z kamerového záznamu zachycujícího jeho osobu v průběhu platby u pokladny čerpací stanice. Svědci nadto vypovídali postupně v přípravném řízení v různých dnech. Mohli si tedy své domněnky navzájem sdělovat a utvrzovat se v nich. Jejich výpovědi tak mohou být zatíženy kognitivním zkreslením. V kontextu četné judikatury Evropského soudu pro lidská práva jde tedy podle obviněného o ukázku tzv. otráveného ovoce, kdy prvotní úkon ve věci, tj. pořízení části nahrávky a selektivní „natipování“ obviněného za přítomnosti obsluhy čerpací stanice již na samém začátku porušilo princip presumpce neviny. Výsledkem je podle něj situace, kdy veškeré další důkazy a výpovědi vycházejí ze selektivní neprůkazné části kamerového záznamu, a tedy předpokladu viny, nikoliv z nestranného dokazování. Kromě toho podle dovolatele některá tvrzení svědků přímo odporují objektivním zjištěním, zejména údajům z přehledu transakcí, z nichž vyplývá, že inkriminovaného dne bylo v čase od 22:26 hod. do 23:25 hod. na dotčené čerpací stanici provedeno devět transakcí, ačkoli svědkyně M. Z. uvedla, že kromě obviněného na čerpací stanici nikdo nebyl. Svědci se současně neshodují ani v popisu dalších okolností, např. ohledně přítomnosti svědka J. B.
9. V rámci téhož dovolacího důvodu pak obviněný vznesl rovněž námitku nedůvodného neprovedení navrhovaných podstatných důkazů. K danému v prvé řadě konstatoval, že stěžejním potenciálním důkazem pro objasnění skutkového stavu byl originální kamerový záznam, který by prokázal okolnosti předcházející jeho návštěvě benzinové čerpací stanice, resp. okolnosti následné, a to zejména v otázce nálezu krabičky s pervitinem. Tento důkaz prokazující jeho nevinu ovšem nebyl orgány činnými v trestním řízení včas zajištěn a po čtrnácti dnech byl přemazán. Obviněný proto v odvolacím řízení navrhl doplnit dokazování emailovou komunikací uskutečněnou mezi ním a majitelem čerpací stanice M. H., jelikož tento potvrzoval, že orgány činné v trestním řízení nikdy nepodaly žádnou oficiální žádost o vydání originálního kamerového záznamu, čímž podle dovolatele zcela rezignovaly na svoji roli zajistit všechny rozhodné důkazy, ačkoli měly k dispozici celou řadu nástrojů, kterými si jej mohly opatřit. Emailová komunikace v tomto ohledu vyvrací svědeckou výpověď policisty K. V., resp. jeho tvrzení o tom, že originální kamerový záznam nebylo možno získat, jelikož nebyl orgánům činným v trestním řízení majitelem benzinové čerpací stanice poskytnut. Dovolatel k danému současně akcentuje to, že na základě vyjádření jmenovaného svědka soud prvního stupně poukázal na údajné vazby mezi obviněným a majitelem čerpací stanice M. H. Nad rámec výše uvedeného obviněný v části dovolání vztahující se k jím tvrzené existenci opomenutých důkazů konstatoval rovněž to, že zásadní pochybení orgánů spatřuje v tom, že v přípravném řízení nedůvodně zamítly jeho návrh na provedení vyšetřovacího pokusu, kterým by bylo ověřeno, zda se krabička s pervitinem mohla s ohledem na její velikost vmístit do černé příruční tašky, kterou měl obviněný u sebe na čerpací stanici.
10. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný konečně namítl, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých následně vycházel i odvolací soud, nevyplývá, že se projednávaný skutek stal a jeho pachatelem je bez důvodných pochybností on. Nelze tedy dovodit ani existenci úmyslného zavinění, které je nezbytným znakem subjektivní stránky trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku.
11. Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 9 To 262/2024, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 38 T 40/2024, a následně věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně pak navrhl, aby jej Nejvyšší soud po zrušení citovaných rozhodnutí soudů nižších stupňů v souladu s § 265m tr. ř. sám zprostil viny.
12. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 16. 5. 2025, sp. zn. 1 NZO 342/2025-30, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatuje, že dovolání obviněného je v části týkající se úplnosti a bezvadnosti skutkových zjištění doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy nižších stupňů beze zbytku a správně vypořádaly.
13. Konkrétně státní zástupce uvádí, že byť námitka obviněného stran porušení zásad bezprostřednosti a ústnosti odvolacím soudem je námitkou ryze procesní, spočívá ve své podstatě v tvrzeném porušení práva na spravedlivý proces, pročež ji lze v souladu s judikaturou Ústavního soudu podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle státního zástupce se ovšem jedná o námitku nedůvodnou. Vrchní soud v Praze totiž Okresnímu soudu Praha-východ ve vztahu k jeho původnímu zprošťujícímu rozsudku naprosto po právu vytkl řadu nedostatků, v jejichž důsledku shledal nerespektování ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že v rámci rozhodování o původně podaném odvolání státního zástupce se pohyboval v mezích své pravomoci. Změna názoru soudu prvního stupně pak nenastala výlučně pod váhou závazných pokynů odvolacího soudu, nýbrž se tak stalo v důsledku nového a komplexního hodnocení provedeného dokazování po získání nového impulsu daného zásahem odvolacího soudu. Jednalo se tedy o běžný jev vyplývající z dvojinstančnosti trestního řízení.
14. K dalším námitkám podřazeným obviněným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvádí, že pod citovaný dovolací důvod lze podřadit námitku tzv. opomenutých důkazů a s velkou mírou tolerance též námitky, v nichž obviněný vlastní hodnocení důkazů opřel o odkaz na vlastní popěrnou obhajobu a vyjádření svědkyně J. C., s nimiž jsou podle jeho mínění skutkové závěry v rozporu. V obou případech se však podle názoru státního zástupce jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
15. K problematice dovolatelem zpochybňované úplnosti dokazování státní zástupce konkrétně konstatuje, že není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Odmítne-li nicméně provést důkaz navržený některou ze stran trestního řízení, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Této povinnosti přitom soudy nižších stupňů v projednávané věci jednoznačně dostály, neboť důkazní návrhy přednesené stranami trestního řízení vyhodnotily z hlediska jejich důležitosti a nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jejich případné neprovedení rovněž řádně zdůvodnily.
Konkrétně s návrhem na čtení emailové komunikace vzneseným v odvolacím řízení se vypořádal krajský soud v odůvodnění svého usnesení, kde tento důkaz označil za nadbytečný a bez potřebné vypovídací hodnoty. To, zda a do jaké míry se obviněný a majitel čerpací stanice M. H. znají, není rozhodující. Stejně tak nehraje zásadní roli to, z jakých důvodů nebyl zajištěn originální kamerový záznam. Je totiž zjevné, že potřebná skutková zjištění okresního soudu určující pro naplnění zákonných znaků přisouzeného trestného činu byla v míře naprosto dostačující prokázána většinou zbylých důkazů.
Rozhodnutí obou soudů nižších stupňů tudíž podle státního zástupce vadou opomenutých důkazů zatížena nejsou, jelikož neprovedení nadbytečného důkazu vadu opomenutých důkazů nezakládá.
16. Opodstatnění pak podle státního zástupce postrádá i námitka, v jejímž rámci obviněný vytkl zjevný rozpor skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů. Závěr o jeho vině totiž soudy nižších stupňů vystavěly na pevných a přesvědčivých nepřímých důkazech. V tomto ohledu poukazuje především na výpovědi svědků z řad zaměstnanců čerpací stanice, kteří ustálili čas, kdy se v prostoru platebních terminálů krabička obsahující sáčky s metamfetaminem objevila. V době, kdy se krabička s drogou na pultě objevila, zde byli obsluhováni pouze dva zákazníci, konkrétně dovolatel a svědek J.
B. Zatímco jmenovaný svědek žádnou tašku neměl a platil pouze za zboží, obviněný měl problém s platbou kartou a jako jediný vyndával věci z tašky na stůl a posléze je opět dával dovnitř. Důležitým důkazem pak byla i nahrávka z kamerového záznamu, která ačkoli není kvalitní a předměty na ní zachycené nelze přesně identifikovat, nelze ji označit za neprůkaznou, přičemž je na ní vidět, že jedinou osobou, která vyndávala věci z tašky na pult a poté většinu z nich – vyjma jednoho předmětu připomínajícího onu krabičku s metamfetaminem – vracela zpět do tašky, byl právě dovolatel.
Ostatně i svědkyně M. T. v rámci své výpovědi potvrdila, že na kamerách viděli, kterak tam krabičku zanechal právě dovolatel. K posléze užité obhajobě dovolatele v tom smyslu, že krabičkou, jíž vyndal z tašky, mohla být kupříkladu powerbanka či iCloud, státní zástupce podotýká, že obviněný nezmiňoval, že by nějaký takový předmět postrádal. K jeho výhradám v tom smyslu, že nahrávka z kamerového záznamu pořízená mobilním telefonem zachycuje jen úzkou výseč děje zachyceného kamerami, státní zástupce připomíná výpověď svědka K.
V., který potvrdil, že nahrávku pořídil právě z časového úseku, který jako klíčový moment ponechání krabičky s drogou na stole označila obsluha čerpací stanice.
17. Státní zástupce přitom označuje za zavádějící konstatování dovolatele o údajném porušení zásady „fruit of the poisonous tree“ („plod z otráveného stromu“), v rámci čehož – byť jinak vadu procesně nepoužitelných důkazů v úvodu svého dovolání fakticky nevytkl – označil za v podstatě nepoužitelné a jeho vinu neprokazující svědecké výpovědi ovlivněné nahrávkou z kamerového záznamu pořízenou policejním orgánem na služební telefon z důvodu aktuální nemožnosti stažení originálního kamerového záznamu. Kontinentální trestní řízení totiž vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k neúčinnosti nebo nepřípustnosti důkazu. Podstatné tedy je přistupovat k hodnocení zákonnosti důkazů vždy s ohledem na konkrétní povahu a závažnost vady nastalé v procesu dokazování a nečinit paušální závěry, že celý důkaz získaný nebo odvozený z procesně nepřípustně provedeného úkonu je „otrávený“. Proběhlé trestní řízení vedené proti dovolateli pak podle státního zástupce žádným zásadním nedostatkem zakládajícím porušení jeho práv zatíženo není, pořízená nahrávka z kamerového záznamu je důkazem spolehlivým, řádně obstaraným, procesně použitelným a také průkazným, a stejně tak jsou procesně použitelné a pro vyhodnocení viny dovolatele důležité i svědecké výpovědi osob přítomných na čerpací stanici, jež navíc od kamerového záznamu odvozeny nebyly. Svědci totiž zpravidla popsali to, co sami pozorovali, přičemž právě na podkladě jejich výpovědí a časového zařazení proběhlých událostí byla z důvodu nemožnosti stažení originálního záznamu policistou pořízena na služební telefon nahrávka konkrétní části děje zaznamenávající výskyt dovolatele na čerpací stanici v době, kdy platil a své věci vyndával z tašky na pult.
18. K obviněným uplatněnému dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak státní zástupce konstatuje, že obviněný ve svém mimořádném
opravném prostředku nevytkl žádné nesprávné právní posouzení skutku (ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení). Jelikož tedy obviněný v podstatě jen popírá spáchání trestného činu, nelze takovéto námitky pod jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vůbec podřadit.
19. Závěrem svého vyjádření s ohledem na výše uvedené státní zástupce shrnul, že soudy dospěly ke správným skutkovým závěrům a těm přisoudily i odpovídající právní kvalifikaci, přičemž z tohoto důvodu se nelze ztotožnit ani s námitkou obviněného vznesenou s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Dovolací námitky obviněného, pokud je vůbec lze obsahově podřadit pod jím deklarované dovolací důvody, jsou tedy podle státního zástupce zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu proto navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
20. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně soudem prvního stupně zasláno obhájci obviněného k případné replice. Dovolatel v návaznosti na to prostřednictvím svého obhájce zaslal Nejvyššímu soudu své vyjádření ze dne 3. 6. 2025, v rámci kterého sdělil svůj nesouhlas s výše uvedenými závěry státního zástupce. Konkrétně obviněný setrval na svém přesvědčení, že nepřímé důkazy, na nichž je obžaloba, resp. odsouzení vystavěno, netvořily ucelený, logicky souvislý a na sebe navazující řetězec. Zároveň zopakoval, že orgány činné v trestním řízení podle jeho mínění rezignovaly na zásadu vyhledávací, když nezajistily originál kamerového záznamu pořízeného kamerami nacházejícími se na čerpací stanici, případně záznamy z jiných kamer a z jiných časových období. Nebylo tedy spolehlivě zjištěno, kdy přesně mohla být inkriminovaná krabička na místě zanechána, kdy byla fakticky nalezena, ani kým konkrétně k jejímu nálezu došlo. Naopak existovalo vícero možných pachatelů předmětné trestné činnosti a záznam z kamerového záznamu z čerpací stanice pořízený na mobilní telefon zasahujícího policisty nemohl být průkazný, jelikož zachycoval pouze časový úsek vymezený zaměstnanci čerpací stanice. Dovolatel setrval také na tom, že svědecké výpovědi založené na shlédnutí neprůkazného kamerového záznamu, tedy na nepřímém, zprostředkovaném vjemu, nikoli na přímém smyslovém vnímání skutkového děje, nesplňují zákonné požadavky kladené na svědeckou výpověď jako na důkazní prostředek. Z těchto důvodů dovolatel v plné míře setrval na svém původním dovolacím návrhu.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.
22. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV. Důvodnost dovolání
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným P. S. uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
24. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat jednak správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
25. Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu toliko v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností ode dne 1. 1. 2022 tedy nikterak nedošlo k obecnému rozšíření mezí dovolacího přezkumu na jakékoli otázky skutkové povahy.
26. Obviněný ve svém podání odkázal též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
27. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je pak existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán některý ze zbylých důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, přestože již v předcházejícím řízení byl dán některý z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.
28. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V. K meritu věci
29. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného P. S. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování jeho obsahu a připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že převážnou část námitek obsažených v jím podaném mimořádném opravném prostředku obviněný postavil pouze na své prosté polemice s úplností dokazování a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně (s nimiž se následně bezezbytku ztotožnil i soud odvolací) kterážto - při zdůraznění jím tvrzených skutečností - označuje za nepodložená a rozporná. Obviněný tímto způsobem svojí argumentací nepodřaditelnou pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů primárně (navíc opětovně) usiluje o prosazení vlastní obhajoby a pro něj příznivějšího skutkového stavu, přičemž výlučně na základě toho odmítá též naplnění zákonných znaků skutkové podstaty jemu přisouzeného přečinu. Zároveň však vznesl též takové námitky, které jsou sice ryze procesní povahy a formálně je (zejména při restriktivním výkladu zákona) pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 či odst. 2 tr. ř. podřadit nelze, avšak v jejich rámci namítl porušení práva na spravedlivý proces s odkazem na řadu zásad a principů trestního řízení, které podle jeho mínění v dosavadním řízení v této věci nebyly respektovány. Nejvyšší soud tedy tyto námitky shledal relevantně uplatněnými v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu, v níž bylo opakovaně judikováno, že dovolací důvody uvedené v § 265b tr. ř. nemohou být vykládány restriktivně způsobem, který by směřoval k odmítnutí zabývat se námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu.
30. Z relevantně uplatněných námitek obviněný ve svém dovolání předně řadě nadnesl argumentaci, jíž vytýká Vrchnímu soudu v Praze překročení jeho pravomocí, nerespektování principu dvojinstančnosti trestního řízení, jakož i zásad bezprostřednosti a ústnosti. Obviněný totiž vnímá své odsouzení jako výsledek postupu, v jehož rámci bylo soudu prvního stupně před vydáním nyní (v pořadí druhého) dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacím soudem nepřípustně nadiktováno, jak má hodnotit důkazy, které sám provedl, a jak má ve věci meritorně rozhodnout.
31. K danému považuje Nejvyšší soud za vhodné rekapitulovat, že rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 38 T 40/2024, který napadl obviněný svým dovoláním, a to ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 9 To 262/2024, není prvním rozhodnutím okresního soudu v dané věci. Poprvé totiž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto trestním příkazem ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 38 T 40/2024. Tímto trestním příkazem byl obviněný uznán vinným žalovaným trestným činem, načež došlo k jeho zrušení v důsledku jím podaného odporu.
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 17. 6. 2024, sp. zn. 38 T 40/2024 (dále jen „zprošťující rozsudek“), byl následně obviněný původně obžaloby zproštěn podle § 226 písm. c) tr. ř., jelikož soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že žalovaný skutek spáchal obviněný. K odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha – východ podaného v neprospěch obviněného byl následně zprošťující rozsudek usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 9 To 184/2024 (dále jen „zrušující usnesení“), zrušen, věc byla vrácena okresnímu soudu a tomuto bylo uloženo, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud toto své zrušující rozhodnutí odůvodnil tím, že se soud prvního stupně ve svém zprošťujícím rozsudku nevypořádal se všemi podstatnými okolnostmi, nehodnotil všechny provedené důkazy v jejich souhrnu a nerespektoval tím § 2 odst. 6 tr. ř. V důsledku těchto skutečností tak podle krajského soudu zůstala skutková zjištění učiněná okresním soudem neúplná a nejasná, pročež jeho zprošťující rozsudek nekorespondoval s výsledky provedeného dokazování.
32. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud předně ve stručnosti připomíná, že případ, kdy je rozsudek soudu prvního stupně zrušen a vrácen na podkladě nedostatečně zjištěného skutkového stavu nebo v případě hodnocení důkazů v rozporu se zásadami formální logiky jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.), je předvídán trestním řádem, který umožňuje zrušit napadené rozhodnutí, vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně [§ 258 odst. 1 písm. c) tr.
ř.]. Ke kasaci rozsudku soudu prvního stupně je odvolací soud oprávněn přistoupit rovněž z důvodu vad tohoto rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud prvního stupně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí [§ 258 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. V tomto směru lze připomenout závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), z něhož se podává, že „pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, případně k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout.
V případě, že odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí uvážit, zda rozsah důkazů, které by bylo třeba opakovat ve veřejném zasedání odvolacího soudu, nepřekračuje meze uvedené v § 263 odst. 6 tr. řádu.
Pokud by tomu tak bylo, musel by odvolací soud postupovat podle § 259 odst. 1 tr. řádu; přitom by však mohl soud prvního stupně jen upozornit, čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny.“ Uvedené teze potvrzuje i novější judikatura Nejvyššího soudu (viz zejména usnesení ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 6 Tdo 366/2014, či ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 336/2016). Pominout v tomto směru nelze ani judikaturu Ústavního soudu, která k uvedenému sděluje, že nařizovací oprávnění soudu vyššího stupně má stanoveno jasné meze a soud vyššího stupně nesmí nižší soud zavazovat k určitému hodnocení důkazů, a tím jej instanční cestou vnucovat nižšímu soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 29.
4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06).
33. V nyní posuzované věci přitom Nejvyšší soud přezkumem spisového materiálu zjistil, že odvolacím soudem uložené pokyny (v rámci jím vydaného kasačního usnesení, jímž došlo ke zrušení původně zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně) nepřekročily hranice jeho zákonné pravomoci, když tento v souladu s výše citovanou judikaturou uložil soudu prvního stupně, kterými otázkami se má nadále zabývat s poukazem, aby veškeré důkazy hodnotil samostatně, jakož i v kontextu s jinými provedenými důkazy. Okresní soud se totiž podle krajského soudu ve zprošťujícím rozsudku podrobně věnoval zejména hodnocení obsahu nahrávky z kamerového záznamu, kterou tak favorizoval jako jediný z provedených důkazů. Pokud tedy krajský soud již na úvod vlastních přezkumných úvah v odůvodnění svého zrušujícího usnesení výslovně předestřel závěr o tom, že skutková zjištění, o něž soud prvního stupně opřel svůj zprošťující rozsudek, považuje za nesprávná, nelze tuto skutečnost vykládat jako závazný pokyn, který by vnucoval okresnímu soudu konkrétní výsledek opětovného hodnocení důkazů. Toto konstatování je naopak nutno vykládat v kontextu na něj navazující argumentace jako pokynu k tomu, aby se okresní soud při opětovném hodnocení řádně vypořádal s celým řetězcem nepřímých důkazů, na něž poukazoval státní zástupce, a hodnotil tyto důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemném souhrnu. Krajský soud současně okresní soud nezavázal k provedení nových důkazů, nýbrž provedení (doplnění) dalšího dokazování nevyloučil a ponechal toliko na jeho úvaze, aby popřípadě provedl i jiné důkazy, pokud s ohledem na aktuální vývoj důkazní situace vyvstane potřeba doplnit dokazování v jakémkoli dalším směru. Následně okresní soud po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí nevycházel jen z původních důkazů, ale nově provedl i výslechy dalších svědků z řad policistů, kteří se vyjádřili k okolnostem pořízení obrazového záznamu na služební telefon a k vyhodnocení jeho obsahu, přičemž všechny provedené důkazy sám opětovně podrobil jejich důslednému hodnocení v souladu s principy zakotvenými v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.
34. S ohledem na výše uvedené tak lze uzavřít, že se Krajský soud v Praze při přezkumu zprošťujícího rozhodnutí Okresního soudu Praha – východ, iniciovaném na základě odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha – východ podaného v neprospěch obviněného, pohyboval v rámci své zákonné pravomoci a změna právního názoru okresního soudu oproti jeho původně zprošťujícímu rozsudku nenastala v důsledku nezákonného pokynu krajského soudu, ale v důsledku opětovného, z pohledu zákona konformního hodnocení provedených důkazů okresním soudem. Z tohoto důvodu tak není možné námitce obviněného, spočívající v tvrzeném porušení zásady tzv. dvojinstančnosti trestního řízení, přiznat jakékoli opodstatnění.
35. Z obsahu dovolání obviněného je dále zřejmé, že jde-li o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak tento uplatnil výslovně v jeho první a třetí alternativě. K první z alternativ citovaného dovolacího důvodu spočívající v existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů Nejvyšší soud předně odkazuje na shora uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno shora, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž soudem zvolené postupy jsou odvoditelné z obsahu provedených důkazů a tyto se nepříčí zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
36. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), když platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má ryze procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové tedy není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud v rámci své konstantní rozhodovací praxe doposud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury lze v tomto směru poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.
37. Z popsaných důvodů je tak nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím dovolatel nikterak věcně nebrojí proti tomu, že by soudem prvního stupně přijaté závěry nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění okresního soudu neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Obviněný se totiž ve svém dovolání primárně omezil pouze na opětovné předložení výtek, jejichž prostřednictvím předkládá vlastní hodnocení podstatné části důkazů, namítá jejich nedostatečnost a v důsledku toho označuje rozhodná skutková zjištění okresního soudu za nepodložená. Podstata dovolací argumentace obviněného tedy netkví v osvědčení vad spočívajících v tom, že by skutková zjištění soudu prvního stupně, projevující se v závěru o jeho vině přisouzeným přečinem neměla podklad v provedených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž okresní soud vyšel, zpochybnit a s odkazem na zásadu in dubio pro reo prosadit vlastní (pro jeho osobu příznivější) variantu průběhu skutkového děje. Takovéto námitky však s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod jím uplatněné, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř., nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
38. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti skutkových námitek obviněného týkajících se údajné nedostatečnosti důkazů Nejvyšší soud shledal, že Okresní soud Praha - východ v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění jeho rozsudku, je plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti, jelikož průběh obviněným spáchané trestné činnosti byl prokázán početnou řadou řádně provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně současně nelze nikterak vyvodit závěr, že by se v nyní posuzovaném případě tento soud dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněného. Svým povinnostem přitom dostál taktéž Krajský soud v Praze jako soud odvolací, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal, když podrobně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě prezentované obviněným.
39. Odvolací argumentace obviněného směřující do skutkových zjištění Okresního soudu Praha - východ přitom v jádru odpovídala argumentaci, kterou tento následně uplatnil v rámci jím podaného dovolání. Za této situace tak již byla soudy nižších stupňů zcela vyvrácena obhajoba obviněného spočívající v tvrzení, že vůbec nebylo prokázáno, kdy se krabička s pervitinem na pokladně benzinové čerpací stanice ocitla, kdo ji zde umístil a bez originálu kamerového záznamu zachycujícího celou rozhodnou dobu nemůže být jeho vina nade vší pochybnost prokázána.
Z tohoto důvodu považuje Nejvyšší soud za zcela dostačující poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který podrobně vyložil, že vina obviněného byla prokázána především na základě výpovědí svědků z řad zaměstnanců čerpací stanice M. Z. a M. K., kteří shodně popsali poněkud zmatečné jednání obviněného, který při placení na čerpací stanici vyndal z taštičky veškeré věci a pokládal je k platebním terminálům, hledal platební kartu, přičemž se nakonec stejně musel vrátit do auta pro hotovost.
Ve vztahu k jiným zákazníkům tito svědci jiné nestandardní chování nepozorovali, ničeho podezřelého si nevšimli a obviněný byl jediným zákazníkem, kterého spatřili odkládat si věci na pult u platebních terminálů. Z výpovědi svědkyně M. T. vyplynulo, že deset minut před příchodem obviněného, tj. před předáním směny, na pultu u platebních terminálů krabička s pervitinem nebyla. Soud prvního stupně přitom při hodnocení výše uvedených svědeckých výpovědí a vyvozování skutkových závěrů postupoval za přísného respektování principu presumpce neviny, na který dovolatel odkazoval.
Jednotlivé výpovědi tedy hodnotil nejen samostatně, ale především v souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy, zejména s listinnými důkazy a nahrávkou z kamerového záznamu pořízenou na mobilní telefon na místě zasahujících policistů. K těm lze uvést, že z úředního záznamu o hlídkové činnosti, dalších listinných důkazů a z fotodokumentace z místa činu bylo potvrzeno, že svědkyně M. Z. inkriminovaný den v čase 22:53 hod. nalezla krabičku s pervitinem, přičemž obviněný na dotčeném místě platil v čase 22:38:54 hod.
v hotovosti a z čerpací stanice odcházel v čase 22:40:44 hod. Po této transakci proběhla v čase 22:40:42 hod. platba v hotovosti a poté v čase 22:45:39 hod. platba kartou. Na nahrávce z kamerového záznamu byl zachycen obviněný při placení, když vyndával věci z tašky včetně černé krabičky a kabelů. Po zaplacení pak vracel věci zpět do tašky, a to včetně kabelů, s nimiž manipuloval samostatně, z čehož bylo zjevné, že nebyly s černou krabičkou pevně spojeny. Zároveň není z předmětného záznamu zřetelné, že by do tašky vrátil i jím vyndanou černou krabičku, což ve své výpovědi potvrdil i svědek K.
V. (policista), který po shlédnutí originálního kamerového záznamu z tohoto pořídil nahrávku na svůj služební mobilní telefon přímo na čerpací stanici, jakož i svědek T. H. (policista), který takto pořízený záznam z kamerového systému následně vyhodnocoval.
Soud prvního stupně se pak v odůvodnění odsuzujícího rozsudku neopomenul vyjádřit rovněž k podstatným rozporům a nelogičnostem ve výpovědi samotného obviněného.
40. K výše uvedenému Nejvyšší soud doplňuje, že k hodnocení provedených důkazů nelze přistupovat tak, že jsou vytrhávány jednotlivé důkazy z kontextu a tyto jsou hodnoceny izolovaně, kterak to činí obviněný v argumentaci předložené v jím podaném dovolání, jíž založil zejména na vlastním a zcela odlišném hodnocení provedených důkazů, díky čemuž dospěl ke zcela jinému skutkovém stavu, než jaký zjistily soudy nižších stupňů. Je třeba zdůraznit, že ze skutečnosti, že soud prvního stupně hodnotil určité okolnosti odlišně od představ obviněného, neměl k dispozici důkazy, které obviněný považuje za nezbytné (např. výsledky zkoumání, jímž by byly nalezeny daktyloskopické stopy obviněného na předmětné krabičce) a nezjistil veškeré okolnosti skutku v rozsahu požadovaném obviněným (např. totožnost všech osob nakupujících na benzinové čerpací stanici před a po obviněném, a to včetně jejich osobních poměrů a možné drogové minulosti), neplyne zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudu.
41. Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné vyjádřit se rovněž k námitkám, jimiž obviněný souběžně s vlastním hodnocením části provedených důkazů brojí také proti jejich přípustnosti. Obviněný tak sice neučinil s odkazem na druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve svých námitkách mísí argumentaci spočívající v tvrzení o neprůkaznosti obsahu části důkazů s tvrzením stran jejich nepoužitelnosti v důsledku procesních pochybení orgánů činných v trestním řízení. Podle obviněného totiž orgány činné v trestním řízení svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces, jelikož nerespektovaly zásadu vyhledávací a presumpci neviny, čímž bylo zároveň popřeno jeho právo na obhajobu. Tento zásah do svých ústavně zaručených práv obviněný odůvodnil tvrzením, že byl od počátku „natipován“ jako jediný možný pachatel a orgány činné v trestním řízení tak neopatřily důkazy svědčící v jeho prospěch, za něž označil zejména originální kamerový záznam z čerpací stanice. Nadto podle obviněného policejní orgán pochybil, pokud v přípravném řízení odmítl provést vyšetřovací pokus ohledně skutečnosti, zda se krabička, v níž byl nalezen pervitin, vejde do tašky, kterou měl na benzinové stanici u sebe. Jelikož byl obviněný od počátku považován za jediného možného pachatele projednávaného trestného činu, měla tato skutečnost podle jeho mínění vést i k ovlivnění slyšených svědků z řad zaměstnanců čerpací stanice, kteří ve svých výpovědích nevycházeli ze svých vlastních vjemů, ale z toho, co viděli na neprůkazné nahrávce z kamerového záznamu.
42. K danému je na místě znovu připomenout, že těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem, přičemž v rámci přípravného řízení je rozsah dokazování omezen v tom směru, že musí být zjištěny takové skutečnosti, které odůvodňují objasnění všech důležitých skutečností důležitých pro posouzení případu (k tomu blíže § 164 tr. ř.). Nejvyšší soud přitom ze spisového materiálu nikterak nezjistil, že by policejní orgán zcela rezignoval na snahu zajistit originální kamerový záznam z čerpací stanice a bez jakéhokoli relevantního důvodu pořídil pouze nahrávku z tohoto záznamu v rozsahu, v jakém tato podporovala závěr o dovolatelově vině.
Policejní orgán naopak snahu směřující k opatření originálního záznamu vyvinul již bezprostředně po nálezu krabičky, avšak ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že tento nebylo možno na místě samém z objektivních důvodů ze systému exportovat, pročež bylo přistoupeno k jeho shlédnutí, identifikování relevantního časového úseku vymezeného obsluhou čerpací stanice a pořízení jeho záznamu (přehrání) na mobilní telefon zasahujícího policisty K.
V. Byť se Nejvyšší soud částečně ztotožňuje s obviněným v tom směru, že policejní orgán měl po nálezu krabičky s pervitinem reagovat pružněji a vyvinout větší snahu pro opatřování originálu kamerového záznamu zachycujícího širší časový úsek pokrývající minimálně dobu do nálezu předmětné krabičky, je zjevné, že k „přemazání“ originálu kamerového záznamu došlo poměrně záhy po jeho vzniku a tato inaktivita policejních orgánů se vztahovala pouze ke kritické době dvou týdnů od nálezu krabičky, kdy byl originální záznam po jeho pořízení dostupný do okamžiku, než uplynula doba, po kterou byl daný záznam provozovatelem dotčené benzinové čerpací stanice zálohován.
Absence tohoto důkazu ovšem nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces a pokud tento důkaz nebyl zajištěn a proveden, nelze ani konstatovat, zda se jednalo o důkaz svědčící o nevině obviněného. Z hlediska vypořádání námitek obviněného je tak podstatné zejména to, zda byly provedené důkazy zajištěny řádně, tedy zda nebyly opatřeny v rozporu se zákonem, a zda byly dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu, o čemž v daném případě není pochyb.
43. Ve vztahu k nahrávce z kamerového záznamu, jež byla provedena jako důkaz, je dále na místě doplnit, že pořídil-li policista K. V. na služební mobilní telefon videozáznam z monitoru, na němž byla přehrávána jen určitá výseč z originálního kamerového záznamu, nezvolil tento postup v neprospěch obviněného či nepřípustným způsobem, a to na základě vlastního svévolného uvážení (např. proto, že by se po spuštění záznamu spokojil s identifikací prvního zákazníka, který pokládal věci na pult u platebních terminálů v prostoru benzinové čerpací stanice), nýbrž proto, že tento časový úsek označila obsluha čerpací stanice jako klíčový moment z hlediska ponechání krabičky na stole a z originálu kamerového záznamu nevyplynulo, že by ji zde mohla zanechat jiná osoba. S ohledem na tuto skutečnost nelze tento důkaz označit za nezákonně získaný, pročež je na místě vycházet z ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř., podle něhož může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, tedy mimo jiné i jakékoli listiny, věci či obrazové a zvukové záznamy důležité pro trestní řízení. Dovolací soud tedy v postupu policejních orgánů v této věci v souvislosti se způsobem, jakým postupovaly při získávání důkazů z kamerového systému z benzinové čerpací stanice, neshledal žádné pádné důvody, jež by mohl vést k závěru, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu (ve spojení s meritorním rozhodnutím soudu prvního stupně) nemohlo obstát a mělo být zrušeno.
44. Identický závěr pak lze učinit i ve vztahu k námitce, jíž obviněný policejním orgánům vyčítá neprovedení vyšetřovacího pokusu, jímž by bylo ověřeno, zda se krabička s pervitinem vejde do tašky, kterou měl obviněný na čerpací stanici v inkriminované době u sebe. Nejvyšší soud se totiž zcela shoduje se závěry policejních orgánů jakožto orgánů činných v přípravném řízení, které tento vyšetřovací pokus důvodně označily za zcela nadbytečným, jelikož jim byly z výsledků ohledání známy jak rozměry předmětné krabičky, tak rozměry předmětné tašky. Pokud tedy policejní orgány za dané situace neshledaly v přípravném řízení důvod pro provádění dalších úkonů, nelze ani v tomto spatřovat jejich jakékoli, natožpak závažné pochybení.
45. S ohledem na výše uvedené nelze stran zákonnosti postupu policejních orgánů v přípravném řízení s obviněným souhlasit ani v tom ohledu, že by výpovědi svědků z řad zaměstnanců čerpací stanice M. Z., M. T. a M. K., jež byly v projednávané věci učiněny, byly nepřípustné. Nelze totiž důvodně dospět k závěru, že tito svědci byli ovlivněni shlédnutím nepřípustné nahrávky z kamerového záznamu či tím, že by obviněného jako jediného možného pachatele předem označili příslušníci policejních orgánů, pročež by jejich výpovědi bylo na místě považovat za tzv. „plody z otráveného stromu“.
Jmenovaní svědci sice skutečně v části svých výpovědí referovali informace, které přímo nepozorovali, avšak v tomto nevycházeli z nahrávky z kamerového záznamu, který by byl jakkoli účelově „vytipován“ policisty a omezen pouze na návštěvu čerpací stanice osobou obviněného, ale z originálního kamerového záznamu, jenž měli možnost shlédnout jako zaměstnanci dotčené čerpací stanice. Tento kamerový záznam přitom nebyl omezen pouze na konkrétní časový úsek a nejednalo se o nahrávku pořízenou z počítačové obrazovky mobilním telefonem jednoho ze zasahujících policistů, nýbrž šlo o původní záznam v plné kvalitě a bez jakéhokoli případného zkreslení.
Nadto v případě žádného z těchto svědků nebylo shlédnutí tohoto záznamu výhradním zdrojem poznatků determinujícím obsah jejich výpovědi, jelikož tito svědci byli sami fyzicky přítomni na čerpací stanici v době návštěvy obviněného či bezprostředně po ní, měli možnost vnímat bezprostředně vlastními smysly jednotlivé zákazníky, průběh jejich nákupů a věděli, kdy se zde krabička s pervitinem nenacházela a kdy již ano. Právě tyto jimi přímo vnímané skutečnosti je pak vedly k tomu, že obviněného přímo po nálezu krabičky označili za jedinou možnou osobu, která mohla krabičku na pultu u platebních terminálů zanechat.
Okresní soud současně zohlednil skutečnost, že některé části jejich výpovědí byly pouze zprostředkovány, načež v tomto kontextu provedl též hodnocení jejich věrohodnosti.
46. K výše uvedeným námitkám obviněného stran nepřípustnosti části provedených důkazů tedy Nejvyšší soud souhrnně konstatuje, že příslušnou argumentaci obviněného v tomto směru shledal z pohledu zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů jako lichou, resp. zjevně neopodstatněnou. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr.
ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry okresního soudu byly založeny na procesně nepoužitelných důkazech či neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14.
7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku či jím plošně učiněné odmítnutí většiny skutkových zjištění jakožto nepodložených nemají procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost.
Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil i soud odvolací, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
47. Jedná-li se o námitku obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování, nelze ani tuto podřadit pod žádnou z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své tvrzení o existenci vady v podobě tzv. opomenutého důkazu totiž obviněný ve vztahu k důkaznímu návrhu vztahujícímu se k rozhodnému skutkovému zjištění, které je určující pro naplnění zákonných znaků jemu přisouzeného trestného činu, vymezil v kontextu svých výše vypořádaných skutkových námitek. Tato jeho námitka však fakticky představuje toliko prosté zopakování jeho přetrvávajícího přesvědčení, že v dané věci policejní orgány rezignovaly na zásadu vyhledávací, přičemž pro údajnou neprůkaznost není možno jakkoli vycházet z nahrávky z kamerového záznamu pořízené na mobilní telefon jednoho ze zasahujících policistů, pokud policejní orgány nevyvinuly dostatečnou snahu pro zajištění jeho originálu zachycujícího delší časový úsek.
48. Nejvyšší soud k tomuto opětovně připomíná, že soudy vždy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, kterak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu. Ta vylučuje, aby se v případě tohoto dovolacího důvodu jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 a další). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.
49. Nadto je podle zjištění Nejvyššího soudu s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování v nyní posuzované věci zřejmé, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná a jednat ani nemůže, neboť za opomenuté nelze označit takové důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Nejvyšší soud se přitom v dané věci plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, k němuž obviněným namítané důkazní návrhy směřovaly a který v odůvodnění svého usnesení přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Nejvyšší soud se rovněž zcela ztotožnil se způsobem, jímž vrchní soud v bodě 23. odůvodnění dovoláním napadeného usnesení důkladně vypořádal obhajobou navrhovaný důkaz v podobě emailové komunikace. Nelze tedy než zopakovat, že odvolací soud nepochybil, pokud zamítl návrh obhajoby obviněného na doplnění dokazování elektronickou komunikaci vedenou mezi jeho osobou a majitelem čerpací stanice (tj. s osobou V. K.), neboť tento důkazní návrh se vztahoval pouze k důvodům nezajištění originálního záznamu z kamerového systému, jímž byla opatřena dotčená čerpací stanice, a k obviněným tvrzené pasivitě policejních orgánů. Neměl tedy posloužit k potvrzení či vyvrácení jakýchkoli skutkových zjištění, natožpak zjištění rozhodných. Odvolací soud tedy shledal tento důkazní návrh nadbytečným s ohledem na jeho nulovou vypovídací hodnotu (z pohledu objasnění zásadních skutkových okolností nezbytných pro rozhodnutí ve věci samé), přičemž tomuto závěru nelze podle Nejvyššího soudu ničeho vytknout.
50. S ohledem na výše uvedené je tak na místě námitky obviněného stran existence opomenutých důkazů v důsledku údajně nedůvodného zamítnutí návrhů obhajoby označit za zcela irelevantní, když obviněný ve svém dovolání ani netvrdí, že by některý z jím učiněných důkazních návrhů zůstal ze strany příslušného soudu zcela opomenut. Taktéž podle zjištění Nejvyššího soudu z předloženého spisového materiálu jasně vyplynulo, že soudy nižších stupňů nikterak neopomenuly rozhodnout o každém vzneseném důkazním návrhu, jehož provedení obviněný (popř. jiná procesní strana) v rámci hlavního líčení či veřejného zasedání o odvolání výslovně žádal, přičemž odmítnutí obhajobou vznesených důkazních návrhů dostatečně odůvodnily.
51. Ohledně námitky dovolatele směřující proti naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 284 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku Nejvyšší soud uvádí, že ačkoli tuto námitku obviněný formálně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve skutečnosti ji opírá pouze o zbylou výše vypořádanou procesní (resp. skutkovou) argumentaci, jíž se snaží opětovně zpochybnit správnost, resp. dostatečný rozsah učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdí, že rozhodnutí soudu prvního stupně (jakož i soudu odvolacího) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Opřel-li tedy obviněný svoji argumentaci směřující proti právní kvalifikaci jemu přisouzeného jednání toliko o námitky, v nichž negoval rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, která jako správná potvrdil i soud odvolací, nelze než konstatovat, že takto formulované námitky neodpovídají nejen jím výslovně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádnému jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b tr. ř.
52. Obviněný v rámci svého dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přičemž z obsahu jím podaného dovolání vyplývá, že tak učinil v jeho druhé alternativě, čímž poukázal na zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byly – podle jeho názoru – dány důvody dovolání popsané v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla skutečně zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. Jak však bylo podrobně rozvedeno shora, rozsudek Okresního soudu Praha - východ takovými vadami zatížen není, v důsledku čehož nemohl být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
VI. Závěr
53. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný P. S. podstatnou část svých dovolacích námitek uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. v tomto případě obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
54. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Současně byl projednávaný skutek obviněného správně právně kvalifikován, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněn.
55. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 9 To 262/2024, jakož i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného P. S. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. ř., ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl.
56. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 7. 2025 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu