20 Cdo 12/2025-588
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Zbyňkem Polednou ve věci oprávněné Apston Capital Ltd., se sídlem 4th Floor, Hannover Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, registrační číslo 408579, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, proti povinným: 1) J. H., a 2) J. H., pro 5 552 321,84 Kč s příslušenstvím, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 25 Co 456/2012, o dovolání obou povinných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2024, č. j. 3 Co 53/2024-551, takto:
Řízení o dovolání obou povinných se zastavuje.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba povinní dovolání (spolu s námitkou podjatosti členů senátu odvolacího soudu, který ve věci rozhodoval) s návrhem na zrušení napadeného usnesení a na odklad jeho vykonatelnosti. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolacímu soudu je z jeho činnosti známo a plyne to i z obsahu spisu, že povinní dlouhodobě zneužívají svého práva na soudní ochranu opakovaným podáváním neurčitých, popřípadě nedůvodných žalob, přičemž po zahájení řízení podávají mimořádné množství vesměs neodůvodněných procesních podání, jakož i opravných prostředků včetně opravných prostředků mimořádných.
Takové dlouhodobé a cílené počínání účastníka lze jednoznačně označit za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. října 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). K obdobným závěrům již Nejvyšší soud dospěl např. v usnesení ze dne 27. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, ze dne 24. června 2020, sp. zn. 30 Cdo 4138/2019, ze dne 1. listopadu 2022, sp. zn. 26 Cdo 3181/2022, ze dne 23. prosince 2022, sp. zn. 29 Cdo 3516/2022, ze dne 28. února 2023, sp. zn. 29 Cdo 458/2023, ze dne 29.
ledna 2024, sp. zn. 24 Cdo 138/2024, nebo ze dne 23. července 2024, sp. zn. 20 Cdo 2047/2024). Dovolací soud má za nepochybné, že záměrem počínání povinných je nikoliv sledování ochrany jimi tvrzeného subjektivního práva (§ 1 o. s. ř.), nýbrž vyvolání procesních obtíží – ať již na straně soudu nebo účastníků řízení odlišných od povinných. Takový zneužívající procesní postup povinných však ve shodě s § 2 a § 6 o. s. ř. nemůže požívat právní ochrany. Odborná literatura i judikatura shodně dovozují, že má-li zneužití práva ze strany účastníka podobu jeho procesního úkonu a není-li stanoveno jiné řešení, pak se k úkonu podle ustanovení § 41 odst. 3 o.
s. ř. jako k nepřípustnému nepřihlíží [viz LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 9–10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016]. Dovolatelé nejsou pro dovolací řízení zastoupeni advokátem a netvrdili ani nedoložili, že mají právnické vzdělání. Ačkoli povinní nebyli soudem prvního stupně vyzváni, aby si pro podání dovolání zvolili zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podali řádné dovolání, dovolací soud konstatuje, že povinní si musejí být vědomi své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupeni, jelikož jim tato povinnost je známa přinejmenším z jiných řízení.
Tímto postupem proto nemohla být ohrožena jejich procesní práva, neboť poučení o náležitém zastoupení v dovolacím řízení se povinným (dříve) opakovaně dostalo. Procesní postup dovolacího soudu je aprobován i v rozhodovací činnosti Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13).
Jelikož povinní neodstranili nedostatek povinného zastoupení, ač k realizaci této procesní povinnosti měli celkově dostatečný časový prostor, Nejvyšší soud řízení o jejich dovolání zastavil (srov. § 243c odst. 3 věta třetí ve spojení s § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelé neuhradili ani soudní poplatek z dovolání. Přestože si je dovolací soud vědom, že podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení pro nezaplacení soudního poplatku [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
ledna 2012, sen. zn. 29 NSCR 6/2012 (uveřejněné pod číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele již nevyzýval, neboť z jejich postoje v tomto i v předcházejících řízeních je zřejmé, že si jsou povinnosti zaplatit soudní poplatek vědomi, platit jej však nehodlají a pouze opakovaně podávají neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce, a dlouhodobě tak zneužívají svého práva na soudní ochranu.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatelé spolu s dovoláním vznesli námitku podjatosti soudců senátu 3 Co Vrchního soudu v Praze, kteří rozhodovali o jejich odvolání. Protože je z obsahu námitky podjatosti zřejmé, že soudcům vytýkají jejich postup v řízení o projednávané věci, vyhodnotil Nejvyšší soud bez dalšího takovou námitku podjatosti, včetně navazujícího návrhu na přikázání věci jinému soudu, jednak jako nedůvodnou (srov. § 14 odst. 4 o. s. ř.), jednak (opět) jako obstrukční postup, který s přihlédnutím k ustanovení § 2 o.
s. ř. rovněž nepožívá právní ochrany [srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 2/2009), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 NSCR 104/2017]. O tzv. delegaci nutné (§ 12 odst. 1 o. s. ř.) lze nadto rozhodnout až poté, co bylo v řízení podle § 16 odst. 1 o. s. ř. pravomocně rozhodnuto o vyloučení všech soudců daného soudu; taková situace však v poměrech právě projednávané věci nenastala.
Povinní současně v dovolání navrhli, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud nezabýval návrhem dovolatelů na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 1. 2025
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu