20 Cdo 1173/2025-379
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci žalobce P. Z., zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 68/7, proti žalované IFIS investiční fond, a. s., se sídlem v Brně, Trnitá, Čechyňská 419/14a, identifikační číslo osoby 24316717, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, o popření pohledávky přihlášené v exekučním řízení, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 9 C 31/2021, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2024, č. j. 18 Co 281/2023-306, takto:
I. Dovolání žalobce a žalované se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1/ Ve shora specifikované věci Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 3. 2024, č. j. 18 Co 281/2023-306, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) ze dne 2. 10. 2023, č. j. 9 C 31/2021-256, ve výroku I, jímž soud prvního stupně určil, že pohledávka žalované společnosti ve výši 8 356 819,04 Kč přihlášená k uspokojení do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem, Exekutorský úřad Plzeň-město (dále „exekutor“), pod sp. zn. 134 EX 17390/11 (dále „exekuce“), byla přihlášena po právu do výše 2 000 000 Kč a v tomto rozsahu náleží do skupiny podle § 337c odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.
s. ř.“). Zároveň odvolací soud výše označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II až IV tak, že pohledávky žalované přihlášené do téže exekuce ve výši 1 072 039,98 Kč coby část jistiny, ve výši 1 766 885,90 Kč coby smluvní úrok z úvěru a ve výši 3 517 893,16 Kč coby smluvní úrok z prodlení „nejsou po
právu“ (výrok II rozsudku odvolacího soudu); ve výrocích III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. 2/ Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil, že žalovaná z pozice postupníka oprávněně přihlásila do exekuce pohledávku ze smlouvy o kontokorentním úvěru č. 622/02/LCD (dále „úvěrová smlouva“), uzavřené dne 29. 4. 2002 ve znění dodatků 1 až 14 a Všeobecných podmínek mezi původním věřitelem Českou spořitelnou a. s. a obligačním podnikajícím dlužníkem Z. Š. ve výši jistiny 3 072 039,98 Kč, na níž se vztahovalo zajištění zástavním právem pouze v rozsahu 2 000 000 Kč (Smlouva o zastavení nemovitostí byla pod č. N/622/02/LCD uzavřena účastníky úvěrové smlouvy dne 29.
4. 2002 - dále „zástavní smlouva“). Skutečnost, že přihlášená pohledávka nebyla v insolvenčním řízení popřena a seznam přihlášených pohledávek může po skončení insolvenčního řízení sloužit jako exekuční titul, nemá na řízení o odporové žalobě vliv. Správně byl rovněž soudem prvního stupně vyložen rozpor mezi vůlí stran projevené v zástavní smlouvě oproti zápisu provedenému v katastru nemovitostí, kam byla zapsána dvě zástavní práva ve prospěch právního předchůdce žalované, a to zástavní právo smluvní ve výši 2 000 000 Kč a zástavní právo smluvní pro zajištění budoucích pohledávek až do výše 3 000 000 Kč, které se však na popřenou pohledávku nevztahuje, což žalovaná ani nezpochybňovala.
Ačkoli zástavní smlouva „nabízí několik možných výkladů“, tato skutečnost „nemůže jít k tíži žalobce, nýbrž žalované“. Katastrální úřad zapsal do katastru nemovitostí „maximální výši zajištění 2 000 000 Kč“, přičemž správnost takového zápisu (jeho soulad s projevenou vůlí v zástavní smlouvě) si měl ověřit právní předchůdce žalované. Žalovaná do exekuce nepřihlásila řádně pohledávku ze smluvního úroku z prodlení v rozsahu 11 % z dlužné částky, neboť neuvedla, za jaké období úrok vyčíslila, což činí přihlášku takové pohledávky nepřezkoumatelnou.
3/ Odvolací soud k námitce promlčení přihlášené pohledávky (pohledávek) neakceptoval názor žalobce, že jsou-li dodatky úvěrové smlouvy tzv. kumulativní novací, nemá to vliv na běh desetileté promlčecí doby podle § 408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obch. zák.“), která by v posuzované věci běžela od splatnosti původního závazku (28. 4. 2003), takže by byla v době přihlášení do insolvenčního řízení (27. 8. 2013) promlčena. Bylo by v rozporu se zásadou smluvní volnosti, pokud by smluvní strany neměly možnost prodloužit splatnost celkově o více než deset let.
Správně bylo odkázáno na ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák., z něhož plyne, že počátek promlčecí doby není vázán na vznik závazku, ale jeho splatnost, která zde byla smluvně prodloužena až do 11. 6. 2011, tudíž od 12. 6. 2011 počala běžet čtyřletá subjektivní promlčecí doba (§ 397 odst. 1 obch. zák.), která uplynula 12. 6. 2015, a proto byla pohledávka přihlášena v insolvenčním řízení včas. 4/ Výroky II až IV rozsudku soudu prvního stupně změnil odvolací soud „z formálních důvodů“, neboť v řízení podle § 267a o.
s. ř.
soud neodmítá pohledávky přihlášené k rozvrhu výtěžku nebo jinak uspokojované při výkonu rozhodnutí, ale určuje, že pohledávky, u kterých byla popřena pravost, výše, skupina nebo pořadí, nejsou po právu (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2023, sp. zn. 21 Cdo 2955/2022). Po stránce věcné jinak soud správně uzavřel, že tyto pohledávky „nemohly být v probíhající exekuci přihlášeny k uspokojení“. 5/ Proti rozsudku odvolacího soudu („do jeho všech výroků“) podala
žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezila tak, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a současně napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž důvodem dovolání je skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 6/ Dovolatelka vylíčila v bodu II dovolání skutkový stav věci a zdůraznila, že ke dni konání exekuční dražby (27. 8. 2019) činila celková výše její do exekuce přihlášené pohledávky částku 8 356 819,04 Kč, z toho na jistině 3 072 039,98 Kč, na smluvním úroku z úvěru 1 766 885,90 Kč a na smluvním úroku z prodlení 3 517 893,16 Kč. Původní věřitel (Česká spořitelna a.
s.) smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 23. 6. 2015 postoupil pohledávky z úvěrové smlouvy žalované. Vyjádřila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu ohledně zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí, „neboť zástavní právo se vztahuje vždy na příslušenství, bez výslovného uvedení“. Jelikož u zástavního práva uplatněného žalovanou nebylo sjednáno jeho omezení „do výše“, pak takové omezení nelze dovodit, a to ani se zřetelem k materiální publicitě zápisu zástavního práva v katastru nemovitostí; zde zapsaná částka 2 000 000 Kč by se musela týkat pouze „omezení výše její jistiny, nikoli příslušenství“, k čemuž dovolatelka odkázala na znění § 153 odst. 2 a § 155 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále „obč. zák.“) a na § 11 odst. 4 „katastrální vyhlášky“ č. 26/2007 Sb., účinné v době zřizování zástavních práv žalobcem. „Problematika nesouladu zápisu zástavního práva a aktuálním stavem“, jakož i „problematika zápisu zástavního práva ve výši“, případně „pro pohledávky ve výši“ či „zástavní právo do výše“ nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. 7/ Žalovaná rovněž nesouhlasí s právním hodnocením soudů obou stupnů v případě řádně nepřihlášeného smluvního úroku z prodlení ve výši 11 % z dlužné jistiny, je-li z textu „části přihlášky“ a z doložených listin (postupní smlouvy) zjistitelné „období, za které je příslušenství požadováno“.
Právě „přílišný formalismus“ ve spojení s „nároky na přihlášku“, k němuž se soudy obou stupňů uchýlily „v případě přezkumu řádnosti přihlášky pohledávky dle ustanovení § 336f o. s. ř.“, nebyl v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešen. 8/ Rozsudek odvolacího soudu (jeho výrok I) napadl rovněž žalobce dovoláním, neboť „se neztotožňuje s právním hodnocením věci odvolacím soudem“, že pohledávka žalované byla přihlášena po právu ve výši 2 000 000 Kč, zmínil-li dovolatel v této souvislosti řešení otázky promlčení pohledávky žalované.
Podle jeho názoru byla přihlášená pohledávka promlčena, protože úvěr byl splatný do 28. 4. 2003 a odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) zcela pominul § 401 obch. zák., podle něhož nesmí být celková promlčecí doba delší než 10 let od doby, kdy počala běžet poprvé, přičemž za prodloužení promlčecí doby podle uvedeného ustanovení se považuje rovněž ujednání stran o delší době splatnosti.
Prodloužení doby splatnosti přesahující 10 let od původní splatnosti je neplatné, k čemuž dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 5536/2007, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 3786/2008. Na tyto závěry navazuje posouzení promlčení zástavního práva řídící se občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva rovněž v případech zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006).
9/ Žalobce dále namítl, že se soudy obou stupňů „dopustily excesu v rámci volného hodnocení důkazů“ v souvislosti s důkazní povinností žalované prokazovat čerpání finančních prostředků. Žalovaná sice předložila „jakési potvrzení samotného věřitele o výši dluhu“, nikoli však důkaz o tom, že by dlužník takové prostředky skutečně čerpal. Hodnocení důkazu soudem je excesem, který má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí, s čímž souvisí i prolomení zásady koncentrace řízení. 10/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o.
s. ř.) rozhodl o dovoláních žalobce a žalované podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanými účastníky řízení (viz § 90 o.
s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání nejsou podle § 237 o. s. ř. přípustná. 11/ K dovolání žalobce:
Závěr odvolacího soudu, podle kterého lze smluvními dodatky k již uzavřenému závazku odkládat datum splatnosti, přičemž tzv. „objektivní“ promlčecí lhůta podle § 408 odst. 1 obch. zák. začíná běžet až dnem, kdy se závazek skutečně stal splatným, tj. ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé, odpovídá nejen základní (logické) podstatě zmíněného ustanovení (tj. že promlčecí lhůta nezačne běžet, není-li dlužník dosud povinen plnit) a zásadě smluvní volnosti, nýbrž též rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 30.
srpna 2017, sp. zn. 32 Cdo 523/2016, či usnesení ze dne 31. března 2020, sp. zn. 20 Cdo 1652/2019). Jinak řečeno, maximální promlčecí doba stanovená v § 408 odst. 1 obch. zák., a to bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona, skončila uplynutím deseti let ode dne, kdy měl být závazek splněn. 12/ Dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 5536/2007, není pro poměry projednávané věci využitelné potud, že ve zmíněném rozhodnutí mezi stranami uzavřená nová ujednání („kumulativní novace“) nijak nenarušovala původní dobu splatnosti (okamžik splnění závazku se neměnil), nýbrž jen ustavovala možnost splátkového plnění v téže době se současným prodloužením promlčecí doby podle § 401 obch. zák. Rozpor s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o.
s. ř. proto naplněn není. 13/ Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud dopustil „excesu v rámci volného hodnocení důkazů“, oznamuje tím toliko vady řízení, k nimž dovolací soud nemůže v případě nepřípustného dovolání přihlédnout, byť by k takovým vadám došlo a mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). 14/ K dovolání žalované: Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15/ Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že
dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 16/ Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014). 17/ Uvedenému požadavku dovolatelka nemohla vyhovět generalizujícími (až vágními) námitkami, že dovolací soud dosud neřešil problematiku nesouladu zápisu zástavního práva a aktuálním stavem, problematiku zápisu zástavního práva „ve výši“, případně „pro pohledávky ve výši“ či „zástavní právo do výše“, jakož i „přílišný formalismus“ ve spojení s „nároky na přihlášku“, k němuž se soudy obou stupňů uchýlily „v případě přezkumu řádnosti přihlášky pohledávky dle ustanovení § 336f o. s. ř.“. Takovým způsobem pojatá polemika sama o sobě nekonkretizuje důvod dovolání, neohlašuje řešení rozhodné právní otázky či otázek (neboť je jednoznačně neformuluje) a nepodporuje dovolatelkou zvolený předpoklad přípustnosti dovolání. Z obsahu dovolání je tak zřejmý toliko obecně vyjádřený nesouhlas dovolatelky s výsledkem odvolacího řízení, prostřednictvím něhož nelze zákonnou přípustnost dovolání bez dalšího založit. Dovolací soud přitom není oprávněn do obsahu dovolání „aktivně“ vstupovat vlastním výběrem předpokladu přípustnosti dovolání, rozhodných právních otázek či v dovolání chybějící náležitosti jakkoli domýšlet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2022, sp. zn. 20 Cdo 1700/2022). 18/ Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobce a žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19/ Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (viz § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 11. 2025
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu