U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2015 o
dovolání obviněných M. M. , a K. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 11 To 109/2014, v trestní věci vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 1/2014, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. o d m í t
á .
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. S. o d m í t
á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2014, sp. zn. 56 T 1/2014, byl
obviněný M. M. uznán vinným pod body I/1-21 zvlášť závažným zločinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za nějž byl podle §
283 odst. odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10
let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Současně mu byl uložen podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest
vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let, podle § 70 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a podle § 71
odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty. Obviněný K. S. byl
uznán vinným pod body I/8,9,13,15,16,18,20, II/1-4 zvlášť závažným zločinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za nějž byl podle §
283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Současně mu byl uložen podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest
vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let a podle § 70 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že
I. obžalovaný M. M. samostatně a dílem společně s obžalovaným K. S.
1) od června 2012 do února 2013 v P. , v parku u stanice metra V. , v P. , v
ulicích L. a S. desetkrát prodal M. K. , postupně nejméně 30 g heroinu
v ceně 1.000,- Kč za gram heroinu,
2) od října 2012 do prosince 2012 v P. , u stanice metra V. , v P. , v M.
ul. dvacet sedmkrát prodal M. V. , necelých 1,5 gramů heroinu v ceně 500,-
Kč za 0,5 g heroinu,
3) od února 2011 do února 2013 v P. , u stanice metra V. , v P. , M. ul. a na
parkovišti u N. l. postupně prodal F. T. , 100 g heroinu v ceně 500,- Kč
za 0,5 g heroinu a 1.000,- Kč za gram heroinu,
4) od června 2012 do listopadu 2012 v P. , na N. tř. postupně prodal M.
Ř. , nejméně 45 g heroinu v ceně 500,- Kč za 0,5 g heroinu,
5) od února 2012 do února 2013, v P. , na N. tř. nebo na A. nám. v 90
případech prodal N. M. , heroin v ceně 500, Kč za 0,5 g heroinu, tedy 45 g
heroinu.
6) v průběhu roku 2010 v P. , na N. tř. , u hotelu Koruna, na A. nám. a u
Městské knihovny postupně ve sta případech prodal J. N. , heroin v ceně 500,-
Kč za 0,5 g heroinu, celkem prodal 25 g heroinu za 25.000,- Kč a dále od
počátku roku 2013 do února 2013 v P. , u N. tř. , v kavárně Iluze mu dále
prodal ve třech případech celkem 1,5 g heroinu v ceně 500,-Kč za 0,5 g heroinu,
7) od podzimu 2011 do konce února 2013 v P. v okolí S. ul. a A. nám.
prodal J. Z. , postupně celkem 50 g heroinu v ceně 500,- Kč za 0,5 g heroinu
a dále 2 g marihuany v ceně 400,- Kč, přičemž v několika případech předal
heroin J. Z. po předchozí telefonické komunikaci s obž. M. neztotožněný muž,
8) od roku 2003 do roku 2007, v roce 2009 až 2012 v P. – H. a O. , v P. , u
stanice metra V. a na území P. postupně prodal J. S. , 1.000 g heroinu v
ceně 1.000,- Kč za gram heroinu, přičemž na prodeji se dílem podílel obž. K.
S. ,
9) od roku 2007 do února 2013 v P. – H. , v P. – V. , v P. – S. a v P. , v
okolí M. ul. a A. nám. postupně prodal společně s obž. K. S. J. K. ,
celkem 150 g heroinu v ceně 500,- Kč za 0,5 g heroinu a 1.000,- Kč za gram
heroinu, v pěti případech pak předal J. K. heroin neztotožněný muž,
10) od dubna 2012 do 15. února 2013 v P. a v P. – V. postupně prodal D. F.
, 5 gramů heroinu v ceně 1.000,- Kč za gram heroinu,
11) od září 2011 do února 2013 v P. , v okolí S. ul. postupně prodal v 50
případech M. B. , nejméně 50 g heroinu v ceně 1.000,- Kč za gram heroinu,
12) od podzimu 2011 do konce února 2012 v P. , u stanice metra V. , v P. v
okolí N. tř. , Městské knihovny a K. lázní postupně prodal L. M. , celkem 3
g heroinu v ceně 1.000,- Kč,
13) od roku 2009 do roku 2011 v P. , u stanice metra V. a v P. , v okolí N.
tř. , Městské knihovny a K. lázní postupně prodal D. B. , celkem 50 g
heroinu v ceně 500,- Kč za 0,5 g heroinu, přičemž v období od roku 2009 do roku
2010 heroin prodával společně s obž. K. S. ,
14) od léta 1999 do února 2013, v P. – Ch. a na H. , v P. – V. , v P. – S.
a v P. v okolí M. ul. a A. nám. postupně prodal M. B. , celkem nejméně 1
200 g heroinu v ceně 1.000,- Kč za gram heroinu nebo 4.000,- Kč za 5 g heroinu,
15) od léta 2002 do listopadu 2012 v P. , v okolí M. ul. , A. nám. , K.
lázní, v P. – V. , v P. – S. a v P. – H. postupně prodal J. Z. ,
nejméně 1.300 g heroinu v ceně 500,- Kč za 0,5 g heroinu, přičemž heroin od
roku 2007 do roku 2010 prodával společně s obžalovaným K. S. ,
16) od března 2010 do září 2010 v P. , v okolí N. lávky, Městské knihovny, K.
lázní, v P. , u stanice metra V. postupně prodal M. J. , nejméně 150 g
heroinu v ceně 1.000,- Kč za gram heroinu nebo 4.000,- Kč za 5 g heroinu
společně s obžalovaným K. S. ,
17) od léta 2008 do konce roku 2012 v P. , v okolí M. ul. , u Městské knihovny
postupně prodal P. Ch. , 5 gramů heroinu v ceně 1.000,- Kč za gram heroinu,
18) od léta roku 2009 do léta 2012 v P. , v okolí stanice metra V. , v P. , L.
ul. , v okolí N. tř. , u A. nám. postupně prodal P. S. , celkem 300 g
heroinu v ceně 1.000,- Kč za gram heroinu, v pěti případech pak heroin prodal
společně s obžalovaným K. S. ,
19) od roku 2011 do února 2013 v P. , v okolí N. tř. , Nám. R. , K. lázní a
Národního divadla, v P. u stanice metra V. postupně prodal V. K. , celkem
100 g heroinu v ceně 1.000,- Kč za gram heroinu,
20) od roku 2008 do roku 2013 v P. , v okolí M. ul. , A. nám. Městské
knihovny, v P. u stanice metra V. postupně prodal J. H. , celkem 150 g
heroinu v ceně 1.000,- Kč za gram heroinu, v období roku 2008 do roku 2012
heroin prodával společně s obžalovaným K. S. ,
21) od roku 2010 do února 2013 v P. , v okolí N. tř. , v P. , u stanic metra
S. a S. , v P. v okolí metra V. postupně prodal M. J. , celkem 40 g
heroinu v ceně 500,- Kč za 0,4 g heroinu, přičemž v období od roku 2010 do
listopadu 2012 heroin prodával společně s odděleně trestně stíhaným T. L.
II. obžalovaný K. S. sám:
1) v červenci 2013 v P. – S. a dále v P. , u stanice metra Ž. dvakrát prodal
J. K. , heroin v množství odpovídajícímu 1.500,- Kč,
2) od roku 2002 do roku 2010 na území hl. m. P. zejména v P. – Ch. a H. , v
P. – V. , v P. – S. a v P. postupně prodal M. B. , celkem 500 gramů
heroinu, přičemž při jednotlivých předávkách se jednalo o množství o 0,5 gramu
do 5 gramu heroinu za cenu 1.000,- Kč za gram heroinu, případně 4.000,- Kč za 5
gramu heroinu,
3) od roku 2008 do konce 2009 v P. , u Národního divadla, v okolí S. ul. a u
K. lázní prodal J. S. , 300 gramů heroinu v ceně 1.000,-Kč za gram heroinu,
4) nejméně dne 31. 7. 2013 v P. , ul. Z. P. , v bytě č. ... na výše uvedené
adrese pro jiného přechovával 0,863 gramu látky obsahující heroin,
když heroin – 3,6 – diacetylmorfin je uveden v příloze č. 3 nařízení vlády č.
463/2013 Sb. ze dne 18. 12. 2013 o seznamech návykových látek jako omamná
látka, stejně jako konopí – marihuana, která je uvedena v příloze č. 3 téhož
nařízení jako omamná látka a delta-9-trahydrocannabinol je uveden v příloze č.
4 tohoto nařízení jako psychotropní látka.
Pod bodem III. rozsudku byl obviněný M. M. podle § 226 písm. c) tr. ř.
zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. února
2014, sp. zn. 1 KZV 187/2013, v bodě I/7 obžaloby pro zvlášť závažný zločin
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím,
že od listopadu 2012 do konce února 2013 na území hl. m. P. , v okolí Národního
divadla prodal V. D. , nejméně 125 g marihuany v ceně 600,- Kč za 5 g
marihuany, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný.
Pod bodem IV. rozsudku byl obviněný K. S. podle § 226 písm. c) tr. ř.
zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. února
2014, sp. zn. 1 KZV 187/2013, v bodě II/4 obžaloby, pro zvlášť závažný zločin
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím,
že od června do července 2013 v P. , u tramvajové zastávky Ú. prodal F. T.
, ve dvou případech heroin v množství odpovídajícímu 500,- Kč, neboť nebylo
prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění, státní zástupce v
neprospěch obviněných M. M. a K. S. , přičemž u obviněného M. jeho
odvolání směřovalo toliko proti výroku o trestu propadnutí věci, a u obviněného
S. proti výroku o vině i trestu, když se domáhal přísnějšího právního
posouzení skutku, jímž byl obviněný S. uznán vinným, a v návaznosti na to i
uložení přísnějšího trestu odnětí svobody, a dále podala odvolání ve prospěch
obviněného M. M. P. M. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12.
2014, sp. zn. 11 To 109/2014, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř.
z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného M.
M. napadený rozsudek zrušen toliko ve výroku o trestu propadnutí věci. Podle
§ 259 odst. 3, 4 tr. ř. bylo ohledně tohoto obviněného nově rozhodnuto tak, že
při nezměněném výroku o vině, výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho
výkonu, výroku o trestu vyhoštění a výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty
byl obviněnému M. M. podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest
propadnutí věci. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch K. S. ,
odvolání obviněných M. M. a K. S. a odvolání P. M. podané ve prospěch
obviněného M. M. byla podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali obvinění M. M. a K. S. dovolání.
Obviněný M. M. uplatnil v dovolání dovolací důvod upravený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Pochybení soudu spatřoval v nesprávném hmotněprávním posouzení
skutku, neboť nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka předmětného
zločinu. Své dovolací námitky konkretizoval předně tak, že soudy pochybily v
posouzení věrohodnosti výpovědí svědků. Ve většině případů nebyli svědci
způsobilí k podání svědeckých výpovědí, a to s ohledem na vliv návykových látek
na jejich osobu, což soudy ani přes upozornění obviněného nevzaly v úvahu, i
když si tyto výpovědi vzájemně odporovaly. Obviněný v dovolání následně
rozebírá jednotlivé svědecké výpovědi a poukazuje na rozpory, které se v těchto
výpovědích zřetelně objevují. Domnívá se, že jeho vina nebyla bezpečně
prokázána a došlo tak k porušení zásady in dubio pro reo, neboť nebyl uzavřen
pomyslný kruh řetězce důkazů prokazujících jeho vinu. Rovněž zpochybňuje postup
policejních orgánů, které nepřiměřeným způsobem zasahovaly do jeho trestního
stíhání, když přemlouvaly svědky k odposlouchávání jejich mobilních telefonů,
aniž by zabezpečily jako nejdůležitější krok předmětného trestního stíhání, a
to sledování dealera drog. Poukazuje na další skutečnost, která svědčí o jeho
nevině, neboť pokud by byl dealerem drog, musel by u sebe mít alespoň základní
množství drogy pro své odběratele, a tudíž je zjevné, že se souzeného činu
nedopustil. Rovněž namítá nezákonnost rekognice, neboť byla provedena tak, aby
i svědci požívající drogu, příp. dříve požívající drogu, poznali právě
obviněného. V této souvislosti poukazuje na donucení svědků k výpovědi ze
strany policie, což bylo u jednoho svědka potvrzeno přímo při výslechu u
nalézacího soudu, čímž vzniká pochybnost, zda i další svědci nebyli instruováni
k výpovědi, resp. k popisu obviněného před rekognicí. Současně je
nepravděpodobné, aby všichni svědci, navíc ve většině požívající drogu, popsali
obviněného zcela shodně. Rekognice byla podle dovolatele v rozporu s
judikaturou provedena podle fotografií, nikoliv in natura, přičemž na
fotografiích byl jedině obviněný s delšími vlasy a ostatní osoby byly zjevně
odlišného vzhledu. Účelem rekognice tak nebylo poznání pachatele ve skupině
osob, nýbrž nasměrování svědků k označení právě obviněného jako pachatele
předmětného trestného činu. Nesprávnou kvalifikaci skutku shledává obviněný v
posouzení množství drogy, kterou soudy stanovily na základě nepřesných odhadů
odběratelů drogy. Poukazuje na výpovědi svědků, kteří se nepřesně vyjadřovali k
množství předané drogy, přičemž teprve na základě návodných otázek soudu došlo
k určení množství drogy. Soudy nevzaly také v potaz, že svědci uvedli, že měli
více dodavatelů. Dále také zahrnuly do období páchání trestné činnosti dobu,
kdy se dovolatel prokazatelně nacházel v uprchlickém táboře a mimo území České
republiky. Dovolatel rozebírá výpovědi svědků, kteří tvrdili, že drogy prodával
i v období svého umístění v uprchlickém táboře, což však podle něj další důkazy
vyvracejí.
Přestože má tato skutečnost nepochybně vliv na právní kvalifikaci s
ohledem na množství prodávané drogy a na posouzení věrohodnosti svědků, soudy
jí nevěnovaly pozornost. Posouzení skutku také podle kvalifikované skutkové
podstaty § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku proto nelze s ohledem na
nejednoznačně prokázané množství prodané drogy považovat za zákonné. Na základě
toho obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc
odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný K. S. podal dovolání z důvodů předpokládaných v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. e), písm. g) a písm. l) tr. ř. Obviněný namítal, že skutky
uvedené pod body I/8 a II/3 rozsudku soudu prvního stupně se překrývají, čímž v
rozporu s § 11 trestního řádu došlo k jeho dvojímu odsouzení pro tentýž skutek.
K těmto bodům dále vytýkal procesní pochybení, když soud v rozporu s § 212
odst. 2 tr. ř. předestřený protokol o výpovědi svědka S. použil jako podklad
pro výrok o vině. Ačkoliv svědek S. výslovně při hlavním líčení vyloučil, že
by měl po roce 2007 s obviněným cokoliv společného, přesto byl uznán vinným pro
prodej 300 g heroinu tomuto svědku i v letech 2008 a 2009, přičemž z
provedených důkazů tato skutečnost nejenže nevyplývá, ale je vyvrácena. Pod
bodem II/2 výroku o vině dovolatel zpochybňoval výpověď svědka M. B. , v rámci
které svědek uváděl značně nepřesné údaje pohybující se spíše ve sféře odhadů,
a proto z této výpovědi nebylo možné dovodit množství předané drogy. Přitom
svědek „zprůměroval“ svou spotřebu drog za období od roku 1999, do čehož
zahrnul i období, kdy byl ve výkonu trestu. V bodě II/1 pak dovolatel
zdůrazňuje, že mu nebylo sděleno obvinění ohledně prodeje drogy odpovídající
částce 1500,- Kč, když i z výpovědi svědka J. K. vyplynulo, že se mělo
jednat o drogu v hodnotě 1000,- Kč. Ohledně bodu I/9 namítá, že mu je kladeno
za vinu, že společně se spoluobviněným M. prodali svědku J. K. množství
drogy ve výši 150 g, ačkoli ve sdělení obvinění bylo uvedeno množství pouze 100
g, přičemž dokonce z výpovědi tohoto svědka vyplývá ještě výrazně menší
množství drogy. V části tohoto skutku se podle dovolatele rovněž jedná o případ
nepřípustnosti trestního stíhání. Pod bodem I/13 nelze podle dovolatele určit,
jaké množství drogy mělo být jím prodáno, neboť sám svědek D. B. uváděl, že
drogu nakupoval od více lidí, přičemž množství koupené od jednotlivých osob
nebyl schopen přesně stanovit a nelze je určit ani ze samotného popisu skutku.
Množství 50 g heroinu se vztahuje pouze ke spoluobviněnému M. , a to za období
od roku 2009 do roku 2011, přičemž jeho se týkalo období pouze do roku 2010.
Proto takto nedostatečně vymezený skutek zakládá dovolací důvody uvedené v §
265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. Obdobně u bodu I/15 a I/20 nelze žádným
způsobem stanovit konkrétní množství drogy, přičemž z výpovědi svědků ani
nevyplývá prodej drogy ze strany obviněného. Z těchto důvodů dovolatel navrhl,
aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Městskému
soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce činný při Nejvyšším státním
zastupitelství. V obou dovoláních spatřuje námitky totožného charakteru, s
nimiž se již vypořádal odvolací soud. Byť ve svém dovolání obviněný K. S.
zmiňuje rovněž námitku o nepřípustnosti trestního stíhání poukazem na údajné
překrývání se skutků, tak ani k uvedené námitce nelze jako k opodstatněné
přihlédnout, byť by jinak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.,
který obviněný v dovolání uplatnil, zřejmě byl v posuzované trestní věci
naplněn. V níže uvedeném směru však ani jeden z obviněných dovolání
neformuloval. Státní zástupce totiž ve svém vyjádření, i při vědomosti toho, že
s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo
251/20003, nemůže měnit ani rozšiřovat obsah dovolání obviněného, poukázal na
vadu rozsudku Vrchního soudu v Praze, který nereflektoval pochybení nalézacího
soudu, jenž rozhodl ohledně jediného skutku odsuzujícím i zprošťujícím výrokem,
čímž založil překážku věci rozhodnuté /§ 11 odst. 1 písm. f) tr. ř./. Jednání
obviněných není pokračujícím trestným činem sestávajícím z několika dílčích
útoků vymezených osobami jednotlivých odběratelů drogy, ale jediným skutkem
vymezeným časově, resp. i místně. V předmětné věci se jednání obviněných vůči
jednotlivým odběratelům časově prolínalo a překrývalo, přičemž vykazovalo
zjevně znaky kontinuální interakce mezi obviněnými jakožto distributory drogy a
jejich odběrateli, jak na to poukázal i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp.
zn. 6 Tdo 894/2012 (uveřejněno pod č. 75/2013 Sb. rozh. tr.). Státní zástupce
upozornil, že v případě neprokázání prodeje či předání drogy v některém ze
stíhaných případů nelze rozhodovat zprošťujícím výrokem, ale takové jednání je
nutno pouze vypustit ze skutkového zjištění. Pokud tak Městský soud v Praze
neučinil a u obviněného M. M. rozhodl zprošťujícím výrokem ohledně jednání
uvedeného pod bodem I/7 obžaloby a obviněného K. S. zprostil obžaloby
ohledně jednání pod bodem II/4, přičemž tyto výroky nabyly právní moci v řízení
před soudem prvního stupně, tak tímto postupem Městský soud v Praze založil
překážku rei iudicatae ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ohledně celé
posuzované trestné činnosti obou obviněných, a proto je zde naplněn dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Skutečnost, že vrchní soud trestní
stíhání obou obviněných z důvodu překážky věci rozhodnuté nezastavil a
předmětné jednání rovněž posuzoval jako pokračující trestný čin, odporuje
judikatuře Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn.
11 Tdo 1440/2008, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006), a proto
není předvídatelné a porušuje zásady spravedlivého procesu. Státní zástupce tak
navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně obou obviněných zrušil rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 11 To 109/2014, a tomuto soudu
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou,
zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 265a tr. ř. a dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž jsou dovolání
opírána, naplňují obviněnými uplatněné dovolací důvody, jejichž skutečná
existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Rozsah přezkumné činnosti
dovolacího soudu je v tomto ustanovení vymezen tak, že Nejvyšší soud přezkoumá
zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, v
rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části
rozhodnutí předcházející.
Obviněný K. S. v rámci svého dovolání uplatnil též dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jehož existenci spatřuje v údajném vzájemném
překrývání se jednání pod bodem I/8 a pod bodem II/3 výroku rozsudku soudu
prvního stupně (prodej heroinu J. S. ), za což měl být dvakrát odsouzen, a
dále v rozdílném či neurčitém vymezení množství prodané drogy a peněžních
částek za ně zaplacených ohledně jednání popsaného pod body I/9, I/13 a II/1, a
to ve sdělení obvinění a v rozsudku soudu prvního stupně.
Je nutno připomenout, že tento dovolací důvod je naplněn pouze v případech, kdy
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívající v tom, že proti obviněnému
bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, lze
uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů
nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v ustanovení § 11 tr. ř. a v § 11a
tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze
v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní
řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané
vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání
na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní
náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
Z uvedeného je předně zřejmé, že námitky obviněného K. S. podřazené pod výše
uvedený dovolací důvod, jimiž brojí proti rozsahu vymezení výše označených
jednání v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně, popř. proti skutkovým
odlišnostem ve sdělení obvinění a v rozsudku, neodpovídají konstrukci tohoto
dovolacího důvodu, když nenamítá existenci překážky zakládající nepřípustnost
trestního stíhání, nýbrž jeho argumentace v zásadě směřuje k údajnému porušení
zásady totožnosti skutku. Již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007,
sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 (uveřejněno pod č. 6/2007 Sb. rozh. tr.) bylo
zdůrazněno, že není namístě o totožnosti skutku pochybovat, přestože v průběhu
přípravného řízení došlo ke změně v jeho popisu, když taková změna vedla pouze
k upřesnění popisovaného skutku, ke zpřesnění dalších údajů tento skutek
konkretizujících, a nikoliv k rozšíření trestního stíhání o další skutek.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že je třeba rozlišovat odlišné
pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě
objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž
prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace.
Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a
nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku, a nikoli
ohledně popisu skutku.
V souladu s obžalovací zásadou zakotvenou v § 2 odst. 8 tr. ř., která je dále
rozvedena v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku,
který je uveden v žalobním návrhu. Podle § 176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba
podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 tr.
ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v § 160 odst. 1 tr. ř. jen
usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména
popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek
(přesné označení osoby obviněného, místo a čas kdy se skutek stal, způsob jeho
provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a příp.
další okolnosti, které jej charakterizují). Ve výroku usnesení o zahájení
trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti,
protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti
skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. např. výše již citované
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006).
Při porovnání skutku, a to i ohledně jednání uvedených v dovolání namítaných
bodech I/9, I/13 a II/1, jak byl obsažen v usnesení o zahájení trestního
stíhání a jak byl vylíčen v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně, není z
pohledu těchto východisek žádných pochybností o tom, že totožnost skutku
zůstala zachována.
Z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. a § 220 odst. 3
tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku
soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní
kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout
o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku.
Požadavek ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku
uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu
žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v
žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt,
přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé
šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při
projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především
v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku
zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku.
Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi
shodně, postačí shoda částečná (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněná pod č.
1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr.). Z toho mimo jiné
vyplývá, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které
individualizují skutek.
Další námitku dovolatele, kterou podřadil pod uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle níž skutek uvedený pod bodem I/8 výroku o
vině rozsudku soudu prvního stupně je zcela totožný se skutkem, jímž byl uznán
vinným v bodě II/3 téhož rozsudku, čímž u něj mělo dojít k dvojímu trestnímu
postihu pro tentýž skutek, a to v rozporu s § 11 tr. ř., Nejvyšší soud pokládá
za evidentně neopodstatněnou. Ve shodě s argumentací odvolacího soudu lze
poukázat na usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného K. S. ze dne
31. 7. 2013 (č. l. 47) pro skutek spočívající v tom, že „v blíže nezjištěných
dnech v období od roku 2003 do konce roku 2009 v P. u Národního divadla, v
okolí ulice S. a K. lázní prodal ve 300 případech osobě J. S. , celkem 300
g drogy heroin za cenu 1000,- Kč za 1 gram, přičemž od roku 2003 do roku 2007
prodával heroin J. S. společně se samostatně trestně stíhaným M. M. , a
od roku 2008 do konce roku 2009 takto činil samostatně“. Jak již uvedl odvolací
soud, svědek J. S. v hlavním líčení potvrdil, že od samotného obviněného K.
S. nakoupil asi 300 g heroinu (jednání uvedené pod bodem II/3 rozsudku soudu
prvního stupně), a kromě toho od obou obviněných (tj. od M. M. a K. S. )
nakoupil dalších asi 1000 g heroinu (jednání uvedené pod bodem I/8). Ze
skutkových závěrů soudů jednoznačně vyplývá, že obviněný K. S. prodával
heroin svědku J. S. jednak společně se spoluobviněným M. M. , jednak sám, a
to v rozsahu 300 g. Jde tak o dvě rozdílná samostatná jednání a nikoliv o
jediné totožné jednání, za nějž by byl nesprávně dvakrát odsouzen. Je zřejmé,
že skutky vymezené v bodě I/8 a II/3 rozsudku soudu prvního stupně nejsou
totožné, a proto Nejvyšší soud shledal tuto námitku obviněného zjevně
neopodstatněnou.
Oba obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že takový důvod dovolání je
dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon
vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci
samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale
výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního
soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem
na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není
povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz
usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na
které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat
od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu
trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a
je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon
vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích
námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v
jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže
rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej
soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění
všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu.
Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje
zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To
pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch
obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán
vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména
odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený
skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb.
rozh. tr., str. 298.
Z obsahu podaných dovolání vyplývá, že námitky obou obviněných nejsou způsobilé
založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť neodpovídají požadavkům na
hmotněprávní argumentaci pod uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., když nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému
hmotně právnímu posouzení, nýbrž se jedná výlučně o námitky skutkové, resp.
procesně právní, které jsou zejména zaměřeny do oblasti dokazování.
Obviněný M. M. sice formálně namítá vadné právní posouzení skutku, jímž byl
uznán vinným s tím, že nebyly naplněny znaky mu přisouzeného zločinu po stránce
objektivní i subjektivní, a že nebyl naplněn ani znak jeho spáchání „ve velkém
rozsahu“ opodstatňující naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 283
odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, avšak tyto námitky zakládá výlučně na
argumentaci vytýkající nesprávné hodnocení provedených důkazů ze strany obou
nižších soudů. Namítá, že bezpečně nebylo prokázáno, zda a v jakém rozsahu je
skutečně pachatelem posuzovaného trestného činu a že závěry soudů ohledně
množství prodaného heroinu jednotlivým odběratelům vychází z pouhých nepřesných
odhadů svědků. Dovolatel tak primárně brojí proti hodnocení důkazů a na něm
učiněných skutkových zjištění, přičemž teprve sekundárně na základě jim
požadované změny v hodnocení důkazů, potažmo skutkových zjištění, by pak mělo
dojít k jinému právnímu posouzení věci. Rovněž námitky, kdy obviněný rozsáhle
zpochybňuje svědecké výpovědi a jejich věrohodnost, jakož i provedenou
rekognici a také rozebírá postup policejních orgánů při vyšetřování posuzované
trestné činnosti, nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, neboť se
opětovně jedná výlučně o námitky procesně právní povahy. Navíc s těmito
výhradami obviněného se již v potřebném rozsahu vypořádaly soudy obou stupňů a
na jejich závěry lze v podstatě jen odkázat (str. 10 až 23 rozsudku soudu
prvního stupně, str. 14 až 18 rozsudku soudu druhého stupně). Vrchní soud se
zejména vypořádal s námitkou vztahující se k provedené rekognici podle
fotografií a zdůraznil, že takový postup při provádění rekognice není vůbec v
rozporu se soudní praxí (viz např. č. 28/1986 Sb. rozh. tr.), přičemž jako
nedůvodné odmítl námitky obviněného týkající se vlastního průběhu rekognice.
Rovněž tak neshledal zásadní důvody ke zpochybnění věrohodnosti výpovědí řady
svědků, kteří u hlavního líčení znovu označili obviněného za osobu, od níž v
posuzovaném období kupovali heroin a uvedli i jeho množství. Přitom na základě
těchto skutkových zjištění není pochyb ani o naplnění znaku kvalifikované
skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy spočívající v jeho spáchání „ve
velkém rozsahu“ ve smyslu ustanovení § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (viz
příloha ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014,
sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.), když se
jednalo o prodej heroinu v celkovém množství téměř 5 kg, což více jak
trojnásobně překračuje hranici velkého rozsahu u heroinu uvedenou ve výše
označeném stanovisku. Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvod k
podstatnějším výtkám na adresu nižších soudů.
Obviněný K. S. rovněž neuplatnil jedinou námitku odpovídající dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když svoji argumentaci v dovolání
zaměřil prakticky výlučně proti způsobu, jakým soudy hodnotily výpovědi
jednotlivých svědků, když má za to, že na základě jejich svědectví nebylo možno
stanovit množství drogy, která měla být obviněným distribuována, případně
nemohl být vůbec učiněn závěr o jeho pachatelství. Byť obviněný uvádí, že soudy
jeho jednání nesprávně posoudily podle § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku,
neboť se činu nedopustil ve značném rozsahu, tak i tuto svou námitku zakládá na
výhradách skutkové povahy tvrzením, že na základě svědectví jednotlivých
odběratelů heroinu nebylo možno zjistit přesné množství jím prodané drogy. I
taková námitka vybočuje z mezí deklarovaného dovolacího důvodu. Je ovšem třeba
připomenout, že už jen na základě svědectví M. B. a J. S. soudy zjistily,
že jim obviněný K. S. prodal celkem 800 g heroinu (bod II/2, 3 rozsudku soudu
prvního stupně), tedy množství několikanásobně přesahují hranici 150 g (viz již
výše uváděná příloha ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.), zakládající
naplnění znaku spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy „ve značném rozsahu“ ve smyslu
ustanovení § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Brojí-li dovolatel vůči tomu,
že nebyl přesně zjištěn jeho podíl na prodeji heroinu, jehož se měl dopustit
společně se spoluobviněným M. M. (body I/8, 9, 13, 15, 16, 18 a 20), tak je
třeba poukázat na závěry soudů (str. 24 rozsudku městského soudu a str. 15
rozsudku vrchního soudu), z nichž vyplývá, že postupovaly evidentně ve prospěch
obviněného K. S. , když heroin, který prodával společně se spoluobviněným M.
M. , vůbec nezahrnuly do celkového množství jím prodávané drogy, zcela jej
pominuly, což se také promítlo v mírnějším právním posouzení jeho činu podle §
265b odst. 2 písm. c) tr.zákoníku. Přitom nebylo sporu o tom, že obviněný K.
S. se celkem u sedmi odběratelů podílel i na prodeji heroinu společně s M.
M. Proto námitka obviněného K. S. je v tomto směru zcela bezpředmětná.
Pokud jde o námitku tohoto obviněného týkající se porušení zásady in dubio pro
reo, pak je možno obecně uvést, že tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která
vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za
situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové
otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch
obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k
otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení
skutku, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod mimořádného zásahu do skutkových zjištění až v řízení o dovolání však
může zakládat existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, a na
jejich základě učiněných skutkových zjištění, pokud se ve svém důsledku
projevil i v nesprávném právním posouzení skutku. Pouze v případě, kdy jsou
právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními
anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí
nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36
odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V daných souvislostech lze dále poznamenat,
že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a
jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s
procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj
odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných
soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz
např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
Je nutno zdůraznit, že obviněnými v dovolání uplatněné námitky týkající se
dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly podstatou jejich
obhajoby již v průběhu celého trestního řízení, soudy jim věnovaly patřičnou
pozornost a náležitě se s nimi vypořádaly. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s
jejich závěry, a proto i na tomto místě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů
nižších stupňů, které podrobně rozvedly skutečnosti, na základě kterých pak
dospěly k závěru o vině obviněných. Obvinění soudům v podstatě vytýkají, že z
odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a
úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé,
resp. že v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním
nesouladu s provedenými důkazy (srov. k tomu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS
166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další), tak i v této souvislosti ovšem
Ústavní soud zdůrazňuje, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze
nejextrémnější excesy (např. sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03). Upozorňuje-
li Ústavní soud, že je povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí
tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových
námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody)
vymezené pravomoci.
Nejvyšší soud uvádí, že v řízení před nalézacím soudem bylo provedeno
dokazování v nezbytném rozsahu tak, aby bylo možno učinit správné skutkové i
právní závěry. Městský soud vycházel pouze z těch důkazů, které byly provedeny
v hlavním líčení, kdy zcela správně podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil provedené
důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jestliže nalézací soud
vycházel z výpovědí celé řady svědků (zatímco dovolatelé je považují za
zavádějící), nelze tomuto postupu nic vytknout, a to právě i s ohledem na
skutečnost, kterou v rozsudku uvádí již samotný Městský soud v Praze, tedy že
svědci se nezávisle na sobě shodovali v souvislosti s obviněnými na řadě
detailů, ať už jde například o jejich přezdívky, cenu zboží, místa, kde
docházelo k předávce heroinu, či způsobu komunikace. Nelze se ztotožnit s
výhradou obviněného, že k prokázání viny byla použita výpověď svědka J. S. z
přípravného řízení, přičemž stranám byl pouze předestřen protokol z této
výpovědi. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 7. 2014 (č. l. 1471) je
zřejmé, že ačkoliv svědek odkazoval na svoji výpověď z přípravného řízení, tak
následně na základě dotazů předsedy senátu uvedl všechny podstatné okolnosti, z
kterých pak při určení viny nalézací soud vycházel. Obvinění a jejich obhájci
tak byli seznámeni se všemi skutečnostmi, které byly podstatou výpovědi svědka
J. S. a mohli na ně patřičně reagovat, přičemž z uvedeného protokolu rovněž
vyplývá, že obvinění, jakož i jejich obhájci, pokládali svědkovi otázky ve
vztahu ke skutečnostem, které byly ve výpovědi uvedeny. Pokud se jedná o
námitku k provedené rekognici, k hodnocení svědeckých výpovědí, jakož i k
dalším výhradám uplatněným již v odvolacím řízení, odkazuje Nejvyšší soud znovu
na str. 15-18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde Vrchní soud v Praze
podrobně na tyto námitky reagoval a s jeho závěry se lze zcela ztotožnit. V
situaci, kdy bylo na argumentaci obviněných náležitě reagováno vrchním soudem v
odvolacím řízení, považuje Nejvyšší soud za nadbytečné opětovně rozebírat
předmětné námitky, když by se v podstatě jednalo o opakování argumentace soudů
nižších stupňů, a to zvláště v situaci, kdy se jedná o námitky, které
neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů upravených v § 265b odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání, který ve svém dovolání uplatnil obviněný K. S. , podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých
situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí
nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně
přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních
důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr.
ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí,
nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí
podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí
nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.).
Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný
prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené
výše (alternativa první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je
zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. ř.
Přezkoumával-li soud druhého stupně napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst.
2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo
stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný
opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti
podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. bylli v
řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání
uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této
alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je
skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého
stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával
napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném
opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou
zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř. Vzhledem k tomu, že dovolací námitky obviněného K. S. uplatněné pod
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. byly shledány zjevně
neopodstatněnými a pod dovolacím důvodem v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se
jednalo o námitky, které nespadaly pod daný dovolací důvod, nemůže být naplněn
ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jejich
existenci založen.
Pokud jde o obsah vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství vztahující se k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst.
1 písm. e) tr. ř. ze strany obviněného K. S. , v němž se uvádí, že vrchní soud
měl v odvolacím řízení trestní stíhání obou obviněných zastavit s ohledem na
existenci překážky věci rozsouzené ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., je v
tomto kontextu nutno ovšem předně zdůraznit, že rozsah přezkumné činnosti v
řízení o dovolání tak, jak je vymezen v již výše citovaném ustanovení § 265i
odst. 3 tr. ř. opravňuje Nejvyšší soud v zásadě k tomu, aby zákonnost a
odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí (a předcházejícího řízení) přezkoumal
pouze v rozsahu a z důvodů uvedených dovolatelem v podaném dovolání. Nejvyšší
soud nemůže takto přezkoumávat dovoláním napadené rozhodnutí na základě
vyjádření procesní strany (§ 265h odst. 2 tr. ř.) k podanému dovolání, tj. v
posuzované věci na základě písemného vyjádření státního zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství. Ostatně i státní zástupce ve svém vyjádření poukazuje
na právní názor Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo
251/2003), že pokud podá dovolání prostřednictvím obhájce jen obviněný, tak
nemůže nejvyšší státní zástupce v písemném vyjádření k němu ve smyslu § 265h
odst. 2 tr. ř. rozšiřovat či dokonce měnit rozsah a důvody dovolání vymezené
obviněným, a to ani rozvedením či změnou náplně obviněným uplatněného
dovolacího důvodu (a tak vlastně nahrazovat nedostatek spočívající v absenci
vlastního dovolání). Nejvyšší státní zástupce svého oprávnění podle § 265d
odst. 1 písm. a) tr. ř. k podání dovolání, a to případně i ve prospěch
obviněných, nevyužil a k podanému dovolání obviněných se pouze písemně
vyjádřil. Obsah jeho písemného vyjádření však nezakládá přezkumnou povinnost
Nejvyššího soudu ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř., neboť Nejvyšší soud
přezkoumává napadené rozhodnutí s ohledem na konkrétní vady vytýkané
dovolatelem. Dovolatel se přitom nemůže omezit jen na pouhou citaci zákonného
dovolacího důvodu, ale musí uplatněný dovolací důvod naplnit také věcně, tj.
uvést takové vady, které jsou pod něj podřaditelné, a jen v tomto rozsahu
založit přezkumnou činnost Nejvyššího soudu.
V daném případě byl proto Nejvyšší soud povinen vycházet z dovolacích důvodů
uplatněných obviněnými a z jimi uvedených okolností, jimiž měly být důvody
dovolání podloženy, tj. ze specifikovaných námitek a názorů, v nichž spatřovali
jejich naplnění. V této souvislosti je třeba též zdůraznit, že rozsah, v němž
je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen pod dobu
trvání lhůty k podání dovolání, jež činí dva měsíce od doručení napadeného
rozhodnutí (§ 265e tr. ř., § 265f odst. 2 tr. ř.). V posuzované věci tato lhůta
uplynula již dnem 20. 4. 2015. Nejvyšší soud tak nemohl akceptovat jakékoli
jiné výhrady, jimiž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odůvodnil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, navíc po
uplynutí výše uvedené lhůty k podání dovolání, neboť jeho vyjádření nemohlo
napravit fakt, že nejvyšší státní zástupce dovolání, k jehož podání je
oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., nepodal. Už vůbec pak
státní zástupce prostřednictvím písemného vyjádření k dovolání nemohl korigovat
obsah dovolání obviněných novou (další, rozšiřující, měnící či zcela jinou)
formulací argumentů v rámci jimi uplatněných dovolacích důvodů. S vlastními
dovolacími námitkami uplatněnými v dovoláních obou obviněných se Nejvyšší soud
již výše vypořádal. S ohledem na výše uvedené z hlediska § 265i odst. 3 tr. ř. sice není povinností Nejvyššího soudu se věcně zabývat obsahem vyjádření
státního zástupce, pokud uváděl zcela novou argumentaci ve vztahu k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který uplatnil obviněný K. S. ,
nicméně nelze bez dalšího akceptovat tvrzení státního zástupce, že v posuzované
věci soudy pochybily, když se ze strany obviněných nemohlo jednat o pokračování
v trestném činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku, a proto nemohly o
částech jediného skutku rozhodnout jak odsuzujícím, tak zprošťujícím výrokem. Je třeba zdůraznit, že pokračování (§ 116 tr. zákoníku) je formou provedení
posuzovaného trestného činu, a proto konkrétní trestný čin může v určitém
případě naplnit znaky pokračování a v jiném případě nikoli (rozhodnutí pod č. 57/2007 Sb. rozh. tr.). Zda jde o pokračování v trestném činu anebo zda půjde
např. o jediné nedělitelné jednání (jediný skutek) je třeba vždy posuzovat s
ohledem na konkrétní skutkové okolnosti posuzované věci. Takový závěr ve vztahu
k trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku ostatně lze vyvodit i
z judikatury Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. usnesení ze dne 15. srpna
2012, sp. zn. 5 Tdo 801/2012). Státní zástupce ve svém vyjádření poukázal na
rozhodnutí, v nichž stručně a zjednodušeně řečeno soudy v konkrétních případech
dospěly k závěru, že v případě distribuce či jiného nakládání s drogami jde o
jediný nedělitelný skutek a jednotlivé případy prodeje drogy nepředstavují
dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Jde kupř. o rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, sp.
zn. 7 Tdo
1480/2006, sp. zn. 6 Tdo 1263/2011, sp. zn. 6 Tdo 585/2011. Naproti tomu v
jiných rozhodnutích Nejvyššího soudu s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti
byl zaujat právní názor o pokračování v trestném činu nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku s tím, že jednotlivé případy distribuce drog představují jeho dílčí
útoky. Tak např. v usnesení ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1/2011, Nejvyšší
soud posoudil jednání obviněných spočívající zejména v distribuci zakázané
látky, ale také v její výrobě, jako pokračování v trestném činu, nikoliv jako
samostatný skutek, přičemž konstatoval, že jeho „závěr není v rozporu se závěry
Nejvyššího soudu již vyslovenými v rámci usnesení ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 7
Tdo 1480/2006, publikovaného pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr., Nejvyšší soud zde
konstatoval, že v případě trestného činu neoprávněné výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 187 tr. zák. (nyní jde o § 283 odst. 1 tr. zákoníku) se jedná o celistvý skutek v případě jediného jednání pachatele, jenž
v určité době a na určitém místě podává omamné či psychotropní látky více
osobám. A contrario, jestliže pachatel distribuuje omamné či psychotropní látky
v rámci delšího časového úseku na více místech a více osobám za vyvíjejících se
a předem nikoli zcela známých podmínek (pokud jde o četnost dílčích distribucí,
cenu a množství prodaných dávek, specifikaci odběratelů a míst předání apod.),
o celistvý skutek se nejedná, ale jednání pachatele je pokračováním v trestném
činu ….“. Obdobný právní názor je obsažen též v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 781/2011, sp. zn. 4 Tdo 225/2011, sp. zn. 3 Tdo 533/2014, a dalších. S ohledem na výše zmiňovaná, pro tuto věc přiléhavá rozhodnutí Nejvyššího soudu
lze jen připomenout, že v posuzované věci dovolatelů se jedná o rozdílné časové
úseky téměř u každého z bodů obžaloby a rozsudku, které jsou vztahovány k
jednotlivým osobám, kterým byla droga distribuována. Rozdílnost v časovém
faktoru nespočívá pouze v odlišných letech, nýbrž také obdobích, kdy prodeje
drogy vůči konkrétní osobě probíhaly, přičemž jednotlivé časové hranice jsou
stanoveny v rozmezí od několika měsíců až po dobu 11 let. Kromě většího počtu
odběratelů distribuované drogy a značně dlouhou dobu páchání trestného činu, je
nutno zdůraznit, že místa, na kterých byly prodeje drogy uskutečňovány, se vždy
nezávisle na sobě a nepředvídatelně různily, počet odběratelů se v průběhu let
páchání trestné činnosti rovněž měnil a v neposlední řadě období nezákonné
činnosti bylo rovněž rozděleno do několika časově oddělených úseků.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
obviněný M. M. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §
265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a
jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením
jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. Ve vztahu k dovolání
obviněného K. S. nedošlo napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím
postupem k porušení zákona ve smyslu jím uplatněného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž ostatní jeho dovolací námitky
nekorespondovaly žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, a proto jeho dovolání
pro zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu