USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2024 o dovolání
obviněného L. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci
ze dne 12. 3. 2024, č. j. 55 To 254/2023-296, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 158/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného L. V. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“)
ze dne 31. 7. 2023, č. j. 6 T 158/2022-252, byl obviněný L. V. (dále také jen
„obviněný“) uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146
odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se podle závěrů soudu prvního stupně
dopustil (stručně řečeno) tím, že:
dne 8. 10. 2021 okolo 8:00 hod.v Olomouci, na parkovišti u domu č. XY na ul.
XY, po předchozím vzájemném slovním konfliktu stran parkování osobního
motorového vozidla poškozeného M. M., poté, co jej poškozený slovně vyzval ve
smyslu, aby vylezl z vozidla, že si to vyřeší hned, obviněný vystoupil ze svého
vozidla, stoupl si do bojového postoje, stejně jako jeho vyzyvatel poškozený M.
M., kdy následně obviněný nejméně jednou udeřil pěstí poškozeného do obličeje,
přičemž poškozený v důsledku úderu upadl na zem, kde se udeřil do týlní části
hlavy s následným výpadkem vědomí po dobu cca 2 až 3 minut, a tímto svým
jednáním poškozenému způsobil zranění spočívající v lehkém otřesu mozku s
poruchou vědomí, pohmoždění hlavy na temeni vlevo, pohmoždění pravé tváře s
podkožním krevním výronem pod okem, pohmoždění s krevním výronem horního rtu s
drobnou tržnou rankou na jeho sliznici a podvrtnutí krční páteře, když tato
zranění si vyžádala odborné lékařské ošetření na oddělení urgentního příjmu ve
Fakultní nemocnici Olomouc a projevovala se otokem a bolestivostí rtu se
ztíženým příjmem potravy, bolestí hlavy s narušením soustředění a spánku,
fixací krku měkým límcem s bolestivostí krční páteře a omezením pohybů,
především rotací, což poškozeného významně omezovalo v obvyklém způsobu života
po dobu 1-2 týdnů, kdy měl ztíženou péči o sebe, o domácnost a především nemohl
vykonávat svoje zaměstnání, kdy související dočasná pracovní neschopnost trvala
po dobu 3 týdnů od 8. 10. 2021 do 31. 10. 2021.
2. Za uvedený přečin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 146
odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1, odst. 2
tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 90 denních sazeb ve výši jedné denní
sazby 300 Kč, tedy v celkové výměře 27 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu
obviněnému též uložil povinnost zaplatit poškozené Vojenské zdravotní
pojišťovně České republiky (dále jen „poškozená“) náhradu škody ve výši 6
265,50 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázal poškozenou se zbytkem nároku na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud prvního stupně dále
podle § 229 odst. 1 tr. řádu poškozeného M. M. (dále jen „poškozený“) odkázal s
jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které v
záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále
jen „odvolací soud“) podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím
svého obhájce Mgr. Jana Vrbenského, advokáta, dovolání, a to s odkazem na
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu.
5. Obviněný dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu v jeho první variantě. Vytýká odvolacímu soudu, že v
napadeném usnesení souhlasil s tím, že soud prvního stupně pominul dokazováním
zjištěné skutečnosti o důvodech, počátku a průběhu konfliktu do okamžiku, kdy
začíná popis skutku ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně
těchto skutečností, které jsou rozhodující pro právní posouzení jednání
obviněného, se ve svém rozsudku soud prvního stupně omezil na konstatování, že
k jednání obviněného došlo „…po předchozím vzájemném slovním konfliktu stran
parkování osobního motorového vozidla poškozeného M. M.“. Odvolací soud se
ztotožnil s tím, že soud prvního stupně pominul dokazováním zjištěné
skutečnosti, které vypověděl obviněný, že jeho finální a uspávací úder byl jen
reakcí na náznak útoku v podobě výpadů a úderů, které vůči němu použil
poškozený jako první.
6. K tomu obviněný dále uvádí, že fáze skutku od návratu obviněného z
městské policie do okamžiku, který svědkyně H. H. (dále jen „svědkyně“) ve své
výpovědi popisuje, je odlišně vykreslována obviněným a poškozeným a neexistuje
žádný důkaz o tom, která verze je pravdivá. Za takové situace je podle mínění
obviněného zcela namístě použít zásadu in dubio pro reo a vycházet ze skutkové
verze pro něj příznivější, k čemuž cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
7. 2021, sp. zn. 3 Tdo 696/2021, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 28. 4. 1990, sp. zn. 11 To 27/90, uveřejněné pod č. 36/1991 Sb. rozh. tr.
7. Svědci podle obviněného vyvrátili popis skutku prezentovaný
poškozeným, který při hlavním líčení lhal, ale hodnocení jeho věrohodnosti se
soudy obou stupňů vyhnuly, což obviněného poškodilo. Dále připomíná svou
výpověď z hlavního líčení v níž uvedl, že ze strany poškozeného se jednalo o
setrvalý stupňující se útok skládající se ze slovních útoků, blokování a
mlácení do kapoty vozidla obviněného, ležení na kapotě, kdy mu tímto jednáním
bránil místo konfliktu a celou situaci opustit odjezdem vozidla. Poškozený také
první zaujal bojový postoj a naznačil útok. Byl to právě on, kdo celou dobu
volil prostředky útoku, které jsou trestněprávně relevantní. To je podle mínění
obviněného zcela klíčová skutečnost, která tento případ odlišuje od případů
uvedených v judikatuře, na které se odvolávají rozhodnutí obou soudů. Zcela
klíčovým shledává obviněný to, že poškozený setrvával ve svém útoku, stupňoval
jej, opakovaně se přibližoval k obviněnému, přestože tento byl na cestě do
svého vozidla, aby odjel a konflikt opustil, poškozený mu bránil v odjezdu –
jinými slovy obviněný se dostal do situace, kterou musel řešit konfrontací s
poškozeným. Nemohl místo konfliktu opustit a podobné úvahy o vyhnutí se
konfliktu útěkem jsou v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu
týkající se nutné obrany, což doplňuje odkazy na závěry usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 443/2016, a ze dne 30. 9. 2015, sp. zn.
3 Tdo 1048/2015.
8. Skutková situace je podle obviněného zcela odlišná zejména od
odvolacím soudem citovaného usnesení Nejvyšší soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn.
11 Tdo 1376/2005, v němž jde o situaci, kdy se pachatel po dohodě s poškozeným
z místa původního konfliktu dobrovolně přesunul na kolbiště, kdy jej poškozený
vyzval na fyzickou konfrontaci, nebo se na ní oba dohodli. V projednávané věci
je však situace zcela jiná, neboť obviněný místo konfliktu nemohl opustit,
poškozený mu v tom bránil a pokračoval v útoku. Obviněný předem odmítá
nesprávné spekulace soudu prvního stupně o tom, že mohl zůstat sedět v
automobilu apod. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu, na kterou obviněný
odkazoval především ve svém odvolání, nepovažuje útěk nebo pasivní trpění útoku
v obranné pozici za předpoklad posouzení jednání za jednání v nutné obraně.
Stejně tak odmítá argumentaci odvolacího soudu o tom, že měl vyčkat příjezdu
městské policie. Obviněný upozornil městkou policii na dopravní přestupek v
podobě parkování vozidla poškozeného a jeho přítomnost při šetření na místě
městkou policií nebyla vůbec potřeba, což obviněný tušil a chtěl z místa
konfliktu odjet, aniž by na příjezd policie musel čekat. Není ani relevantní
připomínka, že z výslechu obviněného vyplývá, že poškozený jej vyzýval k
vystoupení z vozidla s poukazem na to, že si to vyřídí jednou ranou.
9. V prvé řadě nelze činit obviněného odpovědným za to, jak svoje úmysly
komentuje poškozený v průběhu svého jednání, za další pak z výslechu obviněného
zcela jasně vyplývá, že nevystoupil z vozidla, aby se popral. Čekal co se bude
dít, ale když poškozený zaujal boxerský postoj, učinil v obraně totéž. Odtud to
napodruhé viděla svědkyně. Přechod od postoje z očí do očí a slovních útoků k
fyzickému násilí byl iniciován také poškozeným, který začal naznačovat výpady
tělem proti obviněnému. Přinejmenším z provedeného dokazování nelze spolehlivě
určit, kdo se první postavil do bojového postoje, který může svědčit o
bezprostřední hrozbě fyzického útoku. Z logiky věci vyplývá, že poškozený,
který se choval jako vyzyvatel fyzického střetu, se do bojové pozice postavil
jako první a logická reakce obviněného byla zaujmout postavení stejné, aby mohl
očekávaný útok účinně odrazit, o čemž svědčí i výpověď svědkyně, která popsala
poškozeného jako agresora.
10. Obviněný dále cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019,
sp. zn. 6 Tdo 1286/2019, a dodává, že v situaci, kdy proti sobě navzájem útočí
dvě osoby, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal (případně také
pohnutka či motiv jednání každé ze stran, čí jednání směřovalo ke stupňování
konfliktu, atp.). Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo
obráncem (srov. ŠÁMAL P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404). Navíc byl
obviněný donucen řešit situaci, aby mohl z místa konfliktu odjet. Zda to ze
zpětného pohledu je možné považovat za chytré či nikoliv, je irelevantní.
Rozhodující je, jak se situace obviněnému jevila v daném okamžiku (k čemuž
obviněný odkazuje mj. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn.
8 Tdo 1337/2015, nebo ze dne 23. 12. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1587/2016, dále i
rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 12. 2.
1980, sp. zn. 5 Tz 143/79, uveřejněné pod č. 41/1980 Sb. rozh. tr. a stanovisko
Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky ze dne 16. 2. 1982, sp.
zn. Tpjf 110/81, uveřejněné pod č. R 18/1982 Sb. rozh. tr.).
11. Následně obviněný připomíná, že byl zavřený v automobilu a mohl si
klidně myslet, že znovu půjde o řešení slovní, byť v postoji z očí do očí. O
tom, že by opustil automobil za účelem fyzického střetu, nejsou důkazy a jde
pouze o smyšlenku soudů obou stupňů, která má usnadnit použití nesprávného
právního hodnocení věci. Na tom nemůže nic změnit ani výpověď svědkyně, která
oba viděla až v momentu úderu obviněného. Svědci M. a D. (strážníci městské
policie) i svědkyně navíc ve svých výpovědních při hlavním líčení za agresora
označili poškozeného. Nelze přehlédnout, že výpověď poškozeného je v přímém
rozporu s výpověďmi těchto svědků a obviněného, což podporuje domněnku, že
skutková verze poškozeného není pravdivá na rozdíl od výpovědi obviněného.
12. Obviněný též poukazuje na pasáž na s. 8 rozsudku soudu prvního
stupně v němž tento soud označuje výpověď svědkyně za věrohodnou a porovnává ji
s dalšími výpověďmi. V této souvislosti obviněný vznáší otázku, proč skutková
věta rozsudku citovaného soudu neobsahuje skutečnosti, které vypověděl, že jeho
finální a uspávací úder byl jen reakcí na náznak výpadů a úderů, které vůči
němu použil poškozený jako první. Je přesvědčen, že tento soud si výsledky
dokazování upravil tak, aby to vypadalo, že obviněný z auta vstoupil proto, aby
dal poškozenému rovnou ránu. Odvolací soud se pak s takový postupem ztotožnil.
13. Obviněný má též za to, že oba soudy nižších stupňů se v žádném
případě nevypořádaly s obhajobou, že jeho úder byl až reakcí na bezprostřední
útok poškozeného, který navíc před tím útok naznačoval nedokončenými výpady
končetin vůči němu. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu týkající se nutné
obrany došla k závěru, že nemusí být rozhodující, kdo udeřil první, pokud byl
úder bezprostřední obrannou reakcí i na naznačený útok protivníka. Pokud se
soudy obou stupňů dovolávají usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp.
zn. 6 Tdo 851/2002, pak nelze přehlédnout, že toto usnesení bylo modifikováno
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 3 Tdo 831/2020, které
kopíruje právní větu z judikátu použitého soudy nižších stupňů, ale ještě
dodává: „Jak uvedeno výše, na skutek je třeba nahlížet v jeho celistvosti.
Nelze tedy z kontextu skutku vytrhnout jen některé části, ale je nutné zkoumat
motivaci a jednání jednotlivých osob ve vzájemných souvislostech“.
14. Obviněný následně poukazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 4. 1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1566/2016 a doplňuje, že pokud odvolací soud
souhlasil s tím, aby byla předcházející a v řízení prokázaná část děje ve
skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně shrnuta jen do termínu
„slovní konflikt“, jedná se nejen o zásadní nepravdu, ale zcela se tím mění
podoba celého skutku v neprospěch obviněného, kdy to vypadá, že trestněprávně
relevantní jednání obviněného začalo až jeho vystoupením z automobilu a jeho
cílem bylo bez vyprovokování fyzicky zaútočit na poškozeného. Pokud by se soudy
obou stupňů zabývaly skutečnostmi, které vyplynuly z dokazování, nikdy by
nemohly hovořit o oplácení útoku obviněným. Takové hodnocení jednání obviněného
je v hrubém rozporu s výsledky provedeného dokazování. V průběhu celého
trestního řízení jsou orgány činné v trestním řízení povinny zjišťovat
skutečnosti i ve prospěch obviněného, za této situace je porušením práva
obviněného na spravedlivý proces, pokud orgány činné v trestním řízení takové v
řízení provedené důkazy pominuly a díky nesprávnému posouzení výsledků
dokazování dospěly k nesprávným skutkovým závěrům. Pokud se v řízení stane, že
ačkoliv z dokazování vyplývají skutečnosti zásadní pro rozhodnutí, soudy je
pominou a tím zkreslí i popis skutku v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, je
takové skutkové zjištění v rozporu s obsahem provedených důkazů.
15. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu,
pak obviněný jeho naplnění shledává v tom, že v dané trestní věci byly splněny
podmínky pro posouzení jednání obviněného jako jednání v nutné obraně. V tomto
směru jde o nesprávné hmotněprávní posouzení ze strany soudu prvního stupně, k
čemuž plně odkazuje na odůvodnění naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu, neboť tato argumentace zcela dopadá i na uvedený dovolací
důvod.
16. V řízení bylo prokázáno, že šlo o jeden stupňující se útok
poškozeného, který započal slovní potyčkou na parkovišti, pokračoval přes
přistoupení poškozeného k vozidlu obviněného, který chtěl odjet. Následné útoky
pěstí do kapoty vozidla a ležení na kapotě ze strany poškozeného však
obviněnému neumožnilo odjet. Po vystoupení obviněného z vozidla přešel
poškozený od výhružného postoje do útoku, který obviněný odvrátil zcela
dovoleným způsobem, byť je to právě poškozený, kdo nakonec utržil relevantní
následek. Obrana obviněného byla v tomto případě dovoleně preventivní, neboť
reagovala na náznaky útoku poškozeného, byla i přiměřené intenzity a za použití
přiměřených prostředků, které ostatně volil a používal i poškozený. Nelze
přehlédnout, že obrana musela být natolik adekvátní, aby naznačený útok
odvrátila. Oba soudy nižších stupňů nesprávně zúžily popis skutku jen na ty
skutečnosti, které vyhovují dané skutkové podstatě a zcela pominuly ucelenost
jednání poškozeného, který svoji agresi nepřerušil, stupňoval ji, volil čím dál
tím razantnější prostředky a bránil obviněnému v tom, aby se vzdálil. Obviněný
má tudíž za to, že jednal v nutné obraně.
17. S ohledem na shora uvedenou argumentaci obviněný považuje napadené
usnesení za nesprávné, protože vychází a aprobuje skutkové závěry, které jsou v
hrubém rozporu s provedeným dokazováním a nesprávně hodnotí naplnění podmínek
nutné obrany ze strany obviněného. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
18. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství JUDr. Pavel Kučera, Ph.D., LL.M. (dále jen „státní
zástupce“). Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace
obviněného nejprve tomuto přitakává, že podmínkou jednání v nutné obraně není
subsidiarita. Ustálená judikatura s touto podmínkou skutečně nepracuje, a
dokonce ji výslovně odmítá. Pokud tedy soud prvního stupně vyloučil nutnou
obranu u obviněného mj. s tím, že pokud by nereagoval na počínání poškozeného a
„zůstal sedět ve svém vozidle, poškozený by jej nijak fyzicky napadnout
nemohl“, tak jde o argumentaci neodpovídající zákonné úpravě i judikatuře.
19. Státní zástupce souhlasí s obviněným i v tom, že čelil útoku ze
strany poškozeného. Soudy podle něj pochybily v důsledku nesprávné aplikace
judikatury Nejvyššího soudu, podle které nepřichází nutná obrana v úvahu v
případech vzájemného napadání tam, kde nelze identifikovat na straně jedné
obránce, na straně druhé útočníka; tedy zejména kdy jsou obě osoby připraveny
vzájemně na sebe útočit či když dojde k akceptování výzvy k potyčce (k čemuž
odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 6 Tdo
851/2002). Nicméně ve věci činnými soudy zmíněná pravidla vyplývající z
judikatury se v posuzované kauze vůbec nemohou uplatnit, protože v této trestní
věci je řešena odlišná situace. Jde totiž o to, že obviněný v řešeném případě
neakceptoval výzvu k potyčce, a tedy se nepodílel o své vlastní vůli na
zahájení či vzniku potyčky, nýbrž ze svého vozidla vystoupil v situaci, kdy
trval útok ze strany poškozeného. Čelil tedy trvajícímu útoku, jak správně, byť
poněkud složitěji, zdůrazňuje obviněný ve svém dovolání; o vzájemné napadání se
tedy nejednalo.
20. Fakt, že obviněný po právní stránce čelil trvajícímu útoku ve smyslu
§ 29 odst. 1 tr. zákoníku, podle státního zástupce bezpečně vyplývá z
provedených důkazů, což dokonce explicitně konstatuje i sám soud prvního
stupně, aniž by to však zohlednil v právní kvalifikaci. K tomu státní zástupce
odkazuje zejména na bod 12. rozsudku soudu prvního stupně, kde tento soud s
odkazem na výpověď svědkyně dovozuje, že „Poškozený bouchal do vozidla
obžalovaného (…) s tím, aby obžalovaný vystoupil, že si to spolu fyzicky
vyřídí“ a na bod 6. tamtéž, kde soud prvního stupně uvádí, že poškozený před
vozidlem, ve kterém seděl obviněný, „křičel, bouchal pánovi do kapoty, kopal mu
do auta… načež pán vystoupil z auta“ a oba aktéři potyčky se „proti sobě
postavili hned do bojového postavení“ a přišla rána pěstí, kterou obviněný
srazil poškozeného k zemi. V tomtéž bodě je navíc uvedeno, že obviněný chtěl
vozem odjet z místa, avšak poškozený mu v tom bránil.
21. Existence trvajícího útoku je podle státního zástupce evidentní –
poškozený tloukl do vozidla obviněného a bránil mu v odjezdu z místa. Opuštění
vozidla a udeření poškozeného není v těchto souvislostech akceptací výzvy k
potyčce, nýbrž se očividně jedná o odvrácení útoku, jež mířil na majetek a
svobodu pohybu obviněného. Navíc projevy poškozeného byly takové povahy, že
obviněný mohl subjektivně útok vnímat tak, že ohrožuje i jeho zdraví; současně
obviněný nemohl vnímat nic, co by nasvědčovalo, že útok byl ukončen.
Subjektivní vnímání je přitom v rámci posuzování podmínek nutné obrany
rozhodující.
22. Judikatura zmíněná soudy týkající se vzájemného napadání či
akceptování výzvy k potyčce se neuplatní nejen s ohledem na existenci
trvajícího útoku, ale též proto, že v řešeném případě lze velice dobře
identifikovat osobu útočníka – z výpovědi svědkyně, z níž soud prvního stupně
výslovně čerpá, je totiž evidentní, že iniciativa vedoucí k fyzické potyčce
vzešla od poškozeného, který mlátil do vozidla obviněného a bránil mu v
opuštění místa konfliktu. Taková iniciativa je přitom podle ustálené judikatury
podstatná z hlediska posouzení, kdo byl v roli obránce, a kdo byl naopak
útočníkem. Současně je evidentní, že výzva k potyčce není sama o sobě faktem,
který by mohl vyloučit nutnou obranu. Takto nelze judikaturu Nejvyššího soudu
interpretovat. To by vedlo v praxi k absurdním závěrům, kdy by mohl útočník
snadno vyloučit nutnou obranu jakoukoliv, třeba účelovou výzvou směřovanou k
obránci.
23. Státní zástupce též shledává argument soudů vylučující nutnou obranu
s tím, že obviněný zaujal po vystoupení z vozidla „bojové postavení“ hrubě
nepřiléhavým a krajně nesprávným. Obviněný vystoupil z automobilu v době
trvajícího útoku a dochází-li k fyzickému střetu, je naprosto přirozené, že
osoba střetu se účastnící tomu přizpůsobí i pozici těla, ať již se brání nebo
útočí. Vylučovat s tímto argumentem nutnou obranu je podle něj zarážející, až
absurdní – „bojové postavení“ naprosto očividně nemůže nijak přispět k
identifikaci obránce ani útočníka, protože takové postavení mohou zaujmout oba.
24. Argumenty soudů, jež vylučují nutnou obranu, tedy podle názoru
státního zástupce neobstojí – subsidiarita není podmínkou nutné obrany;
současně se nejedná o případ vzájemného napadání, protože obviněný reagoval na
probíhající útok ze strany poškozeného, který byl iniciátorem potyčky. Zároveň
nelze označit obranu za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku, což ostatně
ani ve věci činné soudy netvrdí. Závěrem tak státní zástupce shrnuje, že se
ztotožňuje s podaným odvoláním potud, pokud obviněný namítá, že jednal v nutné
obraně – její podmínky ve smyslu § 29 tr. zákoníku byly podle jeho názoru
splněny.
25. Z těchto důvodů státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1, 2 tr. řádu napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, a zrušil i
další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 256l tr. řádu věc uvedenému soudu
přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
26. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného
k případné replice. Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve
zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním
ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2
tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e
odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm.
c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje
obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku
upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného
splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
28. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně
vymezených v § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným
uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů,
jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí v dovolacím řízení (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je naplněn
tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů
(první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá
varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné
důkazy (třetí varianta).
30. V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k
zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři
okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu
mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich
základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je
opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně
nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem,
např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu,
důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu
opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem
nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je naplněn
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího
důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou
právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního
posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení
nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní
posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na
skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného
rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro
naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně
vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená,
že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou obviněným spatřovány v právním posouzení skutku,
jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
32. I při respektování shora uvedeného pak Nejvyšší soud interpretuje a
aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na
spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání
posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva
dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov.
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
33. Nejvyšší soud se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, jakož i s
řízením, které předcházelo jejich vydání a dospěl k závěru, že dovolací námitky
obviněného sice částečně odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, a to pokud
jde o jeho argumentaci ohledně nesprávného hmotněprávního posouzení, avšak v
této části jsou zjevně neopodstatněné. Zbylá dovolací argumentace obviněným
uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá. K samotnému dovolání pak – v souladu s
dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud stručně následující.
34. Pokud jde o námitky, jež obviněný podřadil pod dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pak tyto citovanému dovolacímu důvodu
neodpovídají. Obviněný svou argumentací především brojí proti znění tzv.
skutkové věty, v níž podle jeho názoru nejsou obsaženy všechny okolnosti
podstatné pro správné právní posouzení skutku. Nesouhlasí ani se závěry soudů
nižších stupňů, že by své vozidlo opustil pro faktickou akceptaci výzvy
poškozeného k fyzické konfrontaci.
35. Takové dovolací námitky nemohou obstát, neboť obviněný jejich
prostřednictvím vyjadřuje pouhou nespokojenost s vyhodnocením provedených
důkazů – výpovědí svědků M., D. a H. Konkrétně s tím, že soudy dovodily, že
obviněný opustil své vozidlo v souvislosti s výzvou poškozeného k fyzické
potyčce a domáhá se tak změny skutkových zjištění. Na tomto základě považuje
obviněný skutkový stav, podle něhož vystoupil ze svého vozidla v úmyslu se s
poškozeným utkat, za nesprávný, neboť tímto pouze reagoval na poškozeného,
který mu bránil v odjezdu. Obviněný tak svou argumentací primárně prosazuje
vlastní skutkové závěry odlišné od těch, k nimž na základě provedeného
dokazování dospěl soud prvního stupně.
36. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných
námitek z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v
jeho první variantě Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady,
jež by založily existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a
obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž
vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením
(jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými
zjištěními na straně druhé. Tento soud věnoval náležitou pozornost hodnocení
provedených důkazů a řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů
učinil. Současně dostatečně vyložil, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě
obviněného, pokud své vystoupení z vozidla odůvodnil jako pouhou reakci na
jednání poškozeného bez ohledu na vznesenou výzvu k fyzické potyčce, když tuto
považoval za vyvrácenou provedenými důkazy (výpověďmi výše uvedených svědků)
[srov. bod 11. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně]. S hodnotícími úvahami
a skutkovými závěry soudu prvního stupně se plně ztotožnil i soud odvolací,
jenž se v odůvodnění svého usnesení zabýval námitkami obviněného a uvedl, proč
těmto nepřisvědčil (body 8. až 10. jeho usnesení).
37. Nejvyšší soud tedy shledal, že soudy obou stupňů zjistily skutkový
stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení
(zejména srov. § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a § 89 tr. řádu) a své hodnotící úvahy a
závěry zcela logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími
z § 125 odst. 1 tr. řádu.
38. Další část námitek obviněného, které uplatnil s odkazem na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, směřuje na nesprávné hmotněprávní
posouzení jeho jednání. Má za to, že v projednávané věci byly naplněny podmínky
nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku a závěry obou soudy nižších stupňů tak
neobstojí. Jak Nejvyšší soud uvedl výše, tato část argumentace obviněného
odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu,
neboť jejím prostřednictvím brojí proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení
skutku, nicméně je zjevně neopodstatněná.
39. Předně je třeba uvést, že obviněný touto argumentací navazuje na
uvedené námitky ohledně zjevného rozporu mezi skutkovými závěry a provedenými
důkazy. Je třeba připomenout výše uvedené závěry ohledně správnosti skutkových
závěrů, jež učinil soud prvního stupně, a které aproboval odvolací soud. Z nich
se podává, že obviněný vystoupil z vozidla v reakci na výzvu poškozeného k
fyzické konfrontaci, kterou akceptoval, což vyplývá z jejich bojového
postavení. Obviněný následně poškozeného udeřil pěstí do obličeje. V tomto
směru navíc již žádný útok ze strany poškozeného nehrozil, ani netrval.
Obviněný tedy podle závěrů soudů nižších stupňů nemohl jednat v nutné obraně ve
smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku (srov. bod 12. rozsudku soudu prvního stupně a
bod 14. usnesení odvolacího soudu).
40. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje. Ze skutkového stavu,
který správně zjistily soudy nižších stupňů se podává, že obviněný vystoupil ze
svého vozidla v reakci na jednání poškozeného, přičemž zaujal bojové postavení
stejně jako on. V tomto ohledu tak v projednávané věci šlo o akceptaci výzvy k
fyzické potyčce. Za takových okolností je závěr, že obviněný nemohl jednat v
nutné obraně správný. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn.
11 Tdo 1376/2005, vyplývá, že pokud obviněný vstřícně reagoval na výzvu
poškozeného („aby s ním šel ven“), která směřovala k jejich vzájemnému
fyzickému konfliktu, a to tak, že obviněný odešel s poškozeným na místo, kde
poté poškozeného fyzicky napadl, pak obviněný nejednal v nutné obraně ve smyslu
§ 13 TrZ (nyní § 29 tr. zákoníku), neboť neodvracel přímo hrozící útok na zájmy
chráněné trestním zákonem. Tento závěr je možné přijmout i v projednávané
trestní věci. Z tohoto důvodu je třeba konstatovat, že soudy nižších stupňů
nepochybily, pokud jednání obviněného posoudily jako přečin ublížení na zdraví
podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv jako jednání v nutné obraně podle §
29 odst. 1 tr. zákoníku.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
41. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného L. V.
nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného
z části neodpovídala jemu uplatněným dovolacím důvodům a z části byla zjevně
neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení
nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení
ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu
nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v
neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu