11 Tdo 895/2024-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2024 o dovolání obviněného T. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 8 To 13/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 184/2022,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 12. 2023, sp. zn. 10 T 184/2022, byl obviněný T. H. (dále jen „dovolatel“ nebo „obviněný“) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4,5 (čtyři a půl) roku. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
2. Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 8 To 13/2024, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
3. Stalo se tak na základě skutkových zjištění spočívajících v tom, že
ačkoliv byl rozhodnutím Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. 1. 2017, č. j. 3 T 158/2016-529, který nabyl právní moci dne 27. 3. 2018, uznán vinným mj. ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odstavec 1, 2 písmeno a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 26 měsíců, z něhož byl podmíněně propuštěn rozhodnutím Obvodního soudu Praha 4 ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 3 PP 36/2019, se současným stanovením zkušební doby do 29. 7. 2024, tak
přestože věděl, o jakou látku se v případě pervitinu jedná a že nakládání s ní je možné pouze na základě zvláštního povolení, jehož držitelem není, tak tuto drogu s cílem získat majetkový prospěch nejméně v období od ledna 2021 do září 2022 na různých místech na území města Jihlava a obce XY distribuoval dalším osobám, a to minimálně
D. Š. a F. N., nejméně v období od ledna 2021 do prosince 2021 na různých místech území města Jihlavy a obce XY nejméně v 15 případech prodal drogu pervitin uloženou v plastovém pytlíku s uzávěrem nebo v plastové stříkačce se zataveným hrotem v různém množství od 0,5 gramu do 1 gramu za částky od 1 000 Kč do 2 000 Kč na jeden nákup, kdy celkem jim oběma takto prodal asi 10 gramů pervitinu za celkovou částku cca 20 000 Kč,
L. G., nejméně v období od března 2022 do září 2022 na různých místech území města Jihlavy nejméně ve 20 případech prodal drogu pervitin uloženou v plastovém pytlíku s uzávěrem v různém množství za částky od 200 Kč do 2 000 Kč na jeden nákup, a to vše při ceně 2 000 Kč za jeden gram drogy, kdy celkem mu takto prodal asi 15 gramů pervitinu za celkovou částku cca 30 000 Kč,
M. H., nejméně v období letních měsíců roku 2022 v místě jeho bydliště na adrese XY v Jihlavě nejméně ve dvou případech prodal drogu pervitin, a to za částky 300 Kč a 400 Kč na jednotlivé nákupy, kdy celkem mu takto prodal asi 0,4 gramu pervitinu za celkovou částku cca 700 Kč,
M. V., nejméně od jarních měsíců roku 2022 do září 2022 na různých místech území města Jihlavy nejméně ve čtyřech případech prodal drogu pervitin uloženou v plastovém pytlíku s uzávěrem v množství cca 0,2 gramu za částku 500 Kč na jeden nákup, kdy celkem mu takto prodal asi 1 gramu pervitinu za celkovou částku cca 2 000 Kč,
kdy pervitin obsahuje účinnou látku metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek jako látka psychotropní.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovaným rozhodnutím soudů nižších stupňů podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to do výroku o vině i trestu, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný konkrétně namítal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy při hlavním líčení před soudem prvního stupně, o které opřel své rozhodnutí i odvolací soud, když sám již žádné dokazování neprováděl. Soud prvního stupně založil své skutkové závěry na výpovědi obviněného, kterou sepsala policie po několikahodinovém podávání vysvětlení, kdy byl přesvědčen, že policií byl zadržen a bylo mu policisty několikráte opakováno, že pokud nepodepíše přiznání, může být vzat do vazby. Nakonec podepsal záznam o podání vysvětlení, byl unaven, chtěl se vrátit domů kvůli své těžce nemocné partnerce a byl přesvědčen, že vše vysvětlí a uvede na pravou míru svou výpovědí před soudem při hlavním líčení. V průběhu pokračujícího hlavního líčení před soudem popravdě popsal veškeré své jednání, uvedl důvod, pro který jej jeho bývalá družka M. N. nepravdivě obvinila z toho, že prodával drogy, přesvědčila i další osoby, aby takto v jeho neprospěch vypovídaly, a to jen proto, aby mu zabránila v kontaktu s jejich nezletilým synem. Obviněný poté obsáhle citoval svou výpověď učiněnou v hlavním líčení, stejně jako výpovědi slyšených svědků, a to M. V., L. G., D. Š., F. N., M. H. Dovolatel má zato, že jeho výpověď a výpovědi jmenovaných svědků nevzal soud v úvahu, pouze je bagatelizoval. Závěry soudu prvního stupně jsou založeny na jediném důkazu, který je procesně nepoužitelný, neboť jeho výslech před policií jako obviněného navazoval na několikahodinové vysvětlování před policií, jež bylo zakončeno pohrůžkou, že bude vzat do vazby, pokud nepodepíše záznam postavený na nepravdivých obviněních obsažených ve výpovědích jeho bývalou družkou ovlivněných svědků. Z výpovědí svědků slyšených před soudem vyplynulo, že jim poskytl malé množství drogy při náhodném setkání, žádné finanční prostředky od nich nepožadoval a nepřijal. Došlo k tomu neplánovaně, drogu požili v malém množství a jednalo se o ojedinělé případy. Z výpovědí svědků také vyplynulo, že celou věc zosnovala jeho bývalá družka M. N.
6. Dovolatel rovněž namítal neprovedení navrhovaných důkazů, kdy na podporu své obhajoby opakovaně žádal soud o výslech svědkyň J. H. a N. P.
7. Obviněný konečně také namítal nepřiměřenost uloženého trestu, který neodpovídá hlediskům přiměřenosti trestních sankcí, jak jsou stanoveny v § 38 tr. zákoníku. V souvislosti s tím poukázal na to, že se živil brigádně, živil sebe i svou nynější družku K. V., která se nachází ve velmi vážném zdravotním stavu. Pečuje také o narozenou dceru.
8. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2024, č. j. 8 To 13/2024-191, a v návaznosti na něj i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. 12. 2023, č. j. 10 T 184/2022–166, zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k provedení nového řízení, dokazování a novému rozhodnutí.
9. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že odmítne-li soud provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, což v daném případě soudy obou stupňů učinily, a to zejména druhoinstanční soud, s tím, že nebylo namístě provádět další dokazování výslechem matky obviněného J. H. a svědkyně N. P. k prokázání motivace jednání M. N. Soudy obou stupňů považovaly uvedené návrhy za nadbytečné s ohledem na ve věci provedené dokazování. Jednání obviněného bylo prokázáno především jeho výpovědí z přípravného řízení, neboť z protokolu o výslechu obviněného ze dne 1. 11. 2022 je patrno, že uvedeného dne byl obviněný k věci vyslechnut. Výslechu byla účastna jeho obhájkyně, po provedeném výslechu obhájkyně neměla žádné otázky. V závěru je protokolováno, že je to vše, co chtěl k věci uvést, protokol byl hlasitě diktován, souhlasí s jeho výpovědí. Po skončení protokolace měl obviněný možnost si jej znovu přečíst a s jeho obsahem souhlasil, nežádal v něm žádných změn ani doplnění, jako správný jej podepsal. Protokol byl podepsán nejen policejním orgánem a obviněným, ale i přítomnou obhájkyní. Za této situace námitky, které uplatnil obviněný i nyní v dovolání ve vztahu k jeho výslechu v přípravném řízení, je třeba považovat za zcela účelové. S výpovědí obviněného navíc zcela korespondují další provedené důkazy, a to výpověď svědků V., G., H., N. a Š.
10. Právní kvalifikace jednání obviněného je přiléhavá s tím, že provedeným dokazováním byla jeho trestná činnost prokázána. Meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
11. Dovolatel zaslal k vyjádření nejvyšší státní zástupkyně repliku, v níž zopakoval stejné argumenty, které již uplatnil v rámci svého mimořádného prostředku, tedy neuplatnil žádné nové skutečnosti významné pro posouzení jeho dovolání. Ke své replice připojil jako přílohu lékařskou zprávu ze dne 22. 4. 2024, týkající se zdravotního stavu své družky.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud shledal, že v případě obviněného je dovolání přípustné, bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájkyně, v zákonných lhůtách a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
13. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
14. Obviněný ve svém dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Za právně relevantní dovolací námitky ze strany obviněného lze tedy považovat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
15. Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.) a vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.
16. Obviněný dále odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Již na tomto místě lze konstatovat, že obviněný v podaném dovolání vůči samotnému právnímu posouzení jeho trestné činnosti ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nic konkrétního nenamítá.
17. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
18. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.
19. Nejvyšší soud ve vztahu k posuzované trestní věci považuje předně za nezbytné uvést, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6
tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení věci i přijatými právními závěry. Ve vztahu k dovolacím námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu lze připomenout, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do výlučné kompetence soudů (viz též § 216 odst. 1 tr. ř.). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.
20. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
21. Podle názoru Nejvyššího soudu se v projednávané trestní věci zejména soud prvního stupně ve svém rozhodnutí podrobně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze mu vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatele byly rozebrány v rámci předchozího řízení, při kterém již tyto námitky uplatňoval, přičemž oba soudy nižších stupňů se jimi dostatečně zabývaly. Na tyto jejich veskrze správné a výstižné závěry lze proto v podrobnostech plně odkázat.
22. Ve vztahu k obsahově shodným námitkám, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, Nejvyšší soud může odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2002, sp. zn. 11 Tdo 170/2022, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, přiměřeně taktéž rozhodnutí ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, podle nichž, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla v této části o dovolání zjevně neopodstatněné.
23. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly, Nejvyšší soud také připomíná např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že oba nižší soudy, zejména soud prvního stupně, se řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a na základě toho formulovaly odpovídající skutkové závěry. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Učiněná skutková zjištění nejsou v rozporu, natož ve zjevném rozporu, s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně použitelných důkazech.
24. Nejvyšší soud shrnuje, že soud prvního stupně přesvědčivě odůvodnil, proč při zjišťování skutkového stavu vycházel z výpovědi obviněného z přípravného řízení (vyvrátil rovněž nezákonnost opatření tohoto důkazu), kdy se dovolatel plně doznal, a tedy proč hodnotil obhajobu obviněného, když změnil svou výpověď u hlavního líčení, jako účelovou. Soud prvního stupně rovněž objasnil, z jakých důvodů považuje za účelové tvrzení obviněného o výhružkách vazbou ze strany policejních orgánů, stejně jako jeho tvrzení, že svědkyně N. se měla domluvit se svědky, aby vypovídali proti němu (viz bod 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). U jednotlivých svědeckých výpovědí soud prvního stupně vyhodnotil, že svědci V. a G. v hlavním líčení potvrdili, že si od obviněného v předmětnou dobu drogu kupovali, byť nikoliv v množství, které bylo obviněnému kladeno za vinu. Stejně tak svědek H. potvrdil předání pervitinu obviněným, a to ve dvou případech. Soudy se také vypořádaly s výpovědí svědků N. a Š. z hlavního líčení, tedy s jejich tvrzením, že od obviněného drogu nekupovali, ale občas jim ji bezplatně poskytl (viz bod 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 7 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
25. Na podkladě obou dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaných závěrů potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněný spáchal předmětnou trestnou činnost.
26. Nejvyšší soud v těchto souvislostech rovněž konstatuje, že obviněný se v podstatě domáhal toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Existenci tzv. zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal konstrukci obviněného o správném způsobu hodnocení důkazů.
27. V rámci námitky směřované vůči procesu dokazování obviněný vytkl existenci tzv. opomenutých důkazů, konkrétně neprovedení výslechů svědkyň J. H. a N. P.
28. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, reflektuje ustálenou judikaturu, jež vylučuje, aby se jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 a další). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.
29. Podle zjištění Nejvyššího soudu je v nyní posuzované věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy, resp. návrh na jejich opětovné provedení, by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Nejvyšší soud se přitom v dané věci plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu (viz bod 6 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
30. Námitku obviněného stran existence opomenutých důkazů v důsledku zamítnutí návrhů obhajoby na provedení důkazu výslechem těchto svědků je třeba označit za irelevantní, jelikož soud neopomenul rozhodnout o důkazech, jejichž provedení obviněný žádal, když odmítnutí obhajobou učiněných důkazních návrhů také dostatečně odůvodnil.
31. Obviněný rovněž namítal nepřiměřenost uloženého trestu, který podle něj neodpovídá hlediskům přiměřenosti trestních sankcí, jak jsou stanoveny v § 38 tr. zákoníku. V souvislosti s tím poukázal na to, že se živil brigádně, živil sebe i svou nynější družku K. V., která se nachází ve velmi vážném zdravotním stavu.
32. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jejž však obviněný v dovolání neuplatnil, a proto je třeba jen v zájmu úplnosti uvést, že tento se vztahuje na případy, kdy byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až 34 tr. zák. (resp. § 41, § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, v dovolání zásadně nelze namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
33. Nejvyšší soud musí dále konstatovat, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) /nyní písm. i/ tr. ř. (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod.
34. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.”
35. Je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za nějž lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v rozpětí od dvou do deseti let. Byl-li obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl let, není pochyb o tom, že byl uložen přípustný druh trestu a v rámci zákonné trestní sazby. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu se podává, že při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu bylo vycházeno ze zásad ukládání trestů zakotvených v § 37 a násl. tr. zákoníku, zohledňující okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a zejména též vysokou míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání. Současně je potřeba doplnit, že soudy nižších stupňů se rovněž vypořádaly s předchozími odsouzeními a tresty uloženými dovolateli. V podrobnostech je možné zcela odkázat na body 14 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 8 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Lze jen dodat, že obviněný věděl o dlouhodobém vážném zdravotním stavu své družky, jakož i o potřebě zajistit péči o jejich nezletilou dceru, a za této situace se přesto dopouštěl předmětné trestné činnosti.
36. Nejvyšší soud proto optikou shora prezentovaného závěru přezkoumal přiměřenost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a zjistil, že soud prvního stupně se jeho uložením nezpronevěřil požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí, kdy po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro ukládání trestu vysvětlil i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil a na jejichž základě dospěl k závěru o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl let. Způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti, jakož i zařazení obviněného do věznice s ostrahou, lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
37. Závěrem lze tedy konstatovat, že námitkami, které obviněný uplatnil v dovolání, se již soudy nižších stupňů zabývaly, přičemž je nutné dodat, že svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud považuje za potřebné z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
38. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání podané z jiných než zákonných důvodů. Proto Nejvyšší soud rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto mohl rozhodnout v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 11. 2024
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu