11 Tdo 845/2025

11 Tdo 845/2025-414

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2025 dovolání obviněné E. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2025, č. j. 11 To 113/2025-351, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 75/2023, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. K. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2025, sp. zn. 5 T 75/2023, byla obviněná E. K. (dále též jen „obviněná“ či „dovolatelka“) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byla okresním soudem podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu. Zároveň jí bylo podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku uloženo přiměřené omezení spočívající v tom, aby se v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení zdržela užívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek a na výzvu probačního pracovníka se podrobila testování na zjištění přítomnosti těchto látek v těle.

2. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové podala obviněná odvolání, které zaměřila do výroku o vině i trestu. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, který svým usnesením ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 11 To 113/2025, odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Hradci Králové se obviněná předmětné trestné činnosti dopustila v podstatě tím, že: od přesně nezjištěné doby nejméně od měsíce února či března roku 2021 do měsíce listopadu 2022 v Hradci Králové, v ul. XY, v místě svého bydliště nebo v blízkosti tohoto místa opakovaně neoprávněně prodala drogu pervitin níže uvedeným osobám, kdy: - v přesně nezjištěné době v měsíci srpnu či září roku 2022 a v měsíci listopadu 2022 v Hradci Králové, v ul. XY, v místě svého bydliště a poblíž něho ve 2 případech prodala pervitin M. G., a to v jednom případě dávku o váze necelého 1 g za částku ve výši 1.000 Kč a ve druhém případě mu prodala cca 0,5 g drogy za částku ve výši 300 Kč, - v přesně nezjištěné době od měsíce února či března 2021 do měsíce listopadu nebo prosince 2021 v Hradci Králové, v ul. XY, v místě svého bydliště přibližně ve 3 až 4 případech prodala drogu pervitin J. R., vždy v dávce o nezjištěné váze postačující na 2 až 3 aplikace za částku ve výši 500 Kč za dávku, přičemž droga pervitin obsahuje metamfetamin, tedy psychotropní látku zařazenou podle Úmluvy o psychotropních látkách do seznamu II, který je přílohou č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, vydané v souladu s ustanovením § 44c odst. 1 písm. e) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a takto jednala i přesto, ač věděla o jaké látky se jedná a aniž by k jejich zacházení disponovala povolením Ministerstva zdravotnictví, nebo aniž by mohla s látkami zacházet bez povolení ve smyslu ustanovení § 4, § 5, § 8 a § 8a zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a tohoto jednání se dopustila, ač si byla vědoma, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 3 T 132/2020, který nabyl právní moci téhož dne, byla odsouzena pro dva přečiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a byl jí uložen mj. i úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 18 měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců za současného vyslovení dohledu.

II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu

4. Shora citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 11 To 113/2025, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2025, sp. zn. 5 T 75/2023, napadla obviněná E. K. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinila v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněná odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), písm. h), písm. i) a písm. m) tr. ř., neboť podle jejího názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byla uznána vinnou, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále podle obviněné napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž jí byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Konečně podle dovolatelky bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí jejího řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.

5. Obviněná v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítla, že soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu hodnotil důkazy jednostranně v její neprospěch, jelikož vyhodnotil výpovědi svědků vypovídajících na její úkor jako věrohodné, zatímco výpovědi svědků prokazující, že se skutek nestal, jako nevěrohodné. Podle obviněné přitom vyjma mnoha protichůdných svědeckých výpovědí neexistovaly jiné přímé důkazy, jež by bez důvodných pochyb zakládaly jistotu o tom, zda se stal či nestal skutek, pro nějž byla podána obžaloba a obviněná jej konstantně popírá. Z tohoto důvodu měly být provedené důkazy vyloženy ve prospěch dovolatelky a ta měla být zproštěna obžaloby, což však soudy nižších stupňů v rozporu se zásadou presumce neviny a in dubio pro reo neučinily. Dále obviněná namítá, že z uvedeného dokazování jasně nevyplývá, v jakém období se měl předmětný skutek stát, tedy zda již v roce 2021 nebo až o rok později. Skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně v průběhu hodnocení důkazů jsou tedy nejasné, neúplné, plné silných pochybností a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byla uznána vinnou, jsou tak ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž napadená rozhodnutí v důsledku této skutečnosti spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.

6. Konkrétně obviněná k jednotlivým důkazům své námitky rozvedla v tom směru, že za usvědčující důkaz nemůže být považována výpověď svědkyně J. R., jelikož je jmenovaná svědkyně osobou silně zmatenou, se špatnou pamětí, léčící se na psychiatrii, přičemž si není vůbec jistá, zda v rozhodném období uvedeném v obžalobě od obviněné dostala drogu. Její výpověď tedy sama o sobě vyvolává silné pochybnosti o její průkaznosti a v ní obsažený popis prodeje drogy je vyvracen skutečností, že k předání na podzim roku 2021 by muselo nastat pouhé tři dny po velice těžkém a komplikovaném porodu obviněné, kdy tato zcela jistě nebyla osobou, která s ní měla jet na akci Oktagon v Pardubicích. Obviněná je tedy přesvědčena, že svědkyně J. R. si ji původně popletla s někým jiným, kdo ji poskytl drogu, přičemž tuto skutečnost následně svědkyně soudu prvního stupně potvrdila.

7. K výpovědi svědka M. G. obviněná konstatovala, že se z jeho strany jednalo o účelové udání, motivované pravděpodobně snahou pomstít se jí za to, že ukrývala jeho tehdejší přítelkyni svědkyni A. O., která před agresivitou jmenovaného svědka utíkala k obviněné. Svědek M. G. si pak zřejmě vymyslel, že mu obviněná měla prodat drogu prostřednictvím svědkyně A. O., která však jeho tvrzení vyvrátila. Obviněná tedy předání drogy svědku M. G. popírá a poukazuje na skutečnost, že to byl naopak jmenovaný svědek, kdo byl odsouzen za to, že v období od března 2022 do listopadu 2022 vyráběl a distribuoval pervitin. Závěr o hodnověrnosti svědka M. G. podle obviněné nelze dovozovat ani z toho, že potvrdila jeho výpověď stran vrácení svého kola, jelikož obviněná by tuto skutečnost neuvedla, pokud by nebyla v její prospěch. Zmatečnost a účelovost výpovědi jmenovaného svědka podle obviněné dokládá i to, že se svědek před soudem prvního stupně rozhodl změnit svoji výpověď a uvedl, že k údajnému poskytování drog obviněnou mělo dojít v roce 2021, přičemž takto by žalovaný skutek spadal do období před předchozím dovolatelčiným odsouzením. Podle obviněné by se v důsledku této skutečnosti muselo „o skutku rozhodovat v souhrnném trestu“ s řízením, v němž okresní soud rozhodl svým rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 3 T 132/2020. Současně s ohledem na skutečnost, že v poukazovaném rozsudku byla dovolatelka odsouzena mimo jiné i za poskytování drogy dalším (jiným) dosud neustanoveným odběratelům, jednalo by se o překážku věci pravomocně rozhodnuté, v důsledku čehož by celá obžaloba v nyní projednávané věci podle jejích slov „spadla jako domeček z karet“.

8. Ve vztahu k výše uvedenému obviněná dále namítla, že soudy nižších stupňů nedůvodně neprovedly podstatný důkaz, a to hlasovou nahrávku adresovanou svědkem M. G. její osobě. Tato nahrávka přitom podporuje výpověď svědkyně A. O., z níž vyplynulo, že výpovědi jmenovaného svědka jsou účelové, vedené jeho osobní mstou a agresivitou. Uvedené mělo vyplynout i z textové komunikace, v níž se svědek M. G. podbízel policistovi ve snaze přilepšit sobě v trestním stíhání tvrzením, že „má něco na obviněnou“.

9. K výpovědi svědka L. J. pak obviněná uvedla, že jím popsaný prodej drog skrze „okénko“ jejího bytu se musel odehrát dříve, než jak je vymezeno rozhodné období v této věci, a to v době, za kterou již byla odsouzena v předchozím trestním řízení. Jmenovaný svědek má přitom jako domovník bytového domu, v němž se nachází byt obviněné, antipatie k její osobě a snažil se jí z tohoto domu dostat pryč pro její životní styl a hluk. Ačkoli svědek L. J. uvedl, že později nechal v domě nainstalovat kamery, měl pozorovat údajné prodeje atp., nikdy orgánům činným v trestním řízení neposkytl jediný záznam, který by měl prokazovat jeho tvrzení. Absence takovýchto hmatatelných důkazů podle obviněné nasvědčuje tomu, že v rozhodném období již nekonala ničeho nezákonného.

10. V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněná namítla, že jí bylo uloženo přiměřené omezení, které zákon nepřipouští, když ji byla kladena za vinu trestná činnost související s drogovou aktivitou, nikoliv ve vztahu k užívání alkoholických nápojů způsobujícímu trestněprávně relevantní následky. Alkohol je přitom látkou běžně užívanou širokou společností, přičemž v míře, která není kriminogenní, je užívání alkoholických nápojů zcela v pořádku a obviněné pomáhá k běžné denní aktivitě, když vychovává několik dětí, včetně autisticky postiženého syna. Obviněná se tedy neztotožňuje s tím, že je vhodné uložit jí zákaz užívání alkoholických nápojů proto, aby byla její výchova příkladná, když výchova, jíž poskytuje svým dětem, je vyhovující. Nadto obviněná poukazuje na skutečnost, že z provedeného dokazování vyplynulo, že lze jen velmi těžko očekávat její úplný absent konzumace alkoholu s tím, že ten zřejmě ani není možný. Uložil-li tedy soud prvního stupně obviněné omezení spočívající i v zákazu konzumace alkoholických nápojů, tak obviněnou podle jejího mínění fakticky „lapil do pasti“ s jediným úmyslem, a to de facto v bližší době jí přeměnit podmíněný trest na trest nepodmíněný, jelikož mu je zřejmé, že není v jejích možnostech toto omezení dodržet. Soud prvního stupně tedy obviněné uložil nesplnitelné a zcela nepřiměřené omezení, které zákon nepřipouští, přičemž toto pochybení nenapravil ani soud odvolací.

11. Konečně pak obviněná namítla, že soud druhého stupně v dané věci vůbec nedostál svému postavení garanta přezkumu zákonnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nadto se dopustil procesní vady, která zapříčiňuje nutnost zrušení jeho rozhodnutí, jelikož bez dovolatelčina souhlasu konal veřejné zasedání v její nepřítomnosti, ačkoli se z něj tato z důvodu zhoršení zdravotního stavu svého syna omluvila.

12. Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, a následně sám rozhodl tak, že ji zprostí obžaloby na základě zásady in dubio pro reo. Alternativně obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud po zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů vrátil věc příslušnému soudu k opětovnému projednání. Jako další alternativu navrhuje, aby ji Nejvyšší soud uložil nejvýše souhrnný trest, a to s ohledem na rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 3 T 132/2020, resp. aby upustil od uložení přiměřeného omezení spočívajícího v povinnosti zdržení se požívání alkoholických nápojů.

13. K dovolání obviněné zaslal své písemné stanovisko ze dne 19. 9. 2025, sp. zn. 1 NZO 659/2025-12, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatuje, že dovolání obviněné je opakováním její obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se však oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. K vlastním námitkám uplatněným obviněnou pak státní zástupce uvádí, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možno podřadit žádnou z nich, a to ani námitky stran nesouladu skutkových závěrů soudů s provedenými důkazy a porušení zásady in dubio pro reo, jelikož jsou v nich vznesené výhrady založeny výlučně na vlastním hodnocení provedených důkazů. Obviněná se tak pouze pokouší přesvědčit dovolací soud, aby na základě jejího mimořádného opravného prostředku zavázal soudy nižších stupňů k tomu, aby při novém projednání věci výpovědím svědků, které považovaly za věrohodné, nově neuvěřily a naopak. To však zcela přesahuje meze uvedeného dovolacího důvodu.

14. Podle názoru státního zástupce nelze pod žádný dovolací důvod podřadit ani námitku existence údajně opomenutého důkazu, neboť navrhovaný důkaz není možno vůbec považovat za důkaz podstatný, na jehož základě by měla být budována rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění některého ze zákonných znaků obviněné přisouzeného trestného činu. Daný důkaz byl totiž způsobilý prokázat pouze jisté antipatie svědka M. G. k obviněné, nikoli jakoukoli složku přisouzeného trestného činu. I kdyby však tato námitka pod uvedený dovolací důvod podřaditelná byla, bylo by nutno ji považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť soudy se uvedeným důkazním návrhem zabývaly a jeho odmítnutí věcně adekvátně odůvodnily, přičemž státní zástupce se s jejich závěrem zcela ztotožňuje. Jde totiž o důkaz zjevně nadbytečný, neboť problematický vztah obviněné a jmenovaného svědka vyplýval i z jiných důkazů. Navíc údajné vyjádření svědka v tomto záznamu, že „to obviněné natřel“, rozhodně není doznáním k tomu, že snad obviněnou křivě obvinil, neboť svědek tímto způsobem zjevně vyjádřil pouze skutečnost, že vypovídal v její neprospěch, což je skutečnost nepochybná.

15. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak pod tento nelze podle státního zástupce podřadit námitky, v nichž se dovolatelka domáhá ukládání souhrnného trestu ve vztahu ke svému dřívějšímu odsouzení. Takto předložené námitky totiž sama nikterak nerozvíjí ve směru zpochybnění vlastní právní kvalifikace a nedomáhá se její změny. Zároveň jde opět o pouhou námitku založenou na vlastním hodnocení provedených důkazů, třebaže soud prvního stupně velmi podrobně a pečlivě vysvětlil svůj závěr, proč nevyšel z pozdější výpovědi svědka M. G., jež jednání obviněné časově posouvala do roku 2021. Nadto jde o námitku, která by ani neměla vliv na právní kvalifikaci jednání obviněné, neboť i v takovém – hypotetickém – případě by byl i nadále naplněn znak speciální recidivy podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť předchozí odsouzení pro drogovou trestnou činnost nabylo právní moci již v květnu 2021, tj. v době předcházející distribučním aktům obviněné vůči jmenovanému svědkovi, k nimž mělo podle nové výpovědní verze svědka dojít v závěru léta a na podzim roku 2021. Zcela jistě tedy tato námitka podle státního zástupce nemůže obviněné přinést formulovaný efekt „překážky věci rozhodnuté“ či vyvrátit obžalobu, jelikož bez ohledu na to, jak bylo vymezeno jednání obviněné v uvedené předcházející trestní věci, jež k Okresnímu soudu v Hradci Králové napadla již v roce 2020, je zjevné, že logicky toto předchozí odsouzení nemohlo obsáhnout jednání, k němuž mělo i podle novější verze výpovědi svědka M. G. dojít až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku v poukazované starší věci.

16. Za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze ovšem podle státního zástupce považovat námitku obviněné směřující proti jí uloženému přiměřenému omezení, nicméně s touto námitkou se podle státního zástupce nelze ztotožnit. K danému v prvé řadě zdůrazňuje, že se jedná o omezení přípustné, jehož vymezení soud prvního stupně převzal doslovně z ustanovení § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku. Zákon zároveň nepředpokládá bezprostřední souvislost spáchaného činu s obsahem ukládaného přiměřeného omezení, jako je tomu v případě ukládání trestu zákazu činnosti. Základním smyslem uložení přiměřeného omezení je totiž směřovat pachatele k vedení řádného života a postačí tedy, že se jedná o „specifické problémy týkající se osoby pachatele, které byly příčinou či jednou z příčin spáchání trestného činu“. Přitom okolnost, že právě i dovolatelčina nemírná konzumace alkoholu se podílí na jejích neutěšených osobních poměrech, což mělo vliv na spáchání projednávané trestné činnosti, vyplývá z provedeného dokazování. Uložení uvedeného přiměřeného omezení tak podle názoru státního zástupce rozhodně nelze považovat nejen za nepřípustné, ale ani za jakkoli nepřiměřené.

17. Závěrem svého vyjádření pak s ohledem na výše uvedené státní zástupce shrnul, že dovolací námitky obviněné, lze-li je vůbec obsahově podřadit pod deklarované dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

18. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněnou bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci dovolatelky k její případné replice. V návaznosti na to obviněná prostřednictvím svého obhájce zaslala Nejvyššímu soudu své vyjádření ze dne 29. 9. 2025, v rámci kterého sdělila svůj nesouhlas s výše uvedenými závěry státního zástupce. Konkrétně pak setrvala na svém přesvědčení, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy jednostranně, přičemž existovaly nejméně dvě rozumné varianty hodnocení, které měly být vyloženy v její prospěch. Zároveň zopakovala, že v dané věci je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, jenž opodstatňuje její poukaz na porušení zásady in dubio pro reo. Rovněž zdůraznila, že neprovedený důkaz v podobě záznamu zachycujícího výrok svědka M. G. nelze považovat za nepodstatný, jelikož jeho obsah nasvědčuje, že jeho výpověď nemusela být pravdivá a mohla být účelová. Dovolatelka setrvala také na tom, že skutek posuzovaný v této věci byl spáchán ještě před vyhlášením dřívějšího odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové vydaného ve věci vedené pod sp. zn. T 132/2020, v důsledku čehož bylo povinností soudu uložit jí souhrnný trest, přičemž soudy nižších stupňů se opomenuly zabývat rovněž možnou aplikací zásady ne bis in idem. Konečně jde-li o uložené přiměřené opatření, pak dovolatelka považuje i nadále za stěžejní to, že v projednávané věci soud nikterak neprokázal, že by spáchala trestný čin pod vlivem alkoholu, nebo že by její vztah k alkoholu byl příčinou či podmínkou dotčené trestné činnosti. Přiměřené omezení, jež nemá sloužit jako obecný prostředek k výchovnému působení, tedy nebylo uloženo individuálně, konkrétně a v přímé vazbě na osobnost pachatele a okolnosti skutku. Zároveň uložený zákaz konzumace alkoholu fakticky odpovídá velmi intenzivnímu zásahu do soukromí a osobní svobody obviněné.

19. Závěrem svého vyjádření dovolatelka zopakovala, že neexistuje jediný spolehlivý a konzistentní svědek, který by jednoznačně potvrdil, že by mu drogy prodala. K tomuto částečně rekapitulovala a částečně doplnila své námitky ohledně existence vady tzv. extrémního nesouladu v tom směru, že výpovědi svědka M. G. nejsou konzistentní ohledně doby, v níž mělo k prodeji drogy dojít, ceny drogy za gram, jejího množství, jakož i toho, zda zná svědka R. A.. Zároveň podle obviněné existují důkazy, z nichž je zjevné, že k ní svědek M. G. měl negativní vztah a tlačil na ni pohrůžkou výpovědi s cílem, aby mu poskytla drogy. Období, v němž mělo dojít k předání drogy její osobě, pak podle obviněné konzistentně nevymezila ani svědkyně J. R., přičemž svědek L. J. popsal pouze své dojmy a neusvědčoval obviněnou z žádné konkrétní trestné činnosti. Z těchto důvodů tak dovolatelka zcela setrvala na svém původním dovolacím návrhu.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněné bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

21. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněná všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovala, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnou uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

23. V souvislosti s obviněnou uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že jí namítaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu tak lze za relevantní dovolací námitku považovat správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, dále úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování, jakož i správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

24. Tento dovolací důvod přitom umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou jednak případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), dále případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), a konečně případ vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. v důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno). Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností ode dne 1. 1. 2022 tedy nedošlo k nikterak obecnému (plošnému či automatickému) rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na jakékoli otázky skutkového charakteru, neboť umožňuje nápravu jen v těch nejzávažnějších případech, kdy došlo k zásadním vadám v rozhodných skutkových zjištěních.

25. Obviněná ve svém podání odkázala též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., na který dovolatelka rovněž výslovně odkázala, může být naplněn ve dvou alternativách, které spočívají v tom, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se přitom rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze zákonem uvedených druhů trestů, vymezených v § 52 tr. zákoníku, avšak bez splnění k tomu předepsaných podmínek. Naproti tomu uložení trestu mimo zákonem stanovenou sazbu znamená, že při ukládání trestu odnětí svobody došlo k nedůvodnému překročení horní hranice trestní sazby, nebo nezákonnému prolomení její dolní hranice, včetně nesprávného užití § 40 odst. 2 a § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. NS 26/2004-T 617). Tento dovolací důvod proto nenaplňují subjektivní námitky domnělé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

27. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je pak existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán některý ze zbylých důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, přestože již v předcházejícím řízení byl dán některý z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.

28. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněné, včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

29. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněné E. K. splňuje kritéria jí uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování jeho obsahu, jakož i připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněnou vznesené dovolací námitky jsou jen částečně podřaditelné pod jí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Naproti tomu převážnou část námitek obsažených v jí podaném mimořádném opravném prostředku obviněná postavila pouze na své polemice se skutkovými závěry soudu prvního stupně, kterážto - při zdůraznění jí tvrzených skutečností - označuje za nepodložená a rozporná. Obviněná tímto způsobem opětovně usiluje o prosazení vlastní obhajoby a pro ni příznivějšího skutkového stavu, přičemž ve vztahu k tomuto alternativnímu skutkovému stavu vztahuje i své hmotněprávní námitky. Dále již obviněná vznesla pouze námitky, v nichž brojí proti neprovedení důkazu hlasovou nahrávkou svědka M. G., jakož i proti tomu, že odvolací soud konal veřejné zasedání dne 20. 5. 2025 v její nepřítomnosti bez jejího souhlasu, přičemž první z těchto námitek nelze podřadit pod jakýkoli ze zákonných dovolacích důvodů, zatímco druhou námitku Nejvyšší soud vyhodnotil (z níže rozvedených důvodů) jako zjevně neopodstatněnou.

30. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že téměř všechny v dovolání deklarované námitky obviněná uplatnila v identickém znění již v předchozích stádiích trestního řízení. Jde tak v podstatě o pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura přitom pamatuje na takovýto případ např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, anebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002, C. H. Beck).

V. 1. K dovolacím námitkám obviněnou implicitně podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

31. Výjimku z výše uvedeného představuje argumentace, v níž obviněná závěrem svého dovolání spíše okrajově namítla, že odvolací soud pochybil, jestliže konal veřejné zasedání o jí podaném odvolání dne 20. 5. 2025 v její nepřítomnosti, a to bez jejího souhlasu. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) konstatuje, že z takto formulované argumentace je zřejmé, že obviněná ve svém dovolání implicitně (bez přímého vyjádření) uplatnila též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., nicméně její námitku nelze v tomto ohledu považovat za relevantně uplatněnou.

32. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze totiž dovolání podat tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V souladu s tímto dovolacím důvodem lze namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Došlo tudíž ke zkrácení práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a on se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, čímž bylo kráceno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Zmíněný dovolací důvod však nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn pouze za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

33. Dále je vhodné zmínit, že přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení § 234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Pokud jde o veřejné zasedání v řízení o odvolání, platí zvláštní úprava vtělená do § 263 odst. 2 tr. ř., podle níž je u takovéhoto zasedání účast státního zástupce povinná. Naproti tomu účast obhájce je podle § 263 odst. 3 tr. ř. povinná jen v případech nutné obhajoby, přičemž ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. ohledně přítomnosti obviněného dopadá jen na takového obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, což ovšem není posuzovaný případ obviněné. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání, k němuž předseda senátu předvolá osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O jeho konání naopak vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány. Současně vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce nebo opatrovníka těchto osob. Z hlediska povinné účasti obviněného je tedy za rozhodnou nutno považovat skutečnost, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal.

34. Stran výše uvedené zákonné úpravy je třeba poukázat na to, že vychází ze skutečnosti, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je v rámci práva na spravedlivý proces právem obviněného být přítomen hlavnímu líčení a výslechu svědků a zúčastnit se provádění dalších důkazů, přičemž tohoto práva může, ale nemusí využít. Nejde tedy o povinnost obviněného, tudíž v případech, kdy se obviněný přes řádné předvolání k hlavnímu líčení bez řádné omluvy nedostaví, zákon v podstatě presumuje, že obviněný nehodlá svého práva být přítomen při dokazování nikterak využít, proto dokazování může proběhnout v jeho nepřítomnosti (srov. PÚRY, František. Komentář k § 202. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2560 a 2561). Současně je třeba připomenout i to, že právo obviněného na osobní účast u jednání soudu garantované Úmluvou či Listinou zaslouží ochranu pouze tenkrát, není-li zneužíváno obstrukčním jednáním zjevně směřujícím ke zmaření jednání soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 26/2016).

35. Z obsahu spisu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v projednávané věci bylo zjištěno, že Krajský soud v Hradci Králové konal dne 20. 5. 2025 veřejné zasedání o podaném odvolání v nepřítomnosti obviněné, avšak za přítomnosti jejího obhájce (resp. jeho řádně zvoleného substituta). Pokud jde o obviněnou, ta byla řádně a včas o konání veřejného zasedání vyrozuměna, přičemž na straně její osoby soud shledal za zachovanou potřebnou lhůtu k přípravě (což sama obviněná ani nezpochybňuje). Obviněná tedy nebyla v dané věci k veřejnému zasedání předvolána, z čehož lze usuzovat, že odvolací soud nepovažoval její osobní přítomnost při veřejném zasedání za nutnou, neboť sám neměl v době stanovení termínu veřejného zasedání žádný záměr dosavadní dokazování jakýmkoli způsobem doplňovat (ať již provedením důkazů zcela nových nebo zopakováním důkazů již dříve provedených). Obviněná přitom poté, co se o termínu jednání osobně dozvěděla, o odročení veřejného zasedání nikterak nepožádala, načež svoji nepřítomnost u tohoto omluvila prostřednictvím svého obhájce až na jeho samém počátku, a to pouze obecným tvrzením o tom, že její syn trpí zdravotními problémy (zvrací) a jí se nepodařilo zajistit hlídání, nicméně má zájem se jednání soudu osobně zúčastnit. Za těchto okolností odvolací soud shledal, že v dané věci byly splněny všechny zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné, jelikož neshledal žádný racionální důvod pro odročení veřejného zasedání (v němž nebylo prováděno žádné dokazování a obviněná byla o jeho konání toliko vyrozuměna), načež přistoupil ke konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné, avšak za osobní přítomnosti jejího obhájce.

36. Při aplikaci výše uvedených zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud omluvu nepřítomnosti obviněné sdělenou prostřednictvím jejího obhájce dne 20. 5. 2025 na počátku veřejného zasedání neakceptoval a veřejné zasedání předmětného dne, tedy v předem řádně stanoveném termínu, konal v její nepřítomnosti. Jak totiž bylo uvedeno výše, z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že formální podmínky pro konání veřejného zasedání o obviněnou podaném odvolání byly uvedeného dne řádně splněny, když obviněná, jež nebyla ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, byla o jeho konání řádně a včas vyrozuměna, a nikoli předvolána, měla zachovanou zákonnou pětidenní lhůtu k přípravě a tomuto jednání byl přítomen její obhájce. Současně je namístě připomenout, že v průběhu tohoto veřejného zasedání nebylo nikterak doplňováno dokazování, přičemž z obdobných důvodů spočívajících ve zdravotních komplikacích na straně dětí obviněné došlo již dříve k odročení hlavního líčení v řízení před soudem prvního stupně.

37. Dovolatelka přitom svoji námitku, v níž odvolacímu soudu vytýká pochybení spočívající v konání veřejného zasedání v její nepřítomnosti, opřela pouze o poukaz na absenci svého souhlasu s tímto procesním postupem. Nikterak ji tedy neodůvodnila relevantním způsobem s odkazem na jakékoli zákonné ustanovení, jež by měl odvolací soud svým postupem porušit či tvrzením toho, jak byla fakticky zkrácena na svých právech. K danému lze tedy zopakovat, že pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné nebyla v nyní projednávané věci dána podmínka jejího souhlasu, přičemž toliko pro úplnost a nad rámec výše uvedeného lze doplnit, že ze základního práva obviněného na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož ani ze základního práva na právní pomoc, které je upraveno v čl. 37 odst. 2 Listiny, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl nikterak nedůvodně ohrožován.

V. 2. K dovolacím námitkám obviněnou výslovně podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

38. Ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je z podání obviněné zřejmé, že jej uplatnila v jeho první a třetí alternativě. V souvislosti s první z nich Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

39. V této souvislosti Nejvyšší soud rovněž připomíná, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), když platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má ryze procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové tedy není způsobilé naplnit obviněnou zvolené (avšak ani žádné jiné) dovolací důvody. Nejvyšší soud v rámci své konstantní rozhodovací praxe doposud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury lze v tomto směru poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.

40. Z popsaných důvodů je tak nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím obviněná fakticky nikterak věcně nebrojí proti tomu, že by soudem prvního stupně přijaté závěry nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění okresního soudu neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Obviněná se totiž ve svém dovolání omezila pouze na předložení výtek stran chybného hodnocení části svědeckých výpovědí, konkrétně pak zejména svědků J. R., M. G. a L. J., načež na základě vlastního hodnocení těchto důkazů odmítla veškerá rozhodná skutková zjištění stran jí páchané trestné činnosti jako neprokázaná. Takovéto námitky obviněné však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a tyto nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Podstata dovolací argumentace obviněné totiž nespočívá v osvědčení vady spočívající v tom, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru o její vině přisouzeným zločinem nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a s poukazem na zásadu in dubio pro reo prosadit vlastní (pro její osobu příznivější) variantu skutkového děje.

41. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování Nejvyšší soud stran skutkových námitek obviněné konstatuje, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze nikterak vyvodit, že by se v nyní posuzovaném případě dopustily jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněné. Není pochyb o tom, že Okresní soud v Hradci Králové realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Dostatečně se tedy vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů (jejichž podrobný obsah zde není třeba, a to zejména z důvodu procesní ekonomie, opětovně detailně rekapitulovat), podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil své úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů, jakož i vzájemné rozpory mezi nimi. Svým povinnostem současně dostál i Krajský soud v Hradci Králové, který odvolání obviněné řádně přezkoumal a se všemi jejími námitkami se sice spíše úsporněji, avšak přesvědčivě vypořádal. Tuto skutečnost ovšem obviněná ponechala zcela bez povšimnutí a ve svém dovolání znovu zopakovala de facto identické námitky.

42. Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného považuje vzhledem k formulaci námitek obviněné za potřebné poukázat na skutečnost, že jde-li o zpochybnění věrohodnosti svědků J. R. a M. G. ve vztahu k pravdivosti jejich tvrzení, pak zejména soud prvního stupně se otázkou věrohodnosti jejích svědeckých výpovědí v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě zabýval, a to konkrétně v bodech 50. až 60. odůvodnění svého rozsudku. Zdůraznit je v tomto ohledu na místě především fakt, že jelikož se jmenovaní svědci v hlavním líčení odchýlili od svých dřívějších výpovědí učiněných jimi v přípravném řízení, byly soudem prvního stupně za splnění podmínky podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. přečteny a příslušným svědkům předestřeny k vysvětlení detekovaných rozporů části protokolů z těchto předchozích výslechů, jichž se zúčastnil rovněž obhájce obviněné (resp. jeho substitut).

43. V reakci na přečtenou výpověď z přípravného řízení přitom svědkyně J. R. reagovala prohlášením, že si vše již nyní přesně nepamatuje s ohledem na své zdravotní potíže, se kterými se léčila na psychiatrii, přičemž pravdou je údajně to, co vypovídala v přípravném řízení. Ve výpovědi, jíž učinila v přípravném řízení, přitom věrohodným a dostatečně podrobným způsobem popsala tři až čtyři předávky pervitinu, které proběhly od února či března roku 2021 do listopadu nebo prosince roku 2021. Současně tato svědkyně uvedla, že užíváním drog získaných v roce 2021 od obviněné řešila své vážné osobní problémy, přičemž druhou z předávek spontánně časově ukotvila okolo události spočívající ve sportovní akci pořádané organizací Oktagon, která proběhla dne 6. 11. 2021. Usvědčující výpověď svědkyně J. R. pak nestála důkazně osamocena, nýbrž byla podpořena dalšími důkazy, a to zejména výpověďmi dalších svědků. Do linie prověřovaných okolností přitom zcela logicky zapadla i skutečnost, že obviněná byla v roce 2021 uživatelkou drog s natolik silnou závislostí, že nebyla schopna abstinovat ani v době svého těhotenství a před porodem, po němž byla za dva dny propuštěna z nemocnice, pročež se její syn narodil s drogou v těle a abstinenčními příznaky. Zároveň byl v její domácnosti zajištěn přístup k pervitinu a pro jeho užívání byla také kontrolována pracovníky orgánu sociálně- právní ochrany dětí. Z tohoto ohledu považoval okresní soud za zcela vyvrácenou obhajobu obviněné, podle níž již v období uváděném svědkyni J. R. drogy neužívala, jmenované svědkyni je prodat nemohla a tato si ji tak musela splést s jinou osobou. Na uvedeném ničeho nemění ani obviněnou v jejím dovolání opětovně učiněný poukaz na psychické problémy jmenované svědkyně a její problémy s pamětí, jelikož tyto byly soudem prvního stupně vzaty při hodnocení tohoto důkazu v úvahu, přičemž sama svědkyně s ohledem na ně označila jako pravdivou svoji výpověď z přípravného řízení, kterou učinila s kratším časovým odstupem od žalovaného skutku a vše si tak mnohem lépe pamatovala.

44. Jde-li o svědka M. G., tak byť ten v hlavním líčení uvedl, že si svoji výpověď v přípravném řízení, v níž popsal dva případy prodeje drogy, jež se odehrály v srpnu či září roku 2022 a poté v listopadu roku 2022, nevymyslel, nově trval na tom, že drogy od obviněné zakoupil již v březnu 2021 a na konci prázdnin téhož roku. Jelikož tak i výpověď svědka M. G. prošla změnami, podrobně se jimi zabýval okresní soud, a to v bodech 55. až 60. odůvodnění svého rozhodnutí. V této souvislosti okresní soud uzavřel, že důvěryhodnou shledává výpověď daného svědka z přípravného řízení, kterou shledal v podstatné míře za pravdivou, podrobnou, souvislou a dostatečně konzistentní, celkově tedy věrohodnou, neboť obsahuje dlouhou řadu podrobností stran všech prokazovaných skutečností, že je prakticky vyloučeno, aby si je jmenovaný vymyslel, a natolik důvěryhodně a kompaktně o nich hovořil.

Ani usvědčující výpověď svědka M. G. pak nestála osamoceně, nýbrž byla částečně podpořena zejména výpovědí obviněné, dále peticí obyvatelů domu v ulici XY v Brně, komunikací svědka M. G. a dovolatelky z roku 2022 ohledně odcizení dovolatelčina jízdního kola, jakož i výpovědí svědka L. J. Posledně jmenovaný sice nevypovídal o konkrétním skutku, jak poukázala rovněž obviněná ve svém dovolání, nicméně podrobně popsal skutečnost, že se obviněná podílela na distribuci pervitinu a jakým způsobem tak činila.

Okresní soudu se na základě provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí a zpráv zachycujících komunikaci svědka M. G. s policejním orgánem) v bodě 59. odůvodnění svého rozsudku neopomenul důsledně zabývat také tím, že jmenovaný svědek zcela otevřeně hovořil o svých agresivních projevech a neskrýval ani svůj negativní vztah k obviněné a ochotu vůči ní vypovídat. Tyto skutečnosti ovšem nevedly soud prvního stupně k tomu, aby výpověď tohoto svědka shledal účelovou, když v této souvislosti především zdůraznil, že úkony trestního řízení byly zahájeny dříve, než došlo ke komunikaci daného svědka s policejními orgány, na níž obviněná ve své obhajobě výslovně poukázala.

Případné rozpory mezi výpověďmi svědka M. G. z přípravného řízení a jeho výpovědí z hlavního líčení, na které obviněná ve svém dovolání rovněž poukázala, byly soudy shledány jako logicky vysvětlitelné, a to s ohledem na časový odstup od skutku, jakož i možnou snahu jmenovaného svědka zmírnit v hlavním líčení dopady své výpovědi na obviněnou, což svědkovi podle jeho vlastního vyjádření přímo doporučoval nejen blízký přítel obviněné M. M., ale rovněž v tomto směru sama obviněná společně se svědkyní D.

P. vyvíjeli nátlak na bývalou přítelkyni jmenovaného svědka A. O.

45. Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud neshledal mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními žádný, natož zjevný nesoulad. Pokud se svědci ve svých výpovědích učiněných u hlavního líčení podstatně odchýlili od svých předchozích výpovědí z přípravného řízení, okresní soud jim procesně přiléhavým postupem jejich obsah předestřel a poskytl jim náležitý prostor pro vysvětlení shledaných rozporů. Na to svědkyně J. R. odkázala coby na pravdivou na svoji výpověď z přípravného řízení, zatímco ve vztahu k výpovědím svědka M. G. soud prvního stupně přesvědčivě odůvodnil, proč se přiklonil k jeho výpovědi z přípravného řízení, jíž považuje za přesvědčivou a správnou. Především však výpovědi jmenovaných svědků nezůstaly v dané věci osamoceny, neboť byly ověřeny dalšími skutkovými zjištěními, ze kterých je zřejmé, že obviněná v rozhodném období nejen sama pervitin užívala, ale i s ním dále obchodovala.

46. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů, včetně výpovědi svědků J. R. a M. G., důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry okresního soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněnou v rámci jejího mimořádného opravného prostředku či jím plošně učiněné odmítnutí většiny skutkových zjištění jakožto nepodložených přitom nemají procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil i soud odvolací, a to při plném respektování práva obviněné na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

47. Jedná-li se o námitku obviněné směřující proti úplnosti provedeného dokazování, pak ani tuto nelze podřadit pod žádnou z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své tvrzení o existenci vady v podobě tzv. opomenutého důkazu totiž dovolatelka vznesla nikoli s tvrzením toho, že by soudy nižších stupňů opomenuly o některém důkazním návrhu rozhodnout či jeho zamítnutí vůbec neodůvodnily, ale učinila tak pouze v kontextu svého přesvědčení, že soudy nižších stupňů měly provést k důkazu hlasovou zprávu adresovanou její osobě svědkem M. G.

48. Nejvyšší soud k tomuto opětovně připomíná, že soudy vždy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, kterak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Oba soudy nižších stupňů přitom svá rozhodnutí vydaná v nyní posuzované věci řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění svých rozhodnutí vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jakož i to, jakým způsobem se vypořádaly s obhajobou obviněné. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu. Ta vylučuje, aby se v případě tohoto dovolacího důvodu jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 a další). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněnou navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo. Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněné s úplností soudy provedeného dokazování.

49. Nejvyšší soud se přitom v dané věci plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozsudku přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Na rámec právě uvedeného lze podle Nejvyššího soudu doplnit, že ze spisového materiálu je zřejmé, že konkrétní návrh na provedení důkazu nahrávkou svědka M. G. nebyl obhajobou v rámci řízení před soudem prvního stupně, resp. v rámci hlavního líčení, vznesen, když obviněná i její obhájce naopak v závěru hlavního líčení k přímému dotazu soudu výslovně uvedli, že nemají žádné návrhy na doplnění dokazování. Obviněná následně neprovedení tohoto důkazu okresnímu soudu vytkla ve svém doplnění odvolání, poukázala na něj a učinila předmětnou nahrávku jeho přílohou. Přesto ani v řízení před soudem druhého stupně k této nahrávce formálně nevznesla relevantní důkazní návrh, o němž by byl daný soud povinen rozhodnout svým usnesením, byť byl její obhájce přítomen veřejnému zasedání konanému Krajským soudem v Hradci Králové dne 20. 5. 2025 a měl tedy možnost tak učinit. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování je přitom podle zjištění Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci zřejmé, že se ve vztahu k audionahrávce svědka M. G. o tzv. opomenutý důkaz nejedná a jednat ani nemůže, a to ani za situace, kdy by jej obviněná formálně učinila předmětem důkazního návrhu, neboť za opomenutý nelze označit důkaz, který je z pohledu náležitého objasnění věci zjevně nadbytečným. Předmětný důkaz totiž nemohl mít na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv, jelikož z něj vyplýval, tak jako již z celé řady jiných důkazů, včetně vlastní výpovědi svědka M. G., pouze negativní vztah jmenovaného svědka k obviněné a jeho spokojení s tím, že vypovídal v její neprospěch. Nejvyšší soud přitom s ohledem na výše uvedené výsledky dokazování, jakož i přesvědčivé odůvodnění závěrů soudů nižších stupňů stran hodnocení výpovědi svědka M. G., neshledal dostatečných indicií o možné účelovosti výpovědi jmenovaného svědka z přípravného řízení, která by byla podnícena jeho negativním vztahem k osobě obviněné. V případě namítané audionahrávky se tedy nejednalo o důkaz, bez jehož provedení by nebylo možno bez důvodných pochybností v dané věci řádně rozhodnout.

50. Námitky obviněné stran existence opomenutých důkazů v důsledku neprovedení důkazu zvukovým záznamem svědka M. G. je tak s ohledem na výše uvedené na místě označit za zcela irelevantní, jelikož jej obviněná nesměřuje k podstatnému důkazu, z něhož by měla být učiněna rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Naopak ve svém dovolání pouze obecně nadnáší argumentaci o důležitosti tohoto důkazu, aniž by jakkoli tvrdila, že by některý ze soudů nižších stupňů opomenul o důkazním návrhu ve vztahu k tomuto rozhodnout, či by jeho odmítnutí dostatečně neodůvodnily.

V. 3. K dovolacím námitkám obviněnou výslovně podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

51. Ohledně argumentace obviněné, v níž tato bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění namítá, že nesprávné závěry soudů nižších stupňů ohledně toho, zda se skutek stal, kdy se stal a v důsledku toho fakt, že nebyla zproštěna obžaloby, vedly k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení dotčeného skutku, jakožto i obecně vymezená argumentace, v níž se opětovně domáhá uložení souhrnného trestu ve vztahu ke svému přechozímu odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 3 T 132/2020, když ve vztahu k tomuto odsouzení současně poukazuje i na možnost existence překážky věci rozhodnuté, Nejvyšší soud uvádí, že tyto námitky neodpovídají žádnému z jí uplatněných dovolacích důvodů. Obviněná totiž v těchto – a to opětovně – vznáší pouze argumentaci, jíž neguje rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, na jejichž základě byl okresním soudem ustálen skutkový stav, který zcela potvrdil i soud odvolací. Nejvyšší soud tedy na tomto místě odkazuje na výše uvedené vypořádání skutkových námitek obviněné a znovu zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů zjevně postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., když zjistily skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Namítá-li tedy obviněná, že prodej drog svědkovi M. G. se měl uskutečnit v roce 2021, pročež je toto jednání nutno přiřadit ke skutku, za který byla již dříve odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 3 T 132/2020, a z toho odsouzení měly být vyvozeny patřičné následky, nelze podle dovolacího soudu tyto její námitky považovat ve vztahu k žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů za jakkoli relevantní. Obviněná totiž těmito blíže neodůvodněnými námitkami ve skutečnosti brojí proti nedostatkům v procesu dokazování a skutkovému základu výroku o vině a nikoli vůči právnímu hodnocení posuzované trestné činnosti. Hmotněprávní námitky obviněné i její námitka odkazující na zásadu ne bis in idem se tak neodvíjí od soudy zjištěného skutkového stavu, ale od jí předestřené varianty skutkového děje, v důsledku čehož nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů.

V. 4. K dovolacím námitkám obviněnou výslovně podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

52. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněná brojila proti tomu, že jí bylo soudem prvního stupně v rámci výroku o trestu uloženo mimo jiné přiměřené omezení zdržet se po zkušební dobu podmíněného odsouzení požívání alkoholických nápojů. Stalo se tak na základě § 82 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku. Podle obviněné však takovéto omezení odporuje trestnímu zákoníku a uložit je v daném rozsahu s ohledem na okolnosti nyní projednávané věci nelze. Takto formulovanou námitku sice Nejvyšší soud shledal formálně podřaditelnou pod výše citovaný dovolací důvod, nicméně s ohledem na níže rozvedené závěry ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

53. V souvislosti s argumentací obviněné Nejvyšší soud připomíná obecně platné pravidlo, podle kterého je příslušný soud podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku oprávněn (nikoli povinen) uložit podmíněně odsouzenému, nad kterým byl stanoven dohled, přiměřená omezení a přiměřené povinnosti, jejichž konkrétní výčet je demonstrativně vymezen v § 48 odst. 4 tr. zákoníku, a jež směřují k tomu, aby odsouzený vedl řádný život.

54. Vedení řádného života je totiž hlavní podmínkou, za které se odsouzeným obecně povoluje podmíněný odklad výkonu uloženého trestu odnětí svobody, přičemž účelem fakultativního stanovení přiměřených omezení a přiměřených povinnosti je obviněné k takovému cíli více směřovat. Přitom plnění či naopak neplnění této základní povinnosti vytváří dílčí podklad pro posouzení, zda se odsouzený ve zkušební době osvědčil (neboť vedl řádný život) či nikoli. Podstatou přiměřených omezení a přiměřených povinností, které mohou být pachateli trestného činu soudem uloženy, jsou určité zásahy do jeho svobody jednání a svobody rozhodování ve zkušební době podmíněného odsouzení. Jde o formu tzv. alternativního potrestání obviněného, které limituje jeho chování v rámci výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, kterým dochází k omezení jeho nežádoucího konání nebo příkazu k pozitivnímu konání. Uložením přiměřených omezení či povinností tak soud primárně sleduje posílení požadavku vedení řádného života ve zkušební době, čehož lze docílit mimo jiné odstraněním takových faktorů, jejichž negativní působení na osobu obviněného vede nebo by mohlo pravděpodobně vést k dalšímu páchání trestné činnosti.

55. Jednou ze základních zásad pro ukládání přiměřeného omezení a přiměřené povinnosti ve smyslu § 82 odst. 3 tr. zákoníku je jejich přiměřenost. Ta se musí vztahovat především k zákonnému účelu takových omezení a povinností, tj. musí směřovat k tomu, aby obviněný vedl řádný život, a nelze těmito omezeními a povinnostmi sledovat jiný účel (tedy např. působení na jiné občany nebo jejich zastrašení, vliv na rodinné příslušníky obviněného apod.). V praxi by tak měla být pachateli trestného činu ukládána především taková opatření, která umožní odstranění příčin, podmínek nebo příležitostí k opětovnému spáchání trestného činu, jehož se již dříve dopustil. Dané instituty tak působí na odstranění kriminogenních faktorů (tj. rizikových činitelů, vyvolávajících či motivujících páchání trestné činnosti), které jsou překážkou k tomu, aby obviněný vedl řádný život. Faktor přiměřenosti je současně třeba vztahovat k povaze podmíněného odsouzení, když dané omezení nebo povinnost nesmí přesahovat jeho rámec, a nakonec i k trestnému činu, jímž byl obviněný shledán vinným. Dalšími podmínkami uložení přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti jsou jejich určitost (formulační) a kontrolovatelnost dostupnými prostředky, neboť omezení a povinnosti mohou mít význam jen tehdy, pokud je pachatel plní nebo respektuje a z jejich neplnění lze vyvodit adekvátní důsledky. Pokud jde o jednotlivá přiměřená omezení či povinnosti, která lze uložit podmíněně odsouzenému, lze doplnit, že jejich výčet uvedený v § 48 odst. 4 tr. zákoníku je toliko demonstrativní povahy, tzn. že vedle nebo místo v tomto ustanovení vyjmenovaných přiměřených omezení a povinností lze obviněnému uložit i další, jež nejsou v tomto výčtu výslovně podchycena (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1023 a násl., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1032/2011).

56. Nejvyšší soud se zřetelem na výše uvedené obecné zásady posoudil omezení, které obviněné podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku okresní soud výslovně uložil, a dospěl k závěru, že ho nelze považovat za nesouladné s výše zmíněnými podmínkami, a proto ani za nezákonné. Především je třeba zmínit, že obviněné bylo prostřednictvím vysloveného omezení zakázáno požívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek. Jedná se tedy o aktivity zahrnuté v demonstrativním výčtu obsaženém v § 48 odst. 4 tr. zákoníku, jelikož se jedná o takové aktivity, které jsou právním řádem obecně povolené, ovšem představují kriminogenní faktor, tedy činitel, typicky vyvolávající či motivující k páchání trestné činnosti. Jejich omezení či zákaz proto obvykle může vést k řádnému či řádnějšímu způsobu života pachatelů trestné činnosti.

57. V tomto směru je třeba ze skutečností, jež vyšly v nyní projednávané věci najevo, poukázat zejména na to, že obviněná je dlouhodobou uživatelkou návykových látek, na nichž si vypěstovala silnou závislost, přičemž od jejich užívání nebyla schopna upustit ani během svého těhotenství. Zejména ze zpráv orgánu sociálně-právní ochrany dětí vyplývá, že obviněná v roce 2022 užívala souběžně alkohol a pervitin, tyto látky jí pomáhají fungovat a zřejmě není možná její abstinence. Zároveň z těchto zpráv vyplývá, že požívání alkoholických nápojů je jedním z problémů obviněné odůvodňujících potřebu monitorování výchovy jejích dětí a tento problém je jí doporučován řešit v poradenských společnostech.

Z tohoto důvodu jsou zcela nepřípadné poukazy obviněné na to, že konzumace alkoholu je v určité míře zcela v pořádku, když tato míra u ní byla s ohledem na rozvinutou závislost zcela nepochybně překročena. K danému přitom sama ve své výpovědi učiněné v hlavním líčení před soudem prvního stupně vypověděla o nadměrném užívání alkoholu, který se snaží řešit s pomocí ústavu Laxus, který je zaměřen mimo jiné na sociální a zdravotní stabilizaci svých klientů a zvýšení jejich odolnosti vůči různým formám rizikového chování.

Konzumace alkoholických nápojů přitom v případě obviněné představuje - stejně jako užívání drog - návyk, v němž tato dlouhodobě pokračuje navzdory jeho negativním důsledkům a upřednostňuje jej před řešením příčin svých neutěšených osobních poměrů a celkové kvality svého života, což se následně nepochybně promítá i do kvality výchovy, jíž zajišťuje svým dětem. Přiměřené omezení zaměřené na eliminaci pravidelného a nadměrného užívání alkoholu jakožto významného kriminogenního faktoru, který se významným způsobem podílí na neutěšených osobních poměrech obviněné, jež byly nepochybně příčinou její drogové trestné činnosti, proto nelze shledávat nikterak nepřiměřeným ve vztahu k účelu omezení ve smyslu § 85 odst. 3 tr.

zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 tr. zákoníku a není ani nepřiměřené ve vztahu k charakteru trestného činu, kterým byla obviněná pravomocně uznána vinnou.

58. Předmětné přiměřené omezení nelze z jeho podstaty považovat v návaznosti na tvrzení dovolatelky za fakticky nesplnitelné, a to ani po přihlédnutí k individuálním poměrům obviněné, u které podle závěrů pracovníků orgánu sociálně-právní ochrany dětí obsažených v jejich zprávě „zřejmě“ není možná abstinence. Uvedený názor se totiž zcela zjevně vztahuje k možnosti, že by obviněná po letech užívání alkoholu a pervitinu při zohlednění jejího životního stylu (tj. začlenění se do drogové komunity scházející se v jejím bytě) a neutěšených osobních poměrů od tohoto samovolně upustila. V tomto ohledu lze naopak poukázat na skutečnost, že ačkoli může obviněné upuštění od konzumace alkoholu s ohledem na zřejmou existenci jistého stupně závislosti působit problémy, sama svou nadměrnou konzumaci alkoholu chtěla řešit, jelikož ji - jak již bylo uvedeno výše - označila za důvod, pro který docházela do ústavu Laxus. Nelze tedy akceptovat tvrzení obviněné, která ve svém dovolání bez uvedení jakýchkoliv vážných, např. medicínských, důvodů označuje svoji závislost na alkoholu fakticky za překážku, která ji objektivně znemožňuje plnění jí uloženého přiměřeného omezení pouze proto, že jí jeho konzumace pomáhá fungovat jako „pomyslná berlička“.

59. Nejvyšší soud současně dodává, že obviněná svoji námitku směřující proti uložení zmíněného přiměřeného omezení v odůvodnění svého dovolání opřela především o argument, podle kterého se nedopustila trestného činu v souvislosti s konzumací alkoholu. K tomu je třeba poukázat na rozdílné podmínky stanovené pro uložení trestu zákazu činnosti podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku a právě přiměřeného omezení ve smyslu § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku. Podle ustanovení § 73 odst. 1 tr. zákoníku může být trest zákazu činnosti uložen jen tehdy, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Jeho účelem je tedy přímo zabránit pachateli v dalším páchání trestné činnosti, a to jeho dočasným vyřazením z možnosti zastávat a vykonávat určité zaměstnání, povolání a funkce nebo vykonávat činnosti, k nimž je zapotřebí zvláštního povolení či oprávnění nebo jejichž výkon upravují zvláštní předpisy. Naopak účelem přiměřeného omezení ve smyslu § 85 odst. 3 ve spojení s § 48 odst. 4 tr. zákoníku ovšem není, jak již bylo výše uvedeno, bez dalšího vyřazení obviněné z vykonávání určité aktivity, nýbrž primárně její formování k vedení řádného života, a to mimo jiné omezením či zákazem nežádoucích (kriminogenních) konání, mezi které nadměrné a pravidelné požívání alkoholu obecně vzato bezesporu patří.

60. Nejvyšší soud tudíž považuje uvedeným způsobem vymezené přiměřené omezení, dbající podmínek, na něž bylo v tomto rozhodnutí již výše poukázáno, a to zejména co do jeho přiměřenosti, za uložené v souladu se zákonnými požadavky, v důsledku čehož bylo třeba námitku obviněné rozporující tuto skutečnost označit za nedůvodnou.

V. 5. K dovolacím námitkám obviněnou výslovně podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

61. V neposlední řadě obviněná v rámci svého dovolání uplatnila též dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přičemž z obsahu jí podaného dovolání vyplývá, že tak učinila v jeho druhé alternativě, čímž poukázala na zamítnutí jí podaného řádného opravného prostředku odvolacím soudem, přestože v předchozím řízení byly – podle jejího názoru – dány důvody dovolání popsané v § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. i) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla skutečně zjištěna existence vytýkaných vad, které by zatěžovaly trestní řízení již před soudem prvního stupně. Jak bylo podrobně rozvedeno shora, rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové však takovými vadami zatížen není, a proto nemohl být naplněn ani dovolatelkou uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

VI. Závěr

62. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatelky je třeba opětovně zdůraznit, že ta téměř veškeré své dovolací námitky uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněné považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněné). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

63. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněné mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněné v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněné na spravedlivý proces. Současně byl projednávaný skutek správně právně kvalifikován, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněn.

64. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 11 To 113/2025, jakožto i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněné E. K. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jí fakticky (výslovně či implicitně) uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), písm. g), písm. h), písm. i) a písm. m) tr. ř., ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněné z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jí podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 9. 2025 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu