11 Tdo 664/2025

11 Tdo 664/2025-2212

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2025 dovolání obviněných 1. O. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, 2. J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, a 3. M. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 3. 2025, č. j. 1 To 83/2024-2040, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 11/2020, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných O. K., J. K. a M. H. odmítají.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 43 T 11/2020, byl obviněný O. K. uznán vinným pod bodem I. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a písm. d), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl jmenovaný obviněný krajským soudem odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 200denních sazeb po 1.000 Kč, tedy v celkové výši 200.000 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) a písm. b) tr. zákoníku byl odsouzen rovněž k trestům propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.

2. Obviněný J. K. byl týmž rozsudkem krajského soudu uznán vinným pod bodem II. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl jmenovaný obviněný krajským soudem odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Obviněný M. H. pak byl citovaným rozsudkem krajského soudu uznán vinným pod bodem III. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl jmenovaný obviněný krajským soudem odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 200denních sazeb po 1.000 Kč, tedy v celkové výši 200.000 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl odsouzen rovněž k trestu propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.

4. Výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně byl v zákonné lhůtě napaden ve výroku o vině i trestu odvoláními obviněných O. K., J. K. a M. H., jakožto i ve výroku o trestu odvoláním státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podaným v neprospěch obviněného M. H. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 1 To 83/2024, a to tak, že odvolání všech jmenovaných osob podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

5. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Brně se obvinění O. K., J. K. a M. H. předmětné trestné činnosti dopustili v podstatě tím, že:

I. O. K. v období nejméně od přesně nezjištěného dne roku 2015 do 13. 11. 2018, jako hlavní organizátor skupiny, tvořené nejméně spoluobviněným J. K., R. P., Š. B., R. C., L. D., P. F., L. F., J. K., D. K., P. M., D. T., a dále V. H., I. J., Z. K., M. K., M. P., J. P., O. S., R. S., která se zabývala především pěstováním rostlin konopí a výrobou marihuany, obchodem s marihuanou a dalšími drogami, jako je např. kokain, pervitin, extáze a bromazepam, jednal tak, že zejména opatřoval tyto drogy z různých zdrojů za účelem jejich další distribuce, zajišťoval semena a sazenice rostlin konopí pro další pěstitele, s nimiž domlouval jejich pěstování, průběžně kontroloval pěstební podmínky a k pěstování rostlin jim poskytoval rady, dále vypěstované rostliny nebo i vyrobenou marihuanu od pěstitelů odebíral, z části odebrané rostliny konopí sám sušil nebo zajišťoval jejich sušení u jiných osob a zejména organizoval a řídil akce tzv. “škubačky“, pro které zajištoval příslušné prostory, nářadí, obaly a domlouval konkrétní osoby, zpravidla v počtu 4 až 6 osob pro každou akci, které vozil na místo svým motorovým vozidlem, aby zde tyto osoby oddělovaly od usušených rostlin konopí toxikomansky využitelné části, za což jim dával jako odměnu jídlo, pití, peníze nebo drogy, jako např. pervitin, kokain a marihuanu v množství uživatelských dávek, přičemž takto vyrobenou marihuanu si z části ponechal, z části prodával sám nebo prostřednictvím zprostředkovatele dalším osobám a peníze získané z jejího prodeje užil pro svou potřebu, takto konkrétně:

1/ v přesně nezjištěné dny celkem nejméně ve čtyřech případech vždy na jaře v letech 2015, 2016, 2017 a 2018 na přesně nezjištěném místě koupil od R. P., vždy nejméně 30 sazenic rostlin konopí, tedy celkem nejméně 120 sazenic rostlin konopí, dále od přesně neustanoveného muže, se kterým ho zkontaktovala L. F., koupil v obci XY na jaře roku 2016 nejméně 10 sazenic rostlin konopí a na jaře roku 2018 nejméně 20 sazenic rostlin konopí, tedy celkem nejméně 30 sazenic rostlin konopí a následně, po dohodě s dalšími osobami, že mu rostliny konopí vypěstují a po té mu je předají, předával průběžně sazenice rostlin konopí na přesně nezjištěných místech, mimo jiné L. F. na jaře roku 2018 nejméně 1 kus,

I. J. na jaře 2018 nejméně 4 kusy, nebo J. P. na jaře 2017, 2/ v přesně nezjištěné dny celkem nejméně ve dvou případech vždy na podzim v letech 2015 až 2016 převzal na přesně nezjištěných místech pro účely další distribuce od M. P. tímto vypěstované a připravené toxikomansky využitelné části vždy z jedné rostliny konopí, obsahující nezjištěné množství látky delta-9-THC, za což mu slíbil pomoc při práci na domě nebo jinou protislužbu dle potřeby,

3/ od přesně nezjištěného dne léta 2018 nejpozději do 13. 11. 2018 nejméně ve třech případech koupil na přesně nezjištěných místech od R. P.

pro účely další distribuce ve dvou případech vždy nejméně 100 kusů a v jednom případě nejméně 40 kusů tablet extáze, celkem tedy nejméně 240 ks tablet extáze, které z části distribuoval dalším osobám a z části, v množství 49 celých tablet a další tři neúplné části tablety extáze o celkové hmotnosti 19,210 g, obsahující 14,0 % až 38,1 % MDMA báze, tj. obsahující celkem 4,371 g MDMA báze, je přechovával pro účely distribuce dalším osobám v místě svého bydliště v rodinném domě na adrese XY, a to až do dne 13.

11. 2018, kdy byly zajištěny policejním orgánem, 4/ v období od přesně nezjištěného dne srpna 2018 až do 13. 11. 2018 prostřednictvím L. J. koupil od obviněného M. H. ve dvou případech, a to v XY a na přesně nezjištěném místě, pro účely distribuce dalším osobám kokain, vždy v množství 100 g, celkem tedy 200 g kokainu, který následně z části distribuoval dalším osobám a z části přechovával pro účely další distribuce, a to kokain o celkové hmotnosti 31,819 g, obsahující průměrně 36,2 % kokainu báze resp. obsahující celkem 11,518 g kokainu báze v místě svého bydliště na adrese XY, kokain o celkové hmotnosti 1,93 g, obsahující průměrně 15,03 % kokainu báze resp. obsahující 0,29 g kokainu báze v místě bydliště svého bratra obviněného J.

K. na adrese XY, a to až do dne 13. 11. 2018, kdy byl zajištěn policejním orgánem,

5/ v období nejméně od přesně nezjištěného dne roku 2015 až do 13. 11. 2018 opakovaně, přibližně desetkrát za rok, celkem nejméně ve třiceti případech, na různých místech, mimo jiné v místě svého bydliště na adrese XY, v garáži v místě bydliště svého bratra, obviněného J. K. na adrese XY, v místě bydliště M. K., na adrese XY, XY, v garáži v místě bydliště O. S. na adrese XY, v místě bydliště R. S. na adrese XY, XY, v místě bydliště V. H. na adrese XY, XY, zorganizoval a řídil akce tzv. “škubačky“, kterých se účastnilo zpravidla 4 až 6 osob ze skupiny organizované a řízené obviněným O.

K., a to např. R. P., Š. B., R. C., L. D., P. F., L. F., M. K., J. K., D. K., P. M., D. T., při nichž po dobu 1-2 hodiny byly oddělovány toxikomansky využitelné části z usušených rostlin konopí, zajištěných obviněným O. K., tyto části byly stříhány, čímž byla připravována marihuana k užití a k další distribuci vždy v množství nejméně 500 g, celkově tak bylo připraveno nejméně 15 kg marihuany, obsahující nezjištěné množství látky delta-9-THC,za což obviněný O. K. poskytoval těmto osobám, kromě jídla, pití a peněz také různé drogy, jako např. pervitin, kokain a marihuanu, v množství uživatelských dávek, 6/ v období od přesně nezjištěného dne až do 13.

11. 2018 přechovával pro účely další distribuce marihuanu o celkové hmotnosti 161,03 g, obsahující od 2,27 % do 9,50 % látky delta-9-THC resp. obsahující celkem 6,11 g látky delta-9-THC v místě svého bydliště na adrese XY a dále marihuanu o celkové hmotnosti 20.006,66 g, obsahující od 2,17 % do 42,75 % látky delta-9-THC resp. obsahující celkem 1.109,07 g látky delta-9-THC v místě bydliště svého bratra, obviněného J. K. na adrese XY, až do dne 13. 11.

2018, kdy byla zajištěna policejním orgánem,

7/ v období od přesně nezjištěného dne roku 2018 nejpozději do 13. 11. 2018 prostřednictvím L. J. prodal obviněnému M. H. nejméně v šesti případech na různých místech, např. v XY, D. K., marihuanu vždy v množství 800 g až 1,5 kg, celkově tedy nejméně 6,6 kg marihuany, obsahující blíže nezjištěné množství látky delta-9-THC, a to za celkovou částku nejméně 330.000 Kč, 8/ v období od přesně nezjištěného dne roku 2017 do přesně nezjištěného dne léta roku 2018 prodal v D. K. celkem nejméně ve čtyřech případech D. P. marihuanu pokaždé v množství nejméně 50 g, za 130 EUR, v celkovém množství nejméně 200 g, obsahující blíže nezjištěné množství látky delta-9-THC, za celkovou částku nejméně 520 EUR,

9/ v období od přesně nezjištěného dne roku 2015 až do 13. 11. 2018 prodal M. D. nejméně v deseti případech marihuanu v množství vždy nejméně 10 g, tedy celkem nejméně 100 g marihuany, obsahující blíže nezjištěné množství látky delta-9-THC, za celkovou částku nejméně 400 EUR, 10/ v období od přesně nezjištěného dne v polovině roku 2017 nejpozději do léta 2018 prodal osobě mladší osmnácti let P. S. v N. B. opakovaně třikrát až čtyřikrát měsíčně vždy 2 až 3 gramy marihuany, v celkovém množství nejméně 100 g marihuany, obsahující blíže nezjištěné množství látky delta-9-THC, za cenu 100 Kč za gram, tj. za celkovou částku nejméně 10.000 Kč, 11/ v období od přesně nezjištěného dne až do 13.

11. 2018 přechovával pro účely další distribuce v místě bydliště svého bratra obviněného J. K. na adrese XY celkem 424 ks tablet, obsahujících blíže nezjištěné množství látky bromazepam a jednu injekční stříkačku, obsahující malé, blíže nezměřitelné, množství látky metamfetamin, přičemž rostliny konopí a látky kokain, delta-9-tetrahydrokanabinol, MDMA, metamfetamin a bromazepam, patří ve smyslu ustanovení § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, mezi omamné či psychotropní látky zařazené do Seznamů I., II.

a IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, uvedených v přílohách č. 1, 3, 4, 5 a 7 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek,

II. J. K. v období od přesně nezjištěného dne roku 2015 až do 13. 11. 2018 se podílel na činnosti organizované skupiny, řízené jeho bratrem, obviněným O. K., a tvořené dále nejméně R. P., Š. B., R. C., L. D., P. F., L. F., J. K., D. K., P. M., D. T., V. H., I. J., Z. K., M. K., M. P., J. P., R. S., O. S., která se zabývala pěstováním rostlin konopí, výrobou marihuany, obchodem s marihuanou a dalšími drogami, jako např. kokain, pervitin, extáze, bromazepam a jednal tak, že 1/ opakovaně dle potřeby, několikrát za rok, celkem nejméně ve dvaceti případech poskytl obviněnému O. K. prostory garáže v místě svého bydliště na adrese XY, s vědomím toho, že zde budou probíhat O. K. organizované akce tzv. “škubačky“, kterých se opakovaně průběžně dle potřeby účastnilo obvykle 4 až 6 osob z této skupiny, a to zpravidla Š. B., R. C., L. D., P. F., L. F., M. K., J. K., D. K., P. M., R. P., D.

T., případně další přesně neustanovené osoby, při nichž vždy přibližně po dobu 1 až 2 hodiny byly oddělovány toxikomansky využitelné částí usušených rostlin konopí, zajištěných obviněným O. K., a takto byla k užití a k další distribuci připravena marihuana v množství pokaždé nejméně 500 g, celkem tedy byla na těchto akcích v bydlišti obviněného J. K. připravena marihuana v množství nejméně 10 kg, obsahující blíže nezjištěné množství látky delta-9-THC,

2/ umožnil v místě svého bydliště na adrese XY obviněnému O. K., aby si zde uschoval různé drogy, a to marihuanu o celkové hmotnosti 20.006,66 g, obsahující od 2,17 % do 42,75 % látky delta-9-THC, resp. obsahující celkem 1.109,07 g látky delta-9-THC, kokain o celkové hmotnosti 1,93 g, obsahující průměrně 15,03 % kokainu báze, resp. obsahující 0,29 g kokainu báze, celkem 424 ks tablet, obsahujících blíže nezjištěné množství látky bromazepam a jednu injekční stříkačku, obsahující malé blíže nezměřitelné množství látky metamfetamin, a to až do dne 13. 11. 2018, kdy byly zajištěny policejním orgánem,

3/ v období nejdéle od přesně nezjištěného dne roku 2015 až do 13. 11. 2018 na zahradě v místě svého bydliště na adrese XY zasadil tři semena rostliny konopí, během růstu se o ně staral a vypěstoval z nich rostliny konopí s nezjištěným obsahem látky delta-9-THC,

4/ společně s obviněným O. K. domluvil v průběhu roku 2018 pěstování čtyř rostlin konopí u svého tchána I. J., na adrese XY, XY, a poté, co rostliny vyrostly, je společně s O. K. převezli do místa bydliště J. K. na adresu XY, za účelem následné výroby marihuany s nezjištěným obsahem látky delta-9-THC, určené k další distribuci, přičemž rostliny konopí a látky kokain, delta-9-tetrahydrokanabinol, metamfetamin a bromazepam, patří ve smyslu ustanovení § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, mezi omamné či psychotropní látky zařazené do Seznamů I., II. a IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, uvedených v přílohách č. 1, 3, 4, 5 a 7 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek,

III. M. H. v úmyslu opatřovat si opakovaně na území České republiky drogu marihuanu za účelem jejího vývozu do Polska a tam ji předávat jiné osobě, a naopak z Polska dovážet a prodávat na území České republiky drogu kokain, se domluvil s L. J., že mu bude za provizi zprostředkovávat nákup marihuany a prodej kokainu s obviněným O. K., a jednal v období nejméně od března 2018 nejpozději do 13. 11. 2018 tak, že na různých místech, zejména v obcích v okrese Brno-XY jako např. XY, XY a v jejich okolí, kupoval marihuanu, v množstvích od 800 g do 1,5 kg, za částku 45.000 Kč až 50.000 Kč za 1 kg marihuany a celkově tak koupil nejméně 6,6 kg marihuany, obsahující blíže nezjištěné množství účinné látky delta-9-THC, a nejméně ve dvou případech dovezl z Polska do České republiky a zde prodal kokain, pokaždé v množství nejméně 100 g, tj.

celkem nejméně 200 g kokainu, obsahujícího blíže nezjištěné množství účinné látky, přičemž zakoupenou marihuanu následně vyvážel osobním vozidlem do Polska, kde ji předával blíže neustanovené osobě za účelem výroby konopných prostředků, a to nejméně 1/ přesně nezjištěného dne v měsíci březnu 2018 na přesně nezjištěném místě v XY koupil přes zprostředkovatele L. J. od O. K. za částku 60.000 Kč cca 1,5 kg marihuany,

2/ přesně nezjištěného dne v měsíci květnu 2018 na přesně nezjištěném místě v XY koupil přes zprostředkovatele L. J. od O. K. za částku 60.000 Kč cca 1,5 kg marihuany,

3/ dne 27. 6. 2018 na přesně nezjištěném místě v XY koupil přes zprostředkovatele L. J. od O. K. za přesně nezjištěnou částku nejméně 40.000 Kč nejméně 1 kg marihuany,

4/ dne 8. 8. 2018 u prodejny Tesco v XY přes zprostředkovatele L. J. jednak prodal O. K. za částku 120.000 Kč nejméně 100 g kokainu, který předtím opatřil z nezjištěného zdroje v Polsku a dovezl do České republiky, a současně zde koupil od O. K. za částku 30.000 Kč nejméně 800 g marihuany, 5/ dne 22. 9. 2018 na přesně nezjištěném místě koupil přes zprostředkovatele L. J. od O. K. za přesně nezjištěnou částku nejméně 40.000 Kč nejméně 1 kg marihuany,

6/ dne 5. 11. 2018 přes zprostředkovatele L. J. prodal O. K. za cenu 1.400 Kč za jeden gram celkem nejméně 100 g kokainu, který předtím opatřil z nezjištěného zdroje v Polsku a dovezl do České republiky, za což na místě obdržel částku 70.000 Kč a místo dalších peněz dostal 800 g marihuany, s tím, že zbytek kupní ceny mu L. J. předá při další schůzce, ke které však nedošlo, přičemž rostliny konopí a látky kokain a delta-9-tetrahydrokanabinol patří ve smyslu ustanovení § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, mezi omamné či psychotropní látky zařazené do Seznamů I. a IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, uvedených v přílohách č. 1, 3 a 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek.

II. Jednotlivá dovolání a vyjádření k nim

6. Shora citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 1 To 83/2024, napadli obvinění O. K. a J. K. prostřednictvím svého společného obhájce dovoláním, přičemž tak učinili v celém jeho rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku oba jmenovaní obvinění odkázali na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., neboť podle jejich názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zároveň napadené rozhodnutí podle obviněných spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

7. V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obvinění O. K. a J. K. ve vztahu k jednání popsanému pod body I. a II. výroku o vině namítli, že soudy nižších stupňů nesprávně zjistily a vyhodnotily skutkový stav věci, jelikož nepostupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. Rozhodnutí soudu prvního stupně je pak podle obviněných nepřezkoumatelné, neboť v hodnocení důkazů lze spatřovat podstatné vnitřní rozpory mající dopad na logiku skutkových zjištění tohoto soudu. Dané rozpory vycházejí z toho, že se krajský soud v rozhodných okolnostech důsledně a logicky nevypořádal se všemi provedenými důkazy relevantními pro posouzení průběhu skutkového děje v jejich vzájemných souvislostech a hodnocení důkazů bylo účelově vedeno v neprospěch obviněných. Odvolací soud se dále podle dovolatelů k některým jejich odvolacím námitkám nevyjádřil, vycházel ze svého přesvědčení o jejich vině a logicky a ryze individuálně nezhodnotil důkazní situaci. Soudy nižších stupňů rovněž nepostupovaly v souladu se zásadou in dubo pro reo, ačkoli některá tvrzení obžaloby byla minimálně v určité míře vyvrácena a nebyly odstraněny pochybnosti o správnosti relevantních skutkových zjištění. Oběma soudům nižších stupňů pak obvinění rovněž vytýkají, že nerespektovaly čl. 90 Ústavy, jelikož neposkytly ochranu jejich právům.

8. Obvinění dále namítli, že z procesního hlediska Krajský soud v Brně nesprávně provedl většinu výslechů svědků v rámci hlavního líčení, když tyto osoby nesprávně poučil ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1 tr. ř. Tyto výslechy svědků tak nemohl soud prvního stupně použít jako řádný důkaz pro odůvodnění svých závěrů o vině obviněných. V tomto směru dovolatelé poukazují na přepis svědeckých výpovědí D. P., L. J., R. P., L. F., M. K. a Š. W., který přiložili k dovolání jako přílohu. V tomto přepisu je opakovaně zaznamenáno, že jmenovaní svědci chtějí u hlavního líčení využít svého práva a nechtějí vypovídat. Na to je však ze strany předsedkyně senátu krajského soudu mj. uvedeno, že s ohledem na to, že uzavřeli se státním zástupcem dohodu o vině a trestu, došlo tím k dohodě, že budou v této věci vypovídat a nemají tak důvod pro odepření své výpovědi. Tento přístup soudu prvního stupně je podle obviněných nepřípustný, v rozporu s trestním řádem, jakož i Listinou základních práv a svobod. Při uzavření dohody o vině a trestu v jiné věci se totiž nelze zavázat ke svědecké výpovědi (v jiné věci, než ve které k uzavření předmětné dohody došlo) a pokud skutečně státní zástupce uzavření dohod o vině a trestu podmínil tím, že původně spoluobviněné osoby neodepřou svědeckou výpověď v této trestní věci, je i takovéto konání zcela nepřípustné a v rozporu s právními předpisy. Podle obviněných je tedy účelné, aby dovolací soud doplnil dokazování dotazem směřovaným ke Krajskému státnímu zastupitelství v Brně ohledně toho, zda dozorující státní zástupce v kauzách, v nichž sjednával dohody o vině a trestu s osobami vystupujícími ve věci obviněných v pozici svědků, opravdu podmínil uzavření dohod o vině a trestu tím, že tyto osoby budou vypovídat v této trestní věci (tj. v odděleně vedené trestní věci obviněných).

9. Zároveň obvinění namítli, že zejména ve vztahu k osobě obviněného J. K. nelze činit jakékoli závěry o tom, že by byl členem jakékoli organizované skupiny. Nad rámec toho, že jmenovaný obviněný jakoukoli trestnou činnost rozporuje, je totiž podle dovolatelů podstatné, že organizovaná skupina vyžaduje sofistikovanější a koordinovanější způsoby spolupráce, užší spojení jednotlivých osob a rozdělení úloh mezi nimi, přičemž role obviněného J. K. v této údajné skupině nebyla nikterak blíže definovaná. Podle dovolatelů v jejich případě nelze hovořit ani o spáchání trestné činnosti ve velkém rozsahu, o čemž svědčí i skutečnost, že nejsou nikterak bonitními osobami, což by určitě byli, pokud by se dopouštěli trestné činnosti v rozsahu dovozeném soudy nižších stupňů.

10. Obvinění dále namítli, že aktuální celospolečenský náhled na pěstování, resp. legalizaci marihuany, je v řadě zemí značně benevolentnější než v České republice, byť i zde se začíná na tuto problematiku panující nadměrně přísný náhled zmírňovat.

11. Dovolatelé v závěru svého podání namítli, že celé řízení v dané trestní věci probíhalo neúměrně dlouho, což však nelze dávat k tíži jejich osobám. Tato neúměrná délka trestního řízení se však nikterak nepropsala do výměry jim pravomocně uložených trestů.

12. Závěrem svých dovolání tak obvinění O. K. a J. K. souhlasně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

13. Shora citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 1 To 83/2024, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 43 T 11/2020, napadl dovoláním, podaným prostřednictvím svého obhájce, rovněž obviněný M. H., který tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jmenovaný obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech.

14. S odkazem na výše citovaný dovolací důvod obviněný konkrétně namítl, že v průběhu hlavního líčení došlo ze strany soudu prvního stupně k poučení svědka L. J. o jeho právu odepřít podání svědecké výpovědi způsobem porušujícím ustanovení trestního řádu. Jmenovaný svědek totiž odmítl vypovídat s poukazem na své duševní zdraví, jakož i proto, aby si neublížil, avšak s ohledem na skutečnost, že se v dané době neléčil na psychiatrii, nebyl v jeho případě soudem prvního stupně zákonný důvod pro odepření výpovědi údajně shledán. Nadto předsedkyně senátu krajského soudu výslovně uvedla, že předpokládá, že součástí dohody o vině a trestu, jež byla uzavřena v samostatně vedeném trestním řízení mezi svědkem L. J. a státním zástupcem, bylo rovněž ujednání o tom, že bude v trestní věci dovolatele vypovídat jako svědek. Po vysvětlení nutnosti podání opětovné svědecké výpovědi se jmenovaný svědek soudu dotázal, jak tedy lze uplatnit jeho právo na odepření svědecké výpovědi, pokud se obává, že by si ublížil tím, že by něco vypověděl jinak z důvodu, že si již vše nepamatuje. Nato jej předsedkyně příslušného senátu informovala, že fakt, že si svědek něco nepamatuje, není důvodem pro odepření svědecké výpovědi a začala mu klást otázky. Tímto způsobem tak podle dovolatele došlo k tomu, že byl svědek L. J. soudem přesvědčen k tomu, aby ve věci vypovídal, a to i přes skutečnost, že mu mělo být v souladu s judikaturou Ústavního soudu přiznáno právo odepřít svědeckou výpověď. Podle obviněného totiž není třeba, aby důvod odepření byl objektivně zjevný, avšak musí být založen na subjektivním vnímání svědka, které může být legitimní. Podle obviněného je tedy v souladu s § 89 tr. ř. třeba takto získaný důkaz považovat za nezákonný a procesně nepoužitelný.

15. Závěrem svého podání proto obviněný M. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i rozhodnutí jemu předcházející, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

16. K podaným dovoláním výše jmenovaných obviněných zaslal své písemné stanovisko ze dne 19. 7. 2025, sp. zn. 1 NZO 495/2025-32, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že obvinění ve svých dovoláních zcela opomněli uplatnit rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jimi podaný řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl (alespoň podle jejich přesvědčení) dán jiný důvod dovolání. Tato formální nedůslednost podaných dovolání nicméně nebrání v posouzení jejich opodstatněnosti.

17. Stran dovolací argumentace obviněných O. K. a J. K. pak státní zástupce konkrétně konstatoval, že pod jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit pouze námitku směřující vůči procesní nepoužitelnosti výpovědí některých svědků. Tuto námitku ovšem považuje státní zástupce za neopodstatněnou, jelikož nelze soudu vytýkat, pokud se na počátku výslechu svědka po jeho zákonném poučení a deklaraci svědka, že výpověď odmítá, pokouší v obecné poloze zjistit základní údaje pro to, aby posoudil, zda je takové odepření oprávněné či nikoli. Dospěje-li pak k závěru, že svědek relevantní důvod k odepření výpovědi nemá, může trvat na dodržení obecné povinnosti svědčit. V dané trestní věci přitom jednotliví svědci nebyli k výpovědi přímo donucováni, nýbrž s nimi předsedkyně senátu krajského soudu pouze polemizovala o důvodnosti jimi tvrzeného důvodu k odepření výpovědi. Státní zástupce k danému ve shodě s dovolateli dále uvedl, že součástí uzavření dohody o vině a trestu nemůže být závazek obviněného, že po schválení dohody bude vypovídat ve vztahu k dalším obviněným, s nimiž dohoda uzavřena nebyla. Takovýto hypotetický závazek by tedy nemohl být jakkoli vynutitelný, přičemž dovolatelé ani netvrdí, že by uvedení svědci takový závazek skutečně přijali. Za tohoto stavu je podle jeho mínění zcela bezpředmětné domáhat se v dovolacím řízení důkazního nova v podobě vyjádření Krajského státního zastupitelství v Brně, když existenci takovéto dohody nic nenasvědčuje. Státní zástupce má tudíž za to, že nyní dovolateli rozporované výpovědi svědků jsou ve věci procesně použitelné a uplatněný dovolací důvod proto v tomto smyslu reálně naplněn nebyl.

18. Pod obviněnými O. K. a J. K. uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak lze podle státního zástupce podřadit pouze dílčí výhradu jmenovaných obviněných ohledně nesprávné právní kvalifikace skutku stran naplnění zákonného znaku organizované skupiny ve smyslu § 283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zákonného znaku velkého rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, avšak i tyto námitky nepovažuje za opodstatněné. Stran výhrady směřované proti právnímu posouzení skutku ve vztahu k naplnění zákonného znaku velkého rozsahu, je námitka obviněných podle státního zástupce zcela nekonkrétní a není doprovozena jakoukoli podrobnější argumentací, pročež lze odkázat na přesvědčivé závěry soudů nižších stupňů, které se s naplněním tohoto znaku řádně vypořádaly. Jde-li pak o stručně nastíněnou výhradu obviněného J. K. ohledně údajného nenaplnění zákonného znaku členství v organizované skupině ve smyslu § 283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k jeho osobě, nelze se podle státního zástupce ztotožnit s dovolatelem prezentovaným názorem stran nezbytného prokázání „sofistikovanějších a koordinovanějších způsobů spolupráce“. Ze skutkových zjištění soudů a jimi přijatého popisu skutku je přitom naplnění tohoto zákonného znaku vcelku seznatelné. Ačkoli zapojení jmenovaného obviněného do činnosti organizované skupiny bylo výrazně méně intenzivní než v případě jeho bratra, tj. obviněného O. K., platí, že tato skutečnost z něho odpovědnost za uvedenou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nikterak nesnímá. Nadto soud prvního stupně míru zapojení obviněného J. K. do činnosti organizované skupiny náležitě vyjádřil při svých úvahách o trestu, který byl tomuto obviněnému uložen za užití moderačního práva podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Požadavek na určitou kvalitativně vyšší úroveň plánovitosti a koordinovanosti, kterého se jmenovaný obviněný dovolává, je pak podle státního zástupce znakem organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 129 tr. zákoníku, což je však znak, který obviněnému J. K. za vinu kladen nebyl.

19. Za obsahově relevantní z hlediska uplatněných dovolacích důvodů nelze podle státního zástupce považovat spíše jen nadnesenou úvahu dovolatelů O. K. a J. K. ohledně měnícího se společenského vnímání nebezpečnosti konopí. Podle státního zástupce není jasné, jaké hmotněprávní závěry z této skutečnosti mají vyplývat, a to zvláště za situace, kdy bylo o vině obou dovolatelů rozhodnuto za nyní účinné právní úpravy, jejíž praktická aplikace v judikatuře Nejvyššího soudu - vzhledem k nastavení referenční hodnoty „množství většího než malého“ - charakter konopí jako tzv. měkké drogy již do určité míry zohledňuje.

20. Rovněž poukaz obviněných O. K. a J. K. na délku trestního řízení spolu s požadavkem na její zohlednění při ukládání trestu nelze podle státního zástupce podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Nadto se s touto námitkou státní zástupce nikterak neztotožnil, jelikož s přihlédnutím k rozsáhlosti nyní posuzované věci nelze hovořit o tom, že by délka trestního řízení byla nepřiměřená, přičemž v dané věci nelze shledat ani žádné podstatné průtahy, které by měly soudy obviněným kompenzovat v rovině jejich trestání. V tomto směru nelze přehlédnout, že obviněnému O. K. byl uložen trest odnětí svobody vyměřený výrazně při dolní hranici zákonné trestní sazby, obviněnému J. K. pak dokonce pod touto zákonnou hranicí. Takto uložené tresty tedy podle názoru státního zástupce nelze považovat za jakkoli exemplární či excesivní.

21. K dovolání obviněného M. H. státní zástupce konstatoval, že jím vznesená námitka procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka L. J. obsahově odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně se jedná o námitku neopodstatněnou. Z protokolu o výslechu jmenovaného svědka totiž nevyplývá, že by byl k výpovědi v rozporu s trestním řádem jakkoli donucován. Pokud tedy tento svědek svoji neochotu vypovídat odůvodňoval obavou z toho, že si vše již nebude pamatovat a nebude tudíž vypovídat úplně, lze zcela souhlasit s vyjádřením předsedkyně senátu krajského soudu, že nejde o zákonný důvod k odepření výpovědi. Nejednalo se tedy o „faktické donucení“ svědka k výpovědi ze strany předsedkyně senátu soudu prvního stupně, ale tato pouze - byť možná poněkud laicky vyznívajícím způsobem - svědku L. J. vysvětlovala meze práva na odepření výpovědi. Pakliže uvedený svědek tento závěr přijal a k věci vypovídal, nelze takto získaný důkaz považovat za nezákonný. Stejně jako v případě obdobně směřovaných námitek zbylých dovolatelů pak lze podle státního zástupce konstatovat, že na procesní použitelnost obviněným M. H. zpochybňovaného výslechu svědka L. J. by nemohla mít vliv ani tvrzená a nikterak neprokázaná existence jakési dohody o tom, že dohoda o vině a trestu bude s jeho osobou uzavřena výměnou za jeho závazek přispět k usvědčení jiného pachatele. Ostatně byť by byla – ryze hypoteticky – taková ústní dohoda uzavřena, bez dalšího by nezpůsobovala nezákonnost takového důkazu, nicméně takovou okolnost by bylo nutno zohlednit při posouzení důkazní hodnoty předmětného výslechu. Podle státního zástupce je tak možno uzavřít, že ani z tohoto hlediska se nemůže v případě výpovědi L. J. jednat o důkaz nezákonný a procesně nepoužitelný. Přitom je třeba zohlednit i tu okolnost, že se jednalo o důkaz provedený kontradiktorním způsobem, když obhajoba obviněných měla možnost klást tomuto svědkovi otázky a obviněný měl možnost se k tomuto důkazu řádně vyjádřit.

22. Státní zástupce tedy v závěru svého vyjádření shrnul, že soudy nižších stupňů dospěly ke korektním skutkovým zjištěním a těm přisoudily odpovídající právní kvalifikaci. Vzhledem k uvedenému závěru státní zástupce ani neshledává důvod pro vyhovění návrhu obviněných bratrů K. na přerušení výkonu napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem. Jelikož dovolací námitky uvedené obviněným M. H. shledává neopodstatněnými a dovolací námitky uvedené obviněnými O. K. a J. K. dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou rovněž zjevně neopodstatněné, státní zástupce navrhl, aby dovolání všech tří dovolatelů Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

23. Vyjádření státního zástupce k dovoláním podaným shora jmenovanými obviněnými bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájcům jednotlivých obviněných k jejich případným replikám, které však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaných dovoláních nebyly tomuto soudu předloženy.

III. Přípustnost dovolání

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou jednotlivá dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda učiněná podání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

25. Po prostudování podaných dovolání Nejvyšší soud shledal, že obvinění všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, pročež předmětná dovolání vyhodnotil jako přípustná a v tomto směru vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jejich věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

26. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze jednotlivými obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

27. V souvislosti s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž byl uplatněn všemi obviněnými, Nejvyšší soud připomíná, že tento důvod dovolání spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

28. Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností ode dne 1. 1. 2022 tedy nikterak nedošlo k obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu na jakékoli otázky skutkové povahy.

29. Obvinění O. K. a J. K. pak ve svých podáních odkázali rovněž na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

30. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) konstatuje, že všichni tři dovolatelé ve svých dovoláních fakticky brojí proti závěrům učiněným soudem prvního stupně, čímž de facto (implicitně) uplatnili zbylé jimi materiálně (výslovně) uplatněné dovolací důvody ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť jimi podaná odvolání byla Krajským soudem v Brně podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. (tj. po provedení věcného přezkumu odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že podané odvolání odvolací soud neshledal důvodným), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V takovémto případě nebylo osobě obviněného odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, nýbrž tento soud, přestože v řízení o řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, podle mínění obviněného jím vytýkanou vadu řádně neodstranil.

31. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

32. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání jednotlivých obviněných splňují kritéria jimi uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování jejich obsahu a připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obvinění O. K., J. K. a M. H. ve svém dovolání vznesli námitky, jež jsou sice zčásti formálně podřaditelné pod jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě, nicméně tyto Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné. Společné dovolání obviněných O. K. a J. K. současně obsahovalo i další argumentaci, kterou však pod žádné zákonem taxativně stanovené dovolací důvody podřadit v žádném ohledu nelze, a to ani částečně.

33. Z obsahu podaných dovolání je zřejmé, že jde-li o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak tento uplatnili obvinění O. K. a J. K. v jeho první alternativě a všichni obvinění shodně rovněž v jeho druhé alternativě. K první z alternativ citovaného dovolacího důvodu spočívající v existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů Nejvyšší soud předně odkazuje na shora uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno shora, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž soudem zvolené postupy jsou odvoditelné z obsahu provedených důkazů a tyto se nepříčí zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

34. V této souvislosti Nejvyšší soud rovněž připomíná, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), když platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má ryze procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové tak není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud v rámci své konstantní rozhodovací praxe doposud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury lze v tomto směru poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.

35. Z popsaných důvodů je tak nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím dovolatelé O. K. a J. K. nikterak věcně nebrojí proti tomu, že by soudem prvního stupně přijaté závěry vztahující se k jim vytýkaným jednáním popsaným pod body I. a II. výroku o vině nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění krajského soudu neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.

Obvinění se totiž ve svém společném dovolání omezili pouze na opětovné předložení zcela nekonkrétních výtek fakticky představujících pouhý výčet principů a zásad vztahujících se k hodnocení důkazů, kteréžto podle jejich mínění soudy nižších stupňů nerespektovaly. V souvislosti s tím pak již bez jakékoli konkretizace a rozvedení své argumentace tvrdí, že v řízení byla „některá tvrzení obžaloby minimálně v určité míře vyvrácena“. Podstata této dovolací argumentace obviněných tedy netkví v osvědčení konkrétně označených vad spočívajících v tom, že by skutková zjištění soudů nižších stupňů (projevující se v závěru o jejich vině přisouzenými zločiny) neměla podklad v provedených důkazech, nýbrž ve snaze blíže nespecifikovaný okruh rozhodných skutkových zjištění soudů nižších stupňů zpochybnit a s odkazem na zásadu in dubio pro reo prosadit vlastní (pro jejich osoby příznivější) variantu průběhu skutkového děje.

Takovéto námitky vznesené všemi výše jmenovanými obviněnými však s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod jimi výslovně uplatněné, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř., nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

36. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti skutkových námitek vznesených obviněnými Nejvyšší soud uvádí, že Krajský soud v Brně v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích o vině pod body I.

a II. a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění jeho rozsudku, je plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně současně nelze nikterak vyvodit závěr, že by se v nyní posuzovaném případě tento soud dopustil jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch kteréhokoliv z obviněných. V souladu se soudy nižších stupňů tak i Nejvyšší soud shledal, že průběh, stejně jako rozsah obviněnými O.

K. a J. K. spáchané trestné činnosti byl detailně zdokumentován a prokázán početnou řadou řádně provedených důkazů, a to především výpověďmi svědků z řad uživatelů marihuany, kterou kupovali od O. K., dále svědků z řad osob, které se podílely na tzv. škubačkách, výpověďmi spoluobviněných R. P., L. J. a D. P., odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu telefonního čísla obviněného O. K. a protokoly o domovních prohlídkách v místě jeho bydliště a v místě bydliště obviněného J. K. Svým povinnostem přitom dostál taktéž Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací, který odvolání obviněných O.

K. a J. K. po věcné stránce řádně přezkoumal a se všemi jejich námitkami se přesvědčivě vypořádal, když podrobně, přesvědčivě a logicky zdůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě prezentované těmito obviněnými.

37. Za dané situace lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným znovu souhrnně konstatovat, že Krajský soud v Brně posuzoval věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě. Nejvyšší soud přitom v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry soudu prvního stupně neměly oporu v řádně provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v dovoláním napadeném usnesení rovněž Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Dovolateli v rámci jejich mimořádných opravných prostředků plošně učiněné a blíže neodůvodněné odmítnutí blíže nespecifikovaných rozhodných skutkových zjištění nemá v dané věci procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil i soud odvolací, a to při plném respektování práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

38. Po prostudování obsahu podaných dovolání nicméně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za relevantní je z hlediska jejich podřazení pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě třeba označit ty námitky, jejichž prostřednictvím obvinění O. K., J. K. a M. H. tvrdí, že se rozhodná skutková zjištění, na nichž je postaven závěr o jejich vině, opírají o nepřípustné důkazy. Těmi mají být výpovědi svědků D. P., L. J., R. P., L. F. a M. K., kterým podle dovolatelů byla soudem prvního stupně chybně upřena možnost odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 tr. ř. Po seznámení se s obsahem připojeného spisového materiálu, včetně zvukového záznamu z hlavního líčení, v rámci kterého byly výslechy jmenovaných svědků soudem prvního stupně realizovány, však Nejvyšší soud tyto námitky shledal zjevně neopodstatněnými.

39. Na tomto místě je třeba připomenout obecně platné pravidlo, podle kterého jsou za procesně nepoužitelné považovány takové důkazy, které nebyly opatřeny v souladu s trestním řádem a trpí tak podstatnou procesní vadou, která způsobuje jejich procesní neúčinnost. Neúčinnost důkazů v trestním řízení je tedy důsledkem, který vyplývá právě ze skutečnosti, že určitý důkaz, který byl v daném řízení vyhledán, zajištěn a proveden, sice existuje, nicméně je zatížen podstatnou procesní vadou, k níž došlo při jeho opatřování nebo provádění, případně je nepoužitelný z jiných důvodů, pročež z něj nelze činit žádné závěry stran dokazované skutečnosti. Stěžejní je zde tedy postup realizovaný v rámci toho, co ustanovení § 12 odst. 10 tr. ř. nazývá trestním řízením.

40. Povinnost svědka vypovídat při jeho výslechu úplnou pravdu a nic nezamlčovat je přitom nezbytnou součástí obecné svědecké povinnosti zakotvené v § 97 tr. ř. Na tuto svoji zákonnou povinnost přitom musí být svědek ze strany příslušného orgánu činného v trestním řízení, který jeho výslech provádí, v rámci poučení, jehož se mu dostává na počátku tohoto procesního úkonu, výslovně upozorněn. S tím úzce souvisí i výslovné poučení o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu, jenž spočívá v dosažení účelu a cíle dokazování, a tím i účelu celého trestního řízení. Význam svědecké výpovědi je tedy určován především zájmem na tom, aby byl řádně objasněn stíhaný skutek a případná účast obviněného na jeho spáchání.

41. Právo odepřít podání svědecké výpovědi, které je zakotveno v § 100 odst. 2 tr. ř. a je projevem ústavního zákazu sebeobviňování na úrovni (slovy Ústavního soudu) tzv. jednoduchého práva, svědkovi přísluší pouze tehdy, pokud by svojí výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu sobě vlastní.

Naplnění těchto zákonných podmínek pro odepření svědecké výpovědi je přitom vždy nutno vykládat a zkoumat individuálně s přihlédnutím k celému kontextu projednávaného případu, jakož i osobě podávající výpověď. Na rozdíl od případu uvedeného v § 100 odst. 1 tr. ř., tedy je-li svědek příbuzným obviněného v pokolení přímém, jeho sourozencem, osvojitelem, osvojencem, manželem, partnerem nebo druhem, díky čemuž má bez dalšího (tedy bez nutnosti uvedení jakýchkoli důvodů) právo odepřít výpověď, má svědek v případě zákonného režimu zakotveného v § 100 odst. 2 tr.

ř. zásadně povinnost vypovídat, nejsou-li na jeho straně výjimečně shledány taxativně vymezené důvody pro odepření podání svědecké výpovědi. Nejvyšší soud k tomuto připomíná, že o oprávněnosti odepření výpovědi rozhoduje výlučně orgán činný v trestním řízení, který svědka vyslýchá – jímž byl v nyní posuzovaném případě Krajský soud v Brně – a to jako o otázce předběžné ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. K tomu, aby tak mohl učinit, je přitom nutné, aby ten, kdo odpírá výpověď, uvedl důvod, pro který tak činí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 47/1999 Sb. rozh.

tr.). Nelze ovšem žádat, zejména v případě odpírání výpovědi z důvodů způsobení nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým (§ 100 odst. 2 tr. ř.), odůvodnění natolik podrobné, aby tím toto ustanovení ztrácelo praktický význam a aby byl svědek nucen vyzradit to, co mu zákon dovoluje zamlčet (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 20/1984-II. Sb. rozh. tr. a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ÚS 150/1997-n.). Neuzná-li vyslýchající orgán důvody k oprávněnému odepření výpovědi, je svědek povinen vypovídat (srov. Šámal, P.

a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 1472-1481). Shrne-li Nejvyšší soud stručně výše uvedené, pak platí, že se soud (popř. jiný vyslýchající orgán činný v trestním řízení) nemůže spokojit s prostým tvrzením svědka, že je na jeho straně dán důvod pro odepření výpovědi podle § 100 odst. 2 tr. ř., nýbrž musí zkoumat, zdali by svědek svojí výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě samému, even. osobě blízké (tj. osobě uvedené v § 100 odst. 2 tr.

ř.). Svědek je přitom povinen uvést (blíže konkretizovat) skutečnosti, pro které se domnívá, že má právo odepřít výpověď, načež je to soud, popř. jiný výslech vedoucí orgán činný v trestním řízení, který poté důsledně posoudí, zda takové právo svědkovi skutečně (důvodně) svědčí či nikoliv.

42. Nejvyšší soud po seznámení se se spisovým materiálem, především se zvukovými záznamy pořízenými v jednotlivých termínech konaného hlavního líčení, v nichž vypovídali svědci D. P., L. J., R. P., L. F. a M. K., dospěl k závěru, že jmenovaní svědci byli v rámci jimi podaných výpovědí ze strany předsedkyně senátu soudu prvního stupně, která jejich výslech prováděla, řádně a dostatečným způsobem (tedy v souladu s § 101 odst. 1 tr. ř.) poučeni o možnosti odepřít výpověď podle § 100 odst. 1 a odst. 2 tr. ř. Současně byli upozorněni na skutečnost, že svědeckou výpověď musí podat znovu (opětovně) s ohledem na procesní vývoj v dané věci, neboť původní odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 43 T 11/2020, byl v celém rozsahu zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 1 To 3/2023, načež byla věc vrácena krajskému soudu k projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu. Po tomto poučení výše jmenovaní svědci nejprve sdělili, že si nepřejí ve věci vypovídat s odkazem na ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. Krajský soud tedy jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. řešil oprávněnost odepření výpovědí výše jmenovaných svědků, pročež se těchto předsedkyně příslušného senátu dotazovala v tom směru, aby alespoň v obecné rovině sdělili okolnosti, ze kterých by bylo možné usoudit, že jim svědčí zákonné právo výpověď odepřít. Následně řádně věnovala pozornost konkrétním důvodům, pro které jednotliví svědci odmítli vypovídat, přičemž dostatečným způsobem odůvodnila, že z jejich dosavadního sdělení a obsahu spisu nevyplývalo ničeho, z čeho by bylo možné dovodit, že by jim v daném okamžiku svědčilo právo odepřít výpověď ve smyslu ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř (narozdíl např. od svědka Š. W., který své vyjádření stran odepření podání svědecké výpovědi řádně a přesvědčivě odůvodnil, pročež soud jím uváděné důvody akceptoval a dále jej nevyslýchal).

43. Výše popsanému procesnímu postupu soudu prvního stupně tak podle Nejvyššího soudu nelze ničeho zásadního vytknout. Žádné okolnosti svědčící pro důvodné odepření podání svědecké výpovědi ve smyslu § 100 odst. 2 tr. ř. totiž nebyly na straně výše jmenovaných svědků zjištěny a ostatně jimi ani nebyly tvrzeny, když za zákonný důvod pro odepření výpovědi svědkem L. J. nelze považovat prosté sdělení skutečnosti, že jmenovaný svědek má v souvislosti se svou povinností podat opětovně svědeckou výpověď obavy o své „duševní zdraví“, ačkoli jinak podle svého vlastního vyjádření neměl žádné psychické problémy, natož aby se s těmito léčil.

44. Za důvod pro odepření výpovědi pak nelze považovat ani zjevnou neochotu svědků D. P., L. J., R. P., L. F. a M. K. vypovídat ke skutkům staršího data opakovaně s tvrzením, že trestní řízení trvá již delší dobu, oni si již vše přesně nepamatují, díky čemuž by se mohli odchýlit od svých předchozích výpovědí. Ve svých slovních vyjádřeních adresovaných soudu prvního stupně totiž jmenovaní svědci odepření podání výpovědi de facto neodůvodnili jinak, než pouhým obecným sdělením údajné své obavy z možného vystavení se nebezpečí trestného stíhání pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku. Tato jejich údajná obava přitom vycházela z jejich zjevného nepochopení skutkové podstaty předmětného přečinu, která vyžaduje vědomé uvedení nepravdy a nemůže tak být naplněna nepodstatným či v důsledku časového odstupu logicky vysvětlitelným (tedy nikoli záměrným či dokonce zlovolným) odchýlením se od obsahu jejich předchozích výpovědí.

45. Právo odepřít podání výpovědi přitom poskytuje svědkovi možnost nevypovídat za situace, kdy by součástí jeho výpovědi, v níž by se vyjadřoval k okolnostem významným pro rozhodnutí v trestní věci obviněného (v rámci jehož trestního stíhání má být výpověď podána), bylo i uvedení takových údajů, jež by svědčily např. o participaci svědka na spáchání činu, který je kladen za vinu obviněnému, či o spáchání jiného trestného činu tímto svědkem, přičemž pro obsahovou souvislost by údaje, jež by měl svědek uvést ve vztahu k danému obviněnému, byly neoddělitelné od těch, jež by vedly k sebeobvinění daného svědka. Základním východiskem, z něhož je takový závěr dovozen, je skutečnost, že osoba nemůže být – prostřednictvím jejího uvedení do procesního postavení svědka – donucována k doznání vlastní trestné činnosti. Zjednodušeně řečeno – svědeckou výpověď mohou odepřít osoby, jejichž případný trestní postih se pojí se spácháním trestného činu v období předcházejícím podání svědecké výpovědi. Právo odepření výpovědi naopak svědkovi nepřísluší, mělo-li by se nebezpečí trestního stíhání týkat skutku, jenž má teprve (třebas v blízkém budoucnu) nastat, tj. např. skutku majícího podobu uvedení vědomě nepravdivých údajů (ve smyslu trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 tr. zákoníku či trestného činu křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku) svědkem právě až v rámci jeho výslechu orgánem činným v trestním řízení, resp. v nyní posuzovaném případě při výslechu před soudem v rámci hlavního líčení.

46. K hypotetickému scénáři konstruovanému všemi třemi dovolateli, podle nichž byli svědci D. P., L. J. a R. P. donuceni či přesvědčeni k výpovědi poukazem předsedkyní senátu krajského soudu na jimi dříve uzavřenou dohodu o vině a trestu, lze dále konstatovat, že tvrzení obviněných je v tomto směru založeno na ryze jazykovém výkladu výroků předsedkyně senátu krajského soudu po jejich vytržení z kontextu poučení, jehož se svědkům dostalo na počátku jejich výslechu, jako celku. Nejvyšší soud naopak shledal, že předsedkyní senátu krajského soudu poskytnuté poučení o možnosti odepřít výpověď nelze nikterak značit za ryze formální, neboť toto právo na odepření výpovědi nebylo žádnému ze svědků upřeno pouhým poukazem na jakoukoli jimi uzavřenou konkrétní dohodu o vině a trestu či z ní vyplývající závazek poskytnout výpověď v odděleně vedené trestní věci dovolatelů.

Pokud totiž předsedkyně senátu krajského soudu v rámci vypořádání konkrétních důvodů vznesených výše jmenovanými svědky stran jejich snahy o dosažení přiznání práva na odepření výpovědi obecně podotkla, že „předpokládá“, že součástí dohody o vině a trestu (jíž tito svědci dříve uzavřeli se státním zástupcem ve vlastní trestní věci v procesním postavení obviněných) bylo to, že shora jmenovaní, na něž byla původně podána obžaloba společně s dovolateli, budou vyslechnuti jako svědci, zcela zjevně tím reagovala pouze na neochotu svědků D.

P., L. J. a R. P. vypovídat opakovaně, když tato jejich neochota vyplývala z toho, že již považovali svoji roli v nyní projednávané věci za ukončenou. Předsedkyně senátu krajského soudu tedy poukaz na jimi uzavřené dohody o vině a trestu zcela zjevně učinila s úmyslem zdůraznit, že časový odstup od skutku a obava ze zapomenutí obsahu předchozích výpovědí není zákonem tolerovaným důvodem pro odepření výpovědi, přičemž tak učinila za pomoci upozornění na skutečnost, že již před uzavřením těchto dohod byli svědci informováni, že i po skončení jejich vlastních, samostatně vedených trestních věcí budou v budoucnu (znovu) předvoláni k podání svědeckých výpovědí ve věci zbylých spoluobviněných.

Předsedkyní senátu soudu prvního stupně užité slovní formulace tedy směřovaly zcela zjevně k tomu, aby svědkům pro ně srozumitelným způsobem vysvětlila zákonné meze práva na odepření výpovědi, a to s ohledem na jimi uváděné důvody vedoucí k jeho uplatnění. K jisté obecnosti těchto formulací je přitom třeba připomenout, že dovolatelé ani jejich obhájci v průběhu vlastních procesních úkonů realizovaných v řízení před soudem prvního stupně (tedy v průběhu jednotlivých výslechů shora jmenovaných svědků) žádné takovéto námitky nevznášeli, řádnost, zákonnost a spravedlivost procesního postupu soudu nikterak nezpochybňovali, byť měli zákonnou možnost vznést okamžité námitky proti způsobu provádění daných důkazů.

47. Nezbývá tedy než opětovně zdůraznit, že předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně se dostatečným způsobem věnovala konkrétním důvodům, o něž výše jmenovaní svědci opírali uplatnění práva na odepření výpovědi. Nelze tedy nikterak dovodit, že by byli pouhým poukazem na jimi uzavřené dohody o vině a trestu soudem donuceni či přesvědčeni k poskytnutí opakované svědecké výpovědi, kterak se snaží naznačit sami dovolatelé. S ohledem na celkový průběh těchto svědeckých výpovědí tedy nelze dovodit, že by došlo k porušení zásady zákazu nucení k sebeobviňování vyplývajícímu z čl.

37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž validita učiněných svědeckých výpovědí nebyla podaným poučením ze strany soudu nikterak dotčena. Z tohoto důvodu také shledal Nejvyšší soud irelevantním důkazní návrh obviněných O. K. a J. K. na učinění jakéhokoli dotazu na Krajské státní zastupitelství v Brně, neboť pro takovýto postup neshledal dovolací soud žádného opodstatnění, když obvinění tento svůj návrh poprvé vznesli až v řízení o dovolání, což však není přípustné, neboť tento mimořádný opravný prostředek nelze v zásadě opírat o nově navrhovaný důkazní materiál.

48. Ohledně argumentace obviněných O. K. a J. K. směřující proti naplnění zákonného znaku skutkové podstaty zločinu podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku spočívajícího ve spáchání trestného činu ve velkém rozsahu, Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka neodpovídá žádnému z jimi výslovně uplatněných dovolacích důvodů, tedy ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obvinění v rámci této námitky primárně – navíc opětovně – negují rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, na jejichž základě byl tímto soudem ustálen skutkový stav podrobně popsaný pod body I. a II. výroku o vině, a která zcela potvrdil i soud odvolací. Následně až v návaznosti na jimi požadovanou změnu skutkového stavu rozporují naplnění výše označeného znaku kvalifikované skutkové podstaty jim přisouzených trestných činů. Nejvyšší soud tak na tomto místě poukazuje na shora uvedené vypořádání skutkových námitek obviněných O. K. a J. K. a znovu zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů zjevně postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., když zjistily skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Namítají-li obvinění ve svém společném dovolání ve vztahu k jednání uvedenému pod body I. a II. výroku o vině, a to ve snaze zpochybnit právní kvalifikaci jim přisouzeného jednání, že se nemohli dopouštět trestné činnosti v rozsahu vymezeném soudem prvního stupně, jelikož nejsou „nikterak bonitními osobami“, nelze tyto námitky považovat ve vztahu k žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů za jakkoli relevantní. Obvinění totiž touto námitkou fakticky rozporují samotné množství drog, s nímž podle skutkových závěrů krajského soudu obchodovali či jej za tímto účelem přechovávali, a nikoli závěry soudu prvního stupně opřené o judikaturu Nejvyššího soudu ohledně toho, že jejich jednáním byla (a to již s ohledem na celkové množství konopí, resp. účinné látky v něm obsažené, tedy jediné z drog, s nimiž nakládali) dvojnásobně překročena spodní hranice velkého rozsahu. V tomto ohledu je tedy zcela irelevantní skutečnost, že se obvinění sami nepovažují za „dostatečně bonitní“, jelikož pro soudy nižších stupňů nebylo pro přijetí závěru o naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku jakkoli rozhodné, jak vysokého čistého zisku obvinění svojí trestnou činností dosáhli, či jak s tímto ziskem dále v průběhu let, během nichž svou trestnou činnost páchali, naložili a zda se jedná o osoby majetné či nikoli.

49. Rovněž námitku, jejímž prostřednictvím obvinění O. K. a J. K. rozporovali spáchání trestné činnosti v postavení členů organizované skupiny, a tedy naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle § 283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy ani pod jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

50. K této námitce je v prvé řadě třeba zdůraznit, že ačkoli ji obvinění ve společném dovolání vztáhli ke svým osobám, argumentačně jimi byla alespoň (byť obecně) rozvedena pouze ve vztahu k obviněnému J. K. K této situaci Nejvyšší soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že pokud dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizuje, není dovolací soud povinen (ale ani oprávněn) je za něho jakkoli domýšlet (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 435/2013, podobně i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07). Ničím neodůvodněné odmítnutí přisouzené právní kvalifikace podle § 283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k osobě obviněného O. K. tudíž nelze považovat za námitku, kterou by se Nejvyšší soud mohl jakkoli blíže zabývat.

51. Pokud jde o naplnění zákonných znaků citované kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle § 283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jednáním obviněného J. K. popsaným pod bodem II. výroku o vině, pak ve svém společném dovolání obvinění odkazují na „popření jakékoli trestné činnosti“ jmenovaného obviněného, a dále jen obecně konstatují, že jeho role v organizované skupině nebyla soudy nižších stupňů nikterak blíže definovaná, když taková skupina vyžaduje sofistikovanější a koordinovanější způsoby spolupráce, užší spojení jednotlivých osob a rozdělení úloh mezi nimi. Ani tímto způsobem tedy obvinění nikterak relevantně nerozporují závěry soudu prvního stupně stran naplnění zákonných znaků výše označené kvalifikované skutkové podstaty, natož aby byla jejich argumentace podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obvinění totiž nad rámec obecného a neodůvodněného odmítnutí veškerých skutkových zjištění vztahujících se k jednání popsanému pod bodem II. dále jen citují jeden ze znaků organizované skupiny a vznášejí požadavek na to, aby nad rámec popisu způsobu zapojení obviněného J. K. do organizované skupiny byla „definována“ jeho role.

52. S ohledem na irelevantnost takto formulované námitky považuje Nejvyšší soud za zcela dostačující poukázat na závěry obou soudů nižších stupňů, které se řádně zabývaly podmínkami pro přijetí závěru o spáchání trestné činnosti v postavení člena organizované skupiny, tj. zejména na body 52. až 57. odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu, v nichž již odvolací soud poukázal, že organizovanou skupinou se podle dosavadní judikatury rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení, a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost.

Následně v duchu výše uvedeného ve shodě se soudem prvního stupně zcela správně uzavřel, že i v případě obviněného J. K. byl znak páchání trestné činnosti v postavení člena organizované skupiny naplněn, neboť obviněný O. K. vytvořil organizovanou skupinu zaměřenou především na pěstování konopí a jeho zpracovávání na marihuanu, přičemž jejími členy byli rovněž obviněný J. K. a další osoby zapojené do tzv. „škubaček“, při nichž bylo zpracováváno usušené konopí. Obviněný J. K. byl přitom osobou, která se svým bratrem (obviněným O.

K.) při páchání trestné činnosti spolupracovala nejúžeji. Uskladňoval mu totiž konopí i další drogy ve svém bytě, vozil mu tyto drogy k prodeji, s jeho pomocí sám pěstoval konopí k výrobě marihuany a toto pěstování s ním konzultoval, komunikoval s ním konspirativně, probíral s ním prodej marihuany a domluvil s ním také pěstování konopí u svého tchána. Zároveň mu poskytl prostory ve svém domě a garáži k realizaci akcí tzv. „škubaček“, přičemž byl nejméně jedné z nich sám fyzicky přítomen a byl tak seznámen s existencí i dalších členů skupiny a činnostmi, jimiž se tito podíleli na jejím chodu.

Z tohoto výčtu činností, přiléhavě popsaných rovněž pod bodem II. výroku o vině, jimiž se obviněný podílel na chodu organizované skupiny, pak zcela zřejmě vyplynula nejen koordinovanost jednání obviněného J. K. vymezeného pod bodem II. výroku o vině při páchání trestné činnosti se zbylými členy organizované skupiny, ale rovněž jeho role v této skupině.

53. Jedná-li se pak o obviněnými O. K. a J. K. učiněné konstatování o změně celospolečenského vnímání pěstování konopí, jeho legalizaci v zahraničí a zmírnění přísného náhledu na něj v České republice, pak toto své konstatování výslovně označili jakožto „poukaz“, přičemž nikterak neoznačili, jak je tento relevantní ve vztahu k nyní projednávané věci, resp. jakým způsobem by měl být tento poukaz zohledněn (např. při úvahách o společenské škodlivosti jejich jednání při vyměřování trestů) a jakého pochybení se měl kterýkoli ze soudů nižších stupňů v důsledku nezohlednění jimi tvrzených skutečností dopustit. Nejenže se tedy nejedná o námitku podřaditelnou pod kterýkoli ze zákonných dovolacích důvodů, ale ve skutečnosti se ani nejedná o námitku obsahující jakoukoli věcnou argumentaci, jíž by se mohl Nejvyšší soud zabývat, když k takovéto situaci dovolací soud již výše konstatoval, že není povinností soudu chybějící věcnou argumentaci za obviněného jakkoli domýšlet. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud pouze pro úplnost dodává, že platná legislativa stran neoprávněného nakládání s marihuanou, její výroby za účelem obchodování pro její omamné a psychotropní účinky a vymezení zákonných znaků trestného činu podle § 283 tr. zákoníku, nedoznala v rozhodné době žádných změn. Naopak je na místě zdůraznit, že konstantně je vnímáno šíření toxikomanie a rozšířené zneužívání omamných a psychotropních látek (včetně sušiny toxikomanicky zneužitelného konopí) jakožto celospolečenský problém. Současně je dlužno dodat, že i pokud by obvinění svojí námitkou směřovali proti závěrům soudů nižších stupňů o společenské škodlivosti jejich trestné činnosti, pak se tato vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace, a to především s ohledem na její rozsah, který nelze žádným způsobem bagatelizovat a omezovat pouze na neoprávněné nakládání s konopím, jelikož obvinění nakládali s širokým spektrem drog, jak je uvedeno pod body I. a II. výroku o vině, přičemž tak činili jako členové organizované skupiny s tím, že nelze pominout ani skutečnost, že nejméně 100 g konopí prodal obviněný O. K. osobě mladší osmnácti let. /

54. Jde-li o námitky obviněných O. K. a J. K., jimiž tito fakticky namítají nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody, a to v důsledku nezohlednění délky trestního řízení v úvahách o jeho výměře, pak ani tyto námitky nelze podřadit pod žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů.

55. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve mnohokrát uvedl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit toliko v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen za podmínek, kdy byl obviněnému uložen trest takového druhu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 tr. ř.

56. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí, je ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. možno považovat – jde-li o výrok o trestu – toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

57. Je přitom třeba připustit, že uvedené zásady neplatí bezvýjimečně, neboť pokud by bylo zjištěno, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, implikovalo by to zásah Nejvyššího soudu v dané věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Ústavní soud totiž ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestu obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a v této souvislosti zohledňuje případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu porušily (či mohly porušit) některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. Nejvyšší soud přitom nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejenže v obecné rovině odporuje smyslu práva obviněného (ale i poškozeného) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení.

58. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře tohoto soudu, jimiž jsou složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se stěžovateli ve sporu jedná, tj. co je pro něj v sázce (např. věc Eckle proti Německu, č. 8130/78, rozsudek ze dne 15. 7. 1982; věc Capuano proti Itálii, č. 9381/81, rozsudek ESLP ze dne 25. 6. 1987; věc Kudła proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 26. 10. 2000; aj.).

59. V případě porušení práva na přiměřenou délku řízení, přičemž tento závěr je vždy individuální, vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Evropský soud pro lidská práva však akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států – může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (srov. rozsudek Eckle proti Německu ze dne 15. 7. 1982, č. 8130/78, aj.). Tyto poznatky se odrazily také v judikatuře Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, konstatoval, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Ze znění ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku pak explicitně plyne, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a § 42 tr. zákoníku), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele, jakož i k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.

60. Dovolací soud tedy s ohledem na formulaci námitek obviněných O. K. a J. K. konfrontoval průběh trestního řízení v jejich věci se stěžejními hledisky relevantními pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tj. složitost věci, postup orgánů činných v trestním řízení, význam trestního řízení pro pachatele a jeho jednání) a shledal, že v kontextu této délky nelze považovat tresty odnětí svobody uložené jmenovaným obviněným za nepřiměřeně přísné.

61. V tomto směru lze připustit, že trestní řízení v předmětné věci trvalo delší dobu, když ke spáchání skutků popsaných pod body I. a II. výroku o vině došlo v letech 2015 až 2018, přičemž trestní stíhání obviněných O. K. a J. K. pro tyto skutky bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 13. 11. 2018 a obžaloba na ně byla podána dne 6. 10. 2020. Současně však nelze pominout, že v nyní projednávané věci byla obžaloba podána na šest obviněných osob, a to pro rozsáhlou, závažnou a dlouhodobě páchanou trestnou činnost, na níž se podílela početnější organizovaná skupina, což nepochybně ovlivnilo složitost a rozsah nezbytného dokazování, a tím i samotnou délku řízení.

Nadto je třeba zdůraznit, že tři z osob, na něž byla podána obžaloba společně s dovolateli, se s odstupem času rozhodly pro uzavření dohody o vině a trestu. Následně byl první odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně ve věci dovolatelů vynesen již dne 25. 10. 2022, avšak usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 1 To 3/2023, byl tento rozsudek zrušen, a to z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně i všech tří dovolatelů, načež byla věc vrácena krajskému soudu k projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu.

Po vrácení věci senát krajského soudu v novém složení po konání pěti hlavních líčení vynesl v pořadí druhý rozsudek ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 43 T 11/2020, již po přibližně půl roce od přidělení věci, a to i přesto, že pro nesouhlas obviněných s postupem umožňujícím podle § 219 odst. 3 tr. ř. zkrácení řízení bylo nutno opětovně provést široké spektrum důkazů. Nejvyšší soud tedy neshledal, že by byla délka trestního řízení nepřiměřená složitosti věci, či že by byla způsobena nedůvodnými průtahy majícími původ v (např. liknavém) postupu orgánů činných v trestním řízení (což ostatně netvrdí ani sami obvinění).

62. Krajský soud v Brně přitom při svých úvahách o druhu a výměře trestu ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku akcentoval všechny okolnosti důležité pro odůvodnění ukládaného trestu ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., přičemž při ukládání trestů obviněným O. K. a J. K. přihlédl zejména k povaze a závažnosti jimi spáchaných trestných činů, k jejich osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům, jakož i k jejich dosavadnímu způsobu ,života a k možnostem jejich nápravy, stejně jako k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od uložených trestů pro jejich budoucí život.

V této souvislosti soud prvního stupně zohlednil zejména rozdílný podíl obviněných na trestné činnosti, jejich odlišné pozice v organizované skupině, jakož i jim svědčící polehčující okolnost spočívající v jejich bezúhonnosti. Zároveň však u obou obviněných shledal existenci přitěžujících okolností spočívajících v pokračování v trestné činnosti a ve způsobení většího škodlivého následku, přičemž u obviněného O. K. navíc shledal přitěžující okolnosti spočívající ve spáchání trestného činu po předchozím uvážení a ze ziskuchtivosti.

Jelikož krajský soud vyhodnotil trestnou činnost obviněných jako závažnou a mimořádně společensky škodlivou, dospěl za těchto okolností k závěru, že jim nebylo možno uložit jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody. Vrchní soud v Olomouci následně v bodech 69. až 77. odůvodnění svého usnesení v rámci vypořádání odvolacích námitek obviněných odkázal na závěry krajského soudu, kteréžto aproboval rovněž se zdůrazněním vysoké společenské škodlivosti jednání jmenovaných obviněných, jakožto i skutečnosti, že se dopouštěli trestného jednání po delší dobu a ve velkém množství nakládali s různými typy omamných a psychotropních látek.

Neopomněl se přitom zabývat i otázkou přiměřenosti uložených trestů v kontextu délky řízení, když sice v tomto ohledu podle Nejvyššího soudu nevhodným způsobem hodnotil taktiku obhajoby obviněných a nevyužití institutů zjednodušujících proces trestního řízení, avšak tak učinil pouze obiter dictum poté, co vyhodnotil délku řízení jako odpovídající složitosti dané věci.

63. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud připomíná, že za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku lze pachateli uložit trest odnětí svobody v zákonném rozpětí od osmi do dvanácti let. Pokud tedy Krajský soud v Brně po zvážení všech zákonných kritérií uložil obviněnému O. K. trest odnětí svobody ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby, konkrétně ve výměře devíti let [za současného uložení trestů propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) a písm. b) tr. zákoníku, jakožto i peněžitého trestu podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku], a obviněnému J. K. za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody výrazně pod spodní hranicí zákonné sazby, konkrétně ve výměře šesti let, nelze takovéto tresty za žádných okolností označit za tresty nezákonné, nepřiměřeně přísné, exemplární či dokonce za excesivní, a to ani ve světle délky trestního řízení v této věci. Za tohoto stavu nebyla při ukládání trestů porušena žádná procesní zásada, zvláště ne obviněnými O. K. a J. K. fakticky (nikoli výslovně) namítaná zásada proporcionality trestu odnětí svobody odůvodněná pouze nezohledněním délky řízení v úvahách soudu o jeho výměře. Znovu je přitom třeba zdůraznit, že námitka směřující proti nepřiměřenosti trestu není v rámci dovolacího řízení podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1 tr. ř., pročež ji byl Nejvyšší soud nucen kategoricky odmítnout.

64. Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, obvinění O. K., J. K. a M. H. v rámci svých dovolání de facto uplatnili rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, když poukázali na zamítnutí jimi podaných řádných opravných prostředků odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byly – podle jejich názoru – dány důvody dovolání popsané v § 265b odst. 1 písm. g) či písm. h) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla skutečně zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněnými výslovně uplatněných dovolacích důvodů, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohl být naplněn ani obviněnými výslovně neuplatněný (nicméně v jimi podaných dovoláních implicitně vyjádřený) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

VI. Závěr

65. V souvislosti s uplatněnou argumentací výše jmenovaných dovolatelů je třeba zdůraznit, že obvinění O. K. a J. K. většinu svých dovolacích námitek uplatnili již v předchozích stádiích trestního řízení, přičemž se s těmito oba soudy nižších stupňů řádně vypořádaly, aniž by došlo k porušení práva obviněných na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání jimi vznesených odvolacích námitek, resp. nevyhovujícího odůvodnění dovoláním napadeného usnesení vrchního soudu, neboť odvolací soud se vypořádal s hlavními procesními i hmotněprávními aspekty dané věci, přičemž z jeho argumentace je rovněž zjevné, jakým způsobem se vypořádal se zásadními námitkami jednotlivých obviněných. V této souvislosti lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do zákonných podmínek kladených na odůvodnění soudního rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 21. 1. 1999). V tomto směru lze poukázat rovněž na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.

66. Současně je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně a následně ani soud odvolací se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny dovolatelů mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně přitom platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněných na spravedlivý proces. Současně byly všechny projednávané skutky správně právně kvalifikovány, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněny.

67. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 1 To 83/2024, jakožto i jemu předcházejícího postupu, v rozsahu podaných mimořádných opravných prostředků dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněných O. K., J. K. a M. H. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jimi uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Jelikož byla dovolání jmenovaných obviněných z výše rozvedených důvodů shledána zjevně neopodstatněnými, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jimi podaná dovolání odmítl. O odmítnutí těchto dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

68. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě dovolání podaného společně obviněnými O. K. a J. K. a obsahu příslušného spisového materiálu v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů ani v jim předcházejícím postupu shledáno porušení zákona ve smyslu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., zejména práva obviněných na spravedlivý proces, nebyly shledány ani zákonné podmínky § 265o odst. 1 tr. ř. pro případný odklad či přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podaným dovoláním jmenovaných obviněných napadeno. Za tohoto stavu tak Nejvyšším soudem nebylo vyhověno podnětu obviněných O. K. a J. K. na odklad, resp. přerušení výkonu uloženého trestu, aniž by bylo s ohledem na vlastní rozhodnutí o jimi podaných dovoláních třeba o tomto podnětu rozhodnout samostatným výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 9. 2025

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu