11 Tdo 995/2020

11 Tdo 995/2020-1717

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o

dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného T. P.,

nar. XY, trvale bytem XY, a o dovoláních obviněných P. P., nar. XY, trvale

bytem XY a T. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v

Praze ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 11 To 87/2019, v trestní věci vedené u

Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 51/2019, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř.

se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušuje rozsudek Vrchního

soudu v Praze ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 11 To 87/2019, v celém výroku o

trestu ohledně obviněného T. P.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby

věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných P. P. a T. P.

odmítají.

III. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67 písm. a) tr. ř. se

obviněný T. P. bere do vazby.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 3 T 51/2019,

byl obviněný P. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a

jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.

1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve

stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 283 odst. 3

tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi)

roků a 5 (pěti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku

zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest propadnutí věci, blíže

specifikovaných na str. 3 výroku rozsudku.

Obviněný T. P. byl uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1

písm. c) tr. zákoníku na zvlášť závažném zločinu nedovolené výroby a jiného

nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1,

odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve

stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 283 odst. 3

tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí

svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle § 84 tr. zákoníku a § 85

odst. 1 tr. zákoníku za současného vyslovení dohledu nad obviněným podmíněně

odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 67 odst. 1 tr.

zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest

ve 200 (dvou stech) denních sazbách, denní sazba činí 500 Kč (pět set korun),

přičemž celková výměra peněžitého trestu činí 100.000 Kč (sto tisíc korun).

Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve

stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12

(dvanácti) měsíců.

2. Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění, že:

obžalovaný P. P. bez povolení k takové činnosti nejméně od počátku roku 2018 do

16. 1. 2019 v domech č. p. XY a XY v obci XY, část XY, okres Kolín, postupně v

přesněji nezjištěném počtu případů použitím pseudoefedrinu získaného z léků

Cirrus a Sudafed, též použitím dalších surovin zejména kyseliny chlorovodíkové,

fosforu, jódu, toluenu a použitím pomůcek zejména elektrických a plynových

vařičů, filtračních nádob, trojhrdlých baněk, nádob z varného skla vyrobil

přesněji nezjištěné množství sypkého materiálu obsahujícího nejméně 1.761 gramů

psychotropní látky metamfetamin uvedené v příloze číslo 5 nařízení vlády č.

463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, z něhož nejméně dne 20. 12. 2018 v

XY, okres Praha - východ, v ulici XY po inkasu sjednané kupní ceny předal

celkem 15,85 gramu s obsahem 11,92 gramu metamfetaminu R. V., a další zmíněnou

psychotropní látku v množství 157,16 gramu se mu již nepodařilo vyrobit, neboť

byl během její výroby a zpracování meziproduktu obsahujícího 174,76 gramu

pseudoefedrinu báze dne 16. 1. 2019 zadržen policejním orgánem, přičemž ve

zmíněném domě v obci XY, část XY, měl v době zákroku uloženy dosud

nespotřebované suroviny připravené ke zpracováni, zejména 5 kilogramů jódu, z

nichž hodlal vyrobit dalších nejméně 1.900 gramů metamfetaminu, což mu bylo

znemožněno zmíněným zákrokem a zajištěním - těchto surovin - a dalších věcí,

přičemž obžalovaný T. P. vědom si popsané činnosti obžalovaného P. P. a vědomě

k tomuto účelu nejméně v pěti případech obstarával v přesněji nezjištěných

dnech v průběhu roku 2018 v Polsku léky Cirrus a Sudafed, dále zakoupil dne 5.

6. 2018 v Českém Brodě dvě nádoby toluenu, dne 1. 8. 2018 destilační baňky v

prodejně Verkon s. r. o, v Praze, dne 16. 11. 2018 v prodejnách Hornbach a

ElectroWorld v Praze dva plastové barely a dva vysoušeče vlasů, a dne 5. 11.

2018 ve VDA Alchema 2000 v Praze sedm kilogramů červeného fosforu, dále

obžalovaného P. P. opakovaně vozil do objektu v obci XY, případně jej tam

doprovázel, a při výrobě metamfetaminu vypomáhal zejména při manipulaci s

odpadovým materiálem, dále při úklidu, hlídal zmíněný objekt, obžalovanému P.

P. opakovaně zajišťoval jídlo, a vědom si existence surovin připravených k

dalšímu zpracování hodlal v této pomoci obžalovanému P. P. dále pokračovat, což

mu bylo znemožněno zákrokem policejního orgánu dne 16. 1. 2019, při kterém byl

zadržen, když obžalovaný P. P. takto jednal s vědomím, že rozhodnutím Okresního

soudu v Trutnově ze dne 27. 2. 2018 pod spisovou značkou 2 T 28/2018 byl uznán

vinným jednáním spočívajícím v přechovávání prekursoru pro jiného a posouzeným

dle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody

v trvání jednoho roku podmíněně odložený na zkušební dobu do 5. 10.2021,

přičemž obžalovaný T. P. o citovaném předchozím odsouzení obžalovaného P. P.

věděl.

3. Tímtéž rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněného

L. P.

4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný P. P.,

jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze v neprospěch

obviněných T. P. a L. P., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze

rozsudkem ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 11 To 87/2019, tak, že z podnětu odvolání

státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený

rozsudek ve výrocích o trestech ohledně obviněných T. P. a L. P. Dále podle §

259 odst. 3 tr. ř. ve vztahu ke zrušeným výrokům znovu rozhodl tak, že

obviněného T. P. odsoudil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58

odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř)

roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do

věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku

obviněnému dále uložil peněžitý trest ve výměře 200 (dvou set) denních sazeb,

přičemž výše jedné denní sazby činí 500 Kč (pět set korun), tedy v celkové

výměře 100.000 Kč (sto tisíc korun českých). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku

pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil

náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců.

5. Tímtéž rozsudkem taktéž znovu rozhodl o uložených trestech u obviněného L. P.

6. Odvolání obviněného P. P. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.

Dovolání obviněných a nejvyššího státního zástupce a vyjádření k nim

7. Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláními jednak obvinění P. P.

a T. P., jednak v neprospěch obviněného T. P. nejvyšší státní zástupce.

8. Obviněný P. P. svým dovoláním, opírajícím se o dovolací důvody podle § 265b

odst. 1 písm. g), l) tr. ř. napadá všechny výroky rozhodnutí soudu prvního i

druhého stupně, týkající se jeho osoby, když má za to, že spočívají na

nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení,

a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně,

aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové

rozhodnutí.

9. Ve vztahu k výroku o vině namítá nesprávné hodnocení otázky protiprávního

jednání a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem jako pojmových znaků

trestného činu i nesprávnou aplikaci hmotného práva na zjištěný skutkový stav

danou extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi.

10. Vytýká, že soudy v napadených rozhodnutích a v řízeních jim předcházejících

jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bezdůvodně odmítly

obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a

úplnému hodnocení všech, pro rozhodování relevantních skutečností. Brojí proti

použité právní kvalifikaci, tedy že čin spáchal ve velkém rozsahu jako znaku

trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními

látkami a s jedy. Za spekulativní a bez opory v provedených důkazech označil

závěry soudu ohledně množství jím vyrobeného a zajištěného metamfetaminu a

množství pervitinu, který vyrobit zamýšlel. Nalézací soud vycházel z premisy,

že množství vyrobené psychotropní látky je potřeba rozdělit na tři části, a to

na množství zajištěné při zadržení jeho osoby a obviněného T. P., na množství,

které dle soudu mohl vyrobit v době předcházející zadržení, a množství

psychotropní látky, které by údajně mohl vyrobit ze zajištěných chemikálií,

pokud by nedošlo k zadržení.

11. Pokud jde o výrobu pervitinu v rozhodném období, ten vyráběl pouze pro

potřebu svou a své přítelkyně H. U. Z takto vyrobeného materiálu občas poskytl

nepatrné množství, tzv. „čáru“, za pomoc v domácnosti R. V. a maximálně 2 g mu

někdy dal s sebou. Jeho činnost nebyla ekonomicky motivována, nikdy pervitin

neprodával ani jiným osobám bezplatně neposkytoval. On sám konzumoval asi 0,75

g pervitinu denně, H. U. asi 1 g denně, R. V. od něho mohl získat – i s

množstvím, které bylo u něho nalezeno, maximálně 40 g. Rovněž nebylo prokázáno,

že měl v úmyslu do budoucna vyrábět pervitin tzv. „na kšeft“, ani nebylo žádným

z důkazů vyvráceno, že chemikálie zajištěné policejním orgánem v XY nebyly

určeny pro jeho známého „M.“. Logicky tak nemohl vyrobit v roce 2018 do 16. 1.

2019 větší množství pervitinu, než které s přítelkyní a s V. spotřeboval.

Vychází-li z období uvedeného v žalobě, tj. z 371 dnů, při denní maximální

spotřebě 2 g, pak se jedná o množství 742 g max. Množství 157 g, které mohl

získat ze zajištěných 174,76 gramů pseudoefedrinu (báze) – s ohledem na

podmínky a jeho dovednost by to bylo ale spíše 130 g, což je množství, které by

spotřebovával v budoucnu, prakticky za 65 dní. Mezitím by se snažil ještě

vytěžit nějaký pervitin recyklací zbytkového materiálu z varů, který dostal od

M. spolu s návodem.

12. Soud prvního stupně založil výpočet množství jím vyrobeného pervitinu v

roce 2018 do doby jeho zadržení 16. 1. 2019 na odborném vyjádření z oboru

kriminalistiky, odvětví chemie, přičemž dovodil, že nalezené obaly od

chemikálií musely být dopraveny na statek v XY v rozhodném období plné a jejich

obsah byl spotřebován právě jeho osobou, ačkoliv to vždy popíral a jiný důkaz

soud k dispozici neměl. Je tedy přesvědčen, že soud prvního stupně měl zásadu

in dubio pro reo aplikovat na celý teoretický výtěžek, nikoliv pouze na část,

tedy že snížil teoretický výtěžek o polovinu a druhou polovinu vyhodnotil k

jeho tíži.

13. Určení množství psychotropní látky, které by mohl vyrobit z chemikálií

zajištěných na místě činu, pokud by nedošlo k jeho zadržení, nalézací soud

opřel opět o nepodložené úvahy, že se jednalo o chemikálie, které patřily jemu,

přičemž neuvěřil jeho obhajobě, že byly připraveny pro vařiče „M.“. I v tomto

případě se soud opřel o odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví

chemie, které vycházelo z množství zajištěného jódu, a poté, co zjištěné

množství výtěžnosti podle vymezení v něm uvedených redukoval, dovodil, že

obviněný mohl a hodlal v budoucnu vyrobit dalších nejméně 1.900 g

metamfetaminu. I v tomto případě neexistuje požadovaný ucelený řetězec důkazů,

aby tento závěr obstál, a nalézací soud tak měl zásadu in dubio pro reo

aplikovat i v této části na celé množství, měl-li pochybnosti o existenci osoby

„M.“ a o tom, že chemikálie byly nakoupeny za jeho peníze a pro jeho potřebu.

14. „Vařil-li“ pervitin pro potřebu svou a své přítelkyně, přičemž obchodování

s drogou nebo její poskytování třetím osobám (s výjimkou V.) mu nebylo

prokázáno, není reálné, že by metamfetamin z posledního nedokončeného varu cca

150 g a metamfetamin ze soudem předpokládaného zpracování M. chemikálií (cca

1.900 g) spotřebovával (při denní spotřebě max. 2 g) minimálně 1.025 dní, tedy

téměř 3 roky. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu přitom nevyplývá, že

neuvěřil jeho tvrzení, že mu M. dříve poskytoval pervitin, přenechal mu suchý

odpad z varů v pytlích za účelem extrahování zbytkového metamfetaminu a že ho

naučil postup výroby pervitinu. Závěr soudu prvního stupně vztahující se k

množství vyrobené psychotropní látky a k množství látky, kterou měl (mohl)

údajně vyrobit v budoucnu je nesprávný, neboť výpočty, ze kterých soud

vycházel, nemají oporu v provedených důkazech.

15. Co se týká výroku o propadnutí věci, má za to, že soud prvního stupně

nevzal v potaz skutečnost, potvrzenou i svědkyní J. P., že z peněž u něj

nalezených minimálně 250.000 Kč bylo z jejích zdrojů, a že od svého otce získal

nemalé finanční prostředky z prodeje rodinné nemovitosti. Tyto finanční

prostředky tudíž nemohly být výnosem z trestné činnosti, za kterou byl

odsouzen, když nebylo prokázáno, že by na výrobě pervitinu jakkoliv finančně

participoval. Došlo tak k nesprávným skutkovým zjištěním a k nesprávnému

právnímu posouzení věci.

16. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud

podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn.

11 To 87/2019 ze dne 18. 5. 2020 ve výroku II., i jemu předcházející rozsudek

Krajského soudu v Praze sp. zn. 3 T 51/2019 ze dne 13. 11. 2019, jakož i

všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud

vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst.

1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu

projednal a rozhodl.

17. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství

(dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání obviněného P. P. vyplývá, že

Krajský soud v Praze provedl všechny do úvahy přicházející důkazy, které

řádným způsobem vyhodnotil, přičemž dospěl k logickým skutkovým a právním

závěrům, které v odůvodnění odsuzujícího rozsudku přiléhavě odůvodnil. Rovněž

soud odvolací odvolání obviněného řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se

obsáhle a výstižně vypořádal, a to zejména ohledně problematiky množství

metamfetaminu, který dovolatel vyrobil či zamýšlel vyrobit, a které oba soudy

věnovaly značnou pozornost. Státní zástupce skutková zjištění nalézacího soudu

vtělená do skutkové věty odsuzujícího rozsudku a podrobně rozvedená v

odůvodnění rozsudků obou soudů shledal správnými, přesvědčivě podloženými a s

provedenými důkazy souladnými. Nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů

soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a s nevyhověním jeho

odvolacím námitkám neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými

důkazy nesouladná (a už vůbec ne extrémně), a že byly porušeny základní zásady

trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje.

18. Podle státního zástupce se dovolací námitky obviněného s

jím vytýkanými dovolacími důvody zcela míjí. Pokud uplatnil dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [na který odkázal prostřednictvím

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], pak ten opravňuje

Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních, nikoliv však procesních. V

jeho rámci proto v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu

ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na to ani rozporovat skutková

zjištění, ke kterým soudy na základě provedeného dokazování dospěly, jak

obviněný činí. Netvrdí totiž, že by právě stabilizovaná skutková zjištění

vymezená ve skutkové větě rozsudku Krajského soudu v Praze a podrobně rozvedená

v odůvodnění jeho rozsudku a zejména pak – pokud jde o množství metamfetaminu –

v odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, nenaplňovala znaky zločinu, jímž

byl uznán vinným. Své dovolací námitky totiž s akcentem na nutnost respektovat

princip in dubio pro reo staví výlučně na přesvědčení, že množství

metamfetaminu, který podle soudů vyrobil, a který zamýšlel vyrobit, neodpovídá

skutečnosti, jeho výrobou se neobohatil, a proto ani nebylo namístě

kvalifikovat stíhané jednání jako trestný čin nedovolené výroby a jiného

nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy spáchaný ve velkém

rozsahu ani nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci.

Obviněný tak v naznačeném směru pouze zpochybňuje hodnocení důkazů soudy

prvního i druhého stupně a jimi učiněná skutková zjištění. Takto koncipované

námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod

žádný jiný dovolací důvod) podřadit nelze. Nejsou-li uplatněné námitky

dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou být ani

dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé

alternativě, neboť jeho naplnění je vázáno právě na faktickou existenci

některého z dalších dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) – k)

tr. ř.

19. Pokud jde o množství metamfetaminu, který dovolatel vyrobil

a zamýšlel vyrobit, této problematice se věnovaly oba nižší soudy v odůvodnění

svých rozsudků, v nichž podrobně a do nejmenšího detailu rozvedly, jak k

celkovému rozsahu páchané trestné činnosti dospěly. Soudy rovněž postupovaly

striktně ve prospěch dovolatele, když ve skutkové větě vymezily pouze minimální

množství metamfetaminu, které vyrobil a měl v úmyslu vyrobit.

20. Pokud jde o trest propadnutí věci, soudy neuvěřily výpovědi

svědkyně P., že část peněz pochází z jejích zdrojů. Stejně tak shledaly za

účelovou obhajobu obviněného, že z výroby pervitinu neměl žádný finanční

profit. U obviněného byla při domovní prohlídce nalezena pouze malá část

meziproduktu, konkrétně 174,76 g pseudoefedrinu (báze), z něhož mělo být podle

odborného vyjádření reálně vyrobeno bezmála 160 g metamfetaminu. Výrobu drogy

přitom obviněný realizoval zhruba již v období předchozího roku, kdy takto

vyrobil nejméně 1.761 g metamfetaminu. I po odečtení množství, které

spotřeboval on i jeho přítelkyně H. U., a které poskytl svědku V., stále

disponoval více než 1.000 g pervitinu. Jeho zpeněžením tak nepochybně získal

finanční hotovost, která převýšila finanční částky, ohledně nichž rozhodl

Krajský soud v Praze o propadnutí. Tento trest byl proto obviněnému uložen

zcela po právu. Pokud jde o povahu dovolacích námitek, ty pod jím vytýkané ani

žádné jiné dovolací důvody podřadit nelze. Závěrem státní zástupce navrhl, aby

Nejvyšší soud podané dovolání obviněného P. P. odmítl podle § 265i odst. 1

písm. b) tr. ř.

21. Obviněný T. P. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř. Má za to, že odvolací soud rozhodl na základě nesprávného

právního posouzení skutku, resp. na základě nesprávného hmotněprávního

posouzení.

22. Vrchnímu soudu v Praze vytýká nepoužití aplikace § 58 odst. 1 tr. zák.,

když oproti soudu prvního stupně vzhledem k jeho osobě nevyhodnotil důsledně

provedené důkazy a nevyužil výrazné polehčující okolnosti. Soud správně

poukázal na to, že jeho jednání, na rozdíl od jednání obviněného P. P.,

spočívalo toliko v pomoci k trestnému činu, tedy typově nejméně závažné formě

účastenství, přičemž spodní hranice trestu odnětí svobody ve výměře 8 let by

byla u něj téměř stejná jako u obviněného P. P. Domáhá se mimořádného snížení

trestu odnětí svobody i za využití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jak to

učinil Krajský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 13. 11. 2019. Nesouhlasí s

odůvodněním rozhodnutí vrchního soudu, který polehčující okolnosti citované

soudem prvního stupně shledal pouze za „běžné“, aniž se vypořádal se zjištěním,

že dosud vedl řádný život. Z provedených důkazů přitom vyplývá, že se osobně na

samotné výrobě psychotropní látky nepodílel, tuto nikdy nedistribuoval ani

neprodával. Uložený trest odnětí svobody shledává nepřiměřeně přísným, když

podle jeho názoru se jako dostačující forma nápravy jeví toliko hrozba trestem

odnětí svobody. Bylo tak namístě ukládat trest odnětí svobody výrazně pod

spodní hranicí trestní sazby s podmíněným odkladem jeho výkonu. Navrhl proto,

aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soud v Praze ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 11

To 87/2019, ve vztahu k jeho osobě zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a

rozhodnutí.

23. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství

(dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání obviněného T. P. vyplývá, že

námitku obviněného založenou na nevyužití moderačního práva soudu zakotveného v

§ 58 odst. 1 tr. zákoníku pod jím vytýkaný (ale ani žádný jiný) dovolací důvod

podřadit nelze. Jeho aplikace je totiž na volné úvaze soudu a oproti postupu

předpokládanému v § 58 odst. 4 tr. zákoníku jde o fakultativní postup soudu,

který tento není povinen využít. Na tom nic nemění ani subjektivní přesvědčení

obviněného o údajném naplnění podmínek vymezených ustanovením § 58 odst. 1 tr.

zákoníku. K tomu státní zástupce poukázal, že danou problematiku řeší i

judikatura Nejvyššího soudu. Pouze nad rámec uvedeného doplnil, že pod žádný

dovolací důvod nespadají ani takové námitky, v jejichž rámci je vytýkána

přílišná přísnost uloženého trestu. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud dovolání

obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

24. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 11 To 87/2019,

a to v rozsahu, v jakém jím byl na podkladě odvolání státního zástupce

Krajského státního zastupitelství v Praze podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2

tr. ř. zrušen ohledně obviněného T. P. ve výroku o trestu rozsudek Krajského

soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 3 T 51/2019, jímž byl tento obviněný

uznán vinným a byl mu uložen trest, a nově bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř.

rozhodnuto o uložení trestu tomuto obviněnému, napadl v jeho neprospěch

dovoláním rovněž nejvyšší státní zástupce (dále též „státní zástupce“), a to z

důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že napadeným

rozsudkem byl obviněnému uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním

zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

25. Státní zástupce po shrnutí dosavadního průběhu řízení, jakož i závěrů

odvolacího soudu ohledně aplikace § 58 odst. 5 tr. zákoníku v bodech 42. - 44.

odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že v daném ohledu se s rozhodnutím

odvolacího soudu nelze ztotožnit.

26. V návaznosti na to pak připomněl základní východiska pro

použití moderačního ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, přičemž zdůraznil, že

obecně lze sice souhlasit s premisou, že pomoc k trestnému činu může být

zpravidla méně závažná, než dokonaný trestný čin, avšak zákonodárce současně v

§ 24 odst. 2 tr. zákoníku jasně stanovil, že i na pomoc k trestnému činu se

obecně vzato aplikuje stejná trestní sazba jako na trestný čin dokonaný.

Zdůraznil, že i pro užití § 58 odst. 5 tr. zákoníku musí být dány specifické

okolnosti jak na straně pachatele, tak zejména okolnosti týkající se povahy a

závažnosti jeho protiprávního jednání, neboť samotný fakt, že se jedná o

účastníka na trestném činu, není bez dalšího důvodem pro snížení trestu odnětí

svobody pod dolní hranici trestní sazby. Důvodnost závěru o možnosti aplikace

tohoto ustanovení musí být založena na zhodnocení konkrétních skutečností

charakterizujících čin pachatele, které naplňují znaky pomoci k trestnému činu

a osoby pachatele. V daném ohledu tak odůvodnění napadeného rozhodnutí

odvolacího soudu nemůže z hlediska naplnění podmínek pro mimořádné snížení

trestu odnětí svobody věcně obstát.

27. V prvé řadě státní zástupce poukázal, že pakliže soud

prvního stupně, tak i soud odvolací v podstatě shodně dospěly k závěru, že

participace obviněného T. P. na páchání trestného činu hlavního pachatele

dosahovala takové míry, že se již blížila spolupachatelství, nelze současně

dospět k závěru, že právě charakter jednání tohoto obviněného, jakožto pomoci,

tj. obecně nejmírnější formy trestné součinnosti odůvodňuje uložení trestu

odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby.

28. Závažnost jednání obviněného T. P. podstatně zvyšoval i

dlouhodobý charakter jeho zapojení do páchání žalované trestné činnosti,

přičemž i odvolací soud konstatoval, že jeho jednání sestávalo z celé řady

úkonů a jednalo se tak o dlouhodobou, oboustranně výhodnou spolupráci. Ačkoli

tuto okolnost odvolací soud konstatoval jako argument proti výměře trestu

původně uloženého rozsudkem soudu prvního stupně, nijak ji blíže nehodnotil z

hlediska jejího významu pro aplikaci § 58 odst. 5 tr. zákoníku. Navíc uvedenou

spolupráci oba obvinění neukončili dobrovolně, ale byla ukončena až zásahem

policejního orgánu. Podle státního zástupce tak zmíněné okolnosti ve svém

souhrnu výrazně zpochybňují závěr o možném menším významu pomocného jednání

obviněného T. P.

29. Za rozporuplný označil státní zástupce též závěr odvolacího

soudu, že pomoc obviněného T. P. přispívala k páchání trestného činu „významnou

měrou“, avšak následně tento závěr nekonfrontoval se zákonnými podmínkami pro

mimořádné snížení trestu odnětí svobody, ačkoliv právě míra významu pomoci na

spáchání trestného činu je klíčovým kritériem pro posouzení povahy a závažnosti

činnosti pomocníka. Argumentace napadeného rozsudku tak v tomto smyslu naopak

vyznívá jako přesvědčivé odůvodnění závěru, proč by moderace výroku o trestu

odnětí svobody ve věci aplikována být neměla.

30. Odvolací soud rovněž nevzal v potaz skutečnost, že obviněný

T. P. participoval na výrobě objemu pervitinu více než dvojnásobně

přesahujícího hranici velkého rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr.

zákoníku. Při takové intenzitě naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť

závažného zločinu by přitom míra zapojení pomocníka do spáchání trestného činu

hlavního pachatele musela být skutečně zcela mimořádně nízká, aby aplikaci § 58

odst. 5 tr. zákoníku odůvodňovala. Míra naplnění rozsahu jakožto okolnosti

podmiňující použití vyšší trestní sazby v daném případě prakticky vylučuje i

přiměřenou aplikaci aktuálních judikaturních východisek vyplývajících z

rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1356/2018 a sp. zn. 5 Tdo 1118/2019,

která byla schválena k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na

jednání trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 24. 6. 2020, byť ta se primárně

vztahují k aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

31. Státní zástupce odkázal na závěry doktríny, podle níž

použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku sice není výslovně vázáno na okolnosti

případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá § 58 odst. 1 tr. zákoníku,

ovšem bez jejich zhodnocení by nebylo možné určit jak vysoký trest odnětí

svobody je schopen zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti, a zda

výměra trestu v rámci zákonné trestní sazby by skutečně byla nepřiměřeně přísná

pro pachatele přípravy trestného činu, jeho pokusu nebo pomoci k trestnému

činu. Vyžaduje se, aby příprava trestného činu, jeho pokus a pomoc k jeho

spáchání nedosahovaly závažnosti jiných obvyklých případů. Okolnost, že došlo

pouze k přípravě trestného činu, k pokusu o něj nebo k pomoci k trestnému činu,

však nemůže sama o sobě, bez ohledu na další významné skutečnosti, odůvodnit

snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve smyslu § 58 odst. 5

tr. zákoníku. Rovněž nestačí zjištění, že pachatel, jemuž je ukládán trest za

přípravu k trestnému činu, za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému

činu, dosud vedl řádný život (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník. § 1 až

139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 798 - 799).

32. Z hlediska posuzování podmínek pro aplikaci § 58 odst. 5

tr. zákoníku za zcela irelevantní státní zástupce označil rovněž argumentaci

odvolacího soudu, že role obviněného T. P. byla v posuzovaném případě

zastupitelná, neboť pomoc mohl obviněnému P. P. poskytovat někdo jiný nebo mohl

páchat trestnou činnost sám. Přitom to byl právě obviněný T. P., kdo sehnal

konkrétní nemovitost v XY, v níž výroba drog probíhala, kromě vozidla

taxislužby disponoval živnostenským listem, který mu umožňoval kupovat

jednotlivé, ne zcela běžně dostupné chemické substance. Na straně obviněného

tak existovaly vlastnosti a dovednosti, které naopak usnadňovaly páchání

trestného činu více, než by tomu bylo u jakékoli jiné osoby, popřípadě u

samotného obviněného P. P.

33. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo

212/2020 za irelevantní ze strany odvolacího soudu státní zástupce označil

rovněž porovnávání trestu uloženého hlavnímu pachateli P. P. s výší trestu na

samé spodní hranici zákonného rozpětí, který by bylo nutno uložit obviněnému T.

P.

34. V závěrečném shrnutí nejvyšší státní zástupce uvedl, že

odvolací soud nerespektoval zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu

odnětí svobody v § 58 odst. 5 tr. zákoníku, jak jsou dále rozvedeny i v

relevantní judikatuře (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo

517/2019). Závěr, že uvedené zmírňující ustanovení bylo v nyní předkládané věci

aplikováno nesprávně, přitom nijak neodporuje ani aktuálnímu judikaturnímu

posunu ve vztahu k aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a to i za předpokladu,

že by tam rozvedená východiska měla být přiměřeně použita též při aplikaci § 58

odst. 5 tr. zákoníku. V předkládané věci soudy vůbec nezhodnotily povahu a

závažnost pomoci, kterou obviněný poskytl v míře vytvářející dlouhodobě

mimořádně výhodné podmínky pro výrobu metamfetaminu ve velkém rozsahu.

Napadenému rozsudku státní zástupce vytkl i absenci jakékoli úvahy o tom, zda

trest odnětí svobody uložený takto hluboko pod spodní hranici zákonné trestní

sazby odpovídá možnostem nápravy obviněného.

35. Pakliže vrchní soud výše uvedené skutečnosti řádně

nezhodnotil, a přesto § 58 odst. 5 tr. zákoníku ve věci aplikoval, uložil

obviněnému trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný

čin, jímž byl uznán vinným. Tím své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu

uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S ohledem na

závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 741/2010,

publikovaného pod č. 40/2011 Sb. rozh. tr., dále navrhl zrušení celého výroku o

trestu, ačkoli výrok o uloženém peněžitém trestu jinak žádné vady ve smyslu

uplatněného dovolacího důvodu nevykazuje.

36. Vzhledem k výše uvedenému nejvyšší státní zástupce závěrem

svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za

podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního

soudu v Praze ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 11 To 87/2019, v celém výroku o

trestu ohledně obviněného T. P., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou

část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a

přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl.

III.

Přípustnost a důvodnost dovolání

37. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování

mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných P. P. a

T. P. i nejvyššího státního zástupce jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2

písm. a) tr. ř.], byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze

učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnými osobami [§ 265d

odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. ř.].

38. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení

§ 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými

uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení

zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného

rozhodnutí dovolacím soudem.

39. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným

prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních

vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého

stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je

totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může

doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném

opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno

základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve

smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou

třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a

samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho

důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je

mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět

(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.

ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň

plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání

dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní

pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne

27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými

dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k

revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci

má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d

odst. 2 tr. ř.).

40. Podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který ve svém

dovolání uplatnili jak obviněný P. P., tak i obviněný T. P., lze dovolání

podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo

jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je

pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován

jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale

jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku

o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže

odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících

řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem

nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán

(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně

relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti

skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel

vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále

vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.

Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu av jeho průběhu soudy

musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého

vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu

jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového

stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit

správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř.

ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou

hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového

zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu

právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého

senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo

574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

K dovolání obviněného P. P.

41. Pokud jde o dovolání obviněného P. P., Nejvyšší soud po prostudování

předmětného spisového materiálu shledal, že dovolání je sice formálně opřeno o

dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s

ohledem na shora uvedené je z jeho obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod

uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami,

jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování,

hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení, uplatňuje

námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

V dovolání tak mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci a nabízí své vlastní

hodnocení provedených důkazů (zejména tvrzením, že soudy jednostranně a

nesprávně hodnotily provedené důkazy, že skutková zjištění ohledně celkového

množství metamfetaminu jsou nesprávná a nemají oporu v provedených důkazech, že

nalézací soud vycházel toliko z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky,

odvětví chemie, že jeho činnost nebyla ekonomicky motivována, že nikdy pervitin

neprodával ani jiným osobám bezplatně neposkytoval, že jej „vařil“ toliko pro

sebe a svou přítelkyni, že toliko 40 g celkem poskytl R. V. za pomoc v

domácnosti a další) a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci

(zejména tvrzením, že neexistuje ucelený řetězec důkazů o jeho vině v

přisouzeném rozsahu, že soudy odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování

aj.). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou

soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního

posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustil. Zmíněné

námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v

zákoně taxativně zakotveny.

42. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje

obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí

Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že

právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v

řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele.

Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž

se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s

ústavními principy.

43. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že

soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. „in dubio pro

reo“. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a

potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že

pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění

skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných

pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch

obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se

jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený

(avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

44. Obviněný v rámci dalších dovolacích námitek uvedl, že soudy obou stupňů

odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, aniž by tuto námitku jakkoli

blíže konkretizoval. Obecně v souvislosti s rozsahem dokazování je možno

konstatovat, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že

soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému návrhu vyhovět,

je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je

zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5

tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o

tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je

důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle

vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu

jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Je tedy na úvaze soudu,

jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně

významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9.

7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

45. K problematice tzv. opomenutých důkazů, se v minulosti opakovaně vyjádřil i

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6.

1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn.

III. ÚS 173/02, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II.

262/04), ve kterých podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na

zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění

soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS

733/01 je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze

dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je

argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je

důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je

argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou

skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací

potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité

tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v

dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno

nebo vyvráceno“.

46. Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní

situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu,

přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění

zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích

důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko

okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy

Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a

další).

47. Z pohledu shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení

důvodnosti této dovolací námitky obviněného. Z odůvodnění rozsudku soudu

prvního stupně (č. l. 26, bod 98) vyplývá, že obviněný navrhl doplnit

dokazování znaleckým posudkem z oboru chemie k výtěžnosti odpadních barelů,

dále výslechem svědka R. V., výslechem zpracovatele odborného vyjádření ohledně

množství zajištěného zbytkového materiálu či jeho doplnění ke zjištění, co bylo

možné vyrobit z „recyklátu“. Rovněž navrhl nový znalecký posudek k přezkoumání

jeho duševního stavu. Pokud těmto návrhům na provedení dalších důkazů nalézací

soud nevyhověl, v odůvodnění svého rozsudku náležitě objasnil, z jakých důvodů

navrhované doplnění dokazování pokládal za nadbytečné, když i odvolací soud

shledal, že nalézací soud provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění

skutkového stavu věci, o němž nejsou žádné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5

tr. ř. K tomu dodal, že obviněný ve svém řádném opravném prostředku neúplnost

dokazování nalézacímu řízení ani nevytýkal ani se jeho doplnění nedomáhal.

Nejvyšší soud po zhodnocení předmětné věci dospěl k závěru, že se v

projednávané věci nemůže jednat o existenci tzv. opomenutých důkazů. Ani tuto

námitku proto Nejvyšší soud neshledal jako důvodnou.

48. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů

prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to

odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými

důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán

průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného

soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na

spravedlivý proces např. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou

obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při

žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem

toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze

dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3.

2004, sp. z. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v

tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když

mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé

je patrná logická návaznost.

49. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle

vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu

jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit

skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je

nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak

vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti

významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na

spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí

ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov.

např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08,

str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně

odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §

125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané,

o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při

hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.

50. Předně nutno uvést, že na polemice se skutkovými zjištěními je založena též

námitka, jíž obviněný zpochybňuje rozsah své trestné činnosti tvrzením, že

skutek je značně nadnesený, když závěr soudu prvního stupně při stanovení

celkového množství psychotropní látky, který vycházel jednak z množství

vyrobeného a zajištěného pervitinu při jeho zadržení, dále z množství, které

mohl vyrobit v době předcházející zadržení, jakož i z množství psychotropní

látky, které by mohl vyrobit ze zajištěných chemikálií, pokud by nedošlo k

zadržení, spočívá na pouhých dohadech a spekulacích, které nemají oporu v

provedeném dokazování, přičemž až na tomto podkladě dovozuje nesprávnost užité

právní kvalifikace skutku podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy, že

čin spáchal ve velkém rozsahu.

51. Zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a

psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3

písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze,

proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného

přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo

psychotropní látku, prekursor nebo jed, ač byl za takový čin v posledních třech

letech odsouzen nebo potrestán a spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu.

52. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, o účasti obviněných P. P. a T. P. na

předmětné trestné činnosti pod bodem 1) rozsudku svědčí především jejich

společné návštěvy v domě v XY, které jsou doloženy protokolem o sledování a

také protokolem o jejich zadržení ve zmíněném objektu. Dále je třeba poukázat

na výsledek domovní prohlídky v objektu provedené, jakož i na závěry odborného

zkoumání věcí při ní zajištěných, z nichž je zřejmé, že v objektu se nacházely

věci užívané při výrobě psychotropní látky metamfetaminu. Skutečnost, že s

těmito věcmi oba obvinění manipulovali, dokládá např. vyhodnocení stopy z

nalezených gumových rukavic vyhozených v obci XY T. P., na nichž byla stopa

zanechaná P. P. a také z gumových rukavic nalezených v domě v XY, na nichž byla

stopa zanechaná T. P. Výslechem svědka R. V. byl rovněž prokázán prodej

metamfetaminu jeho osobě. Pokud jde o rozsah jednání obou obviněných, lze

poukázat zejména na odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie. Z

jeho závěrů, z nichž oba soudy vycházely, vyplývá, jaké množství metamfetaminu

bylo vyrobeno spotřebováním surovin z již vyprázdněných obalů, jakož i množství

metamfetaminu, které by bylo možné vyrobit ze surovin dosud nespotřebovaných, a

k jehož výrobě jednání obviněných bezprostředně směřovalo, bylo však znemožněno

policejním zákrokem, při němž byli zadrženi.

53. Jak se z odůvodnění napadených rozsudků podává, na základě provedených

důkazů tak bylo nepochybně prokázáno, že obviněný P. P. za pomoci obviněného T.

P. nejméně v období od počátku roku 2018 do svého zadržení dne 16. 1. 2019

vyrobil přesně nezjištěné množství sypkého materiálu obsahujícího nejméně 1.761

gramů metamfetaminu, z čehož dne 20. 12. 2018 za úplatu předal 15,85 gramů s

obsahem 11,92 gramů metamfetaminu R. V., a další psychotropní látku v množství

157,16 gramu se mu již nepodařilo vyrobit, neboť během její výroby a zpracování

meziproduktu obsahujícího 174,76 gramu psudoefedrinu báze byl dne 16. 1. 2019

Policií České republiky zadržen, přičemž z uložené a dosud nespotřebované a

zajištěné suroviny připravené ke zpracování, zejména 5 kilogramů jódu hodlal

vyrobit dalších nejméně 1.900 gramů metamfetaminu, což mu bylo znemožněno

policejním zákrokem a zajištěním těchto surovin a dalších věcí. Celkem i po

všech redukcích sloužících ve prospěch obviněných tak obviněný P. P. s pomocí

obviněného T. P. vyrobil 1.918,16 gramu psychotropní látky metamfetamin a

dalších 1.900 gramů se pokusil vyrobit, což v součtu představuje množství

3.818,16 gramů metamfetaminu množství, které jednoznačně překračuje hranici

1.500 gramů.

54. Toto množství pervitinu nepochybně naplňuje zákonný znak velkého rozsahu,

přičemž soud prvního stupně vycházel z judikaturních kritérií vymezených v

usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013,

sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 (uveřejněného pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.) a ve

stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn

301/2013 (uveřejněného pod. č. 15/2014 Sb. rozh. tr.), dle kterého je za „větší

rozsah“ považován desetinásobek množství většího než malého (1,5 gramu

pervitinu), „značným rozsahem“ pak je desetinásobek takto určeného většího

rozsahu (tedy od 150 gramů do 1,5 kg pervitinu) a „velkým rozsahem“

desetinásobek takto určeného značného rozsahu (tedy množství převyšující 1,5

kilogramu pervitinu). Tím je odůvodněna právní kvalifikace podle § 283 odst. 3

písm. c) tr. zákoníku.

55. Nutno dodat, že otázce množství metamfetaminu, který obviněný vyrobil a

zamýšlel vyrobit, se krajský soud podrobně věnoval v bodech 104 až 109

odůvodnění rozsudku, kde v podrobnostech a logicky rozvedl, jak k celkovému

rozsahu předmětné trestné činnosti dospěl, přičemž své skutkové a právní závěry

opřel zejména o východiska vyplývající z odborných vyjádření z oboru

kriminalistiky, odvětví chemie. S těmito se plně ztotožnil i soud odvolací, na

jehož podrobnou argumentaci ohledně dané problematiky, kterou shrnul v bodech

21 až 33 odůvodnění rozsudku lze též plně odkázat. K uvedenému pak lze pro

úplnost uvést, že oba soudy postupovaly ve smyslu zásady in dubio pro reo ve

prospěch obviněných, když jim bylo kladeno za vinu pouze minimální množství

metamfetaminu, který obviněný P. P. vyrobil a zamýšlel vyrobit. K těmto

zjištěním a z nich vyvozeným právním závěrům tak Nejvyšší soud nemá žádných

výhrad.

56. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání

nedopustil v přisouzeném rozsahu, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů

velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily

důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím

důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích

vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6

tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost,

jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak

korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném

rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto

činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný

svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu

zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními

látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr.

zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku. Z

hlediska zavinění shledal soud z pohledu subjektivní stránky popsaného jednání

u obviněného zavinění ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a)

tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům základní i kvalifikované skutkové

podstaty. K podrobnostem lze také odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů.

Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z vad, s nimiž obviněný spojoval nesprávné

právní posouzení předmětného skutku. Nejvyšší soud konstatuje, že postupem

soudů obou stupňů nebyly porušeny ani žádné zásady související se spravedlivým

procesem, jak je zakotven v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod či čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a

svobod ani princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny ani z nich

vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je obviněným namítáno.

57. Lze dodat, že v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními

Krajského soudu v Praze, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud

v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, Nejvyšší soud

neshledal žádný obviněným namítaný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah

Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury

Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS

125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11

Tdo 1453/2014).

58. Pochybení Nejvyšší soud neshledal ani ohledně uložení trestu

propadnutí věci podle ustanovení § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a

to jednak finanční hotovosti ve výši 514.831 Kč, 871,20 polských zlotých a

telefonu značky Samsung GE-E 1081 T včetně SIM karty. Těžiště námitek

obviněného spočívá v tvrzení, že soud prvního stupně nevzal v potaz skutečnost

potvrzenou svědkyní J. P., že minimálně 250.000 Kč bylo z jejích zdrojů, kdy

částka ve výši 100.000 Kč byla určena k postavení počítače pro její osobu a

poskytla mu dále půjčku na rekonstrukci bytu ve výši 250.000 Kč, tedy celkem

350.000 Kč, zbytek obdržel od svého otce, když z prodeje rodinné nemovitosti

získal 2.500.000 Kč. Zejména však soudy obou stupňů odhlédly od prokazatelného

faktu, že tyto finanční prostředky nemohly být výnosem z trestné činnosti, za

kterou byl odsouzen, když nebylo prokázáno, že by na výrobě pervitinu jakkoliv

finančně participoval.

59. Pokud dovolatel brojí proti učiněným skutkovým zjištěním stran původu

zajištěných finančních částek, ohledně nichž mu byl vysloven trest propadnutí

části majetku, nutno konstatovat, že i tyto námitky žádnému dovolacímu důvodu

neodpovídají, neboť jsou založeny toliko na polemice se skutkovými zjištěními,

přičemž oba soudy se jimi zabývaly a vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.

Pro úplnost lze dodat, že důkazy provedené v průběhu trestního řízení zcela

zjevně svědčí o tom, že soud prvního stupně založil svá skutková zjištění i ve

vztahu k této dovolací námitce, na relevantních důkazech. Pokud rozhodl o

propadnutí finanční částky v celkové výši 514.831 Kč, která byla zajištěna na

různých místech při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor s tím,

že se bezpochyby jedná o finanční částku získanou trestným činem či jako odměnu

za něj, tedy o výnos z prodeje psychotropní látky, když neuvěřil tvrzení

obviněného ani jeho bývalé manželky J. P., že část prostředků mu poskytla ona,

neshledal ani odvolací soud ohledně těchto závěrů žádných pochybení. Stejně tak

se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, pokud dále podle § 70 odst. 2 písm. a)

tr. zákoníku rozhodl o propadnutí finanční částky 871,20 polských zlotých a

telefonu zn. Samsung GE-E 1081 T včetně SIM karty, neboť se jednalo

prokazatelně o věci, kterých bylo užito ke spáchání trestného činu či byly k

trestné činnosti určeny, neboť polské zloté sloužily k nákupu léků a telefon ke

komunikaci s odběrateli. Ve shodě se závěry soudů obou stupňů Nejvyšší soud

konstatuje, že obviněnému nebyl trest propadnutí věci uložen v rozporu se

zákonem a námitky, které v tomto ohledu vznesl, vycházejí z jiných skutkových

zjištění, než ke kterým dospěly oba nižší soudy. Již proto nemohou být

hodnoceny jako důvodné ve smyslu naplnění jím uplatněného dovolacího důvodu.

60. Jestliže obviněný P. P. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. ř. dále napadal výrok o uloženém trestu, tak v tomto ohledu neuplatnil

žádnou konkrétní námitku. Pro úplnost lze dodat, že v úvahu přicházející důvod

dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl

uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve

výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl

uznán vinným.

61. Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu (např. č. 22/2003 Sb. rozh.

tr.), podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu

odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci

zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy

jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští,

nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem pro trestný čin,

jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném

druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií

uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (nyní § 39 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku

toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v

dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §

265b odst. 1 tr. ř. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti

druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v

důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností,

jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní

sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně

vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní

posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např.

pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného

trestu za pokračování v trestném činu. Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým

východiskům nelze nekonkrétní výtku obviněného P. P. směřující proti uloženému

trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit, neboť o

žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. V této souvislosti je

třeba rovněž připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž

měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost

vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1.

6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013,

sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Jen pro

úplnost tak lze dodat, že výše i druh uloženého trestu odpovídá kritériím

uvedeným v § 37 – § 39 tr. zákoníku, zohledňujícím okolnosti případu, včetně

hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy,

přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a míru

společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání.

62. Namítá-li obviněný, že dovolání směřuje i do rozsudku odvolacího soudu,

kterým bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání, zjevně touto svou

námitkou chtěl uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,

přičemž z obsahu jeho námitek lze dovodit, že jej uplatnil v jeho druhé

alternativě, je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí

řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a

odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené

zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán

důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst.

1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním

dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je

vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný

opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm.

a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny

procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání

odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř.,

ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při

odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa

druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z

jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (alternativa první), ale

řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou

ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

63. Přezkoumával-li soud druhého stupně napadené rozhodnutí uvedené v § 265a

odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku

(odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal

takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a

u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj.

byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod

dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou

této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je

skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého

stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával

napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném

opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou

zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.

ř. Protože dovolací námitky obviněného P. P. uplatněné pod dovolacím důvodem

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadaly pod daný dovolací důvod, nemůže

být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl

na jejich existenci založen.

K dovolání obviněného T. P.

64. Obviněný T. P. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř. napadl výrok o uloženém trestu odnětí svobody, který shledává

nepřiměřeně přísným, když je přesvědčen, že v jeho případě měl odvolací soud

stejně, jak to učinil soud prvního stupně s ohledem na výrazné polehčující

okolnosti, jimž nevěnoval dostatečnou pozornost, přistoupit k mimořádnému

snížení uloženého trestu odnětí svobody za využití § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

65. Co se týče uplatnění dovolacích námitek vůči druhu a výměře uloženého

trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání

zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §

265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen

druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu

stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který

zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí

zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §

52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v

konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit

některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004,

sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se pak týká jen těch odstupňovaných druhů

trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu

např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu

činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý

trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom

uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní

sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného

užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).

66. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře

uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až §

42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak

mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne

21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; oproti tomu k námitkám proti výroku o

trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

srov. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS

492/17, body 49. a násl.].

67. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve

smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,

je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o

výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení

hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení

soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo

úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002,

uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

68. Jak Nejvyšší soud připomněl již výše, danou námitku spočívající v neužití

moderačního práva soudem zakotveného v § 58 odst. 1 tr. zákoníku nelze podřadit

pod obviněným uplatněný, ale ani žádný jiný zákonný dovolací důvod. Aplikace

uvedeného ustanovení je totiž na volné úvaze soudu (oproti postupu podle § 58

odst. 4 tr. zákoníku jde o fakultativní postup soudu, který tento není povinen

dané ustavení využít). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž platí,

že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřazovat

námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle § 58 odst. 1 tr.

zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Uvedené totiž

vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť

by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením § 58

odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6.

2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).

69. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit výjimečný

charakter ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. K tomu lze

stručně poznamenat, že aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku zásadně

nemohou odůvodnit standardní polehčující okolnosti na straně pachatele.

Předpokladem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici

trestní sazby ve smyslu uvedeného ustanovení jsou takové okolnosti spáchaného

činu či poměry pachatele, které se musí vyznačovat (alespoň v nějakém smyslu)

jistou neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodní předpoklad, že

ani trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit

jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7

Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Postup podle § 58 odst.

1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti,

např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a

učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí

svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš

přísný (obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1966, sp. zn. 4

Tz 14/66, uveřejněné pod č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Samozřejmě mimo

takových okolností případu či poměrů pachatele však musí být splněny i další

zákonné předpoklady – tj. že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by

bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a nápravy pachatele lze dosáhnout i

trestem odnětí svobody kratšího trvání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník

I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 a násl.).

70. Rovněž lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014,

sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr., podle něhož

pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter

tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit

splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv

polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo

kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují

závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt

charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný

spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám

nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.).

71. V neposlední řadě lze zmínit závěry vycházející z usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne

30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019 (uveřejněné pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr.)

danou problematikou se zabývající, z nichž vyplývá, že:

„Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské individualizace

trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jeho použití je třeba

zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu

činu a konkrétnímu pachateli. Postup podle citovaného ustanovení je namístě

především tehdy, jestliže určitá okolnost, která může být i znakem příslušné

skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje při porovnání s ostatními

případy, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi (např. se

značným časovým odstupem od spáchání trestného činu) odůvodňuje shovívavější

přístup k potrestání pachatele, anebo pokud teprve souhrn více okolností daného

případu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně

přísné a postačí i mírnější postih pachatele k jeho nápravě“.

„Může jít především o ty situace, kdy polehčující okolnosti (§ 41 tr. zákoníku)

a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě

přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich

je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě hodnotit ji jako okolnost

významně polehčující (např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za

kterých pachatel spáchal trestný čin, aniž by si je byl způsobil). Je tomu tak

i tehdy, jestliže některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu – bez

ohledu na to, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty –

byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila

společenskou škodlivost daného případu a snížila ji pod obvyklou mez natolik,

že je namístě mírnější trestní postih, než jaký zákon obecně předpokládá.

Podobný význam může mít i delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu

(§ 39 odst. 3 tr. zákoníku), aniž její délku zavinil pachatel. V uvedených

případech může být mimořádné snížení trestu odnětí svobody odůvodněno též tím,

že pachateli byl uložen vedle trestu odnětí svobody další druh trestu, např.

trest zákazu činnosti nebo peněžitý trest, který vhodně doplní působení

zmírněného trestu odnětí svobody.“

72. Jestliže tedy obviněný poukazuje, že jeho podíl na trestné činnosti

spočíval toliko v pomoci, přičemž na samotné výrobě psychotropní látky se

nepodílel ani tuto nikdy nedistribuoval, jakož že i vzhledem k jeho dosavadnímu

životu a osobnostnímu profilu lze účelu trestu dosáhnout i uložením trestu

odnětí svobody s podmíněným odkladem, jak to učinil soud prvního stupně, je

třeba říci, že uvedené okolnosti případu nejsou samy o sobě ničím mimořádné.

Obdobně je tomu i v případě jeho osobních poměrů, které se nijak nevymykají

standardu řádného občana.

73. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných

P. P. a T. P. proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla

podána z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

K dovolání nejvyššího státního zástupce

74. Nejvyšší státní zástupce v dovolání opírajícím se o dovolací důvod uvedený

v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zaměřeném pouze proti výroku o trestu odnětí

svobody vytýká, že odvolací soud na případ obviněného T. P. nesprávně aplikoval

ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, když podmínky pro toto moderační

ustanovení nebyly splněny a skutečnosti, které odvolací soud uváděl na podporu

svého závěru, nejvyšší státní zástupce neshledal významnými do té míry, aby je

bylo možné považovat za natolik mimořádné, že by mohly naplnit požadavek § 58

odst. 5 tr. zákoníku. Nešlo o neobvyklé okolnosti odůvodňující možnost snížení

trestu pod jeho dolní hranici.

75. Nejvyšší soud na základě posouzení obsahu podaného dovolání a vymezeného

dovolacího důvodu zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo

uplatněno v souladu s podmínkami § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož

lze napadnout výrok o trestu, jímž byl obviněnému uložen takový druh trestu,

který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu

stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitky

nejvyššího státního zástupce proti výroku o trestu odnětí svobody, který byl

obviněnému uložen pod dolní hranici trestní sazby, jsou jednak podřaditelné pod

ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a jednak jsou i důvodné.

76. V posuzovaném případě dovolatel napadá nesplnění podmínek stanovených v § 58

odst. 5 tr. zákoníku při ukládání trestu odnětí svobody odvolacím soudem, což

lze označit za vadu spočívající v uložení tohoto trestu mimo trestní sazbu

stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným

(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003,

uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, svazek

26, č. T 617). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán

ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový

druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo

trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný

uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména

případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52

tr. zákoníku (resp. v § 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti právnických osob a

řízení proti nim, příp. trestních opatření uvedených v § 24 odst. 1 zákona o

soudnictví ve věcech mládeže) bez splnění těch podmínek, které zákon

předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě pachateli za určitý čin nebylo

možno uložit některý druh trestu též s ohledem na zvláštní zákonné podmínky pro

jeho uložení. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch

odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním

zákonem. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných

prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí

svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou, trestu zákazu

pobytu. V případě trestu odnětí svobody možnost uplatnění této alternativy

nastupuje též tehdy, byl-li napadeným rozsudkem uložen trest ve výměře mimo

trestní sazbu stanovenou pro konkrétní trestný čin, např. pod jeho dolní

hranici při aplikaci § 58 tr. zákoníku, aniž byly splněny všechny zákonné

podmínky pro takový postup. V takovém případě dovolání nejvyššího státního

zástupce podané v neprospěch obviněného z těchto důvodů deklarovaný důvod

naplňuje. Naopak zpravidla opačný závěr by bylo nezbytné učinit, pokud by se

obviněný prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu domáhal nového uložení trestu

odnětí svobody nikoli v rámci zákonného rozpětí dané trestní sazby, nýbrž pod

její dolní hranici s poukazem na § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

77. Použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku sice není výslovně vázáno na okolnosti

případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá § 58 odst. 1 tr. zákoníku,

ovšem bez jejich zhodnocení by nebylo možné určit jak vysoký trest odnětí

svobody je schopen zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti a zda

výměra trestu v rámci zákonné trestní sazby by skutečně byla nepřiměřeně přísná

pro pachatele přípravy trestného činu, jeho pokusu nebo pomoci k trestnému

činu. Protože u přípravy, pokusu a pomoci jde podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku o

snížení trestu odnětí svobody, které je mimořádné, na čemž zásadně nic nemění

ani vývoj judikatury naznačený v rozhodnutích uveřejněných pod č. 28/2020 Sb.

rozh. tr., vyžaduje se, aby příprava trestného činu, jeho pokus a pomoc k jeho

spáchání nedosahovaly závažnosti jiných obvyklých případů. Povaha a závažnost

přípravy, pokusu a pomoci se budou posuzovat především podle hledisek uvedených

v § 39 odst. 6 písm. b), c) tr. zákoníku. Povaha přípravy, pokusu a pomoci bude

vyplývat zejména z charakteru podniknutého jednání, z jeho formy a závažnosti

trestného činu, k němuž směřovaly. Závažnost je dána především typovou

závažností trestného činu, dále tím, do jaké míry se příprava a pokus rozvinuly

a jaké skutečnosti zabránily dokonání trestného činu. Okolnost, že došlo pouze

k přípravě trestného činu, k pokusu o něj nebo k pomoci k trestnému činu, však

nemůže sama o sobě, bez ohledu na další významné skutečnosti, odůvodnit snížení

trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve smyslu § 58 odst. 5 tr.

zákoníku. Rovněž nestačí zjištění, že pachatel, jemuž je ukládán trest za

přípravu k trestnému činu, za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému

činu, dosud vedl řádný život (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník. § 1 až

139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 798 - 799).

78. Jedná se o „mimořádné snížení trestu odnětí svobody“, nikoliv o pravidelný

postup soudu, a proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující

skutečnosti (polehčující okolnosti) ani přesvědčení soudu, že trest odnětí

svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš

přísný (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Použití

tohoto institutu je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě

odůvodněno (srov. č. I/1965 Sb. rozh. tr.). Pro aplikaci tohoto ustanovení je

nutné respektovat jeho výjimečný charakter a použít ho jen v těch případech,

kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech výše uvedených podmínek. Nemůže se

jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které

se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují

a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto

předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných, např. věk blízký věku

mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných

poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným

jednáním poškozeného apod. (srov. rozhodnutí pod č. 24/2015-I., Sb. rozh. tr.).

79. V kontextu s výše uvedeným je tedy potřebné při aplikaci § 58 odst. 5 tr.

zákoníku umožňujícího uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní

sazby pachateli, jenž se dopustil pokusu trestného činu či pomoci k trestnému

činu (k jeho pokusu), vycházet z podrobného a přesvědčivého zhodnocení naplnění

zákonných podmínek, na něž je snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby

vázáno. Důvodnost závěru o možnosti aplikace tohoto ustanovení musí být

primárně založena na zhodnocení konkrétních skutečností charakterizujících čin

pachatele, které naplňují znaky pokusu trestného činu či pomoci k trestnému

činu (k jeho pokusu) a osoby pachatele.

80. Pro aplikaci § 58 odst. 5 tr. zákoníku musejí být splněny následující

podmínky:

a) s ohledem na povahu a závažnost pokusu, resp. pomoci k trestnému činu (k

jeho pokusu) by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené tímto zákonem

bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a

b) nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání.

81. Odvolací soud se ve vztahu k výroku o trestu uloženém obviněnému T. P.

zabýval aplikací § 58 odst. 5 tr. zákoníku v odůvodnění svého rozhodnutí v

bodech 42. až 44. napadeného rozsudku. Konstatoval, že oproti soudu prvního

stupně neaplikoval § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jehož uplatnění vázal soud

prvního stupně na osobu obviněného, neboť jím zdůrazňované okolnosti shledal

pouze za běžné polehčující okolnosti, které navíc nejsou dány v žádné mimořádné

kvalitě. Dále zdůraznil, že k těmto polehčujícím okolnostem přistupuje

okolnost, že jednání obviněného spočívalo v pomoci k trestnému činu, tedy v

typově nejméně závažné formě účastenství. Zároveň poukázal, že role obviněného

byla v zásadě zastupitelná. Zohlednil rovněž, že v případě uložení trestu na

samé spodní hranici zákonné trestní sazby by bylo nutno obviněnému T. P. uložit

trest ve výměře osmi let a šlo by tedy téměř o takovou výměru, jaká byla

stanovena spoluobviněnému P. P. V rozporu s touto argumentací však při úvahách

ohledně konkrétní výměry trestu následně přitom poukázal na to, že jednání

obviněného bylo dlouhodobé a sestávalo z celé řady úkonů, z nichž některé

přispívaly k páchání trestného činu „poměrně významnou měrou“ a „blížily se tak

již spolupachatelství“. Dovodil proto, že je třeba obviněnému uložit již trest

nepodmíněný, přičemž za adekvátní shledal trest v trvání čtyř roků.

82. Na uvedeném rozporuplném argumentačním podkladě nelze než dojít k závěru,

že odvolacím soudem došlo při ukládání trestu odnětí svobody k nezákonnému

vybočení pod spodní hranici zákonné trestní sazby v důsledku nesprávného užití

§ 58 odst. 5 tr. zákoníku, jehož podmínky v tomto případě naplněny nebyly.

83. V případě aplikace § 58 odst. 5 tr. zákoníku se jedná o snížení trestu

odnětí svobody, které je mimořádné, a je tedy třeba, aby v daném případě pomoc

obviněného ke spáchání trestného činu nedosahovala závažnosti jiných obvyklých

případů, ale její povaha vyplývala zejména z charakteru podniknutého jednání

obviněného, z jeho formy a závažnosti trestného činu, k němuž směřovaly.

Závažnost je dána především typovou závažností trestného činu, dále tím, do

jaké míry se rozvinula a jaké skutečnosti zabránily dokonání trestného činu.

Okolnost, že počínání obviněného nemělo charakter spolupachatelství, nýbrž

pouze pomoci k trestnému činu a jednalo se tedy o typově nejméně závažnou formu

účastenství, přičemž role obviněného byla zástupná, jak dovodil odvolací soud,

nemůže sama o sobě, bez ohledu na další významné skutečnosti, odůvodnit snížení

trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve smyslu § 58 odst. 5 tr.

zákoníku.

84. Jak již bylo výše poukázáno, do značné míry působí rozporuplně argumentace

odvolacího soudu, když na jedné straně konstatuje, že počínání obviněného

spočívalo pouze v pomoci k trestnému činu a že jeho role byla zastupitelná, a

oproti tomu současně dospívá k závěru, svědčícímu pro nepoužití § 58 odst. 5

tr. zákoníku, když konstatuje, že jednání obviněného T. P. nebylo ojedinělé,

ale naopak bylo dlouhodobé, sestávající z celé řady úkonů, z nichž některé

přispívaly k páchání trestného činu poměrně významnou měrou, takže se

participace obviněného na páchání trestné činnosti obviněného P. P. již blížila

spolupachatelství. Akcentoval tedy, že obviněný hrál v trestné činnosti

podstatnou roli a že jeho úloha v trestné činnosti byla značná, neboť aktivně

plnil pokyny spoluobviněného P. P., přestože věděl, že jde o protiprávní

jednání. To jsou ovšem skutečnosti, které by spíše svědčily pro závěr, že jeho

trestná činnost posouzená jako pomoc se co do závažnosti z běžného rámce typově

obdobných případů nikterak nevymykala. Jak přitom přiléhavě uvedl státní

zástupce, míra významu pomoci na spáchání trestného činu je klíčovým kritériem

pro posouzení povahy a závažnosti činnosti takového pomocníka. Tyto okolnosti

odvolací soud nicméně v souvislosti s podmínkami pro mimořádné snížení trestu

odnětí svobody náležitě nevyhodnotil.

85. Uvádí-li dále odvolací soud, že charakter jednání obviněného T. P.

odůvodňuje uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní

sazby, tomuto tvrzení nenasvědčuje ani zjištění, že obviněný T. P. se na

trestné činnosti P. P. podílel zejména tím, že v Polsku opakovaně zajišťoval

léky Cirrus a Sudafed obsahující pseudoefedrin, potřebné k výrobě

metamfetaminu, že to byl on, kdo zajistil pronájem nemovitosti v XY, v níž

probíhala výroba drog, disponoval živnostenským listem, který mu umožňoval

kupovat ne zcela běžně dostupné chemické substance, opakovaně P. P. do objektu

v XY vozil, tomuto opakovaně zajišťoval jídlo, hlídal zmíněný objekt, při

výrobě metamfetaminu vypomáhal zejména při manipulaci s materiálem a při úklidu

a další. Rozsah, povaha a délka doby provádění těchto různorodých činností,

jimiž se podílel na posuzované trestné činnosti, rozhodně nesvědčí o naplnění

podmínek předpokládaných ustanovením § 58 odst. 5 tr. zákoníku. Nelze též

pominout, že obviněný T. P. byl přítomen nákupu a dovozu léků k výrobě

metamfetaminu v Polsku ze strany P. P. ve věci Okresního soudu v Trutnově sp.

zn. 2 T 28/2018, v níž byl slyšen jako svědek. Přitom v posuzované věci pak

stejné (obdobné) léky k výrobě metamfetaminu vozil z Polska pro obviněného P.

Je tedy zjevné, že tyto okolnosti ve svém souhrnu zpochybňují závěr o menším

významu pomocného jednání obviněného, které by však pro aplikaci § 58 odst. 5

tr. zákoníku muselo být mimořádně nízké.

86. Státnímu zástupci nutno přisvědčit, že odvolací soud rovněž dostatečně

nezohlednil, že obviněný napomáhal P. P. páchat závažnou drogovou trestnou

činnost a podílel na tak výrobě takového množství pervitinu, které více než

dvojnásobně překročilo zákonné kvalifikační minimum pro stanovení znaku „ve

velkém rozsahu“ ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Dále nelze v

této souvislosti přehlédnout, že ukončení protiprávního jednání obviněných bylo

zcela nezávislé na vůli obviněných, když k tomuto došlo až v důsledku zásahu

Policie České republiky, a nikoliv proto, že by od svého dalšího protiprávního

jednání sami dobrovolně upustili.

87. Rovněž na podporu úvah, že nápravy obviněného lze dosáhnout i uložením

trestu odnětí svobody kratšího trvání, odvolací soud prakticky ničím

nepodložil, když v rámci vyhodnocení osobních poměrů pachatele pouze zdůraznil

jeho dosavadní bezúhonnost a jeho doznání k podstatné části rozhodných

skutkových okolností. Tyto okolnosti však z hlediska posouzení existence

podmínek vyžadovaných § 58 odst. 5 tr. zákoníku nemají samy o sobě potřebný

význam.

88. Ve vztahu k argumentaci vrchního soudu porovnáním trestů u obviněných P. P.

a T. P. z pohledu jejich účasti na posuzované trestné činnosti opírající se o

tvrzení, že výměra trestu odnětí svobody, jaká byla stanovena spoluobviněnému

P. P. jako hlavnímu pachateli, by v případě obviněného T. P. představovala

zcela zřejmý nepoměr, a proto v jeho případě uložení trestu odnětí svobody pod

dolní hranici trestní sazby za užití § 58 odst. 5 tr. zákoníku je namístě, lze

připustit, že zásada diferenciace ukládání trestních sankcí ve skupinových

věcech obecně je předpokladem účinné soudní individualizace trestu. Zároveň

však nutno odvolacímu soudu vytknout, že zmíněnou zásadu přecenil na úkor

zákonnosti aplikace použitého ustanovení, když v řízení nevyšla najevo žádná

mimořádná okolnost, která by čin obviněného T. P. posouvala pod běžnou hranici

trestnosti srovnatelných jednání, a která by ve svém důsledku znamenala výrazně

nižší závažnost jeho jednání a tím pádem i nepřiměřenou přísnost trestu odnětí

svobody, byť by byl obviněnému vyměřen při spodní hranici standardní zákonné

trestní sazby.

89. K tomu lze odkázat na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne

3. 3. 2020, sp. zn. 4 Tdo 216/2020, podle nichž: „nelze tolerovat praxi, kdy

soud v zájmu jejího faktického vyjádření v individuální trestní věci zvolí

cestu nesprávné či nedostatečně odůvodněné aplikace (resp. porušení) jiného

hmotněprávního ustanovení zákona upravujícího ukládání trestních sankcí“.

90. Při ukládání trestu je potřebné brát v úvahu vyváženost represivního a

preventivního působení trestu, jehož dosažení musí vést (při zohlednění

individuálního postihu konkrétního jednice za jím konkrétně spáchaný delikt) k

tomu, aby uložený trest (při uvážení požadavku formulovaného zněním § 38 tr.

zákoníku stran přiměřenosti trestních sankcí) z hlediska generálně

preventivního zajistil ochranný efekt trestu ve vztahu k ostatním

potencionálním pachatelům. Tedy, aby v tomto směru působil jako jasný signál

adresovaný ostatním členům společnosti stran vymezení toho, jaké jednání je

nežádoucí, v čem je smysl trestněprávních norem a jaké důsledky jsou neodvratně

spjaty s pácháním trestných činů (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo

hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. B. Beck, 2012. s. 555.).

91. Vzhledem k tomu, že učiněná skutková zjištění a argumentace odvolacího

soudu rozhodně nepodporují u obviněného T. P. důvodnost aplikace § 58 odst. 5

tr. zákoníku, musel Nejvyšší soud přisvědčit dovolání nejvyššího státního

zástupce a dospět k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. byl v posuzované věci naplněn (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29.

8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 517/2019, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018,

ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019).

92. Obviněný s ohledem na vyslovenou vinu účastenstvím ve formě pomoci podle §

24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zvlášť závažném zločinu nedovolené výroby a

jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.

1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu

podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, byl ohrožen uložením trestu odnětí svobody v

rámci trestní sazby od osmi do dvanácti let. Odvolací soud svým postupem při

ukládání trestu odnětí svobody pod dolní hranici této trestní sazby pochybil.

Přitom ze všeho shora uvedeného je zřejmé, že vlastně ani řádně neodůvodnil, z

jakých důvodů k aplikaci § 58 odst. 5 tr. zákoníku přistoupil a jaké jsou tedy

ty výjimečné okolnosti, pro které trest odnětí svobody obviněnému takto snížil,

popřípadě takové okolnosti vyložil poněkud protichůdně. Skutečnost, že trestná

činnost obviněného zůstala jen ve formě pomoci, sama o sobě neodůvodňuje

aplikaci § 58 odst. 5 tr. zákoníku, neboť ta je podmíněna existencí jak

okolností majících vliv na povahu a závažnost posuzované trestné činnosti, tak

okolností spolehlivě odůvodňujících závěr, že k nápravě pachatele postačí i

trest kratšího trvání, než je vymezen v rámci zákonné trestní sazby. Pokud by

zákonodárce v případech přípravy, pokusu či pomoci k trestnému činu zamýšlel

bez dalšího uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici, pak by tento

postup v § 58 odst. 5 tr. zákoníku výslovně uvedl. V tomto ustanovení jde však

o postup fakultativní, který musí soud řádně podložit splněním výše již

uvedených zákonných podmínek. To se v posuzované věci rozhodně nestalo.

93. Nejvyšší soud proto k dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v

neprospěch obviněného T. P. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí

odvolacího soudu jak ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu u

obviněného T. P., a s ohledem na zásadu ne bis in idem založenou překážkou rei

iudicatae, Nejvyšší soud u něj rovněž zrušil výrok o peněžitém trestu (k tomu

srov. rozhodnutí pod č. 10/1997 a č. 40/2011 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud

podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil i všechna další rozhodnutí na

zrušené rozhodnutí obsahově navazující, jež zrušením pozbyla svého podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc

obviněného znovu projednal v rozsahu zrušení dovoláním napadeného rozsudku a v

souladu se zákonem rozhodl o trestu ohledně tohoto obviněného.

94. Při novém projednání věci a rozhodování o ní je Vrchní soud povinen se

řídit výše uvedenými závěry Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud přitom zcela

nevylučuje, aby v novém řízení se Vrchní soud v Praze také blíže zabýval tím,

zda okolnosti případu nebo poměry obviněného nejsou takové povahy, aby dávaly

prostor pro aplikaci moderačního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, když

těmito skutečnostmi se soudy dosud zabývaly dosti povrchně. V tomto směru také

zváží hlediska naznačená ve výše již citovaném č. 28/2020 Sb. rozh. tr. Bude

však povinen případné mimořádné snížení trestu odnětí svobody u obviněného v

rozhodnutí řádně odůvodnit, především s akcentem na výjimečné okolnosti, které

jej povedou k užití uvedeného ustanovení, a tedy k případnému uložení trestu

odnětí svobody pod zákonnou trestní sazbou stanovenou na trestný čin, kterým

byl obviněný již pravomocně uznán vinným.

95. Obviněný T. P. vykonává trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, který mu

byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 3 T

51/2019, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2020, sp.

zn. 11 To 87/2019, a kterým byl uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle

§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zvlášť závažném zločinu nedovolené výroby

a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283

odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaném a

dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

96. S ohledem na ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. a výsledek dovolacího řízení,

když výše uvedený trest odnětí svobody byl tímto usnesením zrušen, bylo nutné,

aby Nejvyšší soud rozhodoval o vazbě obviněného T. P., když pro další výkon

trestu odnětí svobody chybí v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu zákonný

podklad. Poté, co Nejvyšší soud obviněného vyslechl ke skutečnostem významným

pro své rozhodnutí, dospěl k následujícím závěrům.

97. Předně je třeba připomenout, že obviněný T. P. byl, a to i přes kasační

zásah Nejvyššího soudu, již pravomocně uznán vinným účastenstvím ve formě

pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zvlášť závažném zločinu

nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s

jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku dílem

dokonaném a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za který je

ohrožen uložením trestu odnětí svobody v trvání od osmi let až do dvanácti let.

Dále lze poznamenat, že ke kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu došlo výlučně

v důsledku důvodného dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch

obviněného.

98. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva [ve věci Wemhoff proti

Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, § 9], rozhodnutí Ústavního soudu [I. ÚS

185/14, III. ÚS 2998/17], ale i Nejvyššího soudu [např. sp. zn. 11 Tdo

1380/2017, sp. zn. 11 Tdo 239/2017] mj. vyplývá, že „..zbavení osobní svobody

po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno

za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy

(„zákonné zatčení nebo jiné zbavení osobní svobody za účelem předvedení před

příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo

jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání

trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“), ale jde o zákonné uvěznění po

odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy“. Z daného pak

vyplývá, že Úmluva považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním

odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením.

To platí tím spíše, když u obviněného byla již pravomocně vyslovena vina výše

označenou zvlášť závažnou trestnou činností.

99. Nelze tedy přehlédnout, že v posuzované věci dovolací soud vyhověl dovolání

nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch tohoto obviněného do výroku

o trestu, a že v dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem

Nejvyššího soudu ohledně ukládání trestu odnětí svobody obviněnému. Aniž by

nicméně dovolací soud předjímal výsledek rozhodnutí odvolacího soudu, důvodnost

obavy, že obviněný uprchne či že se bude skrývat, je tak dána nejen pravomocným

výrokem o vině závažným úmyslným trestným činem, za který lze podle § 283 odst.

3 tr. zákoníku uložit trest odnětí svobody na osm až dvanáct let, ale je též

umocněna zejména povahou trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán. V

tomto ohledu nelze přehlédnout výrazná participace obviněného na drogové

trestné činnosti, které se měl dopouštět po dobu jednoho roku, přičemž množství

drogy, na jejíž výrobě se svým jednáním spolupodílel více než dvojnásobně,

překročilo zákonné kvalifikační minimum pro stanovení znaku ve velkém rozsahu

ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Již tyto konkrétní skutečnosti

dostatečně opodstatňují obavy předpokládané ustanovením § 67 písm. a) tr. ř.,

tj. že obviněný uprchne či se bude skrývat.

100. Pro účely rozhodování o vazbě tak nelze přikládat zásadní význam zjištění,

že obviněný má jinak funkční rodinné zázemí, zajištěný zdroj příjmů a fakt, že

dosud nebyl soudně trestán, neboť se nejedná o natolik zásadní skutečnosti,

která by byly způsobilé významně oslabit obavu z útěku nebo skrývání se před

hrozícím vysokým trestem odnětí svobody ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř. Podle

názoru Nejvyššího soudu lze konstatovat, že z výše uvedených konkrétních a

objektivně zjištěných okolností vyplývá důvodná obava, že v současné fázi

trestního řízení v případě propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody

na svobodu, bude obviněný mařit trestní řízení tím, že uprchne nebo se bude

skrývat, aby se tak hrozícímu trestu vyhnul. V takovém případě by se obviněný

stal pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným, v důsledku čehož by byl

účel celého trestního řízení zmařen, nebo podstatně ztížen. Jsou tak dány

konkrétní skutečnosti, které odůvodňují zákonné důvody pro jeho vzetí do vazby

podle § 67 písm. a) tr. ř.

101. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že v současném stadiu řízení jsou u

obviněného T. P. dány konkrétní skutečnosti, které naplňují zákonné důvody pro

jeho vzetí do vazby předvídané ustanovením § 67 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud

má současně za to, že s ohledem na výše již uvedené skutečnosti vazbu

obviněného nelze nahradit přijetím institutů, jimiž jinak lze vazbu nahradit.

Proto Nejvyšší soud rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný T.

P. bere z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř. do vazby.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 12. 2020

JUDr. Antonín Draštík v. r.

předseda senátu