11 Tdo 712/2024-1775
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2024 o dovolání obviněného K. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 6 To 59/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 9/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. S. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. 29 T 9/2022, byl obviněný K. S. (dále jen „dovolatel“ nebo „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2, písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku specifikovaných věcí. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného R. Ž.
2. Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 6 To 59/2023, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obou obviněných zamítl.
3. Stalo se tak na základě skutkových zjištění spočívajících v tom, že společně s již odsouzenými A. K. a P. D. a dalšími pachateli, o jejichž vině dosud nebylo rozhodnuto, nejméně od února roku 2021 do 3. 6. 2021 na různých místech České republiky, zejména v Olomouckém kraji, se záměrem získat co nejvyšší majetkový prospěch, srozuměn s tím, že v České republice není bez příslušného zákonného povolení možné volně nakládat s návykovou látkou metamfetamin, zvanou pervitin, zneužitelnou k navození psychotropních účinků, vědom si skutečnosti, že příslušným zákonným povolením k zacházení s návykovými látkami ve smyslu § 4 a § 8 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, nedisponuje, s cílem maximalizovat úspěch své činnosti a znesnadnit své odhalení, srozuměn s tím, že na této činnosti participují další osoby, z nichž někteří byli polští státní příslušníci, byl součástí organizované skupiny osob podílejících se dílčími úlohami na procesu získávání prekurzorů a chemikálií potřebných k nelegální výrobě metamfetaminu, opakované nelegální výrobě této látky a neoprávněném nakládání s touto látkou ve smyslu jejího přechovávání pro sebe a pro jiného, prodeje a jiné distribuce, přičemž na této činnosti se podílel tak, že
1.1) v období února až do 15. 4. 2021 zakoupil prostřednictvím A. K. lékové přípravky s obsahem pseudoefedrinu za účelem jejich následného užití při výrobě pervitinu, a to v celkem čtyřech případech, a to v prvních dvou případech za částku v řádu desetitisíců, když k předání došlo v XY, ve třetím případě v přesně nezjištěné obci v okrese XY za částku kolem 100 000 Kč a dne 15. 4. 2021 v době od 19.30 do 21.00 hod. u fotbalového hřiště v obci XY, společně s A. K. zakoupil lékové přípravky s obsahem pseudoefedrinu v nezjištěném množství za částku přesahující 100 000 Kč od muže polské národnosti s bydlištěm v Polské republice,
1.2) dále nejméně ve dnech 23. 5. 2021 až 24. 5. 2021, 26. 5. 2021, 28. 5. 2021, 1. 6. 2021 až 2. 6. 2021, v dílně nacházející se v přízemí budovy č. p. XY na ulici XY v XY, z léčiv s obsahem pseudoefedrinu neoprávněně vyrobil psychotropní látku metamfetamin v množství 100-200 gramů, 1.3) kdy část takto vyrobeného metamfetaminu prodal nejméně muži jménem M. z XY, a to v přesně nezjištěné době nejméně v období od 23. 5. 2021 do 3. 6. 2021 nejméně v obci XY v přesně nezjištěném množství, když úplatou za prodej metamfetaminu byla částka, kterou M.
předal obviněnému za účelem nákupu lékových přípravků s obsahem pseudoefedrinu dne 15. 4. 2021, a část metamfetaminu obviněný použil pro svou potřebu, 1.4) dne 1. 3. 2021 v obci XY převzal od A. K. nejméně 15 kg jódu a 6 kg červeného fosforu určených k výrobě metamfetaminu, 1.5) počátkem roku 2021 po předchozí telefonické dohodě prodal J. B., nar. XY, za částku 84 000 Kč jód v množství 21.097,6 gramu a červený fosfor v množství 5.976,3 gramu, k jejichž předání došlo dne 4. 3. 2021 na vlakovém nádraží v XY, kam chemikálie na základě pokynů K.
S. v příručním zavazadle dopravil R. Ž. a předal je kurýrovi vyslanému J. B. P. H., přičemž uvedené množství jódu lze po započtení ztrát použít k výrobě asi 15,5 kilogramu metamfetaminu a uvedené množství červeného fosforu lze po započtení ztrát použít k výrobě asi 18 kilogramů metamfetaminu,
1.6) a v době zadržení dne 3. 6.
2021 v dílně na adrese XY, XY neoprávněně přechovával laboratorní sklo potřebné k výrobě metamfetaminu, ve kterém byla prokázána přítomnost metamfetaminu a pseudoefedrinu, jódu a červeného fosforu, dále chemikálie potřebné k výrobě metamfetaminu, konkrétně kyselinu chlorovodíkovou, hydroxid sodný a kyselinu fosforečnou, krystalickou látku o hmotnosti 20,53 gramu obsahující 76 % metamfetaminu, což v uvedeném množství představuje 15,60 gramu metamfetaminu báze, chemickou látku jód v celkovém množství 4 498,86 gramu způsobilou k výrobě metamfetaminu v množství asi 3,3 kilogramu, ve stejné době v místě svého bydliště na adrese Sudkov 223/9 přechovával krystalickou látku o hmotnosti 62,971 gramu obsahující 76 % metamfetaminu, což v uvedeném množství představuje 47,857 gramu báze, sušenou rostlinnou hmotu konopí využitelnou pro toxikomanii v množství 29,12 gramu obsahující 12,96 % THC, což v uvedeném množství představuje 3,773 gramu THC, a při sobě měl v době zadržení krystalickou látku o hmotnosti 6,654 gramu obsahující 76 % metamfetaminu, což v uvedeném množství představuje 5,057 gramu metamfetaminu báze, přičemž si byl vědom, že popsaným způsobem protiprávně nakládá jednak s látkou metamfetamin, zvanou pervitin, která je uvedena v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, a rovněž s konopím a pryskyřicí z konopí s obsahem látky delta-9-tetrahydrokanabinolu, když konopí a pryskyřice z konopí jsou uvedeny v příloze č. 3 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek a delta-9-tetrahydrokanabinol je uvedena v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek jako psychotropní látka zařazená do seznamu V podle Úmluvy o psychotropních látkách, jednak s látkami efedrin, pseudoefedrin a dalšími chemickými látkami, které jsou prekurzory drog ve smyslu § 1 písm. a) zák. č. 272/2013 Sb., o prekurzorech drog, které jsou uvedeny v příloze č. I k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004, v kategorii 1, 2 nebo 3 uvedeného Nařízení a Nařízení vlády (ES) č. 111/2005 a fosfor je látkou vyjmenovanou v nařízení vlády č. 458/2013 Sb. o seznamu výchozích a pomocných látek a jejich množstevních limitech, a uvedeného jednání se dopustil přes to, že byl rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 27.
5. 2009, sp. zn. 2 T 49/2009, který nabyl právní moci dne 30. 6. 2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu Ostrava – pobočka Olomouc ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 2 To 196/2009, byl uznán vinným trestným činem nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., tr. zákona, a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců, který vykonal dne 12. 9. 2019.
4. Pro úplnost rekapitulace trestního řízení je třeba doplnit, že shora uvedeným rozhodnutím předcházel odsuzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 29 T 9/2022, který však byl na základě odvolání státního zástupce a obviněného K. S. v celém rozsahu zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2023, sp. zn. 6 To 22/2023, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovaným rozhodnutím soudů nižších stupňů podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to do výroku o vině i trestu, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněný konkrétně namítal, že nesprávné posouzení skutkových zjištění vedlo k subjektivnímu, extenzivnímu výkladu a libovůli soudu, že se obviněný dopustil souzených trestných činů, což nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Stejně tak v případě uloženého trestu nebyly soudy nižších stupňů brány v potaz tresty, které již obviněnému byly dříve uloženy. Obviněnému se jeví uložený trest jako zcela nepřihlížející k individuálním okolnostem věci a také jeho osobě, když tento trest nereflektuje proporcionalitu trestní represe.
7. Soudy učinily skutkové i právní závěry při existenci extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními a faktickým stavem věci, z nichž vyvodily účelově extenzivní a svévolné závěry, které v rozporu se zásadou in dubio pro reo byly aplikovány v neprospěch obviněného. Obviněný nepopírá svou vinu jako takovou, nicméně popírá nesprávně vyhodnocené závěry soudů nižších stupňů, které vedly ke zpřísnění viny a přirozeně i trestu. Extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů spatřuje zejména v nesprávném právním zhodnocení naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty, neboť nemá oporu v provedeném dokazování, čímž se skutek stal předmětem nesprávného právního posouzení neslučitelným s právem na spravedlivý proces (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014).
8. Obviněný vyslovil nesouhlas s tím, že by z provedených skutkových zjištění plynul závěr o jeho příslušnosti k organizované skupině v rámci jejího působení ve více státech. Obviněný nevěděl o tom, že prekursory vozily do České republiky osoby, které jsou jiné národnosti než české. Obviněnému tak není jasné, jak soudy obou stupňů dovodily jednoznačný závěr, že prekursory dovážel muž polské národnosti z Polska, když svědek W. uvedl, že obviněného nezná. Soud však bez dalšího přijal důkaz výpovědí A. K., který je s tímto v rozporu, a neuvedl důvod upřednostnění tohoto důkazu v neprospěch obviněného. Soud neuvedl, proč a které důkazy a z jakých důvodů považuje za věrohodné a pravdivé, a některé výpovědi svědků zase za jednoznačně nepravdivé, a to bez jakýchkoliv objektivních okolností a zdůvodnění, tedy toto vyhodnocení se jeví jako zcela nepřezkoumatelné a účelové. Soudy obou stupňů z neexistujících důkazů dovodily, že se jedná o občana Polské republiky, a že se jedná konkrétně o N. B. W., přičemž nelze toto z ničeho, natož spolehlivě, dovodit. Soud velmi extenzivně tuto skutečnost dovozuje z neurčitých a obecných sms komunikací, podle nichž obviněný musel vědět, že se jedná o polského občana, který dováží prekursory.
9. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2024, č. j. 6 To 59/2023-1586, jakož i všechna rozhodnutí tomuto předcházející, podle ustanovení § 256k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu, a vrátil k novému projednání.
10. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že část dovolacích námitek představuje obecnou kritiku kvality skutkových zjištění, která vyúsťuje dokonce v tvrzení, že stíhaný skutek se vůbec nestal. V dřívějším řízení dovolatel některé skutkové okolnosti trestné činnosti, jako nákup lékových přípravků s obsahem pseudoefedrinu od A. K. za účelem výroby pervitinu, sám doznal (viz reprodukce jeho výpovědi v bodech 3. a násl. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Takovýmto paušálním odmítáním soudy učiněných skutkových zjištění samozřejmě nemůže být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř.
11. Konkrétnější námitky dovolatel vznáší toliko ve vztahu ke zjištěním rozhodným pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tj. zjištěním o zapojení v Polsku žijících osob do páchání trestné činnosti v rámci organizované skupiny, resp. o vědomosti dovolatele o této okolnosti. Z částí výpovědi původně spoluobviněného A. K. a z obsahu sms komunikace K. s dovolatelem i s dalšími osobami, jak jsou shrnuty zejména v bodě 94. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, podle názoru státního zástupce závěr o účasti v Polsku žijících osob na dodávkách lékových přípravků obsahujících pseudoefedrin přesvědčivě vyplývá a zjištění soudů nejsou v tomto směru v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy.
12. Námitky týkající se nepřiměřené přísnosti uloženého trestu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Námitky týkající se toliko přílišné přísnosti uloženého trestu, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nelze vznášet ani v rámci žádného jiného dovolacího důvodu, a to ani v rámci dovolatelem neuplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je jinak k nápravě vad výroku o trestu určen. Trest odnětí svobody v trvání třinácti let, jakkoli se může jevit jako velmi přísný, byl dovolateli uložen ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby uvedené v § 283 odst. 4 tr. zákoníku, která činí deset až osmnáct let. S ohledem na rozsah a charakter trestné činnosti a speciální recidivu obviněného S. (viz body 100. a násl. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) však nelze hovořit o trestu nepřiměřeném, resp. dokonce o trestu, který by se dostával do rozporu s ústavně garantovanou zásadou proporcionality trestní represe.
13. Státní zástupce proto uzavřel, že dovolací námitky obviněného K. S. zčásti neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř.
15. Nejvyšší soud shledal, že v případě obviněného je dovolání přípustné, bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, v zákonných lhůtách a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
16. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
17. Obviněný ve svém dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Za právně relevantní dovolací námitky tak lze považovat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
18. Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Tento dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.) a vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.
19. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
20. Nejvyšší soud ve vztahu k posuzované trestní věci považuje předně za nezbytné uvést, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6
tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení věci i přijatými právními závěry. Ve vztahu k dovolacím námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu lze připomenout, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do výlučné kompetence soudů (viz též § 216 odst. 1 tr. ř.). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.
21. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
22. Podle názoru Nejvyššího soudu se v projednávané trestní věci zejména soud prvního stupně ve svém rozhodnutí podrobně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze mu vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatele byly rozebrány v rámci předchozího řízení, při kterém již tyto námitky uplatňoval, přičemž oba soudy nižších stupňů se jimi dostatečně zabývaly. Na tyto jejich veskrze správné a výstižné závěry lze proto v podrobnostech plně odkázat.
23. Ve vztahu k obsahově shodným námitkám, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, Nejvyšší soud může odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2002, sp. zn. 11 Tdo 170/2022, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, přiměřeně taktéž rozhodnutí ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, podle nichž, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla v této části o dovolání zjevně neopodstatněné.
24. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly, Nejvyšší soud také připomíná např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že oba nižší soudy, zejména soud prvního stupně, se řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a na základě toho formulovaly odpovídající skutkové závěry. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Učiněná skutková zjištění nejsou v rozporu, natož ve zjevném rozporu, s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně použitelných důkazech.
25. Nejvyšší soud shrnuje, že soud prvního stupně obšírně rozvedl na základě jakých skutkových zjištění má za prokázané, že obviněný nakupoval lékové přípravky od muže polské národnosti a s bydlištěm v Polské republice, a tedy působení organizované skupiny ve více státech (viz bod 69. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V rámci právního hodnocení se soud prvního stupně tak dostatečně vypořádal s otázkou, zda dovolatel spáchal souzený zločin „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ (srov. bod 92. odůvodnění rozsudku), přičemž podrobně zdůvodnil i naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu (srov. body 93. až 95. odůvodnění rozsudku). Naplněním znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ a subjektivní stránkou se rovněž zabýval odvolací soud, který stvrdil závěry soudu prvního stupně (viz body 34–36 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V obecné rovině je potom možné odkázat na komplexní hodnocení souzených skutků v bodech 67. a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v bodech 21. a násl. odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
26. Na podkladě obou dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaných závěrů potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněný spáchal předmětnou trestnou činnost. Ostatně sám obviněný v zásadě připouští, že se trestné činnosti dopustil, ovšem popírá jakékoli spojení s organizovanou skupinou, natož působící ve více státech. V této souvislosti lze jen ve stručnosti připomenout, že soudy takové spojení bezpečně zjistily přinejmenším na podkladě výpovědi A. K. a záznamů telekomunikačního provozu (viz zejména body 93. a 94. rozsudku soudu prvního stupně). Z těchto důkazů jednoznačně dovodily činnost polských dodavatelů léků potřebných a použitých k výrobě pervitinu a jejich spojení s obviněnými, včetně obviněného K. S. V tomto směru nelze pominout konkrétní obsah zajištěné komunikace obviněných citované též v napadených rozhodnutích, do které byl zapojen též obviněný K. S. Nejvyšší soud tak může uzavřít, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani z nich vyplývající zásada in dubio pro reo.
27. Nejvyšší soud v těchto souvislostech rovněž konstatuje, že obviněný se v podstatě domáhal toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Existenci tzv. zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal konstrukci obviněného o správném způsobu hodnocení důkazů.
28. Obviněný shledal rovněž vadným výrok o jemu uloženém trestu odnětí svobody, přičemž namítal, že soudy nižších stupňů nebyly brány v potaz tresty, které již obviněnému byly uloženy. Obviněnému se jeví uložený trest jako zcela nepřihlížející k individuálním okolnostem a také osobě pachatele, kdy tento trest nereflektuje proporcionalitu trestní represe.
29. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jejž však obviněný v dovolání neuplatnil, a proto je třeba jen v zájmu úplnosti uvést, že tento se vztahuje na případy, kdy byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až 34 tr. zák. (resp. § 41, § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, v dovolání zásadně nelze namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
30. Nejvyšší soud musí dále konstatovat, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) /nyní písm. i/ tr. ř. (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod.
31. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.”
32. Je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za nějž lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v rozpětí od desíti do osmnácti let. Byl-li obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třinácti let, není pochyb o tom, že byl uložen přípustný druh trestu a v rámci zákonné trestní sazby, resp. v první polovině zákonné trestní sazby. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu se podává, že při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu bylo vycházeno ze zásad ukládání trestů zakotvených v § 37 a násl. tr. zákoníku, zohledňující okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a zejména též vysokou míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání. Současně je potřeba doplnit, že soudy nižších stupňů se rovněž vypořádaly s předchozími odsouzeními a tresty uloženými dovolateli. V podrobnostech je možné zcela odkázat na body 100. a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 42. a násl. odůvodnění usnesení odvolacího soudu (a to i s ohledem na uložený peněžitý trest a trest propadnutí věci).
33. Nejvyšší soud proto optikou shora prezentovaného závěru přezkoumal přiměřenost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a zjistil, že odvolací soud se jeho uložením nezpronevěřil požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí, kdy po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro ukládání trestu vysvětlil i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil a na jejichž základě dospěl k závěru o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání třinácti let. Způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti uložení peněžitého trestu a trestu propadnutí věci, jakož i zařazení obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou, lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). V neposlední řadě je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.).
34. Závěrem lze tedy konstatovat, že námitkami, které obviněný uplatnil v dovolání, se již soudy nižších stupňů zabývaly, přičemž je nutné dodat, že svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud považuje za potřebné z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
35. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání podané z jiných než zákonných důvodů. Proto Nejvyšší soud rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto mohl rozhodnout v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 9. 2024
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu